Vždycky jsem věděla, že si moje sestra Nora najde způsob, jak na sebe strhnout pozornost i v den mé vlastní svatby. Tak to u ní bylo celý náš život – střed vesmíru, aspoň podle naší rodiny. Nikdy by mě ale nenapadlo, že zajde tak daleko, že mi rovnou vezme i ty svatební šaty. Jmenuju se Alice a je mi osmadvacet.
Celý život jsem byla ta druhá dcera. Ta praktická místo okouzlující, ta spolehlivá místo výjimečné. Dnes večer na zásnubní oslavě své sestry Nory to sleduju znovu, jako film, který jsem už viděla stokrát. „Ach, drahoušku, vypadáš tak zářivě,“ rozplývá se máma a upravuje Noře dokonale načesané vlasy.
„Aleš je opravdu skvělá partie. Od první chvíle, co jsem ho poznala, jsem věděla, že je ten pravý. “
Napiju se šampaňského a snažím se nemyslet na to, jak máma reagovala na moje zasnoubení s Mikulášem před půl rokem. Tenkrát dokázala pronést jen: „Působí mile.
Asi to bude fajn. “
„Alice, zlato, dones prosím další jednohubky z kuchyně,“ zavolá táta, aniž by se na mě otočil. „Jasně,“ přikývnu. Dokonce i na Nořině zásnubní párty jsem to já, kdo obstarává občerstvení.
„Pomůžu ti,“ zašeptá mi Mikuláš a stiskne mi ruku. Bože, jak já ho za to miluju. V kuchyni začnu rovnat sušenky a sýr na podnos, zatímco Mikuláš otvírá další láhev vína. „Jsi v pohodě?
“ zeptá se tiše. „Jsem,“ chvíli zaváhám, abych nezněla jako puberťačka. „Co? “
„Žárlím?
“ usměju se smutně. „Občas mě napadá, jestli mě vůbec někdy vidí. “
Přitáhne si mě k sobě. Tvář mi spočine na jeho hrudi.
Cítím jeho teplo. „Já tě vidím,“ řekne měkce. „Jsi ta nejúžasnější žena, jakou znám. “
Z obýváku se ozve výbuch smíchu.
Nakouknu z kuchyně a vidím Noru, jak s pohárem šampaňského v ruce vypráví o své dokonalé žádosti o ruku. „A potom,“ vypráví Nora, „klekl Aleš přímo tam v parku Stromovka a hrála nám malá smyčcová kapela. Bylo to jako z pohádky. “
Máma si povzdechne a otírá si dojetím slzičku.
Vzpomenu si na Mikulášovu žádost o ruku. Prostou, ale o to krásnější. Uvařil mi večeři u mě doma, nervózně roztomilý, a požádal mě o ruku, zatímco jsme pomalu tančili v maličkém obývacím pokoji. Mámina tehdejší reakce zněla: „No, hlavně, že už se usazuješ, Alice.
“
„Alice, miláčku, kde jsou ty jednohubky? Všichni mají hlad,“ zazní Norin hlas. Popadnu podnos a vyjdu zpátky do pokoje s co nejupřímnějším úsměvem starostlivé sestry. A právě tehdy zaslechnu rozhovor, který všechno změní.
„Když už mluvíme o svatbě,“ říká Nora a schválně ztišuje hlas, aby to působilo jako důvěrné sdělení. „Přemýšlela jsem o Aliciných svatebních šatech. “
Stuhnu za dveřmi. „O těch, co si koupila na svou svatbu?
“ ověřuje si máma. „Opravdu jsou krásné. “
„Ano. A já si je chci vzít na svou svatbu.
Stejně se vdávám dřív než ona. Mám svatbu za tři měsíce a ty šaty by se dokonale hodily na mou zahradní slavnost. A když je teď stejně jenom schovává ve skříni, myslím, že by jí to nevadilo. “
„Jsi její sestra a tobě budou určitě slušet ještě víc,“ přikývne máma.
Zatínám prsty do okraje podnosu. Mluví o šatech, které jsem hledala celé měsíce. Zamilovala jsem se do nich na první pohled. Splácím je sama, protože máma mi na ně nepřispěla, tak jako teď přispívá Noře.
„Promluvím si s ní zítra,“ pokračuje Nora. „Určitě to pochopí. Ona vždycky všechno chápe. “
Vejdu do pokoje a položím podnos na stůl trochu prudčeji, než jsem chtěla.
Několik sušenek nadskočí a pár lidí se po mně zvědavě otočí. „Všechno v pořádku, zlato? “ zeptá se táta. Podívám se na Noru.
„Ne teď. “
„Cože? “
„Ty jsi mi sáhla do skříně. “
Nora se mile usměje, mávne rukou a rozepne obal, aby předvedla mé dokonalé krajkové šaty, do kterých jsem se zamilovala.
Máma jí pomáhá vlézt do mých šatů a zapnout zip. „Prosím tě, Alice,“ řekne Nora sladce. „Jen si je zkouším. Stejně se vdáváš až za dva roky, ne?
“
„Za rok. Po tobě. “
„No vidíš. Za rok je dávno vyndáš z obalu a budeš se na ně koukat.
Mně se budou hodit hned. “
„To jsou moje šaty, Nora. “
„A já jsem tvoje sestra. Vždyť to bude nádhera, představ si to.
Vezmu si je na svou zahradní svatbu a ty mi půjdeš za svědkyni. Vypadalo by to skvěle. “
„Ne. “
„Co říkáš?
“
„Říkám ne. Sundej si je. “
„Ale Alici,“ vmísí se máma svým ustaraným tónem. „Co tak žárlíš?
Vždyť máš ještě spoustu času na svatbu. Tobě to radost neudělá, ale Noře to udělá obrovskou radost. A ona si to zaslouží, vždyť je to její den. “
„Její den?
Máma, tohle je moje svatba. Moje šaty. Já je splácím sama, protože ty jsi mi na ně nechtěla dát ani korunu. A teď mi je chceš vzít a dát je jí?
“
„To není tak, že bych ti je brala,“ řekne Nora, otočí se před zrcadlem a uhladí si sukni. „Já si je jen půjčím. Vrátím ti je, až se budeš vdávat ty. Pořád je můžeš nosit.
“
„Vrátím ti je po svatbě? Nora, ty ses zbláznila. Ty šaty budou po tvé svatbě zničené. “
„No dovol,“ řekne uraženě.
„Co tím chceš říct? Že budu vypadat tlustě? “
„Já to neříkám. Já říkám, že to jsou moje šaty a ty je nemůžeš jen tak vzít.
“
„A proč ne? Máma říkala, že tobě na nich ani tolik nezáleží. Že jsi je kupovala hlavně kvůli mně, abys měla co na sebe na mou svatbu. “
Otočím se na mámu.
„Ty jsi jí to řekla? “
Máma pokrčí rameny. „Jen jsem řekla, že jsi mi říkala, že nevíš, jestli se ti ty šaty budou hodit i na jinou příležitost. Že jsi je vzala, protože ti slevili, a ty jsi nechtěla odejít s prázdnou.
To jsem řekla. “
„To je lež,“ procedím skrz zuby. „Já jsem ti řekla, že to jsou šaty mých snů. Že jsem si je zamilovala na první pohled.
Ty jsi mi řekla, že je to vyhozené za peníze, že bys na to nikdy nedala korunu, ale že je to můj problém. A teď přede všema děláš, že to bylo jinak? “
„Alice, prosím tě, nedělej scénu,“ odtuší máma. „Není to hezké.
Dnes je Norin večer. “
„A kdy bude můj večer? Kdy na mě dojde řada? Nebo nikdy, protože Nora je vždycky ta důležitější, krásnější, úspěšnější a já mám jen nosit tácy s jednohubkama a usmívat se, když mi berou můj život?
“
„To je hysterický,“ řekne máma. „Není to hysterický, mami. To je fér. “
Otočím se a odejdu z místnosti.
Za zády slyším Noru, jak si povzdechne: „No tak, vždyť to není tak hrozný. Vždyť ona si na to ráno vzpomene a přijde ji to trapný. Nebo ne? “
Z okna vidím, jak Nora opatrně nakládá mé šaty do auta.
Máma jí pomáhá a usmívá se, jako by právě vyhrály nějakou cenu. V tu chvíli mi to všechno dojde. „Vezmu si je,“ řeknu tiše. Mikuláš na mě vykulí oči.
„Prosím? “
„Ty šaty. Vezmu si teď hned. Ne za rok.
Za tři měsíce. Stejně jako Nora. Vezmu si je dřív, než stačí cokoli udělat. “
„Ale Alice, vždyť říkáš, že chceš svatbu v zimě, že chceš sněhové vločky a město rozsvícené, že jsi to plánovala tak, aby to bylo v prosinci jako ve filmu.
“
„Tak budu mít svatbu za tři měsíce. V létě. U fontány. Vedle té zatracené fontány, kam chodila celá rodina celej život.
A když tam musím dojít děravou fontánu opravit, tak ji opravím. Ale nenechám si vzít jediný další den. “
„To nemyslíš vážně. “
„Myslím.
Chci, aby naše svatba byla dřív než Norina. A chci tam ty svoje šaty. Chci ty svoje šaty, které jsou moje, a nebudu se bát, že mi je někdo sebere. “
Mikuláš se na mě dlouze podívá.
Pak se usměje, i když to není jednoduché. „Tak jo. Ale jestli to uděláme, uděláme to pořádně. Žádná omluvená verze.
U fontány. Já to zařídím. “
V noci nespím. Nora mi poslala zprávu, že mi šaty vrátí až den před svatbou, že si je ještě nechá, aby je mohla ukázat svojí kamarádce.
Já jí odpověděla, že si je mám vzít hned, ale ona mi napsala, ať nejsem směšná, že pořád ještě nemá nic zařízené, a že jestli si chci půjčit šaty od mámy, klidně prý můžu, že má krásné vzorované květinové šaty. Druhý den ráno jdu za tátou. Sedí u stolu sám, čte si noviny a pije kávu. „Tati?
“
„Hm? “
„Vím o tom, že jsi to slyšel. O šatech. O Noře.
O tom. “
Odloží noviny. „Slyšel. “
„A co na to říkáš?
“
„Co chceš, abych ti řekl? Že je to nefér? To víš, že je to nefér. Ale ty znáš Noru.
Umí si prosadit svoje. A máma jí ve všem vyhoví. “
„A ty? Taky jí chceš vyhovět?
“
„Já chci hlavně, aby se naše rodina nerozpadla. “
„Tak to už je pozdě, tati. Už dávno se rozpadla. Jenom jsme si to nechtěli přiznat.
“
Sedne si proti mně a chytí mě za ruce. „Co chceš, abych udělal? Chceš, abych s mámou promluvil? “
„Ne.
Já chci, abys přišel na moji svatbu. Od začátku do konce. A aby sis mě nevšímal jenom tehdy, když něco potřebuju. “
„Já jsem tady.
Já jsem tady vždycky. “
„Ne, nejsi. Ale to je jedno. Já to zvládnu sama.
Já to vždycky zvládla sama. “
Pustím jeho ruce a odejdu. Venku přede dveřmi potkávám Mikuláše. Usmívá se a v ruce drží klíče.
„Co to děláš? “ zeptám se. „Jdu na kontrolu fontány. Když už chceš svatbu za tři měsíce, musí to fungovat.
“
„Žertuješ, že jo. Tys to nenechal být, že ne. “
„Ne, nenechal. Vodohospodáři tam chodí každé úterý.
Je středa. Do soboty nám dají vědět, co je potřeba. Ale já se tam jdu podívat sám. Chci vědět, na čem jsem.
“
„Půjdu s tebou. “
„Ne. Zůstaň. Vyřiď tu.
Ty s nimi musíš mluvit. To není moje role. “
A má pravdu. Celý život jsem byla ta hodná, co drží krok s rodinou.
Teď je čas změnit pravidla. Vezmu si ho kolem krku a políbím. „Jdi. A vrať se mi celý,“ řeknu.
„Vrátím. Slibuju. A až se vrátím, povíš mi, co se tady stalo. “
Odjíždí a já se vracím do domu.
Táta se dívá z okna ven, ale když naše pohledy setrvají o vteřinu déle, skloní hlavu. O tři dny později vstoupím do krejčovství. Objednala jsem se na konečnou zkoušku. Vzápětí vejde do hovoru moje kamarádka Sabina.
„Alice, zbláznila ses? Tys jim to dovolila? Ty jsi jim nechala ty šaty? Nora se ti smála do očí, že by jí slušely víc, a ty jsi odešla bez jediného slova.
“
„Neodešla jsem bez slova. Já jsem jim řekla, co si myslím. Jenom jsem křičela uvnitř. Venku jsem se snažila být hodná holka, protože to se ode mě očekává.
“
„A co teď? Co uděláš? Protože jestli jí ty šaty necháš, tak to nikdy neřekneš. “
„Nenechám.
Půjdu si pro ně. Ale ne hned. Až si to nebude pamatovat. “
„Co to znamená?
“
„Znamená to, že si vezmu něco jiného. Mám vlastní plán. Chci, aby přišla celá rodina. Na moji svatbu.
A uvidíme. “
Sabina se na mě podívá. Pak se široce usměje a zatleská. „Tak to se mi líbí.
Konečně to v tobě je. “
„Neříkej to nikomu. “
„Ani by mě nenapadlo. Ale máš plán, jak na to?
“
„Mám. Jdi za Norou. Řekni jí, že jsem řekla, že si ty šaty může nechat. Že jsem si vzala jiné.
A až se zítra ráno probudí, bude pozdě. “
„Ty jim to uděláš, viď? Ty jim to fakt uděláš. “
„Doufejme,“ řeknu a konečně se usměju od srdce.
Ráno vstanu dřív než slunce. Seberu tašku, kterou jsem si zabalila den předtím, i svoje svatební doplňky. Přestanu myslet na to, co si pomyslí. Už nikdy nechci žít podle toho, co si myslí ostatní.
Dorazím do zahradního areálu. Je pět hodin ráno. Nikdo tu není. Konečně mám klid.
Překontroluju květiny, které jsem si nechala poslat večer předtím. Bílé pivoňky. Moje oblíbené. Položím je k fontáně.
„Tak už to začíná, že jo? “ ozve se za mnou Mikuláš. Otočím se. Stojí tam v tmavém obleku, s kyticí z bílých růží v ruce.
Vypadá nervózně, ale oči mu září. „Začíná,“ řeknu. „Máš všechno? “
„Mám.
Hosté by měli dorazit za hodinu. „A co tvoje rodina? “
„Už jedou. Všichni.
I máma. I táta. I babička. Jsou na cestě.
“
„A ví o tom? “
„Ne. Nikdo nic neví. Je to překvapení.
Přesně jak jsi chtěla. “
Vezmu ho za ruku. „Nemůžu uvěřit, že do toho jdeš. Doufáš, že se nikdo nedozví, že jsi koloval.
“
„Já se nedoufám,“ řekne mi do vlasů. „Já se vsadím, že to zítra bude nejkrásnější svatba, na jaké jsme kdy byli. A my u toho budeme. “
Za hodinu se začnou sjíždět lidé.
Nejdřív sestra mého otce. Pak Mikulášovi bratranci. Pak máma s tátou. Když máma vejde do areálu a vidí, co se tu děje, zastaví se jako opařená.
„Alice? Co to má znamenat? Co se to tu děje? Nora říkala, že ty šaty nechceš, že sis vzala jiné.
Kde je Nora? Nora nikde není. “
„Nora nikde není, protože jsem jí neřekla, že se vdávám dřív. Nora si myslí, že mě přesvědčila.
A já si myslím, že je nejvyšší čas, abys přestala hrát na dvě strany a začala být konečně matkou. Tvé dcery. Té, která tady stojí v bílém, u fontány, která ji chtěla. Ne té, která se rozhodla, že si vezme cizí den.
“
Máma ztichne. Protočím oči a odvrátím se od ní. „Pojďme začít,“ řeknu Mikulášovi. Postavíme se k fontáně.
Zahraje hudba, kterou jsme vybrali. Malá smyčcová skupina, kterou jsme si najali, začíná hrát. Přesně tu píseň, kterou by si vybrala Nora. Protože tohle už není o Norě.
Je to o nás. A my si to ukradneme zpátky. Ulicí jdu k oltáři. Táta a máma stojí na straně, ale táta se na mě konečně podívá.
Vidím mu na očích, jak to chápe. „Mám tě rád, dcero,“ řekne, když ho míjím. V tu chvíli zničehonic proskočí dveřmi od zahrady Nora. V zádech má celou partu svých snubních hostů, kteří vypadají vyděšeně a zmateně.
„Co to má znamenat?! “ vykřikne ze všech sil. „Alice! Ty jsi mi ukradla svatbu!
“ vykřikne přes hlavy všech hostů. „Vlastně ne, Nory,“ odpovídám klidně. „Ty jsi chtěla moje šaty. Já ti je nechala.
Jen jsem se rozhodla, že nepotřebuju svatbu, která je celá o tobě. A když ty jsi chtěla, aby všichni přišli na tuhle zahradu, tak jsme jim řekli, že se tu něco chystá. Jenom jsem jim zapomněla říct, na čí svatbu jdou. “
Nora celá zkoprní.
„Ty jsi mi zničila svatbu,“ procedí. „Ne. To ty sis měla zničit ten den. Já jsem si vzala jen to svoje.
Tady je rezervace, tady je ohláška, tady je smlouva s květinářem. To všechno je moje. Ty jsi měla tři měsíce na to, abys mi to vzala, a já jsem ti to dovolila. Už ne.
“
„A šaty?! Ty jsi řekla, že si je nechám! “
„Řekla jsem, že si je můžeš nechat. Ale jenom půjčené.
Hned po mé svatbě ti je pošlu zpátky. Doufám, že jsi glancovala, aby ti na nich něco nesmrdělo. “
Nora se na mě podívá, popadne svoje šaty, které má na sobě – moje šaty, které mi ukradla – a rozpláče se. „Jestli chceš, můžeš si je vzít teď,“ řekla jemně, „ale jestli ti zbude aspoň trochu cti, necháš si ten pláč až po obřadu.
Tohle je moje svatba. Moje. A ty jsi na ní nezvaná, pokud se neuklidníš a nezačneš se chovat jako moje sestra. “
Chvíli na sebe koukáme.
Máma se zeptá: „Tak co? Kdo z vás se bude chovat rozumně? “
A tehdy se stane to, co nikdo nečeká. Táta vstane, obejde mámu a postaví se ke mně.
„Ty ke mně nepatříš? “ řeknu tiše. „Patřím. Já jen potřeboval někoho, kdo mi ukáže, že mám ještě právo mluvit.
Prosím tě, promiň. Jsi moje dcera. Tak jako Nora. Ale přestanu se snažit být spravedlivý.
Budu fér. Jenom fér, a to asi znamená, že bys měla jít a stát se tou nejhezčí nevěstou v tomhle městě, protože jsi na to dosáhla sama. Jdeš do toho se mnou, těte? “
Podívám se na tátu.
Pak na mámu, která stojí s otevřenou pusou. Pak na Noru, která se třese zlostí. A pak na Mikuláše, který mi půjčuje náhradní michelange skoro neznatelně. „Tak pojď, tati,“ řeknu a vezmu ho kolem paže.
Odvede mě k fontáně. V rozích stojí hudebníci. Nikdo netleská. Všichni jen hledí na scénu, která se jim odehrává přímo před očima.
U fontány se táta ode mě odpojí. Mikuláš na mě čeká. Když k němu dojdu, mám pocit, jako bych se vznášela. „Měl jsi to v plánu?
“ zeptám se šeptem. „Nemám ponětí, o čem mluvíš,“ řekne a mrkne. Kníže stojí u oltáře a je taky překvapený, ale statečný. Chytí mě za ruce.
„Ty jsi se zbláznila, že jo? Tohle je vyšší level. Ale ty jsi tím nejkrásnějším člověkem, jakého znám. Vezmeš si mě, Alice?
“
„Vezmu. Navždy. Jsi jediný, kdo mi kdy pověděl, že mě vidí, i když se ode mě všichni odvracejí. “
Řekneme ano.
Vyměníme si prsteny. Vlastně ne, prsteny má Mikuláš v kapse a teprve teď je vytahuje. Nasadí mi ho na prst a políbí mě. Všichni vstali a tleskají.
Zní nadšení, pískání, ale i vzdechy pohoršení, hlavně od mé matky a sestry. Když se odlepím od jeho rtů, podívám se na Noru, která stojí v mých šatech a brečí. A já se na ni usměju, trochu smutně, a jen tak ledově dodám: „Zítra ti pošlu recept na ten výborný nákyp od babičky. Napiš mi, jak ti chutná.
“
Otočím se, popadnu kytici a hodím ji do davu. Chytí ji mámina sestra, která začne radostí ječet. A já se směju poprvé za celý rok. Večer, když se ztiší hudba a začne se stmívat, sedíme u stolu pod širákem plným žárovišť.
Nora přijde s brekem až ke mně. Má na sobě šaty, které jsem si koupila pro sebe, ale stáhla je tak roztrhané, až jí skoro spadly. „Prosím tě, odpusť mi,“ řekne. „Já byla největší mrcha.
Ty šaty ti vrátím. Já je dnes ráno stihla vyprat. Vlastně jsem se bála, že si pro ně dojdeš do skříně v noci, a já ti to nemůžu udělat. “
„Můžeš, Noři.
Ty mi můžeš udělat cokoli. “
„Já vím. A v tom to celé je. Jsi hodnější, než si kdo z nás zaslouží.
Užívej si svou svatbu. A jestli chceš, najdu ti pak svědka na rozchod. “ pousměje se. “Nech si to, sestro,“ řeknu a poprvé jí vezmu ruku.
„Ale už nikdy nešáhneš na nic, co je moje. Ani na manžela, kdybychom dojeli na stejný cyklovýlet. “
Zasměje se. Vlastně obě.
A v ten večer, kdy vychladne vzduch a obloha dostane barvy po západu slunce, slyším šumění fontány. Fontána stříká vysoko do vzduchu, přesně tam, kde jsme si s Mikulášem řekli ano. Stojím uprostřed všech lidí, které mám ráda, s rukou v ruce s mužem, který mi konečně ukázal, že je možné žít jen podle sebe. A já vím, že toto je jenom začátek.
Začátek života, kde už nejsem druhá. Začátek života, kde jsem první. Moje vlastní první.