Měsíc co měsíc stála před ní ta usedlost se všemi těmi bílými sloupy a dokonale stříhanými živými ploty a měla pocit, že se při každém kroku zmenšuje. Jmenovala se Pauline Carterová a tohle měla být její záchrana. Měla za sebou tichou válku o přežití, žádné doporučení, žádné zázemí, jenom rozpadlý život a tuhle práci zahradnice v cizím domě. U brány ji s chladnou zdvořilostí uvítal vrátný jménem Carlilele, který ji cestou k domu důrazně poučil o pravidlech.
Měla se starat o formální zahrady, růžové záhony a skleník, jídlo bude jíst v kuchyni s ostatním personálem, v neděli má půl dne volna, ale musí zůstat na pozemku. A hlavně, řekl a na okamžik se zastavil, paní domu, paní Blackwoodová, chce, aby byla udržována patřičná hranice. Pauline jenom přikývla, vděčná za střechu nad hlavou a za to, že se nemusí ptát, co se stalo s předchozí zahradnicí. Dům byl rozlehlý, ale studený, a v tom chladu Pauline brzy objevila svůj jediný ostrůvek naděje.
Když procházela zahradou, měla pocit, že ji někdo sleduje, a skutečně, opakovaně zahlédla ve vyšším okně zámku tichou postavičku. Byla to holčička, asi sedmiletá, s bledou tváří a pronikavýma tmavýma očima, které viděly příliš mnoho na to, aby byly v pořádku. Jmenovala se Sophie a byla to dcera pana Richarda Blackwooda. V domě o ní mluvili jen v náznacích, s tónem, který Pauline pomalu začínala poznávat jako směsici nepohodlí a strachu.
Od smrti matky, jak jí řekla jedna ze služebných, je tak trochu padlá na hlavu. Slavila prý, že ji matka v noci budí a že jí chce vzít s sebou. Ta žena, paní Victoria, si s ní neví rady, jenomže pravý problém je, jak je to dítě divné. Má být v nějakém zařízení, jakmile se pan Blackwood vrátí z jedné ze svých cest.
Pauline nejdřív předpokládala, že je to jenom pověrčivost služebnictva, ale po týdnu už věděla, že půjde o něco víc. Zahradu našla v žalostném stavu, plnou plevele a uschlých rostlin, a tak se do ní pustila s vášnivou péčí, kterou znala z dřívějška, z dob, kdy měla vlastní květinovou zahradu a muže, který ji miloval. Ve skleníku u zadní zdi objevila malý hliněný květináč a v něm zaschlou hroudu hlíny. Ze zvědavosti, nebo spíš ze vzpomínky na něco, co znala z domova, se rozhodla, že z ní něco vypěstuje.
Každou volnou chvíli se o ni starala, zalévala ji, naslouchala, křehkou lodyhu tiše prosila, aby dala kořeny, držela se země tak pevně, jak jen to šlo. Až jednoho dne, ani ne za měsíc, se objevil první zelený výhonek, křehký a nádherný. Už věděla, že bude patřit jí a že se mu bude muset věnovat i za cenu vlastní práce. Sophie se začala objevovat pravidelně, když byly sloužící mimo dohled.
Obvykle stála u okna nebo tiše sedávala na kamenném schodu u skleníku, dokud si jí Pauline nevšimla. Docela tiše, jako by se bála, že ji to zažene pryč, se zeptala, co dělá. Pauline jí řekla o květináči a o tom, jak rostlinka potřebuje péči a trpělivost. Vyslechla si to bez hnutí, s upřenýma očima na ten křehký stonek.
Jednoho podzimního dne, kdy se na větvičce objevilo první poupě, se dítě přiblížilo a dotklo se ho rukou. Dělala to moje maminka taky, řekla tak tiše, že to Pauline málem přeslechla. Schovávala semínka a čekala, až vyrostou. Pauline se zeptala na maminku, ale Sophie sklopila oči a schovala se do sebe.
Chodila za ní dál, ale pokaždé jako by se z té krátké konverzace vrátila o krok zpátky. Když vyšlo první kvítí, křehká bílá růže, věděla Pauline, co má udělat. Darovala jí ten květ. Odnesla ho do domu, kde zrovna probíhala akce pro Richardovy charitativní účely, a položila tu jedinou nádheru na parapet v prvním patře, kde Sophie spala.
Další den se dítě objevilo před jejím skleníkem, oči měla vlhké a v rukou nesla malou krabičku. Tady je dopis, řekla a trochu se rozechvěla. Napsala ho maminka, než odešla k andělům, a řekla, že ho mám otevřít, až budu moc smutná. Pauline se posadila s ní do trávy a malá krabička byla plná věcí: pramínek vlasů barvy tmavého kaštanu, poďobaný lístek z divadla a mapa světa, na které byla hvězdičkou označené místo, kam chtěla maminka s dcerou jednou odjet.
Ještě pořád se těší, že ji tam odveze, zašeptala Sophie a Pauline polkla knedlík v krku. Tady je její pokoj, řekla Sophie tiše. Maminka říkala, že za ním zůstává spousta vzpomínek a že se k němu můžu vrátit, kdykoli budu chtít. Pokoje, kam ji Sophie přivedla, byly celé jako muzeum krásného smutku.
V rohu stála kolébka s krajkou a na poličkách byly stovky ručně kreslených obrázků. A tady je, řekla Sophie a zvedla něco ze stolku. Je to pokoj paní doktorky, řekla a podala jí fotografii v mosazném rámečku. Tady je s maminkou, když byla maličká.
Fotka byla stará, trochu vybledlá, ale i tak byla jasně vidět žena s laskavýma očima a jemným úsměvem, která drží v náručí roztomilé batole. To je moje babička, vysvětlila Sophie. Říkala, že z ní vyrostla nejkrásnější žena, která drží v ruce svět, a že jí bude navždycky patřit celé moje srdce. Ale pak se teta Victoria přistěhovala k nám a pak už jsem si nemohla ty vzpomínky ani prohlížet.
Je jí líto vzpomínat na mámu, řekla Sophie, a proto po ní nesmím ani plakat. Už jste tu paní Victorii potkala? Ne? Pauline chtěla odpovědět, ale v té chvíli se otevřely dveře do pokoje a na chodbě stanula vysoká štíhlá žena v dokonale ušitých šatech barvy vína.
Na krátký zlomek vteřiny se jejich pohledy setkaly a pak žena zmizela v šeru pokoje. To byla Victoria. Pauline pohlédla na Sophie, ale ta jenom pokrčila rameny a tiše řekla, že je to teta Victoria, tatínkova manželka. Teta?
opakovala Pauline a v hlavě se jí začal rodit neklid. Sophie už toho ale nechala, jenom zatahala Pauline za rukáv a zeptala se, jestli s ní nepůjde dolů a nepomůže jí najít nějaký pěkný květináč, aby měla růžička doma. Až takhle začalo jejich přátelství. Celé dny se nerada loučila.
Sophie začala chodit za svým novým rádcem do skleníku skoro každý den a Pauline jí víc než jen ukazovala, jak se starat o rostliny. Ukázala jí, jak se sází, přesazuje, jak se naslouchá větru a co rostliny potřebují, aby prospívaly, a také jim vyprávěla o rostlinách. Pauline si ani neuvědomila, kdy se z ní stala víc než jenom zaměstnankyně, kterou vídala zahradničit, ale stalo se to. Chodila za ní do kuchyně, sedávala si s ní, když byla práce, a pomáhala jí s plevelem, dokud jí nezačaly červenat ruce.
Pak jí jednou odpoledne položila ruku na ruku a řekla: Začala by jsi o tom někdy přemýšlet? Řekla to, a pak rychle sklopila oči a dodala: jako že by ses o mě starala pořád, jako to dělala moje maminka? Pauline polkla a sáhla jí na tvář: “Pokud to půjde, budu tady, jak jen to půjde. Ale pamatuj si, že i když nakonec budu muset jít, nikdy to nebude proto, že bych si tě nevážila.
Není to tím, že by s tebou bylo něco špatně, rozumíš? Vždyť tys byla nejkrásnější věc, co se mi kdy v životě stala. ” To ale vedlo k tomu, že se Victoria začala zajímat víc, než si kdo dokázal představit. Chůva, která byla přes den najatá, žena přísných zásad, která věřila, že dítě má být vidět, ale ne slyšet, začala Richardovi a hlavně Victorii podávat zprávy o tom, že “malá panenka” tráví ve skleníku víc času s tou paní, která se stará o zahradu, než by se slušelo.
To bylo ono. V jednu chvíli se přede dveřmi skleníku objevila ošklivá scéna v podobě Sophie, která křičela ošklivá slova na Chůvu a praštila ji do nohy. Pauline stála v rohu a s hrůzou sledovala, jak se z toho tichého a zamlklého dítěte stává něco, co nezná. Chůva zuřila.
Chytila Sophii za paži a začala ji táhnout do domu. Už už se chystala doprovodit Pauline za to, za co ji považovala za vinenou, ale zastavila se. Řekla jí, že na to slyšela o jejím chování a o tom, jak v dětech probouzí tohle, a že tohle je přesně to, před čím je všichni varovali. Pauline zůstala stát uprostřed zahrady a srdce jí tlouklo jako o závod.
Sophie si na ni ale stoupla: “Já jsem nechtěla, aby křičela,” řekla o několik hodin později, když už ve skleníku svítil jenom měsíc. Byla si vědomá toho, že s tónem, který použila, to zní, jako by si to vymýšlela, aby si získala přízeň. Jenom Pauline jí vytřela slzy, které jí ještě zbývaly, a řekla jí, že jí věří, že jí věří všem. To se ale brzy obrátí proti ní.
O pár dní později byla povolána do domu. Victoria seděla za psacím stolem v ranním pokoji s výrazem, který Pauline děsil víc než cokoli jiného: byla to věcná, skoro milá tvář, která jí připadala mnohem nebezpečnější než otevřený hněv. “Posad se, Pauline,” řekla Victoria a pokynula jí na židli, která pokaždé vrzala. “Myslím, že je na čase, abychom si promluvili o Sophiině situaci.
” V ruce držela papír, ale Pauline poznala, že je to především součást aranžmá. “Vím, že sis k ní našla cestu. Je to pochopitelné, je to takové to ubohé, bezmocné dítě, které nutně potřebuje klid. Ale ty na to nemáš ani pomyšlení, abys jí to dala.
Nejsi její matka. Nejsi ani její příbuzná. Jsi někdo, kdo se stará o květiny a koho jsem si najala proto, aby dělal, co se mu řekne, a držel se dál od rodiny. ” Pauline začala něco namítat, ale Victoria ji zarazila.
“Nedělej to. Nehraj si na to, že nechápeš, co je tady třeba vidět. ” Pak se zvedla zpoza stolu, hrála si se špičkou svého krásného náhrdelníku, podívala se z okna na zahradu, kde svítilo odpolední slunce, a začala: “Víš, Sophii trápí víc věcí, než komu může být jedno. Od narození nebyla normální.
Když zemřela její matka, byla to pochopitelně tragédie, ale nebylo to omluva pro to, aby se z ní stala věčně uplakaná, upnutá, nenapravitelná bytost, která sní o tom, jak jí všichni, koho miluje, umírají. Za ta léta jsem jí dala všechno. Najala jsem jí ty nejlepší učitele, koupila jí oblečení, o které jiné děti můžou jenom snít, snažila jsem se, aby se ze mě stal vzor pořádné ženy, ale ona se rozhodla, že bude žít v tom falešném světě. A ty nejsi o nic lepší než ona, když jí to svým soucitem jenom potvrzuješ.
” “Ne,” řekla Pauline a konečně se jí podařilo vstát. “Já se nesnažím být náhradní matka. Jenom jí naslouchám a jsem pro ni tady, a nedělám jí žádnou škodu. ”
“S nasloucháním to jde, že?
” odpověděla Victoria příjemným hlasem, ale oči měla ledové. “A co jsi to proboha poslouchala za pohádky? Že jí v tom domě nikdo neroumí? Máma ji určitě milovala, když ji nechala, aby se o všechno postarala sama, a babička byla ta zlá, která ji chtěla jenom ovládat.
To jsou ty vymyšlené historky, které si děti vymýšlejí, když jim chybí disciplína. No, ale to se musí změnit. ” Vytáhla ze šuplíku stolu tlustou obálku a položila ji před sebe. “Zeptala ses mě, co se stane dál.
No, řeknu ti to. Richardova nová kancelář je teď v Londýně. Už tu nebydlí a s největší pravděpodobností ani bydlet nebude. Do té doby, než se rozhodne, co udělá, jsem opatrovnicí jí i toho domu.
A jako zákonná zástupkyně mám povinnost dělat to, co je pro to dítě nejlepší. ” Rukama otevřela obálku a vytáhla z ní nějaké papíry. “Tady mám doporučení od dětského psychiatra, doktora Martineze. Je to jeden z předních odborníků na dětský trauma a připravil pro Sophii osnovy v zařízení ve Švýcarsku, speciální internátní škole pro děti, které potřebují profesionální pomoc.
Vybavil jsem jí plnou penzi, může tam klidně nastoupit do konce měsíce. ” Pauline pocítila, jak se jí v žaludku něco zadrhlo. “Posíláte ji pryč? Do ústavu?
” “Ústav? To je skoro urážlivé slovo,” řekla Victoria s úsměvem, ze kterého jí nebylo dobře. “Je to terapeutická komunita, která je přizpůsobená dětem s jejími specifickími poruchami. Tam jí pomůžou, tam se z ní stane normální mladá dívka, která se nebude upínat k představě, že je oběť.
”
“Ona není oběť! Ona ztratila matku a babičku. Vy jste jí vzala vzpomínky a teď jí chcete vzít i domov! ” “Přestaň s tou svatou řečí,” usekla to Victoria a v jejím hlase poprvé zazněla ocel.
“Myslíš si, že jsem to nezkoušela? Tohle je poslední možnost, ne první volba. Jsi mladá a nezkuzená, ale zkusila bys představit si, jaké to je starat se o vlastní dítě, který je tak duševně nemocné, že je nebezpečné sobě i ostatním. ” “Sophie není nebezpečná,” namítla Pauline.
“Kvůli tomu, že truchlí, ještě není šílená. ” “To, že truchlí, je přesně ten problém,” řekla Victoria. “Kdyby truchlila normálně, dávno by to nechala být. Ale ona truchlí dál, dokola, s nikým se nebaví, pořád dokola si prohlíží staré fotky a vypráví si pohádky o tom, že ji máma milovala.
To není normální zármutek, to je obsese. A ty, jak je vidět, v ní tuhle představu ještě podporuješ svým neustálým chozením, takže mi to rozhodně neusnadňuješ. ” “Vy ale potřebujete pomoc,” řekla Pauline a věděla, že už mu nemá co nabídnout. “Potřebuje rodinu, ne ústav.
” “Potřebuje,” řekla Victoria klidně a složila dopisy zpět do obálky, “a tu jí tady nikdo nemůže dát. Richarda přesvědčila, aby podepsal přihlášku. Už je to podepsané. A ty, má drahá, bys jí měla začít pomáhat zpracovat, že odjíždí, jinak to dítě jenom zničíš, až se za ní zavřou dveře.
” Paulinině hlavě se udělalo mdlo. “Richard… Richard by něco takového neudělal. ” “To jsi ale neznala Richarda, co?
” řekla Victoria s chladným, sebejistým úsměvem. “Muži jsou slabí tvorové, když jim někdo uleví od starostí. Nechává mě, abych se o tu práci postarala, aby si nemusel špinit ruce. Je to pochopitelné, že nechce, aby ho tahle věc zatáhla dolů.
” Pak vstala a dala jí znamení, že je konec. “Tohle už není o tobě, Pauline. Nech to být, prosím, pro ni to bude jednodušší, když budeš držet odstup. ”
Pauline vyšla z toho domu do mlhy.
Její kroky ji zavedly ze všech sil jenom do skleníku, kde pořád voněla půda po květinách, které Sophia přes den sázela. Seděla na bedně a chvěla se po celém těle. Victoria jí lhala. Teda, byla si jistá, že lže.
Ale možná ne. Možná Richard opravdu podepsal formuláře. Viděla ho jenom jednou, jak projíždí kolem zahrady, jako by ho ani nezajímala, a když se zmínila o tom, že se mu svěřila, Victoria jí řekla, že jí o tom Richard vyprávěl. Ale potom si vzpomněla, jak jí Sophie vyprávěla o tom, jak ji táta před odjezdem vzal do náruče a řekl jí, že ji má rád, což byl jediný důvod, proč se jí Victoria nesnažila zabránit v tom, aby se o to pokusila, protože to udělala v nestřeženém okamžiku.
A myslela na ten papír, který Victoria držela jako hrozbu. Psychoanalytik nebyl celý život pravda. Byla s ním ve spojení jenom ona? Ty papíry byly podepsané, to bylo jasné.
Ale podepsal je právě Richard, nebo je podepsala za něj? A pak byla v noci v pokoji a slyšela, jak něžné malé kroky jdou po chodbě. Sophie si sedla na práh a řekla: “Slyšela jsem, co říkala. ” Pauline zavřela oči.
“Sophie… ” “Nechceš se mnou mluvit? ” “Chci,” řekla Pauline, otevřela dveře a vzala holčičku do náruče. “Já si ale myslím, že mi řekla pravdu.
Chce mě poslat pryč, viď? ” “Nahlas mi řekla, že tě posílá pryč, ale to není totéž, jako by se to stalo. ” Ale Sophie jí nevěřila. Seděla jí na klíně a tiše se ptala: “A co když je to pravda?
Co když chce, abych už nebyla? ” A najednou Pauline pochopila, že to není jenom nějaká hrozba. Musí s tím něco udělat dřív, než bude pozdě. Druhý den ráno, když Victoria odjela do města na jednání, Pauline konečně udělala to, co se jí v duchu honilo hlavou už celou dobu.
“Pojď se mnou,” řekla a vzala Sophii za ruku. “Kam? ” “Do tátovy pracovny. Musíme si najít nějaké papíry.
” Dveře pracovny byly zamčené, ale klíč visel ve skleníku ve staré konvici. Uvnitř to vypadalo jako v opuštěné kanceláři; na stole ve vrstvě prachu byla fotografie Richarda s Elena a malou Sophie v náručí. Sophie se jí na okamžik dotkla a pak se dala do hledání. Nebyly to ale složky, co by hledala.
Našla dopis. Byl to dlouhý dopis psaný krásným, ale pospíchajícím rukopisem, který vypadal, že psal Richard. Začínal slovy: “Má nejdražší Sophie, věřím, že tohle je asi nejtěžší dopis, jaký jsem kdy psal. ” Pauline se do něj začala s hrůzou začítat, ale první odstavec jí vzal dech.
Vyklubal se z něho ale pravý opak. Psal, jak své dceři věří a jak ho mrzí, že musel odjet, a že ačkoli si ho ta žena, kterou si vzal, nechává pro sebe, nemá to být z lásky. Sophie v něm stála za to, že ví, že je to Richardův dopis. “To je psaní, které mi nechala maminka?
Ne, tu máš u sebe. Pak tě ale nechala, když jsi byla mladá. ” Pak jí ale došlo, oč běží. Sophie si vzala dopis ze stolu.
“Tenhle znám. Teta Victoria ho schovávala. ”
“Ten dopis byl pro mě? ” “Ne,” řekla Sophie a otevřela poslední stránku.
“Tenhle byl pro mě. Jenom jsem ho nikdy neotevřela. ” Paulinino srdce bilo jako o závod. “Dá se podívat?
” Sophie pokrčila rameny a podala jí ho. Přečetla si první řádky a pak se jí chtělo zvracet. “Milá Sophie, jestli tohle čteš, tak už nejsem na světě. Vím, že ti toho nemůžu moc dát, ale musím ti nechat aspoň jednu pravdu, kterou ti nikdo nevezme – že ani tvoje maminka nebyla dokonalá a že udělala chyby, a ty taky jednou budeš, ale to neznamená, že si nezasloužíš milovat a být milovaná.
Moje nejdražší, tak strašně mě mrzí, že ti nemůžu být na blízku, až vyrosteš. Ale věřím, že na to přijdeš sama. ” Konec dopisu byl rozmlžený a Pauline pochopila, že to není tím, že by to bylo staré, ale tím, že se jí do očí nahrnuly slzy. Dopis byl schovaný v knize v Elenině pokoji.
Victoria ho musela najít a schovat. “Musíme to říct tvému tátovi,” řekla Pauline, ale Sophie zavrtěla hlavou. “Nejde. Ve Švýcarsku po mně nebude chtít, abych mu psala.
Vůbec, prý mi máma psala dopisy, ale řekl, že mi je s sebou vzala, a já jí věřím. Ale když je tady… ale ty jako bys věděla, že to není tvoje máma, viď? ” “Já vím,” řekla Pauline a otevřela poslední stránku, kde bylo jméno a adresa.
Dr. William Ashworth. “Ale tohle je dopis od tvého táty, ne od tvojí mámy. A má adresu, na kterou se má psát v Anglii.
A já si myslím, že potřebuješ tátu víc než kohokoli jiného, aby se to dozvěděl. ” “Ale jak se k němu dostaneme, když nemáme jeho adresu? ”
“Tady je. ” Pauline vytáhla z kapsy vizitku.
Na ní stálo: “Richard Blackwood, Blackwood Investment Group, Londýn. ” “Můžu mu napsat? ” “Ne,” řekla Pauline. “Je to moc důležité.
Pojedeme za ním. ” Věděla to až příšerně dobře. Byla to riskantní záležitost. Mohla by přijít o práci, možná i o to, co měla, ale Sophie byla v nebezpečí, že bude poslána pryč.
A v nebi jí to neodpustí. Došly do města, vybraly mu všechno, co našly, a odjely vlakem do Londýna. Trvalo jim celý den, než se dostaly k jeho domu, a když tam dorazily, pršelo, ale Sophie byla jako bez sebe. Zeptala se na pana Richarda Blackwooda a žena, která jim otevřela, řekla, že odjel do Ameriky.
Sophie se celá zhroutila. “Co budeme dělat? ” zakňučela. Pauline přemýšlela.
Pak sáhla do kapsy a vytáhla poslední dopis. “Napsal bys mu ještě jednou, ale tentokrát to budeš muset poslat. Jenomže… ” “Co?
” “Jenomže to není jeho adresa. Je to adresa jeho sestry v Edinburghu. ” “Jeho sestry? ” “Myslím, že jsi ještě neslyšela o tom, že má sestru,” řekla Pauline.
“Žije v domě s výhledem na moře a je to nejhodnější člověk, jakého znám, a myslím, že ti pomůže. ” A tak napsaly dopis. “Milý tatínku,” psala Sophie podle diktátu, “možná si myslíš, že jsem už pryč. Moje macecha mě chce poslat do ústavu ve Švýcarsku.
Ale já jsem utekla s paní Carterovou. Chci, abys věděl, že jsem našla dopis od maminky, který jsi mi chtěl dát. Měla jsi pravdu. Vím, že to není moje chyba.
Chybíš mi. Doufám, že se máš dobře. ” Dopis poslaly druhý den ráno. A pak už jenom čekaly.
Řekla to tetě Hannah, té sestře, do telefonu a s hrůzou poslouchala, jak se na druhé straně ozývá šok. Za dva dny přijela do Edinburghu. Byla to drobná žena s vlídnou tváří, která nikdy nepoznala svého švagra, ale když uviděla Sophii, padla před ní na kolena a objala ji. “Musíte být jako byste byla moje vlastní dcera,” vydechla, a potom poděkovala Paulinemu, že se o tu holčičku postarala.
Za dva dny přišel telefonát. Byl to Richard. Hannah mu všechno vysvětlila. O dopisu, o hrozbě Švýcarskem, o tom, jak mu chtěla ukrást dceru.
Pak se na chvíli odmlčela a zeptala se na Paulinu. A Paulina mu řekla: “Vaše dcera je v pořádku. Ale chování vaší ženy je otřesné. ” “Já vím,” řekl a v jeho hlase byla taková únava, že Pauline věděla, že to ví.
“Myslím, že jsem to věděl, ale nechtěl jsem si to připustit. Chci jí ale slíbit, že to už nikdy nedopustím. ” Teprve když přijel, ukázala se skutečná hloubka toho, co se stalo. Sophie ho viděla přicházet k domu a s pláčem mu běžela naproti.
Richard ji chytil do náruče a dlouho ji držel. Potom se podíval na Paulinu a řekl: “Nemůžu ti dost poděkovat. Já… Já jsem nevěděl.
” Možná nevěděl všechno, ale věděl o tom dopise. Věděl, že ho Victoria drží dál. A věděl, že si ho nejdřív vzala do náručí. “A co je s vaší ženou?
” zeptala se Pauline. Richard se podíval na dceru a pak zpátky na ni. “Obávám se, že žádná paní není. Mám dceru, která potřebuje tátu, a otce, který potřebuje být otcem.
” Ukázalo se, že když odjela do Ameriky, rozhodl se, že s ní skončí, a že když se nemůže postarat o vlastní rodinu, nemá u ní co dělat. “Ale to znamená, že nemám žádné zaměstnání,” namítl. “A ani ty nejsi vázaná. ”
“Ale já,” řekla Pauline s opatrným pohledem na Sophii, která teď seděla u krbu a listovala si v albu s fotografiemi.
“Dostala jsem nabídku od jednoho pána, abych se starala o jeho zahradu. ” “Zahradu, která k tomu patří? ” “Takovou, která má velký potenciál. ” Usmála se.
“Říkala jsi, že až budeš velká, chceš se stát jako já? ” zeptala se ho o něco později, když vyšly ven do podzimního zahradnictví. Sophie přikývla. “Sázel jsem s tebou ty květiny, když jsem byl malý.
” Tak je zase pěkně znovu zasadíme. Ale tentokrát je zasadíme do naší vlastní zahrady a nikdo nám je nevezme. Nakonec to dopadlo tak, že Richie koupil starý dům s přilehlou zahradou, která kdysi patřila jeho rodině. byla to ruina, ale ani chvíli to nebylo s podivem, že by to nezvládl.
Vzal si volno, aby ji sám zrekonstruoval. Sophie byla samá ruka, pomáhala natírat a plít, a poprvé po měsících se mu při tom smála, když se bavili. Pauline se tvářila, že se moc nedívá, a dál se starala o záhonky pod okny, když slyšela, jak za ní Richard přichází. “Sázíš další růže?
” zeptal se. “Vypadá to, že jedna zakořenila. ” “Ano, dělám to kvůli Sophii. ” “Myslím, že se jí to bude moc líbit, až to uvidí.
” “To doufám. ” Už se nevrátil do města. Řekl Victorii, aby se měla dobře, a ona mu to oplatila tím, že si vzala všechny peníze. Nebylo to ale pro něj důležité.
Důležité bylo to, co mu zbylo. Druhý den ráno, když Pauline přišla do kuchyně, našla na stole vzkaz. Sophie v něm oznamovala, že ti dva si vzali psa z útulku. Ukázalo se, že chtěla, aby se “maminka a tatínek” měli rádi.
Pauline se u toho musela smát. Ale o pár týdnů později, když jim odkvetly růže a přes plot se začínaly stahovat první mrazíky, si ji Richard našel v zahradě. “Přemýšlel jsem, že bych ti měl ukázat něco, co patřilo mé matce. ” A do ruky jí vtiskl starý, zažloutlý plán zimní zahrady.
“Říkala, že ji má navštívit každý, kdo by bydlel v tomhle domě. Patří k němu i to, co na tom plánu je. ” Pauline si ho celá zmatená prohlédla, ale když uviděla, co je na něm začmárané, musela se usmát. Byl to nákres proskleného altánku obklopeného růžemi.
“Myslím, že přesně tohle potřebuje naše zahrada. ” “To si taky myslím. ” Otevřel si před ní zadní dveře. Stál tam celý ten krásný nepořádek, který je provázel celé týdny, truhlíky s muškáty, lopaty, a na verandě seděla Sophie, která měla klín plný štěňat.
A když se na něj Pauline podívala, věděla, že konečně našla domov.