V červnu 1945, jen několik týdnů po skončení druhé světové války v Evropě, dorazili američtí vojáci do kapucínského kláštera v německém Altöttingu. Pátrali po válečných zločincích odpovědných za hrůzy posledních let. V klášteře našli muže, kterého hledali – katolického kněze, který se skrýval pod falešným jménem. Nebyl to však žádný obyčejný duchovní.
Byl to Josef Tiso, bývalý prezident fašistického slovenského státu, muž, který během války úzce spolupracoval s nacistickým Německem a poslal desítky tisíc slovenských Židů do koncentračních táborů, kde je čekala smrt. Josef Tiso se narodil 13. října 1887 ve Velké Bytči, která byla tehdy součástí Rakouska-Uherska. Pocházel z věřící rodiny, jeho otec byl řezník.
Díky svému nadání na jazyky, zejména maďarštinu a němčinu, si získal pozornost nitranského biskupa Imricha Bendeho, který ho v roce 1906 poslal studovat teologii na vídeňskou univerzitu. V roce 1910 byl Tiso vysvěcen na kněze a o rok později získal doktorát z teologie. Po návratu do vlasti působil jako pomocný kněz ve třech farnostech na území dnešního Slovenska, kde se věnoval výchovné a sociální práci mezi místním obyvatelstvem a bojoval proti chudobě a alkoholismu. Právě v této době se podle historiků začaly formovat jeho antisemitské názory.
Tiso vinil židovské majitele hostinců z rostoucího alkoholismu a byl také členem svépomocného sdružení, které prodávalo potraviny a oblečení levněji než místní obchod vlastněný Židem. Po vypuknutí první světové války v červenci 1914 sloužil Tiso jako vojenský kaplan u 71. pěšího pluku rakousko-uherské armády, který tvořili převážně slovenští vojáci. Při duchovní péči o raněné a umírající zažil hrůzy války na vlastní kůži.
Na konci roku 1914 však vážně onemocněl ledvinami a jeho vojenská kariéra skončila. Rozpad Rakouska-Uherska vedl ke vzniku nových států, včetně Československa, které vzniklo v říjnu 1918. Tento nový stát zahrnoval české země, Slovensko, Podkarpatskou Rus a část rakouského Slezska. Polovinu obyvatelstva tvořili Češi, Němci 22 procent a Slováci 16 procent.
První světová válka skončila v listopadu 1918 a přinesla obrovské lidské i materiální ztráty. Vítězné mocnosti reagovaly řadou opatření, mezi nimiž byla i Versailleská smlouva z roku 1919, která označila Německo za viníka války, uvalila na něj obrovské reparační platby a donutila ho postoupit část území, včetně Hlučínska Československu. Tato zahanbující porážka a mírová ujednání sehrály o dvě desetiletí později důležitou roli při nástupu nacismu v Německu. V prosinci 1918 vstoupil Tiso do Slovenské ľudové strany, krajně pravicové politické formace.
Jejím vůdcem byl Andrej Hlinka, který odmítal čechoslovakismus zdůrazňující vzájemnost Čechů a Slováků a požadoval slovenskou autonomii. Tiso se stal populárním řečníkem a díky své energii, inteligenci a vzdělání postupně posiloval svou pozici. V roce 1925 se strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskou lidovou stranu. Tiso se stal jedním z jejích vůdců, a když v roce 1927 získal post československého ministra zdravotnictví, odmítl ministerský byt a ubytoval se v pražském klášteře.
V roce 1930 se stal oficiálním místopředsedou strany a zdálo se, že je předurčen stát se Hlinkovým nástupcem. V průběhu třicátých let se Tiso postupně přikláněl k autoritářským a totalitním myšlenkám. Opakovaně prohlašoval, že Hlinkova slovenská lidová strana je jedinou stranou, která zastupuje Slováky a mluví za slovenský národ. V této době zároveň sílila v Německu nacistická hrozba.
Adolf Hitler se stal diktátorem v roce 1933 a jeho režim začal omezovat práva Židů a požadoval navrácení Sudet, pohraniční oblasti Československa s převážně německým obyvatelstvem, kde se nacházely i obranné pozice československé armády. Na konci léta 1938 Hitler pohrozil válkou, pokud nebudou Sudety postoupeny Německu. Na konferenci v Mnichově koncem září 1938 se představitelé Velké Británie, Francie, Itálie a Německa dohodli na anexi Sudet výměnou za Hitlerův slib míru. Československo nebylo na konferenci přiznáno a cítilo se zrazeno.
Mnichovská dohoda vedla k rezignaci demokratické vlády, prezident Beneš uprchl do Francie a Slovensku byla přiznána významná autonomie. V té době už stál v čele Hlinkovy slovenské lidové strany Tiso, neboť Andrej Hlinka zemřel v srpnu 1938, jen několik týdnů před mnichovskou konferencí. 14. března 1939 se Tiso stal předsedou vlády první Slovenské republiky, která byla dosud autonomní součástí Československa.
O den později nacistické Německo napadlo a obsadilo české země, čímž hrubě porušilo mnichovskou dohodu. Slovensko se pod Tisovým vedením stalo loutkovým státem nacistického Německa, ve kterém vládla fašistická autoritářská diktatura jedné strany, silně propojená s katolickou hierarchií. V říjnu 1939 se Tiso stal prezidentem Slovenska a úzce kolaboroval s nacistickým režimem. V dubnu 1940 byl vydán první arizační zákon, který znamenal zabavení židovského majetku a vyloučení Židů z ekonomiky.
Toto opatření bylo zdůvodňováno propagandou, že Židé získali svůj majetek na úkor Slováků. V červenci 1940 Hitler pozval Tisa na summit do Salcburku. Důvodem bylo, že se Slovensko v roce 1939 vzdalo části své autonomie v zahraniční a vojenské politice výměnou za záruky hranic a hospodářskou pomoc. Vnitrostranická frakce kolem časopisu Nástup se postavila proti napodobování Německa a trvala na samostatné zahraniční politice.
Na konferenci se Tiso nejprve soukromě setkal s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem, který mu sdělil, že Německo považuje Slovensko za svůj životní prostor. Poté se Tiso setkal s Hitlerem, který mu vysvětlil, že pokud Slovensko neuposlechne, bude vydáno na pospas Maďarsku, které už na podzim 1938 anektovalo území na jižním Slovensku. Výsledkem konference byla výměna vlivných politiků za německé radikály a silnější orientace Slovenska na Německo, zejména v oblasti protižidovských opatření. Na Slovensko byli také jmenováni němečtí poradci.
9. září 1941 vydala Tisova vláda židovský kodex, který vycházel z německých norimberských zákonů. Propaganda se chlubila, že jde o nejpřísnější soubor protižidovských zákonů v Evropě. Zákon definitivně vyloučil Židy z veřejného života, omezil dobu, kdy směli cestovat a nakupovat, zakázal jim vstup do klubů a na veřejné akce a výrazně omezil jejich osobní život a vlastnická práva.
Byl to předstupeň deportací do vyhlazovacích táborů. Podle sčítání lidu z prosince 1940 žilo na Slovensku 89 000 Židů. V březnu 1942 podepsal slovenský stát s Německem dohodu umožňující deportace, a od března do října 1942 bylo asi 58 000 slovenských Židů soustředěno do táborů v Seredi, Novákách a Vyhních. Slovenské úřady je pak předaly německé SS a policii.
Téměř všichni deportovaní byli zabiti v Osvětimi, Majdanku, Sobiboru a dalších místech v Němci okupovaném Polsku. Přežilo jen asi 300 z nich. Jedním z hlavních hybatelů deportací byl slovenský premiér Vojtěch Tuka. Židům, kteří nebyli deportováni, byla udělena prezidentská výjimka, protože byli klíčoví pro válečné hospodářství.
Slovenský stát navíc platil Německu pět set říšských marek za každého deportovaného Žida, celkem tak zaplatil deset milionů říšských marek za vyvraždění svých občanů. Když se papežský nuncius obrátil na Tisovu vládu s informací, že německé úřady vraždí slovenské Židy v Polsku, prezident na podzim 1942 váhal a poté odmítl deportovat zbývajících 24 000 slovenských Židů. Situace se změnila 29. srpna 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání.
Slovenský komunistický i nekomunistický odboj povstal proti Tisovu režimu v době, kdy sovětská vojska vstoupila na Podkarpatskou Rus. Protože Tisova vláda nebyla schopna povstání potlačit, nastoupila německá vojska a mobilní eskadry smrti, jejichž úkolem bylo shromáždit a zabít nebo deportovat zbývající slovenské Židy. Od září do konce roku 1944 deportovaly německé jednotky přibližně 12 600 Židů, většinou do Osvětimi a Terezína. Přežila jen asi polovina.
Několik tisíc Židů bylo zabito při ukrývání nebo v bojích s partyzány německými a slovenskými jednotkami Hlinkovy gardy. Slovenské národní povstání trvalo až do 28. října 1944. O dva dny později Tiso osobně vyznamenal v Banské Bystrici německé vojáky, kteří se podíleli na potlačení povstání, mezi nimi i Oscara Dirlewangera, jednoho z nejznámějších pachatelů zločinů nacistického režimu.
Celkem německé a slovenské úřady deportovaly ze Slovenska více než 70 000 Židů, z nichž bylo více než 60 000 zavražděno. Do konce holokaustu byly vyvražděny více než dvě třetiny Židů žijících na Slovensku. Když Rudá armáda dobyla poslední části Slovenska, Tiso uprchl přes Rakousko do Německa, kde se skrýval s falešnými doklady na jméno doktor Josef Táborský. Po dopadení americkými jednotkami byl v říjnu 1945 vydán do Československa.
Soud začal 2. prosince 1946. Státní zástupce uvedl, že když byly Tisovi promítány záběry z koncentračních táborů, tvářil se lhostejně, díval se stranou nebo do země, neprojevil žádnou lítost a odmítl odsoudit zločiny nacistického Německa. Tiso dodal, že kdyby se to mělo opakovat, jednal by stejně.
15. dubna 1947 uznal Národní soud Tisa odpovědným za schválení židovského kodexu, vyvlastnění majetku Židů a schválení deportace téměř 58 000 slovenských Židů do koncentračních táborů v roce 1942, a odsoudil ho k trestu smrti oběšením. Večer před popravou Tiso prohlásil, že se cítí jako mučedník slovenského národa. 18.
dubna 1947 byl v Bratislavě popraven ve věku 59 let, v kněžském šatě. Lékař ho prohlásil za mrtvého sedm minut po zahájení popravy. Československá vláda ho pohřbila tajně, aby se z hrobu nestala svatyně, přesto jeho krajně pravicoví stoupenci hrob brzy našli. O desítky let později bylo Tisovo tělo exhumováno a pohřbeno v Nitranské katedrále.
Dodnes mnozí prohlašují Tisa za mučedníka, který obětoval život za svou víru a národ, a líčí ho jako nevinnou oběť komunismu.