Když německý kulomet MG42 zahájil palbu, spojenečtí vojáci neslyšeli střelbu jednotlivých ran, ale pronikavý zvuk trhaného plátna, který se linul přes bojiště. Zvuk, který se nedal zaměnit s ničím jiným, znamenal smrt. Kulomet dokázal vypálit až 1200 ran za minutu, více než dvojnásobek toho, co zvládly spojenecké zbraně, a jeho obsluha se tak stala jedním z nejnebezpečnějších i nejkrutějších zaměstnání celé války. Střelec, vyzbrojený touto zbraní, byl zároveň hlavním zdrojem palebné síly své jednotky i hlavním cílem nepřátelských odstřelovačů, tanků a dělostřelectva.
Jeho pozice byla prozrazena charakteristickým zvukem kulometu téměř okamžitě, a proto musel neustále měnit místo, často pod intenzivní nepřátelskou palbou. Psychická zátěž byla stejně ničivá jako fyzické nebezpečí. Mnozí střelci, kteří přežili bitvy jako den D nebo sovětské lidské vlny na východní frontě, se po nich psychicky zhroutili, pronásledováni počtem obětí, které způsobili během pouhých několika sekund. MG42 byl vyvrcholením německého konceptu univerzálního kulometu, který začal u jeho předchůdce MG34.
Právě MG34 znamenal začátek noční můry pro spojenecké vojáky. Zatímco MG34 střílel asi 900 ran za minutu, MG42 překonal i tuto děsivou hodnotu. Když Hitler na počátku války změnil způsob boje svým bleskovým postupem, potřebovala německá armáda lehčí a levnější kulomet, který by držel krok s rychlými mechanizovanými jednotkami. MG34 byl sice účinný, ale jeho výroba byla nákladná a složitá – jeden kulomet vyžadoval 150 pracovních hodin.
Inženýři dostali za úkol vytvořit zbraň s kadenci mezi 20 a 25 ranami za sekundu, která by byla zároveň co nejlevnější a nejsnadněji vyrobitelná. Podařilo se jim to s překvapivou rychlostí. Použitím lisovaných kovových dílů a úpravou konstrukce MG34 zkrátili výrobní čas na polovinu, na pouhých 75 hodin. Vznikl kulomet označený jako MG42, výrazně spolehlivější než jeho předchůdce, vybavený rychlou výměnou hlavně a schopný střílet více než dvojnásobným tempem než všechny spojenecké kulomety.
Jeho hlavní slabinou byla tendence závěru k odrazům, což občas vedlo k poruchám, ale i přes tyto nedostatky bylo za pouhé tři roky vyrobeno 423 000 kusů. Američtí vojáci, kteří rozdávali posměšné přezdívky, mu dali jméno Hitlerova motorová pila. Němci mu původně říkali kostní pila, ale Američané překlad mírně upravili. Spojenecké velení se snažilo zmírnit psychologický dopad této pověsti propagandistickými filmy, které kulomet zesměšňovaly a přirovnávaly ho k americkým zbraním s tvrzením, že je to pes, který štěká, ale nekouše.
Zbraň sama vážila 11,57 kg s dvojnožkou, což bylo výrazně méně než u MG34. Skládací dvojnožka mohla být namontována buď vpředu u ústí hlavně, nebo uprostřed zbraně, což nabízelo větší flexibilitu. Pažba byla navržena tak, aby umožňovala úchop levou rukou a stabilní přidržení u ramene. Zkušenosti z východní fronty se promítly do konstrukce ovládacích prvků – napínací páka i zámek horního krytu byly navrženy tak, aby je střelec mohl ovládat v arktických rukavicích nebo pomocí tyče.
Kontakt holé kůže se studeným kovem mohl způsobit okamžité omrzliny. Kulomet si vedl dobře i v prachu severní Afriky a Itálie, kde se zasekával méně než MG34. Střílel pouze plně automaticky, a protože jednotlivé výstřely byly kvůli vysoké kadenci téměř nemožné, stal se výcvikovým standardem schopnost vypálit krátkou dávku nejvýše tří ran. Na ústí hlavně měl zesilovač zpětného rázu, který zlepšoval funkční spolehlivost a kadenci, a zároveň fungoval jako tlumič plamene a vodítko hlavně.
MG42 byl páteří německé pěchoty. Družstvo se skládalo z deseti mužů – velitele, jeho zástupce, tříčlenného kulometného družstva a pěti střelců. Veškeré vybavení bylo organizováno kolem provozu kulometu. Střelec, umístěný uprostřed formace, nesl kulomet, pistoli a muniční buben s 50 náboji.
Asistent seděl vlevo nebo za ním, nesl čtyři další zásobníky a tři nábojové bedny a jeho úkolem bylo dodávat munici, odstraňovat zaseknutí a měnit hlavně. Pokud byl střelec zabit, převzal jeho roli asistent. Nosič munice nesl dvě další bedny po 300 nábojích a karabinu Mauser 98K. Velitel družstva byl vybaven samopalem MP40 a šestnácti zásobníky.
Celá četa obvykle nosila nejméně 1800 nábojů ráže 7,92 x 57 mm, ruční granáty a stativ, který se dal nosit jako batoh. Kulomet mohl být použit jako lehký s dvojnožkou nebo těžký s trojnožkou, střílet ze země, zezadu spolubojovníka nebo z ramene v případě nouze. V těžkých perutích byly sloučeny dvě až čtyři čety, každá s vlastním kulometem a koněm pro přepravu munice. Kvůli obrovskému zpětnému rázu museli být střelci silní muži.
Výcvik zahrnoval silová cvičení i disciplínu v palbě – dostali rozkaz používat krátké kontrolované dávky pěti až sedmi ran, což jim umožňovalo dýchat a pohybovat se po bojišti. Po přibližně dvou střelbách se rozžhavená hlaveň musela vyměnit, což dobře vycvičená posádka zvládla za méně než deset sekund. Spojenci si této slabiny byli vědomi a cvičili své vojáky, aby využili krátkého okna během výměny hlavně k útoku. Lehká dvojnožka byla ideální pro útočné manévry, těžká trojnožka pro pevné pozice, kde nabízela stabilní a přesnou palbu a mohla být použita i pro nepřímou palbu s optikou, čímž se kulomet proměnil v lehké dělostřelectvo.
MG42 se montoval na polopásová vozidla, motocykly s postranními vozíky a byl účinný i jako protiletadlová zbraň proti nízkoletícím letadlům a výsadkářům. Služba u kulometu však byla dvousečná zbraň. Týmy byly prvními cíli dělostřelectva, tanků a odstřelovačů a jejich pozice byla prozrazena zvukem po každé dávce. Posádky během bitev pravidelně měnily stanoviště, ale v obraně to často nebylo možné, což vedlo k vysokým ztrátám mezi střelci a asistenty.
Jednotky, které zažily intenzivní boje, byly pronásledovány počtem životů, které si kulomet vyžádal během sekund, a objevovaly se zprávy o vojácích, kteří se po bitvách psychicky zhroutili. Na východní frontě byl MG42 použit s ničivým účinkem proti lidským vlnám Rudé armády, ačkoli ani hromady těl nedokázaly zastavit Stalinovy vojáky. Kulomet sehrál temnou roli i v okupovaných zemích, kde byl nasazován v odvetných operacích proti odboji a často proti civilistům. V Jugoslávii bylo nařízeno zastřelit přibližně 25 500 civilistů jako odvetu za útok partyzánů na německou hlídku.
Jeden německý voják odmítl přímý rozkaz ke střelbě a byl popraven svým vlastním velitelem. Ukořistěné MG42 byly spojenci vysoce ceněny, zejména partyzány, pro které byla zbraň ideální pro taktiku udeř a uteč. Spojené státy se pokusily zbraň zkopírovat jako prototyp T24, ale nepodařilo se jim dosáhnout kadence přes 600 ran za minutu a projekt byl kvůli poruchám a přehřívání zrušen. Příběh o tom, jak se jeden MG42 dostal do USA, se týká vojáka Leonarda Linieckého, který ho našel opuštěný na kraji silnice v Belgii.
Podplatil anglicky mluvícího německého vězně dvěma krabičkami cigaret, aby ho naučil kulomet rozebrat, a poté ho v dílech poslal domů. Zbraň zůstala v rodině až do roku 2016, kdy ji syn daroval muzeu. Konstrukce MG42 byla natolik efektivní, že ovlivnila mnoho moderních kulometů a v podobě MG3 je technicky v provozu dodnes. Zvuk Hitlerovy motorové pily však zůstal v nočních můrách spojeneckých vojáků po celá desetiletí.
Jedním z příběhů, který tuto brutální pověst ztělesňuje, je příběh Heinricha Severloha, německého vojáka umístěného na pláži Omaha během dne D. Severloh, narozený 23. června 1923 v německém Metzingenu, vstoupil do armády 23. července 1941.
Po problémech s nadřízenými a fyzických trestech byl poslán domů pomoci rodině se sklizní, ale v říjnu 1943 byl poslán na výcvik jako poddůstojník. V roce 1944 byl na dovolené, když Němci očekávali spojeneckou invazi. Jeho otec, který chtěl syna ochránit, napsal britským vojenským úřadům, že Heinrich je potřeba na farmě, ale dopis dorazil po invazi. Severloh se ocitl v jedné z obranných pozic nad pláží Omaha.
Z kulometu střílel přibližně devět hodin a vypálil přes 13 000 ran. Později vzpomínal, jak si uvědomil, že zabil sto mužů, aniž by se nadechl, a jak zahlédl tvář mladého Američana v jasném denním světle. Přesto pokračoval ve střelbě až do odpoledne, kdy mu došla munice. Poté se stáhl do městečka Colleville-sur-Mer, kde se vzdal americkým jednotkám.
Byl zajat a do roku 1947 strávil čas v zajateckých táborech v USA a Británii. Po návratu domů poskytl několik rozhovorů, ve kterých žádal o odpuštění. Nikdy nepopřel své činy a smířil se s přezdívkou Bestie z Omahy, která ho provázela až do konce života.