V noci 28. března 1942 se nad okupovaným protektorátem Čechy a Morava otevřela dvířka bombardéru Halifax. Tři muži československé exilové armády – Karel Čurda, Adolf Opálka a Ivan Kolařík – seskočili do tmy, aby se zapojili do odboje proti nacistické nadvládě. Špatné počasí, nízký výsadek a chyba navigátora však jejich misi rozvrátily dřív, než vůbec začala.
Agenti se rozptýlili, Opálka se při dopadu zranil a Kolařík ztratil falešné doklady i kontaktní údaje. O několik dní později Kolařík spáchal sebevraždu, aby chránil své spolubojovníky a blízké před gestapem. Čurda a Opálka se nakonec probojovali do Prahy a ukryli se v bezpečných bytech odbojářů. Karel Čurda se narodil 10.
října 1911 v jihočeské vesnici Nová Hlína, tehdy ještě součásti Rakousko-Uherska. Otec František pracoval jako dělník, matka Rosálie vedla skromnou domácnost pro šest dětí. Nejmladší Karel chodil do obecné školy a později do měšťanky, ale peněz bylo málo, a tak už jako dospívající vzal do ruky zednické kladivo a pracoval na místních stavbách. Vojenská služba v meziválečném Československu nabízela chudým venkovským mladíkům střechu nad hlavou, teplé jídlo a malý plat.
V roce 1933 vstoupil Čurda k 29. pěšímu pluku, bavil ho výcvik, na střelnici střílel dobře a postupně prošel poddůstojnickými kurzy. V roce 1936 se stal zástupcem velitele čety v poddůstojnické škole. V září 1938, když Evropa přihlížela mnichovské dohodě, sloužil u finanční stráže – ozbrojené celní jednotky.
Jeho četa hlídkovala na nové hranici proti pašerákům a německým agentům a nadřízení o něm hovořili jako o disciplinovaném muži se stabilní morálkou, politicky loajálním republice. Republika, které sloužil, však umírala. 15. března 1939 vtrhla Hitlerova armáda do Prahy, rozbila Československo a vytvořila protektorát Čechy a Morava.
Sloužit pod německou nadvládou bylo pro Čurdu nemyslitelné, a tak v červnu 1939 uprchl z Protektorátu do tábora v Bronovicích u Krakova. Tam se setkal s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem – dvěma muži, jejichž jména se později proslavila po celém světě. Čurda se s Gabčíkem spřátelil a zamířil s dalšími do Francie, aby se přidal k československé armádě v exilu. Protože před vypuknutím války nebylo možné na francouzské půdě zřídit samostatné československé jednotky, vstoupil nejprve do Francouzské cizinecké legie.
Když 1. září 1939 začala druhá světová válka, přešel i s ostatními k československé armádě. Nebojoval však v bitvě o Francii; Německo zemi porazilo za šest týdnů a Čurda, který nikdy nepřišel na frontu, uprchl na evakuační lodi do Británie. Tam se připojil ke zbytkům československých vojáků v táboře u Liverpoolu.
Každý z exilových vojáků věděl, že strážní služba v Británii vlast neosvobodí. Když důstojníci hledali dobrovolníky pro speciální úkoly, Čurda se přihlásil. Od podzimu 1941 procházel výcvikem u britské Special Operations Executive – seskoky padákem v Ringway, demolice v Arisaigu a další přípravou pro návrat do okupované vlasti. Instruktoři ho hodnotili jako veselého, týmového a fyzicky velmi silného muže, vhodného pro samostatné i skupinové úkoly.
V roce 1942 spolu s Adolfem Opálkou a Ivanem Kolaříkem vytvořil operační tým s krycím názvem Out Distance a v noci 28. března odletěl směrem na Protektorát. Země, do které se vrátil, však nebyla stejná jako ta, kterou znal. Od září 1941 vládl protektorátu nově jmenovaný zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který prosazoval politiku cukru a biče.
Dělníky, které Německo potřebovalo pro válečný průmysl, se snažil získat výhodami, ale každého, kdo se bránil, nechalo gestapo pronásledovat, mučit a vraždit. Touto politikou Heydrich dostal situaci v protektorátu pod kontrolu. Konec Heydricha nastal ráno 27. května 1942.
Josef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili v Praze na jeho otevřený mercedes. Heydrich sice nezemřel na místě, ale zranění podlehl 4. června. Nacistická odpověď byla rychlá a brutální.
V den atentátu byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav, tisíce lidí byly zatčeny a stovky zastřeleny. Gestapo tisklo tisíce vyhlášek slibujících odměnu deset milionů korun – později zvýšenou na dvacet milionů – za informace vedoucí k zatčení pachatelů. Kdo věděl o útočnících a neoznámil to, měl být zastřelen i se svou rodinou. Byl zaveden zákaz vycházení, zavřena kina, divadla a zastavena veřejná doprava.
10. června 1942 německé jednotky vyhladily vesnici Lidice: všichni muži byli popraveni, většina žen poslána do koncentračního tábora Ravensbrück a většina dětí později zavražděna v plynové komoře v Chełmnu. Čurda opustil Prahu 27. května, aby navštívil sestru v Kolíně.
Ve vlaku zaslechl zvěsti o atentátu a spěchal zpátky. Ze strachu ze zatčení ale z města utekl a schoval se v Nové Hlíně, kde žila jeho matka. Dny trávil čtením dlouhých seznamů popravených zveřejňovaných v novinách. Plakáty slibovaly miliony a milost každému, kdo pomůže dopadnout vrahy.
Podle Čurdova poválečného svědectví matka plakala a říkala, že pokud zůstane, potká rodinu a vesnici stejný osud jako Lidice. 13. června poslal anonymní varovný dopis na policii v Benešově, ale k žádnému zatčení nedošlo. V tomto listu, který později zabavilo gestapo, uvedl jména útočníků na Heydricha.
Brzy ráno 16. června se Čurda oblékl, odjel vlakem do Prahy a pěšky došel na úřadovnu gestapa v Bredovské ulici. Důstojníkovi Heinzu Janturovi řekl, že je agentem z Anglie. Ukázal předměty, které patřily útočníkům a byly nalezeny na místě činu, a poskytl gestapu informace o útočnících i lidech, kteří československým agentům pomáhali.
V posledním záchvěvu odvahy se pokusil otrávit, ale neuspěl. Byl zbit a poté pokračoval ve výpovědi. Neznal přesné místo, kde se atentátníci skrývali, ale díky jeho informacím gestapo zatklo lidi, kteří je chránili, a ti úkryt pod mučením prozradili. Čurdova zrada vedla k zatčení stovek odbojářů.
Dokud se 16. června dobrovolně nepřihlásil, gestapo nemělo o úkrytu agentů žádné informace. Právě jeho výpověď je nasměrovala k místu, které znamenalo smrt stovek odbojářů a jejich rodin – lidí, kteří předtím ochotně pomáhali i samotnému Čurdovi. Obléhání pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze 18.
června 1942, kde se skrývali atentátníci a další agenti, bylo přímým důsledkem jeho zrady. Čurda údajně na přátele naléhal, aby se vzdali: prý jim řekl, že se jim nic nestane, protože se nic nestalo ani jemu. Uvěznění muži odpověděli střelbou a nakonec spáchali sebevraždu, aby se nedostali do rukou nacistů živí. Po sedmihodinovém boji byla těla vynesena ven a Čurda s dalším agentem, který se stal informátorem, Williamem Gerickem, je identifikoval.
Gestapo Čurdovi vyplatilo část slíbené odměny a dalo mu nové poněmčené jméno Karl Jerhot. Čurda přijal německé občanství, obdržel pět milionů korun a gestapo ho začalo využívat jako chodící návnadu. Cestoval po protektorátu a vydával se za čerstvě vysazeného československého agenta, který potřebuje úkryt a kontakt s odbojem. Mnoho vlastenců ho přijalo a bylo během několika dní zatčeno.
Protože ho ostatní agenti znali z Británie, měla jeho přítomnost zvláštní váhu a jeho zrady poskytly gestapu nové adresy a další zatčení. Rozešel se s Karolínou Jerákovou, s níž měl dítě narozené osm měsíců po jeho odchodu v roce 1939, a oženil se s Němkou Marií Bauerovou, švagrovou pracovníka gestapa. Jeho večery brzy ovládl alkohol, přesto zůstal na výplatní listině gestapa a dál pracoval pro nacisty. Nejhorší následky jeho zrady se odehrály daleko od Prahy.
Po měsících mučení bylo mnoho podporovatelů československého odboje převezeno do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku. 24. října 1942 tam bylo popraveno 262 československých vězňů – 135 žen a 127 mužů. Každá oběť uvedla jméno a datum narození, poté jí příslušník SS střelil zezadu do krku.
Těla byla spálena v krematoriu a popel vyhozen na skládku. Mezi zavražděnými byli také matky, otcové, bratři a sestry odbojářů. Další hromadné popravy lidí zrazených Čurdou následovaly 25. ledna 1943 a 3.
února 1944. Nejmladší popravenou byla čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. Každá kulka byla částečně důsledkem Čurdovy zrady z 16. června 1942.
Do konce roku 1944 gestapo Čurdu považovalo za málo užitečného. Hodně pil a zmeškával schůzky s nadřízenými. V chaosu dubna 1945 uprchl na západ směrem k americké linii a skrýval se v Manětíně u Plzně. 15.
května 1945 přišel na místní četnickou stanici a podle dochovaného údajného výroku řekl: „Ať přijde, co má přijít. “ Byl zatčen Čechoslováky a pražský poválečný soud ho obvinil z vlastizrady, udávání spolubojovníků a napomáhání nepříteli při vraždění československých občanů. Během veřejných jednání v dubnu 1947 seděl bledý a mlčenlivý, občas si utíral obličej kapesníkem. Nepředložil žádné právní ospravedlnění a uvedl jen, že se bál o svou rodinu.
Soud ho shledal vinným a odsoudil k trestu smrti oběšením. Stejný osud potkal i jeho kolegu Williama Gericka. Ani jeden nepožádal prezidenta Edvarda Beneše o milost. Za úsvitu 29.
dubna 1947 vedli dozorci pětatřicetiletého Čurdu na popraviště v pražské pankrácké věznici. Dvířka šibenice se otevřela a ukončila život muže, jehož zrada zničila celé sítě odbojářů a který dodnes zůstává symbolem kolaborace s nacistickým Německem.