Krutý, nemilosrdný smích rozerval elegantní taneční sál hotelu Pierre, když Cassin veřejně ponížil svou bývalou snoubenku. Vysmíval se jejím levným smaragdově zeleným šatům a před manhattanskou smetánkou se otevřeně vysmíval její plnější postavě. Fiona pevně zavřela oči a modlila se, aby se prostě propadla do země. Jenže pak ohlušující mechanický řev přehlušil smyčcový kvartet, vojenský šedý vrtulník rozbil klenuté skleněné střešní okno a nejnemilosrdnější šéf mafie v New Yorku sestoupil z trosek, aby si nárokoval svou nevěstu.
Pozvánka dorazila do stísněné poštovní schránky Fiony Blakeové v Queensu jako úmrtní list. Bylo to pozvání na zásnuby Cassina Pearce, muže, kterého pět let podporovala během studií na Kolumbijské právnické fakultě, a jeho nové snoubenky Chloe Vanderpompové, dědičky lodního impéria. Fiona přísahala, že nepůjde. Posledních osm měsíců se snažila poskládat své srdce poté, co si Cassin v deštivé úterý sbalil kufry a chladně prohlásil, že junior partner ve firmě Whitech se nemůže vídat s pekařkou, jejíž pas se rozšiřuje stejně rychle jako její dluhy.
„Jsi jen pohodlný odrazový můstek, Fiono,“ řekl jí tehdy a upravoval si kravatu v zrcadle, které mu koupila. „Prostě nezapadáš do zakázkového života, který buduji doslova. ”
Přesto jí Cassin zavolal před třemi dny. Jeho hlas prosil s tou známou manipulativní vřelostí.
Prosil ji, aby přišla. Naléhal, že jim to oběma přinese uzavření. Tvrdil, že chce, aby jeho nejlepší přítelkyně byla svědkem jeho životního milníku. Fiona, prokletá srdcem, které v lidech vždy hledalo to dobré, mu pošetile uvěřila.
Teď, stojíc v opulentním foyer hotelu Pierre na Páté avenue, si přesně uvědomila, proč byla pozvána: aby sloužila jako pointa jeho vtipu. Nervózně zatahala za lem svých šatů. Byly to smaragdově zelené zavinovací šaty z konfekce, které našla ve výprodeji v Macy’s za devětaosmdesát dolarů. Na figuríně vypadaly elegantně.
Na její jemné plnoštíhlé postavě se levná polyesterová směs neústupně lepila na křivky jejích boků i břicha. Látka se mírně napínala přes její velkorysá prsa. Strávila dvě hodiny úpravou tmavých vlasů a líčením v naději, že bude vypadat důstojně. Ale obklopená ženami v zakázkových šatech od Very Wang, Oscara de la Renty a ověšenými diamanty Harryho Winstona se Fiona cítila jako dítě hrající si na převlékání v hadrech.
Snažila se splynout se stíny u ledové sochy a svírala sklenku šampaňského jako záchranné lano. Jenže Cassin měl radar predátora. „No, no, nemyslel jsem si, že budeš mít tu drzost se objevit,“ zasyčel uhlazený hlas. Fiona se otočila.
Cassin stál před ní, neskutečně pohledný v na míru šitém smokingu od Toma Forda. Na jeho paži se tiskla Chloe. Byla ztělesněním dokonalosti velikosti vzorku. Ostré klíční kosti vyčnívaly nad třpytivými stříbrnými šaty, které pravděpodobně stály víc než Fionin roční nájem.
Chloeiny ledově modré oči Fionu skenovaly od hlavy k patě a její rty se zkroutily do úsměvu zcela zbaveného vřelosti. „Cassine, miláčku, je to ten případ ze charitativní akce, o kterém jsi mi říkal? ” zeptala se Chloe. Hlas měla dost hlasitý, aby otočil hlavy okolních hostů.
Fioniny tváře zrudly. „Cass mě pozval,“ řekla a snažila se udržet hlas klidný, i když se jí ruce třásly tak divoce, že se šampaňské ve sklence vlnilo. „Pozval jsem tě, protože jsem si myslel, že to pro tebe bude dobrá lekce reality,“ řekl Cassin a upil si ze sklenky. Sjel jí pohledem od hlavy k patě a jeho pohled se záměrně zastavil na jejím pase.
„A vidím, že ses vůbec nezměnila. A ty šaty? Proboha, Fiono, vyrobila jsi je ze zbytků záclon? Vypadáš jako zelené čalouněné křeslo.
”
Několik hostů poblíž se zasmálo. Zvuk byl jako fyzické údery. „Z Macy’s, zašeptala Fiona. Boj z ní vyprchal.
Cítila se obrovská. Cítila, že každý centimetr její kůže je terč. Silná stehna a kulaté břicho vystavené krutému zkoumání manhattanské elity. „Macy’s,“ zopakovala Chloe to slovo, jako by to byla nemoc.
Naklonila se blíž, její parfém, něco ostrého a drahého, napadl Fioniny smysly. „Poslouchej mě, zlatíčko. Sem nepatříš. Podívej se na sebe.
Přetékáš z té levné látky. ”
Cassin postoupil vpřed. „Potřeboval jsem ženu, která by zapadla do vysoké společnosti, ne někoho, kdo zabere dvě místa v metru. Běž zpátky do své malé pekárny, než se ještě víc znemožníš.
”
Dav se shromáždil do dusivého kruhu kolem té podívané. Fionino vidění se rozmazalo neslanými slzami. Pracovala roky v dvojitých směnách. Hnětla těsto, dokud jí nekrvácely klouby, platila Cassinovo nájemné, kupovala mu učebnice, krmila ho, když neměl nic.
A tohle byla její odměna. Veřejné ponížení. „Máš pravdu,“ vykoktala Fiona. „Sem nepatřím.
”
Otočila se k útěku, zoufale hledala mahagonové dveře a únik do chladného nočního vzduchu. Ale než stihla udělat jediný krok, lustry nad nimi se začaly divoce třást. Křišťálové kapky o sebe cinkaly. Jemný zvuk rychle pohlcované nízkým mechanickým duněním.
Dunění sílilo, vibrovalo mramorovými podlahami a rozeznívalo sklenky na šampaňské na stříbrných podnosech. Cassin se zamračil a podíval se na klenutý strop. „Co je to za hluk? ”
Nebyl to hluk.
Byl to řev. Ohlušující zvuk vrtulníku. Sikorsky S76 se dvěma motory se vznášel přímo nad hotelem Pierre. Sestupný proud z rotoru rozechvěl masivní oblouková okna tanečního sálu.
Hosté ječeli, zakrývali si uši a pouštěli nápoje, zatímco skleněné tabule nebezpečně vibrovaly v rámech. Najednou se těžké zesílené dvojité dveře tanečního sálu nejen otevřely. Oni se prudce rozrazily. Do místnosti vstoupili čtyři muži.
Nebyli to hoteloví ochranka. Byli stavění jako nákladní vlaky, oblečení v zakázkových černých oblecích od Brioni, které nedokázaly skrýt těžké zbraně v pouzdrech pod saky. Pohybovali se s děsivou přesností a vytvořili obranný perimetr. Hoteloví strážníci se vrhli vpřed, ale jeden z mužů jednoduše otevřel sako a odhalil matně černý samopal.
Strážníci zmrzli a okamžitě zvedli ruce. Taneční sál se ponořil do vyděšeného ticha. Elita New Yorku, generální ředitelé, politici a společenské dámy se rozestoupili jako Rudé moře. Skrze koridor vyděšených boháčů kráčel Leonardo Costa.
Nazvat ho pohledným bylo hrubým podceněním. Byl zničující. Vysoký, s temnou nemilosrdnou krásou, která lidi instinktivně nutila odvracet zrak. Jeho čelist vypadala jako vytesaná ze žuly.
Na tváři se mu táhla slabá bledá jizva od levého spánku dolů po lícní kosti. Brutální připomínka násilného světa, kterému vládl. Měl na sobě uhlově třídílný oblek, dokonale padnoucí na široká ramena, a na zápěstí se mu leskly hodinky Audemars Piguet Royal Oak. Byl hlavou Costa Syndicate.
Vlastnil polovinu soudců ve státě, ovládal doky od New Yorku po Boston a pohyboval se jako panter, který právě vstoupil do klece plné domestikovaných králíků. Leonardo se neohlédl na politiky, které vlastnil, ani na celebrity prosící o jeho přízeň. Jeho půlnoční tmavé oči zametaly místnost se smrtícím záměrem. Hledaly, dokud nezapadly na skvrnu smaragdové zelené.
„Fiono. ”
Fioně se zatajil dech. Okamžitě ho poznala, i když ne z bulváru. Před rokem v mrazivém dešti našla v uličce za svou pekárnou muže krvácejícího ze střelných zranění.
Bez otázek ho vtáhla dovnitř, zamkla dveře a strávila tři hodiny ošetřováním jeho ran a udržováním ho při vědomí, dokud nepřijelo tiché černé SUV, aby ho odvezlo pryč. Nikdy jí neřekl své jméno. Nikdy o tom znovu nemluvila. Leonardo kráčel s těžkými kroky přímo do středu místnosti.
Zastavil se jen pár centimetrů od Cassina, který se teď potil. Jeho arogantní úšklebek zcela zmizel. „Pane Costo, zamumlal Cassin a poznával mafiánského bosse z vysoce sledovaného případu vydírání, kterému se jeho firma zoufale snažila vyhnout. „My jsme vás nečekali.
Toto je soukromá oslava. ”
Leonardo Cassina zcela ignoroval. Jeho oči se upíraly na Fionu. Chladná, vražedná aura ho zdánlivě o zlomek zjemnila, když si prohlížel její uslzenou tvář, třesoucí se ramena a levné zelené šaty, které se snažila skrývat rukama.
„Kdo ji rozplakal? “ Leonardův hlas byl nízký, drsný bariton, ale nesl se tichou místností jako hrom. Cassin zamrkal, naprosto zmatený. „Cože, pane Costo?
To je nikdo, jenom ex. Vtrhla na večírek, aby způsobila scénu. Jen jsme ji žádali, aby odešla. ”
Leonardo pomalu otočil hlavu, aby se na Cassina podíval.
Teplota v místnosti jako by klesla o deset stupňů. „Žádali jste ji, aby odešla? ”
„Nezapadá sem,” vmísila se Chloe a snažila se nasadit obvyklou povýšenost, i když jí hlas vibroval. „Podívej se na ni.
Je to katastrofa. Je příliš velká na tyhle ohavné šaty a… ”
Záblesk pohybu tak rychlý, že byl téměř rozmazaný. Leonardova masivní ruka vystřelila a popadla Cassina za krk.
Cassin se dusil, oči se mu vydouvaly, když ho mafiánský boss zvedl junior partnera dva palce nad mramorovou podlahu. Chloe vydala pronikavý výkřik, couvla a zakopla o své drahé boty. „Dovolte mi, abych ti něco naprosto jasně vysvětlil, ty ubohá malá švábe,” zašeptal Leonardo. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od Cassinovy fialovějící.
„Žena, o které mluvíte, má v malíčku víc grácie, krásy a věrnosti, než existuje v celé vaší pokrevní linii. ”
Leonardo odhodil Cassina jako vyhozený kus odpadu. Cassin tvrdě dopadl na zem, lapal po dechu a svíral si pohmožděný krk. Leonardo se otočil zády ke klepajícímu se právníkovi a vstoupil přímo do Fionina osobního prostoru.
Natáhl své velké mozolnaté ruce a jemně vzal ty její. Kontrast byl ostrý. Ruce, nástroje násilí, držely ty její s ohromující úctou. „Omlouvám se, že jsem přišel pozdě, mia regina,” řekl tiše, dost nahlas, aby to slyšela jen ona a první řada vyděšených hostů.
„Leo, co tady děláš? “ zašeptala Fiona. Její mysl se zkratovala. „Přišel jsem pro tebe,“ prohlásil jednoduše.
Mírně otočil hlavu k místnosti, ale oči nespustil z ní. „Tato žena je pod absolutní ochranou rodiny Costa. Ve skutečnosti je to víc než to. ”
Sáhl do kapsy svého na míru šitého obleku a vytáhl sametovou krabičku.
Neklekl si. Králové neklekali. Ale otevřel krabičku a odhalil bezchybný diamantový prsten s briliantovým brusem, deset karátů, který zastiňoval ubohé kameny, které Cassin právě dal Chloe. „Je to moje nevěsta,“ oznámil Leonardo.
Konečnost v jeho tónu se odrážela od stěn. „A pokud se na ni kdokoli v této místnosti podívá s něčím menším než absolutním uctíváním, osobně zajistím, že už nikdy neotevře oči. ”
Podíval se zpět na Fionu. Palcem jí jemně setřel slzu z tváře.
Nechal pohled přejít po její zaoblené postavě. Oči mu hořely skutečnou, neskrývanou touhou. „A pro záznam, tyhle šaty patří na podlahu mé ložnice. Ale než se tam dostaneme, vypadáš v nich naprosto nádherně.
”
Nečekal, až to zpracuje. Nasunul těžký studený diamant na její třesoucí se prst. „Odcházíme,“ přikázal. Fiona se nemohla pohnout.
Nohy jako přilepené k importovanému mramoru. Váha diamantu na levé ruce ji ukotvila k realitě, která se zdála jako halucinace. „Pojď. ”
Leonardův hlas byl tichý.
Jeho masivní ruka se přesunula z jejích prstů na její bok. Dotek byl pevný, majetnický a překvapivě hřejivý skrze tenkou polyesterovou látku. Než stihla sestavit souvislou větu, už se hýbala. Leonardo ji vedl k rozbitým dveřím.
Jeho muži okamžitě stáhli obklíčení a vytvořili těsný neproniknutelný štít, když se proplétali chodbou. Fiona se naposledy ohlédla přes rameno. Cassin stále ležel na podlaze, tvář bílou a zkroucenou čirým zděšením, zatímco Chloe klečela vedle něj a vzlykala do dlaní. Elita, která se jí před pár minutami vysmívala, nyní skláněla hlavy, příliš vyděšená, aby se vůbec setkala s Fioninýma očima.
„Drž oči vpřed, Fiono,“ zašeptal jí Leonardo do ucha. Jeho dech jí šimral na krku. „Nestojí ti za ten čas. ”
Prošli ven do vlhkého newyorského nočního vzduchu a spěchali k soukromému zadnímu prostoru hotelu, kde čekal výtah.
Jízda na střešní heliport byla jako ve snu. Řev Sikorského na ně dopadl jako fyzická zeď. Proud vzduchu zvířil Fioniny tmavé vlasy a přilepil levné zelené šaty na její plné křivky. Leonardo neváhal, pevně ji objal kolem pasu, chránil ji před větrem a prakticky ji nesl posledních deset metrů k vrtulníku.
Pomohl jí dovnitř luxusně zařízené kabiny. Voněla po kůži, leteckém palivu a jeho drahém parfému. Fiona se propadla do plyšového krémového koženého sedadla. Leonardo vlezl hned za ní.
Dveře se zavřely a utěsnily venkovní hluk, nahrazený bzučením, jak pilot přidal plyn. Žaludek se jí sevřel, když se vrtulník vznesl a ostře se naklonil nad zářícím městem. Fiona zírala z okna a sledovala, jak míjí Chrysler Building. Srdce jí bušilo o žebra.
Podívala se na svou ruku. Diamant zachytil světla města a posměšně se třpytil. Konečně našla hlas. „Co jsi to právě udělal?
”
Leonardo se naklonil dopředu a nalil dva poháry Dom Pérignon z malého vestavěného baru. Podal jí křišťálovou sklenku. „Vytáhl jsem tě z místnosti plné zmijí. ”
„Ty…
ty jsi si mě nárokoval. Dal jsi mi prsten na prst. Fionin hlas se panicky zvýšil. Zachránila jsem ti život před rokem.
Nežádala jsem o tohle. Kdo vlastně jsi a proč jsi to udělal před Cassinem? ”
„Jmenuji se Leonardo Costa,“ řekl a usadil se zpět do sedadla. Jeho tmavé oči ji intenzivně studovaly.
„A udělal jsem to, protože to bylo nutné a protože jsem to chtěl. Fiona si zoufale lokla šampaňského. Bublinky ji pálily v krku. „Nutné.
Jak je zinscenovaná mafiánská svatba nutná? A jak jsi vůbec věděl, že tam jsem? ”
Leonardův výraz ztmavl. Uvolněná sebevědomá aura se změnila v něco ostřejšího, něco mnohem nebezpečnějšího.
„Věděl jsem, kde jsi, každou vteřinu dne od té doby, co jsi mě vtáhla do své pekárny, Fiono. Zachránila jsi mi život. Opravdu jsi myslela, že muž v mé pozici jen odejde a nechá svou zachránkyni bez ochrany? ”
Fiona zamrkala.
Její mysl horečně pracovala. „Sledoval jsi mě. ”
„Měl jsem své muže, aby na tebe dohlíželi,” opravil ji bez lítosti. „Sledoval jsem, jak pracuješ ty směšné dvojité směny.
Sledoval jsem, jak tě ten parazit Cassin vysává a pak tě opouští. Téměř jsem ho zabil ten den, kdy opustil tvůj byt. ”
„Proč jsi to neudělal? ”
„Protože jsi plakala,” řekl Leonardo tiše.
Brutální upřímnost v jeho tónu jí přiměla se zachvět. „Nechtěl jsem ti přinést krev na práh, když jsi truchlila. Ale věci se změnily, Fiono. Před třemi dny došlo v mé organizaci k úniku.
”
Fiona se zamračila a pevně sevřela sklenici. „Co to má společného se mnou? ”
„Kulka, kterou jsi mi před rokem vytáhla z ramene, byla vystřelena zabijákem pracujícím pro Volkov bratva. Snažili se zjistit, jak jsem tu noc přežil.
Konečně našli únik. Našli pekárnu. Našli tebe. ”
Chladný adrenalinový bodlák prorazil Fionin hrudník.
„Vědí, kdo jsem. ”
Leonardo ponuře přikývl. „Vědí, že jsi mě zachránila. V jejich očích tě to dělá nepřítelem bratva.
Volnou nit. Moji muži dnes ráno zachytili rozhovory. Plánovali tě vzít dnes večer poté, co opustíš tu párty. ”
Fiona se podívala z okna.
Město dole najednou nevypadalo jako krásná mřížka světel, vypadalo jako lovecký revír. „Takže vtrhneš na párty. Dal jsi mi tenhle prsten. Je to štít.
Pokud jsem snoubenka roda Costa, nemůžou se mě dotknout, aniž by vyvolali plnohodnotnou válku. ”
Přesně tak,“ řekl Leonardo. Fiona vydechla třesavý vzduch a podívala se na svou postavu, na levnou zelenou látku přiléhající k stehnům. Z hořkého smíchu se jí zachvěly rty.
„Šéf mafie a tlustá zlomená pekařka. Jsem si jistá, že Rusové téhle milostné story naprosto uvěří. Než stihla další doušek šampaňského, Leonardo se naklonil přes úzký prostor mezi nimi. Vytrhl jí sklenici z ruky, položil ji na pult a pak jí sevřel bradu ve své velké ruce.
Přinutil ji, aby se na něj podívala. Oči mu žhnuly náhlým intenzivním teplem, které Fioně vyrazilo dech. „Už se v mé přítomnosti neurážej, zavrčel. Jeho hlas byl temně sametový.
Myslíš si, že mi záleží na kostlivcích v tom tanečním sále? Myslíš si, že preferuji ženy, které vypadají, jako by se zlomily v silném vánku? Ženy, které se vyhladoví pro souhlas mužů, jako je Cassin? ” Naklonil se blíž.
Palec mu sledoval jemnou linii její čelisti a sklouzl dolů k pulsu divoce bijícímu na jejím hrdle. „Sledoval jsem tě celý rok, Fiono. Sledoval jsem, jak se pohybuješ. Sledoval jsem, jak se usmíváš.
Dnes večer jsem tě sledoval v těch zelených šatech a stálo mě veškeré sebeovládání, abych je z tebe neroztrhal ve chvíli, kdy jsem vešel do místnosti. ”
Fionina ústa se pootevřela. Tváře jí zrudly do hluboké ohnivé barvy. Žádný muž s ní takhle nemluvil.
Cassin se vždycky cítila jako břemeno, jako něco, co musí skrývat nebo za co se omlouvat. Leonardo se na ni díval, jako by byla hostina, po které hladověl. „Zásnuby jsou taktický krok k udržení Volkovových na uzdě, zamumlal Leonardo. Jeho rty se vznášely jen pár centimetrů od jejich.
Ale nemýl se, mio cuore. Prsten je skutečný. Nárok je skutečný. Teď jsi moje.
A až tento vrtulník přistane u mého panství, uvědomíš si, že nemám absolutně žádný úmysl tě kdy pustit. ”
Vrtulník se znovu naklonil a zanechal za sebou třpytící se panorama Manhattanu a ponořil je do hluboké temnoty nad Atlantikem směrem k budoucnosti, kterou si Fiona nikdy nedokázala představit. Sikorsky přistál na osvětleném heliportu na skalnatých útesech Montauku. Atlantský oceán zuřil dole, temné vlny narážely na skály v bouřlivé symfonii, která odpovídala chaotickému bubnování Fionina srdce.
Jak se rotory zpomalily, těžké dveře kabiny se otevřely a vpustily dovnitř ostrý slaný vánek. Leonardo vystoupil první. Jeho impozantní postava se rýsovala proti drsným bezpečnostním světlům. Natáhl se zpět, sevřel Fioniny boky s tou samou majetnickou pevností a spustil ji dolů, jako by nic nevážila.
Fiona zvedla oči a dech se jí zatajil. Před nimi se tyčila rozlehlá vápencová pevnost, která vypadala méně jako moderní domov a více jako modernizovaný středověký hrad. Vysoké zdi zakončené ostny ze spleteného železa obklopovaly perimetr a Fiona zahlédla červené laserové zaměřovače bezpečnostních kamer sledujících každý pohyb. Muži v taktické výbavě, vyzbrojení útočnými puškami, hlídkovali na upravených pozemcích.
Tohle nebyl jen dům. Byl to silně opevněný velitelský stan. „Vítej domů, Fiono,“ řekl Leonardo a jeho ruka sklouzla dolů, aby propletl prsty s jejími. „Leo, tohle je…
zaváhala, hledajíc slovo. „Děsivé. ”
Nízké zavrnění smíchu mu vibrovalo v hrudi. „Provnější svět.
Ano, pro tebe je to nejbezpečnější místo na zemi. ”
Vedl ji přes masivní mahagonové dveře do velkolepého foyer dlážděného importovaným kararským mramorem. Třpytivý křišťálový lustr házel teplou zlatou záři na dvojité široké schodiště. U paty schodů čekala malá armáda personálu.
V čele stála starší žena v bezvadných černých šatech, s přísným drdolem a laskavýma ostražitýma očima. „Paní Bianchiová,” oslovil ji Leonardo. Jeho tón se změnil z bezohledného mafiánského dona na respektovaného zaměstnavatele. „Tohle je Fiona.
Je to budoucí paní Costová. Poskytneš jí absolutní autoritu a respekt, který poskytuješ mně. ”
Paní Bianchiová ani nemrkla při Fioniných rozcuchaných vlasech nebo levné napjaté látce šatů z Macy’s. Hluboce se uklonila.
„Vítejte, signorino Fiono. Je mi ctí. Okamžitě nechám připravit apartmá v západním křídle. ”
„Ne,” přerušil ji Leonardo.
Jeho hlas klesl o oktávu. „Zůstává v hlavním apartmá se mnou. Nech přinést bezpečnostní složky od Vincenza a řekni kuchyni, ať připraví něco teplého. Měla dlouhou noc.
”
Než Fiona stihla protestovat proti uspořádání spaní, Leonardo ji už vedl po velkém schodišti. Prošli dlouhou chodbou lemovanou klasickým italským renesančním uměním a zastavili se u těžkých dvoukřídlých dveří hlídaných dvěma mohutnými muži, kteří se uctivě poklonili a ustoupili. Hlavní apartmá mělo velikost celého Fionina bytového domu v Queensu. Nabízelo okna od podlahy ke stropu s výhledem na bouřlivý oceán, masivní postel king size s uhlově šedými hedvábnými prostěradly a praskající krb.
Leonardo došel do středu místnosti a otočil se k ní. Adrenalin z útěku vyprchal a Fiona se cítila odhalená a bolestně si uvědomovala svůj vzhled. Zkřížila si ruce přes břicho, obranný zvyk, který si vypěstovala za pět let Cassinovy neúnavné kritiky. „Sundej to,” poručil jí Leonardo tiše.
Fiona ztuhla. „Co? ”
„Ty šaty, Fiono. Sundej si je.
” Přistoupil blíž. „Celou noc taháš za tu levnou látku. Škrábe tě na kůži, dusí tě a nese zápach urážek toho ubohého právníka. Chci to z tebe dolů.
”
„Leo, já… ” Fiona si tvrdě polkla, tváře jí hořely. „Nevypadám jako Chloe. Nevypadám jako ženy, které patří na místa, jako je tohle, pod těmihle šaty.
Já jsem velká. Mám strie. Mám záhyby. Cassin si vždycky zhasínal světla, protože nesnesl se na to dívat.
”
„Nezmiňuj jeho jméno v mé ložnici,” práskl Leonardův hlas jako bič a okamžitě ji umlčel. Syrová zuřivost v jeho očích nebyla namířena na ni, ale na ducha muže, který zničil její sebevědomí. Překlenul vzdálenost mezi nimi a jemně jí odtáhl ruce od břicha. Jeho mozolnaté prsty našly uzel na pase zavinovacích šatů a rychlým záměrným zatažením ho rozvázaly.
„Cassin je slabý, nejistý chlapec, který chtěl kosterní trofej, kterou by mohl ovládat,” zamumlal Leonardo. Jeho klouby se otíraly o jemnou křivku jejího pasu, když rozepínal smaragdovou látku. „Já jsem muž a muž ví, že královna vyžaduje podstatu. ”
Svlékl jí šaty z ramen.
Levný polyester se sjel k jejím nohám a nechal ji stát jen v prostém rozumném spodním prádle. Fiona zavřela oči. Bojovala s nutkáním zakrýt si břicho, skrýt silná stehna. Čekala na zaváhání, na zdvořilé odvrácení jeho pohledu.
Místo toho ucítila jeho ruce. Byly horké a pevné, sevřely její široké boky s takovou úctou, že jí to vyrazilo dech. Leonardo klesl na kolena. Fioniny oči se v šoku rozšířily.
Nejobávanější muž na východním pobřeží před ní klečel. Tvář zabořil do měkkého oblouku jejího bříška. Zhluboka se nadechl a pak přejel rty po její kůži. „Jsi nádherná,” zašeptal proti jejímu tělu, hlasem plným upřímné touhy.
„Každá křivka, každý měkký centimetr tebe. Jsi hostina, Fiono, a já hladověl. ”
Políbil strie na jejích bocích. Sledoval je palci, jako by to byla souhvězdí na noční obloze.
Uctíval tělo, které se naučila nenávidět. Rozkládal pět let psychického zneužívání za pět minut absolutní, nekompromisní oddanosti. Když se konečně postavil, jeho oči byly tmavé a dravé, ale plné něhy, která jí drásala srdce. „Zítra nechám přiletět všechny návrháře z Milána a Paříže.
Na tohle tělo ušijí na míru hedvábí a kašmír, protože hadry z výprodeje se mé ženy nedotknou. Ale dnes večer nemáš nic na sobě. Dnes večer jsi jen moje. ”
Následující ráno násilně vtrhla realita mafiánského podsvětí do pozlaceného útočiště.
Fiona se probudila zamotaná v drahém prostěradle. Vůně Leonardovy kolínské se linula z polštářů. Místo vedle ní bylo prázdné, ale z přilehlé pracovny doléhal slabý napjatý šum hlasů. Zavinula se do luxusního županu s monogramem a bosá se vydala ke škvíře ve dveřích.
Atmosféra uvnitř byla dusivě napjatá. Leonardo stál za masivním mahagonovým stolem, plně oblečený v černém tričku a kalhotách. Vypadal jako bezohledný šéf syndikátu. Před ním stáli tři muži, včetně Vincenza Rossiho, jeho krutě zjizveného podřízeného.
Na stole ležely satelitní snímky, plány a doutnající doutník v těžkém křišťálovém popelníku. „Volkovové prověřují náš perimetr,” říkal Vincenzo a poklepával prstem na mapu Queens. „Grigorij Volkov nebude přijmout oznámení o zásnubách lehce. Ví, že to byla ona, kdo tě v té uličce zachránil, šéfe.
Považuje ji za legitimní vojenský cíl. ”
Leonardova čelist sevřela. „Zdvihni bezpečnost na maximum. Chci okamžité zdvojnásobení bezpečnostních protokolů.
”
Vincenzo kývl. „Úplné uzamčení. Žádný nekontrolovaný personál v okruhu dvou mil od panství v Montauku. Omezení vzdušného prostoru.
Naše kontakty na FAA uzemní všechny neautorizované lety nad východním cípem Long Islandu. Postoj odvety. Úderné týmy v Brooklynu a Little Oděse jsou ozbrojené a čekají na zelenou k zásahu proti lodním frontám vlastněným Volkovovými. ”
„Máme problém, Leonardo,” ozval se další capo ponurým hlasem.
„Týká se to pekárny. ”
Fiona otevřela dveře. „Co je s Havenem sladkostí? ”
Všichni čtyři muži se otočili.
Capové okamžitě sklopili oči a projevili naprostou oddanost ženě, která nosila prsten jejich šéfa. Leonardo přešel místnost ve třech dlouhých krocích, přitáhl si ji k sobě a ochranitelsky ji objal kolem pasu. „Co se stalo s mou pekárnou? “ zeptala se Fiona a zadívala se do Leonardových tmavých očí.
Leonardo si těžce povzdechl. „Ukaž jí to, Vincenzo. ”
Vincenzo váhavě otočil k Fioně iPad. Na obrazovce byl živý zpravodajský přenos z lokální stanice v Queensu.
V dolní části se v zářivých červených písmenech rozvinul titulek: „Požár pátého stupně ničí milovanou místní pekárnu. ” Záběry ukazovaly ohořelé kouřící ruiny Havenu sladkostí. Růžová markýza, na kterou šetřila měsíce, byla roztavená na chodníku. Velká skleněná okna byla vyfouknutá.
Hasiči hasili zbývající žhavé uhlíky místa, kam Fiona za posledních šest let vlila krev, pot a slzy. Fioně se podlomila kolena. Leonardo ji zachytil, okamžitě převzal její váhu a přitiskl jí tvář na hruď. „Ne,” vzlykla, zvuk jí drásal duši.
„Mé trouby, mé recepty, celý můj život byl tam. ”
„Zapálili to ve čtyři ráno molotovovými koktejly,” hlásil Vincenzo tiše a ustoupil, aby jim poskytl prostor. „Hasičský sbor potvrdil akcelerant. Grigorij Volkov zanechal vzkaz na zdi v uličce.
Oko za oko. Dluh zůstává. Zapálili to jen proto, aby ti poslali vzkaz. Zničili mi živobytí, řekla Fiona udušeně a podívala se na Leonarda s viděním rozmazaným hněvivými slzami.
Zničili živobytí, zapálili to, protože jsou to zbabělci, kteří udeří na prázdné budovy v hloubi noci. ”
Leonardo zavrčel a hladil ji po vlasech. „Znovu ji postavím, Fiono. Desetkrát větší, padesátkrát úspěšnější.
Budeš mít kulinářské impérium, až skončím. ”
„Šéfe,” přerušil ho Vincenzo opatrným šepotem. „Je toho víc. Zadní bezpečnostní brána pekárny nebyla prolomena silou.
Někdo dal Volkovovým přepisovací kód. Kód, který znal jen majitel a zaměstnanci. ”
Fiona si otřela oči a zmateně se zamračila. „To je nemožné.
Jen moje dvě pekařky, Maria a Rosa, ten kód měly. Jsou se mnou už léta. Jsou jako rodina. Nikdy by…
”
„Kdo jiný znal ten kód, Fiono? ” přerušil ji Leonardo. Jeho hlas klesl do smrtící ledové intonace. Ztuhla.
Krev jí z obličeje zmizela, když jí to došlo jako fyzická rána do břicha. Cassin. Když spolu chodili, vyžádal si kód, tvrdil, že potřebuje místo, kde ho nikdo nebude rušit při pozdějších studiích. Od té doby ho nezměnila, protože byla příliš zlomená, příliš zahlcená dluhy, než aby vůbec myslela na bezpečnostní systém.
Vincenzo potvrdil jeho podezření ponuře. „Získali jsme bezpečnostní záznamy z večerky přes ulici. Černý Mercedes zastavil ve tři ráno u uličky. Cassin Pierce seděl na sedadle spolujezdce.
Podal lísteček Grigorijovým vykonavatelům. Výměnou mu předali tlustou obálku. Hotovost. ”
Fioně se zvedl žaludek.
Zrada byla tak hluboká, tak zakořeněná, že překonala hněv a usadila se v prázdné bolavé nicotě. Cassin ji nejen ponížil na gala, ale prodal ji ruské mafii, aby pokryl vlastní dluhy. Aktivně se podílel na zničení podniku, který platil za jeho právnické vzdělání. „Věděl o tom,” zašeptala Fiona.
Realita se v ní usazovala. „Vždycky o tom věděl. ”
„Ne, prodal,” opravil ji Leonardo tiše. Pustil Fionu a otočil se zpět ke stolu.
Ochránitelský milenec zmizel, okamžitě nahrazen vrcholovým predátorem newyorského podsvětí. „Vincenzo, najděte ho. Je mi jedno, jestli se skrývá ve své právnické kanceláři, v penthouse Chloe Vanderpompové nebo v krysí díře v Bronxu. Najděte ho a přiveďte ho do skladu v doku.
Nezabijte ho. Patří mně. ”
„A Volkovové? ” zeptal se Vincenzo s očima planoucíma očekávaným násilím.
Leonardo si vzal svůj zlatý zapalovač a cvakl ho. Plamen osvětlil nemilosrdný obrys jeho zjizvené tváře. „Grigorij Volkov se dotkl toho, co je moje. Spálil svatyni mé ženy.
Mobilizujte úderné týmy. Napadněte jejich lodní fronty. Spalte jejich sklady. Potopte jejich plavidla v přístavu.
Chci, aby obloha nad Little Oděsou byla do soumraku zadušená kouřem. Vypukneme ve válku. ”
Fiona stála uprostřed pracovny. Plyšový župan obepínal její ženské křivky.
Včera byla pekařkou, která plakala nad levnými zelenými šaty. Dnes byla katalyzátorem mafiánské války stojíc vedle muže, který byl ochoten spálit město, aby pomstil její slzy. Leonardo k ní přistoupil a sevřel jí tvář v dlaních. „Důvěřuješ mi, Fiono?
”
Podívala se na hořící intenzitu v jeho očích. Cítila váhu desetikarátového diamantu na prstě. Cassin se jí snažil udělat malou, bezvýznamnou a nahraditelnou. Leonardo z ní dělal centrum svého násilného, děsivého vesmíru.
„Ano,” zašeptala divoce. „Důvěřuji ti. ”
„Dobře. ” Leonardo se zlověstně usmál.
„Tak se obleč, mia regina. Ty a já navštívíme tvého bývalého snoubence. ”
Obrněný Mercedes-Maybach tiše vplul do rozlehlého vlhkého prostoru prázdného skladu v brooklynském námořnictvu. Ve vzduchu se linula vůně slané vody, rzi a staré krve.
Fiona vystoupila z vozu. Levné zelené polyesterové šaty byly dávno pryč. Na jejich místě měla na míru ušitý půlnočně černý kašmírový kabát přes tmavé hedvábné šaty, které Leonardo před pár hodinami přivolal ze soukromého butiku. Látka se bezchybně snášela přes její štědré křivky, objímala pas a s neomylnou elegancí zdůrazňovala plná prsa a silná stehna.
Už nevypadala jako oběť. Vedle Leonarda, jehož děsivá přítomnost zdánlivě ovládala samotné stíny skladu, vypadala Fiona jako mafiánská královna vstupující na dvůr. Uprostřed betonové podlahy, osvětlené jediným ostrým halogenovým světlem, stála dřevěná židle. Přivázaný k ní, třesoucí se tak prudce, že mu cvakaly zuby, byl Cassin Pierce.
Jeho smoking od Toma Forda byl zničený, potrhaný na ramenou a potřísněný mastnotou z uličky, odkud ho Vincenzovi muži vytáhli. Jedno oko měl oteklé a z roztrženého rtu mu stékal tenký pramínek krve. Když uslyšel ostré cvaknutí Fioniných podpatků, jeho zdravé oko vystřelilo vzhůru. „Fiono!
” vydechl. Hlas se mu zlomil v zoufalé úlevě. „Fiono, díky bohu. Řekni jim, řekni těm zvířatům, že jsme byli zasnoubení.
Řekni jim, že jsem junior partner u Harrisona a Wellse. Musíte to zastavit. Jsou šílení. ”
Fiona se zastavila deset stop od něj a podívala se na muže, kterého milovala.
Na muže, pro kterého se sama vyhladověla, na muže, který se jí vysmíval před stovkami lidí před pouhými čtyřiadvaceti hodinami. Vypadal neuvěřitelně malý. Leonardo stál vedle ní s rukama ležérně zastrčenýma v kapsách kalhot. Neřekl nic.
Nechal ji vést. „Přesně vědí, kdo jsi, Cassine,” řekla Fiona hlasem zlověstně klidným. „A vědí, co jsi dělal ve tři ráno za Havenem sladkostí. ”
Cassinova tvář ztratila poslední zbytky barvy.
„Já… já nevím, o čem mluvíš. Požár, Fiono, to je tragédie, ale celou noc jsem byl v Chloeině penthouse. ”
„Nelži mé ženě,” zahřměl Leonardův hlas tak nízko a smrtelně, že se Cassinovi zježily chloupky na zátylku.
Vincenzo se vynořil ze stínů a ležérně hodil na Cassinovo klíně manilovou obálku s penězi od Volkovových. Cassin zíral na svazky stodolarových bankovek a poslední zbytky jeho arogantní fasády se rozpadly. Začal hyperventilovat. „Proč, Cassine?
” zeptala se Fiona a přistoupila blíž. Masivní diamant na jejím prstě zachycoval ostré světlo. „Už jsi mě opustil. Už jsi získal dědičku.
Proč jsi prodal mou pekárnu ruské mafii? Proč jsi zapálil místo, které tě živilo, když jsi neměl nic? ”
„Protože to nebyla jenom tvoje, Fiono! ” vyštěkl Cassin, směs strachu a jeho vrozené toxické povýšenosti prosakovala.
„Vždycky jsi byla tak hloupě slepá. Jak si myslíš, že jsem tak rychle splatil studentské půjčky? Jak si myslíš, že jsem si mohl dovolit zálohu na byt v Tribece ještě než jsem se stal partnerem? ”
Fiona se zamračila.
„O čem to mluvíš? ”
„Komerční účty,” vložil se do toho Leonardo hladce, s očima upřenýma na Cassina jako jestřáb. „Pral jsi peníze pomocí jejího podniku. ”
Cassin se zachechtal manickým vzlykem.
„Dva roky jsem přes prodejní účty Havenu sladkostí přeposílal peníze z Volkovových krycích společností. Nikdy jsi nekontrolovala účetní knihy, Fiono. Jen jsi pekla své malé cupcakes a usmívala se. Ale pak IRS zahájila audit mé firmy.
Zpanikařil jsem. Potřeboval jsem, aby zmizela stopa, a Volkovové potřebovali poslat Leonardovi zprávu. Vyhrál jsem. ”
Fiona na něj hleděla.
Hloubka jeho zrady byla bezedná. Neopustil ji jen tak. Léta ji využíval jako zločinecký štít. Způsobil její finanční zkázu, zatímco spal v její posteli a kritizoval její váhu.
„A Chloe Vanderpompová? ” zeptal se Leonardo nebezpečně konverzačním tónem. „Jen shoda náhod. ” Cassin polkl.
„Její otec vlastní atlantické lodní trasy. Volkovové ty trasy potřebovali, aby obešli vaše doky, Costo. Vzít si Chloe byl jediný způsob, jak zajistit smlouvy pro Grigorije Volkova. Udělal jsem to pro přežití.
Musel jsem. ”
Fiona pocítila vlnu naprostého znechucení. Už nebyla zlomená, cítila se osvobozená. Muž, nad kterým truchlila, nikdy neexistoval.
„Říkal jsi mi, že jsem pro tebe jen odrazový můstek,” řekla Fiona tiše a sklonila se, aby byla v úrovni jeho očí. „Smál ses mému oblečení. Nazval jsi mě tlustou a ubohou. Ale podívej se na sebe, Cassine.
Jsi jen parazit. Slabý, zoufalý parazit žijící ze žen, protože nemáš žádnou vlastní skutečnou moc. ”
Cassin se ušklíbl, strach na chvíli zastřený jeho uraženou pýchou. „A myslíš si, že tě tahle bestie miluje?
Podívej se na sebe, Fiono. Jsi velryba. Jen tě využívá, aby urazil Volkovy. ”
Než Fiona stačila zareagovat, Leonardo se pohnul.
Byl to záblesk děsivé, explozivní násilnosti. Chytil Cassina za vlasy, trhl mu hlavou dozadu a vrazil mu pěstí přímo do čelisti. Hlasitě se ozvalo nechutné křupnutí kosti. Cassin vyplivl krev a tři zuby a hystericky vzlykal.
„Řekl jsem ti to,” zašeptal Leonardo a vytáhl z bundy lesklou na zakázku kovanou dýku. Přiložil plochu studené oceli na Cassinovu chvějící se tvář. „Podívá-li se na někdo s něčím menším než uctíváním, přijde o oči. Naposledy jsi urazil mou královnu.
”
„Leo,” řekla Fiona a položila jemnou ruku na jeho předloktí. Mafiánský šéf se okamžitě zarazil. Krvelačnost v jeho očích otupěla, když se na ni podíval. „Nezabíjej ho,” řekla Fiona klidně.
Cassin vděčně vzlykal. „Děkuji ti, Fiono. Díky Bohu. ”
„Zabití je příliš snadné,” přerušila ho Fiona.
Její oči se nikdy neodtrhly od Cassinovy vyděšené tváře. „Je to právník. Miluje své zakázkové obleky a život ve vyšší společnosti. Vezmi mu to.
”
Leonardovy rty se zkroutily do pomalého drtivě krutého úsměvu. Dokonale jí rozuměl. „Vincenzo,” přikázal a couvl a schoval nůž. „Přineste finanční knihy, které jsme získali, z jeho bytu, na FBI anonymně.
Chci, aby byl do pondělka vyloučen z advokacie. ” Pak mu zlomte obě ruce. Chci, aby už nikdy nemohl držet pero, ani si zavázat hedvábný uzel. ”
Cassin křičel, zmítal se proti svému omezení.
„Ne, ne, prosím, Costo, prosím. ”
„A pak,” pokračoval Leonardo přes jeho křik, „hoďte ho do Malé Oděsy. Dejte Grigoriji Volkovovi vědět, že jeho právníček všechno přiznal a neuspěl v zajištění Vanderpompowych lodních tras. Jsem si jistý, že Rusové budou nadšení, až ho uvidí.
”
Fiona se otočila zády k Cassinovi, zatímco Vincenzo a dva vymahači přistoupili s těžkými ocelovými trubkami. Ani nemrkla při zvuku prvního lámání kosti, ani při následném mučivém výkřiku. Prostě vyšla ze skladu do chladného nočního vzduchu a nechala svou minulost v temnotě, kde patřila. Leonardo vyšel o chvíli později s bundou přehozenou přes ramena.
Přitáhl si ji k sobě a políbil ji na temeno hlavy. „Volkovové jsou na řadě,” slíbil jí do vlasů. „Zítra už v New Yorku nezůstane žádný ruský syndikát. ”
„A potom?
” zeptala se Fiona a podívala se na něj. Leonardo se usmál. „Upečeme. ”
O rok později bylo otevření La Regina, královna, nejpřísněji střeženou vstupenkou na Manhattanu.
Rozkládající se vícenásobný rohový pozemek v Tribece byl kulinářským impériem, mistrovským dílem benátského skla, dovezeného mramoru a opojné vůně karamelu, bohatého espressa a pečícího se chleba. Ulicí se vinula fronta tři bloky dlouhá. Potravinářští kritici z New York Times a inspektoři Michelinu se mísili s celebritami a politiky prvního sledu. Všichni se dožadovali ochutnávky legendárních zákusků.
V opulentním soukromém VIP prostoru s výhledem na hlavní patro stála Fiona Costová před zrcadlem od podlahy ke stropu. Zatajila dech. Měla na sobě na zakázku navržené šaty od Dolce & Gabbana v jedovatě rudé barvě. Těžké hedvábí bylo mistrovsky ušité, aby oslavilo každý centimetr její plnoštíhlé postavy.
Pevně se stahovalo v pase, zvýrazňovalo dekolt a těžce splývalo přes široké boky a silná stehna. Rozparek na boku odhaloval páskovou botu Christian Louboutin. Kolem krku se jí vinul řetěz bezchybných diamantů, které ladily s masivním zásnubním prstenem spočívajícím vedle tlustého platinového snubního prstenu. Už se neskrývala.
Byla velkolepá a věděla to. „Vypadáš naprosto zničující, mia regina,” zamumlal temný sametový hlas ze dveří. Fiona se usmála a otočila se, zatímco Leonardo za sebou zamkl těžké mahagonové dveře. Vypadal nebezpečně pohledně v zakázkovém černém smokingu.
Bledá jizva na jeho tváři jen přidávala na jeho drsné, nedotknutelné auře. Costa Syndicate byl nyní nespornou, jedinou mocí na východním pobřeží. Volkovové byli systematicky rozebráni a vyhlazeni v brutální třítýdenní stínové válce. Grigorij Volkov byl mrtvý.
A Cassin Pearce? Podle posledních drbů, které se Fiona dozvěděla, byl vyloučený zmrzačený muž odpovídající jeho popisu vidět, jak prosí o drobné poblíž mříže metra v Bronxu. Zcela nepoznatelný. Leonardo přešel místnost s očima tmavýma dravou touhou.
Nestaral se o celebrity prvního sledu čekající dole. Staral se jen o ženu před sebou. Přitáhl si Fionu pevně k hrudi. Jeho velké ruce okamžitě klesly, aby sevřely její bujné plné boky a zmáčkly měkké maso přes drahý hedvábí.
„Víš, jak těžké pro mě je nechat ostatní muže, aby se na tebe dnes večer dívali? ” zamručel hravě a líbal ji s otevřenými ústy podél linie čelisti. Posouval se dolů k citlivé kůži krku. „A oni se dívají.
A já jim chci vyrvat oči. Jsi bohyně, Fiono. ”
Fiona zaklonila hlavu a tiše si povzdechla, zatímco jeho ruce bloudily po jejím břiše a uctívaly křivky, které kdysi tak zoufale chtěla zmenšit. „Můžou se dívat, jak chtějí, Leo.
Ale já patřím jen muži, který pro mě spálil půlku města. ”
Leonardo se zasmál temným vibrujícím zvukem proti její kůži. Odstoupil jen natolik, aby se jí podíval do očí. Bezohledný mafiánský don jí byl zcela bezmocně oddán.
„Spálil bych zbytek světa na popel, kdybys mě o to požádala. Tvoje pekárna je triumf. Dobyla jsi New York. ”
„Dobyli jsme ho,” opravila ho Fiona tiše, zvedla ruku a přejela prsty po jeho tváři.
„Už nejsem odrazový můstek, že ne? ”
Leonardo souhlasil a poklekl si před ni, přesně jak to udělal první večer v Montauku. Přitiskl si tvář k jejímu měkkému hedvábím potaženému břichu a s náboženským uctíváním políbil samotný střed jejího těla. „Ty jsi trůn.
”
Znovu se postavil a nabídl jí paži. „Jsi připravená čelit svému království, paní Costová? ”
Fiona se naposledy podívala na svůj odraz. Viděla strie slabě viditelné přes rozparek šatů, kulatost své tváře, tloušťku paží.
Viděla moc. Viděla krásu. Viděla ženu, která byla milována zpět k životu monstrem, které se k ní chovalo jako ke královně. „Pojďme,” usmála se Fiona a vklouzla mu rukou do paže.
Těžké dveře se otevřely a král a královna New Yorku sestoupili po mramorových schodech do oslepujícího záblesku fotoaparátů připravených pohltit svět.