Dne 1. září 1939, po fingovaném útoku na německou rozhlasovou stanici, zahájilo nacistické Německo tažení proti Polsku, které rozpoutalo druhou světovou válku. Po porážce polské armády začali Němci Poláky, které považovali za rasově méněcenné, nemilosrdně utlačovat. V týdnech po útoku zastřelily jednotky SS, policie i pravidelné armády tisíce polských civilistů, včetně mnoha příslušníků šlechty, duchovenstva a inteligence.
Na podzim roku 1941 začalo nacistické Německo realizovat plán s krycím názvem operace Reinhard, jehož cílem bylo systematicky vyvraždit téměř dva miliony Židů žijících na území okupovaného Polska, takzvaného generálního gouvernementu. V rámci tohoto plánu vznikly tři vyhlazovací tábory: Bełżec, Sobibor a Treblinka. Jedním z hlavních aktérů operace se stal Christian Wirth. Wirth se narodil 24.
listopadu 1885 v Oberbalzheimu, tehdy součásti Německého císařství. Vyučil se tesařským učněm u dřevařské firmy, v letech 1905 až 1910 sloužil u granátnického pluku číslo 123 v Ulmu. Roku 1910 se oženil s Marií Btel, s níž měl dva syny, a poté se přestěhoval do Stuttgartu, kde pracoval jako policejní detektiv. Po vypuknutí první světové války v říjnu 1914 se dobrovolně přihlásil do armády a bojoval na západní frontě ve Flandrech a severní Francii.
Během bojů se osvědčil, byl zraněn a obdržel vysoké vyznamenání za statečnost. Po skončení války se vrátil ke stuttgartské policii, kde si získal pověst řešitele obtížných případů, často za použití brutálních výslechových metod. Poválečné Německo zmítaly politické zmatky. Versailleská smlouva z roku 1919 uložila poražené zemi tvrdé sankce, monarchie byla svržena a vznikla Výmarská republika.
Na radikální pravici se objevily rasistické a antisemitské skupiny, které lživě tvrdily, že za problémy Německa mohou Židé a komunisté. Jednou z takových skupin byla nacistická strana, do níž Wirth vstoupil v roce 1923 jako jeden z prvních členů. Když se Hitler v lednu 1933 dostal k moci, nacisté vytvořili mýtus o dýce v zádech, antisemitskou konspirační teorii, podle níž císařská armáda neprohrála válku na bitevním poli, ale byla zrazena na domácí frontě, zejména Židy a revolučními socialisty. Historici tuto teorii jednomyslně odmítají – císařské armádě došly rezervy, vstup Spojených států do války ji ochromil a koncem roku 1918 byla vojensky poražena.
V roce 1933 Wirth vstoupil do SA a v roce 1937 byl naverbován jako agent do bezpečnostní služby Reinharda Heydricha, kde špehoval a donášel na své stranické a policejní kolegy. Dne 10. srpna 1939 přešel do SS s hodností Obersturmführera. Po německém útoku na Polsko se Wirth na konci roku 1939 zapojil do nacistického programu eutanázie s krycím názvem T4.
Jeho podstatou bylo systematické vraždění handicapovaných pacientů v německých ústavech. Pacienti byli převáženi do šesti vyhlazovacích zařízení, kde byli usmrceni oxidem uhelnatým. Nacisté zde vraždili chronicky nemocné, mentálně a fyzicky postižené, homosexuály i nemocné německé vojáky. V prosinci 1939 nebo v lednu 1940 byl Wirth přítomen prvnímu známému pokusu o zplynování oxidem uhelnatým, kterému bylo podrobeno dvacet až třicet duševně nemocných pacientů.
Právě zde vznikl nápad maskovat plynové komory jako sprchy. Wirth zasahoval i při potížích. Když v budově v Braniborsku odmítla skupina pacientů vstoupit do maskované plynové komory, přemluvil je, že dovnitř musí kvůli oblečení. Jindy, když v Hardheimu vzniklo podezření na tyfus u čtyř pacientek, Wirth ženy zastřelil, aby zabránil přenosu nákazy na personál.
V druhé polovině roku 1940 byl povýšen na vedoucího programu eutanázie v Německu a Rakousku. Franz Stangl, pozdější velitel Sobiboru a Treblinky, vzpomínal, že Wirth o nutnosti eutanázie nemluvil v lidských ani vědeckých termínech, ale smál se a mluvil o odstranění zbytečných úst. Program T4 si podle historiků vyžádal životy asi 250 000 mužů, žen a dětí a předcházel holokaustu zhruba o dva roky. Na základě zkušeností z T4 byl Wirth v prosinci 1941 poslán do Bełżce, kde se stal velitelem tábora.
Vedením si vysloužil přezdívku Kristián Divoch, kterou používali pracovníci SS kvůli jeho extrémnímu a nelítostnému přístupu. Personál z Německa i Ukrajiny se ho bál. Dozorce Werner Dubois ho popsal jako více než brutálního a poznamenal, že v Bełżci nebyl nikdo, kdo by se ho nebál. Wirth zavedl režim teroru a smrti, který pak platil ve všech táborech operace Reinhard.
V Bełżci prováděl experimenty, jejichž cílem bylo určit nejefektivnější způsob zacházení s transporty Židů od příjezdu až po zavraždění a pohřbení. Vypracoval základní koncepce vyhlazovacího procesu. Uspořádání tábora a činnosti, které musely oběti vykonávat hned po vystoupení z vlaku, měly zajistit, aby deportovaní nepochopili, že přijeli k likvidaci. Měli nabýt dojmu, že se dostali do pracovního či tranzitního tábora, a tomu měli věřit, dokud nebyli zavřeni do plynových komor maskovaných jako sprchy.
Druhou zásadou byla rychlost – oběti měly být nahnány dovnitř dřív, než se stihnou rozhlédnout a pochopit, co se děje. Aby Wirth zabránil útěku či odporu, rozhodl, že nově příchozí mají být při nahánění do komor nepřetržitě biti biči, což mělo vyvolat paniku, strach a podřízenost. Rychlost také zvyšovala výkonnost tábora – během jednoho dne bylo možné zpracovat více transportů. Židé měli podle Wirthova schématu sami vykonávat všechny fyzické práce spojené s procesem likvidace.
Poté, co se ujistil, že Bełżec funguje efektivně, byl 1. srpna 1942 jmenován inspektorem táborů operace Reinhard. Jeho základnou se stalo velitelství operace na starém letišti poblíž Lublinu, blízko koncentračního tábora Majdanek. Od března 1942 byli Židé z různých částí generálního gouvernementu deportováni do Bełżce, kde byli vražděni v plynových komorách oxidem uhelnatým z velkých dieselových motorů.
Při jedné příležitosti Wirth bičoval židovské vězně, aby je dostal do komor, a zbil také dozorce, kterému se nepodařilo motor nastartovat. Přeživší Rudolf Reder ho popsala jako vysokého muže s širokými rameny, vulgárním obličejem, rozeného zločince a extrémní bestii. Vedením Bełżce bylo pověřeno pouze dvacet až třicet německých příslušníků SS a policistů. Od března do prosince 1942, kdy dorazil poslední transport, sem Němci deportovali přibližně 434 500 Židů a blíže neurčený počet Poláků a Romů, kteří zde byli zabiti.
Když byl tábor v červnu 1943 zlikvidován, byli nuceně nasazení Židé buď zastřeleni, nebo deportováni do Sobiboru. Bełżec byl třetím nejsmrtelnějším vyhlazovacím táborem – před ním stály pouze Treblinka a Osvětim. Druhou světovou válku přežilo jen sedm Židů ze sonderkomanda. Nedostatek živých svědků je hlavním důvodem, proč je Bełżec navzdory počtu obětí málo známý.
Po zrušení tábora Němci místo rozorali, postavili zde zámeček, vysadili stromy a plodiny, aby oblast zamaskovali jako farmu. Na jaře 1942, během výstavby Sobiboru, Wirth navštívil nedokončený tábor a provedl pokusné zplynování pětadvaceti židovských dělníků. S oblibou nosil bič, který používal na židovské oběti i na dozorce. Po příjezdu transportu čtyřiceti až šedesáti vagonů bylo do tábora odvezeno jen dvacet vagonů, ostatní oběti zůstaly zavřené ve vlaku.
Oběti byly přivedeny do příjezdového prostoru, kde jim příslušník SS oznámil, že se dostali do tranzitního tábora na cestě do pracovních táborů, a že se mají osprchovat, nechat si vydezinfikovat oblečení a dostanou jídlo. Pak byli muži a ženy rozděleni, děti poslány se ženami. Židé se museli svléknout a odevzdat cennosti, poté byli vehnáni do plynových komor. Ti, kdo zůstali v zamčených vozech, slyšeli jen husí kejhání, které mělo přehlušit nářek obětí.
Do komor bylo najednou nahnáno asi 450 až 550 lidí. Po uzavření byl vpuštěn jedovatý plyn a během dvaceti až třiceti minut byli všichni uvnitř mrtví. Ti, kdo byli příliš nemocní, slabí nebo staří, byli zastřeleni v otevřené jámě. Od dubna 1942 do poloviny října 1943 zabili nacisté v Sobiboru nejméně 167 000 lidí.
Od poloviny srpna 1942 hrál Wirth vedoucí úlohu při reorganizaci Treblinky, včetně výstavby nových plynových komor, a poté tábor často navštěvoval. Příslušník SS Franz Suchomel vypověděl, že Wirthova brutalita byla tak velká, že ji osobně vnímal jako zvrácenost, a že Wirth při každé příležitosti šlehal ukrajinské dozorce bičem, který měl vždy u sebe. Stangl později vzpomínal na Wirthovu inspekční návštěvu kolem září 1942, kdy Wirth stál vedle jam plných černomodrých mrtvol a řekl: „Co s tím odpadem uděláme? ” Od konce července 1942 do září 1943 zavraždil personál Treblinky odhadem 925 000 Židů.
Když byla operace Reinhard po vyvraždění přibližně tří milionů polských Židů a tisíců Romů ukončena, byl Wirth spolu s dalšími bývalými členy operace poslán do italského Terstu. Od podzimu 1943 měl na starosti dohled nad koncentračním táborem Risiera di San Sabba a boj proti partyzánům v okupované Jugoslávii. Wirth neztratil zájem o židovskou otázku ani odhodlání k jejímu řešení – přišel se zřízením plynových vozů a krematorií. Personál pod jeho velením nadále používal metody z Polska: vězně ubíjel k smrti, mučil je a nařizoval malým dětem, aby sbíraly dříví na podpal pro vlastní kremaci.
O okolnostech Wirthovy smrti se svědectví liší. Jedno uvádí, že byl v květnu 1944 zabit jugoslávskými partyzány, když jel služebně v otevřeném autě. Franz Stangl, který ke konci války sloužil v Terstu a viděl Wirthovo tělo, však tvrdil, že Wirtha zabili jeho vlastní muži, protože jím opovrhovali. Wirth byl pohřben s plnými vojenskými poctami na německém vojenském hřbitově v Opiči u Terstu; v roce 1959 byly jeho ostatky přemístěny na vojenský hřbitov v Costermano u jezera Lago di Garda.
Christian Wirth, muž, který dohlížel na vyvraždění více než jednoho a půl milionu Židů, nikdy nestanul za své zločiny před spravedlností a nebyly za něj prolity žádné slzy.