Joachim Peiper, třetí syn důstojníka císařské německé armády, se narodil 30. ledna 1915 ve Wilmersdorfu. První světová válka, která začala v roce 1914, skončila o čtyři roky později porážkou Německa. Pro Volkmar Peipera bylo příměří z listopadu 1918 zradou.
Versailleská smlouva uvalila na poražené Německo tvrdé podmínky, monarchie padla a nová Výmarská republika se potýkala s politickým chaosem. Na krajní pravici mezitím vznikala hnutí, která svalovala vinu za německé problémy na Židy a komunisty. Jedním z nich byla nacistická strana. Když se Adolf Hitler v lednu 1933 dostal k moci, nacisté prosazovali mýtus o dýce v zádech – tvrzení, že německá armáda neprohrála válku na bojišti, ale byla zrazena na domácí frontě.
S tímto výkladem dějin se ztotožňoval i Volkmar Peiper, stejně jako jeho synové. Joachim, ambiciózní a egocentrický mladík, vstoupil 30. ledna 1933 do Hitlerjugend, přesně v den svých osmnáctých narozenin, kdy se Hitler stal kancléřem. O několik měsíců později, v říjnu téhož roku, vstoupil do SS.
Již v roce 1934 upoutal na norimberském sjezdu pozornost Heinricha Himmlera, který v něm viděl ztělesnění árijského ideálu. V letech 1935 až 1936 prošel výcvikem na junkerské škole SS a v červnu 1938 se stal Himmlerovým pobočníkem. Peiper byl u Himmlera natolik oblíbený, že ho doprovázel na oficiálních akcích i na místech, kde se odehrávaly hromadné zločiny. V září 1939 byl svědkem veřejné popravy dvaceti polských představitelů v Bydhošti.
V prosinci téhož roku v Owinsku u Poznaně sledoval popravu duševně nemocných pacientů jedovatým plynem – šlo o součást programu euthanasie T4. Při poválečném výslechu Peiper o této zkušenosti vyprávěl věcně a bez emocí. Během bitvy o Francii v roce 1940 velel rotě u motorizovaného pluku SS a za statečnost obdržel Železný kříž druhé i první třídy. Po návratu se vrátil k Himmlerovi a v únoru 1941 se dozvěděl o připravované operaci Barbarossa.
V červnu 1941 se zúčastnil konference, na níž Himmler představil plány na vyvraždění třiceti milionů Slovanů. Jeho působení u Himmlera skončilo v létě 1941 a na podzim byl převelen k první tankové divizi SS na východní frontu. Peiper si získal pověst agresivního a nebojácného velitele, jehož vítězství však stála mnoho tanků a životů. V únoru 1943 si jeho jednotka vysloužila přezdívku „hořákový prapor“ poté, co vypálila a vyvraždila dvě sovětské vesnice.
Peiper tehdy jako pomstu za zranění dvou důstojníků nařídil zabít 872 mužů, žen a dětí, z nichž 240 bylo zaživa upáleno v kostele. V březnu 1943 za záchranu obklíčené 320. pěší divize obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V červenci 1943, po bitvě u Kurska, byla jeho jednotka přesunuta do severní Itálie, kde se Němci po kapitulaci Itálie snažili upevnit moc.
19. září 1943 došlo u města Boves v severozápadní Itálii ke střetu mezi jednotkami SS a italskými partyzány. Partyzáni zabili jednoho německého vojáka a dva zajali. Peiperova jednotka obsadila město a pohrozila jeho zničením, pokud zajatci nebudou propuštěni.
Peiper slíbil, že město ušetří, pokud se němečtí vojáci vrátí. Místní farář Giuseppe Bernardi a podnikatel Antonio Vassallo vyjednali propuštění zajatců i vydání těla zabitého vojáka. Přesto Peiper pomstu provedl. Nařídil město ostřelovat, muže, kteří zajistili propuštění vězňů, polil benzínem a zaživa upálil.
Zavražděno bylo celkem 23 civilistů a zničeno 350 domů. V listopadu 1943 se Peiper vrátil na východní frontu, kde převzal velení prvního tankového pluku SS. Jeho bezohledná taktika vedla po měsíci k tomu, že pluk měl jen dvanáct funkčních tanků. V prosinci byl proto zbaven bojové služby a převelen na štáb.
V létě 1944 byla jeho divize nasazena v Normandii proti spojenecké invazi. Do konce července americká armáda zničila všechny tanky divize a čtvrtina z jejích asi dvaceti tisíc vojáků padla. Peiper po psychickém kolapsu v srpnu 1944 ztratil velení a léčil se z nervového zhroucení. Dne 16.
prosince 1944 zahájila německá armáda poslední velkou ofenzivu na západě – bitvu v Ardenách. Hitler doufal, že protiútok obklíčí britské a americké síly. O den později, 17. prosince, mířila Peiperova první tanková divize SS z belgického Bingenu na západ.
Na křižovatce u vesnice Baugnez, čtyři kilometry jižně od Malmedy, se střetla s americkým konvojem asi stovky mužů z 285. polního dělostřeleckého průzkumného praporu. Vojáci SS zahájili palbu. Američané, kteří neutekli, se vzdali.
Poté byli prohledáni, zbaveni osobních věcí a seřazeni do osmi řad na poli. Ozbrojenci na ně začali střílet ze samopalů. Někteří zajatci se snažili uprchnout, většinu však střelci skosili. Ti, co padli a předstírali smrt, byli dobíjeni ranou do hlavy.
Několik Američanů se ukrylo v kavárně u křižovatky, kterou vojáci SS zapálili a stříleli na každého, kdo vyběhl. Incident vešel do dějin jako malmedský masakr. Zahynulo nejméně 84 amerických vojáků a jen něco málo přes čtyřicet přežilo útěkem do lesa nebo předstíráním smrti. Ve dnech 17.
až 20. prosince následovaly další vraždy válečných zajatců a civilistů. Celkem byla Peiperova skupina označena za odpovědnou za smrt přibližně 350 neozbrojených amerických vojáků a kolem stovky belgických civilistů. Po skončení války se Peiper 22.
května 1945 vzdal Američanům. Při výslechu v červenci 1945 projevil nezlomnou oddanost nacismu. Na dotaz ohledně osudu Poláků a Židů odpověděl, že všichni Židé a všichni Poláci jsou špatní a že Němci jen očistili společnost. Stěžoval si také, že americká vláda udělala chybu, když odmítla začlenit Waffen-SS do své armády pro boj proti Rusům.
Dne 16. května 1946 začal v Dachau proces se členy SS obviněnými z malmedského masakru. Všichni obžalovaní včetně Peipera byli obviněni z porušení válečných zákonů a vědomé účasti na zabíjení, střílení a mučení amerických vojáků a neozbrojených civilistů. Dne 16.
července 1946 odsoudil americký vojenský soud 46 mužů k trestu smrti oběšením, 23 k doživotí a ostatní k trestům od deseti do dvaceti let. Odsouzení však tvrdili, že vyšetřovatelé používali nezákonné metody a mučení, a že všechny výpovědi byly vynucené. Komise zřízená k prošetření těchto obvinění zpochybnila platnost procesu. V roce 1948 byly některé rozsudky změněny; řada trestů smrti byla přeměněna na doživotí.
Peiperovi byl trest v roce 1954 snížen na 35 let a 22. prosince 1956 byl podmínečně propuštěn. Když mu oznámili, že je volný, byl natolik šokován, že jen tiše zíral. Po propuštění si Peiper našel práci v automobilce Porsche.
Italské odbory si však oficiálně stěžovaly – jako spolupracovník byl nepřijatelný nejen proto, že zůstal nacistou, ale i kvůli masakru v Boves. Přes osobní přímluvu Ferdinanda Porscheho byl Peiper propuštěn, protože firma kvůli zaměstnávání válečného zločince přicházela o obchody v USA. V roce 1972 se Peiper s manželkou přestěhoval do Traves ve východní Francii, kde pracoval jako překladatel vojensko-historických knih. Žil pod svým skutečným jménem, což přitáhlo pozornost antifašistů.
V červnu 1976 kolovaly ve městě letáky upozorňující, že je nacistický válečný zločinec. Novinářům Peiper ochotně poskytoval rozhovory, v nichž se označoval za oběť komunistického pronásledování a tvrdil, že za své zločiny zaplatil dvanácti lety vězení. Jeho výroky pobouřily veřejnost. 14.
července 1976 skupina francouzských antifašistů zapálila jeho dům. Jedenašedesátiletý Joachim Peiper uhořel zaživa. Jeho tělo bylo žárem natolik zmenšené, že soused, který je spatřil, prohlásil, že je to on, ale zmenšený.
Pro Joachima Peipera nebyly prolity žádné slzy.