Dne 22. prosince 1947 stanul před polským Nejvyšším národním soudem v Krakově bývalý personál Osvětimi, nejvražednějšího německého nacistického koncentračního tábora. Po měsíci hrůzných výpovědí vyšlo najevo, že se mnozí dozorci SS podíleli na nelidském mučení a masovém vraždění vězňů, často pro vlastní potěšení, a že jejich krutost daleko přesahovala rámec rozkazů nadřízených. Mezi souzenými byla i dozorkyně Hildegard Lächertová.
Hildegard Martha Lächertová se narodila 19. března 1920 v Berlíně, který byl tehdy součástí Výmarské republiky. Po ukončení školy se začala učit krejčovou, ale učení přerušila a vyučila se zdravotní sestrou. Když se v lednu 1933 dostali k moci Adolf Hitler a nacistická strana, staly se ženy jako ona ústředním bodem jeho plánu na vytvoření ideálního árijského společenství.
Hitler si cenil žen jak pro jejich aktivitu v nacistickém hnutí, tak pro jejich biologickou sílu zachovat a šířit rasu. Podle nacistického myšlení měla početnější a rasově čistší populace posílit vojenskou sílu Německa a zajistit kolonizátory pro dobytá území ve východní Evropě. Agresivní populační politika Třetí říše proto podporovala takzvaně rasově čisté ženy, aby rodily co nejvíce dětí. Nacistická populační politika se radikálně změnila v roce 1936, kdy vedení SS vytvořilo státem řízený program známý jako Lebensborn, tedy pramen života.
Nařízení předepisovalo, že každý příslušník SS by měl zplodit čtyři děti, ať už v manželství nebo mimo něj. Domovy Lebensborn poskytovaly útočiště svobodným matkám s dětmi, zajišťovaly rodné listy a finanční podporu a získávaly pro děti adoptivní rodiče. Německé ženy však hrály v nacistickém hnutí zásadní roli, která daleko přesahovala propagandu, podle níž měla být žena plodnou matkou a paní domácnosti. Z odhadovaných čtyřiceti milionů německých žen v říši jich asi třináct milionů působilo v organizacích nacistické strany.
Pracovaly jako sociální pracovnice, učitelky, sekretářky, zdravotní sestry, pomocné síly v ozbrojených složkách a policii a na mnoha dalších pozicích, včetně funkce dozorkyň v táborech. V srpnu 1939, krátce před začátkem druhé světové války, se Lächertové narodil nemanželský syn. Když v září 1939 vypukla válka, byla přidělena na práci do muniční továrny. Druhé dítě, dcera, se jí narodilo v dubnu 1941.
V dubnu následujícího roku byla nasazena v koncentračním táboře Ravensbrück. Tento tábor, otevřený v květnu 1939, byl jediným velkým ženským táborem zřízeným nacisty. Pracovali zde mužští příslušníci SS jako dozorci a správci, stejně jako sto padesát žen sloužících jako dozorkyně. Tyto ženy byly buď dobrovolnice SS, nebo práci přijaly kvůli dobrému platu a pracovním podmínkám.
V Ravensbrücku se nacházel také výcvikový tábor pro dozorkyně SS, které zde byly školeny v tom, jak zacházet s vězni, na něž měly dohlížet. Vězni měli pracovat až do své smrti a úkolem dozorkyň bylo vytěžit z nich maximum práce, dokud ještě žijí. Ravensbrück se tak stal školou násilí pro asi tři a půl tisíce žen, které později sloužily v tomto nebo jiných koncentračních táborech. Jednou z nich byla i Hildegard Lächertová, která byla v říjnu 1942 po absolvování výcviku převelena do koncentračního tábora Majdanek v nacisty okupovaném Polsku.
Tábor byl po celou dobu své existence ve výstavbě. Nacházely se v něm také sklady oblečení a osobních věcí ukradených Židům před jejich smrtí ve vyhlazovacích táborech Bełżec, Sobibor a Treblinka. V těchto skladech vězeňkyně třídily a opravovaly oblečení. V zimě 1941 až 1942 začalo vedení tábora používat plyn Cyklon B k vraždění vězňů, kteří byli příliš slabí na práci, v provizorní plynové komoře.
Masové vraždění jedovatým plynem začalo v Majdanku v říjnu 1942 a pokračovalo až do konce roku 1943. V táboře byly nejméně tři plynové komory, z nichž nejméně dvě byly upravené sprchy pro použití Cyklonu B. SS v Majdanku zabily desítky tisíc Židů. Většina z nich přišla do tábora jako nuceně nasazení dělníci a buď zemřela v důsledku brutálních životních podmínek, nebo byla usmrcena v plynových komorách poté, co Němci usoudili, že už nemohou pracovat.
Na těchto selekcích se podílela i Hildegard Lächertová, která se tak stala paní nad životem a smrtí mnoha vězňů. Zvláštní pozornost věnovala dětem. Nabízela jim sladkosti, aby je nalákala do nákladních aut, která je pak odvezla do plynových komor. S pistolí a bičem vždy po ruce byla nechvalně proslulá tím, že vězně bezdůvodně bila.
Mezi ostatními dozorkyněmi vynikala svým sadismem a díky své krutosti a brutalitě se stala známou jako Krvavá Brigida. Byla také alkoholička, a čím více pila, tím byla sadističtější. Jednou poštvala svého německého ovčáka na mladou ženu, kterou pes roztrhal. Stalo se tak před zraky ostatních vězeňkyň, které viděly, jak se Lächertová usmívá.
Polská pamětnice holokaustu Bogna Jaworska po válce vzpomínala, jak byla spolu se svou matkou zadržována v Majdanku. Jednoho dne při vydávání polévky si uvědomila, že zapomněla vzít lžíce pro sebe a matku. Poté, co dala svou misku matce, pro ně běžela. Když Lächertová viděla, že její matka drží dvě misky, začala jí mlátit do obličeje a kopat.
Jaworska se vrátila a snažila se situaci vysvětlit, za což dostala několik ran pěstí do obličeje. Její matce bylo tehdy čtyřicet let a zemřela během likvidace tábora. Při jiné příležitosti Lächertová zbila Jaworské kolegyni kvůli cigaretě, kterou našla v její kapse. Žena se vrátila celá pokrytá modřinami a s opuchlým obličejem.
Jaworska také viděla, jak Lächertová na zahradě srazila k zemi židovskou ženu při hledání ukrytých cenností. Povalila ji na zem, klackem jí nadzvedla šaty a začala provádět gynekologickou prohlídku. Lächertová, vyškolená zdravotní sestra, strčila ženě do pochvy klacek. Žena sténala a křičela tak strašně, že ostatní utekli, protože se na to nemohli dívat.
Žena byla polská Židovka přivezená do Majdanku po povstání ve varšavském ghettu. Jaworska ji později viděla ležet celou zakrvácenou, ale nevěděla, jak se jmenovala, ani zda ji odvezli do plynové komory, nebo prostě zemřela. V červnu 1943 věšeli židovskou ženu a vězni byli nahnáni k šibenici. Odfráceli oči, aby se na popravu nemuseli dívat, ale Lächertová stojící vedle jejich bloku jim otáčela hlavy směrem k šibenici a stále se smála.
Jaworska neslyšela o žádném vězni, kterému by Lächertová nějak pomohla. Jednou udeřila její přítelkyni do hlavy tak silně, že si rána vyžádala dlouhý pobyt na ošetřovně a zanechala trvalou jizvu, kde už nikdy nenarostly vlasy. Ke konci března 1943, když panovaly mrazy, odepřela vězeňkyním pracujícím na zahradě svetry. Udělala to i přesto, že svetry byly oficiálně vydány a vedení tábora je vězňům povolilo nosit.
Svetry byly odepřeny pouze ženám pracujícím na volném prostranství. Jiný pamětník vzpomínal, že v době, kdy se ve velkém provádělo zplynování a krematorium nestíhalo spalovat mrtvá těla, byla na zahradě vyhloubena velká jáma, kam byly mrtvoly házeny a spalovány. Hildegard Lächertová byla mnohokrát viděna, jak s potěšeným výrazem ve tváři přichází k jámě a s požitkem vdechuje kouř. V Majdanku také často vodila vězeňkyně do umývárny, kde pracoval mužský personál.
Ženám se dezinfikovala ochlupená místa a mnohé se této proceduře snažily vyhnout. Lächertová ty, které při pokusu o vyhnutí přistihla, smála se, když je kápo, před něž byly předvedeny, polévala dekontaminační látkou. Při jedné příležitosti si všimla dvou mladých Řekyň při mytí záchodů, shodila obě dovnitř a smála se, jak se topí ve výkalech a polykají je. Jiná pamětnice svědčila o tom, jak židovské ženy během dne sháněly chléb nebo ho kupovaly od ostatních vězeňkyň a schovávaly si ho na později.
Lächertová jim ho pak brala. Chovala se špatně i k mužským vězňům. Jednou byla spatřena, jak bije jednoho z táborových vězňů bičem zakončeným železnou koulí a kope do něj svými ocelovými holínkami, až byl celý od krve a vůbec nevypadal jako člověk. Kvůli těhotenství opustila Lächertová tábor v srpnu nebo září 1943.
Její třetí dítě, které zemřelo krátce po porodu, se narodilo v dubnu 1944. Během poválečných výslechů odmítla uvést jméno otce a řekla pouze, že to byl příslušník SS z Lublinu, města vzdáleného od tábora pouhých pětadvacet kilometrů. Po porodu syna v dubnu 1944 skončila v Osvětimi-Březince a v Rajsku, pobočném táboře Osvětimi, kde byly ženy přiděleny do dvou pracovních komand, zahradnictví a zemědělství. V Rajsku byla Lächertová známá tím, že si domů vodila příslušníky SS.
Kvůli těmto návštěvám zanedbávala své základní pracovní povinnosti a narušovala denní řád vězeňkyň, které mnohdy musely čekat dvě až tři hodiny na apel. Její špatné chování k vězeňkyním pokračovalo i zde, ale byla méně krutá. Osvětim opustila v lednu 1945, když se sovětská vojska přiblížila ke komplexu koncentračních táborů a SS zahájily evakuaci Osvětimi a jejich pobočných táborů. Tyto nucené pochody vězňů se staly známé jako pochody smrti.
Vězni museli pochodovat dlouhé vzdálenosti pod dozorem v extrémně drsných podmínkách. Od ledna 1945 pracovala Lächertová v tranzitním táboře Bolzano v Itálii, kde zůstala až do uzavření tábora v dubnu 1945. Po skončení války spravedlnost konečně dostihla i ji. Byla souzena v osvětimském procesu, který začal 24.
listopadu 1947 a trval jeden měsíc. Dne 22. prosince 1947 odsoudil polský Nejvyšší národní soud v Krakově Hildegard Lächertovou, matku dvou dětí, k patnácti letům vězení. Na základě amnestie však byla v prosinci 1956 propuštěna.
Od západoněmecké vlády dokonce obdržela šest tisíc německých marek jako údajná válečná zajatkyně. Po propuštění krátce spolupracovala s CIA a BND, německou zpravodajskou službou, která v té době běžně prováděla rozhovory s nacistickými válečnými zločinci propuštěnými z věznic ve východní Evropě. Protože byla rychle označena za nepotřebnou, spolupráce skončila po několika měsících. V srpnu 1973 ji temná minulost znovu dostihla.
V souvislosti s nadcházejícím třetím majdaňským procesem ji zatkly západoněmecké orgány a vyslýchaly ohledně její minulosti v Majdanku. Byla propuštěna, ale v červnu 1979 byla znovu zatčena jako podezřelá a postavena před soud. V témže roce byla pravicovou skupinou navržena na kandidátku do Evropského parlamentu. Jeden z jejích právníků, Ludwig Bock, dokonce argumentoval, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by v období nacismu zemřelo více než sto tisíc Židů, a vyslovil domněnku, že Hitler neprováděl politiku vyhlazování Židů a že plynové komory nalezené v táborech mohly být pouhými prádelnami, případně je vybudovaly okupační jednotky po kapitulaci Německa.
Dokonce vyzval k zatčení jedné svědkyně, protože vypověděla, že na rozkaz nacistů nesla na Majdanek kanystr s jedovatým plynem. Ačkoli prokuratura požadovala doživotní trest, soud ji za účast na selekcích do plynové komory, týrání vězňů a spoluúčast na vraždě 1196 lidí odsoudil pouze ke dvanácti letům vězení. Trest si však nikdy nemusela odpykat, protože jí bylo započteno věznění v Polsku a doba strávená ve vazbě při čekání na soud. Zbytek života dožila jako svobodná žena a zemřela 14.
dubna 1995 v Berlíně ve věku pětasedmdesáti let. Pro Hildegard Lächertovou nebyly prolity žádné slzy.