Úterní noc v New Yorku byla jako led, když Juliet Hay spěchala po Sedmdesáté druhé ulici. Ve svých šestadvaceti letech žila klidný, spořádaný život mladší restaurátorky v Sotheby’s, kde trávila dny vracením života zapomenutým mistrovským dílům. Deštivé ulice byly skoro prázdné, a když si u rohu Park Avenue upravovala popruh kožené tašky, její mysl už bloudila k zbytkům thajského jídla v jejím malém bytě v Astorii. V tu chvíli na chodník prudce najelo černé Cadillac Escalade.
Než stačila zaregistrovat masivní vozidlo, dveře se otevřely a dvě postavy v černém vyrazily ven. První muž, hromada svalů jako cihlová zeď, ji chytil za ramena. Druhý, menší a děsivě rychlý, jí přitiskl rukavici na ústa a potlačil křik, který se jí dral z hrdla. „Ani hlásku, Katerino,“ zasyčel jí do ucha dechem páchnoucím po cigaretách a mátových žvýkačkách.
Juliet se zmítala, ale byla to marná snaha. Panika jí explodovala v hrudi. Katerina? Kdo to sakra byla Katerina?
Snažila se říct, že mají špatnou osobu, ale rukavice jí drtila rty proti zubům. Za pár sekund ji vrhli do temného interiéru SUV. Dopadla tvrdě na podlahu, dech se jí vyrazil. Než se vzpamatovala, zipové pásky se jí zařezávaly do zápěstí a přes hlavu jí přetáhli hrubou plátěnou tašku.
„Jeď, jeď! “ zařval větší muž a motor zavyл. „Děláte chybu! “ zakřičela Juliet přes látku.
„Nejsem Katerina. Jmenuji se Juliet. Pracuji v aukční síni. Vezměte si peněženku, jen mě pusťte!
“
Ozval se krutý smích. „Pěkný pokus, princezno. Tvůj starej si myslel, že tě schová na očích. Šéf už měsíce sleduje rodinu Volkovových.
Jsi naše zlatá jízdenka. “
Volkov. Srdce jí bušilo o žebra jako uvězněný pták. Kávu si koupila v Santroceusu, než se vrátila do práce.
Měla na sobě vintage trenčkot z second handu v Brooklynu. Byla to katastrofální záměna identity. „Musíte zkontrolovat můj průkaz! “ vzlykala.
„Je v tašce, přísahám! “
Těžká bota ji přitlačila ke koberci. „Ještě jedno slovo a zlomím ti čelist. Duch tě chce živou, ale neřekl, že musíš být hezká.
“
Duch. I civilisté v New Yorku slyšeli šepoty o muži, kterému říkali Duch New Yorku. Byl hlavou zločinecké rodiny Castiglione, přízrak, který za pět let nemilosrdně ovládl podsvětí města. A teď si jeho muži mysleli, že unesli dceru jeho ruského rivala.
Cesta trvala věčnost. Juliet ležela ve tmě, každá nerovnost silnice jí posílala bolest do svázaných paží. Zvuk dálnice ustoupil hrubším cestám, vzdálené mlhové houkačky prozradily blízkost vody. Vzduch změnil vůni – z výfuků se stal puch slané vody, hnijícího odpadu a železa.
SUV zastavilo. Hrubé ruce ji vytáhly ven, upadla na kolena a roztrhla si punčochy. „Vstaň,“ zavrčel Viktor a trhl s ní za vlasy. Juliet vykřikla.
Horké slzy smáčely látku kapuce. Uvnitř budovy byl mrazivý industriální chlad. Kovový pach staré krve a čpavku jí zaplavil smysly. „Vítejte v Hunts Pointu, princezno,“ ozval se Tommy.
„Konec cesty pro impérium Volkovových. “
Donutili ji kleknout na kovovou mříž podlahy. Pak jí strhli kapuci. Ostré halogenové světlo ji oslepilo.
Když si oči zvykly, uviděla obrovské rezavé železné háky visící ze stropu, betonové zdi poskvrněné špínou a tmavými skvrnami. Žádná okna, žádný východ. Viktor si zkřížil paže. „Velká princezna bratvy nevypadá moc drsně bez ochranky svýho otce.
“
„Podívejte se na mou tvář! “ prosila Juliet. „Nejsem Ruska. Mám řidičák v tašce, průkaz do Sotheby’s.
Prosím, jen se podívejte! “
Viktor přistoupil blíž a bez varování ji uhodil do tváře. Hlava jí švihla stranou, upadla na bok. Kovová chuť krve jí zaplavila ústa, ret se jí roztrhl.
„Drž hubu! “ zařval Viktor. „Tvůj otec minulý týden zlikvidoval tři naše lidi v Brighton Beach. Šéf tě přijde řešit osobně.
Až pro tebe Volkov přijde, rozsekáme ho tady. “
Juliet ležela na mrazivé podlaze. Tady zemře. Až Duch dorazí a zjistí, že není dívkou Volkovových, bude to jedno.
Viděla jeho muže, zná jeho úkryt. Je zátěž. A takoví muži nenechávají volné konce. „Šéf je za pět minut tady,“ oznámil Tommy a podíval se na telefon.
„Udělej ji prezentovatelnou. Má rád, když se na něj jeho ceny dívají, když mluví. “
Viktor ji táhl zpět na kolena. Juliet byla omámená, krev jí kapala z brady na béžový límec.
Už se nebránila. Jen tam klečela a třásla se, čekala na konec. Ticho přerušil zvuk těžkých pneumatik na štěrku. Několik vozidel.
Vrata začala stoupat a odhalovala tři černé Mercedes-Benz G-Wagony. Dveře se otevřely v dokonalém souzvuku a desítky mužů v neposkvrněných oblecích tiše zaplavily sklad. Pohybovali se s děsivou přesností, bez jediného slova zajistili perimetr. Juliet zavřela oči.
Takhle skončí její život. Kvůli pitomému vintage kabátu. Pak se otevřely zadní dveře prostředního vozu. Atmosféra v místnosti klesla o deset stupňů.
Pomalé, rozvážné kroky se ozývaly po betonu. Muži se rozestoupili jako rudé moře. Duch New Yorku dorazil. Dominic Castiglione vešel do ostrého světla.
Byl děsivě krásný, vysoký, širokých ramen, v uhlově šedém smokingu na míru. Jeho ledově modré oči přejely místnost, než se zastavily na drobné třesoucí se postavě klečící na podlaze. „Podívej se na mě,“ přikázal. Jeho hlas byl hluboký, hladký, plný nesporné autority.
Juliet se nepohnula. „Podívej se na mě. “
Pomalu zvedla hlavu. Ostré světlo osvětlilo fialovou modřinu přes levou lícní kost, roztržený krvavý ret a čirý teror v širokých zelených očích.
Dominic zastavil. Vzduch mu zmizel z plic. Svět, skladiště, jeho muži – všechno se vypařilo. Poprvé za deset let legendární, neochvějný Duch New Yorku pocítil, jak mu srdce přeskočilo.
Ty oči znal. Tuto tvář znal. Před pěti lety, v mrazivou prosincovou noc, mu konkurenční gang v Hell’s Kitchen vystřelil dvě kulky do boku. Umíral v temné uličce.
Pak se objevila andělka – mladá žena v sestřině uniformě, vyčerpaná, cestou z noční směny. Nekřičela, neutekla. Odvlekla ho do svého malého bytu, zašila mu rány a celou noc mu zachraňovala život rukama, které se třásly, ale nikdy nepřestaly pracovat. Když se probudil, jeho muži ho už odvezli.
Nikdy se nedozvěděl její jméno. Pět let prohledával město a hledal dívku s laskavýma zelenýma očima. A teď tady byla – jediná čistá bytost, kterou kdy potkal – svázaná na špinavé podlaze jatek, zbitá jeho vlastními muži. „Ty,“ zašeptala Juliet.
Sotva slyšitelně. Dominicův šok se proměnil v něco děsivého. Chladný šéf zmizel, nahradila ho čirá apokalyptická zuřivost. Pomalu otočil hlavu k Viktorovi.
„Kdo jí to udělal? “ zeptal se. Jeho hlas byl smrtící vibrující šepot. Viktor se nafoukl, špatně si vyložil situaci.
„Bojovala, šéfe. Pořád křičela, tak jsem jí musel ukázat, kdo je tady šéf. Víte, jaké jsou ty ruský… “
Nedokončil větu.
Dominic se pohnul rychleji, než bylo lidsky možné. Popadl Viktora za hrdlo a srazil ho proti kovovému stolu. „Šéfe, počkejte! “ Tommy sáhl po revolveru.
Dva z Dominicových bodyguardů, Enzo a Mateo, okamžitě vystřelili. Tommy se zhroutil mrtvý dřív, než se jeho kolena dotkla země. Juliet vykřikla a schoulila se do klubíčka. Dominic se naklonil k dusícímu se Viktorovi.
„Dotkl ses jí svýma špinavýma rukama. Udeřil jsi ji. “ Pustil ho a otočil se k Enzovi. Stál uprostřed krve a špíny, bezvadný oblek zničený, a vydal řev, který otřásl základy skladiště.
„Zabijte každého, kdo se jí dotkl! “
Enzo zvedl zbraň a vložil Viktorovi kulku mezi oči. Dominik ignoroval mrtvoly. Klesl před Juliet na kolena, vytáhl stříbrný nůž a opatrně přeřízl plastové pásky z jejích zápěstí.
Zhroutila se dopředu, ale on ji zachytil a přitáhl si ji k sobě. Přehodil přes ni svůj těžký kašmírový kabát. „Mám tě,“ zašeptal. Jeho hlas byl neuvěřitelně jemný.
„Jsi v bezpečí. Nikdo se tě už nikdy nedotkne. “
Cesta z Hunts Pointu byla rozmazaným městem světel a ticha. Juliet seděla v obrovském zadním sedadle G-Wagonu, zahalená v teple Dominicova kabátu.
Její mysl byla roztříštěná. Před hodinou byla restaurátorkou umění. Teď kolem ní seděli nejnebezpečnější muži v New Yorku a ona uháněla pryč z jatek. „Kam mě vezeš?
“ zašeptala. Dominik otočil hlavu. Jeho oči se zjemnily. „Někam do bezpečí.
Někam, kde tě nikdy nikdo nenajde. “
Projeli mostem a vjeli do mrakodrapu v Tribece. Soukromý biometrický výtah je vyvezl do penthouseu zabírajícího celé patro – okna od podlahy ke stropu, černý mramor, panoramatický výhled na město. Pevnost na obloze.
Doktor přišel do patnácti minut, tiše zašil Julietin ret, ošetřil modřiny a obvázal zápěstí. Pak odešel se strážemi do chodeb. Dominic jí nalil whisky. „Napij se.
Pomůže ti to s poklesem adrenalinu. “
Juliet spolkla pálivou tekutinu. Pak se rozhlédla po muži, který ji zachránil. „Pět let jsem prohledával tohle město,“ řekl.
„Hledal jsem dívku se zelenýma očima, která mě zašívala v Hell’s Kitchen. Zmizela jsi. “
„Tví muži přišli zpět,“ zašeptala. „Nesli zbraně, byli celí od krve.
Bála jsem se, že mě chtějí umlčet. Sbalila jsem si tašku a ráno odešla. “
„Hledali tě, aby tě přivedli ke mně. Dlužím ti život.
“
„Nic mi nedlužíte,“ prosila. „Já jen chci domů. Mám kočku, zítra mám práci. Slibuju, že nic neřeknu policii.
Jen mě nechte jít. “
Dominic si před ní klekl. „Nemůžeš jít domů, Juliet. Rusové vědí, že tě odvedl můj gang.
Myslí si, že jsi Katerina Volkovová. Když tě nechám odejít, unesou tě ze zápraží ještě před úsvitem. Budou tě mučit, jen aby mi poslali vzkaz. “
„Ale já nejsem ona!
“
„Na tom nezáleží. V tomto světě je vnímání realita. Muži, které mám, unesli dívku, na které mi záleží. A je to jediná živá duše na tomto světě, kvůli které bych spálil celé město.
“ Položil palce proti její líci, jeho dotek byl překvapivě teplý. „Zůstaneš tady. Zachránila jsi mi život ve tmě. Teď ti zachráním život já.
“
Tři dny žila Juliet v pozlacené kleci. Výtahy vyžadovaly biometrii, ozbrojení strážci bděli na chodbách, telefon jí zabavili. Dominik se k ní choval jako ke královně – nechal jí vařit její oblíbená jídla, poslal jí hedvábné oblečení, díval se na ni s intenzitou, která jí rozechvívala srdce z důvodů, jež neměly nic společného se strachem. Čtvrtou noc válka dorazila do New Yorku.
Juliet seděla u televize, když se na obrazovce objevil hořící sklad v Brighton Beach. „Úřady podezřívají žhářství, vypadá to jako koordinovaný útok na majetek ruského oligarchy Alexeje Volkova. “
Dominic vtrhl do bytu. Košili měl vyhrnutou, klouby rozbité a krvácející, páchl kouřem a střelným prachem.
Za ním vpochodoval elegantní Lorenzo. „Zaútočili na kontejnery v Red Hooku,“ argumentoval Lorenzo. „Volkov posílá vzkaz. Myslí si, že držíme jeho dceru.
Musíme vydat prohlášení. “
„Nikomu se nevysvětluju,“ zavrčel Dominic. „Volkov vstoupil na moje území. Roztrhám jeho impérium cihlu po cihle.
“
„Dominiku, začínáš válku kvůli nedorozumění! Komise tě nepodpoří kvůli nějaký civilistce! “ Lorenzo vrhl jedovatý pohled k pohovce. Dominic ho chytil za klopy a praštil jím o mramorový sloup.
„Pozor na jazyk. Mluvíš o ní s úctou, nebo ti vyříznu jazyk z hlavy. Rozumíš? Sestav capos.
Dnes večer udeříme na Volkovovu pokladnu. “
Když Lorenzo zmizel, Dominic stál u ostrůvku, svíral mramor, dokud mu nezbělely klouby. Zavřel oči, bojoval s násilnou částí sebe sama. Juliet k němu přistoupila bosá.
„Krvácíš,“ řekla tiše a jemně přejela po rozbitých kloubech. „Není to moje krev. “ Jeho hlas byl plný hanby. „Nechci, abys viděla tuhle moji stránku.
Chci tu ošklivost od tebe držet dál. “
„Nemůžeš mě ochránit před válkou, která začala kvůli mně. “
„Spálil bych svět na popel, kdyby to znamenalo udržet tě v teple. “ Naklonil se, čelo se mu opřelo o její.
Byl to neuvěřitelně zranitelný pohyb od muže, který vládl strachem. Další ráno Dominic odešel před úsvitem na schůzku s pěti rodinami. Juliet, znuděná a neklidná, se uchýlila do jeho pracovny. Jako restaurátorka umění byla zvyklá vidět, co ostatní přehlédli – falešné tahy štětcem, skryté vrstvy pod plátnem.
Když prohlížela police, všimla si koženého deníku zaklíněného mezi svazky římských dějin. Nebyla to kniha. Byl to ručně psaný účetní deník – sloupce čísel, termíny, bezpečné domy. Uvnitř vazby našla složený pergamen.
Byl to tištěný profil cíle. Katerina Volkovová. Dívka na fotografii byla blond, o deset centimetrů vyšší a s jizvou nad obočím. Ale někdo vzal černé pero a nadepsal přes Katerininy údaje nové jméno: „Změna cíle.
Sedmdesátá druhá ulice. Úterní večer. Zaměstnankyně Sotheby’s, Juliet Hayesová. “
Nebyla to záměna identity.
Nikdy nebyla. Viktor a Tommy měli chytit přímo ji. Juliet se podívala blíž na rukopis. Sklon písmene T, agresivní přeškrtnutí H.
Tento rukopis viděla včera – Lorenzo si dělal poznámky v kuchyni. Lorenzo. Dominicův důvěryhodný podřízený, který naplánoval celou válku, aby se sám dostal na trůn. „Neměla bys špehovat, Juliet.
“
Hlas prořízl ticho jako žiletka. Ve dveřích stál Lorenzo, v ruce tlumenou pistoli. Jeho uhlazený úsměv zmizel. „Nastavil jsi ho,“ řekla Juliet, hlas měla pevný navzdory teroru.
„Zosnoval jsi únos. Chtěl jsi válku, aby ho mohli zabít. “
„Viktor byl idiot,“ ušklíbl se Lorenzo. „Řekl jsem mu, ať chytí tu dívku ze Sedmdesáté druhé.
Katerinu jsem mu nadhodil jen pro motiv. Dominik je zrovna teď ve skladišti v Queensu. Čekají na něj Volkovovi muži. Až bude mrtvý, řeknu policii, že Rusové vnikli do bytu, aby si vzali rukojmí zpět.
“
„Bude to vědět,“ řekla Juliet. „Přežije. A až to zjistí, vymaže tě z existence. “
„Odvážná slova pro mrtvou dívku.
“ Zvedl zbraň k její hlavě. „Na shledanou, Juliet. “
Třísk! Těžké sklo okna se roztříštilo.
Masivní předmět proletěl místností a zasáhl Lorenze do ramene, otočil ho. Jeho zbraň vystřelila do stropu. Dveře pracovny vykopli z pantů. Ve dveřích stál Dominic, útočná puška u ramene, oblek roztrhaný, tvář potřísněná sazemi a krví, oči hořící démonickou zuřivostí.
„Na schůzku jsem nešel. Přišel jsem na to,“ zařval. Lorenzo zbledl. „Šéfe, počkejte!
Byla to past! Rusové prolomili obvod! Snažil jsem se ji chránit! “
Dominic nezaváhal.
Zvedl pušku, zamířil nízko a zmáčkl spoušť. Lorenzovo koleno explodovalo. Padl na roztříštěné sklo a ječel agónií. Dominic vešel, drtil sklo pod botami, odhodil pušku a vytáhl devítimilimetrovou pistoli.
„Myslel sis, že jsem slepý. Poslal jsi mě do skladiště s tím, že Volkov chce vyjednávat. Ale čekali tam čečenští žoldáci. Řekli mi, že si je najal Ital ve stříbrném obleku s účtem na Kajmanských ostrovech.
Zaplatil jsi jim, aby mě zabili, abys mohl sedět na mém trůnu. “
Pak uviděl otevřený spis. Přeškrtnutou fotku. Ručně psanou poznámku.
Došlo mu to. „Ty jsi zosnoval únos. Nechal jsi je tahat ji tmou. Poslal jsi ji na jatka.
A právě jsi jí mířil zbraní na hlavu. “
„Dominiku, přísahám při Bohu! “
Bum. Druhý výstřel.
Lorenzovo tělo cuklo a zůstalo nehybné. Dominic okamžitě zasunul zbraň. Monstrum zmizelo. Klesl na kolena doprostřed střepů, které se mu zařezávaly do kalhot, a vtáhl Juliet do náruče.
„Ublížil ti? Řekni mi, že se tě nedotkl. “
„Nedotkl,“ vzlykala a zabořila tvář do jeho hrudi. „Jsem v pořádku.
“
„Je mi to tak líto. Přivedl jsem nebezpečí k tvým dveřím. Přísahám při svém životě, je konec. “
Tři dny později byla válka uhašena.
Dominic se tajně sešel s Alexejem Volkovem a přinesl mu Lorenzův odříznutý palec jako klíč k dešifrovaným souborům – falešné rozkazy, převody, důkazy, že celý konflikt byl zrádcův plán. Volkov uzavřel příměří. Toho večera stála Juliet v obývacím pokoji. Dominic stál u oken, v jednoduchém černém svetru, vypadal zranitelnější než kdy předtím.
„V té obálce jsou dva miliony v doložitelných dluhopisech,“ řekl tiše. „Nový pas, nové číslo, dům ve Florencii. Můžeš odejít. Můžeš obnovovat své obrazy a už mě nikdy nevidět.
“
Juliet přešla přes mramorovou podlahu a zastavila se za ním. „Jsem restaurátorka umění,“ zašeptala. „Opravuju krásné věci, vracím jim, čím měly být. Ale ty nejsi obraz, Dominiku.
Jsi monstrum. A když s tebou zůstanu, tenhle svět mě nakonec poskvrní. Miluju tě příliš, abych to dopustil. “
Jemně ho objala kolem pasu zezadu.
„Celý život opravuju rozbité věci. Ale některé věci nemají být opraveny, Dominiku. Některé věci mají být přijaty takové, jaké jsou. Stíny, praskliny, historie.
To všechno je součástí plátna. “
Dominic se otočil. V očích měl nevěřícnost a ohromnou naději. „Jsi si jistá?
Jakmile si zvolíš mě, nikdy tě nepustím. Budeš moje až do svého posledního dechu. “
Juliet položila ruce na jeho tvář. „Před pěti lety jsem ti zachránila život.
Myslím, že to znamená, že je můj. A nemám v úmyslu ho vrátit. “
Dominic vydechl zvukem, který nesl pět let touhy. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji – slib zpečetěný na nebi nad Manhattanem, slib ochrany, absolutní věrnosti a lásky zrozené v nejtemnějších koutech města.
Unesená dívka nejen přežila mafiánského bosse. Zcela si ho podmanila.