V den jejich výročí řekl manžel Kyře, že se zdrží v práci. Rozhodla se zajet do restaurace pro jeho oblíbený dezert. Kvůli bílé košili a černým kalhotám ji považovali za novou servírku. Dali jí jídlo a poslali ji do uzavřeného sálu.
A u dveří Kira uslyšela hlas svého manžela. Ráno v jejich bytě začalo jako každé jiné ráno za poslední půlrok. Tiše, opatrně, po špičkách. Kira se probudila dřív než budík a chvíli ležela a dívala se do stropu.
Vedle ní těžce dýchal Denis, otočený ke zdi. Nadzvedla se na lokti a zadívala se na jeho zátylek. Před deseti lety vyšli z matriky do říjnového deště a on ji se smíchem přikryl svým sakem. Kira vstala, přehodila přes sebe starý župan a tiše vyšla do kuchyně.
Zapnula konvici a vytáhla svůj oblíbený hrnek s uraženým ouškem. Denis nejednou říkal, že je čas ho vyhodit, ale ona ho nevyhodila. V tom hrnku byl celý jejich společný život. První pronajatý byt, usmíření po první hádce, noční rozhovory na podlaze.
Hrnek praskl ve čtvrtém roce manželství a prasklina vedla shora dolů jako tenký blesk. Kuchyní se rozlila vůně opečeného chleba a Kira schválně otevřela skříňku o něco hlasitěji, než bylo třeba. Chtěla, aby Denis vyšel, objal ji zezadu a zašeptal: „K výročí. ” Nepotřebovala květiny ani restauraci.
Potřebovala jen, aby si pamatoval. Denis vyšel za dvacet minut, už v košili, s mokrými vlasy, s telefonem v ruce. Psal něco rychle, nespouštěl oči z obrazovky a kývl na ni tak, jako se kývá na domovnici. „Dobré ráno,” řekla Kira a usmála se.
Odpověděl jen tichým hm. Posadil se a nepřestával se dívat do telefonu. Jaké máš dnes plány? zeptala se opatrně.
Ráno porada, potom prezentace, a ještě něco. Poslyš, zdržím se. Máme schůzku s důležitým člověkem. Jen na mě nečekej s večeří.
Možná přijedu až v noci. Kira pomalu přikývla. Chtěla říct: dnes máme výročí. Chtěla vidět, jak se plácne do čela, řekne: „Bože, promiň, já hlupák,” vyskočí a obejme ji.
Ale Denis už dopíjel kávu a myšlenkami byl někde jinde. Kira pochopila, že když to dořekne a on si nevzpomene, bude to horší než nedoříct vůbec. Dnes hlásili déšť, řekla. Aha, tak si vezmu deštník.
Díky. Vstal, letmo ji políbil na temeno a šel se chystat. Kira zůstala sedět v kuchyni. Na pánvi vychladla druhá porce vajec, kterou mu usmažila navíc.
Denis si nepřidal. Když bouchly vchodové dveře, došla k oknu a dívala se, jak kráčí přes dvůr k autu. Šel rychle, neohlížel se, cestou mluvil do telefonu. Do práce jela poloprázdným autobusem s čelem přitisknutým ke studenému sklu.
Déšť, který mu předpověděla, se opravdu spustil. Dívala se na kapky stékající po skle a snažila se neplakat, protože plakat v autobuse bylo trapné. V kanceláři ji potkala Světlana ze sousedního oddělení, buclatá, hlučná, v oranžovém svetru. Zastavila se u jejího stolu a vydechla: „Kiro, vždyť vy máte dnes deset let!
Co ti Denis daroval? ”
Kira se zarazila. „On se do toho zamotal. Má důležitou schůzku.
Oslavíme to potom. ”
Světlana se na ni zadívala pozorněji, ale nic neřekla. Jen jí položila na stůl malý papírový sáček s bonbóny. „K výročí, drahá.
”
Kira se málem rozplakala právě kvůli tomu sáčku. Cizí výstřední žena si pamatovala její výročí lépe než muž, se kterým ho prožila. Den se vlekl. V poledne seděla v jídelně a přemýšlela o tom, že Denis je v poslední době jiný.
Ne zlý, ne lhostejný, ale jakoby pořád nebyl s ní. Když mluví, dívá se mimo. Když objímá, objímá ji za ramena jako kamaráda. A dnes, v den jejich desetiletí, ani jednou nevyslovil dnešní datum.
V tu chvíli se v ní něco přepnulo. Ne vztek, ne křivda, ale tvrdohlavost. Dobře, pomyslela si. Nevzpomněl si, tak nevzpomněl.
Ale tenhle večer přece nikdo nezrušil. A protože je můj, udělám si ho sama. Vzpomněla si na restauraci U starého klavíru, kde kdysi slavili první rande. Stála ve staré čtvrti, v polosuterénu, se schody dolů a těžkými dřevěnými dveřmi.
Tehdy jí Denis objednal pistáciovou roládu, studenou, lehce nakyslou, s čepicí drcených pistácií. Řekl jí tehdy: „Chci s tebou stárnout. ”
Za deset let se tam už nevrátili. A právě dnes tam zajede, koupí tu roládu, prostře pro dva a bude čekat.
Až Denis přijde, postaví mu dezert před sebe. Ať si vzpomene sám. A když si nevzpomene, znamená to, že už ani není třeba. Po tom rozhodnutí se jí ulevilo.
V pět hodin jako první odešla z práce. Déšť zesílil, padal svisle, v loužích se chvěly odrazy oken. V autobuse chtěla Denisovi napsat, ale nakonec mu nic neposlala. Proč?
Stejně nic nečeká. Vystoupila dvě zastávky před starou čtvrtí a šla pěšky. V hlavě si skládala večer. Nejdřív roláda, potom víno, potom domů, prostřít stůl.
U restaurace ji zarazil hlídač. „Slečno, hlavní vchod je dnes zavřený. Banket, soukromá akce. Jestli jste do práce, služebním vchodem.
”
Kira chtěla říct, že si jen přišla pro dezert, ale hlídač se už odvrátil. Spěšně zašla za roh. Služební vchod byl otevřený. Táhlo z něj teplo a vůně jídla.
Chodbou pobíhali lidé v uniformách. U zdi stála nervózní žena se jmenovkou Larisa, administrátorka. Jakmile uviděla Kiru, rozzářila se. „Konečně!
Kde se couráš? Zastupuješ naši Oľu. Včera ulehla a my sháníme náhradu. ”
„Počkejte, já nejsem…
” zkusila se vložit Kira. „Jen pojď, pojď dovnitř. Kabát sem, deštník sem. Všechno ti vysvětlím.
”
Během dvou minut jí stáhli mokrý kabát, vrazili jí do rukou bílou zástěru a velký podnos zakrytý poklopem. „Tohle odneseš do malého sálu. Druhé dveře chodbou doleva. Polož, otoč se a běž.
Mají tam vážný rozhovor. ”
Kira zmateně držela podnos. Chtěla vysvětlit, že si přišla jen pro roládu, ale její hlas se v tom zmatku ztrácel. Dobře, pomyslela si.
Teď to odnesu, položím a hned té Larisce všechno vysvětlím. Chodba byla úzká, špatně osvětlená, s trubkami natřenými olejovou barvou. Pod poklopem to cinklo. Srdce jí bušilo v hrdle.
Došla na konec chodby, zahnula doleva. Tady bylo tišeji, stěny obložené tmavými dřevěnými panely, na podlaze vínový běhoun. Před sebou uviděla dvoukřídlé dveře s mosaznou tabulkou: Malý sál, uzavřená akce, prosíme nerušit. Zvedla ruku, aby zaklepala, a v té vteřině uslyšela za dveřmi hlas.
Hluboký, rovný, trochu unavený. Známý do poslední intonace. Byl to Denisův hlas. Ruka jí zůstala viset ve vzduchu.
Všechny zvuky chodby ustoupily někam daleko. Zůstal jen ten rovný, klidný hlas jejího manžela, který měl teď sedět na důležité schůzce úplně jinde. „Přesně tak. Hlavně nespěchat,” říkal Denis.
„Když budeme spěchat, vycítí to. Na tohle má čich. ”
Odpověděl jiný hlas, mužský, vyšší, s lehkým chrapotem. „Denisi Igoreviči, jak dlouho to chcete natahovat?
Archiv máme. Můžu zítra podepsat předběžnou dohodu. Čeho se bojíte? ”
„Nebojím se, Romane Sergejeviči.
Počítám. ”
„V prosinci mám vydání. Staré nahrávky, nevydané písně, dokumentární film. Chci to celé v jednom balení.
”
Třetí hlas, suchý, pomalý, patřil právníkovi. „Ještě jednou upozorňuji strany, bez podpisu přímé dědičky se nepohneme z místa. Všechny dokumenty, které jste mi přinesl, Denisi Igoreviči, jsou zatím papírová příprava. Klíč od dveří má vaše manželka.
”
„Podpis bude,” řekl klidně Denis. „Jen sebou neškubejte. ”
Kira stála u zdi a tiskla si k hrudi teplý podnos. Na čele jí vyrazil pot.
Sama nechápala, proč neodchází. A vaše žena, pokračoval Roman. „Ona vůbec ví o té tetě? ”
„Ví, že zemřela nějaká příbuzná.
Hned jsem jí řekl: desky, kazety, hadry, staré sešity, nezatěžuj si hlavu. Ona je hodná, chápe, neplete se do toho, čemu nerozumí. ”
„A v hudbě se vyzná? ”
„Vůbec ne.
Rádio v autě, to je celý její repertoár. Ani neví, jak se ta tetina umělkyně jmenuje. Emma Lars. Nikdy ji neslyšela.
Ověřil jsem si to. ”
Kira potichu pootevřela ústa. Emma Lars. Znala to jméno.
A neznala zároveň. Někde v dětství u babičky znělo polohlasem s dospělými povzdechy. Teta Emilia, která občas přijížděla s gramofonem a pestrými šátky, zpívala sama pro sebe. A Ema Lars bylo jméno z rádia, ze starých koncertů.
Kira je nikdy nedokázala spojit. Ale Denis dokázal. „Má tam deníky,” pokračoval Denis. „V noci jsem v nich listoval, zatímco spala.
Ta baba byla osobnost. Celý život bojovala za obnovení práv a těsně před smrtí je získala. Originály smluv, korespondence, posudky. To všechno leží u nás ve skříni v krabicích, které jsem jí označil za haraburdí.
”
„A žena do nich neleze? ”
„Neleze. Ona na ty krabice zapomněla. Když je jednou otevře, uvidí noty, texty.
Uvidí, že je tam napsáno Emma Lars, a začne se ptát. A ona se teď ptát nesmí. Teď musí podepsat. ”
„Kdy podepíše?
”
„Zítra večer. Pojedeme k notáři. Obecná plná moc na vyřizování záležitostí. Řeknu jí, že je to obyčejný papír, abych za ni mohl běhat po úřadech.
Podepíše. ”
„A když se to potom dozví a napadne to? ”
„Nedozví se. Znám ji líp, než ona zná samu sebe.
Popláče si nad tetinými šaty a zapomene. Hlavní je nenechat ji samotnou otevřít ty sešity. ”
Kira neplakala. Stála u zdi a poslouchala, jak její manžel vysvětluje dvěma cizím mužům, kdo vlastně je.
Důvěřivá, nic nechápající. Popláče si nad šaty a zapomene. Uvnitř se všechno stávalo tichým a chladným, jako ve velkém prázdném pokoji, z něhož vynesli všechen nábytek. V hlavě se jí objevil obraz.
Bylo jí asi osm let, léto, babiččina dača. Sedí na schodech verandy, jí jahody s mlékem. Z otevřeného okna se ozývá ženský hlas, hluboký, sametový. Teta Emilia sedí v pološeru v modrých šatech a zpívá si sama pro sebe.
Když uviděla malou Kiru, usmála se a mrkla na ni. Teď Kira pochopila, čí to byl hlas a proč ho zná půlka země. Slečno, ozvalo se za jejími zády a Kira málem upustila podnos. Otočila se.
Stál tam menší, zavalitý muž v černé košili, na krku sluchátka, v rukou smotek kabelů. Tvář měl prostou, ošlehanou, s lehce pozvednutým obočím. „Kam nesete ta jídla? Odkud vůbec jste?
”
Kira se na něj dívala a nemohla poskládat slova. „Mně řekli odnést do malého sálu. ”
Rychle si ji prohlédl. Bílá košile, černé kalhoty, žádná jmenovka, třesoucí se ruce.
Něco na té ženě nebylo v pořádku a on to viděl. „A jak dlouho tady jste? ”
„Deset minut. Já tady nepracuju.
Já si přišla pro roládu, pro pistáciovou. V chodbě mě zachytila jedna žena, řekla, ať nesu jídla do sálu. Spletla si mě. ”
Pochopil dřív, než domluvila.
„Klid. Jmenuju se Arťom, jsem zvukař. Dejte mi ten podnos. ” Jemně jí ho vytáhl z rukou a položil na vozík.
„Je vám špatně? ”
„Ne. Jen mě prosím vyveďte odsud, aby mě z toho sálu neviděli. A tu roládu.
Už jsem za ni zaplatila. ”
„Rozumím. Pojďte za mnou. Vaši roládu vezmeme.
”
Provedl ji boční chodbou, kolem mrazicích boxů a myčky. V šatně jí přinesl kabát, kabelku, deštník a malou kartonovou krabici převázanou hedvábnou stužkou. „Podle účtenky ji vydali bez otázek. Larisce jsem řekl, že jste si práci rozmyslela.
”
Kira vzala krabici a kvůli ní, kvůli teplému kartonu se stužkou, se jí poprvé rozechvěly rty. Arťom odvrátil oči a dal jí vteřinu. „Vyvedu vás služebním dvorem. Vezmete si taxi.
Kdyby něco, pracuju ve studiu u restaurace. Všichni mě tu znají. ”
V taxíku si položila krabici na kolena jako dítě. Uvnitř bylo velmi ticho.
Nebolelo to. Bylo to tiché, jako z ní někdo sundal všechny zvonečky. Zůstalo jen jedno prosté, jasné pochopení. Domů teď přijede, položí roládu na stůl, přikryje ji utěrkou.
A Denis, až se vrátí, nesmí z její tváře vyčíst vůbec nic. Denis přišel v půl dvanácté. Slyšela klíč v zámku, cinknutí svazku, těžký dopad aktovky. Seděla v kuchyni v županu, před ní hrnek s vystydlým čajem.
Na stole ležela krabice s roládou přikrytá utěrkou. Neotevřela ji. „Ty ještě nespíš? ” ozval se z chodby.
„Čekám na tebe. ”
Vešel s rozepnutým knoflíkem u košile, unavený. „To byl den, Kiro. Seděl jsem tam od osmi večer.
”
„Věřím. Dám ti čaj. ”
Vytáhla ze skříňky jeho modrý hrnek s nápisem Nejlepšímu manželovi, který mu kdysi sama darovala. Chvíli se dívala na ten nápis jako na cenovku oblečení, které kupovat nebude.
Potom ho postavila na stůl. „Měli jste schůzku v restauraci? ” zeptala se všedním hlasem. „Ne, v kavárně u byznys centra.
Nudné místo, ale pohodlné. ”
Lhal tak lehce, jako by sečetl dvě a dvě. Nemrkl, nezakoktal se. „Kdo je ten důležitý člověk?
” pokračovala rovným hlasem. „No, říkal jsem ti, že máme rozhovor s jedním dodavatelem. Podrobnosti ti řeknu zítra. Teď chceš spát.
”
„Nechci spát. ”
„No a já chci,” usmál se na ni tím nejznámějším úsměvem za deset let. Kira se na ten úsměv dívala jako na cizí fotografii. Pak jako by si vzpomněl: „Poslyš, domluvil jsem se s notářem kvůli tetiným věcem.
Zítra večer zajedeme, vyřídíme ten papír, a já z tebe sejmu celou tuhle bolest hlavy. ”
Kira sklopila oči do hrnku. Zhluboka se nadechla jako před skokem do studené vody. „Dobře, pojedeme.
Máš pravdu. ” A usmála se tak, že sama ucítila píchání u srdce. Ani nevěděla, že to umí. Když usnul, prošla do pokoje pro hosty.
U stěny stály čtyři kartonové krabice přikryté kostkovanou dekou. Přejela dlaní po horní. Na boku bylo černým fixem napsáno: Emilia. Dnes už nic neotevírala.
Vrátila se do kuchyně a proseděla až do rána, hlavu přitisknutou k chladnému sklu. Ráno se Denis probudil, snědl kaši a připomněl jí: „K notáři jdeme v osm. Zastavím se pro tebe v šest. ”
„Dobře.
”
„A doklady si dej do kabelky, ať nepobíháme. ”
Když odešel a auto vyjelo ze dvora, Kira otevřela horní zásuvku a vytáhla tenkou složku. Našla obálku od notáře, která jí přišla před dvěma týdny. Denis ji tehdy zběžně přečetl a řekl: „Já to vyřídím.
” A ona si to nedělala s hlavou. Důvěřovala mu. Teď obálku otevřela. Uvnitř bylo oznámení o přijetí dědictví.
Adresa, telefon, úřední hodiny. Vytočila číslo a požádala o schůzku na dnešek. „Můžete přijet v jedenáct. ”
V práci si poprvé v životě vzala volno bez omluv.
Jen napsala krátkou zprávu: „Z rodinných důvodů dnes nepřijdu. ” A jela k notáři. Notářkou byla starší plná žena s brýlemi na řetízku, Taťána Sergejevna. Posadila Kiru do křesla a začala listovat.
„Vaše žádost je v pořádku. Jste jediná zákonná dědička. Emílie Sergejevna jiné děti neměla. ”
„Chtěla bych vědět, co přesně vstoupilo do dědické podstaty.
”
Notářka se na ni podívala přes brýle. „Zvláštní. Vždyť jsem tohle všechno vypočítávala vašemu manželovi. Byl tu na konzultaci, a ne jednou.
”
Kirin úsměv zamrzl. „Upřesňoval podrobnosti a ptal se, jestli na něj můžete vystavit generální plnou moc, ke všem otázkám, včetně nakládání s majetkem. Řekla jsem mu, že to technicky možné je, ale vždy doporučuji si to rozmyslet. Zvlášť když jde o takový majetek.
”
„O jaký majetek? ”
„Majetek vaší tety nejsou jen věci do domácnosti. Je to především autorské právo. Emílie Sergejevna měla v okamžiku smrti potvrzená práva k řadě hudebních děl pod uměleckým pseudonymem.
Je to hudební archiv, rukopisy, právo na odměny z jejich užívání, současné i budoucí. Je to velmi závažný majetek. ”
Kira seděla nehybně. Hořely jí uši.
„On to věděl? ”
„Denis Igorevič sem přišel dvakrát. Poprvé kvůli informacím. Podruhé s otázkou, jestli může na něj vystavit generální plnou moc vaším jménem.
Řekla jsem, že bez vašeho podpisu to nevystavím. ”
„Děkuji, že jste to nevystavila. ”
Taťána Sergejevna se na ni dlouze podívala a podala jí sklenici vody. „Napijte se, nespěchejte.
”
Kira se napila. „Nebudu podepisovat žádné plné moci. Chci všechno vyřídit sama. Doma mám čtyři krabice, které jsem ještě neotevřela.
Denis mi řekl, že je tam harampádí, a já se v tom chci vyznat sama. ”
Notářka vytáhla nový list a začala zapisovat. „Dobře, budeme vyřizovat přímé dědické řízení na vás. ” Potom vstala, otevřela trezor a vytáhla hnědý balík a malou zapečetěnou bílou obálku.
„Tohle jsou originály dokumentů o obnovení autorství. A tohle je osobní dopis. Emílie Sergejevna ho nechala týden před smrtí. Prosila, aby byl předán pouze vám do rukou, až po vyřízení dědictví.
Dnes je ten čas. ”
Kira vzala obálku. Na přední straně bylo roztřeseným písmem napsáno: Mé Kiročce do vlastních rukou. „Můžu si to přečíst tady?
”
„Samozřejmě. ” Notářka se otočila k oknu. Kira otevřela obálku. Uvnitř ležel jeden list, vytržený ze školního sešitu.
„Kiročko, moje holčičko. Jestli tohle čteš, stihla jsem to. Stihla jsem si vrátit své jméno. Nedávej moje písně těm, kdo ti budou říkat, že tomu nerozumíš.
Jednou už jsem takovému člověku uvěřila. Velmi krásně mi všechno vysvětloval. A potom jsem ztratila scénu, hlas a téměř celý svůj život. Nedovol, aby s tebou udělali totéž.
Otevři moje sešity. Jsou napsané pro tebe. Vždycky jsem tě milovala. Emilie.
”
Kira si dopis přečetla třikrát. Potom sklonila hlavu k dlani a poprvé za celý ten den se tiše, beze zvuku rozplakala. Pak si otřela tváře, narovnala se a řekla: „Jsem připravená. Podepíšu všechno, co je potřeba.
”
Na odchodu se notářka naklonila přes stůl. „Kiro Andrejevno, řeknu vám to jako žena ženě. Dnes večer buďte opatrná. Jestli vás manžel povede sem, já už tu nebudu.
Po šesté zavírám. Řekněte mu, že jsem zrušila schůzku, že jsem onemocněla, cokoliv. Jen dnes žádné podpisy. A jestli máte někoho spolehlivého, nezůstávejte s těmi krabicemi sama.
”
Venku svítilo říjnové slunce. Kira měla v jedné ruce kabelku, ve druhé balík s dokumenty a tenkou bílou obálku. Poprvé za deset let nespěchala domů a nikomu nevolala, aby řekla, kde je. Balík uklidila do své skříně na horní polici, kam Denis nikdy nelezl.
Obálku s dopisem si dala do kabelky. Pak zavolala do notářské kanceláře a požádala Taťánu Sergejevnu: „Jestli manžel dnes zavolá, řekněte, že jste schůzku přesunula. Jen mu neříkejte, že jsem u vás byla. ”
„Dobře jste to promyslela,” řekla notářka.
Denis přijel přesně v šest. Byl živý, nervózně veselý, takový před důležitým jednáním. „No, jsi připravená? ” volal z předsíně.
„Denisi, dnes nikam nepojedeme. ”
Znehybněl uprostřed pohybu. „Jak jako? ”
„Volala jsem.
Taťána Sergejevna to přesunula. Něco jim nefunguje s počítačem. Až příští týden. ”
Denis sáhl po telefonu a zkontroloval zprávu, kterou mu poslala.
Viděla, jak se mu třese ruka. Večer se ještě několikrát pokoušel zavést řeč na dědictví, ale Kira kývala a opakovala: „Příští týden. ”
Ráno se probudila s podivným pocitem, jako v ní někdo přes noc sbalil kufr, postavil ho ke dveřím a řekl: Můžeš. Když Denis odešel, otevřela krabice.
Byly tam tlusté sešity v plátěných deskách, noty, texty, poznámky na okrajích. Na předsádce prvního bylo tetinou rukou napsáno: Emma Lars, písně a zápisy, svazek první. Seděla nad nimi až do večera a pochopila jednu věc: sama to nezvládne. Potřebovala někoho, kdo přehraje staré kazety a pásky.
A kdo nepoběží všechno vyprávět jejímu muži. Vzpomněla si na Arťoma. Našla si stránky studia, zavolala. Ozval se za dvě hodiny.
„Pamatuji si vás. Myslel jsem, že se neozvete. ”
„Potřebuju pomoct se starými nahrávkami. Kazety, pásky.
Potřebuju, aby to udělal člověk, který nepoběží vyprávět mému muži. ”
„Nepoběžím,” řekl. Za týden jí poslal soubor. Kira si v noci nasadila sluchátka.
Ozval se hluboký ženský hlas, ten samý z verandy u jahod. Teta Emílie zpívala pomalu, téměř beze slov. Kira seděla na stoličce a poslouchala až do konce. Teprve když páska skončila, pochopila, že celou dobu plakala.
Arťom jí seznámil se starším hudebníkem Semjonem Lvovičem, který s Emílií kdysi vystupoval. Dlouho probíral sešity s notami, zastavil se na jedné stránce a tiše řekl: „To psala ona. V roce osmdesát šest jí to všechno ukradli. Tehdy jsem mlčel.
Všichni jsme mlčeli. Odpusťte mi, Kiročko. ”
Denis si začal všímat, že něco není v pořádku. Nejdřív drobnosti.
Kostkovaná deka na krabicích ležela jinak, než ji položil. Horní krabice byla posunutá a lepicí páska nalepená nerovně. Potom její noci. Tři noci po sobě vstával a nacházel ji v kuchyni se sluchátky.
Kabel nevedl k rádiu, ale k telefonu. Potom volal do notářské kanceláře a sekretářka chladně odpověděla: „Denisi Igoreviči, o této věci má právo mluvit pouze dědička osobně. ” Ne vaše manželka. Dědička.
A pak přišlo její ticho. Kira přestala vzdychat. Deset let si zvykal na její drobné vzdechy, unavené, dotčené, čekající. Teď zmizely.
Seděla večer v křesle s knihou a nezvedala k němu oči. A právě to ho děsilo ze všeho nejvíc. Pátý den to nevydržel. Přinesl kytici bílých chryzantem.
Kira chryzantémy neměla ráda, připomínaly jí pohřby, ale on se v těchto jemnostech nikdy nevyznal. Posadil se naproti ní a promluvil měkce. „Kiro, chápu, že se na mě zlobíš. Neměl jsem říkat, že je tam jen harampádí.
Jen jsem tě chtěl ochránit. A víš, ozval se mi jeden člověk, hudební producent. Nabídl, že tetin archiv koupí celý najednou, za dobré peníze. Vyměnili bychom auto, opravili daču.
A ty tu sedíš se svými kazetami a po nocích pláčeš. ”
„Nepláču. Poslouchám. ”
„Co posloucháš?
”
„Tetu. ”
Denis na vteřinu ztuhl. „Takže ty už ty kazety… A kdo ti je přehrál?
”
Kira neodpověděla. Dívala se na něj rovně, bez hněvu, bez lítosti, jako na někoho, koho vidí poprvé na světle. Denis vstal, odsunul židli, začal přecházet po kuchyni a zvyšovat hlas. „Ty vůbec chápeš, jak jsem se s tebou deset let piplal?
Kde bys beze mě byla? A ta tvoje teta čím byla? Nikým. Propíjela se v poloprázdných sálech.
A teď, když jsem našel způsob, jak z jejího šrotu udělat peníze, ty najednou posloucháš? ”
Kira ho sledovala a viděla, jak mu rudne krk a třese se koutek úst. Už necítila ani strach, ani bolest. Jen stud za to, že deset let žila s člověkem, v němž ta slova zřejmě vždycky byla.
Když se vydýchal, vstala, prošla do pokoje pro hosty a vrátila se s tenkým bílým listem. Položila ho před něj doprostřed stolu, vedle kytice. „Přečti si to. ”
Denis list vzal a začal číst.
„Kiročko, moje holčičko. Nedávej moje písně těm, kdo ti budou říkat, že tomu nerozumíš. Jednou už jsem takovému člověku uvěřila. ” Dočetl a položil list opatrně.
Potom se na ni podíval a Kira v tom pohledu poprvé neviděla manžela. Jen mrzutost člověka, kterému uniká to, co už považoval za své. „A co teď? ” zeptal se tlumeně.
„Podávám žádost o rozvod. Zítra ji odnesu. Svoje věci si můžeš vyzvednout o víkendu. ”
„Dlouho budeš litovat.
”
„Možná. Ale ne dnes. ”
Ještě týden se pokoušel. Volal, psal, stál pod domem.
Jednou s výhrůžkami, jednou s růžemi, jednou opilý mačkal domovní telefon. Kira neotvírala. Producent Roman se jí ozval asi za dva týdny. Poznala ten hlas okamžitě.
„Kiro Andrejevno, chci vám udělat nabídku. Odkoupím od vás celý archiv najednou. Nahrávky, rukopisy, práva. Jednou částkou.
Vy dostanete peníze a budete žít klidně. ”
„Jakou částku uvádíte? ”
Uvedl ji. Částka byla opravdu velká.
S takovými penězi by splatila hypotéku, koupila sporák, odjela si odpočinout. Na parapetu stála fotografie, kterou našla v krabicích. Mladá teta Emílie v modrých šatech u mikrofonu, přimhouřené oči, lehký úsměv. Dívala se tak, jak se dívají lidé, kteří vědí, proč tam stojí.
„A co dostane teta? ” zeptala se Kira. Roman na druhé straně linky ztichl. „Prosím?
”
„Teta při tom obchodu dostane co? Bude její jméno na deskách, na obalech, v titulcích? Nebo ji znovu vyškrtnete, zaplatíte dědičce a budete se tvářit, že nikdy nebyla? ”
„To se bude projednávat.
To jsou technické detaily. ”
„To není technický detail. To je to hlavní. Děkuji za nabídku.
Odmítám. ”
Volal ještě jednou za týden. Když pochopil, že s ní nepohne, přestal. Na první vydání se Kira připravovala čtyři měsíce.
Právník, kterého jí doporučila Taťána Sergejevna, zapsal všechna práva na ni. Arťom se Semjonem Lvovičem převedli pásky do digitální podoby. Dvě písně zachraňovali po kouscích, slepovali útržky. V jedné zůstala tenká drsnost ve druhém refrénu, kterou Kira odmítla vyčistit.
Připadala jí správná, jako prasklina na jejím oblíbeném hrnku. Obal si vybrala sama. Žádné studiové portréty, jen ta samá fotografie z parapetu. Nahoře skromným písmem Ema Lars.
Dole písně, které se vrátily. Anotaci psala také sama. Sedla si večer do kuchyně, nalila si čaj do hrnku s prasklinou a začala psát rukou. Bez patosu, bez slov jako legendární a veliká.
O tom, jak v roce osmdesát šest jedné ženě vzali písně, jak její jméno vyškrtli z plakátů a hlas dali jiným. Jak se čtyřicet let pokoušela vrátit si, co jí patřilo. A jak teď její neteř vydává ty nahrávky pod jejím skutečným jménem. Sedm obnovených písní, tři nevydané.
Deset stop, do kterých se vešel téměř celý život. V den vydání Kira nespala od pěti ráno. V poledne se pod nahrávkou objevily první komentáře. K večeru stovky.
Lidé vzpomínali, poznávali melodie, psali své příběhy. Jedna žena napsala: „Na tuhle píseň jsem se vdávala v roce osmdesát pět. Čtyřicet let jsem nevěděla, kdo ji zpíval. Děkuji, že jste vrátili jméno.
”
Kira si zprávu přečetla, odložila telefon a dlouho seděla se skloněnou hlavou. V hrnku jí chladl čaj. Na parapetu stála fotografie Emílie. Za oknem se stmívalo.
Po půl roce, když první shon utichl, Kira pochopila, že jedna obnovená píseň nestačí. Že pokud se zítra ve stejném příběhu ocitne ještě něčí neteř, dcera nebo vnučka, jméno Ema Lars nic nezmění. A tak šla do městské hudební školy, té samé, kam sama v dětství chodila na sbor. Domluvila se s ředitelkou, pronajala v polosuterénu dvě malé místnosti.
Vzniklo malé studio. Jednoduchý pult, který Arťom skládal z použitého i nového vybavení. Staré rozladěné piano s teplým zvukem. Na zeď Kira pověsila jedinou fotografii.
Tetu Emílii v modrých šatech, mladou, smějící se. Mladé dívky přicházely nahrávat své první písně. Školačky, studentky, některé s kytarou, některé jen se sešitem básní. Kira si s nimi nesedala k mikrofonu, ale ke stolu.
Vytahovala prázdný formulář smlouvy a pomalu, řádek po řádku, vysvětlovala každé slovo. Co znamená převod práv. Co znamená na dobu neurčitou. Kde podepisovat a kde ne.
Na co si říct čas na rozmyšlenou. „Když krásně mluví o penězích, počkejte. Když na vás spěchají, počkejte. Když vás ujišťují, že ničemu nerozumíte, určitě počkejte.
Já jsem také kdysi ničemu nerozuměla. A mě také jeden člověk velmi krásně všechno vysvětloval. ”
Dívky poslouchaly vážně a doptávaly se. Kira podle jejich tváří viděla, že některé to slyší poprvé v životě.
Arťom zůstával na blízku. Nejdřív pomáhal ve studiu, něco pájel, radil, kterou kazetu digitalizovat první. Potom začal chodit jen tak. Jednou s koláčem, podruhé s knihou.
Jednou zůstal na večeři. Kira se po Denisovi učila důvěřovat znovu od nuly, krátkými kroky, držíc se zdi. Arťom nespěchal. Uměl prostě být nablízku a mlčet, když bylo třeba mlčet.
Jednoho podzimního dne, ve výročí toho večera, kdy si ji spletli s číšnicí, zašla Kira do restaurace U starého klavíru. Larisa ji poznala a trochu se zastyděla. Kira si objednala pistáciovou roládu ve stejné krabici převázané hedvábnou stužkou. Nepřinesla ji domů ani Arťomovi.
Přinesla ji do studia, postavila na stůl vedle fotografie Emílie a sedla si naproti. Za oknem mžilo jemné podzimní mrholení. Na pianu ve vedlejší místnosti některá ze žaček pomalu zkoušela melodii, nejistě, se zastávkami. „No tak, teto,” řekla Kira tiše.
„Teď už tě slyšeli. ”
Fotografie mlčela. Ale mlčela jinak než fotografie zapomenutých lidí. Mlčela tak, jak mlčí ti, které konečně nazvali jménem.
A Kira pochopila to hlavní. Teta jí nezanechala písně, ani práva, ani peníze. Zanechala jí jednu jednoduchou věc. Právo sama rozhodovat, jak znít.
A neodevzdávat svůj hlas těm, kdo si myslí, že vědí lépe než ty, jakou píseň máš zpívat.