Křišťálové lustry katedrály se rozechvěly ozvěnou výstřelu, ale Lorenzo se nedíval na konkurenční gang, který se valil uličkou. Jeho pohled spočíval na mohutné ženě v černobílé uniformě, která se svíjela u mramorového oltáře. Izabela, služebná, která měla být neviditelná, schytala kulku určenou pro něj. Když klesl na kolena a potřísnil si smoking její krví, sáhla po něm třesoucí se mozolnatou rukou.
To, co pak zašeptala, zlomilo bezohledného mafiánského bosse navždy. Panství Biankeových, ukryté za tyčícími se železnými branami v luxusní čtvrti Lake Forest v Illinois, bylo pevností maskovanou jako palác. Uvnitř jeho rozlehlých chladných kamenných zdí žil Lorenzo Bianke, dvaatřicetiletý vládce chicagského syndikátu. Byl to muž vytesaný z ledu a násilí, který zdědil trůn před třemi lety, když jeho otec Karmine vyletěl do povětří ve svém Lincoln Navigátoru na Rush Street.
Lorenzo vládl s děsivě tichým kalkulem. Byl nápadný, zostřený středomořskými rysy, havraními vlasy a očima barvy zimní bouře. Byl také zcela nedosažitelný. A pak tu byla Izabela Gelagerová.
Bylo jí osmadvacet, byla to irsko-americká dívka z jižní strany, která si vzala práci v panství, aby zaplatila závratné lékařské účty své nemocné matky. Izabela nebyla mafiánská princezna ani nablýskaná společnice. Byla to služebná, a navíc pořádná. Zatímco ostatní dívky z domácího personálu byly najímány pro své štíhlé postavy a schopnost vypadat jako ozdoby v na míru šitých francouzských uniformách, Izabela byla mohutná.
Byla tlustá, slovo, které už dávno přijala bez mrknutí oka. Měla široká ramena, silná stehna a měkké kulaté břicho, které se tlačilo na vyžehlenou bílou zástěru její uniformy, až se látka napínala na knoflících. Ostatní služky, zlomyslné dívky s ostrými lokty a ostřejšími jazyky, si za jejími zády pošklebovaly a nazývaly ji Balvan panství. Ale Izabele to bylo jedno.
Její velikost ji činila neviditelnou ve světě povrchních monster, a v domácnosti Biankeových byla neviditelnost bezpečím. Držela hlavu skloněnou, drhla dovezený italský mramor, leštila mahagonová zábradlí, dokud jí klouby nepukaly, a nacházela jedinou útěchu v obrovské průmyslové kuchyni, když zbytek domu spal. Právě během jednoho z těchto pozdních nočních oddechů v kuchyni se její vesmír násilně srazil s Lorencovým. Bylo po druhé hodině ranní v mrazivém listopadovém úterý.
Izabela nemohla spát. Úzkost z matčina umírajícího zdraví ji dohnala do kuchyně, kde energicky hnětla velkou hromadu těsta na focacciu. Rytmický pohyb jejích těžkých paží, které se zanořovaly do mouky, byl terapeutický. Měla na sobě jednoduchou šedou bavlněnou noční košili, husté kaštanové vlasy svázané v neupraveném drdolu, tvář bledou a bez make-upu.
Těžké dubové dveře do kuchyně se rozlétly a Izabela vydechla a upustila těsto. V průchodu stál Lorenzo Bianke, chyběl mu oblek. Jeho bílá košile Tom Ford byla na levé straně nasáklá tmavě rudou. Tvář měl bledou, dech mělký, ale oči divoké a neústupné jako zahnaný dravec.
„Don Lorenzo,” zašeptala Izabela a instinktivně couvla. Její mohutné tělo narazilo na nerezový pracovní stůl. Lorenzo se zakymácel vpřed a svíral si bok. „Zamkni dveře,” zachraptěl hlasem nízkým chraplavým příkazem.
Izabela neváhala. Navzdory své velikosti se pohybovala s překvapivou grácií. Spěchala ke těžkým dveřím a zavřela závoru. Když se otočila zpět, Lorenzo se zhroutil na dřevěnou židli.
Hlavu měl položenou na studeném povrchu stolu, dech mu přerušovaly trhané nádechy. „Já… já musím zavolat panu Pendletonovi,” koktala Izabela a odkazovala na Lorenzovu brutální pravou ruku Artura Pendletona. „Ne,” štěkl Lorenzo a zkroutil se bolestí.
„V mé posádce je krysa. Pendleton by mohl být ohrožen. Žádní lékaři, nikdo. ”
Zvedl hlavu.
Jeho bouřlivě šedé oči se upřely do jejích. Poprvé se na ni opravdu podíval. Ne jako na součást nábytku, ne jako na obtloustlou služebnou, která utírala knihovnu, ale jako na lidskou bytost. „Ty, Gelagerová, ty se staráš o svou nemocnou matku, že?
Znáš základní první pomoc. ”
Izabeliny ruce se třásly. „Jsem služebná, pane. Nejsem sestřička.
”
„Uděláš to,” přikázal Lorenzo. Jeho hlas se jen nepatrně zjemnil. „Izabelo. ”
Použití jejího křestního jména jí poslalo zvláštní šok do hrudi.
Spolkla svůj strach. Spěchala do spíže a přinesla těžkou traumatologickou soupravu určenou pro nouzové případy. Vrátila se k němu. Srdce jí bušilo o žebra.
„Musím ti sundat košili,” zamumlala tiše. Lorenzo přikývl. Oči se mu zavřely. Když se Izabeliny jemné, silné, třesoucí se ruce rozepínaly jeho krví nasáklou košili, cítila tvrdé zjizvené roviny jeho hrudi.
Byl krásný děsivým způsobem. Když odhalila ránu, hluboký ošklivý řez přes žebra, prudce se nadechla. „Vyčisti to,” instruoval ji skrz zaťaté zuby. Další hodinu byly v rozlehlém tichém sídle slyšet jen zvuky lékařských nástrojů, potlačované steny Lorenze a těžký rytmický dech Izabely, jak pracovala.
Kvůli své velikosti byla zvyklá zabírat prostor, být neohrabaná v těsných koutech, ale právě teď byly její ruce jemné, přesné a hluboce uklidňující. Vyčistila ránu antiseptikem, s překvapivou zručností aplikovala motýlkové stehy a obvázala mu trup silnými bílými obvazy. Když skončila, ustoupila a otřela si zakrvácené ruce o zástěru. Hrudník se jí zvedal.
Lorenzo otevřel oči a podíval se na ni. Skutečně se na ni podíval. Vnímal její zrudlou kulatou tvář, mouku na tváři, jemné hojné křivky jejího těla skryté pod příliš velkou noční košilí. Ve světě plném falešných vypracovaných žen, které chtěly jeho peníze a moc, byla Izabela drásavě krásně skutečná.
„Proč jsi mi pomohla, aniž bys utekla? ” zeptal se Lorenzo hlasem hlubokým duněním v tiché kuchyni. Izabela se podívala na své obnošené ortopedické boty. „Protože jsi krvácel, pane.
A protože si nikdo nezaslouží zemřít sám na podlaze kuchyně. ”
Lorenzo na ni dlouho zíral. Vzduchem mezi nimi se šířila vůně kvasnic, rozmarýnu a měděné krve. „Neříkej mi pane,” řekl nakonec.
„Říkej mi Enzo. ”
V následujících měsících se v chladných zdech panství Biankeových odehrála podivná nevyřčená změna. Pro zbytek světa zůstal Lorenzo bezohledným, nedosažitelným vládcem Chicaga. Rozdrtil irskou mafii na západní straně, rozšířil své vyděračské operace, ale uvnitř domu led tál.
Tál konkrétně pro tichou, mohutnou služebnou, která pekla chleba v hluboké noci. Začalo to maličkostmi. Lorenzo začal požadovat, aby mu jen Izabela podávala ranní espresso v jeho soukromé pracovně. Když si ostatní štíhlejší služky stěžovaly, zlomyslné dívky jako blondýnka Klára, která se otevřeně vysmívala Izabelině silnému pasu, Lorenzo je bez váhání vyhodil.
Izabela se tohoto nově nabytého zájmu bála, ale nemohla popřít chvění v hrudi pokaždé, když vstoupila do jeho pracovny. Jednoho lednového rána nesla jeho stříbrný podnos do knihovny. Sníh padal hustě za okny od podlahy ke stropu. Lorenzo seděl u svého masivního mahagonového stolu.
Vypadal vyčerpaně, mnul si spánky. „Vaše espresso, Enzo,” řekla Izabela tiše a položila podnos před něj. Měla na sobě novou uniformu, kterou jí Artur Pendleton speciálně objednal. Byla na míru šitá, dokonale seděla jejímu velkému tělu, zdůrazňovala její měkké křivky místo toho, aby je škrtila.
Lorenzo se podíval nahoru, jeho oči okamžitě klesly na její pas, pak zpět na její zrudlou tvář. „Dnes vypadáš krásně, Izabelo,” řekl hladce. Izabelin dech se zadrhl. Těžká červeň se jí rozlila po krku a zbarvila jí kulaté tváře.
Okamžitě se podívala dolů. Její nejistoty v ní křičely: prosím, nezesměšňuj mě. Lorenzo se zamračil a vstal od stolu. Obešel těžké dřevo a vstoupil do jejího osobního prostoru.
Byl mnohem vyšší než ona, ale Izabela byla podstatná žena a v jeho přítomnosti se necítila malá. Cítila se uzemněná. „Podívej se na mě,” přikázal jemně. Když odmítla, oči upřené na perský koberec, natáhl se.
Jeho velká drsná ruka jemně objala její měkkou plnou tvář, palcem přejel po její lícní kosti. „Nezesměšňuji tě, Izabelo. Ženy v mém světě jsou z plastu a jedu. Jsou to vyhladovělé prázdné věci.
Ty jsi život. Jsi horká. Jsi skutečná. ”
Izabeliny oči se naplnily slzami.
Celý život jí říkali, že zabírá příliš mnoho místa, že se musí zmenšit, aby byla milována. To, že se na ni nejmocnější, nejnebezpečnější muž v Chicagu díval s takovou syrovou touhou a úctou, bylo opojné. Na krátký divoký okamžik se naklonil. Cítila jeho kolínskou, santalové dřevo a drahý tabák.
Jeho rty se vznášely pár centimetrů od jejích. Náhle se těžké dubové dveře pracovny rozlétly. Arthur Pendleton, Lorenzův stříbrovlasý vykonavatel, vpadl dovnitř, nevědom si napjatého napětí v místnosti. Izabela téměř odskočila, málem převrhla podnos s espressem.
Srdce jí bušilo jako o závod. „Don Lorenzo,” řekl Artur ponuře a držel koženou složku. „Máme obrovský problém. Rodina Ruso z New Yorku právě zlikvidovala tři naše sklady v South Loop.
Je to vyhlášení války. ”
Lorenzův výraz se okamžitě zatvrdil. Něžný muž před chvílí zmizel, nahrazen nemilosrdným vládcem. Podíval se na Izabelu.
Oči měl nečitelné. „Opusť nás, Izabelo. ”
Přikývla a utekla z místnosti tak rychle, jak jen jí silné nohy dovolily. Duch jeho doteku jí hořel na tváři.
Následující dva týdny bylo panství válečnou zónou. Chodbami se potulovali ozbrojení strážci. Izabela Lorenze sotva viděla. Násilí ve městě eskalovalo a rozlévalo se na titulních stranách Chicago Tribune.
Rodina Biankeových ztrácela půdu pod nohama vůči nesmírně mocnému syndikátu Ruso. Poté se objevila zdrcující zpráva. Izabela leštila stříbro v jídelně, když zaslechla Artura Pendletona mluvit s Lorenzem na chodbě. „Je to jediný způsob, jak zastavit krveprolití, Enzo,” říkal Arthur.
Jeho hlas se odrážel od mramorových podlah. „Don Ruso souhlasil s příměřím, ale jen za jedné podmínky. Aliance zrozená v krvi. ”
„Nechci si vzít tu zlomyslnou zmiji,” zavrčel Lorenzo.
„Musíš,” naléhal Arthur. „Camila Ruso je jeho jediná dcera. Ožeň se s ní, spoj rodiny a staneš se nesporným králem východního pobřeží a Středozápadu. Pokud odmítneš, vyvraždí každého muže z tvé posádky.
Máš povinnost vůči rodině, Enzo. Nemůžeš nechat své osobní rozptýlení, aby se ti pletlo do cesty. ”
Izabela strnula. Stříbrná lžíce v její ruce hlasitě cinkla o stůl.
Na chodbě se hlasy zastavily. Lorenzo vstoupil do dveří jídelny. Podíval se na Izabelu, stojící tam ve své služebné uniformě s jejíma širokýma, slzami naplněnýma očima. Realita jejich situace na ni dopadla s vahou kovadliny.
Byl to miliardářský mafiánský vládce. Ona byla tlustá služebná z jižní strany, která brala deset dolarů za hodinu. Pro někoho, kdo vypadal jako ona, nikdy nebudou pohádky. „Izabelo,” začal Lorenzo, udělal krok k ní, hlas napjatý bolestí.
„Gratuluji k zasnoubení, Don Lorenzo,” udusila ze sebe, hlas se jí zlomil. Než mohl říct cokoli dalšího, otočila se a prakticky utekla přes pokoje pro služebnictvo. Slzy horké a hořké na tvářích. O měsíc později se panství Biankeových proměnilo v noční můru.
Camila Ruso dorazila. Byla přesně taková, jaká by mafiánská princezna měla být. Vysoká, nemilosrdně štíhlá, s platinovými blond vlasy, ledově modrýma očima a šatníkem, který stál víc, než kolik si celá Izabelina krevní linie kdy vydělala. Camila se proplétala panstvím jako smrtící zmije, uplatňujíc svou nadvládu nad služebnictvem, strážemi a především nad Lorenzem.
Od okamžiku, kdy spatřila Izabelu, se zdálo, že vycítila napjaté ovzduší visící mezi zavalitou služebnou a svým snoubencem, a nenáviděla to. „Ty,” vyštěkla Camila jedno odpoledne ve velké hale, kde Izabela klečela na zemi a drhla skvrnu z dovezených dlaždic. Izabela pomalu vstala, oči skloněné. „Ano, slečno Rusová.
”
Camila si ji změřila od hlavy k patě. Na dokonalé, plasticky vylepšené tváři se jí zkroutil opovržlivý úšklebek. „Jsi důvodem, proč jsou v tomhle domě tak vysoké účty za potraviny? Podívej se na sebe.
Jsi odporná. Velryba v zástěře. Ujisti se, že se mi během svatebních příprav držíš z očí. Jestli tvůj masivní stín zahlédnu periferně, nechám Artura, ať tě vyhodí na ulici.
”
Izabela si tak silně prokousla vnitřek tváře, až cítila měď v ústech. „Ano, slečno Rusová. ”
Z vrcholu velkého schodiště se ozval chladný hlas. „Camilo.
”
Lorenzo sešel ze schodů. Jeho tvář byla maskou čisté smrtící zuřivosti. Měl na sobě uhlově černý oblek. Vypadal jako bůh smrti.
Prošel kolem Camily bez povšimnutí a postavil se přímo před Izabelu. „Izabelo,” řekl Lorenzo tiše, ignorujíc svou budoucí nevěstu. „Jdi do kuchyně. Nech si od šéfkuchaře udělat, co chceš.
Zbytek dne máš volno. ”
„Enzo,” zaječela Camila a její tvář zrudla. „Odkopáváš mě před pomocí. Podívej se na ni.
Je to prase. ”
Lorenzo se otočil k Camile a teplota v místnosti prudce klesla. Přistoupil tak blízko mafiánské princezně, že musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla. „Tohle je můj dům, Camilo,” zašeptal hlasem plným jedu.
„Izabela má víc cti v malíčku než celá tvoje linie ve své historii. Jestli se k ní ještě jednou takhle promluvíš, svatbu zruším a pošlu tě zpátky do New Yorku v rakvi. Rozumíš mi? ”
Camila vypadala vyděšeně a rychle přikývla, ale když se Lorenzo otočil a odešel, Izabela zahlédla pohled v jejích očích.
Nebyl to jen hněv, byla to čistá, vypočítavá vražda. Svatba byla naplánovaná na sobotu koncem dubna v obrovské katedrále v centru města. Celé podsvětí zadržovalo dech. Sloučení rodin Bianke a Ruso by vytvořilo nezastavitelný konglomerát.
Dva dny před svatbou byla Izabela pověřena úklidem hlavního apartmá pro hosty, kde byla ubytovaná Camila. Camila byla na zkoušce šatů. Izabela systematicky pracovala, utírala toaletní stolek, ignorovala drahé diamantové náhrdelníky neopatrně poházené na komodě. Když sáhla k vyprázdnění malého odpadkového koše u postele, něco kovového jí upoutalo.
Byl to malý černý mobil načančaný mezi matrací a rámem postele. Izabelino srdce vynechalo úder. Ve světě mafie znamenal ukrytý mobil v matraci jediné: zradu. S třesoucíma se rukama telefon vytáhla.
Byl odemčený. Otevřela zprávy. Byl uložen jen jeden kontakt: Architekt. Izabela si přečetla textové zprávy a krev v žilách jí zledovatěla.
„Architekt, jsou muži na pozicích uvnitř katedrály, Camilo? ”
„Ano. Převlečení za sbor a obřadníky. Celkem deset mužů.
”
„Architekt. Dobře. Jakmile řekne ‘beru’, aliance je právně a symbolicky dokončena. Jakmile kněz oznámí jejich sňatek, vezmi ho.
Pouze hlava. S Biankem mrtvým můj otec převezme jeho teritorium a ty se staneš truchlící vdovou ovládající Chicago. ”
„Camila, ujisti se, že ta tlustá služka je na recepci. Chci ji zastřelit sám.
”
Izabela upustila telefon na postel. Dech jí vycházel v krátkých panických dávkách. Celá svatba byla past. Rusovci neměli v úmyslu sdílet moc.
Měli v úmyslu zavraždit Lorenze u oltáře v okamžiku, kdy bude manželství legální, a zmocnit se jeho impéria. Musela ho varovat. Izabela vtlačila mobil hluboko do kapsy zástěry a utekla. Vyrazila velkým schodištěm dolů.
Její těžké kroky se rozléhaly po domě. Prošla kolem stráží a služebnictva, slzy jí stékaly po tvářích, dokud nedosáhla Lorenzovy pracovny. Dveře prudce otevřela. Lorenzo stál u svého stolu obklopen Arthurem Pendletonem a pěti dalšími capy.
Prohlíželi mapy města. Napětí z nich vyzařovalo. Lorenzo vypadal vyčerpaně, tmavé kruhy pod očima výrazné. Zvedl hlavu překvapený jejím vpádem.
„Enzo, nemůžeš si ji vzít,” zalapala Izabela po dechu, držíc se za hrudník. „Je to past. Rusovci tě zabijí v katedrále. Mám důkaz.
”
Artur Pendleton zařval a postavil se mezi Izabelu a Lorenza. „Zbláznila jsi se, děvče? Přerušovat setkání syndikátu svými hysterickými nesmysly. ”
„Mám důkaz,” vykřikla Izabela a sáhla do kapsy zástěry pro telefon.
Ale její kapsa byla prázdná. Panika jí sevřela hrdlo. Horečně kopala prsty, ale v podšívce levné uniformní kapsy byla velká trhlina. Těžký mobil musel vypadnout, když běžela mramorovým schodištěm.
„Já… já jsem měla telefon,” zakoktala Izabela a zoufale se podívala na Lorenza. „Camilin telefon. Spikla se s jejím otcem.
Mají muže převlečené za sbor. Prosím, Enzo, musíš mi věřit. ”
Artur se ušklíbl a podíval se na Lorenza. „Enzo, to je ubohé.
Je to žárlivá zavalitá služka, která si vyvinula zamilovanost do svého šéfa. Vymýšlí si pohádky, aby zastavila svatbu, protože si myslí, že má šanci u tebe. ”
Ta slova zasáhla Izabelu jako fyzická rána. Ucukla a podívala se na Lorenza.
Potřebovala, aby ji viděl, aby jí věřil. Lorenzo se na ni díval. Váha nadcházejícího sloučení, hrozba války, která by zabila stovky jeho mužů, a drtivý tlak jeho koruny ho dusily. Podíval se na Izabeliny prázdné ruce, její zběsilou tvář.
Chtěl jí věřit. Ale obvinit Rusovce ze zrady bez důkazu hodiny před svatbou znamenalo okamžitou, katastrofickou válku. „Arthure,” řekl Lorenzo tiše. „Nech nás.
”
Muži odešli a zanechali Lorenze a Izabelu o samotě. Lorenzo k ní přistoupil. Jemně vzal její chvějící se prázdné ruce do svých. „Izabelo,” řekl s praskajícím hlasem.
„Vím, že je to těžké. Vím, co je mezi námi. Ale jsem don. Nesu na svých bedrech životy tisíců mužů.
Nemohu zahájit válku na základě ztraceného telefonu. ”
„Enzo, zabijí tě,” vzlykala. Slzy jí stékaly po kulatých tvářích. Sáhl nahoru a palcem jí setřel slzu.
„Ztrojnásobím svou ochranu v katedrále, ale musím jít k oltáři kvůli své rodině, kvůli Chicagu. ”
Naklonil se, opřel si čelo o její. „Až to skončí, až bude křehký mír zpečetěn a moje moc zajištěná, najdu způsob, jak se o tebe postarat. Slibuji.
”
„Nechci, aby ses o mě postaral,” zašeptala Izabela zlomeně. „Chci, abys žil. ”
Lorenzo ustoupil a nasadil si zpět svou ledovou masku. „Jdi domů, Izabelo.
Nechoď zítra do katedrály. Nechci tě nikde poblíž. ”
Ale Izabela s děsivou jistotou věděla, že pokud Lorenzo vejde do toho kostela, je mrtvý. A ona by raději zemřela sama, než aby dovolila, aby byl jediný muž, který se na ni kdy skutečně podíval, rozsekán.
Sobotní ráno se převalilo přes Chicago v záplavě břidlicově šedých mraků hrozících deštěm. Ve svém ztísněném bytě v druhém patře na jihu města stála Izabela Gelagerová před rozbitým zrcadlem v koupelně. V sousední místnosti se přes tenké stěny ozýval rytmický vlhký kašel její nemocné matky. Izabela sevřela okraj porcelánového umyvadla.
Klouby jí zbělaly. Lorenzo jí nařídil zůstat stranou. Přikázal jí skrýt se. Ale když se Izabela dívala na svůj odraz, na svá široká ramena, kulaté začervenalé tváře a silnou pevnou postavu, díky níž se vždy cítila jako vyvrženec, usadilo se v jejích kostech divoké děsivé odhodlání.
Lorenzo Bianke byl muž, který velel armádě zabijáků, ale kráčel se zavázanýma očima do jatky. Nevěřil jí. Myslel si, že je jen žárlivá, zavalitá služka, která si vymýšlí zoufalé lži, aby zastavila svatbu. Ale Izabela znala pravdu.
Ty textové zprávy četla. A když si opláchla tvář studenou vodou, učinila rozhodnutí, které navždy změní chod chicagského podsvětí. Nedovolí, aby jediný muž, který se na ni kdy podíval se skutečnou úctou, zemřel na studené kamenné podlaze katedrály. Svlekla si civilní oblečení a oblékla si svou černobílou uniformu panství.
Naškrobená bílá zástěra se napínala přes její měkké břicho. Látka se těsně natahovala přes její těžká prsa. Byla to uniforma ducha, služebníka určeného k tomu, aby splynul s tapetou. Dnes to byl její pancíř.
Do jedné hodiny odpoledne byla State Street zcela uzavřena. Katedrála, tyčící se gotické mistrovské dílo z kamene a vitráží, byla obklopena černými SUV a armádou mužů v oblecích. Sloučení rodin Bianke a Ruso bylo kriminální událostí desetiletí. Vzduch byl plný napětí, drahého kolínské a tiché hrozby násilí.
Izabela věděla, že nikdy nemůže projít předními dveřmi. Místo toho se proplétala uličkami za katedrálou a blížila se k servisnímu vchodu používanému elitní cateringovou společností najatou na recepci. Vytáhla z kapsy svůj identifikační odznak panství Biankeových a připnula si ho na hruď. „Hej, nemůžeš sem,” zarachotil hrubý hlas.
Obrovský muž s vybouleným pouzdrem na rameni vystoupil ze stínů nakládací rampy. Izabela donutila své srdce přestat bušit. Narovnala svá široká ramena a využila svou impozantní velikost ve svůj prospěch. „Jsem vrchní domácí dohlížitelka Dona Lorenze,” zalhala hlasem pevným a hlasitým.
„Camila Rusová si na závoji vylila šampaňské v nevěstinském apartmá. Byla jsem poslána pro nouzový napařovač z panství. Pokud se nedostanu dovnitř do dvou minut, don vám osobně pověsí hlavu na ozdobu jeho kapoty. ”
Stráž zaváhal.
Jeho oči těkaly po jejím oficiálním odznaku a naprosto nepochybné autoritě vyzařující z jejího mohutného rámce. V mafii jste nespochybňovali naštvanou ženu, která vyřizovala pochůzky pro donovu nevěstu. Uvolnil cestu. „Servisní schody vlevo.
Nezdržuj se. ”
Izabela vklouzla dovnitř. Podzemí katedrály bylo bludištěm kamenných chodeb vonících starobylým kadidlem a včelím voskem. Izabela se plížila potemnělým servisním schodištěm.
Objevila se poblíž chóru přímo za hlavním oltářem. Nakoukla za masivní mramorový sloup a dech se jí zadrhl v hrdle. Svatyně byla úchvatná. Sluneční světlo pronikalo obrovskými vitrážemi a vrhlo krvavě rudé a safírové stíny na lavice.
Kostel byl zaplněn nejnebezpečnějšími muži v Americe. Vlevo seděl chicagský syndikát, Lorenzovi věrní capové, vojáci a poručíci. Vpravo seděla newyorská frakce, muži Dona Rusa, jejich oči chladné a vypočítavé. A tam stojící u oltáře byl Lorenzo.
Měl na sobě oblek na míru od Toma Forda, chladně černý, dokonale padnoucí na jeho široký svalnatý rámec. Ale když ho Izabela sledovala ze stínů, viděla jemné napětí v jeho čelisti, mrtvolnost v jeho bouřlivě šedých očích. Vypadal jako král stojící na šibenici, rezignující na oprátku pro dobro svého lidu. Napravo od něj stál Artur Pendleton, stříbrovlasý vymahač vypadající výjimečně klidně.
Najednou se ozval mohutný píšťalový varhan otřásající samotnými základy katedrály. Dveře v zadní části lodi se otevřely. Camila Rusová začala svůj pochod uličkou. Byla to mrazivá vize ve svatebních šatech za sto tisíc dolarů, zahalená do dovezené krajky a diamantů, které odrážely světlo katedrály.
Její platinové vlasy byly dokonale upravené pod splývajícím závojem, ale byl to její úsměv, který Izabele zledovatěl krev. Byl to úsměv predátora. Úšklebek černé vdovy, která se chystala pozřít svého druha. Když Camila došla k oltáři, Lorenzo se neusmál.
Nabídl jí paži. Jeho pohyby strnulé a mechanické. Izabeliny oči horečně prohledávaly oltář. Chór, stálo v textové zprávě.
Celkem deset mužů. Podívala se nahoru k chórové lóži, ale byla prázdná. Panika se jí rozhořela v hrudi. Kde byli?
Znovu si prohlédla svatyni. Její pohled klesl k řadě mužů stojících těsně za oltářním zábradlím. Poslíčci a miništranti odění v dlouhých rudých a bílých rouchách. Izabelino srdce jí kleslo do žaludku.
Jeden z miništrantů pohnul vahou a těžká látka jeho roucha se rozestoupila natolik, aby odhalila matně černou hlaveň tlumené samopalu připoutaného k jeho stehnu. Nebyli v lóži. Byli přímo na oltáři, jen stopy od Lorenze. Musela něco udělat.
Musela křičet, spustit požární alarm, způsobit rozptýlení. Ale když sevřela okraj mramorového sloupu, připravena vystoupit, uviděla něco, co jí zmrazilo krev v žilách. Arthur Pendleton, Lorenzův nejdůvěryhodnější poradce, muž, který nařídil tuto svatbu, pomalu sáhl do saka svého smokingu. Vytáhl telefon.
Nedíval se na Lorenza. Díval se přímo na vůdce falešných miništrantů. Artur nepatrně, téměř nepostřehnutelně kývl. Kousky skládačky se Izabele s hnusnou jasností srazily v mysli.
Architekt v Kamilině textu nebyl její otec v New Yorku. Byl to Artur. Artur zrazoval Lorenza. Orchestroval atentát, aby převzal chicagský syndikát s podporou Rusových.
Lorenzo nešel jen do pasti. Vedl ho tam jeho nejlepší přítel. Slzy čirého teroru jí rozmazaly zrak. Byla služebná, tlustá, neviditelná dívka bez zbraně, bez moci a bez hlasu.
Ale když se podívala na Lorenze, vzpomněla si, jak jí jeho drsná ruka jemně hladila tvář, jak ji chránil před Kamiliným jedem. Věděla, že je jeho jedinou zbývající štítem. Arcibiskup stál před párem. Jeho hlas se ozýval rozlehlým prostorem v rytmickém hypnotickém latinském zpěvu.
Katedrála byla mrtvě tichá kromě arcibiskupových slov a ambientního šelestu hedvábí a vlny stovek mafiánů plnících lavice. Izabela se plížila blíž, opustila bezpečí chodby. Tiše se pohybovala od sloupu ke sloupu po boční uličce. Nyní byla rovnoběžná s oltářem, skrytá jen stínem vrhaným sochou svatého Judy.
Potila se, její těžké dýchání se v jejich vlastních uších ozývalo ohlušujícím způsobem. „Sešli jsme se zde dnes v Boží přítomnosti,” zahřměl arcibiskup anglicky. „Abychom přecházeli národný jazyk pro sliby, kterými spojí Lorenze Biankeho a Camilu Ruso do svatého manželství. ”
Izabela sledovala falešné miništranty.
Šest z nich lemovalo arcibiskupa. Pomalu, metodicky odepínali skryté spony svých rouch. Jejich ruce se posouvaly ke skrytým zbraním. Čekali na signál.
Jakmile řekne „beru”, aliance je legálně a symbolicky kompletní. Jakmile kněz pronese slova, zlikvidujte ho. „Lorenzo,” řekl arcibiskup a otočil se k ženichovi. „Bereš si Camilu za svou právoplatnou manželku?
Budeš ji mít a držet od tohoto dne v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i zdraví, dokud vás smrt nerozdělí? ”
Lorenzo zíral přímo před sebe. Nedíval se na Camilu. Díval se na masivní krucifix visící nad oltářem.
Na letmý okamžik Izabela zahlédla v jeho očích záblesk hlubokého smutku. Obětoval svou duši, aby zachránil své muže. „Beru,” řekl Lorenzo. Jeho hlas byl nízké hučení zbavené jakéhokoli tepla.
Camilin úsměv se rozšířil. Byl to děsivý pohled. „A ty, Camilo, bereš Lorenze za svého právoplatného manžela? ” zeptal se arcibiskup.
Izabeliny oči těkaly k Arthuru Pendletonovi. Stříbrný zrádce udělal pomalý, vypočítavý krok zpět, posunul se z palebné linie, distancoval se od Lorenze. „Beru,” zamňoukala Camila hlasitě. Její hlas téměř kapičky očekáváním.
„Pak mocí, kterou mi dal Bůh a svatá církev… ” Arcibiskup zvedl ruce. Zlaté rukávy jeho rouch se odrážely ve světle. Izabelina mysl se zcela vyprázdnila.
Strach vyprchal, nahrazen návalem čistého prvotního adrenalinu. Nemyslela na svou váhu, nemyslela na zbraně. Myslela jen na Lorenza. „Prohlašuji vás…
” falešní miništranti vytáhli zbraně. Šest tlumených samopalů se v děsivé jednotě vyklouzlo z pouzder. „Enzo, ne! ” Izabelin křik byl hrdelní, tříštivý zvuk, který rozerval posvátné ticho katedrály jako bomba.
Lorenzo trhl hlavou za zvukem. Čas se zdál zlomit, zpomalit na mučivě pomalý chod. Uviděl ji. Uviděl Izabelu v její černobílé uniformě služebné, tvář bledou hrůzou, sprintující přes leštěný mramorový oltář s rychlostí a zuřivostí, která vzdorovala její velikosti.
Camila zaječela, zakopla a couvla. Arcibiskup upustil Bibli. Arthur Pendletonovy oči se rozšířily zděšením. „Zastřelte ho,” zahřměl Artur a zcela opustil své krytí.
Vůdce atentátníka zvedl zbraň a namířil hlaveň přímo na Lorenza. Lorenzo sáhl po pistoli držené pod sakem smokingu, ale byl o zlomek vteřiny příliš pomalý. Byl zcela odhalený. Ale Izabela už tam byla.
S plnou silou a hybností svého těžkého těla vrhla Izabela sebe mezi Lorenze a popravčí četu. Její široká záda, samotné tělo, které strávila život skrýváním a opovrhováním, se stalo neproniknutelnou stěnou masa a oddanosti. Tvak, tvak, tvak. Tlumené kulky zněly jako sešívačka, ale dopad byl ničivý.
Izabela cítila sérii masivních, pálivých úderů dopadajících jí do zad. První kulka jí rozdrtila lopatku. Druhá jí protrhla bok. Třetí smrtící výstřel určený pro Lorenzovo srdce ji zasáhl přesně doprostřed páteře.
Čistá kinetická síla kulek a její vlastní hybnost ji poslaly těžce narazit do Lorenze. Vzdech zahučel, když jí její masivní váha dopadla. Omotal jí silné paže kolem jejího tlustého pasu, aby je oba udržel, a zkroutil své tělo, aby ji chránil, když propukl chaos. „Izabelo!
” zařval Lorenzo. Zvuk absolutního nepříčetného teroru, který nikdo v syndikátu nikdy neslyšel. Katedrála se okamžitě změnila ve válečnou zónu. Lorenzovi věrní muži v levých lavicích, vidouce Arturův podraz a ozbrojené atentátníky na oltáři, vytáhli zbraně.
Rusovi muži vpravo opětovali palbu. Ohlušující řev netlumených pistolí a automatické palby rozbil barevná okna. Barevné sklo se sypalo na křičící, panikařící svatebčany. Ale Lorenzo nevytáhl pistoli.
Klesl na kolena na bílé mramorové schody oltáře a vzal s sebou Izabelu. Kolébal její těžké, krvácející tělo v klíně, lhostejný ke kulkám, které rozrývaly dřevěné lavice a kamenné sloupy kolem nich. Krev, tmavá a hustá, už prosakovala ostrou bílou zástěru její uniformy a hromadila se na neposkvrněné mramorové podlaze. „Ne, ne, ne, ó, ne!
” šeptal Lorenzo, jeho hlas se lámal. Zoufale tiskl své velké třesoucí se ruce na její záda a snažil se zastavit masivní proud krve. Jeho uhlově černý smoking se okamžitě potřísnil karmínovou. Izabelina hlava se opřela o jeho paži.
Její kulatá tvář, obvykle tak zrudlá a plná života, rychle bledla, měnila se v děsivou popelavě šedou. Lapala po dechu. Mokrý, klokotavý zvuk se ozýval v jejím hrdle. „Enzo,” zašeptala.
Oči se jí leskly. „Jsem tady. Jsem hned tady,” vzlykal Lorenzo. Bezohledný mafiánský don, muž, který mučil rivaly bez mrknutí oka, plakal otevřeně.
Slzy padaly na její bledé tváře. „Medik, potřebuju medika hned sem! ” křičel přes ohlušující střelbu, ale jeho muži byli přišpendleni, bojovali o život proti Arturovým zrádcům. Camila Rusová se zoufale plazila k sakristii.
Její šaty za sto tisíc dolarů zničené špínou a krví. Lorenzo si jí nevšímal. Celý jeho vesmír byl lokalizován na těžkou, umírající ženu v jeho náručí. „Já…
já jsem ti říkala,” Izabela se jí podařilo usmát, slabé třesoucí se zvednutí rtů. Zvedla ruku potřísněnou krví. Lorenzo jí chytil ruku, přitiskl jí dlaň na tvář a opřel se o její dotek, stejně jako to udělala ve své pracovně. „Udělalas.
Varovala jsi mě. Ty krásná, statečná dívko. Zachránila jsi mě. ”
„Telefon,” zakašlala.
Tenká linie krve se jí vylila přes ret. „Arthur. To on byl architekt. ”
„Vím,” slíbil Lorenzo.
Jeho šedé oči se zableskly vražedným démonickým světlem, než zcela zjemnily, když se na ni znovu podíval. „Zabiju ho. Zabiju je všechny. Jen zůstaň se mnou, Izabelo.
Prosím, neopouštěj mě. ”
Izabelino dýchání se stávalo neuvěřitelně mělkým. Bolest v zádech mizela, nahrazena plíživou ledovou otupělostí, která jí pomalu pohlcovala. Podívala se na jeho krásnou tvář, zapamatovávala si každý ostrý úhel, každou bouřlivou šedou skvrnu v jeho očích.
„Jsem jen služebná,” zašeptala, její hlas sotva slyšitelný přes praskání střelby. „Jsi moje královna,” zakoktal Lorenzo a zoufale jí políbil čelo. „Slyšíš? Všechno.
Vydrž. ”
Izabelina tlustá, mozolnatá ruka sklouzla z jeho tváře a bezvládně dopadla na mramorovou podlahu. Její oči upřené na jeho tvář pomalu ztrácely ostrost. Odplouvaly do prázdného, nevidoucího pohledu.
Pro Lorenze Biankeho se čas zastavil. Ohlušující řev automatické střelby, tříštění neocenitelného barevného skla katedrály, křik prchajících elit. To vše se rozplynulo do tlumeného podvodního bzučení. Zíral na Izabelinu tvář.
Živé zrudlé tváře, které si zamiloval, měly nyní barvu mokrého popela. Její široká měkká hruď, která právě pohltila tři kulky s dutou špičkou určené pro něj, byla zcela nehybná. Nedýchala. Z Lorenze se vydral zvuk, hrdelní roztříštěný řev čisté agónie, který nezněl lidsky.
Byl to zvuk muže, jehož duše byla vytržena z těla. Jemně, téměř s úctou, položil Izabelino těžké tělo na pokrvavené schody oltáře. Políbil její chladnoucí čelo, rozmazal si vlastní krev na její bledou kůži. Když Lorenzo vstal, truchlící muž byl pryč.
Na jeho místě byl ďábel Chicaga. Nevyhledával krytí, nekontroloval, zda jeho věrní vyhrávají přestřelku. Lorenzo se sehnul a zvedl karabinu M4, kterou upustil jeden z mrtvých falešných miništrantů. Natáhl nabíjecí páku.
Jeho bouřlivě šedé oči postrádaly cokoliv podobného soucitu. O dvacet yardů dál, poblíž křtitelnice, Arthur Pendleton křičel rozkazy na zbývající Rusovy muže a zoufale se snažil zajistit východy. Artur se otočil. Očekával, že Lorenze uvidí mrtvého.
Místo toho viděl dona kráčejícího přímo skrz křížovou palbu, zdánlivě nedotčeného kulkami svištícími kolem něj, jeho oči upřené na Artura s intenzitou laseru. „Zlikvidujte ho! ” zařval Artur a postrčil jednoho z Rusových vojáků dopředu. Lorenzo zvedl karabinu a vystřelil.
Tři přesné, nemilosrdné dávky rozervaly zbývající atentátníky ve střední uličce. Nepřerušil svůj krok, překročil třískající mahagonové lavice. Děsivá síla přírody oděná v zakrváceném smokingu. Artur zpanikařil, upustil zbraň a otočil se k útěku k těžkým dubovým dveřím sakristie.
Nedostal se tam. Lorenzo upustil prázdnou karabinu, vytáhl svůj vlastní Siga a vystřelil jeden výstřel. Kulka mu rozbila pravé koleno. Stříbrovlasý vykonavatel vydal pronikavý výkřik a zhroutil se na mozaikovou podlahu.
V paláci se boj utichal. Věrní Lorenze, poháněni zuřivostí, která jim protékala žilami od dona, přemohli frakci Rusových. Přeživší zrádci klečeli s hlavněmi pistolí přitisknutými k týlu. Lorenzo stál nad Arturem.
Starší muž svíral své rozdrcené koleno a v agónii plakal. „Enzo, prosím,” prosil Arthur. Jeho aristokratická tvář bledá šokem. „Rusoví mi slíbili Středozápad.
Musel jsem to udělat. Byla to jenom práce. Byla to jenom služka. Nula.
”
Lorenzův výraz se nezměnil. Přitiskl horkou hlaveň přímo na Arturovo čelo. „Byla mým světem,” zašeptal Lorenzo. Jeho hlas vibroval smrtící ledovou klidností.
„Ty jsi mi ji vzal. ”
Stiskl spoušť. Bez pohledu na tělo se Lorenzo otočil zády a sprintoval k oltáři. Těžké dřevěné dveře paláce se rozlétly a dovnitř vtrhli záchranáři chicagského hasičského sboru, v patách silně ozbrojení policisté, kteří okamžitě strnuli při pohledu na masakr.
„Sem! ” zařval Lorenzo a znovu padl na kolena vedle Izabely. „Sem hned! ”
Dva zkušení záchranáři se přihnali s traumatologickou brašnou a nosítky.
Jedním pohledem si prohlédli Izabelinu velikost, množství krve, která se pod ní shromažďovala, a střelná poranění na zádech. „Pane, musíte ustoupit,” řekl vedoucí záchranář a přitiskl gázový polštářek k její páteři. „Nemá puls. Musíme ji intubovat a podat epi.
”
„Nedovolte, aby zemřela,” zavrčel Lorenzo a popadl záchranáře za límec uniformy. Jeho šedé oči divoké a zkrvavené. „Vlastním představenstvo nemocnice Northwestern Memorial. Buď ji přivedete zpět, nebo to celé město srovnám se zemí.
Rozumíte mi? ”
„Děláme, co můžeme, chlape,” křikl záchranář zpět a udeřil rukama do Izabeliných prsou, aby zahájil silné stlačování. Kvůli jejímu mohutnému trupu musel použít váhu celého těla, aby se dostal k jejímu srdci. „No tak, zůstaň s námi.
”
Podařilo se jim stabilizovat slabý, nitkovitý tep jen na tak dlouho, aby ji naložili na vystužená nosítka. Lorenzo odmítl pustit její ruku. Vlezl si do zadní části sanitky, ignoroval chaos, policii i své hroutící se impérium. Zatímco siréna kvílela a ozvěnou se rozléhala kaňonem mrakodrapů na State Street, Lorenzo přitiskl Izabeliny studené, těžké prsty na rty a modlil se k Bohu, se kterým nemluvil léta.
VIP čekárna na operačním sále v nejvyšším patře nemocnice Northwestern Memorial byla sterilním, tichým očistcem. Za okny od podlahy ke stropu zapadalo slunce nad Michiganským jezerem a barvilo oblohu do modřin fialové a černé. Lorenzo seděl v té samé kožené židli už jedenáct hodin. Odmítl se převléknout.
Jeho smoking byl stuhlý a hnědý od Izabeliny zaschlé krve. Jeho capové hlídali celé patro, stojící jako sochy v chodbách. Ale Lorenze nezajímaly obchody syndikátu. Už vydal rozkazy.
Camila Rusová byla zadržena při pokusu o útěk z mezinárodního letiště. Byla držena ve skladišti, dokud Lorenzo nerozhodl o jejím osudu. Její otec Don Ruso byl před třemi hodinami popraven při odvetném úderu na Manhattanu. Válka už byla vyhrána, ale nic z toho nemělo smysl, pokud se těžké dřevěné dveře operačního sálu neotevřou s dobrou zprávou.
Konečně, těsně po půlnoci, prošel obrovskými dveřmi doktor Jonathan Hay, přednosta. Vypadal vyčerpaně, jeho modré chirurgické kalhoty ušpiněné, sundával si chirurgickou čepici. Lorenzo se okamžitě postavil. Srdce mu bušilo o žebra.
Nemohl mluvit. Nejmocnější muž Středozápadu se bál. Doktor Hay si dlouze, těžce vydechl. „Je naživu, Don Lorenzo.
”
Lorenzo se zhroutil zpět ke zdi, zabořil tvář do zakrvácených rukou, zatímco z něj vyšel trhaný, bezeslovný vzlyk. „Ale musíte něco pochopit,” pokračoval doktor Hay a přistoupil blíž. Jeho hlas se snížil do vážného mumlání. „Je to absolutní lékařský zázrak, že dýchá.
Dostala tři kulky vysoké ráže do zad z bezprostřední blízkosti. Jedna jí rozdrtila lopatku, jedna jí propíchla plíci. Třetí… ” Doktor nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Třetí zasáhla přímo obratel L4. Měla by jí úplně přeříznout míchu. Měla by být paralyzovaná nebo mrtvá. ”
Lorenzo vzhlédl.
Oči měl zarudlé. „Proč není? ”
Doktor Hay nabídl malý unavený úsměv. „Kvůli jejímu tělesnému typu.
Čistá hustota jejich zádových svalů a silná vrstva tukové tkáně. Její tělesný tuk působil jako biologický tlumič. Absorboval obrovský kinetický šok kulky. Zpomalil ji natolik, že se zastavila milimetr od páteřního kanálu místo, aby jim prorazila.
Pane Bianke, ta váha, kterou pravděpodobně nosí jako břemeno, je přesně to, co jí dnes sloužilo jako zbroj. Její velikost jí zachránila život. ”
Lorenzo zavřel oči, pohlcen přívalem hlubokých, drtivých emocí. Ženy jeho světa se hladověly, aby se vešly do nemožné formy dokonalosti, a jejich křehkost by je na tom oltáři zabila.
Izabela byla skutečná, byla hmatatelná a její krásné, měkké, těžké tělo je oba chránilo. „Můžu ji vidět? ” zašeptal Lorenzo. „Je v lékařsky vyvolaném kómatu na jednotce intenzivní péče,” řekl doktor Hay tiše.
„Nebude se probírat pár dní, ale ano, můžete s ní sedět. ”
Čtyři dny Lorenzo neopustil její lůžko. Přivedl svou soukromou ochranku, aby hlídala dveře jednotky. Nechal Izabelinu nemocnou matku převést soukromým leteckým záchranářem na soukromé apartmá o tři patra níže.
Osobně zaplatil nejlepším onkologům v zemi, aby se ujali její péče. Namáčel Izabelino čelo studenou houbou. Držel její velkou měkkou ruku. Mluvil k ní v tichých hodinách noci.
Vyprávěl jí o svém dětství, svých strachu a budoucnosti, kterou náhle chtěl vidět žít. Odpoledne pátého dne se rytmické pípání monitoru srdce zadrhlo. Lorenzo vzhlédl od papírů, které podepisoval na klíně. Izabeliny řasy se zachvěly.
Její obočí se zkřivilo bolestí a pomalu se její hnědé oči otevřely, žmourající proti ostrým zářivkám nemocničního pokoje. Vypadala zmateně. Její pohled těkal po místnosti, zaznamenával infuzní hadičky a neposkvrněně bílé prostěradla. Pak otočila hlavu a uviděla ho.
Lorenzo byl u ní v sekundě. Jeho ruce se vznášely nad ní, jako by byla zhotovena ze skla. „Izabelo,” vydechl. Jeho hlas plný slz.
„Jsi vzhůru? Modio? Jsi tady. ”
Izabela se pokusila promluvit, ale hrdlo měla suché.
Těžce polkla, zkřivila se, jak pohyb natáhl stehy na jejím hrudníku. „Enzo,” zašeptala slabě. „Jsi zraněný? ”
Lorenzo vydal vlhký, dušený smích a jemně si opřel čelo o okraj jejího polštáře.
„Tři kulky sis vzala za mě a první, na co se zeptáš, je, jestli jsem zraněný. Ne, Izabelo. Jsem v bezpečí kvůli tobě. ”
„Svatba,” zamumlala.
Panika se jí objevila v očích, jak se vzpomínky hrnuly zpět. „Zbraně. ”
„Je konec,” řekl Lorenzo pevně. Zvedl hlavu, aby se jí podíval přímo do očí.
Jemně jí odhrnul z tváře zbloudilý pramen kaštanových vlasů. „Artur je mrtvý. Rodina Ruso je rozprášena. Žádná svatba není a nikdy nebude.
Jediné, na čem v celém tomto světě záleží, je tady v téhle posteli. ”
Izabela se na něj podívala. Slzy jí stékaly po tvářích. Cítila těžké obvazy omotaně kolem jejího širokého trupu.
Cítila známou váhu svého těla na matraci. „Všechno jsem zkazila,” zašeptala. Slza jí stékala po zrudlé tváři. „Udělala jsem na oltáři nepořádek.
Jsem jenom ta tlustá služka, Enzo. Jsi král. Neměl bys tu být. ”
Lorenzova tvář se zatvrdila, ale ne hněvem.
Byla to divoká, ochranitelská oddanost. Naklonil se. Jeho rty se vznášely palec nad jejími. „Poslouchej mě velmi pozorně, Izabelo Gelagerová,” přikázal tiše.
Jeho bouřkově šedé oči se zamkly do jejich s hořící intenzitou. „Doktor mi řekl, co se stalo. Tvoje tělo, tohle krásné, měkké, dokonalé tělo, které skrýváš pod zástěrou, zastavilo kulku, která ti měla přeříznout páteř. Nic sis nezkazila.
Zachránila jsi mi život. Jsi ta nejstatečnější osoba, kterou jsem kdy poznal. ”
Izabela tiše vzlykala. Emocionální hráz konečně prolomena.
„Moje máma? ” vydechla. „Je o tři patra níž a dostává tu nejlepší péči, kterou peníze mohou koupit,” přerušil ji Lorenzo hladce. „Nikdy už nebudeš pracovat ani jeden den v životě.
Nikdy už nebudeš nosit uniformu. Nikdy se nebudeš skrývat v kuchyni. ”
Sáhl do kapsy svých kalhot. Vytáhl obrovský, bezchybný smaragdový diamantový prsten.
Rodinné dědictví po jeho babičce. Zcela odlišný od okázalého, ostentativního prstenu, který koupil pro Camilu. „Jsem temný muž, Izabelo,” zašeptal Lorenzo. Nasazoval prsten na její silný, mozolnatý prsteníček.
Dokonale seděl. „Žiji ve stínech, ale ty, ty jsi mé světlo, jsi můj domov. Vezmi si mě. Buď královnou Chicaga.
Dovol mi strávit zbytek svého života uctíváním ženy, která zachránila mou duši. ”
Izabela se podívala na zářící diamant na svém prstenu a pak na nemilosrdného šéfa chicagského podsvětí, který klečel vedle její nemocniční postele a díval se na ni, jako by byla jediná žena na světě. Nemusela se smršťovat, aby se vešla do jeho světa. Byla přesně v té správné velikosti, aby mu vládla.
„Dobře, Enzo,” zašeptala. Zářící, slzavý úsměv se jí rozšířil po kulaté tváři. „Budu tvojí královnou. ”
Lorenzo se naklonil a konečně zachytil její rty v hlubokém, zoufalém polibku, zpečeťujíc slib, který žádná kulka, žádná konkurenční rodina a žádný povrchní soud nikdy nemohly zlomit.
Izabelina neuvěřitelná cesta od neviditelné šikanované služky k nesporné královně chicagského syndikátu dokazuje, že skutečná síla nepřichází v dokonalém vypracovaném balíčku. Její měkký, těžký rámec, ta věc, kterou jí společnost říkala, aby ji skrývala, byla doslova zbrojí, která zachránila život nejnebezpečnějšího muže ve městě. Lorenzo ji nemiloval navzdory její velikosti.
Uctíval ji kvůli skutečné, hmatatelné, divoce věrné ženě, kterou byla.