Nacisté antisemitismus nevynalezli. Zdědili ho z hluboce zakořeněné historie nenávisti, která sahala až do starověku. Dávno před Hitlerem vnímali Židy jako hrozbu už Římané, a to nikoli kvůli jejich armádám, ale kvůli jejich neochvějné víře v jediného Boha. Toto napětí mezi judaismem a římským světem se stalo základem staletí trvajícího pronásledování.
Když se Judea na konci druhého století před naším letopočtem dostala pod římský vliv, střetla se dvě neslučitelná pojetí světa. Judaismus představoval monoteistické náboženství, které organizovalo celý život komunity, zatímco římský politeismus vyžadoval uctívání mnoha bohů a také císaře jako božské postavy. Římané byli obvykle tolerantní k místním kultům, pokud neohrožovaly autoritu říše, ale židovský případ byl jiný. Nešlo jen o náboženství, ale o celý světonázor.
Napětí se zhoršilo poté, co se Judea stala římskou provincií. Vyšší daně, přítomnost římských symbolů v Jeruzalémě a korupce úředníků vyvolávaly rostoucí nevoli. V této atmosféře se začala šířit mesiášská hnutí slibující osvobození. Jedno z nich vedl Ježíš z Nazareta, jehož poprava ukřižováním na příkaz Piláta Pontského vyplynula jak z vnitřních sporů v judaismu, tak z římského tlaku na udržení pořádku.
Odpor přerostl v otevřenou válku v roce 66 našeho letopočtu. Povstalci dočasně ovládli Jeruzalém, ale císařský generál Titus město v roce 70 dobil a nechal zničit Druhý chrám, srdce židovského světa. Tato událost znamenala duchovní i politickou katastrofu. Tisíce lidí byly zabity nebo prodány do otroctví a římské mince oslavovaly vítězství nápisem Judea capta, Judea dobytá.
Konflikt tím neskončil. Mezi lety 132 a 135 vypuklo povstání Bar Kochby, jehož vůdce byl mnohými považován za očekávaného Mesiáše. Římané povstání potlačili s extrémní brutalitou. Císař Hadrianus nechal Jeruzalém přestavět na římské město Aelia Capitolina, Židům zakázal vstup do něj pod trestem smrti a název provincie Judea změnil na Sýrii Palestinu ve snaze vymazat židovskou identitu regionu.
Desetitisíce Židů byly zabity, vyhnány nebo prodány do otroctví a diaspora se definitivně upevnila. Z římského nepřátelství se postupně stal hluboce zakořeněný obraz Žida jako vzpurného a nesourodého národa, který se brání integraci. Na tomto základě se o staletí později zdvihla nová vlna. Po zničení chrámu se začalo šířit křesťanství, které původně vzniklo jako židovské mesiášské hnutí.
Jeho prvními následovníky byli Židé, ale postupně se od judaismu odpoutalo. Apoštol Pavel, sám židovský farizeus, kázal mezi pohany a prosazoval, že spása nevyžaduje dodržování Mojžíšova zákona, pouze víru v Krista. Tato univerzalistická vize se střetla s židovskou identitou založenou na výlučné smlouvě s Bohem. Konstantinova konverze ve čtvrtém století a následné povýšení křesťanství na státní náboženství zcela změnily duchovní mapu Evropy.
Židé se z náboženských protivníků stali zranitelnou menšinou. Církevní otcové jako Jan Zlatoústý nebo Augustin rozvíjeli teologii, která Židy označovala za viníky Kristovy smrti a jejich rozptýlení interpretovala jako božský trest. Zničení chrámu bylo prezentováno jako důkaz jejich odmítnutí Mesiáše. Židé směli žít, ale v ponížení, oddělených čtvrtích, s vyššími daněmi a bez přístupu k veřejnému životu.
Po pádu západořímské říše pokračovala v tomto odkazu Byzanc. Císař Theodosius II. zakázal stavbu nových synagog, veřejné funkce pro Židy a konverze. Justinián jim dokonce zakázal číst Tóru v hebrejštině.
Biskupové se stali mocenskými osobnostmi a jejich kázání často přímo podněcovala násilí. Židé žili jako poddaní tolerovaní za určitých podmínek, v neustálém stínu podezření a ponížení. Některé komunity hledaly útočiště na východě. Pod muslimskou vládou v Bagdádu, Damašku a dalších městech našli Židé jako lid knihy relativní toleranci.
Přestože museli platit zvláštní daně, měli právo praktikovat své náboženství a žít v autonomních komunitách. Na Pyrenejském poloostrově prožili sefardští Židé dokonce zlatý věk, kdy se podíleli na překladech řeckých textů a působili jako lékaři a astronomové. Největší destinací diaspory se ale stala východní Evropa, kde si aškenázští Židé vybudovali vlastní identitu s jazykem jidiš a komunitním životem ve štetlech. Západní Evropa nabízela jen křehkou ochranu.
Francouzští králové udělovali Židům ochranné listy výměnou za poplatky, ale ty mohly být kdykoli odvolány. V roce 1182 byli Židé vyhnáni z Paříže a jejich majetek zabaven. Šířily se krvavé pomluvy o údajných rituálních vraždách křesťanských dětí. Jediné obvinění stačilo k tomu, aby byla celá komunita upálena.
Výzva papeže Urbana II. ke křížové výpravě v roce 1095 rozpoutala jednu z nejnásilnějších epoch. Ještě než křižáci dorazili do Svaté země, vraždili Židy v Porýní. V Mohuči bylo v roce 1096 zavražděno téměř tisíc Židů.
Židovské kroniky popisují scény, kdy celé rodiny volily sebevraždu před nucenou konverzí. Když křižáci v roce 1099 dobyli Jeruzalém, vyhladili celou židovskou komunitu města, mnozí byli zaživa upáleni v synagogách. Zatímco muslimové měli město znovu získat v roce 1187 pod Saladinem, který Židům dovolil návrat, konflikt o Jeruzalém se stal věčným bojištěm tří náboženství. Čtrnácté století přineslo černou smrt, epidemii, která zabila třetinu evropské populace.
V prázdnotě poznání se strach stal úrodnou půdou pro nenávist. Začaly se šířit zvěsti, že Židé otrávili studny. V Basileji byla celá komunita, více než šest set lidí, upálena v dřevěné budově. Ve Štrasburku, kam se mor ještě ani nedostal, bylo 14.
února 1349 upáleno na náměstí více než devět set Židů. Papež Klement VI. útoky odsuzoval a upozorňoval, že nemoc je přirozená, ale jeho slova byla ignorována. Tato vlna násilí vymazala desítky komunit ze srdce Evropy a přeživší prchali na východ.
Novověk sice přinesl emancipaci, ale také nové formy nenávisti. Francouzská revoluce udělila Židům v roce 1791 plná občanská práva, ale v průběhu devatenáctého století se začal formovat pseudovědecký rasismus. Židé už nebyli vnímáni jako náboženští odpůrci, ale jako samostatná rasa, kterou nelze změnit konverzí. Tato logika otevřela dveře genocidnímu rasismu dvacátého století.
Dreyfusova aféra ve Francii v roce 1894 odhalila sílu tohoto moderního antisemitismu a přesvědčila Theodora Herzla, že asimilace nestačí. Zrodila se myšlenka politického sionismu. Antisemitismus se šířil i mimo Evropu. Ve Spojených státech zavedly elitní univerzity kvóty omezující počet židovských studentů a Henry Ford ve svých novinách publikoval protižidovské texty založené na padělaných Protokolech sionských mudrců.
V Latinské Americe čelili židovští přistěhovalci sociálním bariérám, v Buenos Aires při tragickém týdnu roku 1919 útočily davy na židovské obchody. Když se v lednu 1933 dostal k moci Adolf Hitler, antisemitismus se stal státní politikou. Norimberské zákony v roce 1935 zbavily Židy občanství a definovaly je rasově, nikoli nábožensky. V roce 1938 při křišťálové noci byly zničeny více než čtrnáct set synagog a třicet tisíc Židů posláno do koncentračních táborů.
S invazí do Sovětského svazu v roce 1941 začalo přímé vyhlazování. V Babím Jaru bylo během dvou dnů zavražděno více než třicet tři tisíc lidí. Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 pak vysocí představitelé říše zorganizovali takzvané konečné řešení. Byly vybudovány vyhlazovací tábory, Osvětim, Treblinka, Sobibor.
Celý státní aparát se podílel na průmyslové smrti. Během holokaustu bylo zavražděno šest milionů Židů, z toho jeden a půl milionu dětí. Konec války zanechal Evropu v troskách. Přeživší bloudili v táborech pro vysídlené osoby.
Sionismus získal historickou naléhavost. V listopadu 1947 odhlasovala OSN plán rozdělení Palestiny na dva státy. Židovští vůdci plán přijali, arabští ho odmítli. 14.
května 1948 vyhlásil David Ben Gurion vznik státu Izrael, a hned následující den nový stát napadlo pět arabských zemí. Izrael se ubránil a rozšířil své území. Pro Palestince to byla katastrofa, Nakba, vyhnání nebo útěk více než sedmi set tisíc lidí. Šestidenní válka v roce 1967 přinesla okupaci milionů Palestinců, a od té doby konflikt neustává.
Historie antisemitismu je příběhem intolerance, strachu z odlišných a ničivých důsledků dehumanizace druhého. Je to také příběh lidu, který se navzdory staletím pronásledování rozhodl pokračovat v existenci.