Amálka držela skleničku oběma rukama a zkoumala dno, jako by tam hledala odpověď. „A kde bydlí Adam? “ zeptala se místo odpovědi a Ana na okamžik zalapala po dechu. „Adame, počkej,“ řekla Ana a dohnala ho na chodbě.
„Já ti rozumím, ale nemůžu zrušit to, co jsem slíbila. “
Adam se otočil. „A co jsi slíbila? “
„Že se o ni postarám.
Bez podmínek. “
„Já ti nebráním se o ni postarat. Já ti jen říkám, že se odstěhuju, když to uděláš. Je to tvoje volba.
“ Nebyl na něj vidět žádný hněv, žádné zklamání. Jen klid, který byl mnohem horší. Ana stála uprostřed chodby, když za sebou zavřel dveře do ložnice. Neplakala.
Cítila jen tíhu v žaludku, která se tam usadila a ne a ne pohnout se dál. Když Ana ráno vstala, Manželova postel byla prázdná, ale na kuchyňském stole stál hrnek s dopisem. „Nech toho, ať se musí rozhodovat,“ psal. „Nemůžu se dívat, jak ničíš sebe i nás.
Až tě to přejde, víš, kde mě najdeš. Adam. “
Ana si dopis přečetla třikrát, pak ho složila a vrátila do obálky. Amálie si právě dělala ve snídani mléčný knírek.
Tvoje dcera, pomyslela si Ana. A i kdyby ne, tak je to dítě. Začala si na ni zvykat tak, jak si člověk zvyká na jizvu: nejdřív si jí všude všímá, když se jí nedá vyhnout, a pak ji přestane vnímat, ale přesně ví, kam patří. Mateřská škola jí dala číslo na přítele z Amálčiny třídy, kde se chodilo na oslavy, a pozvání si u ní uklidilo nejistotu.
„Můžeme ji nechat na oslavě bez obav? “ zeptala se cizí matky. „Jasně, že jo. My se o ně postaráme,“ ujistila ji cizí matka, ale to slovo „my“ v Aně zarezonovalo jako něco, co jí nepatří.
Ana čekala, kdy jí dojde, že je jen někdo, koho sem přidali, aby dohnala to, co se pokazilo. Seděla na lavičce v parku, když si vzpomněla, jak se za ní Adam otočil v těch prvních týdnech, kdy toho ještě neuměla tolik, a ona ho chtěla podezírat, ale on se tvářil jako vždycky. Vlastně se tvářil tak, že si toho ani nikdy nevšimla. V sobotu měla jít s Amálií do cirkusu, jak jí slíbila.
Adam odjel včera večer s taškou a klíči od bytu na stole. Ana si sbalila jen to nejnutnější. Cirkus byl na okraji města. Ana měla pocit, že dusno, které ji pronásledovalo od rána, tam nepojede.
Ale když vstoupily do šapitó a Amálie zatáhla za rukáv, otočila se a uviděla ho. Stál u vchodu do maringotky, ruce v kapsách, a díval se přímo na ně. „To je on,“ řekla Amálie a ukázala prstem přes celý prostor. „Ten pán, co mi dal medvěda, když jsem bydlela u tety.
“
Byl to on. Jirka, řidič toho kamionu. Stál tam a kupoval si popcorn, ale oči měl na nich. Ana polkla.
Pomyslela si, že by měla vzít Amálii za ruku a odejít. „Teto,“ zatáhla Amálie za lem bundy. „Pojďme za ním. “ A Ana neřekla ne.
Šli přes písek a vůně dřeně na léta. Když přišli blíž, Ana uviděla, že Jirka zestárl. Nebyla to vráska, kterou by čekala, spíš to bylo v tom, jak držel ramena, jako by se pořád ohlížel přes ně. „Jirko,“ řekla Ana.
Neptala se, jen vyslovila jeho jméno. Podíval se na Amálii a pokýval hlavou. „Amálie,“ řekl a jeho hlas byl drsný. „Rostla jsi.
“
„Já jsem zítra ve školce,“ řekla Amálie. „A tetička říkala, že už nikam nepojedu. “
Jirka se zamračil a podíval se na Anu. Ana jen nepatrně pokrčila rameny.
„Je to složitý,“ řekla. „To je,“ přikývl Jirka. Chtěl se otočit, ale Ana ho zastavila. „Počkej.
Já ti chci poděkovat. Za to, cos řekl u soudu. “
Jirka se na ni zadíval. „Já jsem jen řekl pravdu.
“ Pak se mlčky podíval na Amálii, která si začala hrát s kamínky u nohou. „Víš, proč jsem dneska přišel? Chtěl jsem vidět, jak se má. “
„Žije,“ řekla Ana.
„A zdá se, že se jí tu daří. “
„Tomu nevěřím,“ řekl Jirka. A Ana sebou trhla, ale v jeho hlase nezazněla žádná výtka. Amálie za nimi zakřičela: „Adame!
“ a Ana se otočila. Stál u pokladny s lístkem v ruce. Její srdce na chvíli přestalo bít a pak se začalo ozývat prudkým tepem, který neměla sílu umlčet. Adam k nim pomalu došel a zastavil se kousek od nich, jako by čekal, až ho někdo pozve dál.
Pak se podíval na Jirku a pak zpátky na Anu. „Tatínek mi dal pusu na čelo,“ řekla mu Amálie. „To je hezký,“ řekl Adam a nepatrně sklonil hlavu. Ana nevěděla, co říct.
Všechna slova, která by se hodila říct, zůstala zaseknutá v krku tam, kde se před měsíci usadila otázka: co vlastně chci? Posadili se do cirkusu, Ana mezi Adamem a Jirkou. Amálie seděla vedle Jirky a držela ho za ruku. Během poločasu Adam jemně položil ruku na Aninu.
„Myslím, že jsem udělal chybu,“ řekl tiše. Ana se na něj podívala. Neřekla „já ti to říkala“. Jen mu stiskla ruku.
Amálie usnula cestou domů. Jirka bydlel čtvrt hodiny chůze od jejich ulice. Na konci cirkusu jí Adam řekl: „Můžeme to zkusit. Ale musíme to dát do pořádku.
Ty a já. Bez výčitek. “
Ana neřekla nic. Jen se podívala na dům, kde svítilo v jejich kuchyni světlo.
Uvnitř na ně čekala rozespalá Amálie v ruce medvídka. O dva měsíce později jela Ana vlakem z práce domů, když jí zvonil mobil. Nebylo to Adamovo číslo, ani školky. Bylo to neznámé číslo.
Chvíli váhala, pak to zdvihla. „Paní Nová? To jsem měl štěstí, že to náhodou někdo bere jako vy,“ řekl hlas na druhé straně. Ana chvíli nepoznávala, kdo to je.
„Kdo to je? “ zeptala se opatrně. „Jirka. “ Odmlčel se.
„Já jsem myslel, že bych Amálii mohl občas vzít ven. Jestli souhlasíte. “
Ana se opřela o okno. Venku ubíhala krajina, šedobílá a ospalá.
A ona měla pocit, jako by se jí napřímil nějaký dlouholetý tlak v hrudi. „Myslím, že by to bylo fajn,“ řekla. „Můžete přijít v sobotu na oběd. “
Když zavěsila, dlouho se dívala ven.
Pak napsala Adamovi zprávu: Na sobotu pozvala jsem k obědu Jirku. Chci, abys o tom věděl. Odpověď přišla rychle: Vím, že jsi to chtěla. Já jsem já rád.
Než stačila odpovědět, přišla další: Ty nejsi tvoje máma. Neudělala jsi chybu. A já jsem připravený se o tom učit. Ana si znovu přečetla tu zprávu a ujistila se, že se jí nezdá.
Pak se usmála na svůj odraz v zrcátku. Přišla sobota. Ana dělala palačinky, když zazvonil zvonek. Když otevřela, stál na zápraží Jirka se sáčkem čokoládových kuliček.
„Ty jsi nemusela,“ řekl a vešel dovnitř. Amálie přiběhla po chodbě a zastavila se, když ho uviděla. „Jirko! “ zvolala.
Ale pak se zarazila a podívala se na Anu. „Jdi,“ řekla Ana jemně. „Jdi ho pozdravit. “
Amálie se k němu rozeběhla a objala ho kolem pasu.
Jirka jemně položil ruku na její blond hlavu a podíval se na Anu, jako by jí tím chtěl něco vzkázat. Ana jen pokrčila rameny a vrátila se k plotně. Sedli si k obědu. Adam přišel o půl hodiny později s lahvemi džusu.
Oběd byl skromný, ale jídlo se jim dobře poslouchalo. Potom vzal Adam Jirku s sebou do kuchyně, aby jí pomohl s nádobím – tak nepříjemné, že to působilo spíš jako gesto dobré vůle. Ana je chvíli pozorovala ze dveří a pak se usmála sama pro sebe. Večer, když Amálie usnula, vyšla Ana na balkon.
Adam přinesl čaj a postavil se k ní. Dlouho mlčeli. „Jsi v pořádku? “ zeptal se nakonec.
„Jsme v pořádku,“ řekla Ana a opřela se o zábradlí. „Já si nějak zvykám na to, že rodinu může mít i ten, kdo ji nezdědil. Že ji může vytvořit. Po kusech.
Po lidech, co přijdou a zůstanou. A někdy i po lidech, co odjedou a pak se vrátí. “
Adam kývl. Pak se za ní ozvalo tiché zasténání.
Oba se otočili. Ve dveřích stála Amálie. Byla rozespalá a jedna bačkorka jí chyběla. „Tetičko,“ zamumlala.
„Jirkovi se zdálo o tom velkém voze. “
Ana se rychle rozhlédla po místnosti, ale po Jirkovi nebylo ani stopy. Musel odejít, když odnášel talíře. Ana polkla těžký knedlík v krku, ale vzápětí se jí ulevilo, když si uvědomila, že Amálie nepláče.
Jen stála v rozestavených dveřích a tiskla si k sobě plyšového medvídka. „To byl jen sen,“ řekla Ana a jemně ji pohladila po vlasech. „Pojď, já ti najdu tu bačkorku. “
Našla ji pod křeslem a pomohla jí nazout.
Amálie se nechala odvést do pokojíčku, ale v půlce chodby se zastavila. „Tetičko? “
„Ano, miláčku? “
„Můžeme za Jirkou jezdit klidně častěji?
I když tady nebydlí? “
Ana pohlédla na dveře předsíně, které Jirka tiše přivřel. Za nimi se rýsoval nejistý stín muže, který kdysi řídil kamion, do něhož narazili rodiče Amálie. A který přesto nikdy neřekl nic jiného než pravdu.
„Jasně,“ řekla Ana. „Přijde za námi na návštěvu. Teď už víme, že rodina není o tom, kdo řídil, když se to stalo. Ale kdo řídí tu svoji vlastní.
“
Amálie se usmála a vešla do pokoje. Ana za ní zavřela dveře a zůstala chvíli stát na chodbě. Adam k ní došel a položil jí ruku na rameno. Ana se na něj dívala a viděla v jeho očích trochu toho klidu, který tam hledala od začátku.
„Půjdeme si lehnout? “ zašeptala. Adam přikývl a vzal ji za ruku. V bytě ještě chvíli svítilo světlo v obývacím pokoji, kde na stole ležela Amálčina kresba zachycující tři postavy pod modrou oblohou: paní s tmavými vlasy, pána s plnovousem a malou holčičku s copem.
Slunce, které by asi žádné takové zelené nemělo, se domalovávalo svými nejbližšími. Tři postavičky drží jablka a všichni se smějí. Pod kresbou stálo Amálčiným neposedným písmem: „Moje rodina. Maminka, tatínek a strejda Jirka.
A pejsek Ťapka, toho si teprve budeme pořizovat, až bude dost velká na venčení. “
Ana se na kresbu dívala dlouho do tmy. Hladila palcem okraj kresby, okraj té trochu pomačkané záležitosti, která už nepatřila žádné policii ani soudu. Pak zhasla světlo.
U dveří do ložnice se ještě otočila a zašeptala do tmy: „Snad se ti tu bude líbit, Amálko. “ A měla pocit, že z vedlejšího pokoje zazní tenký, ospalý hlas: „Tetičko, já už vím, že se mi tady líbí. Protože jste vy moje rodina, i když vás jsem si nevybrala. A stejně vás mám ráda.
“