Jediná textová zpráva měla zachránit její život. Uvězněná v rozlehlém sídle na chicagském Zlatém pobřeží s rozzuřeným miliardářem, který se dobýval do dveří, poslala Klára Jenkins, služebná, jež se celý život snažila být neviditelná, zoufalou prosbu o pomoc. Myslela si, že píše svému bratrovi. Nebyla to pravda.
Když se těžké dubové dveře konečně roztříštily, v chodbě nestáli policisté. Stál tam nejobávanější mafiánský boss středozápadu, a nebyl tam, aby někoho zatkl. Klára Jenkins byla zvyklá být neviditelná. Ve světě, kde se počítala každá kila navíc, společnost dávno rozhodla, že je buď terčem vtipů, nebo součástí tapety.
Ve svých osmadvaceti letech se přiklonila k druhé možnosti, zahalená do beztvaré, škrobem ztuhlé šedé uniformy luxusní domácí pracovnice. V rozlehlých sídlech na Zlatém pobřeží se bohatí na personál nedívali. Dívali se skrze ně. Jejím současným vězením byl čtyřpatrový pískovcový dům na Aster Street, který vlastnil Richard Harrington, realitní developer s veřejnou tváří filantropa a nucených úsměvů.
Za těžkými mahagonovými dveřmi se ale skrývalo monstrum. Klára si otřela pot z čela. Hrudník se jí zvedal, když tlačila těžký průmyslový vysavač přes rozlehlý perský koberec v hlavní ložnici. Stehna se jí odírala o levný polyester uniformy a záda ji bolela z drhnutí mramorových lišt.
Zastavila se, aby si popadla dech, a přes okna od podlahy ke stropu hleděla na ledově šedé vody Michiganského jezera. Bylo úterní odpoledne. Richard neměl být doma dřív než po osmé. Silné bouchnutí předních dveří se rozlehlo po velkém schodišti a Kláře vehnalo krev do žil.
Těžké, nepravidelné kroky duněly po tvrdém dřevě, doprovázené rachotem něčeho křehkého. Pravděpodobně váza z dynastie Ming ve vstupní hale, která se roztříštila o podlahu. Klára okamžitě vypnula vysavač. Srdce jí bušilo proti žebrům.
Přitiskla se k sametové tapetě a snažila se splynout se stíny. „Kde je? Richardův hlas byl divoký, zkřehotavý řev. Klára přestala dýchat.
Ten tón znala. Byl to tón, který používal těsně předtím, než hodil křišťálovou sklenici o zeď. Tón, který používal, když se mu obchod nevydařil a potřeboval někoho menšího a slabšího, aby absorboval jeho vztek. „Cláro, ty tlustá k ničemu krávo, sestup dolů.
“
Panika, ledová a ostrá, jí pronikla hrudníkem. Před dvěma dny omylem rozbila láhev jeho ceněného koňaku Louis XIII, když utírala prach ve studovně. Snažila se to uklidit a doufala, že si toho nevšimne až po výplatě v pátek. Všiml si toho.
Kroky zaduněly po schodech, braly je po dvou. Klára ucouvla, gumové podrážky jí skřípaly na leštěném dřevě. Vrhla se do hlavní koupelny, místnosti o velikosti jejího celého bytu, vybavené importovaným mramorem a mosaznými armaturami. „Vím, že jsi tady nahoře,“ zahřměl Richard.
Klára vrhla svou těžkou váhu proti tlustým dveřím koupelny, zabouchla je a zuřivě otočila mosaznou závorou. O vteřinu později narazilo zvenčí těžké tělo do dřeva. Celý rám se otřásl. „Otevři ty dveře!
“ křičel Richard, pěsti mu bušily do dřeva. „Myslíš si, že mi můžeš krást? Myslíš si, že mi můžeš ničit věci a schovávat se? “
„Pane Harrington, prosím, omlouvám se, zaplatím to,“ vykřikla Klára, hlas se jí třásl, když couvala od dveří.
Chytila těžký mramorový dávkovač mýdla jako ubohou zbraň. „Nezaplatila bys to, ani kdybys pracovala sto let, ty odporné prase! “ plivl a kopnul do dveří. Dřevo zavrzalo a u pantu se začala tvořit vlasová trhlina.
„Naučím tě lekci o respektu. “
Slzy jí stékaly po rudých tvářích. Ruce se jí divoce třásly, když sáhla do kapsy zástěry a vytáhla popraskaný iPhone. Obrazovka byla pavučinou roztříštěného skla, což téměř znemožňovalo čtení.
Potřebovala svého bratra Tommyho. Byl policista z osmnáctého okrsku. Kdyby někdo mohl přijet rychle a Richarda odehnat, byl by to on. Její tlusté, třesoucí se prsty klouzaly po roztříštěné obrazovce.
Telefon příliš zaostával na načtení kontaktů, a tak z paměti rychle vyťukala Tommyho číslo. V panice, se zvukem rámu praskajícího pod Richardovými kopy, si neuvědomila, že prohodila poslední dvě číslice. Vyťukala zoufalou, bezdechou zprávu. Palce jí sklouzávaly po skle.
„Prosím, pomoz mi. Je opilý a snaží se rozbít dveře. Zabije mě. 450 Aster Street.
Pospěš si, Tommy. Prosím. “
Stiskla odeslat. Bublina zprávy se změnila na zelenou.
Doručeno. Za dveřmi se ozval chraplavý smích. „Mám ve vstupní hale starožitnou požární sekeru, Cláro. Rozsekám ty dveře a pak tě přinutím vylézt přes třísky.
“
Klára klesla na studenou mramorovou podlahu a přitáhla si kolena k hrudi. Její velké tělo se nekontrolovatelně třáslo. Zírala na telefon a modlila se, aby se objevila malá bublina psaní. Uplynuly tři mučivé minuty.
Obrazovka se rozsvítila. Přišla zpráva, ale nebyla od Tommyho. Byla chladná, stručná a naprosto děsivá. „Kdo je to?
“
Kláře klesl žaludek. Zírala na číslo v horní části obrazovky. Chyba na ni zírala zpět. Napsala cizinci.
Zemře v této koupelně a jejím posledním činem bylo obtěžování náhodného Chicagana. Než stihla napsat omluvu, než vůbec mohla toho cizince prosit, aby zavolal na tísňovou linku, objevila se na obrazovce druhá zpráva. „Vím, čí je to dům. Zamkni dveře.
Jsem za pět minut tam. “
Gabriel Rossi neměl rád, když ho někdo rušil. Ve svých čtyřiatřiceti letech byl nesporným šéfem Rossiho syndikátu, zločineckého impéria, které ovládalo vše od přístavů na Michiganském jezeře po podzemní kasina v South Loop. Gabriel seděl v soukromém koženém boxu v zadní části restaurace a uprostřed velmi citlivé konverzace s odborovým bossem, který zapomněl sdílet.
Gabriel byl muž vytesaný ze žuly, široký v ramenou, vysoký metr devadesát tři, oblečený v zakázkovém obleku, který stál víc než luxusní sedan. Tmavé vlasy měl pečlivě upravené, čelist ostrou a oči bledě modré jako led. Právě ty oči způsobovaly, že dospělí muži koktali. Když jeho soukromý telefon zavrněl proti bílé lněné ubrousku, odborový boss se odmlčel uprostřed věty.
Gabriel zvedl jedinou zjizvenou ruku, aby ho umlčel. Jen tři lidé znali toto číslo a žádný z nich by mu nepsal, pokud by město nehořelo. Přečetl si zběsilou, zoufalou zprávu. „Prosím, pomoz mi.
Je opilý a snaží se rozbít dveře. Zabije mě. 450 Aster Street. Pospěš si, Tommy.
Prosím. “
Gabrielovi se stáhlo obočí. Byla to zpráva na špatné číslo. Už chtěl ji smazat, ale jeho oči padly na adresu.
450 Aster Street patřila Richardu Harringtonovi. Harrington byl ubohý, kokainem nasáklý dědic nemovitostí, který momentálně dlužil rodině Rossi čtyři miliony dolarů na hazardních dluzích. Dluhu, kterému se arogantně vyhýbal tři měsíce. Gabriel odepsal: „Kdo je to?
“
Žádná odpověď nepřišla. Ticho na druhé straně bylo těžké, těhotné prvotním terorem, který Gabriel důvěrně znal, ale zřídka vídal u nevinných. Podíval se znovu na adresu. Harrington byl zbabělec, typ člověka, který by napadl jen někoho, o kom věděl, že se nemůže bránit.
Temný, násilný instinkt se v Gabrielově hrudi vzplál. Nevěděl, kdo je v tom domě, ale Harrington mu dlužil krev. Pokud si Harrington hrál na velkého zlého vlka, Gabriel se rozhodl, že je ideální čas mu ukázat, jak vypadá skutečný predátor. „Vím, čí je to dům.
Zamkni dveře. Jsem za pět minut tam. “
Gabriel vstal a hodil ubrousek na stůl. „Schůzka skončila,“ řekl hlasem, který nepřipouštěl diskusi.
Jeho pravá ruka, těžce potetovaný vymahač jménem Luka, okamžitě vystoupil ze stínů. „Přistavte auto. Navštívíme Richarda Harringtona. “
O čtyři a půl minuty později černé pancéřované SUV přejelo obrubník před pískovcovým domem na Aster Street a rozdrtilo upravené petúnie.
Gabriel nečekal, až mu Luka otevře dveře. Vystoupil do mrazivého chicagského větru, rozepnul sako, aby si uvolnil přístup ke zbrani. Přední dveře sídla byly odemčené a mírně pootevřené. Vstoupili dovnitř.
Nádherná vstupní hala byla v nepořádku z roztříštěného porcelánu. Z prvního patra se ozýval zběsilý, rytmický zvuk sekání. „Říkal jsem ti, že se sem dostanu, ty tlustá! “ Richardův skřehotavý hlas se nesl z velkého schodiště.
Gabrielova čelist se stáhla. Pomalu, s predátorskou elegancí, vyšel po schodech. Když dosáhl mezipatra, uviděl Harringtona. Miliardář byl v pomačkané košili, silně se potil a mával starožitnou požární sekerou proti hluboce poškrábaným mahagonovým dveřím.
„Pane Harrington,“ řekl Gabriel. Jeho hlas nebyl hlasitý, ale jako žiletka prořízl zvuk třískajícího dřeva. Harrington ztuhl. Otočil se a sekera mu v rukou mírně klesla.
Když jeho zarudlé oči zaregistrovaly masivní, děsivou postavu Gabriela Rossiho, všechna barva z něj vyprchala. Krutý, sadistický miliardář se okamžitě proměnil v chvějícího se chlapce. „Rossi? “ zakoktal Harrington a couvl od dveří.
„Co tu děláš v mém domě? “
„Zmeškal jsi platbu, Richarde,“ řekl Gabriel hladce a pomalu se blížil. „A zdá se, že si ničíš vlastní majetek. Majetek, který mi momentálně patří, dokud nebude tvůj dluh splacen.
“
„Mám ty peníze,“ zalhal Harrington, hlas se mu třásl. Nervózně upravil úchop sekery. „Zítra jsem to měl poslat. “
Gabriel se nedíval na sekeru.
Podíval se na zničené dveře koupelny. „Kdo je uvnitř? “
„Nikdo,“ řekl Harrington rychle. „Jen zloděj, služebná.
Ukradla mi hodinky. Jen jsem prováděl občanské zatčení. “
Gabriel naklonil hlavu. „Občanské zatčení s požární sekerou.
“
Než Harrington stačil mrknout, Gabriel se pohnul. Byl děsivě rychlý. Popadl rukojeť sekery a s násilným škubnutím mu ji vytrhl ze slabého úchopu. Pak vrazil těžkou pěstí přímo do Harringtonova břicha.
Miliardář se složil v půli, zvracel na drahý koberec a lapal po dechu jako ryba vytažená z vody. Luka ležérně přistoupil a odtáhl ho za límec od dveří. Gabriel se znovu soustředil na zničené dveře. Mosazný zámek sotva držel.
„Otevři ty dveře,“ řekl Gabriel, hlas mu klesl o oktávu a jen nepatrně zjemnil. Zevnitř se ozval vyděšený, plačící hlas. „Prosím, prosím, neubližujte mi. “
„Nebudu ti ubližovat,“ řekl Gabriel.
„Richard si teď dává šlofíka. Otevři dveře, nebo je rozkopu, a radši tě nechci vyděsit víc, než už jsi. “
Následovala dlouhá odmlka. Pak zvuk zasouvané závory.
Dveře se s tichým zaskřípěním pootevřely jen o pár centimetrů. Gabriel čekal, že uvidí mladou krásnou manželku nebo vyděšeného teenagera. Místo toho stála ve vchodu a svírala mramorový dávkovač mýdla jako zbraň Klára. Její šedá uniforma byla potřísněná potem, tmavé vlasy přilepené ke čelu.
Byla nepochybně těžká, tvář zarudlá námahou a hrůzou, hrudník se jí prudce zvedal. Vypadala zlomeně a naprosto vyděšeně. Vzhlédla k Gabrielovi a v očích se jí mísila úleva s novým strachem. „Vy nejste policie,“ zašeptala.
Gabrielovy ledově modré oči ji přejely, zachytily její potřísněnou uniformu, tvář zbrocenou slzami a zoufalý, statečný stisk, jímž svírala dávkovač mýdla. Poprvé za deset let ucítil, jak se mu něco v hrudi pohnulo. „Ne,“ zamumlal Gabriel, vstoupil do koupelny a jemně jí vzal těžký mramorový dávkovač z třesoucích se rukou. „Jsem mnohem, mnohem lepší.
“
Mramorový dávkovač mu vyklouzl z prstů a s tlumeným žuchnutím dopadl na podložku. Klára zírala na Gabriela, mysl se jí hroutila. Snažila se pochopit tu obrovskou, smrtící sílu muže stojícího ve vchodu. Krvácel z kloubů, ale jeho dech byl naprosto klidný.
Jeho neposkvrněný oblek sotva zmačkaný. „Pojď sem,“ nařídil Gabriel. Nebyla to prosba. Byl to příkaz zabalený do sametového barytonu.
Klára zaváhala. Celý život se na ni muži, kteří vypadali jako Gabriel, bohatí, mocní, nebezpečně krásní, dívali jen proto, aby se jí vysmáli nebo jí nařídili uklidit nepořádek. Instinktivně si zkřížila ruce přes břicho. „Je pořád venku,“ zašeptala, hlas se jí třásl.
„Aktuálně krvácí na svém perském koberci,“ odpověděl Gabriel a natáhl k ní svou velkou, zjizvenou ruku. „Už se tě nikdy nedotkne. Vezmi mě za ruku, Cláro. “
To, že znal její jméno, že slyšel Harringtona křičet ho a zapamatoval si ho, jí poslalo po páteři podivné teplé mrazení.
Třesoucí se natáhla a její plné, měkké prsty zmizely v jeho masivním sevření. Jemně, ale pevně ji vytáhl z mramorové koupelny. Když vstoupili na chodbu, Klára zalapala po dechu. Richard Harrington, miliardář, který ji děsil téměř rok, se na podlaze svíjel v ubohé poloze plodu a chytal se za břicho.
Luka nad ním stál a líně si prohlížel telefon. Harrington vzhlédl, tvář bledou a spotenou, a v jeho očích se objevil záblesk jedovatého hněvu. „Ty hloupá tlustá,“ zasyčel skrze zuby potřísněné krví. „Myslíš si, že můžeš jen tak odejít?
Zavolám policii. Řeknu jim, že jsi mi ukradla. Půjdeš do vězení. “
Gabriel se zastavil.
Ticho, které padlo na chodbu, bylo náhlé a absolutní. Pomalu pustil Klářinu ruku a otočil se, aby se podíval dolů na Harringtona. Vzduch v místnosti jako by poklesl o deset stupňů. „Luko,“ řekl Gabriel tiše.
„Jo, šéfe. “
„Zlom mu čelist. Už mě nebaví poslouchat, jak mluví. “
Klára pevně stiskla oči a zacpala si uši, ale stále slyšela odporné křupnutí kostí následované tlumeným, mučivým výkřikem.
Když otevřela oči, Gabriel stál před ní a zakrýval jí výhled na miliardáře. „Pojďme,“ řekl Gabriel a položil jí těžkou, teplou ruku na spodní část zad. Vedl ji po velkém schodišti a ven předními dveřmi. Ostrý chicagský vítr pronikal Klářinou tenkou polyesterovou uniformou.
Třásla se prudce. Bez zaváhání Gabriel svlékl sako, kus oblečení, který pravděpodobně stál víc než její roční plat, a přehodil jí ho přes ramena. Byl na ní obrovský, voněl drahým cedrovým kolínským a střelným prachem. Otevřel dveře spolujezdce obrněného SUV.
„Nastup. “
„Můžu jet autobusem,“ zamumlala Klára, zakořeněná potřeba nebýt na obtíž bojovala proti vyčerpání. „Už jste udělal tolik. Nechci vám zničit sedačky.
“
Gabriel se zastavil, ruku položenou na těžkých dveřích, a podíval se na ni. Zachytil její zrudlé tváře, měkké křivky a hluboce zakořeněný stud v jejích očích. „Cláro,“ řekl, hlas mu klesl do hlubokého registru, který jí rozbušil srdce. „Pokud se teď pokusíš dojít na autobusovou zastávku, vezmu tě a sám tě do toho auta posadím.
Sedni si. “
Poslechla a zabořila se do plyšového černého koženého sedadla. Gabriel zavřel dveře, vlezl za volant a pokynul Lukovi, který vycházel z domu, aby vzal druhé auto. Když se SUV odlepilo od obrubníku, adrenalin se konečně začal z Klářina těla vytrácet a zanechal za sebou hluboké vyčerpání.
Podívala se na muže, který řídil. Ostrý profil, drahé hodinky, líná demonstrace ničivého násilí. „Vy jste Gabriel Rossi,“ zašeptala a konečně si spojila souvislosti. Četla o něm v Chicago Tribune.
Říkali mu duch Zlatého pobřeží, bezohledný boss syndikátu, který převzal podsvětí města ještě před třicátými narozeninami. „Já jsem,“ řekl, oči upřené na silnici. „Jste zločinec. “
„Jsem podnikatel, Cláro.
Legalita mých podniků závisí výhradně na tom, kdo se ptá. “
„Proč jste pro mě přišel? “ zeptala se, hlas se jí zlomil. „Poslala jsem vám zprávu omylem.
Myslela jsem, že píšu bratrovi. Nejsem nikdo. Jsem jenom služebná. “
Gabriel sevřel kožený volant a podíval se na ni.
Ženy, se kterými se obvykle stýkal, byly tenké společnice a vypočítavé dcery mafiánů, ženy z plastu a ambicí. Klára byla skutečná. Byla podstatná, teplá a zcela nevinná. „Nejsi nikdo,“ řekl Gabriel tiše, když SUV vjíždělo do soukromé podzemní garáže.
„A právě teď jsi můj host. “
Penthouse byl rozlehlý, od podlahy ke stropu ze skleněných tabulí, tmavého dřeva a mužné elegance, s dechberoucím výhledem na chicagskou panoramu. Klára stála neohrabaně uprostřed obrovského obývacího pokoje, svírala Gabrielovo sako kolem těla jako štít. Cítila se velká, nemotorná a úplně mimo místo v dekoraci za miliony dolarů.
Soukromý lékař, diskrétní starší muž, dorazil do dvaceti minut. Kromě modřin na rameni z nárazu do dveří a zvýšené srdeční frekvence byla Klára fyzicky nezraněná. Když odešel, Gabriel se vrátil do obývacího pokoje s hrnkem čaje a talířem teplého pečiva. „Jez,“ nařídil Gabriel.
Klára si sedla na sametovou pohovku a zvedla čaj. Ruce se jí stále mírně třásly. „Potřebuji zavolat bratrovi Tommymu. Je to policista.
Pokud se neozvu, propadne panice. “
Gabriel se posadil naproti ní. „Už jsem nechal Luku, aby se na tvého bratra podíval. Thomas Jenkins.
Dobrý policista, čistý záznam. Snaží se splatit hypotéku. “
Klárou prošel záblesk ochranitelského hněvu. „Nechte ho být.
Nemá s tím nic společného. “
Gabriel zvedl ruku. „Nehrozím mu, Cláro. Konstatuji fakta.
Ale nemůžeš mu teď zavolat. Pokud to uděláš, přivedeš ho do toho, a věř mi, nechceš, aby se do toho zapletl poctivý policista. “
„Co se děje? “ zeptala se Klára a odložila hrnek.
„Richard Harrington je zneužívající monstrum, ale je to jen bohatý blbec. Zatímco jsi byla s lékařem, dostal jsem telefonát. Harrington nesedí doma a neléčí si čelist. Zavolal svým kontaktům na chicagském policejním oddělení, konkrétně detektivu Millerovi, muži značně placenému Harringtonem.
“
Kláře stuhla krev. „Co řekl? “
„Podal oficiální zprávu. Tvrdí, že jsi ty, jeho nespokojená zaměstnankyně, pustila do jeho domu ozbrojené muže, aby ho okradli.
Tvrdí, že jsi ukradla hodinky a akcie v hodnotě tří milionů dolarů a zosnovala násilné vloupání. “
Gabriel se naklonil dopředu, oči upřené do jejích. „Miller už zrychlil vydání zatykače. Pokud půjdeš za svým bratrem, zatknou ho za ukrývání uprchlíka.
Pokud půjdeš na policejní stanici říct pravdu, Miller se postará o to, aby tě převezli do Cook County Jail, kde ženy, které zkříží cestu miliardářům, mívají nehody. “
Klára nemohla dýchat. Obrovský, krásný penthouse se jí zdál jako klec, která se kolem ní zavírá. Přitiskla si ruce k obličeji a vzlyknutí jí vytrhlo z hrdla.
„Jsem zničená. Nemám peníze na právníka. Nemám nikoho. Zničí mi život, protože jsem rozbila láhev koňaku.
“
Gabriel vstal a posadil se vedle ní. Polštáře se prohnuly pod jeho obrovskou váhou a mírně ji posunuly k němu. Natáhl se a jeho velké ruce jí jemně sevřely zápěstí, odtáhly jí ruce od tváře zbrocené slzami. „Podívej se na mě,“ nařídil tiše.
Otevřela oči, rozmazané slzami. Byl tak blízko, že cítila teplo vyzařující z jeho těla. Viděla matnou stříbrnou jizvu prořezávající jeho levé obočí. „Richard Harrington dluží mé rodině čtyři miliony dolarů,“ řekl Gabriel a palcem jí stíral slzu z tváře.
Jemnost gesta od muže schopného tak brutálního násilí jí vzala dech. „Myslí si, že tě může použít jako obětního beránka, aby pokryl své ztráty. Udělal fatální chybu. “
„Jakou chybu?
“ zašeptala Klára. „Předpokládal, že mu to dovolím. “ Gabrielova čelist se napjala a v očích se mu usadila smrtící, majetnická temnota. „Poslala jsi mi zprávu, Cláro.
V mém světě to něco znamená. Požádala jsi o mou ochranu a já ti ji dal. Patříš k Rossiho syndikátu. “
Klára zamrkala, srdce jí bušilo o žebra.
„Patřím vám? “
„Pod mou ochranou,“ opravil ji Gabriel plynule, i když jeho pohled na okamžik sklouzl k jejím rtům. „Zůstaneš tady v mém domě. Budeš mít všechno, co potřebuješ.
Nebudeš uklízet, nebudeš sloužit a nebudeš se skrývat. Rozbořím Harringtonovo impérium cihlu po cihle, dokud nebude prosit o milost. A až to udělá, donutím ho plazit se po kolenou a omluvit se ti. “
„Proč?
“ zeptala se Klára, hlas se jí zlomil. „Jsem tlustá. Jsem chudá. Nejsem pro vás nic.
Proč by mafiánský boss riskoval válku kvůli služebné? “
Gabrielova ruka sklouzla ze zápěstí a sevřela jí bradu. Jeho dotek byl pevný, uzemňující. „Nejsi nic, Cláro, a já mám plné zuby plastových lidí v plastovém městě.
Přežila jsi tu příšeru. Bojovala jsi s ní. A co se týče tvého těla. “ Jeho oči ztmavly, když záměrně nechal pohled sklouznout po jejich plných křivkách.
„Preferuji ženu, která se skutečně cítí jako žena. Teď vypij svůj čaj. Zítra jdeme do války. “
Sluneční světlo, jasné a nemilosrdné, proudilo skleněnými okny a probudilo Kláru z nejhlubšího spánku, jaký za léta zažila.
Na okamžik zapomněla na hrůzu předchozího dne, ležela zahrabaná pod horou těžkých hedvábných prostěradel. Pak se vzpomínky nahrnuly zpět. Roztřískané dveře, požární sekera, děsivá elegance Gabriela Rossiho a drtivá realita, že je hledanou ženou. Dveře do jejího apartmá se tiše otevřely a Klára sebou trhla, čekajíc policii nebo něco horšího.
Místo toho vešla starší, ostře oblečená žena s krejčovským metrem přes krk, následovaná dvěma asistentkami, které tlačily těžké stojany s oblečením. „Dobré ráno, slečno Jenkinsová,“ řekla žena rázně. „Jmenuji se Beatrice. Pan Rossi si mě najal.
Máme hodně práce a velmi málo času. “
Klára zmateně zamrkala. „Práce? “
„Má drahá,“ řekla Beatrice a očima profesionálně přejela po Klářině postavě.
„Pan Rossi dal velmi specifické instrukce. Mám sehnat nejjemnější látky v Chicagu. Také dal jasně najevo, že nesmíme skrývat vaši postavu. Žádné příliš velké svetry, žádné beztvaré kabáty.
Oblékáme ženu, ne ducha. “
Po následující dvě hodiny byla Klára měřena, upravována a oblékána. Celý svůj dospělý život se snažila maskovat své plné křivky, kupovala si oblečení o dvě velikosti větší, aby skryla široké boky a silná stehna. Beatrice to nedovolila.
Když se Klára konečně podívala do zrcadla, vydechla úžasem. Měla na sobě na zakázku ušité, hluboce zelené zavinovací šaty z těžkého hedvábného žerzeje. Látka se těsně stáhla v pase a ladně přelila přes boky, zvýraznila plnost poprsí a měkký ženský tvar břicha. Tmavé vlasy jí byly vyfoukané do volných lesklých vln a jemný make-up podtrhl velké hnědé oči a plné rty.
Nevypadala jako vyděšená uklízečka, která drhla podlahy. Vypadala jako vládnoucí královna. Když se nesměle vynořila z ložnice, Gabriel stál u okna s espressem v ruce. Měl na sobě čistě černou košili s vyhrnutými rukávy, odhalující svalnatá, inkoustem potetovaná předloktí.
Otočil se za zvukem jejích podpatků a zastavil se jako přimražený. Gabriel Rossi byl muž, který ovládal každý aspekt svého prostředí. Neztrácel klid. Ale jak jeho ledově modré oči pomalu putovaly po Klářině těle, vnímaly čisté, nepopiratelné křivky, plná měkká stehna a způsob, jakým se zelené hedvábí lepilo na její hruď, jeho dech se viditelně zadrhl.
V jeho pohledu vzplála temná majetnická touha, tak intenzivní, že Klára ucítila fyzické horko rozlévající se v podbřišku. „Vypadáš…“ Gabrielův hlas byl drsný. Položil espresso na stůl a přešel místnost. Zastavil se jen pár centimetrů od ní, natáhl ruku a klouby jí lehce přejely po křivce boku.
„Vypadáš báječně, Cláro. “
„Cítím se odhalená,“ přiznala Klára, tváře jí zrudly. „Cítíš se silná,“ opravil ji Gabriel, oči upřené do jejích. „Naučili tě omlouvat se za to, že zabíráš prostor.
Nikdy se mi za to neomlouvej. Chci každý tvůj centimetr přesně takový, jaký jsi. “
Než stačila zpracovat opojnou tíhu jeho slov, těžké dveře penthouse se rozlétly. Luka vpochodoval dovnitř, tvář ztvrdlou v ponurou masku.
„Šéfe, máme obrovský problém,“ řekl Luka. Zastavil se, když uviděl Kláru, nabídl rychlý, úctivý pokyn a pak se znovu otočil na Gabriela. „Už to není jen zatykač. Detektiv Miller udělal tah.
Nešel po Kláře. Šel rovnou na osmnáctý okrsek. Podstrčil kilo čistého fentanylu do kufru služebního auta Thomase Jenkinse. Inspekce Tommyho zatkla před hodinou, ale Miller ho nezpracoval do systému.
Vzal si ho do vazby k výslechu. Jsou mimo dosah. “
Klářina kolena se podlomila. Kdyby ji Gabriel nechytil a nepřitiskl k pevné hrudi, zhroutila by se.
„Ne,“ vzlykla a svírala jeho černou košili. „Ne, Tommy má ženu. Má malou dceru. Miller ho zabije.
“
Gabriel ji objal, z jeho těla vyzařoval děsivý, tichý vztek. „Kam ho Miller vzal? “
„Harrington právě poslal vzkaz,“ řekl Luka a zvedl levný plastový telefon. „Tommyho drží ve starých opuštěných vlečkách u řeky Calumet.
Chce svůj dluh zcela vymazaný a chce, abych mu Cláru doručil do hodiny. Pokud se neukážeme, Miller Tommyho zastřelí a prohlásí, že zemřel při odporu při zatčení za drogový obchod. “
„Musím jít,“ vykřikla Klára a v slepé panice se tlačila Gabrielovi z hrudi. „Musím se vzdát.
Když půjdu, nechá ho jít. Prosím, Gabrieli, nemůžu nechat svého bratra zemřít pro mě. “
Gabrielův stisk na ní zesílil, naprosto nehybný. Podíval se na ni dolů, čelist pevná jako vytesaná žula.
„Nevzdáš se muži, který tě chtěl rozsekat na kusy. Slyšíš mě? Tommy vyjde z těch vleček živý a vrátí se domů ke své dceři. Přísahám.
“
Podíval se na Luku. „Zavolej Mateovi. Chci čtyři odstřelovače na rezivělých silech u řeky. Nalož taktické týmy do obrněných SUV.
Jedeme na jih. “
„Gabrieli, prosím,“ prosila Klára, slzy jí ničily dokonale nanesený make-up. „Nemůžeš jen tak zastřelit policejního detektiva. Srazí na tebe federální vládu.
“
Gabriel jí objal tvář a donutil ji podívat se do svých děsivých, krásných očí. „Jsem Gabriel Rossi. Vlastním doky. Vlastním soudce.
A ode dneška vlastním život Richarda Harringtona. Myslí si, že nastražil past na uklízečku. Neuvědomil si, že právě vyhlásil válku monstru. “ Políbil ji na čelo, známku absolutní ochrany.
„Jdeš se mnou. Budeš stát za mnou. A budeš sledovat, jak pálím jeho svět na popel. “
Vlečky u řeky Calumet byly hřbitovem z rezivělých vagónů a rozkládajících se průmyslových strojů.
Páchly stojatou vodou, motorovým olejem a rozkladem. Šedá chicagská obloha visela nízko a těžce. Klára seděla vzadu v obrněném SUV, srdce jí bušilo o žebra. Stále měla na sobě krásné zelené šaty, ale Gabriel jí přes ně přehodil těžkou neprůstřelnou vestu.
Seděl vedle ní a pečlivě nabíjel matně černou taktickou pušku. Byl děsivě klidný. „Zůstaň v autě, dokud neotevřu dveře,“ instruoval Gabriel a zasunul zásobník. „Až vystoupíš, drž se zády k SUV.
Pokud začne střelba, lehni na zem. Neběhej. Luka tě kryje. “
Klára zběsile přikývla, hrdlo měla příliš suché na mluvení.
SUV zavrzalo přes rozbité sklo a štěrk, zastavilo uprostřed mýtiny obklopené vysokými rezivělými kontejnery. Naproti přes prašné prostranství stál Richard Harrington. Byl obklopen šesti těžce ozbrojenými žoldáky. Vedle něj stál detektiv Miller, zavalitý, plešatějící muž s krutým úsměvem.
A v prachu před nimi klečel Tommy, ruce svázané za zády a tvář zkrvavenou. Klára vydala tlumený výkřik a sáhla po kliku dveří. Luka je ale zamkl zepředu. „Počkejte na šéfa,“ nařídil tiše.
Gabriel vystoupil z vozidla. Nezvedl zbraň, nechal ji viset na popruhu přes hruď a kráčel vpřed s ležérním, děsivým krokem vrcholového predátora. „Rossi! “ zakřičel Harrington, hlas se mu odrážel od kovových kontejnerů.
Čelist měl silně obvázanou, takže slova zněla lehce nesouvisle. „Vidím, že sis přivedl můj majetek. “
Gabriel se zastavil dvacet stop daleko. „Přivedl jsem ženu, kterou ses pokusil zavraždit, Richardsi.
A vidím, že sis přivedl špinavého policajta, aby ti udělal špinavou práci. “
Miller vykročil s rukou na služební zbrani. „Hlídej si pusu, Rossi. Mám odznak.
Sáhni na mě a nechám celé CPD v noci najet na tvoje kasina. “
„Nemáš odznak, Millere,“ řekl Gabriel tiše. „Jsi mrtvý muž v levném obleku. “
„Pusť policistu,“ zasmál se Harrington zoufalým, zběsilým zvukem.
„Ne dokud nepodepíšeš zrušení mého dluhu, Gabrieli. Odpustíš mi čtyři miliony a vydáš mi tu tlustou, která mi zničila život. Ona půjde do vězení za loupež. Tommy půjde do vězení za drogy.
A já dostanu svůj život zpět. “
Klára už nemohla sledovat, jak její bratr krvácí. Navzdory Lukovým rozkazům sáhla přes středovou konzoli, stiskla tlačítko odemknutí a otevřela těžké obrněné dveře. „Cláro, ne!
“ zakřičel Luka. Vyklopýtala do mrazivého větru, zelené hedvábí jí vlálo kolem nohou. „Richarde! “ zakřičela, hlas se jí zlomil.
„Jsem tady. Pusť ho. “
Tommy zvedl hlavu skrze nateklé oči. „Cláro, uteč.
Zmiz odsud,“ vypravil ze sebe, než ho Miller kopl do žeber. Gabriel se neotočil, ale Klára viděla, jak se svaly na jeho širokých zádech okamžitě napnuly. Harringtonovy oči se rozzářily sadistickou radostí. „Podívej se na sebe,“ ušklíbl se Harrington.
„Oblečená jako… Myslela sis, že spaní s mafiánem tě zachrání. Millere, chytni ji. “
Miller udělal dva kroky směrem ke Kláře. Třetí neudělal.
Gabriel zvedl levou ruku. Ze vzdálenosti dvou set yardů se ozval tlumený výstřel. Vysoce kaliberní střela zasáhla detektiva Millera přímo do hrudi a špinavý policajt vzlétl dozadu mrtvý dřív, než jeho tělo dopadlo na štěrk. Vypukl chaos.
Harrington zaječel a couval, zatímco jeho žoldáci zvedali zbraně. Ale Gabriel už se pohyboval. Byla to krvavá lázeň dokonalé přesnosti. Muži Rossiho syndikátu se vylili zpoza kontejnerů a chytili Harringtonovy žoldáky do smrtícího křížového palby.
Gabriel zvedl pušku, pálil krátkými dávkami a sestřelil dva muže dřív, než stačili zamířit. „Dolů! “ zařval Gabriel a vrhl se ke Kláře. Srazil ji na zem, jeho masivní tělo jí zcela krylo, když kulky jiskřily o pancéřovou desku SUV.
Skrze ohlušující řev přestřelky Klára uviděla Harringtona. Miliardář, uvědomujíc si, že jeho muži jsou masakrováni, vytáhl z pouzdra stříbrnou pistoli a divoce namířil na Tommyho, který se snažil posadit. „Když půjdu dolů, jde se mnou i on! “ křičel Harrington.
Klára nemyslela. Adrenalin přemohl strach. Vytlačila se zpod Gabrielovy paže, popadla rezivělou železnou trubku, která ležela v prachu, a s rychlostí a silou zrozenou z čistého zoufalství vrhla svou těžkou postavu vpřed. Harrington byl soustředěný na Tommyho, ne na uklízečku, kterou rok ponižoval.
Klára máchla trubkou jako baseballovou pálkou. Těžké železo narazilo do Harringtonova zápěstí s odpudivým křupnutím. Zbraň mu vyletěla z ruky a bezpečně vystřelila do nebe. Harrington zakřičel bolestí a otočil se, ale Gabriel už tam byl.
Gabriel chytil Harringtona za hrdlo a zvedl miliardáře úplně ze země. Harrington divoce kopal, tvář mu fialověla, jak Gabrielův stisk drtil průdušnici. „Vyhlásil sis válku,“ zašeptal Gabriel, oči planoucí démonickým, ochranitelským vztekem. „Vyhlásil sis válku mému monstru.
“
Prudce hodil Harringtona na zem. Přeživší žoldáci buď uprchli, nebo leželi mrtví v prachu. Mýtina ztichla až na sténání raněných a svištění mrazivého větru. Klára upustila trubku, klesla na kolena vedle Tommyho, vytrhla mu pouta ze zápěstí a vzlykajíc objala svého potlučeného bratra v zoufalém objetí.
„Je mi to tak líto, Tommy. Je mi to tak líto. Jsi v pořádku? “
Tommy zakašlal a oplatil jí objetí s nevěřícným pohledem na masakr kolem nich.
Podíval se na Gabriela, který stál nad Harringtonem s odjištěnou zbraní. „Kdo… kdo to je? “
Klára se podívala zpět na Gabriela. Šéf mafie k ní stočil své ledově modré oči s výrazem, ve kterém se násilí rozplynulo v hlubokou, majetnickou úlevu.
„To je muž, kterému jsem poslala zprávu,“ zašeptala. Mrazivý vítr kvílel přes rezivělé seřadiště a zvedal lem Klářiných zelených hedvábných šatů. Stále pevně objímala Tommyho, ale oči se jí nikdy neodtrhly od Gabriela. Gabriel stál nad Richardem Harringtonem, sadistickým miliardářem, který už nebyl hrozbou.
Byl to zlomený, plačící troska svírající si zlomené zápěstí v krvavé půdě. „Prosím,“ zakňučel Harrington. „Rossi, prosím. Dám ti peníze.
Dám ti dům na Aster Street. Jen mě nech žít. “
Gabriel nevytáhl zbraň. Nemusel.
Podíval se na třesoucího se miliardáře pohledem tak naprosto zbaveným milosrdenství, že i mrazivý vzduch se ve srovnání s ním zdál teplý. „Už nemáš dům na Aster Street,“ prohlásil Gabriel. „Luka už nechal mé právníky podat papíry. Tvůj majetek byl zabaven k pokrytí tvých dluhů z hazardu.
Ale to byla jen obchodní záležitost. “ Sehnul se, popadl Harringtona za klopy zničeného designového kabátu a přitáhl si ho na pár centimetrů k tváři. „To, co jsi udělal Cláře a jejímu bratrovi, si žádá jiný druh platby. “
„Udělám cokoliv,“ vzlykal Harrington.
Gabriel hladce přikázal Lukovi, aby přinesl tablet. „Na něm je přísaha o podrobné výpovědi, jak jsi zinscenoval falešnou loupež kvůli pojistnému podvodu a jak jsi podplatil detektiva Millera, aby nastrčil drogy do vozidla policisty. Podepíšeš to digitálně a otiskem prstu v krvi. Pak tě Luka hodí na schody před sídlem FBI v centru.
Federální vězení nebude ke zkrachovalému miliardáři laskavé. “
Harrington se snažil kývnout. Jeho duch byl zcela zlomen. Luka odvedl plačícího muže k vozidlům.
Gabriel se otočil zády ke svému poraženému nepříteli a přešel ke Kláře. Děsivá aura, která ho obklopovala během přestřelky, okamžitě změkla. Klekl si do prachu vedle ní, ignoroval bláto, které mu špinilo drahé kalhoty. „Jsi zraněná?
“ zeptal se, oči jí skenovaly tvář, velké ruce se jemně dotýkaly jejích ramen. „Jsem v pořádku,“ zašeptala Klára, hlas se jí třásl, když adrenalin konečně opadal. „Tommy potřebuje nemocnici. “
Gabriel přikývl.
„Můj soukromý lékařský tým ho odveze do zabezpečeného úkrytu. Bude ošetřen mimo síť, dokud Harringtonovo přiznání nevymaže jeho jméno. Je úplně v bezpečí, Cláro. “
Tommy, svírající bolavá žebra, se podíval na Gabriela.
Policista byl v zásadě proti všemu, co šéf mafie představoval, ale nebyl hloupý. Viděl těla žoldáků, viděl zničené impérium miliardáře a co je důležitější, viděl, jak se tento děsivý, násilný muž dívá na jeho sestru, jako by byla jediná věc na celém světě, která dýchá. „Zachránil jsi mi život,“ zachraptěl Tommy. „Zachránil jsi Cláru.
“
„Tvoje sestra zachránila sebe,“ opravil ho Gabriel tiše a pohlédl na těžkou železnou tyč, kterou Klára zlomila Harringtonovo zápěstí. „Já jen poskytl publikum. Teď pojďme pryč z té zimy. “
O tři dny později bouře zcela utichla.
Titulní strana Chicago Tribune představila šokující zatčení Richarda Harringtona, detailně popisující jeho finanční kolaps a obvinění z federálního korupčního podvodu. Příběh o zlodějské služce se rozplynul ve vzduchu, nahrazen skandálem dekády. Tommy byl plně očištěn, rehabilitován s povýšením a zotavoval se doma se ženou a dcerou. Klára stála u oken od podlahy ke stropu Gabrielova bytu a dívala se na třpytící se panorama města.
Západ slunce barvil mraky v živých odstínech pohmožděné fialové a leštěného zlata. Měla na sobě měkký, luxusní kašmírový svetr a dokonale padnoucí tmavé džíny. Poprvé za osmadvacet let se snažila nesoudit své plné křivky. Necouvla do pozadí.
Cítila se uzemněná. Cítila se skutečná. Jemné kroky ji upozornily na Gabrielovu přítomnost. Přistoupil k ní zezadu, objal ji masivními pažemi kolem pasu a přitáhl si ji k pevné hrudi.
Položil si bradu na temeno její hlavy a tiše si povzdechl. „Tommy volal,“ řekla Klára tiše a nakláněla se do Gabrielovy teplé náruče. „Chtěl ti ještě jednou poděkovat. Hypotéka na jeho dům v Logan Square.
Banka řekla, že byla splacena v plné výši. “
„Nemám tušení, o čem mluvíš,“ zamumlal Gabriel hravě, dech horký na jejím krku. Klára se v jeho náruči otočila a podívala se mu do tváře. „Gabrieli, udělal jsi pro mě tolik.
Zničil jsi impérium, abys mě ochránil. Vyčistil jsi mé jméno. Zachránil jsi mou rodinu. Ale já jsem jen služebná.
Nevím, jak existovat v tvém světě. “
Gabrielův výraz se stal divoce vážným. Zvedl ruce, orámoval její tvář a palci jí jemně hladil lícní kosti. „Nikdy jsi nebyla jen služebná, Cláro,“ řekl hlubokým, rezonujícím hlasem, který jí vibroval v hrudi.
„Jsi přeživší. Máš v malíčku víc odvahy než polovina mužů, kteří řídí tohle město. Poslala jsi zprávu do tmy a přivedla jsi mě do světla. “
„Ale nevypadám jako ženy, které patří do bytu jako je tenhle,“ zašeptala a staré nejistoty se pokoušely o poslední zoufalý boj.
„Jsem tlustá, Gabrieli. Jsem těžká. “
„Nejsi. Jsi naprosto dokonalá,“ přerušil ji Gabriel, pohled mu hořel majetnickou, pohlcující adorací.
Ruce mu sklouzly po jejím krku, po oblouku ramen a těžce spočinuly na plném oblouku jejích boků. „Neurážej ženu, kterou jsem naprosto posedlý. Miluju každý tvůj centimetr. Miluju, jak se cítíš v mé náruči.
Miluju, že jsi impozantní, skutečná a úplně moje. Jsi královnou tohohle města, Cláro. A já bych ho znovu spálil každý den, kdyby to znamenalo tě ochránit. “
Slzy se jí zaleskly v očích, ale byly to slzy hluboké, ohromující radosti.
Zvedla ruce, propletla prsty do Gabrielových tmavých vlasů a přitáhla si jeho obličej k sobě. Když se jejich rty setkaly, nebyl to váhavý polibek. Byl to slib. Byl to oheň setkávající se s benzínem, zoufalý, vášnivý střed dvou nesmírně odlišných světů, které se zázračně srazily.
Gabriel ji bez námahy zvedl. Její plné křivky se proti jeho obrovské síle cítily beztížně, když ji nesl dál od oken a hlouběji do jejich společného útočiště. Město Chicago se třpytilo pod nimi, zcela netušíc, že jediná zoufalá textová zpráva poslaná na špatné číslo právě korunovala novou královnu podsvětí.