Když jí bylo asi šest let, dokázala už babičce převyprávět celý sen od začátku do konce. Seděla u kuchyňského stolu, nohy jí houpaly nad zemí, a ona popisovala obrazy, které nikdo jiný neviděl. Babička přikyvovala, dolévala jí čaj a občas se zeptala na drobnost, která jí unikla. Linda mluvila a mluvila, jako by se bála, že když přestane, sen se jí rozplyne dřív, než ho stihne zachytit.
Péči o ten sen si babička nakonec převedla do hrnku postaveného na nočním stolku. Když Linda později večer usínala, viděla ten hrnek stát na místě a věděla, že někdo hlídá i to, co ona sama nedokáže pohlídat. Jenže jedna věc do jejich představ nezapadala. Linda to tenkrát neuměla pojmenovat, ale cítila, že sen, který jí babička pomáhá udržet, není celý její.
Když Lindě zemřela matka, vzala si ji k sobě babička. Bylo to nedlouho poté, co se přestěhovaly do většího města, a Linda si pamatovala jen to, že se toho stalo moc najednou. Babička tenkrát řekla, že to tak bude lepší. Že jí dá klid a že společně zvládnou všechno.
Jenže ten klid měl svou cenu. “Lékař mi zakázal rozčilovat se,” opakovala babička pokaždé, když se Linda začala hádat. “A ty mě nejspíš chceš dostat do hrobu. ”
Linda se naučila mlčet.
Naučila se měřit každé slovo dřív, než ho vysloví, a každou větu poměřovala jen tím, jestli do babiččina světa zapadne. Někdy naplnila celý list papíru novými střihy šatů, které kreslila místo úkolů, jindy jen ležela a v duchu skládala barvy a tvary, které by jednou chtěla převést do látky. Babička její kresby prohlížela, ale nikdy neřekla, že jsou krásné. Jen pokrčila rameny a vrátila je zpátky.
“To je hezké, ale k čemu to bude? ” ptala se. A Linda neuměla odpovědět. Ve škole to měla Jitka jiné.
Jitka chodila do krejčovství k paní, která učila ji i ostatní dívky šít, a její práce patřily k nejlepším. Jitka věděla, co chce, a nikdo jí do toho nemluvil. Linda jí záviděla víc, než si byla ochotná přiznat. Když Linda konečně nastoupila do práce a začala si vydělávat, poprvé měla pocit, že babiččina moc končí.
Chodila do kanclu, večer se vracela do pronajatého pokoje a věřila, že tohle je její život. Že teď už babička nedosáhne tam, kam nevidí. Jednou večer seděla v kavárně a čekala na Davida. Věděla, že přijde pozdě, protože měl vždycky schůzky, které se protáhly, a hovory, které musel nutně vyřídit.
“Ano, pane Tůmo,” řekl do telefonu muž vedle ní. Hovor ukončil, zasunul telefon do kapsy a otočil se k ní s omluvným výrazem. “Promiň, práce,” řekl. “To nevadí,” odpověděla Linda a složila ubrousek, na který si mezitím kreslila návrh letních šatů.
“Možná bychom už měli jít,” dodala a vzala si kabelku. “Možná,” řekl David a podal jí kartičku. Nebyla to žádná vizitka v pravém slova smyslu, spíš bílý kousek tvrdého papíru s číslem. “Zavolej mi, až se rozhodneš,” řekl.
Linda se podívala na kartičku, pak na něj. “O čem mám rozhodnout? ” David se usmál. “O tom, jestli je pro tebe tohle město dost velké.
” Linda si kartičku vzala a zasunula ji do kabelky, kde jí při každém kroku lehce narážela do pouzdra s klíči. Nevěděla proč, ale ten zvuk jí připadal důležitý. Když se David zvedl, aby odešel, Linda se otočila a sledovala ho. “A kdo ví, do čeho zatáhne tebe,” řekla tiše, skoro sama pro sebe.
David se zastavil. “Cože? ” “Nic,” řekla rychle. “Já jen…
zapomeň. ” Ale už bylo pozdě. David se vrátil, sklonil se k ní a řekl: “Jestli mi chceš něco říct, řekni mi to teď. ” Lindě vstoupila do tváře barva.
“Ne,” řekla pevně. “Už nic. ”
Vyšla z kavárny a zabořila ruce do kapes kabátu. Venku se město rozmazalo do světelných skvrn.
Linda se podívala na okno bytu, kde bydlela s babičkou, a věděla, že se tam dnes nevrátí. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že už nemohla. David byl jiný. Pocházel z hlavního města, měl plány, měl cesty, které vedly dál, než dokázala dohlédnout.
Poprvé po dlouhé době se vedle něj necítila jako někdo, kdo musí prosit o dovolení. Ale když se k ní naklonil blíž, ucítila v jeho dechu něco, co ji donutilo se odtáhnout. “Ty se mě bojíš,” řekl David a nebyla to otázka. “Já se bojím o babičku,” odpověděla Linda.
“Když se dozvím, že s tebou odjíždím, spadne z toho celá. A já nechci, aby mě vydírala svým zdravím. ” David se usmál. “Tak jí to neříkej.
”
Neříkej to. Linda tu větu slyšela mnohokrát. Nejprve od něj, pak od sebe samé, když si opakovala, že to není lež, jen nedotažený plán. Vzala si kufr, nechala babičce dopis pod sklenkou od čaje a odešla.
Babička jí volala, psala jí, ale Linda nezvedala telefon. Za týden jí to řekla Kateřina. “Navštívila jsem babičku,” začala Linda u večeře, kterou jí nachystala na stole v pronajatém bytě. “A?
” zeptala se Davidova asistentka, která si přišla pro nějaké papíry. “Nic. Jen seděla u stolu a pila čaj. Ani se nezeptala, jak se mám.
Jen řekla, že až se vrátím, máme si promluvit o tom, co se stalo. ” Kateřina se na ni podívala přes okraj sklenky. “To je všechno? ” Linda pokrčila rameny.
“Řekla ještě, že má pro mě něco schovaného. Že mi to řekne, až přijdu. ”
David přišel domů pozdě večer. Linda slyšela klíče v zámku, ale zůstala sedět v křesle.
Když otevřel dveře, podíval se na ni a hned se zeptal: “Co se stalo? ” Linda mu řekla o babičce. David si sedl naproti ní. “A co má být schovaného?
” “Nevím. Možná jen stará fotka. Možná něco, co mi chce říct dlouho. ” David se opřel do židle.
“Poslyš,” řekl. “Možná bys jí měla dovolit, aby ti to řekla. ” Linda se na něj podívala. “Ty mi radíš, abych jela?
”
Do té doby byla Linda přesvědčená, že David ví přesně, jak má celý jejich společný život vypadat. Ale teď jí najednou připadalo, že má v jeho plánu jenom místo, které jí určil on. Měl ve zvyku mluvit o budoucnosti, jako by už byla rozhodnutá. “Vezmu tě s sebou do hlavního města,” říkával.
“Tam se ti bude dařit. ” A Linda mu chtěla věřit. Opravdu chtěla. “A co kdybych nechtěla bydlet v hlavním městě?
” zeptala se. David se zasmál. “Tak si vybereme jiné město. Hlavní je, že budeme spolu.
” “A co moje babička? ” David zavrtěl hlavou. “Moje máma měla taky starou tetu, co na ní visela. Časem se s tím smíří.
” Linda se na něj podívala. “Nevadí ti, že to říkám jako o cizím člověku? ” David pokrčil rameny. “Já se jen snažím, aby sis nedělala starosti.
Tvoje babička je silná. Přežila horší věci. ”
“Ty ji neznáš,” řekla tiše Linda. “Vím, že ji neznám.
” “Tak mě nech, abych ji poznala já. ” Linda sklopila oči. “Možná bys měla,” řekla a vstala. “Jestli opravdu chceš být se mnou, musíš přijmout i to, že mám rodinu, o kterou se bojím.
I když je komplikovaná. ”
David k ní přistoupil a vzal ji za ruce. “Tak mi o ní řekni víc,” řekl. Linda se na chvíli odmlčela.
Mluvila o babičce, o bytě, o samotě, o tom, jak ji odmalička svazovala. Když skončila, David mlčel. Pak řekl: “Ty bys mě ale nikdy neopustila. ” “To ne,” přiznala Linda.
“Protože vím, že bez ní bych to nedokázala. Teď už ale je to na mně. ”
“To je manipulace,” řekl David. “Vím, že je.
” “A ty bys ji nechala, aby ti takhle ničila život? ” Linda se na něj zadívala. “Možná bych se měla zeptat sama sebe, jestli mi ji nechceš ničit spíš ty. ”
David se odtáhl.
“To myslíš vážně? ” Linda neodpověděla. Vešla do ložnice, zavřela za sebou dveře a dlouho stála u postele, než si sedla na její okraj. Věděla, že jí David nestojí v cestě, ale že jí připomíná, že cestu, kterou si vybrala, musí ujít sama.
Druhý den šla nakupovat a u obchodu s potravinami se zastavila jako opařená. Přes ulici stála žena a dívala se přímo na ni. Linda poznala ty šedé vlasy i postavu, která se jí za ta léta vryla do paměti. Ruka jí sklouzla do kapsy a zmáčkla krabičku od léků.
Byla to babička. Linda se otočila a chtěla vejít do obchodu, ale nohy ji odmítaly poslechnout. “Neutíkej,” zaslechla za sebou. Nohama otočila, ale babička stála příliš blízko.
“Vypadáš dobře,” řekla stará žena klidně. “Ty taky,” odpověděla Linda stroze. “Co tu děláš? ” “Přijela jsem za tebou.
David mi řekl, kde bydlíš. ” Linda polkla. “David ti to řekl? ” Babička pokrčila rameny.
“Zavolal mi. Řekl, že se mě bojíš. Že když ti to nedovolím, nikam nepojedeš. ”
Linda cítila, jak jí v žilách tuhne krev.
“To ti řekl? ” Babička se usmála. “Nech to být. Aspoň vím, že se na něj dá spolehnout.
” “Na co? ” zeptala se Linda. “Na co se můžeš spolehnout ty? ” Babička se zadívala do dálky.
“Víš, kolik jsem toho pro tebe udělala? Bydlela jsem ve městě, kde jsem nikoho neznala. Vstávala jsem v pět ráno, abys měla co jíst. Nikdy jsem si nestěžovala.
” “A taky jsi mi nikdy nedovolila žít,” řekla tiše Linda. “Vždycky jsi měla představu, jaká bych měla být. Nikdy jsi mě neviděla. ”
Babička na chvíli oněměla.
Pak řekla pomalu: “Ty si myslíš, že jsem ti nikdy nerozuměla. ” Linda neodpověděla. “Pojďme domů,” vydechla babička. “Prosím.
Nechci, abys zmizela z mého života stejně jako ona. ” Linda se na ni podívala. “Jako kdo? ” Babička vytáhla z kabelky zažloutlou fotografii.
Na ní stála mladá žena s tmavými vlasy, které spadaly do obličeje, a držela v náručí malou holčičku. “To je tvoje matka,” řekla babička. “A to jsem já. ”
Linda vzala fotografii do ruky a otočila.
Na zadní straně byl nápis: “Emě, s láskou, tvoje dcera. ” “Ema? To jsi ty? ” Babička přikývla.
“Tomu se říkalo křestní jméno. Pak mě přejmenovali, když jsem se vdala. ” Linda se znovu zadívala na fotografii. “Kde je teď?
” Babička sklopila oči. “Mrtvá. ” “Co se jí stalo? ”
Babička se nadechla, jako by se chystala říct něco, co už dlouhá léta drží v sobě.
“Nic. Jen zmizela. ” Linda se napila čaje, který před ní stál. “To není všechno.
Řekni mi pravdu. ”
Babička položila ruce na stůl. “Víš, co mě David požádal, abych ti řekla? ” Linda se zarazila.
“Co? ” “Že s ním máš odjet do hlavního města. Že se o všechno postará. ” Linda se zasmála, ale nebylo v tom pobavení.
“A ty mu věříš? ” “Ne,” řekla babička. “Věřím tobě. Ale chci vědět, jestli víš, do čeho jdeš.
”
Najednou Linda zatlačila na sklenici tak, až sebou škubla. “Kde seš k tomu vzala tu fotografii? ” Babička se na ni podívala. “Tu mi dal před lety David.
Řekl, že ji najde, a já mu věřila. Stejně jako ty věříš jemu. ” Linda se opřela do židle. “Chceš mi říct, že ti David dal fotografii mojí matky?
” Babička přikývla. “Řekl, že mi pomůže, když ti pomůžu. ”
Linda vstala a začala chodit po místnosti. “Víš, co to znamená?
David ví, co se stalo tvojí dceři. A než ti to řekne, požádá tě, abys mě přesvědčila, ať odjedu. ” “Možná ti chce jenom pomoct,” řekla babička tiše. Linda se k ní otočila.
“Chce mě dostat do hlavního města, protože mě potřebuje. Ne proto, že mě má rád. ”
David vešel do místnosti s dvěma hrnky kávy. “Nechte si to na jindy,” řekla Linda.
“Já musím něco zařídit. ” “Co? ” zeptal se David. “Musím mluvit s někým, kdo mi řekne pravdu.
”
O dva dny později seděla Linda v kavárně naproti muži, který se jí představil jako kriminalista. “Vy jste mi volala kvůli případu, který už byl uzavřen,” řekl. “Vy jste říkala, že chcete mluvit o smrti vaší matky. ” Linda přikývla.
“Řeknou mi, co se stalo? ”
Kriminalista si povzdechl. “Vaše matka byla pacientkou v nemocnici v Chebu. Léčila se s depresí.
Lékař, který ji měl na starosti, jí předepsal vitamíny a doporučil klid. ” Linda se naklonila. “A co se stalo? ” “Někdo jí vyměnil lahvičku s vitamíny za jinou.
V té druhé byly prášky, které jí způsobily otravu. ” Linda polkla. “A kdo to udělal? ” Kriminalista se na ni podíval.
“Netuším. Ale vaše babička tvrdila, že to byla ona. ”
Linda se opřela do židle. “Počkat.
Babička se přiznala? ” Kriminalista přikývl. “Přišla k nám před devíti lety. Vzala si vinu na sebe, aby ochránila vás.
Řekla, že vaše matka byla nemocná a že to bylo nevyhnutelné. ” Linda zavrtěla hlavou. “To není možné. To by mi řekla.
Vždyť mě vychovávala. ”
“Možná nechtěla, abyste věděla,” řekl kriminalista. “Ne, to není pravda. ” Linda sevřela okraj stolu.
“Vy jste řekl, že babička se přiznala. Ale co když lhala? ” Kriminalista se podíval do svých poznámek. “Je tady ještě jeden muž, který by o tom mohl vědět víc.
” “Kdo? ” “Jmenuje se Eduard Tůma. ” Linda zavrtěla hlavou. “To jméno neznám.
” “Je to majitel nemocnice, kde se vaše matka léčila. Před devíti lety jsem po něm chtěl výpověď. Řekl, že o ničem neví. ”
Cestou z kavárny jí volal David.
“Kde jsi? ” “Řeknu ti to později. ” “Co to má znamenat? Chceš mě nechat na holičkách?
” “Já jen potřebuji vědět pravdu,” řekla Linda a položila telefon. Seděla dlouho do noci a přemýšlela. Když ráno vstala, vzala si tašku a zavolala Jitce. “Jedu na západ.
Chceš jít se mnou? ” Jitka souhlasila bez váhání. Za dvě hodiny stály před bytem, kde bydlela Jitčina teta. “Uvidíme se,” řekla Linda a nastoupila do auta.
Do Chebu jim podle provozu vycházelo několik hodin. Jitčiny prsty netrpělivě ťukaly do věnce volantu. “Tak vyprávěj,” řekla. Linda jí řekla všechno.
O Davidovi, o fotografii, o kriminalistovi, o tom, že babička možná vzala vinu na sebe. “A ty jí věříš? ” zeptala se Jitka. “Nevím.
” “Tak proč tam jedeme? ” Linda se zadívala z okna. “Protože potřebuji najít někoho, kdo mi řekne pravdu. ”
V nemocnici v Chebu je už čekal ředitel.
“Vy jste dcera pacientky, kterou jsme tu měli před lety? ” Linda přikývla. “Chci vědět, co se stalo s mou matkou. ” Ředitel si povzdechl.
“Vaše matka byla v péči primáře Davida Tůmy. Je to tady u nás špičkový odborník. ” Linda cítila, jak se jí všechno uvnitř svírá. “A co se s ní stalo?
” “Byla to sebevražda,” řekl ředitel. “Nechala si předávkovat prášky. ” “Ne,” řekla Linda. “To není pravda.
” “Je to v záznamech,” pokrčil rameny ředitel. “Kdo to potvrdil? ” “Primář Tůma. ” “David Tůma,” řekla Linda pomalu.
“Kdo? To je můj synovec. On tu tehdy začínal. ”
Linda se chytila stolu.
“Ta lahvička s vitamíny,” řekla. “Co s ní bylo? ” Ředitel si otevřel šanon. “Tady píšou, že byla vyměněná.
Ale to se řešilo až po tom, co už nebylo co zachránit. ” Linda se podívala na Jitku. “Musíte mi dát tu dokumentaci,” řekla pevně. “Nemůžu vám ji dát,” řekl ředitel.
“Ale můžu vám říct jméno člověka, který tehdy dělal pitvu. Třeba vám poradí. ”
Linda si jméno zapsala. Cestou zpátky mlčela.
V hlavě se jí skládal obraz, který se vymykal všemu, co dosud znala. Když večer vybalovala tašku, našla na dně Davidovu bundu. V kapse objevila lahvičku s nápisem vitamíny. Linda si ji otevřela.
Uvnitř byl bílý prášek. Sáhla pro sáček, který si vzala ze šuplíku v nemocnici, a nasypala do něj trochu prášku. Pak sáhla pro další sáček a schovala si ho do kapsy. Druhý den už do nemocnice nejela.
Místo toho jela za babičkou. Seděla proti ní v obývacím pokoji, kde v hrnku voněl čaj, a položila před ni lahvičku. “Poznáváš to? ” Babička zbledla.
“Kde jsi to vzala? ” “Našla jsem to v bundě Davida. Jsou v ní prášky, které vyměnil za vitamíny mé matky. ” Babička mlčela.
“Řekni mi pravdu,” řekla Linda. “Ty jsi věděla, že to udělal on. ” Babička sklonila hlavu a rozplakala se. “Chtěl mě přesvědčit, že to byla tvoje matka.
Že si to udělala sama. A já mu věřila. ” “Ale tys to věděla už dřív,” řekla Linda. “Proto jsi se přiznala, že jsi to ty.
Protože jsi věděla, že ji chceš chránit. ”
Linda opřela hlavu do dlaní. “David je doktor,” řekla. “Synovec toho primáře.
On to zařídil. Přesvědčil tě, že jsi to byla ty. ” Babička se chytala stolu. “Byl hodný.
Říkal, že mi pomůže. ” “Anděl, co ti dá křídla, abys letěla, ale nikdy tě nenechá spadnout. ”
Za dva dny seděla Linda v kavárně naproti kriminalistovi. “Přinesla jsem vám něco,” řekla a podala mu plastový sáček.
“Je to prášek z lahvičky, kterou jsem našla v bundě svého přítele Davida. Myslím, že je to stejná látka, kterou vyměnil za vitamíny mé matky. ”
Kriminalista si to vzal. “Kde je teď David?
” “Včera odjel do hlavního města. Vrátí se za tři dny. Chci, abyste byl u toho, až se vrátí. ”
Když David přijel, Linda ho čekala před domem.
“Potřebuji s tebou mluvit,” řekla. “Já vím,” usmál se David. “Babička mi volala. Už je všechno vyřešené.
” “Co je vyřešené? ” David se zastavil. “Řekla mi, že jsi byla za policií. Že jsi chtěla vědět, co se stalo s tvojí matkou.
” “A co se stalo? ” zeptala se Linda klidně. David pokrčil rameny. “Spáchala sebevraždu.
To víš. ” “To není pravda,” řekla Linda. “Ty jsi jí vyměnil lahvičku. ” David se zasmál.
“To ti řekla babička? ” “Ne,” řekla Linda a ukázala na auto, které stálo opodál. “Řekl mi to on. ”
Z auta vystoupil kriminalista.
“Dobrý den, pane Tůmo. Jsem z oddělení vražd. Potřebuji s vámi mluvit o smrti vaší pacientky, paní Svobodové, a o vašem strýci, primáři Tůmovi. ”
David zbledl.
“To je nesmysl. ” “Minulý týden jsme prohledali byt vaší matky a našli jsme prázdnou lahvičku od vitamínů se zbytky léku, který způsobuje otravu. Váš strýc večer po nálezu telefonoval. A vy jste mu pokryl záda.
” David se zasmál. “Můj strýc je mrtvý. Už je to deset let. ” “Vím,” řekl kriminalista.
“Ale zemřel za podivných okolností. Stejně jako vaše matka. ”
Linda se dívala na Davida, který náhle ztratil veškerou jistotu. “Ty jsi věděl, že to byla ona,” řekla tiše.
“Proto jsi mě svedl. Proto jsi mě chtěl dostat do hlavního města. Abych byla blízko tobě. ”
David se otočil.
“Ty jsi blázen. ” Linda sáhla do kabelky a vytáhla fotografii své matky. “Proč jsi ji dával babičce? ” David mlčel.
“Aby ses zbavil mě,” řekla Linda. “Aby ses zbavil všech, kdo věděli pravdu. ” Linda se zadívala na Davida, kterého kdysi milovala. “Jdi se projít,” řekla.
“Ne. ” “Jdi. Než zavolám policii. ”
David udělal krok zpět.
Pak se otočil a odešel. Linda se podívala na kriminalistu. “Co teď? ” “Teď si počkáme,” řekl.
“Až se vrátí. ” Linda stála uprostřed ulice a dívala se za ním. Věděla, že to ještě neskončilo. Věděla, že David se jen tak nevzdá.
Ale spravedlnost neměla ráda spěch. Když se vrátila do bytu, kde bydlela s Davidem, začala skládat věci do kufru. U dna tašky, pod fotografií své matky, našla malou lahvičku s bílým práškem. Linda ji vzala do ruky a otočila.
Na etiketě byl nápis: “Vitamíny. ” Linda sáhla pro svůj mobil a vytočila číslo, které jí předal kriminalista. “Je to on,” řekla. “Víte, co máte dělat.
”
Pozdě večer seděla ve tmě obývacího pokoje, když uslyšela zvuk klíčů v zámku. David vešel, rozsvítil a zastavil se. “Ty jsi ještě neodešla? ” Linda ukázala na židli.
“Sedni si. Musíme si promluvit. ”
David se zasmál. “Už jsme si promluvili dost.
” “Sedni si,” zopakovala Linda tiše. David uposlechl. “Víš, co mě David požádal, abych ti řekla? ” začala Linda.
“Ne. ” “Abych se zbavila tebe. ” Linda se usmála. “Jenže já jsem nikdy neuměla poslouchat rozkazy.
” David se zvedl. “Ty jsi ale blázen. ” “Možná,” řekla Linda. “Ale už nejsem blázen, co by ti věřila.
”
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. David se otočil. Linda otevřela. Na chodbě stál kriminalista.
“Dobrý večer, pane Tůmo. Máme soudní příkaz k prohlídce vašeho bytu. ” David polkl. “To je omyl.
” “To uvidíme. ”
Kriminalista vešel a začal prohledávat místnost. David se otočil na Lindy. “Ty jsi to všechno zosnovala.
” “Ne,” řekla Linda. “Ty jsi to zosnoval ty. Jen jsem ti s tím pomohla, abys mě nechal být. ”
Kriminalista se vrátil s plastovým sáčkem, ve kterém byla lahvička.
“Co je to? ” David neodpověděl. “To jsou vitamíny,” řekl kriminalista. “Jsou to úplně stejné vitamíny, které jste podával své matce.
Jenže tohle není lahvička od vitamínů. ” Kriminalista otevřel sáček a nasypal trochu prášku do sklenice s vodou. “Tohle je jed, který se vstřebává pomalu a podle výsledků pitvy zůstává v těle neodhalen. ”
David zmlkl.
Kriminalista ho vzal za paži. “Máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může být použito proti vám. ” Když odváděli Davida, Linda se na něj naposledy podívala.
“Jednou jsi mi řekl, že se mě nebojíš. Ale lžeš. Bojíš se jen sám sebe. ”
Za dva týdny přijela babička do města.
Seděly v kuchyni, kde kdysi býval hrnek na nočním stolku, a pily čaj. “Všechno jsem udělala špatně,” řekla babička. “Neměla jsem ti lhát. ” Linda vzala její ruku.
“A co byla pravda? ” Babička se podívala do hrnečku. “Tvoje matka byla nemocná. Měla deprese.
Ale nevzala si život. ” Linda se zadívala na fotografii své matky. “Vím. Teď už to vím.
” Babička položila hlavu na stůl a rozplakala se. “Omlouvám se. ”
Za tři dny seděla Linda v čekárně nemocnice. Byla unavená, ale v hlavě měla poprvé za dlouhou dobu čisto.
Když k ní došel kriminalista, vzal si židli. “Máte pro mě ještě něco? ” zeptala se ho. “Možná.
” Otevřel desky a položil před ni fotografii mladé ženy s tmavými vlasy. “Jmenovala se Ema. ” Linda se podívala na fotografii. “To je moje matka.
” Kriminalista zavrtěl hlavou. “Ne. To je vaše babička. Vaše skutečná matka.
”
Linda se opřela do židle. “Co to povídáte? ” “Jméno Ema. Linda.
Jména byla prohodila policie. ” Kriminalista jí podal druhou fotografii. “Váš otec se jmenoval Jan Tůma. ” Linda zavrtěla hlavou.
“To není možné. ” “Byl to mladý doktor. Přišel do města před třiceti lety. Podle záznamů měl poměr s vaší matkou.
” Linda se podívala na fotografii. “A co se s ním stalo? ” “Zmizel před devíti lety. Nikdy ho nenašli.
” Linda položila fotografii na stůl. “To znamená, že David… ” “Že David je váš nevlastní bratranec. ” Linda se zasmála.
“To je šílené. ” “Ne. ” Kriminalista se na ni podíval. “David o tom věděl.
Proto se k vám chtěl přiblížit. A proto chtěl, abyste odjela. ”
Když Linda vyšla z nemocnice, čekala na ni babička. “Jedu s tebou,” řekla.
“Musíš mi všechno vyprávět. ” Cestou jela dlouho ulicemi, které znala z dětství. Linda zastavila před domem, kde bydlela. “Víš, co jsem se dozvěděla?
” Babička zavrtěla hlavou. “Že jsem dcera Jana Tůmy. ” Babička zbledla. “Kdo ti to řekl?
” “Policie. ” Linda se na ni podívala. “A ty jsi to věděla. ” “Věděla jsem.
” “A tys mi to nechtěla říct. ” Babička se rozplakala. “Bál jsem se, že tě ztratím. Že když přijdeš na to, že jsem ti lhala, opustíš mě.
” Linda položila hlavu na volant. “Jak jsi mohla takhle mlčet? ” “Protože jsem tě milovala,” řekla babička. “A já milovala i tvou matku.
Nechtěla jsem, aby tě vzali. ”
Linda se narovnala, vytřela si tvář a pohlédla babičce do očí. “Už nikdy,” řekla. “Už nikdy mi nebudeš lhát.
Ani o mně, ani o ní. ”
Babička kývla. Linda nastartovala. “Jedu domů.
” Babičce vyhrkly slzy. Otřela si je hřbetem ruky a kývla. “Jedu s tebou. ”
Zastavily před domem, kde Linda vyrůstala.
Linda vystoupila, otevřela kufr a vzala si tašku. Pak se otočila k babičce, která stála u dveří. Linda sáhla do kapsy a vytáhla zažloutlou fotografii. “Tohle si nech,” řekla.
“Až přijde den, kdy budeš chtít vědět pravdu o mně, podívej se na ni. ” Babička vzala fotografii a otočila ji. Byla to fotografie mladé ženy s tmavými vlasy, držící v náruči malou holčičku. Pod ní stálo: “Emě, s láskou, tvoje dcera.
”
Když začalo zapadat slunce, Linda seděla na schodu před domem. Držela v ruce fotografii a přemýšlela. Pak vstala, otevřela dveře a vešla dovnitř. U stolu, kde ji čekala babička, stál hrnek s horkým čajem.
Na jejich místě, ve skleněném rámečku, visel výstřižek z novin s titulkem: “Spravedlnost pro ty, které jsme zradili. ”
Babička vzala Lindinu ruku do své. Linda stiskla její prsty a položila hlavu vedle ní. Věděla, že tohle je nový začátek.
Že už nikdy nebude muset utíkat. A že pravda, i když bolí, je jediná cesta, jak se pohnout dál. Linda pohlédla z okna na město, které jí kdysi připadalo jako cizí svět. “Začneme si všechno vyprávět,” řekla tiše.
“Celou pravdu. Od začátku. ”
A babička přikývla, protože věděla, že právě teď začíná jejich nejdůležitější příběh.