Křišťál se roztříštil o leštěný mramor a prořízl jemný jazz zásnubního galavečera. Stovky nejnebezpečnějších newyorských elit ztichly jako zařezané. Uprostřed tanečního sálu stála Vivien, z krku jí kapaly diamanty a kožený jezdecký bičík držela zvednutý vysoko nad Klárou, plnoštíhlou služebnou, která se třásla na zemi. Než mohla kůže podruhé udeřit do masa, z velkého schodiště se ozvaly těžké kroky.
Dorazil Lorenzo Moretti a pohled v jeho temných očích sliboval absolutní zkázu. Sídlo rodiny Morettiů se tyčilo jako opevněná pevnost na útesech Montauku. Rozlehlý komplex ze skla, oceli a dovezeného italského mramoru křičel o nepředstavitelném bohatství a nevyřčeném nebezpečí. Pro elitu to byla pozlacená klec, ale pro Kláru Jenkinsovou to bylo jen místo vyčerpávající, neúnavné dřiny.
Kláře bylo čtyřiadvacet let a existovala zcela mimo estetické hranice světa smetánky, kterému sloužila. Byla nepopiratelně tlustá, s velkou měkkou postavou, těžkými křivkami a silnými stehny, kvůli nimž se standardní uniforma personálu stávala nástrojem každodenního mučení. Tuhý černý polyester ji ostře škrtil v širokém pase a bílá zástěra uvázaná kolem středu těla jen zdůrazňovala šíři jejích boků. Zatímco ostatní služebné poletovaly rozlehlými chodbami jako štíhlí neviditelní duchové, Klára zabírala prostor.
Její kroky byly těžší, její přítomnost nepopiratelná, což se zdálo budoucí paní domu hluboce urážet. Tou paní byla Vivien Kensingtonová. Narodila se do starých newyorských peněz, byla stvořením ostrých rysů, vypočítavých modrých očí a bezohledných ambicí. Hubená až ke křehkosti nosila své hladovění jako čestný odznak mezi bohatými vrstevníky.
Její nadcházející manželství s Lorenzem Morettim, nespornou hlavou nejmocnějšího zločineckého syndikátu na východním pobřeží, bylo spojením desetiletí. Spojovalo Vivienin bezchybný politický rodokmen s Lorenzovým děsivým podsvětním impériem. Vivien Klárou opovrhovala. Pro ni byla Klára trnem v oku, skvrnou na dokonale udržované estetice domácnosti Morettiů.
„Kláro,“ prořízl Vivienin ledový hlas vlhký vzduch průmyslové kuchyně. Klára strnula a rukama svírala hadřík na leštění stříbra. Pomalu se otočila a srdce se jí sevřelo, když Vivien vklopýtala do místnosti na pětipalcových podpatcích od Louboutina, těsně následovaná svou družinou svatebních plánovačů. „Omlouvám se, slečno Kensingtonová,“ zamumlala Klára a oči nechala přilepené na dokonale čistou podlahu.
Byl konec září a neobvykle teplo. Klára strávila posledních šest hodin taháním beden dovezeného křišťálového nádobí ze sklepa. Její kulatá tvář byla zarudlá a vlhké prameny hnědých vlasů se jí lepily na čelo. Vivien ji pomalu obcházela a s neskrývaným znechucením si měřila Klářinu plnou postavu.
„Je to nevzhledné. Zítra je zásnubní galavečer. Polovina politické infrastruktury státu bude v tomto domě spolu s Lorenzovými společníky. Bude tu senátor Richard Hall.
Arthur Pendleton z bankovní skupiny Pendleton přilétá z Londýna. Nedovolím, aby moji hosté ztratili chuť k jídlu proto, že se kolem fontány na šampaňské kolébá tlustá, těžce oddechující služka. “
Klára polkla knedlík v krku a její tlusté prsty ždímaly leštící hadřík. „Zůstanu z dohledu, slečno Kensingtonová.
Zítra večer mám naplánovanou službu v kuchyni. “
„Jen aby,“ ušklíbla se Vivien a ustoupila, jako by Klářina velikost byla nakažlivá. „Upřímně, nechápu, proč tě Lorenzo ještě nevyhodil. Sotva se vejdeš do dveří od spíže.
Je zázrak, že jsi ještě nesnědla všechny předkrmy. “
Několik svatebních plánovačů potlačilo kruté chichotání. Klára se kousla do vnitřní strany tváře tak silně, až ucítila chuť mědi. Nepracovala tu pro zábavu.
Pracovala tu, protože plat byl třikrát vyšší než kdekoli jinde a každý cent šel na soukromé pečovatelské zařízení v New Jersey pro jejího těžce autistického mladšího bratra. Vydržela by tisíc Vivien Kensingtonových, aby zajistila, že Tommy bude mít kde bezpečně spát. „Ano, slečno Kensingtonová,“ zašeptala Klára. „Hnus,“ zamumlala si Vivien pod vousy a otočila se na podpatku.
„Ujistěte se, že lilie ve foyer jsou bezchybné. A proboha, Kláro, dejte si trochu deodorantu navíc. “
Když se dveře kuchyně zavřely, Klára ze sebe vydala roztřesený povzdech a opřela svou těžkou postavu o nerezový pult. Zavřela oči a snažila se uklidnit pálivou bolest z ponížení, která se jí rozlévala hrudníkem.
Byla zvyklá být neviditelná, ale být extrémně viditelná ze všech špatných důvodů byl jedinečný druh pekla. Pomyslela na Lorenza Morettiho, šéfa. Ve vlastním domě byl přízrakem, dvaatřicetiletým mužem, který operoval ve stínech a utichlých zasedacích místnostech. Klára ho za šest měsíců svého zaměstnání viděla jen dvakrát.
Byl vysoký, mohutně stavěný, s tmavýma bouřkovýma očima a linií čelisti vytesanou ze žuly. Byl děsivý. Personál si šeptal, že kdysi rozebral konkurenční syndikát v Brooklynu, aniž by zvýšil hlas, a prováděl nepřátelská převzetí s brutální matematickou přesností. Přesto se na rozdíl od Vivien Lorenzo na Kláru ani jednou nepodíval se znechucením.
Při těch vzácných příležitostech, kdy se jejich cesty zkřížily, přes ni ani nehleděl jako skrz sklo. Jednoduše přikývl, což bylo tiché uznání její existence. Ale Lorenzova pasivní neutralita ji nemohla zachránit před Vivieninou aktivní krutostí. Klára si otřela pot z čela, upravila si těsný límec šatů a vrátila se do práce.
Musela jen přežít ten zásnubní večírek. Jen jednu noc a bude se moci stáhnout zpět do stínů. Netušila však, že stíny se brzy násilně roztrhnou. Následujícího večera v osm hodin se Morettiho panství proměnilo v oslepující přehlídku bohatství a moci.
Velký sál s klenutými stropy a freskami v renesančním stylu se koupal v teplé zlaté záři tří masivních křišťálových lustrů. V rohu hrál dvanáctičlenný smyčcový kvartet, jehož jemná hudba se proplétala hutnou a těžkou atmosférou nebezpečných mužů a krásných žen. Seznam hostů byl ohromujícím střetem slušné společnosti a zločineckého podsvětí. Klára, nahlížející malým kulatým okénkem kuchyňských dveří, poznávala tváře, které dříve viděla jen ve večerních zprávách.
Byl tam soudce Henry Gable popíjející s koktou a smějící se s Dominikem Romanem, mužem, který je v současnosti vyšetřován federálními úřady kvůli vydírání. U ledové sochy stál Donovan Reed, dobře známý obhájce, a přátelsky si povídal se starostou New Yorku. Byla to místnost, kde se nad flétnami se šampaňským obchodovalo s miliony dolarů a nespočtem životů. Klára měla zůstat vzadu.
Taková byla dohoda. První dvě hodiny galavečera strávila šťastně schovaná v dusném horku přípravné kuchyně, kde myla nekonečné hromady jemného porcelánu. Ale v půl deváté udeřila katastrofa. Maria, jedna ze služebných na patře, náhle zkolabovala kvůli otravě jídlem.
Prudce zvracela a nebyla schopná se udržet na nohou. Hlavní hospodyně, paní Gableová, byla ve stavu naprosté paniky. „Kláro,“ vyštěkla paní Gableová, obličej bledý stresem. „Vezměte si podnos.
Musíte okamžitě převzít Mariinu trasu ve východním křídle tanečního sálu. “
„Ale paní Gableová,“ protestovala Klára s očima doširoka rozevřenýma panikou. „Slečna Kensingtonová mi výslovně zakázala vstoupit do tanečního sálu. “
„Je mi jedno, co říkala slečna Kensingtonová,“ zasyčela starší žena a vrazila Kláře do rukou těžký stříbrný podnos naložený křišťálovými sklenicemi s červeným ročníkovým cabernetem.
„Chybí nám děvče a bratři Romanové se dožadují obsluhy. Jestli tam nepůjdete, pan Moretti mi utrhne hlavu a já se osobně postarám, abyste už v tomhle státě nikdy nenašla práci. Běžte. “
Klára s třesem uchopila okraje stříbrného podnosu.
Srdce jí bušilo do žeber jako uvězněný pták. Uhladila si zástěru na širokém břiše, okamžitě si vědoma toho, jak se jí stehna při chůzi pod těsnou sukní třou o sebe. Zhluboka se nadechla, protlačila se létacími dveřmi a vstoupila do oslepujícího světla galavečera. Samotná hlasitost místnosti jí zasáhla jako fyzická rána.
Vůně drahých parfémů, pečeného masa a rozkvetlých orchidejí byla dusivá. Klára držela hlavu skloněnou a snažila se, aby její velké tělo bylo co nejmenší a nejnenápadnější. Na svou velikost proplouvala přeplněným sálem s překvapivou elegancí, proklouzala kolem skupinek smějících se celebrit a otrlých mafiánů a s tichým zdvořilým zamumláním nabízela krvavě červené víno. Dvacet minut to přežila.
Zůstala duchem nepřítomná, a pak uviděla Vivien. Vivien Kensingtonová vládla svému dvoru nedaleko středu místnosti a vypadala naprosto étericky v na míru ušitých hedvábných šatech v barvě slonové kosti za dvě stě tisíc dolarů, dovezených přímo z Milána. Dokonale obepínaly její vyhublou postavu a kanuly z nich tisíce ručně šitých perel. Byla obklopena svými elitními přáteli.
V ruce držela sklenku šampaňského a s hlavou zvrácenou dozadu se ostře, zvonivě smála. Klára okamžitě změnila směr, odhodlaná vyhnout se budoucí nevěstě velkým obloukem. Otočila se k velkému schodišti. Na podnosu nesla šest plných sklenic cabernetu.
Vivien však byla opilá mocí, pozorností a drahým šampaňským. Byla oživená, mávala rukama. „Řekla jsem mu,“ zachechtala se Vivien a bez rozhlédnutí udělala krok vzad do uličky. „Jestli si myslí, že může mého otce přeplatit, je naprosto…“
Stalo se to ve zlomku vteřiny.
Vivien slepě ustoupila. Klára, zatížená svou masivní postavou a neschopná včas zastavit svůj pohyb, se srazila přímo s Vivieninými zády. Náraz vyrazil dech oběma ženám. Klára zalapala po dechu a zoufale se snažila vyrovnat těžký stříbrný podnos, ale úchop selhal.
Podnos se převrhl. Zdálo se, že se čas zpomalil do mučivého tempa. Klára v naprosté paralyzující hrůze sledovala, jak se šest křišťálových sklenic tmavého těžkého cabernetu převalilo dopředu a sneslo se vzduchem jako vodopád čerstvé krve. Víno zasáhlo Vivien na záda.
Okamžitě vsáklo do jemného porézního hedvábí v barvě slonové kosti, rychle se šířilo jako násilná temně karmínová skvrna přes její lopatky, stékalo po dokonale střižené sukni a hromadilo se na bezchybně bílé mramorové podlaze. Zvuk stříbrného podnosu narážejícího do mramoru se rozlehl jako výstřel. Křišťálové sklenky se roztříštily na sto kousků. Smyčcové kvarteto náhle zaskřípalo do ticha.
Tlumený hukot konverzace okamžitě utichl. Pět set nejmocnějších lidí v zemi jednohlasně otočilo hlavy a zíralo do středu místnosti. Padlo ticho. Těžké, dusivé, naprosté ticho.
Klára stála jako zmrazená. Ruce se jí podél těla prudce třásly. Hruď se jí vzdouvala, jak zírala na zničené mistrovské dílo šatů. Vivien se pomalu otočila.
Výraz v její tváři nebyl jen hněv. Byla to démonická, nepříčetná zuřivost. Modré oči měla doširoka otevřené. Dokonale namalované rty se jí chvěly, když se podívala na tmavě červené víno kapající z jejich šatů.
Pak se její pohled upřel na Kláru. „Ty,“ zašeptala Vivien a zvuk se nesl mrtvě tichým tanečním sálem. „Ty tlustá, hloupá, neohrabaná krávo. “
Klára nemohla dýchat.
Místnost se s ní točila. Oči každého mafiánského bosse, politika a člena smetánky se zabodávaly do její kůže a obnažovaly ji. „Moc se omlouvám,“ vykoktala Klára, oči se jí okamžitě zalily slzami, které stékaly po kulatých tvářích. „Slečno Kensingtonová, přísahám, že jsem to neudělala schválně.
Vy jste ustoupila a já nemohla zastavit. Zaplatím za to. Vyčistím to. Moc se omlouvám.
“
„Vyčistíš to? “ zaječela Vivien a hlas se jí lámal hysterickým vztekem. Vrhla se kupředu a prsty posetými diamanty popadla hrst límce Klářiny uniformy. Samotná síla zuřivosti menší ženy donutila Kláru zavrávorat dozadu.
„Ty hloupá, groteskní svině! Tyhle šaty mají větší cenu než tvůj ubohý, patetický život. Řekla jsem ti, abys mi nechodila na oči. Zničíš všechno, čeho se dotkneš.
Ty hnusné tlusté prase! “
Urážky létaly z Vivieniných úst jako jed. Hosté si odkašlávali, někteří se neklidně ošívali, ale nikdo se neodvážil zakročit. V tomto světě elita zacházela se svým majetkem a personálem, jak uznala za vhodné.
„Padni na kolena,“ zasyčela Vivien s tváří jen pár centimetrů od Klářiny. „Ale prosím,“ vzlykala Klára a rozhlížela se, kde by našla pomoc, ale viděla jen kamenné tváře. „Řekla jsem: padni na svá kolena a utři to rukama,“ křičela Vivien a tvrdě strčila Kláře do hrudi. Nevyvážená a třesoucí se Klára na těžkých nohou nevydržela.
Zhroutila se na kolena na tvrdý mramor, přičemž se rozbité sklo ze sklenic zabořilo přes tenkou látku sukně do masa jejích kolen. Vydala ze sebe bolestné zakňučení a sáhla holýma, třesoucíma se rukama, aby posbírala nasáklé ubrousky z podlahy. Ale vidět Kláru na kolenou Vivien nestačilo. Ponížení neutišilo spalující vztek její zničené noci.
Její šílené oči těkaly po místnosti a přistály na výstavním stole sotva tři metry od ní. Byl to stůl tiché aukce uspořádané pro charitu, na kterém bylo starožitné jezdecké vybavení darované britským lordem. Na sametové látce ležel kožený jezdecký bičík z devatenáctého století. Silný, černý a zakončený těžkou mosazí.
Vivien nakráčela ke stolu a její zničené šaty se za ní těžce vlekly. Sebrala ze sametu kožený bičík. Klouby jí zbělely, jak svírala rukojeť. Davem se prohnala vlna skutečného znepokojení.
Donovan Reed udělal půlkrok vpřed, ale Dominik Romano položil právníkovi těžkou ruku na hruď a zavrtěl hlavou. Nikdo nezasahoval do záležitostí rodiny Morettiů. Vivien přiběhla zpět k plačící Kláře na podlaze, která se zběsile snažila otřít rozlité víno holýma, krvácejícíma rukama. „Chceš se chovat jako neohrabané zvíře?
“ zavyla Vivien a zvedla kožený bičík vysoko do vzduchu. „Tak tě budu trestat jako zvíře. “
Prásk. Zvuk silné kůže protínající vzduch a narážející do masa se rozlehl obrovským tanečním sálem jako rána hromu.
Těžký bičík zasáhl Kláru přes zadní stranu jejího mohutného ramene. Mučivá, palčivá bolest byla okamžitá. Klára zaječela hrůzou, když ji síla úderu srazila dopředu a ruce jí podklouzly v kaluži vína a krve. Levný polyester její uniformy se okamžitě roztrhl a zanechal na kůži zlomyslnou, vyvýšenou červenou podlitinu.
Místností to sborově vydechlo překvapením. Zbičovat služku před smetánkou byla úroveň barbarské krutosti, která šokovala i otrlé mafiány. Klára se stočila do pevného klubíčka, omotala si tlusté paže kolem hlavy a nekontrolovatelně vzlykala. „Prosím, prosím, přestaňte.
Omlouvám se. “
„Stáhnu ti ten tuk ze zad,“ křičela Vivien, naprosto oslepená vlastní maniakální zuřivostí. Zapřela se nohama, upravila si úchop na mosazné rukojeti a stáhla paži dozadu, aby zasadila druhý zdrcující úder na Klářin odhalený krk. „Polož to.
“
Ten hlas nebyl výkřik. Nebyl to jekot. Byl to tichý, štěrkovitý bariton, který se sotva zvedl nad konverzační hlasitost. Měl však lokalizovanou, děsivou gravitaci, která okamžitě paralyzovala každého člověka v místnosti.
Jezdecký bičík se zastavil ve vzduchu. Vivien ztuhla, hruď se jí prudce zvedala a oči střelily na vrchol velkého mramorového schodiště. Tam stál Lorenzo Moretti. Byl oblečený do na míru šitého obleku v barvě uhlí a jeho široká ramena vyplňovala precizní látku.
Ruce měl ležérně zastrčené v kapsách, ale jeho temné, smrtící oči se upíraly na Vivien. Zdálo se, že teplota vzduchu v tanečním sále klesla o dvacet stupňů. Nikdo nedýchal. Ticho bylo tak absolutní, že Klářiny trhané, patetické vzlyky byly jediným zvukem, který se odrážel od stěn.
Pomalu a metodicky sestoupil Lorenzo ze schodů. Jeho kožené boty cvakaly o mramor pomalým, predátorským rytmem. Dav mu instinktivně ustupoval. Ucouvali ve skutečném děsu, když don rodiny Morettiů kráčel mořem svých hostů.
Vivien spustila bičík a její arogantní fasáda popraskala, když viděla vražedný stín přecházející po tváři jejího snoubence. „Enzo,“ vydechla a hlas se jí najednou třásl. „Enzo, miláčku, zničila mi šaty. Tahle tlustá idiotka zničila umělecké dílo za dvě stě tisíc dolarů.
“
Lorenzo se na ni ani nepodíval. Nevzal na vědomí její existenci. Prošel přímo kolem Vivien a vůně jeho drahé kolínské zavála nad rozlitým vínem. Zastavil se před Klárou, která byla stále schoulená v klubíčku na podlaze poseté sklem, krvácela a hystericky plakala.
Pomalu si nemilosrdný mafiánský boss klekl na jedno koleno, ignorujíc víno, které mu nasáklo do kalhot šitých na míru. Natáhl své velké, zjizvené ruce. Jeho pohyby byly pozoruhodně jemné. „Podívej se na mě,“ přikázal Lorenzo tiše.
Klára sebou trhla a čekala další úder, ale pomalu zvedla svou uslzenou, zarudlou tvář, aby se setkala s jeho pohledem. Její velké měkké tělo se pod jeho rukama prudce třáslo. Lorenzovy tmavé oči zkoumaly její obličej, klesly na krvácející řezy na kolenou a nakonec se zastavily na zlomyslné, hrozivé podlitině tyčící se přes roztrženou látku na rameni. Na čelisti mu divoce zacukal sval.
Lorenzo si beze slova sundal tmavé sako a jemně ho přehodil přes Klářina široká, třesoucí se ramena, čímž zakryl její ránu i ponížení. Pak se postavil a nabídl jí svou velkou ruku. „Vstaň, má drahá,“ řekl tiše. Klára v naprostém šoku vložila svou tlustou, třesoucí se ruku do jeho.
Lorenzo bez námahy vytáhl její těžkou postavu z podlahy a bezpečně si ji schoval za své masivní tělo. Teprve tehdy Lorenzo Moretti otočil své temné, mrtvé oči na svou snoubenku. Vivien vyděšeně ucouvla a upustila kožený bičík. S hlasitým rachotem dopadl na mramor.
„Enzo,“ zakňučela Vivien. Uvědomění si toho, co právě udělala, na ni konečně dolehlo. „Já… ona byla nemotorná…“
Lorenzo udělal krok vpřed. Jeho přítomnost dusila místnost.
„Zvedla jsi bič,“ řekl Lorenzo hlasem v tichém, děsivém předení. „Na ženu v mém domě. Udeřila jsi někoho, kdo je pod mou ochranou. “
„Je to jen tlustá služka,“ bránila se s pláčem Vivien a divoce gestikulovala.
Lorenzova ruka vystřelila rychlostí útočící zmije. Neudeřil ji. Jen popadl masivní pětikarátový, bezchybný diamantový zásnubní prsten na Vivienině levé ruce, stiskl jí prst a prsten násilím strhl. Vivien zaječela bolestí, když jí kov sedřel kloub.
Lorenzo podržel prsten za miliony dolarů na zlomek vteřiny proti světlu. Pak ho nedbale hodil do kaluže rozlitého vína a krve na zemi. „Svatba se ruší,“ prohlásil Lorenzo a jeho hlas se rozléhal do mrtvého ticha. „A jestli nebudeš z mého pozemku přesně za tři minuty, Vivien, osobně zajistím, aby byla politická kariéra tvého otce pohřbena hned vedle tvého těla.
Vypadni! “
Tři minuty, které Lorenzo dal Vivien Kensingtonové na to, aby vyklidila pozemek, se zdály jako pozastavená animace čiré, nezředěné hrůzy. Vivien, zbavená své důstojnosti a pětikarátového štítu, couvala jako vyděšené zvíře. Její otec, senátor Arthur Kensington, se protlačil zamrzlým davem s tváří fialovou pobouřením.
Snažil se promluvit, aby zachránil mnohamilionovou alianci, ale jediný smrtící pohled Lorenzova caporegime, tyčícího se muže jménem Roko, politika okamžitě umlčel. Do devadesáti vteřin byli Kensingtonovi pryč a zanechali za sebou stopu zničeného hedvábí a roztříštěné hrdosti. Lorenzo nesledoval, jak odcházejí. Veškerá jeho pozornost zůstávala na třesoucí se ženě zachumlané po jeho boku.
Klára byla v šoku. Její těžké tělo se divoce třáslo pod drahou vlnou Lorenzova saka. Ostré štípání po biči na rameni pulzovalo v rytmu jejího zrychleného srdečního tepu a z kolen jí líně krvácelo na bezchybný mramor. „Leo,“ přikázal Lorenzo a jeho hlas prořízl tichý taneční sál.
Muž s ostrými rysy v černém obleku okamžitě udělal krok vpřed. „Ano, šéfe. “
„Vyklidit místnost. Večírek skončil.
Jestli si bude někdo stěžovat, připomeň mu, komu patří půda, na které stojí. Pak zavolej doktora Harrisona z Mount Sinai. Řekni mu, ať dorazí do mého soukromého apartmá za deset minut s plným lékařským vybavením. Pokud se bude ptát, věř mi, že zítra už nebude mít jazyk, kterým by se mohl ptát.
“
„Jde, šéfe. “
Lorenzo obrátil svou pozornost zpět ke Kláře. „Můžeš chodit, Kláro, nebo tě mám odnést? “
Kláře se zatajil dech.
Představa, že se tento děsivý, krásný muž bude snažit zvednout její obrovskou váhu, byla na její křehké rozpoložení mysli až příliš. „Já… já můžu chodit, pane Moretti. Prosím, jsem tak těžká. Můžu jít.
“
V Lorenzových bouřkových očích se zablesklo něco temného a ochranitelského. Nehádl se, ale ani ji nepustil. Obtočil svou silnou, svalnatou paži pevně kolem jejího širokého pasu, tiskl její měkké, těžké křivky ke svému tvrdému boku, aby nesl její váhu, a odvedl ji pryč od zírajících očí podsvětní smetánky kolem velkého schodiště dolů ostře hlídanou chodbou k soukromému výtahu ukrytému za mahagonovými panely. Dveře se zavřely, odstřihli šepot davu a zanechali je v těžkém, sametovém tichu.
Klára zírala na podlahu. Po kulatých, zarudlých tvářích jí dál stékaly slzy. Cítila se ohavně. Byla tlustá, krvácející služka v roztrhané, levné polyesterové uniformě, stojící vedle boha newyorského zločineckého podsvětí.
Ve výtahu zabírala příliš mnoho místa. Její silná stehna se o sebe neohrabaně třela. Cítila nepřekonatelné nutkání se omluvit za svou samotnou existenci. „Mám padáka, že?
“ zašeptala Klára, až jí přeskočil hlas. „Zabalím si věci hned večer. Moc se omlouvám. Zničila jsem vám zásnuby, pane Moretti.
Vím, že aliance se senátorem Kensingtonem byla důležitá pro přístavy. “
Lorenzo stiskl tlačítko nouzového zastavení ve výtahu. Stroj se škubnutím zastavil mezi patry. Otočil se k ní a položil své velké ruce jemně na její široká, měkká ramena.
Byl tak blízko, že cítila sytou vůni tabáku, bergamotu a nebezpečí lpící na jeho kůži. „Podívej se na mě, Kláro,“ řekl a poprvé použil její křestní jméno. Ten zvuk na jeho rtech jí prohnal mráz přímo po páteři. Váhavě zvedla oči.
„Nemáš padáka,“ řekl Lorenzo hlasem, který byl tiché, vibrující dunění vyžadující absolutní víru. „A nic jsi nezničila. Hledal jsem výmluvu, jak přerušit styky s rodinou Kensingtonových už tři měsíce. Vivien je krutý, prázdný parazit.
Souhlasil jsem s tou dohodou jen proto, že její otec kontroloval územní plány pro můj nový projekt v Queensu. Ale žádná územní komise nestojí za to dívat se, jak je v mém vlastním domě zneužívána žena. “
Klára zamrkala a v očích se jí hromadily nové slzy. „Ale já jsem jen služka.
Jsem nikdo. Proč byste kvůli mně zahazoval miliony? “
Lorenzův palec jemně setřel slzu na její plné tváři. „Nejsi nikdo, Kláro Jenkinsová.
Jsi žena, která pracuje sedmdesát hodin týdně a dře se do krve, aby zaplatila soukromý pokoj v zařízení péče Oakwood v New Jersey pro svého autistického bratra Tommyho. Snášíš krutost žen, jako je Vivien, protože máš srdce, které je nekonečně větší než jejich bankovní účty. “
Klára vydechla úžasem, ucouvla a jejím širokým tělem narazila na skleněnou stěnu výtahu. „Jak víte o tom?
“
„Jsem Lorenzo Moretti,“ konstatoval prostě, nepoznamenán jejím šokem. „Nikdo nepracuje v mém domě, aniž bych neznal každý detail jeho života. Vím, že vynecháváš jídla, abys mohla zaplatit Tommyho specializovanou logopedii. Vím, že se schováváš v zadní části transportní dodávky pro personál, protože se ostatní holky posmívají tvé velikosti.
Sledoval jsem tě, Kláro, a vážil jsem si tě mnohem víc než kohokoli v tom sále dnes večer. “
Než stihla Klára zpracovat to zemětřesné odhalení, že jí mafiánský boss tajně sledoval a obdivoval, znovu spustil výtah. Dorazili do apartmá v nejvyšším patře, rozlehlého útočiště z tmavého dřeva a maskulinního luxusu, které mělo výhled na tříštící se vlny Atlantského oceánu. Doktor Harrison, diskrétní soukromý lékař na Morettiho výplatní listině, už tam čekal.
Další hodinu se s Klárou zacházelo jako s foukaným sklem. Doktor Harrison jí pečlivě odstranil úlomky skla z kolen a nanesl uklidňující, drahou mast na popáleniny na tu hrozivou červenou podlitinu na rameni. Když se doktor pokusil odříznout příliš těsnou látku Klářiny uniformy, aby jí obvázal rameno, Klára ucukla, hluboce zahanbená, že je její velké břicho a silné záhyby na zádech vystaveny zrakům. Lorenzo si toho okamžitě všiml.
„Doktore, to stačí. Nechte mi obvazy. Dodělám to. “
Jakmile osaměli, Lorenzo nalil sklenku dvě stě let staré skotské a vtiskl jí do třesoucích se rukou.
Pak zvedl zdravotnickou gázu. „Pane Moretti, prosím,“ zašeptala Klára a svírala si předek šatů. „Neměl byste… Já nejsem… Moje tělo není určeno k tomu, aby se na něj dívalo. Jsem tlustá.
Je to nevzhledné. “
Lorenzova čelist se stáhla tak silně, až to vypadalo, že mu kosti prasknou. Klekl si před ni tam, kde seděla na jeho plyšové sametové pohovce. „Kdo ti to řekl?
“
„Vivien. Ostatní služky. Společnost. “
Natáhl ruce a jeho teplé, drsné dlaně jemně odtáhly ty její od hrudi.
Rozepnul vršek její zničené uniformy jen tolik, aby se dostal k jejímu rameni. Oči mu nebloudily s neúctou, pouze plály s divokou, majetnickou intenzitou. „Máš tělo, které neslo váhu celého světa, Kláro,“ zamumlal Lorenzo, hlas hluboký emocemi, když přilepoval čistě bílou gázu na otok na jejím silném rameni. „Jsi měkká, jsi plná a jsi skutečná.
Je mnohem více tepla a krásy v jediném centimetru tvé kůže, než v celé vyhládlé, prázdné existenci Vivien Kensingtonové. Už nikdy, nikdy přede mnou nic neskrývej. “
Klára se rozvzlykala. Hluboký, ošklivý, katarzní zvuk.
Čtyřiadvacet let jí říkali, že zabírá moc místa. Teď jí ten nejnebezpečnější muž v New Yorku říkal, že její prostor je svatyní. „Dnes v noci spíš v mé posteli,“ přikázal Lorenzo jemně, když se postavil. „Já si vezmu gauč.
Zítra se pravidla v tomhle domě navždy změní. “
Zatímco Klára spala hlubokým, vyčerpaným spánkem zabalená do Lorenzových hedvábných prostěradel, v srdci Manhattanu se schylovalo k bouři. Senátor Arthur Kensington přecházel po své mahagonové pracovně v měšťanském domě na Upper East Side a házel do sebe jednu sklenku bourbonu za druhou. Vivien seděla v koženém křesle a hystericky plakala, zatímco se jí zničené hedvábné šaty za dvě stě tisíc dolarů stále držely na hubeném těle jako zkrvavený rubáš.
„Ponížil mě, tati,“ zaječela Vivien s tváří celou rozmazanou od řasenky. „Hodil můj prsten na zem kvůli tlustému, patetickému praseti. Musíš ho zničit. Musíš mu zničit obchody.
“
Senátor Kensington třískl skleničkou o stůl. „Ticho, Vivien. Myslíš, že nevím, že Moretti ponížil celou naši rodinu před guvernérem, starostou a půlkou bankovní skupiny Pendletonových? Ale Lorenzo Moretti není člověk, kterého prostě jen tak zničíš.
Zvedá armádu zabijáků. “
Ze stínu pracovny vystoupil Arturův bratr Viktor Kensington. Byl černou ovcí rodiny se starými penězi, člověk, který vedl nelegální hazardní kruh a vydírání, což ho neustále přivádělo do střetu s Morettiho syndikátem. „Arthur má pravdu,“ ušklíbl se Viktor a zapaloval si doutník.
„Do Lorenza se netrefíš přímo. Je příliš chráněný. Když chceš dát psovi za vyučenou, nekopneš psa. Vezmeš mu jeho oblíbenou hračku.
“
Vivien vzhlédla. Její modré oči začaly být zlomyslné. „Ta služka. “
„Přesně tak,“ zapředl Viktor.
„Mám kontakty v Lorenzově personálu. Vím všechno o té Kláře Jenkinsové. Je to nikdo, kus bílého odpadu na vedlejší koleji, ale má zranitelné místo. Autistického bratra v zařízení v New Jersey.
Oakwood. “
Oči senátora Kensingtona se rozšířily a na tvář se mu vloudil nechutný úsměv. „Kdyby se něco stalo s tím zařízením nebo s tím chlapcem, Lorenzo by vypadal slabě. Poslalo by to zprávu pěti rodinám, že vzdorovat politické alianci Kensingtonových s sebou nese těžké ztráty.
A zlomilo by to té tlusté krávě srdce. “
„Považuj to za hotové,“ řekl Viktor a vytáhl jednorázový telefon. Zpět v Morettiho komplexu za svítání nad Atlantikem byla obloha vymalována násilnými odstíny oranžové a fialové. Klára se probudila v posteli velikosti menšího bazénu, obklopena polštáři, které opojně voněly po Lorenzovi.
Na kratičkou blaženou vteřinu zapomněla na hrůzu včerejší noci. Pak se otevřely těžké dubové dveře od apartmá. Byla to paní Gableová, hlavní hospodyně. Ale žena, která obvykle štěkala rozkazy a posmívala se Klářině váze, se třásla tak silně, že stříbrný podnos se snídaní v jejích rukou hlasitě chrastil.
„Dobr… dobré ráno, slečno Jenkinsová,“ vykoktala paní Gableová a držela oči úctivě přilepené k podlaze. „Pan Moretti požádal, abych vám přinesla snídani. Borůvkové lívance, slanina, vejce a čerstvé ovoce. Prosím, pokud vám to nebude vyhovovat, okamžitě řeknu šéfkuchaři, ať připraví něco jiného.
“
Klára se posadila a přetáhla si těžkou péřovou přikrývku přes svá velká prsa. „Paní Gableová, nemusíte mě obsluhovat. Já jsem personál. “
„Už ne, Kláro,“ zazněl hluboký hlas.
Lorenzo vešel do místnosti právě po sprše. Na sobě měl naškrobenou bílou košili, u krku rozepnutou, a tmavé kalhoty. Vypadal naprosto úchvatně. Mávnutím ruky paní Gableovou propustil.
Hospodyně z místnosti prakticky utekla. „Už nejste zaměstnankyní tohoto panství,“ řekl Lorenzo a posadil se na okraj matrace. Postel se pod jeho těžkou, svalnatou vahou prohnula. „Jste mým hostem a bude se s vámi jednat s maximálním respektem.
“
Než Klára stihla protestovat, ozvalo se zaklepání na dveře. Vstoupil Roko, mohutný caporegime, s pěti obrovskými obaly na šaty, značek Christian Dior, Chanel a italských krejčích na míru. „Měl jsem tým návrhářů, kteří pracovali celou noc,“ vysvětlil Lorenzo ledabyle, když Roko pověsil tašky na pojízdný stojan a rychle odešel. „Všiml jsem si, že tvá uniforma byla vždycky příliš těsná.
Omezovala tě. Byla navržena tak, aby ses cítila malá. Tyhle šaty byly navrženy speciálně na tvoje míry, Kláro, aby zvýraznily tvé křivky, ne aby je skrývaly. “
Klára otevřela první tašku.
Byly to úchvatné jemné kašmírové zavinovací šaty v syté vínové barvě, bezchybně ušité pro nadměrnou postavu. Látky byly luxusní, poddajné, navržené tak, aby se pohybovaly s jejím těžkým tělem, nikoli ho svazovaly. „Lorenzo, tohle je sto tisíc dolarů,“ vydechla Klára a dotýkala se hedvábné podšívky. „Nemohu to přijmout.
“
„Můžeš a přijmeš,“ řekl a přistoupil za ni. Jeho hruď se opřela o její záda a oba se zadívali na svůj odraz ve velkém zrcadle. Její široké, měkké tělo v kontrastu s jeho tvrdým, smrtícím zjevem vypadalo neuvěřitelně správně. „Protože dnes večer mě doprovodíš do hotelu Pierre.
Kensingtonovi tam pořádají svůj každoroční charitativní galavečer. Ukážeme se tam. “
Než stihla Klára zpracovat pouhou hrůzu ze setkání s Vivien, zazvonil Lorenzův mobilní telefon. Byl to speciální šifrovaný vyzváněcí tón.
Lorenzo to zvedl. „Mluv. “
Klára sledovala, jak z tváře mafiánského bosse zmizela krev. Teplo v jeho očích vyprchalo, nahrazené propastí absolutní, mrazivé smrti.
Teplota v místnosti prudce klesla. „Jsou tam moji muži? “ zeptal se Lorenzo hlasem smrtelně tichým. „Dobře.
Uzavřete zařízení. Jestli se zkřiví jediný vlas na Tommyho hlavě, osobně stáhnu Viktora Kensingtona z kůže zaživa. Jsem na cestě. “
Kláře se zastavilo srdce.
„Tommy? Lorenzo, co je s Tommym? “
Lorenzo zavěsil telefon a popadl z nedaleké židle své ramenní pouzdro. Připevnil si těžkou kůži přes hruď.
Jeho oči hořely násilným ohněm. „Viktor Kensington poslal přepadové komando do zařízení Oakwood,“ řekl Lorenzo a zkontroloval zásobník svého Glocku. „Myslel si, že by mohl využít tvého bratra k mému potrestání. “
Klára zaječela, kolena se jí podlomila.
„Ne, ne, prosím! To je můj nevinný bratr. On tomu nerozumí! “
Lorenzo chytil její těžké tělo dřív, než dopadla na podlahu, a přitáhl si ji přímo na hruď.
Popadl ji za zadní část hlavy a nutil ji podívat se do jeho vražedných očí. „Poslouchej mě, Kláro. Myslíš si, že jsem hlupák? Ve chvíli, kdy jsem vyhodil Vivien, jsem poslal dvanáct svých nejsmrtících mužů do Oakwoodu.
Tvůj bratr je v bezpečí. Přepadové komando už krvácí k smrti na parkovišti. “
Klára vzlykala, zabořila obličej do jeho hrudi a tlustými, zoufalými prsty svírala jeho košili. Úleva byla jako fyzická váha, která jí drtila.
„Děkuji. Ach, můj bože, děkuji. “
Lorenzo obtočil ruce kolem jejího širokého pasu a prudce políbil temeno její hlavy. „Nikdo nesahá na to, co je moje, Kláro.
Nikdo. A teď si oblékni ty zelené hedvábné šaty. Dnes večer nepřežijeme. Dnes večer jdeme do války.
“
Hotel Pierre na Páté avenue byl baštou starosvětské manhattanské elegance. Jeho velký taneční sál byl mořem křišťálů, bílých orchidejí a generačního bohatství. Senátor Arthur Kensington pronášel na pódiu samolibý projev o rodinných hodnotách a politické integritě, zatímco Vivien stála vedle něj v nových, třpytivě stříbrných šatech a pokoušela se hrát roli statečné, ublížené dcery. Mysleli si, že vyhráli.
Mysleli si, že jejich útok na zařízení Oakwood postavil Lorenza Morettiho do latě. Smrtelně se mýlili. Přesně v půl desáté byly těžké, zlatem zdobené dvoukřídlé dveře tanečního sálu v hotelu Pierre hrubě rozkopnuty. Zvuk třeskl a přehlušil zdvořilý potlesk davu.
Do místnosti se nahrnulo padesát nejvíce ozbrojených, děsivých ranařů Lorenza Morettiho. Měli na sobě ostré černé obleky. Okamžitě uzavřeli všechny východy, zkonfiskovali mobilní telefony soukromých ochranářů a stáli jako sochy smrti po obvodu tanečního sálu. Elitním davem se prohnala panika, ale nikdo se neodvážil pohnout.
Pak vešel Lorenzo Moretti. Pohyboval se lenivou, děsivou ladností vrcholového dravce, který zahnal svou kořist do kouta. Na sobě měl smoking v půlnoční modři, který stál víc, než co by si většina lidí vydělala za desetiletí. Ale nebyl to Lorenzo, z koho smetánka vydechla naprostým šokem.
Byla to žena, která ho držela za paži. Klára kráčela vedle mafiánského krále a poprvé v životě nesklápěla zrak. Byla vizí naprosté, neomluvitelné moci. Měla na sobě na míru šité šaty od Christiana Diora ze sytého, zářivě smaragdově zeleného hedvábí.
Těžká látka jí padala přes její plusovou postavu naprosto dokonale. Obepínala její velká prsa, pevně se stahovala v jejím širokém pase a pak se rozšiřovala přes její tlusté boky a mohutná stehna. Rozparek na boku odhaloval hladkou, bledou kůži a pár diamanty vykládaných podpatků, které jí Lorenzo osobně upevnil na nohy. Kolem jejího silného krku spočíval bezchybný diamantový a smaragdový náhrdelník.
Rodinné dědictví Morettiů, nošené jen matriarchou syndikátu. S hnědými vlasy vyčesanými nahoru do elegantního, nedbalého uzlu vypadala Klára jako renesanční obraz probuzený k životu. Byla robustní, velkolepá a naprosto mimo ligu Vivien Kensingtonové. Na pódiu ze sebe Vivien vydala přiškrcený, zděšený sten a z obličeje jí zmizela všechna barva.
Senátor Kensington upustil mikrofon, který zapištěl hlasitou, bolestivou zpětnou vazbou. Lorenzo a Klára pomalu kráčeli prostřední uličkou. Moře miliardářů a politiků se před nimi rozestupovalo v naprosté hrůze. „Lorenzo,“ vyštěkl senátor Kensington a pokusil se projektovat falešnou statečnost, ačkoliv se mu ruce divoce třásly.
„Nemáte žádné právo sem vtrhnout. Toto je soukromá charitativní akce. “
Lorenzo se zastavil pod pódiem. Nezvýšil hlas, ale v mrtvém tichu sálu se jeho slova nesla dokonale.
„Poslal jsi dnes ráno ozbrojené muže do zařízení pro mentálně postižené děti, Arthure,“ konstatoval Lorenzo jemně. Společný nádech šoku od bohatého davu byl ohlušující. Dokonce i mezi zkorumpovanými politiky bylo ubližování dětem hranicí, která se překračovala jen zřídka. „To… to je lež,“ zakoktal senátor Kensington a divoce se rozhlížel.
„Nic o tom nevím. “
Lorenzo luskl prsty. Ze zadní části místnosti vyšel dopředu Roko a táhl zkrvaveného, zbitého muže za límec košile. Byl to Viktor Kensington.
Roko hodil Viktora na leštěnou podlahu u úpatí pódia. Viktor zasténal a vykašlal krev na bílý mramor. „Tvůj bratr byl poslední tři hodiny velmi hovorný,“ zapředl Lorenzo a upíral oči na senátora. „Řekl mi o té vraždě.
Řekl mi o tvých zahraničních účtech na Kajmanských ostrovech. Řekl mi o nelegálních lobistických penězích, které jsi pral přes falešné charity Vivien. “
Vivien zaječela. „Lžeš, Enzo!
Jsi monstrum! “
„Jediné monstrum, které tu je, Vivien,“ řekl Lorenzo a hlas mu klesl do děsivého šepotu, „je žena, která vzala bičík na bezbrannou služku. A otec, který se pokusil zavraždit nevinného autistického chlapce, aby si ochránil svou hrdost. “
Lorenzo vytáhl z vnitřní kapsy saka tlustou manilovou obálku a hodil ji na pódium.
Dopadla k senátorovým nohám s těžkým žuchnutím. „Tohle jsou bankovní převody, Arture. Zvukové nahrávky Viktora nařizujícího ten zásah. Bankovní výpisy.
Už jsem poslal kopie FBI, New York Times a Federální volební komisi. “
Lorenzo se usmál, chladný, prázdný úsměv ukazující zuby. „Vaše kariéra je mrtvá. Jméno vaší rodiny je zničeno.
A pokud ještě někdy uvidím jednoho z vás ve svém městě, nevyužiju FBI. Postarám se o to sám. “
Senátor Kensington se zhroutil na pódiu na kolena a chytal se za hruď, když mu docházela realita jeho naprosté zkázy. Vivien naříkala, spadla vedle svého otce.
Její sociální impérium se během pár sekund obrátilo v prach. Lorenzo se na ně už nepodíval. Odpadky byly zlikvidovány. Svou pozornost obrátil zcela ke Kláře, která se třásla pohlcena naprostým rozsahem toho, co se právě stalo.
Nejmocnější politická rodina ve státě byla právě zničena, aby ji pomstila. Přímo tady, před ohromenou, vyděšenou elitou New Yorku, Lorenzo Moretti vstoupil do osobního prostoru Kláry. Natáhl se a oběma rukama jemně uchopil její plné, kulaté tváře. „Lorenzo,“ zašeptala Klára.
Srdce jí bušilo do žeber. „Nic,“ zamumlal Lorenzo, temné oči mu hořely syrovou, nechráněnou zranitelností, jakou dosud žádné živé duši neukázal. „Snažili se tě zmenšit, protože se báli tvé velikosti. Protože tvé srdce, tvá láska, tvá houževnatost všechny je zastiňuje.
“
Naklonil se dolů a obličej měl jen pár centimetrů od jejího. „Nejsi služka, Kláro Jenkinsová. Nejsi duch. Jsi má královna a dnes v noci se ti New York klaní.
“
Aniž by čekal na její odpověď, Lorenzo Moretti, bezcitný don syndikátu z východního pobřeží, přitiskl své rty na její. Polibek byl výbušný. Bylo to absolutní prohlášení vlastnictví. Klára zalapala po dechu a její tlusté paže se instinktivně ovinuly kolem Lorenzova širokého krku, když její těžké tělo přitiskl přímo na svou hruď.
Líbal ji zoufalým, sžíravým ohněm. Velké dlaně jí sjely po zádech, aby pevně sevřely její široké boky, a dokázaly všem v místnosti i samotné Kláře, že uctívá každou křivku, kterou měla. Místnost vybuchla záblesky světla, když cvakaly fotoaparáty mobilních telefonů a zachycovaly okamžik, kdy si mafiánský král nárokoval svou nevěstu plus-size nad zničenými těly newyorské elity. Válka s Kensingtony skončila, ale v nebezpečném, krvavém světě italské mafie není mír nikdy trvalý.
A jak se Klára rozplývala v Lorenzově objetí, nevnímající fotoaparáty, oddělil se od zadní části tanečního sálu stín, tiše vyklouzl bočními dveřmi a vytočil číslo s mezinárodní předvolbou. Skutečná hrozba ještě ani nezačala. V dnech po katastrofálním galavečeru v hotelu Pierre byl dopad biblický. Lorenzo nezanechal rodinu Kensingtonových jen v troskách.
Zorganizoval mediální masakr. Tiše si najal Michaela Citricha, skutečného nemilosrdně efektivního krizového PR manažera z Los Angeles, který se specializoval na vysekání miliardářů ze skandálů. Do osmačtyřiceti hodin Citrichova firma strategicky unikla do národního tisku všechny bankovní převody a zvukové nahrávky. Senátor Arthur Kensington byl obviněn federálními prokurátory a Vivien se stala vyvrhelem společnosti, uprchla do potupného exilu ve Švýcarsku.
Ale za opevněnými zdmi Morettiho komplexu se schylovalo k jinému druhu intenzity. Klářin život se přes noc změnil. Lorenzo přesunul Tommyho ze zařízení v Oakwoodu do soukromě financovaného, nejmodernějšího křídla proslulé clevelandské kliniky, na které přímo dohlíželi prvotřídní neurologičtí specialisté. Finanční břemeno, které Kláru léta drtilo, bylo vymazáno jediným tahem Lorenzovy černé titanové kreditky Amex.
Na oplátku požadoval Lorenzo jen jednu věc. Klářino naprosté podrobení se své nové realitě. Byl to muž naprosto posedlý, kde společnost učila Kláru krčit se a zmenšovat se, Lorenzo vyžadoval, aby si brala prostor. Miloval její tlusté, měkké tělo zdravým, neomluvitelným hladem.
V temných hodinách noci, zabalený v hedvábných prostěradlech, jeho velké zjizvené ruce mapovaly široké křivky jejího pasu, těžké dmutí jejich stehen a měkce se přelévající tělo na jejím břiše, jako by to byla k nezaplacení drahá renesanční socha. „Jsi dokonalá,“ mumlal do klíční kosti, hlas chraplavý touhou. „Už nikdy neschudni ani deko. Patříš mi přesně taková, jaká jsi.
“
Jenže zlaté pravidlo mafie bylo porušeno. Lorenzo povýšil ženu nad byznys. Tím, že přerušil alianci s Kensingtony, připravil mezinárodní syndikáty o miliardy na přístavních clech. Dva týdny po galavečeru dorazily uprostřed noci následky.
Prudká bouře bičovala skleněné stěny panství v Montauku. Klára byla v hlavním apartmá, na sobě na míru ušitou temně červenou hedvábnou noční košili, která krásně přiléhala k jejím velkým prsům a širokým bokům. Lorenzo byl na druhé straně místnosti, rozléval dvě sklenky Macallanu 1926 a ramenní pouzdro odhodil na sametové křeslo. Poplašné systémy dole ani nepíply.
Vetřelec byl duch, profesionální zabiják poslaný rodinou Falcone ze Sicílie, muž známý jen jako Il Fantasma. Dveře do hlavní ložnice se nerozrazily. Otevřely se zlověstnou, tichou přesností. Lorenzovy mafiánské instinkty se ozvaly o zlomek sekundy příliš pozdě.
Zabiják, šlachovitý muž s mrtvýma očima, oblečený celý do taktické černé, vystoupil ze stínů. V ruce držel pistoli Heckler and Koch MK23 s tlumičem mířící přímo na Lorenzovu hruď. „La famiglia posílá své pozdravy, Don Moretti,“ zašeptal zabiják silným italským přízvukem. Lorenzo se vrhl ke svému pouzdru, ale zabiják byl rychlejší.
Vzduch prořízlo tlumené šťouchnutí a kulka pronikla Lorenzovým bicepsem. Těžký kalibr masivního mafiánského bosse otočil a srazil na kolena k mahagonovému baru. Bílou košili okamžitě zbarvila krev. Klára zaječela.
Zvuk jí rval hrdlo. Zabiják se na ni podíval. Jen vedlejší škoda. Tlustá, křičící civilistka.
Udělal uvolněný krok vpřed a zvedl pistoli, aby uštědřil smrtelnou ránu zezadu do Lorenzovy hlavy. Pro Kláru se zastavil čas. Čtyřiadvacet let jí říkali, že je příliš velká, příliš těžká, příliš neohrabaná. Její velikost byla největším zdrojem její hanby.
Ale v tom zlomku sekundy, když sledovala, jak se chystají popravit muže, který se k ní choval jako k bohyni, se její hanba vypařila. Byla nahrazena řvoucím, primárním vztekem. Neměla žádnou zbraň, neměla výcvik bojových umění, ale měla hmotnost. S divokým řevem se Klára odrazila od matrace.
Její těžké, silné nohy dusaly po perském koberci. Nesnažila se zabijáka udeřit nebo ho odzbrojit. Vrhla celou váhu svého masivního těla přímo do něj. Hubený sicilský vrah to vůbec nečekal.
Samotná nezastavitelná kinetická energie Klářiny mohutné postavy, která narazila do jeho boku, ho zasáhla jako splašený nákladní vlak. S prudkým nárazem prorazili vystužené skleněné dveře na balkón. Náraz vrahovi vyrazil dech, zbraň mu vyletěla z ruky a odskákala po podlaze. Ale Klára se tam nezastavila.
Použila svá tlustá stehna a širokou hruď, aby se svíjícím se vrahem přibila k zemi. Zběsile jí bušil do žeber a snažil se ji ze sebe shodit, ale velikostí a gravitační vahou jí vůbec nestačil. Byla nepohnutelným objektem. Drtila mu hrudník a dusila jeho zoufalé pokusy o únik.
„Lorenzo, ta zbraň! “ křičela Klára a tlačila své těžké předloktí na vrahovo hrdlo, ignorujíc brutální rány, které dopadaly na její rameno. Lorenzo, lapající po dechu bolestí své roztržené paže, popadl padlou MK23 z podlahy. Vytáhl se nahoru a v jeho tmavých očích planul vražedný, bezbožný oheň.
„Kláro, pohni se,“ přikázal Lorenzo. Klára svalila své těžké tělo ze zabijáka a poškrábala se dozadu. Vrah lapal po dechu a snažil se dosáhnout pro nůž ukrytý v botě. Lorenzo neváhal.
Třikrát stiskl spoušť. Hruď zabijáka se propadla. Zůstal úplně bez hnutí. Do místnosti se ponořilo ohlušující ticho s výjimkou kvílícího větru a Klářina přerývaného dýchání.
Seděla na podlaze. Měkké břicho se jí vzdouvalo, tlusté paže se třásly z čistého adrenalinu. Čekala, že Lorenzo zavolá stráže a začne vztekat nad narušením bezpečnosti. Místo toho Lorenzo upustil zbraň a padl před ní na kolena, ignorujíc krvácející paži.
Natáhl se, prudce si ji přitiskl k hrudi a zabořil tvář do ohybu jejího krku. Třásl se. Neporazitelný don z New Yorku se třásl. „Zachránila jsi mi život,“ vydechl Lorenzo a zběsile jí políbil čelo, její tváře i její třesoucí se rty.
„Vrhla ses na vycvičeného zabijáka. Má statečná, krásná, nebojácná královno. “
„Chtěl mi tě vzít,“ vzlykala Klára a pevně obmotala své tlusté paže kolem jeho pasu. „Nemohla jsem to dopustit.
Jsem těžká, Lorenzo. Věděla jsem, že ho dokážu rozdrtit. “
Lorenzo se odtáhl. Jeho tmavé oči zářily emocemi tak hlubokými, že hraničily s náboženskou úctou.
Zdravou rukou sáhl do kapsy a vytáhl malou sametovou krabičku od Harryho Winstona. Odklopil ji. Uvnitř ležel uhrančivý desetikarátový, bezchybný růžový diamant. „Mysleli si, že mou slabinou je postavení služky na piedestal,“ zašeptal Lorenzo, zatímco jí navlékal ten masivní diamant na její silný, třesoucí se prst.
„Neuvědomili si, že jsem povýšil bojovnici. Vezmi si mě, Kláro. Buď mou ženou. Buď se mnou šéfkou téhle rodiny.
Vládni se mnou tomuto městu. “
Klára pohlédla na prsten a pak do divokých, oddaných očí muže, který jí uctíval přesně takovou, jaká byla. Modřiny na rameni se jí zahojí, krev na zemi se umyje, ale impérium, které se chystali vybudovat společně, potrvá navždy. „Ano,“ zašeptala Klára a přitáhla si ho k polibku, který zpečetil jejich krvavý, nádherný osud.
„Ano, Lorenzo. “