V noci na 1. září 1939, jen několik hodin před začátkem nejničivějšího konfliktu v dějinách, provedli agenti SS v přestrojení za polské povstalce přepad rozhlasové stanice v Gliwicích v Horním Slezsku. Zajali zaměstnance, vypálili několik výstřelů do vzduchu a přes mikrofon odvysílali protiněmecké prohlášení v polštině. Tento inscenovaný incident, známý jako operace Himler, měl poskytnout záminku pro invazi, která následujícího rána rozpoutala druhou světovou válku.
Hitler se na útok připravoval dlouho. Pět dní před invazí, 23. srpna 1939, podepsaly Německo a Sovětský svaz pakt o neútočení, známý jako Ribbentrop–Molotov. Přes vzájemné ideologické nepřátelství se Hitler a Stalin dohodli na společném cíli – zničení polského státu.
Tajný protokol paktu rozděloval Polsko: západ měl připadnout Německu, východ Sovětskému svazu. Stalin si zároveň zajistil volné pole pro vliv v Pobaltí, Besarábii, Bukovině a ve Finsku. Sověti ale nemohli zasáhnout okamžitě – jejich armáda byla od května 1939 vázána v bojích proti Japoncům u řeky Chalchyn na Dálném východě. Teprve po vítězství na tomto vzdáleném bojišti mohli přesunout síly do Evropy.
Hitler na svého spojence nečekal a 1. září 1939 v 4:45 ráno začala německá ofenzíva. Německá bitevní loď Schleswig-Holstein zahájila palbu na polskou námořní základnu Westerplatte u Gdaňsku. Základnu bránilo 210 polských vojáků pod vedením majora Henryka Sucharského.
Navzdory těžkému bombardování odrazili všechny útoky přesily německé pěchoty a milice SS Heimwehr Danzig, přičemž Němcům způsobili ztráty 82 mužů. Zbytek města padl rychle, ale Westerplatte vzdorovala. Ve stejnou dobu překročilo polské nebe více než tisíc letadel Luftwaffe a zaútočilo na letiště a strategické cíle. Německé obrněné divize a pěchota prorazily hranice z východního Pruska, Pomořanska a Slezska.
Wehrmacht nasadil 1,8 milionu vojáků, 58 divizí, přes 3400 tanků a 2300 letadel. Polská armáda se mohla postavit se zhruba milionem vojáků, 880 tanky a 1334 letadly, organizovanými do 39 divizí a 16 brigád. Její postavení však bylo mimořádně zranitelné. Modernizace zaostávala, velení používalo přehnaně centralizovaný systém zavedený maršálem Piłsudskim, který zpomaloval rozhodování.
Obrana byla po dvacet let plánována především proti Sovětskému svazu, nikoli proti Německu. Než se podařilo aktivovat plán posílení západní hranice, byly nejlepší jednotky nasazeny bez odpovídajících opevnění a východ zůstal prakticky odkrytý. Mobilizace měla trvat dvanáct až patnáct dní, což bylo příliš dlouho. Navíc jen asi šedesát procent obyvatel země tvořili etničtí Poláci; Němci, Ukrajinci, Bělorusové a další menšiny měly malý zájem na obraně národní věci.
Druhý den války se německým silám podařilo spojit třetí a čtvrtou armádu a zajistit plnou kontrolu nad Gdaňským koridorem. Největší katastrofou dne byla bitva u Krojant, kde polská jízda zahájila čelní útok proti německým tankům. Její meče a kopí byly proti pancířům bezmocné a jednotka byla téměř zničena. Třetího září Varšava obdržela spojenecké ultimátum, které požadovalo okamžité stažení německých vojsk.
Po jeho vypršení vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Kvůli časovému rozdílu byl první zemí, která tak učinila, Nový Zéland. Německý postup pokračoval. Polská armáda se pokoušela realizovat poslední obrannou strategii – takzvaný rumunský předmostí, spočívající v ústupu k hranicím s Rumunskem a Maďarskem, kde chtěla vydržet do příchodu spojenecké pomoci.
Ta nikdy nepřišla. V noci na 17. září 1939, zcela nečekaně pro Poláky i jejich spojence, překročilo polské hranice více než půl milionu vojáků Rudé armády podél fronty dlouhé 1300 kilometrů. Sověti postupovali pod záminkou ochrany ukrajinského a běloruského obyvatelstva.
Polské velení, jehož hlavní síly bojovaly proti Němcům, se rozhodlo vyhnout střetu se Sověty a soustředit se na evakuaci vojáků do Rumunska a Maďarska, odkud se měli dostat do Francie nebo Velké Británie. Sovětský útok do zad znamenal definitivní zhroucení polské armády. Devatenáctého září obsadily sovětské síly Vilno na severu a dosáhly hranice s Rumunskem. Mezitím Němci rozdrtili poslední velký odpor v bitvě u Bzury, kde byly polské armády Poznaň a Pomoří zcela zničeny.
Padlo tam 20 000 polských vojáků a 170 000 bylo zajato. Šestého října 1939 kampaň skončila. Polsko bylo rozděleno mezi Německo, Sovětský svaz, Slovensko a neutrální Litvu, která získala část území. Vítězství potvrdilo účinnost bleskové války – Blitzkriegu.
Německo podrobilo zemi za pět týdnů a v následujících letech se stejnou taktikou dobylo velkou část Evropy. Během okupace zahynulo přibližně 2,3 milionu Poláků. Více než 2,1 milionu polských vojáků padlo do zajetí; 1,5 milionu připadlo Sovětům, z nichž zhruba 250 000 zemřelo v gulazích nebo bylo popraveno, včetně 20 000 důstojníků v Katyni. Přibližně 105 000 lidí uprchlo do neutrálních zemí a mnozí se připojili k polským silám na Západě.
Po porážce Polska se německá okupační správa okamžitě zaměřila na židovské obyvatelstvo, které tvořilo asi deset procent země. Židé se stali terčem násilí, ponižování, vyvlastnění a nucených prací. Byli oddělováni od zbytku populace a nahnáni do ghett, obvykle v nejchudších čtvrtích. Nacisté zřídili přibližně dvanáct set ghett po celé východní Evropě.
Varšava se stala dějištěm největšího z nich. V listopadu 1940 jednotky SS bez varování zakázaly přístup do staré židovské čtvrti a začaly stavět zeď vysokou čtyři metry a dlouhou osmnáct kilometrů. Uvnitř se ocitlo více než 300 000 lidí, později až půl milionu, což představovalo 4,5 procenta rozlohy města. Ghetto bylo rozděleno na velké a malé, spojené dřevěným mostem přes ulici Chłodna.
Vnitřní správu převzal židovský poradní výbor vedený Adamem Czerniakowem, pořádek udržovala židovská policie, která se vyznačovala korupcí a zneužíváním moci. Přes ulice projížděla dálnice Poznaň–Berlín, odkud němečtí turisté fotografovali vězně jako exotickou atrakci. Hustota osídlení dosahovala sedmi osob na jednu malou místnost. Dodávky elektřiny a plynu fungovaly jen několik hodin denně, korespondence se světem byla zakázána.
I přesto zůstávalo vzdělávání důležitou činností – školy, sirotčinec doktora Janusze Korczaka i divadelní představení poskytovaly alespoň částečnou úlevu. Nedostatek jídla ale začínal vybírat daň; už v roce 1940 zemřelo přes tisíc Židů. V roce 1941 se situace dále zhoršila. Německá invaze do Sovětského svazu odklonila poslední zásoby na východní frontu.
Epidemie tyfu a masová podvýživa zabíjely měsíčně kolem 5500 lidí, v některých obdobích více než 15 000. V únoru 1942 byl zdokumentován první případ kanibalismu, kdy matka v zoufalství pojedla tělo svého syna, který zemřel hladem. Kalorické příděly odrážely systematickou diskriminaci. Německý voják dostával 2130 kalorií denně, polský občan 1890, ale Žid pouhých 184.
Za jídlo navíc platili nejvyšší ceny. Černý trh a pašování se staly jedinými záchytnými body. Děti, jejichž malá postava jim umožňovala proklouznout škvírami ve zdech, hrály v tajných sítích klíčovou roli. Přes represe se k obyvatelům dostala pomoc mezinárodních organizací, které podpořily asi 160 000 lidí.
Brutalita byla stálou přítomností. Strážce přezdívaný Frankenstein stál na mostě přes Chłodnu a každý den pro zábavu zabil jednoho Žida. Malé dívky odpovídaly, že by chtěly být psy, protože ty mají stráže rády. Odpor se začal formovat až na jaře 1942.
Mladý sionista Jicchak Cukierman shromáždil malou skupinu stoupenců, vznikla také socialistická organizace Bund. Pokusy o spolupráci selhaly. Gestapo buňku odhalilo a 17. dubna 1942 nechalo veřejně popravit jednapadesát aktivistů.
V létě 1942 začala masová deportace. 22. července generál SS Hermann Höfle informoval židovský poradní výbor, že musí organizovat „přesídlení” na východ. Adam Czerniaków odmítl spolupracovat a spáchal sebevraždu jedem.
Odsun se rozjel bez odporu. Během prvního dne bylo deportováno pět tisíc lidí. Do poloviny roku 1942 bylo z ghetta odvezeno na smrt do Treblinky, Osvětimi a Majdanku více než 265 000 Židů. Mezi nimi i 200 dětí ze sirotčince, které jejich učitel Janusz Korczak vedl v klidném průvodu na nádraží.
Z původních 500 000 obyvatel zůstalo ve Varšavě jen 70 000. Začátkem roku 1943 už nikdo nepochyboval, že deportace znamenají smrt. Zprávy o hromadných popravách v Treblince nenechaly žádné iluze. Skupina asi tisíce bojovníků z různých frakcí se spojila v ozbrojený odpor.
19. dubna 1943, v předvečer židovského svátku Pesach, zaútočili povstalci překvapivě na jednotky SS, které vcházely do ghetta. Vztyčili na náměstí Muranowska polskou vlajku. Heinrich Himmler poslal generála Jürgena Stroopa s 2090 vojáky podporovanými obrněnými vozidly, dělostřelectvem a letectvem.
Bojovníci se bránili z domů, sklepů, tunelů a kanálů. Ženy spouštěly ze střech molotovovy koktejdy. Po čtyřech dnech Němci nezískali ani jednu budovu a více než 300 granátníků uprchlo z bojiště. Boje trvaly měsíc – stejně dlouho, jako Německu trvalo v roce 1940 dobýt Francii, Belgii a Nizozemsko.
Němci zaplavovali podzemí vodou, používali slzný plyn, plamenomety a psy. 16. května 1943 nechali vyhodit do vzduchu Velkou synagogu a povstání bylo rozdrceno. V létě 1944 se Varšava měla stát dějištěm poslední velké bitvy za svobodu.
1. srpna 1944 v 17:00 zahájila Zemská armáda – Armia Krajowa – povstání s cílem osvobodit město před příchodem Rudé armády. Přestože plán počítal se začátkem v pět hodin, první výstřely padly už ve 13:50, kdy povstalci v čtvrti Żoliborz přepadli německou hlídku. V prvních hodinách se povstalcům podařilo obsadit elektrárnu, poštu, nádraží a osvobodit padesát židovských vězňů.
Ztráty byly těžké – 2000 povstalců padlo, byť ukořistili důležité pozice. Německá protiofenzíva na sebe nenechala dlouho čekat. Druhý obrněný prapor divize Panzer Hermann Göring postupoval s polskými civilisty jako živými štíty. V dalších dnech se boje rozšířily do čtvrtí Wola a Ochota.
Německé jednotky, mezi nimi nechvalně proslulá jednotka SS Dirlewanger složená z bývalých vězňů a kolaborantská RONA brigáda Kaminského, prováděly masakry civilistů. V jediném dni zavraždily pacienty a personál dvou nemocnic. Během několika dní připravily krvavé řádění ve Wole o život 40 000 civilistů. Polský exilový prezident Stanisław Mikołajczyk odjel do Moskvy žádat Stalina o pomoc.
Stalin odpověděl, že Rudá armáda do varšavské bitvy nezasáhne. Sovětská vojska mezitím stála nečinně na druhém břehu Visly. 18. srpna Němci dokonce zahnali sovětskou frontu o 80 kilometrů dál.
Spojenci shazovali omezené zásoby, mnohé padáky se ale ztratily v rukou Němců. Varšava se měnila v ruiny. Počátkem září padla čtvrť Mokotów, na konci měsíce kapituloval Żoliborz. Zbytkem povstalců zůstalo asi 1700 bojovníků v malém kapse centra města.
Po 63 dnech bojů, 2. října 1944, generál Tadeusz Bór-Komorowski podepsal kapitulaci. Zajatí povstalci byli podle Ženevské úmluvy posláni do zajateckých táborů. Více než 500 000 civilistů bylo vyhnáno z města; téměř 100 000 skončilo v koncentračních táborech.
V odplatě za povstání Hitler nařídil Varšavu srovnat se zemí. Specializované komanda mezi říjnem a prosincem 1944 dynamitem a plamenomety zničily mosty, nemocnice, továrny, školy i historické památky. Z města zůstalo 97 procent v troskách. 17.
ledna 1945 vstoupily sovětské jednotky a první polská armáda do zničeného města bez německého odporu. Moc převzal komunistický Polský výbor národního osvobození loajální Moskvě. Bývalí bojovníci Zemské armády byli prohlášeni za nepřátele státu a začala éra Polské lidové republiky, která trvala až do pádu komunistického systému v roce 1989.