Na jaře 1945 se třetí říše rozpadala a s ní i muži, kteří ji drželi při životě. Mezi nimi vynikal Hans Kammler, jeden z nejvlivnějších vyšších důstojníků SS, jehož jméno bylo spojeno s těmi nejtemnějšími projekty nacistického režimu. Jako SS-Obergruppenführer dohlížel na výstavbu koncentračních táborů i na vývoj pokročilých zbraňových systémů. V roce 1944 Heinrich Himmler přesvědčil Hitlera, aby byl projekt V2 podřízen přímo SS, a 8.
srpna Kammler nahradil Waltera Dornbergera ve funkci projektového manažera. Od 31. ledna 1945 stál v čele všech raketových projektů říše a podílel se také na operačním nasazení raket V2 proti spojencům. V březnu 1945, kdy fronta dosáhla německých hranic, začal Hitler na radu Josepha Goebbelse přenášet pravomoci Hermanna Göringa v oblasti letecké podpory a zásobování právě na Kammlera.
Začátkem dubna byl Kammler povýšen na generálního zplnomocněnce pro proudová letadla. Goebbels tehdy prohlásil, že víra v konečné vítězství je neotřesitelná a že nejpokročilejší prostředky musí být ve správných rukou. Když byla 1. dubna 1945 nařízena evakuace pěti set raketových techniků do Alp, Kammler o čtyři dny později převzal velení nad obranou oblasti Nordhausenu.
Místo obrany raketových zařízení však okamžitě nařídil zničit veškeré speciální vybavení V1 ve skladišti. Kammler se stal posledním důstojníkem SS povýšeným do hodnosti SS-Obergruppenführera. Podle jeho vlastních slov byly v dobách zoufalství loajalita a efektivita nejcennějšími zbraněmi. Naposledy byl spatřen 17.
dubna 1945, necelé tři týdny před bezpodmínečnou kapitulací Německa. Od té chvíle se jeho osud zahalil tajemstvím. Převládající teorie tvrdí, že tváří v tvář dopadení a soudu za své zločiny spáchal sebevraždu. Jiní badatelé spekulují, že využil svých znalostí o nacistických technologiích a uzavřel dohodu s Američany výměnou za nový život.
Jeho vdova požádala v červenci 1945, aby byl prohlášen za mrtvého k 9. květnu 1945. Kammlerův řidič Kurt Preuk vypověděl, že viděl jeho mrtvolu a byl přítomen pohřbu. Svědci z let 1959 a 1965 uváděli různá data úmrtí, někteří hovořili o otravě kyanidem.
Tělo ani jednoznačné důkazy se nikdy nenašly. Odlišný konec potkal Karla Wolffa, který byl na vrcholu války považován za jednoho z nejpravděpodobnějších nástupců Himmlera. Jeho blízkost k Hitlerovi mu umožnila získat vlivné postavení v nejužším kruhu diktátora. Himmler mu důvěrně říkal Wölfchen, vlčí mládě.
Právě tato důležitá pozice vedla mnichovské státní zastupitelství k tomu, aby Wolffa roku 1964 označilo za Himmlerovy oči a uši na velitelství. Wolff přitom udržoval přátelství s Odilem Globocnikem, organizátorem vyhlazovacího programu Aktion Reinhard, čímž jeho pozdější tvrzení o neznalosti masakrů ztrácela důvěryhodnost. Americká armáda Wolffa zajala 13. května 1945 pod falešným slibem setkání s rodinou.
Po pobytu v norimberské věznici ho soud v listopadu 1948 odsoudil k pěti letům vězení za příslušnost ke zločinecké organizaci. Trest mu byl po odvolání snížen na čtyři roky, které byly považovány za odpykané. Po propuštění pracoval v reklamním oddělení časopisu. K jeho pádu přispěly články o Himmlerovi, v nichž tvrdil, že se o masakrech Židů dozvěděl až na jaře 1945.
Německá justice začala vyšetřovat jeho zapojení do nacistických zločinů a 30. září 1964 byl odsouzen k patnácti letům vězení za spolupráci na vraždě tří set tisíc Židů. Federální soud odvolání zamítl. Ze zdravotních důvodů byl propuštěn koncem srpna 1969.
Karl Wolff zemřel 15. července 1984 v nemocnici v Rosenheimu. Walter Kruger, velitel divize SS Das Reich, vedl své jednotky v bitvě u Kurska, jedné z nejkrvavějších bitev východní fronty. Za neúspěšnou ofenzívu paradoxně obdržel další vyznamenání.
V červenci 1944 byl jmenován velícím generálem VI. armádního sboru SS a bránil se proti sovětskému postupu v kurlanské kapse. Když se 22. května 1945 přiblížily sovětské jednotky a organizovaný odpor se zhroutil, Kruger se rozhodl vzít si život, aby nečelil zajetí.
Friedrich Jeckeln, jehož jméno se stalo synonymem pro nejstrašnější masové popravy holokaustu, velel jednotkám, které 29. a 30. září 1941 zavraždily přes třiatřicet tisíc Židů v Babím Jaru u Kyjeva. V lednu 1942 obdržel válečný záslužný kříž za zabití pětadvaceti tisíc Židů v Rumbule.
Po zajetí sovětskými silami v květnu 1945 stanul před vojenským tribunálem v Rize. Přiznal plnou odpovědnost za zločiny na východních územích a žádal soud, aby zvážil polehčující okolnosti. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením a 3. února 1946 popraven před čtyřtisícovým davem na Vítězném náměstí v Rize.
Otto Rasch, velitel Einsatzgruppe C, stanul v epicentru nejděsivějších zvěrstev na východní frontě. Jeho jednotka byla zodpovědná za masakr v Babím Jaru a používala veřejné střelby i plynové vozy. Navzdory zdrcujícím důkazům proti němu se jeho proces nikdy nekonal. V únoru 1948 byl pro Parkinsonovu chorobu prohlášen za nezpůsobilého k soudu a ještě téhož roku zemřel.
Odilo Globocnik se chlubil tím, že je nacista, který zlikvidoval nejvíce Židů. Měl na starosti výstavbu a provoz vyhlazovacích táborů v Belżecu, Sobiboru a Treblince. Aktion Reinhard, kterou řídil, měla za následek smrt odhadem 1,5 až 2 milionů lidí. Když ho britská hlídka zadržela na úpatí Alp, předstíral, že je obchodník.
Podlehl však pasti, když britský důstojník za jeho zády vykřikl jeho jméno. Při zatýkání si vložil do úst kyanidovou pilulku a během okamžiku zemřel. Oskar Dirlewanger, veterán první světové války, byl v roce 1934 odsouzen za znásilnění třináctileté dívky. Přesto ho režim přijal do SS a svěřil mu velení jednotky složené původně z pytláků.
Jeho brigáda se proslavila sadistickou brutalitou, pálila stodoly plné civilistů a během varšavského povstání vypalovala nemocnice i s pacienty. Zatčen byl 1. června 1945 poté, co ho poznal bývalý vězeň koncentračního tábora. Polští strážci ho zbili k smrti, ačkoli oficiální příčina úmrtí zněla infarkt.
Až exhumace v roce 1960 potvrdila, že se mu nepodařilo uprchnout. Richard Glücks dohlížel na rozsáhlou síť koncentračních táborů a byl to právě on, kdo v únoru 1940 navrhl Osvětim jako vhodné místo pro nový tábor. V prosinci 1942 nařídil táborovým lékařům, aby snížili úmrtnost, nikoli z humanitárních důvodů, ale kvůli zajištění stálého přísunu otrocké práce. Po kapitulaci Německa spolkl 10.
května 1945 na námořní základně ve Flensburgu kyanid. Otto Ohlendorf velel Einsatzgruppe D na jihu Ukrajiny a na Krymu, kde jeho jednotka zavraždila přes devadesát tisíc lidí. Sám přiznal, že zabíjení dětí bylo podle něj nutné, protože z nich mohli vyrůst nepřátelé říše. Před procesem s Einsatzgruppen neprojevil lítost a hájil své činy jako nezbytné.
V dubnu 1948 byl odsouzen k trestu smrti a 7. června 1951 popraven oběšením. Až do posledních okamžiků tvrdil, že neudělal nic špatného. Ernst Kaltenbrunner se stal v lednu 1943 Himmlerovou pravou rukou a vedl Hlavní říšský bezpečnostní úřad.
Organizoval neúspěšnou operaci Long Jump, jejímž cílem bylo zavraždit spojenecké vůdce během Teheránské konference, a po atentátu na Hitlera v roce 1944 prováděl brutální odplatu. Po útěku z Berlína byl zadržen a v Norimberku odsouzen k trestu smrti. Poprava byla vykonána 16. října 1946.
Jeho poslední slova byla vyznáním lásky k německému lidu. Paul Blobel velel jednotce zodpovědné za masakr v Babím Jaru a později vedl Aktion 1005, tajnou operaci zaměřenou na zahlazení stop po masových hrobech. Jeho komanda exhumovala a pálila těla na grilech z železničních kolejnic, popel pak drtila v mlýnech na kosti. V dubnu 1948 byl odsouzen k trestu smrti a 7.
června 1951 popraven v Landsbergu. Jeho poslední slova patřila víře v německý lid. Někdejší osudy se lišily rychlostí i způsobem zúčtování. Josef Dietrich, velitel Leibstandarte, se po válce vzdal Američanům.
Původně odsouzen na doživotí za masakr v Malmedy, trest mu byl snížen a po deseti letech se stal svobodným mužem. Zemřel na infarkt v roce 1966 a jeho pohřbu se zúčastnilo přes šest tisíc lidí. Herbert Otto Gille, velitel divize Viking, byl vězněn tři roky a po propuštění založil časopis pro veterány. Arthur Nebe, šéf kriminální policie a velitel Einsatzgruppe B, se připojil ke spiknutí z 20.
července 1944 s cílem zabít Hitlera. Po prozrazení byl zrazen přítelem a 21. března 1945 oběšen v berlínské věznici na háku na maso na Hitlerův příkaz, aby spiklenci byli věšeni jako dobytek. Karl Hermann Frank, který po atentátu na Heydricha řídil vyhlazení Lidic, stanul po válce před československým soudem.
Přiznal odpovědnost za zločiny na východních územích. Dne 22. května 1946 byl veřejně popraven v Praze před tisíci lidí, kteří se stali svědky konce muže, jenž přinesl zemi tolik utrpení. Rudolf Höss, velitel Osvětimi, uprchl po válce a skrýval se pod falešnou identitou.
Britské jednotky ho zadržely v březnu 1946. Při výsleších odhadl počet obětí tábora na přibližně tři miliony. Polský soud ho odsoudil k trestu smrti a 16. dubna 1947 byl oběšen přímo v Osvětimi, na místě, kde se masové vraždění stalo průmyslovým procesem.
Heinrich Müller, náčelník gestapa, byl naposledy spatřen 1. května 1945 ve Führerbunkeru. Jeho osud zůstává záhadou. Teorie hovoří o sebevraždě, útěku do Jižní Ameriky nebo spolupráci se zpravodajskými službami v začínající studené válce.
V roce 2013 německý historik tvrdil, že našel důkazy o Müllerově smrti v Berlíně, ale jeho zjištění bylo zpochybněno. Skutečný konec náčelníka gestapa se nikdy nepodařilo spolehlivě doložit.