Modřiny mají svůj vlastní jazyk. Rozkvétají v tichých doznáních na kůži. Penelope strávila tři mizerné týdny zdokonalováním umění neviditelnosti a skrývala svá temná, skvrnitá tajemství pod nadměrnými bavlněnými oděvy a silnou vrstvou make-upu. Byla to plnoštíhlá pokojská v domě vrcholových predátorů, přesvědčená, že díky své měkké a těžké postavě je naprosto neviditelná.
Mýlila se. Artur Costelo, muž, který vybudoval impérium na tom, že si všímal každého detailu, viděl přímo skrz její brnění. A jakmile to uviděl, Bůh pomáhej hlupákovi, který ty stopy zanechal. Penelope Davisová byla žena, která zabírala prostor.
Přesto strávila celý svůj dospělý život zdokonalováním umění zůstat zcela neviditelná. Byla nepopiratelně tlustá, velikost 22, se širokými boky, silnými stehny a měkkým těžkým břichem, které se ze zvyku snažila stlačit za pevný dusivý polyester své uniformy pro hospodyně. Ve světě, který neustále vyžadoval, aby ženy byly malé, se Penny naučila, že když nemůže být hubená, musí být neviditelná. Tento mechanismus přežití byl obzvláště důležitý na jejím současném pracovišti v sídle rodiny Costelových.
Komplex ležící na odlehlých rozeklaných útesech Newportu na Rhode Islandu byl rozlehlým architektonickým zázrakem, který mohl soupeřit s historickými sídly pozlaceného věku. Ale na rozdíl od turistických pastí bylo sídlo Costelových absolutní pevností. Vysoké kamenné zdi, nejmodernější bezpečnostní systémy a muži v oblecích šitých na míru s podezřelými boulemi pod pažemi střežili obvod. Penny byla pokojská rodiny Costelových, což byl slušný a uhlazený způsob, jak říct, že byla pokojská novoanglické mafie.
Za poslední tři týdny nebylo hlavním cílem Penny vyhýbat se děsivým mužům, kteří řídili nelegální impéria z jídelny obložené mahagonem. Jejím cílem bylo přežít každodenní směny bez toho, aby křičela v čiré fyzické agónii. Byla polovina července a vlhkost na Rhode Islandu byla hustá a tíživá. Držela se v pobřežním vzduchu jako mokrá vlněná deka.
Navzdory dusivému horku byla Penny plně zahalena do zimní verze uniformy personálu panství. Měla na sobě těžkou bavlněnou blůzu s dlouhým rukávem, silné neprůhledné punčocháče pod černou sukní do půli lýtek a svetr na knoflíčky, který si nikdy, opravdu nikdy, nesundávala. Ostatní pokojské, většinou štíhlé hbité ženy po dvacítce, si stěžovaly na horko ve svých letních uniformách s krátkým rukávem a často vrhaly na Penin zrudlý a zpocený obličej podivné odsuzující pohledy. Už si šeptaly o její váze a předpokládaly, že její silné vrstvy jsou jen ubohým pokusem skrýt její tlusté tělo.
Penny je nechala, ať si to myslí. Dávala přednost jejich tichému zesměšňování těla před děsivou pravdou. Neskrývala svůj tuk, skrývala rozsáhlou hrůznou tapiserii fialových, černých a hnusavě žlutých modřin, které jí malovaly žebra, paže a levé rameno. Fyzická daň z úklidu obrovského sídla a současného ošetřování vážných zranění ji téměř ničila.
Každé ráno se Penny probouzela ve svém malém pokojíku v části pro služebnictvo. Její těžké tělo bylo ztuhlé a bolavé. Jen posadit se na okraj matrace vyžadovalo herkulovské úsilí, protože prasklé žebro na levé straně jí do hrudi vysílalo ostré pronikavé dýky bolesti. Přetlačení těžkého průmyslového vysavače po nekonečných perských kobercích ve velkém foyer ji nechávalo lapající po dechu.
Pot se jí hromadil pod těžkými prsy a prosakoval skrz silné obvazy, které si pevně omotala kolem trupu. Právě oprašovala tyčící se knihovny v hlavní pracovně sídla, místnosti, do které měla většina personálu přísný zákaz vstupu. Byl to jeskynní prostor naplněný vůní starého papíru, kožených vazeb a kolínské Tom Ford. Toby uprostřed místnosti za masivním stolem vyřezaným z jediného kusu tmavého ořechu seděl Artur Costelo.
Artur byl hlavou syndikátu. Ve svých osmatřiceti letech měl mrazivý klid sochy. Nebyl to hlasitý drzý mafián z levného filmu. Byl to taktik vzdělaný na elitních univerzitách Ivy League, s ledově modrýma očima a myslí jako ocelová past.
Vyžadoval absolutní dokonalost, ticho a loajalitu. Pro Artura měl být personál jako duchové, efektivní, neviditelný a neslyšitelný. Penny stojící na malé dřevěné stoličce natáhla svou silnou ruku vzhůru, aby přejela péřovou prachovkou po horní polici. Jak se natáhla, pohyb prudce zatáhl za její levý bok.
Z prasklého žebra vyzařovala náhlá, prudká křeč bolesti. Nedokázala zastavit ostrý trhaný vzdech, který se jí vydral z hrdla. Její ruka sebou prudce trhla a shodila z police těžké, v kůži vázané první vydání Bohatství národů. Dopadlo na podlahu se zvučným bouchnutím, které se v tiché místnosti rozlehlo jako výstřel.
Penny, jejíž srdce divoce bušilo do pohmožděných žeber, pomalu a vyděšeně otočila hlavu. Artur přestal psát. Škrábání jeho plnicího pera Montblanc ustalo. Pomalu zvedl hlavu a jeho pronikavý pohled se do ní zabodl.
Nekřičel, nedával najevo hněv, jednoduše ji sledoval s intenzivním analytickým soustředěním, při kterém Penny tuhla krev v žilách. „Omlouvám se, pane Costelo,” vykoktala Penny. Hlas se jí třásl, když nemotorně slezla ze stoličky. Její těžké tělo se pod jeho drobnohledem cítilo nekonečně neohrabaněji.
Sehnula se, aby knihu zvedla, ale jak ohnula trup, agonie v žebrech se rozhořela tak jasně, že se jí vidění skutečně rozmazalo bílými skvrnami. Mírně se zapotácela, ruka se instinktivně chytila okraje knihovny, aby se udržela. Arturovy oči se zúžily o zlomek milimetru. Nepodíval se na upuštěnou knihu.
Jeho pohled se upíral výhradně na to, jak si drží levý bok, na to, jak se jí mělce a rychle zvedá hruď, a na hustou vrstvu studeného potu na jejím bledém čele. „Nechte tu knihu ležet, Penelope,” řekl Artur. Jeho hlas byl tichý, hladký bariton, který vyžadoval okamžitou poslušnost. „Já, já ji zvednu, pane.
Omlouvám se,” zašeptala, donutila se překonat oslepující bolest, zvedla knihu z podlahy a položila ji na stůl. „Řekl jsem: Nechte ji ležet,” zopakoval, tentokrát tišeji, což to udělalo nějak nekonečně nebezpečnější. Opřel se ve svém koženém křesle a spojil dlouhé prsty do stříšky. „Silně se potíte a kulháte.
Jste nemocná? ”
„Ne, pane,” lhala Penny okamžitě, se sklopenou hlavou a zírajíc na vyleštěné špičky jeho bot Oxford. „Jen jsem dnes trochu neohrabaná. To horko.
”
„To horko,” zopakoval Artur ploše. Podíval se na její silný vlněný svetr zapnutý až ke klíční kosti uprostřed červencové vlny veder. „Chápu. Můžete jít.
”
Penny z místnosti doslova uprchla. Její těžké kroky tlumily silné koberce. Neohlédla se. Kdyby to udělala, viděla by nesporného šéfa podsvětí východního pobřeží, jak sleduje její ústup s temnýma, vypočítavýma a hluboce podezřívavýma očima.
Artur Costelo si všímal všeho a poznal lež, když ji slyšel. Modřiny byly cenou za hřích, který Penny ani nespáchala. Její mladší bratr Liam byl vždy tulák. Neustále se honil za plány na rychlé zbohatnutí.
Před šesti měsíci si půjčil značnou částku peněz od špatných lidí, aby mohl financovat podzemní sportovní sázky. Když byl kruh rozbit, Liam zmizel ve větru a zanechal za sebou dluh čtyřicet tisíc dolarů. Dluh koupil Raymond Grig. Grig nebyl standardní lichvář.
Byl vysoce vyznamenaným, hluboce zkorumpovaným poručíkem newyorské policie, detektivem na sedmdesátém pátém okrsku ve východním New Yorku. Svůj odznak používal jako štít a své pěsti jako primární způsob vymáhání. Když nemohl najít Liama, našel Penny. Před třemi týdny, než se jí podařilo zajistit si pozici s ubytováním v sídle v Newportu, aby se skryla, ji Grig zahnal do kouta před bodegou v Brooklynu.
Odtáhl ji do temné uličky páchnoucí hnijícími odpadky a močí. Penny se snažila bránit, ale její měkké neatletické tělo nebylo pro trénovaného brutálního policistu žádným soupeřem. Použil policejní svítilnu Maglite a opakovaně ji bil do žeber, ramen a paží. „Tvůj tlustý zadek by měl začít potit nějaký kilečka a makat na dvě směny, Penny,” odplivl si Grig.
Z dechu mu táhla zatuchlá káva a cigarety, když ji kopl do boku, zatímco ona lapala po dechu na chodníku. „Dva tisíce měsíčně, nebo ti příště zlámu nohy. A pak najdu tvojí malou sestru na její vysokoškolský koleji. ”
Ta hrozba byla to, co jí zlomilo.
Uchýlila se k extrémnímu opatření a využila laskavosti starého rodinného přítele, aby se dostala na panství Costelových. Zoufale toužila po platu dostatečně vysokém na to, aby mohla platit měsíční splátky, a po místě dostatečně bezpečném na to, aby ji udrželo v úkrytu. Ale skrývat fyzické důkazy Grigovy brutality se stávalo prací na plný úvazek. Když Penny stála v obrovské komerční kuchyni panství z nerezové oceli, zoufale se snažila nanést na čelist další vrstvu těžkého make-upu.
Před týdnem se Grigovi podařilo vystopovat její jednorázový telefon a požadoval předání peněz v Providence. Když jí chybělo tři sta dolarů, udeřil jí hřbetem ruky tak silně, že narazila na chodník a na čelisti jí zůstala masivní tmavě fialová pohmožděnina. Právě teď používala silnou vrstvu make-upu a zběsile ji vklepávala přes nejtmavší části modřiny. „Co to proboha děláte, Penelope?
”
Penny nadskočila a upustila houbičku na make-up do obrovského průmyslového dřezu. Ve dveřích stála paní Gableová, hlavní hospodyně, přísná, děsivá žena s pevným šedým drdolem, ruce v bok. „Já, já jsem si to jen upravovala,” vykoktala Penny a zběsile si otírala okraj čelisti, aby rozetřela silný, lehce nesedící make-up. Paní Gableová k ní rázně došla a přelétla pohledem po Penině těžké potící se postavě.
„Vypadáte absurdně. A proč máte na sobě pořád ten zimní svetr? Šéfkuchař si stěžuje, že se potíte poblíž přípravy jídla. Okamžitě si to sundejte.
Je to nehygienické. ”
Panika, chladná a ostrá, projela Peninou hrudí. „Nemůžu, paní Gableová, prosím. Mám strašnou zimnici.
Myslím, že na mě leze horečka. ”
„Nemáte žádnou horečku. Jste prostě jen obézní a přehnaně oblečená,” odsekla paní Gableová s ležérní krutostí. „Sundejte si ten svetr, Penelope, hned, nebo si zbalte kufry a odejděte z tohoto panství.
”
Penny se zatajil dech. Pokud přijde o tuto práci, přijde o peníze. Pokud přijde o peníze, Grig půjde po její sestře. Ruce se jí třásly, když přejela k hornímu knoflíku svého svetru.
Cítila horkou slzu píchající v koutku oka. „Paní Gableová. ”
Hlas byl tichý, ale nařizoval okamžité zastavení veškerého kyslíku v místnosti. Artur Costelo stál ve dveřích kuchyně.
Byl bezchybně oblečen v uhlově šedém třídílném obleku. Na zápěstí se mu leskly těžké zlaté hodinky. Nevypadal rozzlobeně, ale už jen vážnost jeho přítomnosti způsobila, že hlavní hospodyně okamžitě zbledla. „Pane Costelo,” zakoktala paní Gableová a uhladila si zástěru.
„Omlouvám se za vyrušení, jen jsem instruovala pokojskou ohledně správného protokolu uniformity. ”
„Dávám přednost tomu, když má svetr,” přerušil ji Artur klidným tónem, který absolutně nepřipouštěl žádné námitky. „Letní uniforma je křiklavá. Nechte ji být.
”
Paní Gableová těžce polkla. „Ano, pane. Samozřejmě. ” Prakticky vyběhla z kuchyně a nechala Penny samotnou se šéfem syndikátu.
Penny stála jako přikovaná. Její těžká hruď se zvedala a klesala v mělkých bolestivých poryvech. Oči měla přilepené k drahé dlažbě. Artur pomalu vešel hlouběji do kuchyně, nalil si sklenici vody z filtrovaného kohoutku, napil se a ledově modrýma očima ji přes okraj sklenice studoval.
Sledoval ji už týdny. Artur byl muž, který přežíval tím, že si všímal anomálií ve svém prostředí. A Penelope Davisová byla chodící anomálie. Viděl, jak využívá svou velikost ne k tomu, aby zastrašovala, ale aby se zabarikádovala.
Všiml si, že sebou trhne pokaždé, když musela sáhnout nad ramena. Všiml si těžkého křídového make-upu naneseného na její čelisti, který nedokázal úplně zamaskovat žlutozelené okraje hojícího se hematomu. „Nalejte mi skotskou, Penelope,” řekl Artur tiše a ukázal na láhev Macallan 18, která stála na stříbrném servírovacím podnosu opodál. „Ano, pane,” zašeptala.
Penny přešla k podnosu. Ruce se jí prudce třásly z adrenalinu a strachu. Popadla pravou rukou těžkou křišťálovou karafu. Ale jak ji zvedla, samotná váha křišťálu zatáhla za natržené svaly a prasklé žebro na její levé straně.
Stisk polevil, aby zachránila nesmírně drahou láhev před rozbitím o podlahu, a Penny se vrhla vpřed a chytila ji levou rukou. Rukáv jejího nadměrně velkého svetru se zachytil o okraj stříbrného podnosu a prudce se vyhrnul nahoru přes loket až k bicepsu. Pod ostrými jasnými zářivkami v kuchyni se odhalila kůže jejího předloktí a bicepsu. Vypadalo to jako bitevní pole, hrozivé překrývající se modřiny v různých fázích rozkladu.
Hluboká čerň, odporná fialová a naštvaná červená pokrývaly každý centimetr její silné paže. Byly tam zřetelné překrývající se tvary, tvar těžkého válcového předmětu, baterky. Artur přestal pít. Kuchyně propadla do tak hlubokého ticha, že to působilo jako vakuum.
Penny zalapala po dechu a stáhla si rukáv tak rychle, že si téměř roztrhla látku. Přitiskla si ruku k hrudi. Tváří hořela naprostým ponížením a čirým děsem. Artur položil sklenici s vodou.
Při měkkém cinknutí Penny sebou prudce trhla. Vstoupil do jejího osobního prostoru. Byl vysoký, tyčil se nad ní, voněl drahým tabákem a nebezpečnou autoritou. „Kdo vám to udělal?
” zeptal se Artur. Ta otázka nebyla prosbou. Byl to výslech. „Spadla jsem,” vyrazila ze sebe Penny a couvala, dokud její těžké boky nenarazily na nerezovou linku.
„Spadla jsem ze schodů, pane Costelo. Jsem nešikovná. ”
Artur se na ni díval. Oči mu klesly na silný make-up na její čelisti a pak zpět na paži, kterou si chránila.
Věděl, jak vypadá výprask. Sám jich rozdal dost. „Schody nenechávají zarážející vzory úderů,” řekl Artur. Hlas mu klesl do nebezpečně nízké polohy.
„Jste v potížích, Penelope? ”
„Ne,” zalhala, a slzy jí teď volně přetékaly přes husté řasy. „Prosím, pane, nejsem. ”
Artur se na ni dlouze a těžce díval.
Mohl by tlačit. Mohl by ji zlomit hned tady, ale viděl v jejích očích absolutní primitivní hrůzu. „Velmi dobře,” řekl Artur nakonec a o krok ustoupil. „Ale vězte, Penelope, v mém domě nic nezůstane navždy skryto.
Opravte si make-up. Dnes večer obsluhujete VIP stůl na gala. ”
Otočil se a odešel a nechal Penny, aby svírala linku a tiše vzlykala do těžké vlny svého svetru. Zcela nevědomá, že časovaná bomba jejího tajemství právě vstoupila do konečného odpočítávání.
Každoroční oslava letního slunovratu na panství Costelových nebyla společenskou událostí. Byla to pečlivě zorganizovaná ukázka moci. Velký taneční sál se proměnil v třpytivé moře věží ze šampaňského, křišťálových lustrů a smyčcových kvartet hrajících Vivaldiho. Na seznamu hostů byli mocní politici, bohatí lidé ze společnosti a hlavně klíčové postavy z různých donucovacích orgánů, které se za správnou cenu dívaly jinam.
Penny byla vyčerpaná. Její tělo připadalo jako olověné závaží táhnoucí se po leštěných mramorových podlahách. Bolest v jejích žebrech dosáhla tupého, nevolnost způsobujícího dunění. Její silná stehna se pod punčochami bolestivě odírala a těžký svetr způsoboval, že jí pot neustále stékal po páteři.
Přesto se neustále pohybovala, nosila hostům stříbrné podnosy s kaviárem a dom perignon a využívala svůj velký rám, aby bez potíží klouzala přeplněnou místností, aniž by do někoho vrazila. Artur Costelo seděl ve vyvýšené poloprivátní sametové lóži s výhledem na taneční parket. Popíjel skotskou a vedl tichý rozhovor se svým podšéfem Leem, ale Arturovy oči nespočívaly na politicích ani na jeho rivalech. Sledovaly konkrétní pokojskou v těžkém černém svetru a pozorovaly jemné bolestivé zadrhávání v jejím kroku.
Penny přistoupila ke zhluku mužů stojících poblíž masivních francouzských dveří vedoucích na terasu. „Šampaňské, pánové? ” nabídla zdvořilým a pečlivě plochým hlasem. Jeden z mužů se otočil.
Penny se zastavilo srdce. Z tváře jí okamžitě vyprchala krev a cítila se závratně a malátně. Stál tam a držel doutník. Na sobě měl levný smoking, který se napínal na jeho objemných ramenou.
Byl to poručík Raymond Grig. Grig byl na výplatní pásce Arthura Costela. Byl jedním ze zkorumpovaných poldů, kteří byli pozváni, aby si užívali kořist syndikátu. Grigovy oči se při pohledu na Penny mírně rozšířily překvapením a pak se změnily v krutý predátorský úšklebek.
Změřil si ji pohledem od hlavy k patě, přejel očima její těžkou uniformu pokojské a silnou vrstvu make-upu na čelisti. „No, no, no,” protáhl Grig slova. Z dechu mu silně táhl bourbon. „Kdepak se tu vzala ta neviditelná tlustá holka?
Nevěděl jsem, že pracuješ pro pana Costela. Penny, stoupáme ve světě, že? ”
Ostatní muži se zdvořile zachichotali a interakci ignorovali. Penny nemohla dýchat.
Ruce se jí třásly tak silně, že o sebe sklenky na šampaňské na jejím podnose cinkaly. „Omluvte mě,” zašeptala, otočila se na podpatku a prakticky utekla chodbou pro služebnictvo. Potřebovala dýchat. Prošla těžkými lítacími dveřmi, které vedly do odlehlé chodby daleko od hudby a třpytivých světel.
Chodba byla spoře osvětlená a prázdná. Penny opřela svá těžká záda o chladnou sádrovou stěnu, zavřela oči, přitiskla si ruku na bolavá žebra a snažila se zastavit naplno propukající záchvat paniky. Byl tady. Věděl, kde je.
„Vážně sis myslela, že se přede mnou schováš, ty hloupá krávo? ”
Penny zalapala po dechu, oči doširoka otevřené. Grig následoval. Vstoupil do spoře osvětlené chodby a nechal těžké lítací dveře za sebou zavřít, čímž odřízl zvuky večírku.
Usmál se, což byl ošklivý zažloutlý pohled, a vytáhl z kapsy policejní odznak. Poklepal si s ním do dlaně. „Zítra mi dlužíš platbu, Penny,” ušklíbl se Grig a postupoval k ní. „A vzhledem k tomu, že pracuješ v doslovným zlatým dole, myslím, že úroky právě stouply.
”
„Nemám to,” vzlykala Penny. Tiskla se naplocho ke zdi a snažila se, aby se její velké tělo ponořilo do omítky. „Prosím, Raymonde, poslala jsem ti všechno, co jsem měla. ”
„To nestačí,” zavrčel Grig.
Vrhl se vpřed. Penny se snažila vykroutit, ale byl příliš rychlý. Grig ji popadl za levé rameno, její zraněné rameno, jeho tlusté prsty se zlomyslně zaryly do hojících se modřin skrytých pod svetrem. Penny zaječela.
Nebylo to zdvořilé, potlačené zalapání po dechu. Byl to syrový hrdelní výkřik absolutní agónie. Kolena se jí pod těžkým rámem podlomila, ale Grig ji držel nahoře za pohmožděné maso její paže a jeho stisk drtil poškozené svaly na kost. „Sklapni,” sykl Grig a zvedl druhou ruku, aby ji udeřil.
„Pusťte ji. ”
Ten hlas nebyl křik. Byl to sotva šepot. Přesto se ozýval chodbou s údernou silou výbušniny.
Grig ztuhl s rukou stále zvednutou a otočil hlavu. Na vzdáleném konci chodby stála silueta proti slabému osvětlení, Artur Costelo. Leo, jeho obrovský tichý vymahač, stál dokonale nehybně za ním. Grig okamžitě pustil Peninu paži.
Tvrdě se zhroutila na dlážděnou podlahu. Její těžké tělo dopadlo na zem s odporným žuchnutím. Stočila se do klubíčka, tiskla si ruku k hrudi a nekontrolovatelně vzlykala. „Pane Costelo,” zakoktal Grig a jeho arogantní naparování okamžitě nahradila vyděšená úcta.
„Omlouvám se, pane, ta pokojská byla drzá, jen jsem usměrňoval její chování. ”
Artur se na Griga nepodíval. Pomalu šel chodbou. Rytmické cvakání jeho oxfordských bot znělo jako umíráček.
Zastavil se před Peninou chvějící se plačící postavou na podlaze. Podíval se na ni. Pak pomalu zvedl ledové oči na Griga. „Jste v mém domě host, poručíku,” řekl Artur tiše.
„Můj personál nebudete trestat. Leo, doprovoď poručíka zpět do sálu. Pokud se ještě někdy pokusí vstoupit do chodeb pro služebnictvo, zlomte mu obě nohy. ”
„Ano, šéfe,” zabručel Leo a vykročil vpřed.
Grig těžce polkl. Obličej měl bledý a spěšně prošel kolem Artura. Zoufale chtěl uniknout dusivé auře mafiánského bosse. Jakmile byla chodba prázdná, Artur si klekl.
Nestaral se o drahou látku svých kalhot na špinavé podlaze. Podíval se na Penny, která hyperventilovala a jejíž těžká ramena se třásla násilně potlačovanými vzlyky. „Vstaňte, Penelope,” přikázal Artur tiše. „Já, já nemůžu,” plakala.
Pokaždé, když se nadechla, otřásl jejím prasklým žebrem a bolest byla oslepující. Artur nezaváhal. Sáhl dolů, ignoroval její velikost a váhu a chytil ji za nezraněnou pravou paži. S překvapivou silou, která vypadala bez námahy, ji vytáhl nahoru, dokud nestála těžce opřená o zeď.
„Do mojí pracovny,” nařídil Artur. „Hned. ”
Byla to trýznivá cesta. Penny kulhala soukromými chodbami.
Vidění se jí mlžilo bolestí. Artur kráčel tiše o krok za ní. Když dorazili do jeho soukromé pracovny, Artur ji odvedl dovnitř a udělal něco, z čeho Penny ztuhla krev v žilách. Zamkl za nimi těžké dubové dveře.
„Sedněte si. ” Ukázal na plyšové kožené křeslo. Penny se do něj prakticky zhroutila. Její velký rám vyplnil sedadlo.
Ovinula si paže kolem silného břicha. Mírně se kolébala a čekala na trest. Způsobila scénu, mluvila s VIP hostem. Bude vyhozená, nebo něco ještě horšího.
Artur přešel ke svému stolu, neposadil se. Opřel se o okraj ořechového dřeva, zkřížil paže a oči se mu do ní vpalovaly. „Sundejte si ten svetr,” řekl Artur. Penny se zatajil dech a zoufale zavrtěla hlavou.
„Prosím, pane Costelo… ”
„Nežádám vás o to, Penelope,” řekl Artur, jehož hlas klesl do toho děsivého jemného rejstříku, který sliboval absolutní zkázu. Odtlačil se od stolu a udělal k ní pomalý krok. „Sundáte si ho vy, nebo si vezmu nůž a odříznu ho z vašeho těla sám.
”
Penny se mu podívala do očí. Nebylo tam žádné slitování, jen neústupný, děsivý požadavek na pravdu. Třesoucími se, neohrabanými prsty sáhla Penny po horním knoflíku u klíční kosti. Rozepnula ho, pak další a další.
Slzy jí stékaly po tvářích a ničily silný make-up na čelisti, pod kterým se odhalily ošklivé žluté modřiny. Rozepnula poslední knoflík, popadla okraje těžké vlny a pomalu ze sebe stáhla svetr a nechala ho spadnout na podlahu. Pod ním měla jen tenkou bílou bavlněnou košilku. Její těžké paže a silná horní část hrudníku tak zůstaly zcela obnažené.
Artur přistoupil blíž. Absolutní ticho v pracovně bylo ohlušující. Penny zavřela oči studem a čekala na znechucení. Čekala, že ji nazve tlustou, ubohou nebo slabou.
Modřiny byly děsivé. Obvazovaly její silné bicepsy jako temné násilnické náramky. Celé levé rameno pokrýval masivní černofialový hematom, ale nejhorší byl její bok. Kde leželo její prasklé žebro, bylo její těžké maso oteklé, roztažené a vymalované na odporném plátně černé a sytě červené barvy.
Artur se zastavil centimetry od jejího křesla. Dlouho nepromluvil. Penny slyšela, jak se jeho dýchání změnilo. Už nebylo pomalé a měřené.
Bylo hluboké, ostré a napjaté. Pomalu vztáhl ruku, nechytil ji. Jemně, téměř úctivě přejel špičkou prstu jen milimetry nad oteklou kůží jejího hrudního koše, aniž by se té agónie dotkl. „Kdo vám to udělal?
” Arturův hlas byl sotva šepot, ale vibroval temnou, vražednou zuřivostí, kterou u něj Penny nikdy předtím neslyšela. Penny otevřela oči. Artur se nedíval na její váhu. Nebyl znechucen její velikostí.
Díval se na její zranění s chladným, vypočítavým hněvem muže plánujícího vraždu. „Kdo? ” zopakoval Artur a zabořil do ní oči. „Poručík Grig,” zašeptala Penny.
Pravda konečně a strašně vytryskla na povrch. „Můj, můj bratr mu dluží peníze. ”
Artur Costelo se pomalu narovnal. Teplota v místnosti jakoby klesla o dvacet stupňů.
Podíval se k těžkým dubovým dveřím směrem k sálu, kde Grig právě pil jeho alkohol. „Leo. ” Artur promluvil nahlas k interkomu na stole. „Jo, šéfe,” zapraskal interkom.
Artur se podíval zpět dolů na pohmožděnou plačící ženu chvějící se v jeho křesle. V jeho chladných rysech se zračil děsivý, absolutní slib. „Uzavři sídlo,” nařídil Artur. Hlas se mu rozléhal slibem krve.
„Nikdo neodejde. Zejména ne poručík Grig. ”
Panství Costelových se jednoduše nezavřelo. Udusilo se.
Ocelové rolety nehlučně sjely dolů přes masivní okna velkého tanečního sálu sahající od podlahy až ke stropu. Vivaldiho smyčcové kvarteto se zadrhlo a zmateně zmlklo, když si těžce ozbrojení muži v oblecích šitých na míru stoupli před únikové dveře. Bohatí, mocní hosté si v náhlém nervózním zmatku mumlali, ale nikdo se neodvážil zvýšit hlas. Když Artur Costelo zavřel dveře, modlili jste se, abyste nebyli důvodem, proč.
Uvnitř zamčené pracovny Artur nevěnoval ani pohled bezpečnostním monitorům. Veškeré jeho soustředění zůstávalo u plačící ženy chvějící se v jeho koženém křesle. „Doktor Harrison je na cestě,” řekl Artur, jehož hlas ztratil svou obvyklou hladkou kadenci a zanechal po sobě něco syrového a kovového. Stáhl z kožené pohovky tlustou kašmírovou deku a jemně ji přehodil přes Penina holá pohmožděná ramena.
„Je diskrétní. Správně vám zaváže žebra a dá vám něco na bolest. ”
„Pane Costelo, prosím,” zalapala Penny po dechu a pevně svírala okraje kašmíru přes svou těžkou hruď. „Grig je policejní poručík.
Pokud se ho dotknete, okrsek tohle místo roztrhá na kusy. Budou vědět, že jsem to byla já. Půjdou po mé sestře. ”
Artur ustoupil.
Jeho ledové oči se zúžily, když se na ni podíval dolů. „Opravdu věříte, že se bojím newyorské policie, Penelope? Odznak je jen kousek plechu koupený tím, kdo nabídne nejvíc. A já je kupuju všechny.
Co se týče vaší sestry, míži už jsou na cestě k její koleji v Bostonu. Bude před půlnocí přesunuta do bezpečného penthouse. ”
Penny na něj zírala, tvář umazanou a bledou šokem. „Vy, vy ani neznáte její jméno.
”
„Vím o všem, co vstoupí do mého domu,” opravil ji Artur tiše. „Věděl jsem o dluzích vašeho bratra. Jen jsem nevěděl, že Grig vymáhá platbu z vašeho masa. Kdybych to věděl, Grig by byl pohřben pod dálnicí na Long Islandu už před třemi týdny.
”
Než Penny stačila zpracovat děsivou absolutní jistotu v jeho slovech, zabzučel interkom na ořechovém stole. „Šéfe,” prošel skrz drsný hlas. „Odpadky byly odvezeny do sklepa. Hosté v sále jsou v bezpečí.
Nikdo nic neviděl. ”
„Nech tady s ní doktora, až dorazí,” nařídil Artur. Podíval se na Penny naposledy. „Nehýbejte se z tohoto křesla.
Už v tomto domě nejste pokojská. Jste pod mou ochranou. Rozumíte? ”
Penny mohla jen nepatrně přikývnout.
Artur odemkl těžké dubové dveře a vyšel na chodbu. Když dveře za ním cvakly, poslední zbytky civilizovaného byznysmena zmizely. Artur sjel soukromým výtahem do suterénu, kde teplota klesla a stěny byly obloženy zvukotěsnými akustickými panely. Uprostřed betonové místnosti bez oken byl poručík Raymond Grig připoután k těžké ocelové židli průmyslovými stahovacími páskami.
Divoce se zmítal. Jeho levné sako ze smokingu bylo roztrhané a zpocené. Zíral na Lea, který stál nehybně v koutě. Když se ocelové dveře otevřely a Artur vešel dovnitř, Grig ztuhl.
Jeho odvaha se zadrhla, ale alkohol v jeho systému podněcoval zoufalou sebevražednou aroganci. „Costelo, co to sakra je? ” křičel Grig a bojoval proti tlustému plastu zařezávajícímu se mu do zápěstí. „Tohle nemůžete.
Jsem na vaší výplatní pásce. Jsem důstojník zákona. Zamknete mě ve sklepě kvůli nějaký tlustý, nemotorný pokojský? ”
Artur nekřičel, dokonce ani nemrkl.
Kráčel pomalu k nerezovému lékařskému tácu u stěny. Zvedl z něj pár těžkých kovaných kleští. „Máte zásadní nepochopení hierarchie v tomto městě, Raymonde,” řekl Artur, a jeho hlas se měkce odrážel od betonu, když kráčel ke spoutanému poldovi. „Věříte, že váš odznak vám dává vládu?
Věříte, že můžete vejít do mého domu, pít mé šampaňské a vztáhnout ruce na něco, co patří mně? ”
„Je to pokojská,” odplivl si Grig, ačkoli na čele mu vyrazil studený pot, když se Artur zastavil přímo před ním. „Její nemožnej bratr mi dluží čtyřicet tisíc. Jen jsem vybíral úroky.
”
„Bratr Penelope Davisové vám dlužil čtyřicet tisíc dolarů,” opravil ho Artur a naklonil se blíž. Vůně jeho kolínské se nechutně smísila s Grigovým potem ze strachu. „Ale vy jste se rozhodl to vymáhat zlomením jejího levého žebra. Tím, že jste jí zmlátil paže do černa a modra policejní baterkou.
Tím, že jste jí udeřil do čelisti tak silně, že jste jí způsobil pohmožděninu, kterou se snažila schovat laciným make-upem. ”
Grig polkl. Oči mu těkaly k těžkým kleštím v Arturově ruce. „Hele, Arture, můžeme to vyřešit.
Já ten dluh zruším. Prostě mě rozvažte. Už se tý krávy nedotknu. ”
Arturovy oči úplně pohasly.
„Udeřil jste ji pravou rukou,” poznamenal Artur tiše. Než Grig stačil nabrat dech k výkřiku, Artur máchl těžkými ocelovými kleštěmi v brutálním bleskově rychlém oblouku. Těžký kov dopadl na Grigovu pravou čéšku s odporným křupnutím, které se v malé místnosti rozlehlo jako výstřel z pušky. Grigovo zařvání bylo okamžité a děsivé, vysoko posazené kvílení čisté agónie.
Zmítal se proti stahovacím páskám tak silně, že ocelová židle skřípala o beton. Artur ho sledoval, jak křičí. Jeho výraz se zcela nezměnil. Počkal, až bude Grig lapat po dechu, vzlykat a po tváři mu potečou soply.
„To bylo za to žebro,” zašeptal Artur a znovu zvedl těžký ocelový nástroj. „Teď si promluvíme o těch modřinách na jejich pažích. Budeme tu velmi dlouho, Raymonde. ”
Penny se probudila, cítila vůni levandule a měla pocit, že se noří do obláčku.
Otevřela oči a v hrudi jí okamžitě stoupla panika. Nebyla v těch stísněných vlhkých pokojích pro služebnictvo. Ležela v obrovské posteli s nebesy, přikrytá neuvěřitelně hebkým, těžkým hedvábným povlečením. Místnost byla obrovská a bezchybně zařízená v tmavém dřevě a sytě smaragdových látkách.
Okna od podlahy ke stropu nabízela výhled na Atlantský oceán, kde ranní slunce právě začínalo dopadat na vrcholky šedých vln. Zkusila se posadit a čekala, že ucítí bolestivé bíle žhavé bodnutí v hrudi. Nepřišlo. Byla tam bolest, ano, hluboká, tupá bolest, ale ostrá bezdechá agonie byla pryč.
Podívala se dolů. Měla na sobě velkou, neuvěřitelně jemnou pánskou hedvábnou košili na zapínání. Pod ní měla hrudník pevně a profesionálně obvázaný kompresními obvazy. „Doktor říkal, že to žebro je čistě zlomené, ne roztříštěné.
Ten obvaz to udrží stabilní za předpokladu, že se nebudete pokoušet o žádnou manuální práci. ”
Penny zalapala po dechu a přitáhla si těžkou hedvábnou peřinu až k bradě. Artur Costelo seděl v ušáku v rohu rozlehlé ložnice. Třídílný oblek vyměnil za tmavě šedý rolák a kalhoty.
Vypadal vyčerpaně. Stín z vousů mu ztmavoval ostrou čelist, ale oči měl pronikavé a ostražité jako vždy. „Pane Costelo,” vydechla Penny. Srdce jí bušilo.
Cítila se ohromně obnažená. Její velké těžké tělo jí v tomto nádherném nedotčeném pokoji připadalo jako monstrózní narušení. Stáhla se zpět k polštářům a instinktivně se snažila zmenšit. „Kde, kde jsem?
”
„Jste v mých soukromých prostorách,” řekl Artur. Postavil se a šel k posteli. Nesl stříbrný podnos, na kterém byla konvička a malý porcelánový šálek. Položil to na noční stolek.
„Je to ta nejbezpečnější místnost v celém sídle. Prospala jste celou noc. Léky proti bolesti, které vám doktor Harrison podal, byly docela silné. ”
„Musím odejít,” řekla Penny.
Panika jí stoupala v hrdle, když nemotorně hmatala po okraji přikrývky. „Hlavní hospodyně, paní Gableová, vyhodí mě, když zmeškám ranní směnu. Musím uklidit salóny. ”
„Paní Gableová zde už nepracuje,” přerušil ji Artur klidně a nalil jí šálek heřmánkového čaje.
Penny ztuhla. „Cože? ”
„Ve tři ráno jsem s ní ukončil pracovní poměr,” prohlásil Artur a podával jí šálek. „Jakýkoli manažer, který si nevšimne, že je zaměstnanec v jeho péči vážně zraněn, nebo ještě hůř, všimne si toho a potrestá ho za to, je mi k ničemu.
Vypijte to. ”
Penny si vzala jemný šálek třesoucími se prsty. „Pane Costelo, to jste nemusel dělat. Jsem jen, jsem jen pokojská.
”
Artur se posadil na okraj matrace. Postel se pod jeho váhou prohnula. Podíval se na ni. Opravdu se na ni podíval.
Jeho pohled zmapoval měkké těžké křivky její tváře, plnost jejich rtů a vyděšenou zranitelnost v jejich hnědých očích. „Přestaňte se omlouvat za to, že existujete, Penelope,” řekl Artur tiše. Penny sklopila zrak do klína. Tváří hořela horkem.
„Nemůžu si pomoct. Podívejte se na mě. Nepatřím do pokoje, jako je tento. Zabírám příliš mnoho místa a teď vám působím problémy s policií.
”
Artur vztáhl ruku, jemně jí položil dva prsty pod bradu a zvedl jí tvář, dokud se mu nemusela podívat do očí. „Myslíte si, že jsem slepý? ” zeptal se Artur, zatímco jeho palec lehce hladil okraj blednoucí modřiny na její čelisti. „Já vás najal, já vás pozoroval.
Nosíte ty těžké svetry, abyste skryla své tělo. Jste přesvědčena, že kvůli své velikosti jste terčem posměchu. Ale mýlíte se. Vaše tělo je měkké, Penelope, je teplé a je podstatné.
Nemáte být neviditelná a rozhodně nejste problém. ”
Penny se zatajil dech v hrdle. Ještě nikdy nikdo nemluvil o jejím těle takovým způsobem. Ne s odporem, ne s fetišizující podivností, ale s úctivou majetnickou vahou, ze které se jí rozbušilo srdce.
„Co se stalo s Grigem? ” zašeptala, vyděšená odpovědí, ale potřebovala to vědět. Arturovy oči zchladly. Ten měkký, jemný muž, který ji držel za bradu, na zlomek vteřiny zmizel a nahradil ho vrcholový predátor novoanglického podsvětí.
„Poručík Grig se včera pozdě v noci vzdal své funkce kvůli náhlým katastrofálním zdravotním problémům,” řekl Artur vyrovnaně. „Byl trvale přesídlen. Už nikdy nebude držet odznak, nebude držet baterku, ani nebude chodit bez pomoci. ”
Penny ze sebe vydala rozechvělý povzdech.
Zaplavila ji směsice hrůzy a hluboké ohromující úlevy. Byla v bezpečí. Poprvé po třech týdnech z jejich ramen spadla zdrcující tíha teroru. Ostré zaklepání na těžké dveře ložnice prolomilo ticho.
Arturova ruka jí spadla z brady. „Vstupte. ”
Leo vešel do pokoje. Obrovský vymahač vypadal nesvůj.
Oči mu těkaly k Penny v posteli a pak se vrátily k šéfovi. „Šéfe, omlouvám se za vyrušení,” zabručel Leo. „Stráže na obvodu chytili krysu, jak se snaží přelézt východní zeď poblíž vchodu pro služebnictvo. Nedostal se daleko, spustil pohybové senzory.
”
Artur se postavil. Jeho postoj byl okamžitě strnulý. „Policejní operativce? ”
„Nee,” řekl Leo a čelist se mu napjala.
„Jen nějaký hubený vyřízený kluk. Říká, že tu pokojskou zná. Prej se jmenuje Liam Davis. ”
Penny upustila šálek.
Rozbil se o stříbrný podnos. Horká tekutina se rozlila po leštěném dřevě. Její bratr byl tady. Velká hala panství působila jako popravčí komora.
Penny, oblečená v jemném velkém kašmírovém svetru, který jí Artur poskytl, aby zakryl její obvazy, seděla strnule v sametovém křesle s vysokým opěradlem. Artur stál přímo za ní a jeho velké ruce jí lehce, ale pevně spočívaly na ramenou. Bylo to jasné, nezaměnitelné fyzické prohlášení o vlastnictví a ochraně. Těžké dvojité dveře se otevřely a dva strážci v oblecích vtáhli do místnosti Liama Davise.
Liam vypadal strašně. Byl hubený, roztřesený a silně se potil. Oblečení mu viselo na vychrtlé postavě a oči se mu poulily fanatickou energií člověka, kterému dochází čas. Když ho strážci hodili na mramorovou podlahu, vyškrábal se na kolena.
„Penny! ” vykřikl Liam a zabořil oči do své sestry. Spocenou tvář mu zalila úleva. „Ach, díky Bohu, Pen, musíš mi pomoct.
Řekni jim, kdo jsem. Řekni jim, že jsem tvůj bratr. ”
Penny se podívala na chlapce, kterého prakticky vychovala. Pracovala na dvě směny v bistru, aby mu mohla koupit školní oblečení.
Přijala od Griga rány, aby splatila jeho dluhy z hazardu. Když se na něj dívala teď, necítila nic jiného než chladné těžké prázdno v hrudi. „Já vím, kdo jsi, Liame,” řekla Penny. Její hlas se třásl, ale v obrovské místnosti zněl překvapivě hlasitě.
„Proč jsi tady? ”
„Potřebuju peníze, Pen,” prosil Liam a popolezl o pár centimetrů dopředu, než mu do cesty vstoupil strážce. „Grig, Grig řekl, že pracuješ v nějakým sídle miliardáře. Potřebuju hotovost, Pen.
Jen pár tisíc, abych se dostal ze státu. Chtějí mě zabít. ”
Penny ztuhla. Z tváře jí vyprchala krev a cítila se závratně a nevolně.
Opřela se dozadu a přitiskla se k Arturovu pevnému teplu za sebou. „Co jsi to právě řekl? ” zašeptala Penny. Liam zamrkal zmatený jejím tónem.
„Že potřebuju peníze? Prosím, Pen, musíš něco mít, ne? ”
„Přerušila ho Penny lámajícím se hlasem. Předtím.
Řekl jsi, že ti Grig řekl, že tady pracuji. ”
„Jo,” zakoktal Liam a hřbetem ruky si utřel nos. „On říkal, že máš nějaký dobrý místo. ”
„Grig nevěděl, že tu pracuju, až do včerejší noci,” řekla Penny pomalu a hrozivé kousky skládačky do sebe začaly zapadat.
„Grig věděl jen to, že jsem před třemi týdny byla v Brooklynu. ” Zírala na svého bratra, hnědé oči široce rozevřené naprostou zradou. „Liame, jak Grig věděl, kde mě před třemi týdny v Brooklynu najít? Nikdy jsem ti neřekla, kde je můj nový byt.
”
Liamovi výraz úplně spadl. Franticická energie zmizela, nahrazena čirou zbabělou vinou krysy chycené do pasti. Podíval se stranou a zíral na mramorovou podlahu. „Liame!
” vzlykla Penny a ten zvuk násilně trhal jejími pohmožděnými žebry. „Dal jsi mu moji adresu? Vyměnil jsi mě za něj. ”
„Musel jsem, Pen,” vykřikl Liam najednou.
Slzy sebelítosti mu stékaly po tváři. „Chtěl mi zlomit ruce. Potřeboval jsem ruce, abych mohl rozdávat. Říkal, že si s tebou chce jen promluvit, že si chce dohodnout splátkový kalendář.
Nevěděl jsem, že ti ublíží. ”
„Lháři,” plakala Penny a zabořila tvář do dlaní. „Věděl jsi přesně, co je zač. Věděl jsi, co dělá lidem.
Vyměnil jsi vlastní sestru monsterům, aby zachránil sám sebe. ”
Ticho, které následovalo, bylo dusivé. Peniny tiché, zlomené vzlyky se odrážely v obrovské místnosti. Arturovy ruce na jejich ramenou sevřely.
Artur pohlédl dolů na Liama. V jeho ledově modrých očích nebyl vztek, jen absolutní chladné prázdno muže, který se rozhoduje, jak ukončit život. „Leo,” řekl Artur tiše. „Jo, šéfe.
” Leo vykročil vpřed a vytáhl z podpažního pouzdra těžkou pistoli s tlumičem. Liam zaječel a couval po vyleštěném mramoru. „Ne, počkej, Pen, prosím, nenech ho, ať mě zabije. Jsem tvoje krev.
Jsem tvůj bratr. ”
Artur zvedl ruku a zastavil Lea v jeho stopách. Naklonil se, ústa těsně u Penina ucha. „Na tvojí krev, Penelope,” zamumlal Artur.
Jeho dech hřál na kůži. „Nezabíjím rodinu bez dovolení. Ta volba je na tobě. Řekni slovo a odejde před našimi branami.
Řekni slovo a nikdy toto panství neopustí. Ať už si vybereš cokoli, zařídím to. Ponesu ten hřích za tebe. ”
Penny pomalu spustila ruce.
Podívala se na Liama, jak vzlyká a prosí. Ubohé stvoření, které jí s radostí naservírovalo sadistovi, aby ochránilo vlastní kůži. Cítila tupé tepání svého zlomeného žebra. Vzpomněla si na temnou chladnou uličku.
Vzpomněla si na baterku. Vzhlédla k Arturovi. Mafiánský šéf čekal. Jeho oči zcela oddané její vůli.
Celý život byla Penny bezmocná. Byla příliš tlustá, příliš pomalá, příliš měkká, aby se mohla bránit světu. Ale když seděla v tomto křesle, obklopena smrtícími muži, kteří se zodpovídali pouze muži, jenž ji držel za ramena, uvědomila si něco hlubokého. Už nebyla bezmocná.
„Já nemám bratra,” řekla Penny naprosto plochým hlasem. Liamovy výkřiky se odrážely od vysokých stropů. Když ho Leo táhl za límec bočními dveřmi ven, těžké dřevo se zabouchlo a zvuk náhle utichl. Penny seděla roztřesená a zírala na prázdnou podlahu.
Artur vyšel zpoza křesla, klekl si před ni na mramor a vzal obě její chvějící se ruce do svých. Přiblížil její klouby ke svým rtům a pevně a vřele políbil její kůži. „Teď už jsi v bezpečí, mia regina,” zašeptal Artur divoce a vzhlédl do jejích očí plných slz. „Tvé dluhy jsou splaceny, tví nepřátelé jsou zlomeni a už se nikdy nebudeš muset skrývat ve stínech mého domu.
”
O dva měsíce později se tíživé, vlhké horko letního Rhode Islandu vzdalo ostrým kousavým větrům konce října. Panství Costelových zůstalo pevností z kamene a tajemství na rozeklaných útesech, ale atmosféra uvnitř jeho zdí se zásadně změnila. Neviditelný duch, který kdysi drhl mahagonové podlahy, zcela zmizel. Na jejím místě stála žena, která se učila, jak dýchat bez omlouvání.
Penny stála před obrovským zlaceným zrcadlem od podlahy ke stropu v hlavní suitě. Hrozivá tapiserie černých, fialových a žlutých modřin konečně vybledla a zanechala po sobě měkkou neposkvrněnou pleť. Její zlomené žebro se zcela uzdravilo, což jí umožňovalo se zhluboka naplno nadechnout bez jediného zachvění. Ale nejšokující transformací nebylo zhojení jejich zranění.
Byl to odraz, který na ni zíral zpět. Celý svůj dospělý život Penny využívala oblečení jako zbraň, aby pohřbila svou postavu velikosti 22. Žila v nadměrných pleteninách, těžkých svetrech a tmavých beztvarých sukních, zoufalá po tom, aby se zmenšila. Artur Costelo každý jednotlivý kousek systematicky spálil.
Na jejich místo nechal z Milána přiletět soukromou švadlenu, která se specializovala na kulturu větších velikostí. Ta žena strávila týdny měřením Peniných širokých boků, jejich těžkých prsou a silných stehen, čímž vytvořila šatník, který se jí nejen hodil na tělo. Uctíval ho. Penny měla právě na sobě šaty na míru, hluboce vínové hedvábné zavinovací šaty.
Bezchybně obepínaly její těžké křivky. Bohatá látka byla v pase pevně stažená a pak luxusně splývala přes její široké boky. Výstřih byl hluboký a ukazoval měkké vzdmutí jejího dekoltu a její bledé nepohmožděné klíční kosti. Vypadala podstatně, vypadala bohatě, vypadala nepopiratelně, mocně tlustá a poprvé v životě se nechtěla schovávat.
Silné, teplé ruce jí zezadu spočinuly na pase. Artur vstoupil do rámu zrcadla. Byl bezchybně oblečen v půlnočně modrém smokingu a vypadal každým coulem jako nemilosrdný architekt podsvětí východního pobřeží. Přitáhl si Penny těžká záda přímo na svou pevnou hruď, zabořil tvář do záhybu jejího krku a nasával vůni jejího vanilkového parfému.
„Zíráš na to zrcadlo, jako bys nepoznávala tu ženu v něm,” zamumlal Artur, jehož hluboký bariton vibroval o její kůži. „Nepoznávám,” přiznala Penny tiše. Opřela se zpět do jeho objetí a nechala jeho sílu, ať je její kotvou. „Připadá mi to jako sen.
Někdy stále čekám, že paní Gableová vtrhne dveřmi a seřve mě za to, že jsem v hlavní suitě. ”
Arturovy oči v zrcadle ztemněly a jeho stisk na jejím pase se majetnicky zpevnil. „Paní Gableová drhne záchody ve schátralém motelu v Pawtucketu. Už nikdy nevysloví tvoje jméno.
Nikdo ti už nikdy neprojeví neúctu, Penelope. ”
Jemně si ji k sobě otočil a jeho ledově modré oči přejížděly po jejich jemných, těžkých rysech s absolutní oddaností. Sáhl do saka svého smokingu a vytáhl dlouhou sametovou krabičku. Když ji rozevřel, Penny zalapala po dechu.
Na černém saténu odpočíval úchvatný náhrdelník, těžká kaskáda bezchybných diamantů hruškového výbrusu obklopující masivní krvavě červený rubín. „Arthure, ne! ” zašeptala Penny a ruce jí vyletěly k hrudi. „To je moc.
To nemůžu nosit. Je to příliš těžké, příliš nápadné. ”
„Je to přesně to, co si zasloužíš,” přerušil jí Artur jemně, přistoupil vpřed a zapnul jí ty studené těžké šperky kolem krku. „Strávila jsi svůj život nesením těžkých břemen slabých mužů.
Tvůj bratr, Grig, nechala jsi si to, protože sis myslela, že tvoje velikost z tebe dělá přítěž. Ty nejsi přítěž, Penelope. Jsi královna a královny nosí svou váhu v diamantech. ”
Políbil ji.
Hluboký polibek plný vášně, který chutnal po skotské a naprosté děsivé loajalitě. Penny mu polibek oplatila a zabořila prsty do klop jeho smokingu. Už nepřežívala. Vládla.
„Gangsteři čekají dole,” řekl Artur, když se odtáhl a jeho palec přejel po jejím spodním rtu. „Dnes večer nestojíš ve stínu. Dnes večer poznají ženu, která drží mé vodítko. ”
Penino srdce jí bušilo o žebra, ne strachem, ale náhlým opojným návalem adrenalinu.
Společně vyšli z hlavní suity a sestoupili po velkém točitém schodišti. Hlavní jídelna, kdysi místo hrůzy, kde se Penny snažila ze všech sil sklízet talíře, aniž by vydala hlásku, byla zaplněna těmi nejnebezpečnějšími muži v Nové Anglii. Čtyři kapitáni syndikátu seděli kolem masivního ořechového stolu, pili bourbon a mluvili tlumenými násilnými tóny. Leo stál na stráži u těžkých dubových dveří.
Když Artur vstoupil do místnosti, muži okamžitě ztichli a povstali na znamení absolutního respektu, ale jejich oči rychle přelétly na ženu kráčející po jeho boku. Penny držela bradu vysoko. Cítila váhu rubínu na své klíční kosti, cítila těžké houpání svých boků pod luxusním hedvábím. Viděla záblesk zděšení v očích Matea, notoricky brutálního kapitána bostonského teritoria.
Poznal ji. Poznal tu tlustou, neviditelnou pokojskou, která mu před pár měsíci nalévala víno. Mateo otevřel ústa. Na rtech mu pohrával jemný úšklebek, možná připravený pronést opovržlivý komentář o tom, že si šéf přivedl na setkání posluhovačku.
Artur se na něj ani nepodíval. Jednoduše položil ruku na Penina záda a odtáhl těžké mahagonové křeslo v přímém čele stolu, na místě šéfa. „Sedni si, mia regina,” přikázal Artur tiše. Penny se posadila.
Plyšový samet ustoupil jejímu těžkému rámu. Artur si nesedl vedle ní. Místo toho stál přímo za jejím křeslem a položil ruce na její ramena. Přesně tak, jak to udělal v den, kdy byl odtažen Liam.
Zpráva to byla ohlušující a jasná. Nebyla to milenka, nebyla to domácí mazlíček. Byla absolutní a nezpochybnitelnou dámou Costelova syndikátu. Mateův úšklebek okamžitě zmizel a byl nahrazen bledým vyděšeným zjištěním.
Rychle sklonil hlavu a strnule zíral na ubrus. Ostatní kapitáni ho následovali. Vzduch byl hustý napětím a nově nabitou úctou. Penny se rozhlédla po stole.
Tito muži byli zabijáci, vyděrači a monstra. Přesto, když seděla v těžkém křesle, zabalená do hedvábí a chráněná samotným ďáblem, uvědomila si, že je přesně tam, kam patří. Natáhla pevnou ruku dopředu a zvedla křišťálovou karafu s Macallanem 18. Necukla s sebou, neupustila ji.
Nalila si skleničku a jantarová tekutina zachytila světlo lustru. Penny Davisová už neskrývala své modřiny. Jednoduše se stala tou, která je rozdávala.