Stála jsem tiše, když spouštěli dědečkovu rakev do země. Déšť ustal přesně na pohřeb, ale vzduch zůstával těžký vlhkostí a stejná tíha mi seděla na hrudi. Jmenuji se Maja Nováková a toho dne jsem pohřbívala posledního člověka, který mě skutečně miloval. Přes hrob jsem viděla svou matku Patricii, jak si kapesníkem otírá suché oči.
Vedle ní stál její manžel Robert, s nímž byla osm let, a jeho dospívající děti Adéla s Tomášem. Všichni byli v černém a tvářili se patřičně zarmouceně, ale já jsem věděla své. Žádný z nich nenavštívil dědečka Jakuba za celé tři měsíce, co ležel v nemocnici. Byla jsem to já, kdo sedával u jeho postele a držel ho za ruku, zatímco ho rakovina pomalu brala.
Majo, zavolala na mě matka po skončení obřadu. Děkuji, že jsi všechno zařídila. Jakub by to ocenil. Než jsem stačila odpovědět, přistoupil k nám muž v tmavě šedém obleku.
Slečno Nováková, jsem Judr Beneš, právník vašeho dědečka. Potřebuji s vámi mluvit o čtení jeho závěti. Matka zbystřila. Kdy se to uskuteční?
zeptala se se špatně skrývaným zájmem. Teď, pokud vám to vyhovuje, odpověděl Judr Beneš a podíval se na mě, aby si potvrdil souhlas. To je v pořádku, řekla jsem. O dvacet minut později jsme se všichni sešli v prostorném obývacím pokoji dědečkova domu.
Pojďme na to, řekl Judr Beneš a usedl k jídelnímu stolu. Vyndal z aktovky dokumenty. Začnu formálním čtením poslední vůle a závěti Jakuba Nováka. Zatímco četl právní preambuli, sledoval jsem matčinu tvář.
Nakláněla se dopředu, oči upřené na papíry v jeho rukou. Adéla se rozhlížela po místnosti a v duchu si katalogizovala předměty, jako by se už rozhodovala, co si odnese. Své vnučce Maje Novákové odkazuji celý svůj majetek, pokračoval Judr Beneš, včetně hlavního bydliště na adrese Lipová 1458, rekreačního domu u Máchova jezera a všech finančních aktiv v celkové výši přibližně osmnáct milionů korun. V místnosti zavládlo ticho.
Nebyla jsem překvapená. Dědeček mi vždycky dával najevo, že vše zdědím já. Ale výrazy ve tvářích ostatních stály za to. Adéle doslova spadla čelist a matce zamrzl úsměv na rtech.
Dále, pokračoval Judr Beneš, Patricii Novákové odkazuji svůj stříbrný příbor, který vždy obdivovala. Matka se napřímila. Cože? Stříbrný příbor?
To je všechno? Judr Beneš přikývl. Přesně tak. Starý blázen, zamumlala si matka pod vousy.
Zalila mě vlna hněvu. Ten má hodnotu několika desítek tisíc korun, řekla jsem chladně. A nic ti nedlužil. Judr Beneš rychle dokončil čtení a vysvětlil mi proces převodu nemovitostí a aktiv.
Během jeho výkladu na mě Adéla nepřestávala zírat, zatímco Tomáš čuměl do telefonu a tvářil se znuděně, i když bylo jasné, že je zklamaný. Když právník odešel, matka se ke mně otočila. Majo, měla bys zvážit, že se s námi o část dědictví podělíš. Tvůj otec by chtěl, aby se o jeho rodinu postaralo.
Táta je dvanáct let mrtvý, odpověděla jsem klidně. A dědeček Jakub byl moje rodina. Jediná skutečná rodina, kterou jsem měla od tátovy smrti. To není fér, vložila se do toho Adéla.
Tohle si nezasloužíš. Co tě dělá tak výjimečnou? Nejsi ani chytrá, ani hezká, ani talentovaná. Nikdy jsi ničeho nedosáhla.
Podívala jsem se na matku a čekala, jestli se mě zastane. Neřekla nic. Její mlčení mi řeklo všechno, co jsem potřebovala vědět. No, Adélo, řekla jsem klidně, když jsi tak chytrá, krásná a talentovaná, určitě pro tebe nebude problém vydělat si na vlastní pěst.
A teď bych chtěla, abyste všichni opustili můj dům. Odšourali se ven, reptali a vrhali na mě zlé pohledy. Jakmile byli pryč, zamkla jsem dveře, opřela se o ně a konečně se rozplakala. Po chvíli jsem si otřela tvář a zamířila do dědečkovy pracovny.
Potřebovala jsem projít jeho papíry a začít si zvykat na novou realitu. Když jsem seděla u jeho stolu, zaplavily mě vzpomínky. Když táta zemřel, bylo mi třináct. Všechno se změnilo.
Máma se o rok později seznámila s Robertem a najednou se soustředila na budování nové rodiny. Když se vzali a Robert se nastěhoval i se svými dětmi, stala jsem se ve vlastním domě přítěží. Adéla a Tomáš byli od začátku rozmazlení spratci. Adéla, o dva roky mladší než já, mi kradla věci a pak to popírala.
Ničila mi úkoly a sváděla to na psa. Tomáš měl drsné poznámky, když nablízku nebyli dospělí. Máma byla příliš zaneprázdněná snahou být dokonalou manželkou a nevlastní matkou, než aby si všimla, co se děje s její vlastní dcerou. Dědeček Jakub se stal mým útočištěm.
Bydlela jsem u něj, kdykoli to šlo, o víkendech, o prázdninách, někdy i přes týden, když jsem měla hodně úkolů. Zdálo se, že doma nikomu nevadilo, že tam nejsem, nebo si mé nepřítomnosti ani nevšimli. Když jsem odmaturovala, dědeček mi zaplatil studium na univerzitě v jiném městě. Ty čtyři roky pryč byly nejšťastnější v mém životě.
Po škole jsem se vrátila do rodného města, ale pronajala jsem si vlastní byt. Dědečka jsem vídala několikrát týdně, mámu jen párkrát do roka, obvykle náhodou v obchodě nebo na benzínce. Loni dokonce zapomněla na moje narozeniny. Teď byl dědeček pryč a já byla sama.
Ale měla jsem alespoň jeho dům a finanční zabezpečení, abych zjistila, co chci dělat dál. Při třídění jeho papírů jsem si dala tichý slib, že jeho důvěru využiju co nejlépe. Několik týdnů po pohřbu jsem se vystěhovala z pronajatého bytu a nastěhovala se do dědečkova domu. Jednoho sobotního rána jsem třídila staré knihy, když zazvonil zvonek.
Nikoho jsem nečekala, tak jsem opatrně nahlédla kukátkem. Na verandě stála matka s Adélou po boku. Obě se usmívaly tak, že jim úsměv nedosahoval k očím. Neochotně jsem otevřela.
Mami, Adélo, co tady děláte? Majo, zlatíčko. Matka vykročila dopředu a objala mě, než jsem stihla zareagovat. Přišla jsem si vyzvednout ten stříbrný příbor, co mi Jakub nechal.
A myslela jsem, že je to dobrá příležitost si popovídat, ne? Jasně, řekla jsem a ustoupila. Je v kuchyňské skříňce, na stejném místě jako vždycky. Matka zamířila rovnou do kuchyně, zatímco Adéla se zdržela v obýváku a očima přejížděla každý kout, jako by si dělala inventuru.
Bože, tohle místo je tak depresivní, řekla a přejela prstem po polici. Vypadá to jako muzeum pro staré lidi. Kdyby tohle byl můj dům, úplně bych ho předělala. Nový nábytek, nová výmalba.
Možná bych zbourala pár zdí, aby se to otevřelo. Není to tvůj dům, odpověděla jsem klidně. A mně se to takhle líbí. Adéla protočila oči.
No jo, ty jsi vždycky měla divný vkus. Zakousla jsem se do jazyka a šla za matkou do kuchyně. Opatrně balila každý kus příboru do novin. Když skončila, stáli jsme trapně v předsíni.
Čekala jsem, že odejdou, ale matka mě překvapila. Majo, přemýšlela jsem. Měli bychom zkusit obnovit náš vztah. Nemáš nikoho blízkého, teď když Jakub odešel.
Skoro jsem se zasmála jejímu náhlému zájmu o mé blaho. To je pravda, řekla jsem nezávazně. Proč nepřijdeš příští sobotu na večeři? Udělám všechno, co máš ráda.
Kuřecí řízek, bramborovou kaši a tu bábovku, kterou jsi milovala jako malá. Chystala jsem se odmítnout, ale něco mě zarazilo. Možná to byla zvědavost, možná malá část mě stále doufala v matku, kterou jsem kdysi znala. Dobře, řekla jsem.
V kolik? Matčin úsměv se rozšířil. V šest. Robert a Tomáš tam budou taky.
Bude to pořádná rodinná večeře. Poté, co odešli, seděla jsem na houpačce na verandě a přemýšlela, co se právě stalo. Matka se o mě léta nezajímala a teď najednou chtěla rodinná setkání. Načasování bylo podezřelé, hned poté, co jsem zdědila jmění.
Ale možná, jen možná, ji ztráta dědečka přiměla uvědomit si, co je důležité. Týden utekl rychle a než jsem se nadála, byla tu sobota. Oblékla jsem se ležérně do džín a svetru. Přesně v šest jsem zastavila na příjezdové cestě mého dětského domova.
Ze stála se mi, jak je dům najednou menší. Zaváhala jsem před zvoněním a nechala se zaplavit vzpomínkami. Tady jsem si hrála s tátou, tady jsem byla v bezpečí a milovaná, dokud jsem to přestala být. Robert otevřel dveře a jen kývl.
Nikdy se neobtěžoval s objetím nebo podáním ruky. Uvnitř pobíhala matka kolem jídelního stolu a prostírala stříbrným příborem, který si odnesla z dědečkova domu. Tomáš seděl na gauči, hrál hru a sotva si mě všímal. Majo, zavolala matka.
Jsi tu přesně na čas. Večeře je skoro hotová. Můžu s něčím pomoct? Není třeba.
Cít se jako doma. Ironie mi neunikla. Kdysi to byl můj domov, ale teď jsem se tu cítila jako cizinec. Rozhodla jsem se projít.
Obývák byl většinou stejný, jen na rodinných fotkách bylo víc Robertových dětí než mě. Vyšla jsem po schodech a přejela rukou po zábradlí, kde mi táta kdysi měřil výšku tužkou. Něco hledáš? ozval se za mnou Adélin hlas.
Jen se procházím po cestě vzpomínek. Šla za mnou. Z tvé staré ložnice jsem si udělala šatnu, řekla se smíchem. Stejně ji už nebudeš potřebovat, ne?
Nic jsem neřekla, ale pokračovala jsem ke dveřím svého starého pokoje. Byly otevřené a pokoj byl k nepoznání. Mé světle modré stěny byly růžové, tam, kde stála moje postel, stály stojany plné značkového oblečení. Můj stůl nahradil toaletní stolek s make-upem.
Sešla jsem dolů s úmyslem nabídnout pomoc v kuchyni navzdory matčinu odmítnutí. Když jsem se přiblížila, uslyšela jsem cinkání skleniček. Nakoukla jsem za roh. Máma stála zády ke mně a lila něco z malé lahvičky do hrnku.
Rychle si lahvičku strčila do kapsy, když uslyšela, jak mi vrzla podlaha pod nohama. Majo, řekla a otočila se. Dělala jsem ti právě čaj. Pořád ho máš rád s medem, že?
Jasně, řekla jsem a v hlavě mi šrotovalo. Co to do toho hrnku dávala? Vrátila jsem se do jídelny, kam se scházeli ostatní. Máma za chvíli přišla s podnosem nápojů a podala mi hrnek, který jsem viděla, jak plní.
Tvůj oblíbený čaj, řekla s úsměvem, který jí nedosahal k očím. Díky, mami, odpověděla jsem a vynutila si úsměv. Zatímco se všichni usazovali a podávali si jídlo, všimla jsem si, že Adéla má stejný hrnek jako já. Když byla máma zaneprázdněná obsluhováním Roberta, nenápadně jsem naše hrnky vyměnila.
Všechno vypadá výborně, řekla jsem a maličko se napila z nového hrnku. Sledovala jsem mámu, jak mě sleduje. Její oči těkaly k hrnku každých pár vteřin. Takže, Majo, řekl Robert a prolomil ticho.
Jaké máš plány s tím velkým domem? Zdá se to jako hodně prostoru pro jednoho. Ještě nevím, odpověděla jsem. Zatím si zvykám.
Rozhovor plynul, ale já jsem poslouchala jen napůl. Víc mě zaměstnávala matčina rostoucí nervozita. Rozhodla jsem se zůstat déle, než jsem plánovala. Potřebovala jsem vědět, co se děje.
Večeře se vlekla nepříjemně. Máma naznačovala, že bych měla jít, ale já jsem předstírala, že nerozumím. Hodinu poté, co jsme dojedli, se Adéla zastavila uprostřed věty při vyprávění o svém profesorovi. Zbledla a zakymácela se na židli.
Není mi dobře, zamumlala a přitiskla si ruku na čelo. Než stačila odpovědět, Adéla se zřítila dopředu a hlavou udeřila o stůl. Omdlela. Všichni vyskočili.
Robert se k ní sehnul, Tomáš stál jako zmrazený a zíral na ni s vytřeštěnýma očima. Co se děje, Adélo? zaječela máma a třásla jí ramenem. Vzbuď se.
Robert jí zkontroloval puls. Patricie, zavolej záchranku. Matka tápala po telefonu třesoucíma se rukama. Zatímco vytáčela číslo, já jsem odkašlala.
Myslím, že bych měla něco říct, řekla jsem klidně. Omylem jsem si předtím vyměnila hrnky s Adélou. Byly stejné a nedávala jsem pozor, který je který. Možná vypila něco, co jí nesedlo.
Matčiny oči přelétly k prázdnému hrnku před Adélou a zpátky ke mně. Ne, to není… Roberte, zavolej 112. Řekni jim, ať si pospíší.
Její panika potvrdila mé podezření. Mami, řekla jsem tiše, co jsi mi dala do toho čaje? Nic, nebuď směšná. Tak proč jsi tak vyděšená?
Co se děje s Adélou? Drž hubu, zakřičela, úplně ztracená. Je to tvoje vina, vyměnila jsi ty pití. Ustoupila jsem a vytáhla vlastní telefon.
Dobrý den, chtěla bych nahlásit pokus o otrávení, řekla jsem zřetelně. Domnívám se, že se mě moje matka pokusila omámit drogami, ale pití dostala moje nevlastní sestra. Během pár minut vběhli do domu záchranáři. Samet sestra, právě když pracovali na Adéle, vysvětlila jsem jim, co jsem viděla: jak máma přidávala něco do mého čaje a že mě podle mě chtěla omámit.
Adélu stabilizovali a naložili na nosítka. Její krevní tlak je nebezpečně nízký, řekl jeden z nich Robertovi. Musíme ji okamžitě odvézt do nemocnice. Když Adélu odváželi, před domem zastavila policejní auta.
Dva policisté vešli dovnitř a já zopakovala svůj příběh. Starší policistka s laskavýma očima a pevným hlasem se zeptala matky, co dala do pití. Máma se rozplakala. Byl to klonidin.
Vzala jsem ho paní Zimové, když jsem jí minulý týden uklízela dům. Používá ho na vysoký tlak. Věděla jsem, že jim sníží tlak. Způsobí jí závratě a dezorientaci při řízení.
Mohla by nabourat auto a pak by nás potřebovala na pomoc. Musela by se s námi podělit o část peněz. V místnosti zavládlo ticho. Dokonce i Robert na ni šokovaně zíral.
Patricie Nováková, řekla policistka. Zatýkám vás pro pokus o vraždu. Vraždu? zalapala matka po dechu.
Ne, nechtěla jsem ji zabít, jen jí trochu ublížit. Podání drogy někomu bez jeho vědomí, zvláště léku, který může způsobit autonehodu, ukazuje na úmysl způsobit vážnou újmu nebo smrt, vysvětlila policistka, zatímco nasazovala pouta. Když matku odváděli k autu, otočila se a naposledy se na mě podívala. Majo, prosím, řekni jim, že jsem to tak nemyslela.
Jsem tvoje matka. Neřekla jsem nic. Jen jsem sledovala, jak jí posazují na zadní sedadlo hlídkového vozu. Robert přišel a postavil se vedle mě.
Jeho tvář byla popelavá. Neměl jsem tušení, řekl tiše. Přísahám, Majo. Nic jsem o tom nevěděl.
Věřila jsem mu. Robert měl spoustu chyb, ale nebyl násilný ani mstivý, jen sobecký a lhostejný. Do nemocnice, řekla jsem mu. Adéla tě potřebuje.
Přikývl, popadl klíče a Tomášovu paži. Budeš v pořádku? Budu. Musím podat výpověď policii a pak jedu domů.
Poté, co odešli, sedla jsem si se zbývajícím policistou a všechno mu řekla. O dědictví, matčin náhlý zájem o vztah, to, co jsem viděla v kuchyni, i vyměněné hrnky. Dělal si pečlivé poznámky a ptal se na upřesňující dotazy. Budete potřebovat, abyste zítra přišla na stanici podat další výpověď, řekl.
A pravděpodobně budete předvolána k svědectví, pokud to půjde k soudu. Rozumím, přikývla jsem, náhle vyčerpaná. Když jsem jela zpátky do dědečkova domu, mého domu, dolehla na mě realita. Vlastní matka se mě pokusila zranit, možná zabít kvůli penězům.
Žena, která mi kdysi obvazovala odřená kolena a četla mi pohádky na dobrou noc, se stala někým schopným vypočítavě ublížit vlastnímu dítěti. Zaparkovala jsem, ale nedokázala jsem se přinutit jít dovnitř. Seděla jsem v autě a po tváři mi stékaly slzy. Ne ze smutku, ale z hněvu a zrady.
Kdy se máma tolik změnila? Kdy se všechno tak pokazilo? Nakonec jsem si otřela slzy a vešla dovnitř. Dům byl tichý, plný dědečkových věcí a vzpomínek na muže, který mě miloval bezpodmínečně.
Přejela jsem rukou po zábradlí. Chybíš mi, dědo, zašeptala jsem do prázdna. Co mám teď dělat? Následující týdny uplynuly v mlze policejních stanic, advokátních kanceláří a soudních síní.
Máma byla obviněna z pokusu o vraždu. Důkazy byly zdrcující. Její přiznání na místě činu, klonidin nalezený v její kapse, potvrzení z nemocnice, že Adéla byla skutečně omámená. Během předběžného slyšení jsem seděla a sledovala ji v oranžovém vězeňském overalu.
Byla bledá a strhaná. Neustále se snažila zachytit můj pohled, ale já jsem se na ni odmítala dívat přímo. Robert a Tomáš seděli na druhé straně sálu. Adéla se stále zotavovala doma.
Její obhájce argumentoval, že mě nikdy nechtěla zabít, jen způsobit menší nehodu. Státní zástupce namítl, že podání léku na tlak někomu za volantem je bezohledné pohrdání lidským životem. Nakonec máma přijala dohodu o vině a trestu: pět let za pokus o vraždu s možností podmíněného propuštění po třech. Když ji odváděli, konečně zachytila můj pohled a bezhlasně řekla: Promiň.
Odvrátila jsem se. Před budovou ke mně Robert neohrabaně přistoupil. Adéle je líp, řekl. Chce s tebou mluvit.
Byla zděšená, když zjistila, co se její matka pokusila udělat. Nikdo z nás by s něčím takovým nesouhlasil. Souhlasila jsem, že Adélu navštívím další den. Seděla v obýváku, bledá, ale při vědomí.
Ahoj, řekla, když jsem vešla. Díky, že jsi přišla. Jak se cítíš? Líp.
Doktoři říkají, že žádné trvalé následky. Hrála si s lemem trička. Podívej, Majo, musím se omluvit. Ne jen za mámu, ale za to, jak jsem se k tobě celá léta chovala.
Žárlila jsem. Měla jsi tenhle dokonalý vztah se svým tátou a pak s dědou. I po tátově smrti jsi měla někoho, kdo tě stavěl na první místo. Mě nikdo nikdy na první místo nedal, ani moje máma.
Hlas se jí zlomil. A já si to na tobě vybíjela. Nebylo to dokonalé, řekla jsem tiše. Jen skutečné.
Povídaly jsme si skoro hodinu. Ne o mámě ani dědictví, ale o dětství, nedorozuměních, rodině, kterou jsme mohly být za jiných okolností. Nenazvala bych to usmířením, ale byl to začátek. Když jsem odcházela, domluvily jsme se, že se někdy sejdeme na kávu.
Nevěděla jsem, jestli se to stane, ale ta možnost tu teď byla. Víc, než jsem měla předtím. Tři měsíce po matčině odsouzení mi přišel dopis z ženské věznice. Dlouho jsem zírala na obálku, než jsem ji otevřela.
Drahá Majo, psala svým známým krouceným rukopisem. Vím, že si nezasloužím tvé odpuštění. To, co jsem udělala, je neodpustitelné. Někde cestou jsem se ztratila.
Poté, co tvůj otec zemřel, jsem se zoufale snažila vybudovat nový život bez bolesti ze vzpomínání na něj. Ale ve snaze uniknout té bolesti jsem způsobila mnohem víc. Odstrčila jsem tě, když jsem tě měla držet blíž. Byla jsi všechno, co mi po něm zbylo, a já jsem nesnesla pohled na jeho oči, které se na mě dívaly skrze ty tvoje.
Nežádám tě, abys mě navštívila nebo mi odepsala. Jen chci, abys věděla, že lituji toho, co jsem udělala, každým vláknem své bytosti. Nejen té hrozné věci, ale všeho. Roků zanedbávání, upřednostňování Roberta a jeho dětí před tebou.
Je mi to tak líto, Majo. Doufám, že najdeš štěstí a mír, i když nebudu součástí tvého života. S láskou, máma. Složila jsem dopis a vrátila ho do obálky.
Pak jsem ho položila do zásuvky v dědečkově stole. Neplakala jsem. Necítila jsem potřebu odpovědět. Možná jednou ano, ale ještě ne.
Máma si potřebovala déle posedět se svými rozhodnutími a já jsem potřebovala čas postavit si život bez stínu její zrady. A to jsem udělala. Uplynul rok, pak další. Dědův dům jsem si nechala, ale části předělala, smíchala jeho starožitnosti s vlastním stylem.
Část dědictví jsem použila na studium, magisterský titul z pedagogiky, věc, kterou jsem chtěla vždycky. Našla jsem si přátele. Občas chodila na rande. Pomalu jsem si budovala život, který mi připadal jako můj.
S Adélou jsme se sešly na kávu, pak na večeři, až se z nás staly něco jako přítelkyně. Ne blízké, ale zdvořilé, občas dokonce upřímně vřelé jedna k druhé. Tomáš odešel na postgraduální studium jinam, Robert prodal dům a přestěhoval se do bytu v centru. Vyměňovali jsme si vánoční přání, ale nic víc.
Máma psala každých pár měsíců. Četla jsem její dopisy, ale neodpovídala. Psala o terapiích, o jiných ženách ve vězení, o lítostech a nadějích. V posledním dopise zmínila, že brzy požádá o podmínečné propuštění.
Neptala se, jestli podpořím její propuštění, nebo jestli by mohla přijet bydlet ke mně. Zdálo se, že chápe, že některé mosty nelze znovu postavit. Včera jsem na půdě uklízela staré krabice a našla fotoalbum, které jsem předtím neviděla. Bylo plné fotek táty a mě na pláži, při rozbalování dárků, při jízdě na kole v parku.
Na každé jsme se smáli. Na poslední stránce byla poznámka dědovým rukopisem. Pro Maju, nikdy nezapomeň, kolik radosti jsi přinesla do života svého otce. Žije dál v tobě.
Seděla jsem uprostřed zaprášených krabic, držela album na hrudi a konečně plakala. Táta byl pryč a děda taky. Máma žila, ale pro mě byla ztracená jiným způsobem. Zdědila jsem dům a peníze.
Důležitější je, že jsem zdědila schopnost hluboce milovat a sílu přežít ztrátu. Dnes sedím na houpačce na verandě dědečkova domu, svého domu, a dívám se na západ slunce, jak maluje oblohu do oranžové a růžové. Jemný vánek šustí listím starého dubu, který táta zasadil v roce, kdy jsem se narodila. Je vyšší než dům.
Kořeny má hluboké a silné. Nevím, co přinese budoucnost. Nevím, jestli máma někdy skutečně pochopí hloubku své zrady. Ale vím, že jsem v pořádku.
Víc než v pořádku. Vlastně jsem smířená s tím, kdo jsem a odkud pocházím. Táta a děda mi dali největší dar: vědomí, že jsem byla milovaná bezpodmínečně. Ta láska mě stále živí.
Tichá síla, kterou mi nikdo nevezme. Ani matka, která se mě pokusila zabít kvůli dědictví, o které bych se podělila, kdyby jen požádala.