Ještě než jsem vůbec otevřrla kabelku, věděla jsem, že tam ten dopis nebude. Byl to pocit, který se mi usadil v žaludku už cestou ze školky, kde Matěj zůstal na obědě. Když jsem pak v předsíni otevřla přihrádku s poštou, jen aby to tam bylo, tak tam nic nebylo. Žádný modrý obrys s přelepeným okénkem, nic, co by vypadalo jako odpověď od Lukáše, mého muže, který před šesti týdny odešel.
Vlastně jsem ani nečekala, že mi napíše. On a já jsme spolu po tom podzimu přestali mluvit vůbec. Hněv se tenkrát vešel do jediné hlasové zprávy. Uvědomuješ si, do jaké situace nás dostáváš?
Alespoň do návratu kartu odblokuj. To bylo celé. Ticho, které následovalo, bylo hlasitější než jakákoli hádka. Někdy na konci léta chtěl vyrazit na podzim na zájezd s mámou a tátou.
Oni jim platili všechno, tak proč ne, že? Jenže peněz na účtu bylo málo, z účtu se platily složenky za byt, za elektřinu, za auto. Já jsem řekla ne, že se musíme dívat na ceny a že se vejdeme do rozumné částky, ale Lukáš to vzal jinak. Hned následující den jsem šla do banky, protože mi došlo, že bez toho, abych si něco nezjistila, se k té dovolené můžeme postavit čelem.
V bance seděla Renata Sedláčková, mladá, ale s rychlými prsty a ještě rychlejším úsměvem. Podívala se na výpis, na stav úvěru, na smlouvu o stavební spoření, které táta Lukáše podepsal jako ručitel. V té bankovní aplikaci byl úvěrový limit téměř vyčerpaný, na to mi upozornila ona. A já jsem do té rodiny na dovolené vlastně patřila jenom formálně.
Když jsem se ten večer před Lukáše postavila s papírem, on řekl jen: „Tati, do výplaty mi pár dní chybí, potřeboval bych zapůjčit,“ jako by se nic nestalo. Tchán řekl, že to dořeší, a Lukáš kartu schoval do peněženky. Potom přišla ta věta. Pro něj to byla věta do řeči, vyřčená mimochodem.
Já jsem si ji ale ukládala do paměti. Do paměti pro chvíle, kdy mi řekne, že přeháním, když mi řekne, že je to jen mluví. Už v zimě jsem posílala do rodinného chatu odkazy na hotely, že bychom jeli mimo sezónu. Odepsala tehdy jeho matka.
Ta věta, která měla patřit do rodinného léta, se změnila v led cosi, co se nedalo vzít zpět. Jednoho dne na podzim, když byl Matěj ve školce a Lukáš v práci, jsem vytiskla výpisy z účtu i z banky a začala je porovnávat s tím, co jsme si řekli, že budeme platit. Vyšlo to jinak. Vyšlo to tak, že jsme dlužili každému, komu se dalo, a že jediný, kdo o tom nevěděl, byla moje máma.
Proto jsem do obálky vložila dopis, který jsem sepsala za ním, a poslala ho rodičům. Ne kvůli tomu, abych jim ubližovala. Jen aby věděli, že ta dovolená nebyla zadarmo. Že si na ni Lukáš nepůjčil jenom od nich, ale že si vzal úvěr i tam, kde se to podepisovalo automaticky, protože jsem podepsala souhlas s ručením, když jsme brali byt.
Lukáš přišel ten večer domů dřív. V ruce držel vytištěný e-mail od táty, který mu přeposlali. Už ve dveřích se zeptal: „Chceš mě zničit, nebo co to má být? “ A já jsem se zadívala do telefonu a řekla, že ne, že mu chci jenom říct, jak to je.
„Chceš si všechny peníze vzít do hrobu? “ zeptal se. Neřekla jsem nic. „Tvoji matku do toho nezatahuj,“ řekla jsem nakonec.
„Do toho, na co jsi jí podepsala souhlas, jsem tě nezatahoval já. Ty jsi řekla, že bydlíme v jejich bytě. “
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není hádka o peníze. Je to hádka o to, kdo komu co dluží, kdo má právo rozhodovat.
Přešla jsem do ložnice a začala vyndavat jeho věci ze skříně. Starý telefon, nabíječky, zimní bundu, kterou měl rád. Zeptal se: „Co to děláš? “ Odpověděla jsem, že se stěhuju.
Nechtěla jsem ho nechat na holičkách, ale když jsem mu řekla, že odjíždím za mámou, podíval se na mě tak, že jsem pochopila, že mě v tom nechá. Máma bydlí v domku za Olomoucí. Když jsem dorazila, stála u okna a dívala se do dvora. Ráno křičí děti cestou do školy.
Nezeptala se proč jsem přijela, jen mi nalila čaj, ale sama zůstala stát u okna. Když jsem jí řekla, že to nevypadá, že bychom se měli vrátit, řekla: „Do rodinného sporu se nemusíte zapojovat. Ale pamatuj si, že klíče odevzdává jen ten, kdo odchází. “
Dlouze si povzdechla.
Potom se napila čaje a teprve pak řekla, že se mnou musí mluvit. Vytáhla z kuchynské linky list papíru, podal ji mi. Nebyla to smlouva, ani dopis. Byl to dopis od stavební spořitelny a bytového družstva, ve kterém stálo, že byt v jejich domě je vedený na ni, ale že s manželem uzavřela dohodu o tom, že vlastnické právo přejde na mě.
Nevěděla jsem, co mám říct. Jediné, co jsem ze sebe vydala, bylo, že jsem si myslela, že to byl jen Lukášův byt. Řekla: „Lukáš má byt. Ty máš byt.
Jenom se o tom musíš rozhodnout, co s tím uděláš do večera,“ a podala mi tužku, abych jí na ten list napsala, co se má s tím bytem stát. Nakonec jsem se rozhodla, že si ten byt nechám. Ne kvůli sobě, kvůli Matějovi, který půjde příští rok do školy a potřebuje normální trvalý pobyt. Do večera jsem poslala dokumenty potřebné k přípravě nájemní smlouvy a druhý den ráno jsem zamířila do cestovní agentury, abych zrušila zájezd, který měl být společný.
Naštěstí to šlo, jenom s tím, že se strhla určitá částka za storno. Potom přišla ta věc s klíči. Lukáš odešel do Olomouce, o tom nepochybujte. Pár dní po mém odjezdu jsem v bytě nechala věci, které jsem potřebovala.
Snažila jsem se, aby v bytě nebylo nic, co by připomínalo, že jsem se tam měla vrátit. Ale byla jsem to já, kdo u notáře podepisoval papír o tom, že finanční vyrovnání za manželský majetek neproběhne, že se o byt dělíme. Vlastně jsem se o něm nikdy nedozvěděla. Jen jsem si řekla, že když se máma rozhodla, že mi ho dá, musela mít pro to nějaký důvod.
Že jí na mě víc záleží, než jsem si myslela. Lukáš se mezitím vrátil do bytu, kde jsme bydleli, já jsem bydlela u mámy. Potom přišel dopis. Byl psaný rukou, na papíru s hlavičkou banky, a začínal: „Dobrý den, paní Horáková, píšu vám ohledně vaší žádosti o ujištění o dalším postupu.
“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem mu vlastně nikdy neposlala dopis o tom, že se stěhuji a že si žádám o takzvané vyrovnání. Paní Renata Sedláčková to musela celé vysvětlit jemu, a on musel přijít na to, že naše manželství je u konce. A tak jsem mu odpověděla tak, že je to celé neřešitelné, že se musíme domluvit přes advokáta. Byla jsem už naštvaná.
Na něj, i na mámu, která mi do toho všeho zasáhla přes ten byt, i na sebe, že jsem ho nenechala doma. Ale když jsem mu to psala, věděla jsem, že to řeknu. Do předmětu jsem napsala: „Vrácení nákladů za cestu. “ A poslala jsem to na jeho e-mail.
První Lukášův papírový dopis přišel do poštovní přihrádky za dva dny. Byl krátký. Stálo v něm: „Dobrý den, paní Horáková, v návaznosti na naši poslední komunikaci jsme se po dohodě s vaším právním zástupcem rozhodli, že od dalšího kroku upustíme. Vzhledem k tomu, že jste využila své právo na převod vlastnického práva na třetí osobu, a já jsem byl upozorněn na to, že by se celá záležitost s bytem na ulici, kde bydlíte, řídila ustanoveními jinými, došlo k vzájemné dohodě, že se celá záležitost ukončí tak, že odstupujeme od smlouvy o úschově a rušíme toto ujednání.
S výší připsaných prostředků souhlasím, čímž jsem krytí všech nákladů, které s tím souvisí, uhradil. “ To bylo celé. Žádné vysvětlení, žádná nadávka. Jenom to chladné oznámení, že mě nechává.
Zabalila jsem mu potom krabici s jeho věcmi. Svetry, knihy, fotografie, klíče. Jednu sadu klíčů jsem si nechala do předávacího protokolu, jednu jsem mu poslala doporučeně. Už jsem se nesnažila ho přesvědčit, že to myslím vážně, tak jsem mu to nechala být.
Za měsíc mě kontaktoval majitel realitní kanceláře. Chtěl vědět, jestli mám zájem o nabídku na byt. Řekla jsem, že ano, že ho prodávám. „Do inzerátu ale napiš,“ řekla jsem, „že je to byt 2 + 1 v původním stavu, v cihle.
“ Majitel se stěhuje do jiného města. Rychlost i riziko se promítnou do ceny. Rodinné drama do inzerátu nepatří, řekla jsem. Nájemníci se stěhovali, on i já jsme se stěhovali.
Na radu Daniely, která dělala realitní makléřku, jsme vložili inzerát na olomoucké specializované databáze. Do odpoledne se ozval starší pár. Paní vyfotila měla starý byt, ale chtěl ho koupit pro syna. V září jsme podepsali rezervační smlouvu.
Do té chvíle pro mě zámek představoval jistotu. Najednou byl pryč. Nechtělo se mi věřit, že se to děje. Ale když jsem viděla ten podpis, věděla jsem, že už není cesty zpět.
Poslední den byl zvláštní. Ráno jsem vstala, a když jsem se šla napít do kuchyně, našla jsem na stole jediný prázdný list papíru. Navrhl, že bychom si při posledním předání nastavili kamery, aby věděli, že se do bytu nikdo nevloupal. Zavrtěla jsem hlavou.
Za celou tu dobu, co jsem tam bydlela, jsem se nikdy nikoho nebála. Dokud jsem nepotkala jeho. Ale to bylo jiné. Netušila jsem, jestli se někdy vrátí, ale věděla jsem, že se musím postavit tomu, co mě čeká.
Odemkla jsem a vešla. Interiér byl vyprázdněný. V kuchyni zůstala jenom stará linka, v pokoji zůstaly skoby po skříních. Vzduch byl cítit léty, ale i tak byl jiný.
Lehčí. Nechtěla jsem, aby se mi to v hlavě usadilo jako něco smutného, tak jsem si řekla, že to tak má být. Když jsem vyšla na chodbu, čekala tam Daniela od realitky. Usmála se a podala mi předávací protokol.
„Jednu si nechte do předání, ostatní předáte kupující,“ řekla. Vytáhla si z kapsy kabátu sáček s novými klíči a položila ho na stůl. Pak mi dala ještě jedny. Když jsem vzal do ruky ten druhý, kov byl studený.
„Pojďte, já mu to nechám,“ řekla jsem a šla jsem. Ne proto, že bych byla zlá. Ale protože jsem chtěla, aby to bylo jasné. Já se vracet nebudu.
Když jsem ale vyšla ven, zjistila jsem, že tam stojím na chodníku a dívám se do oken bytu, kde jsem strávila posledních deset let. Matěje jsem slyšela, jak za dveřmi mluví sám se sebou, ale jakmile se otevřelo okno, jeho tvář se objevila a na chvíli jsme se na sebe podívali. Pak se otočil a zmizel. Daniela vyšla za mnou a položila mi ruku na rameno.
„Máš všechno? “ zeptala se. Kývla jsem a vytáhla z kapsy kabátu poslední svazek klíčů, ten odkaz na byt v Olomouci. Starý klíč jsem ještě na chvíli podržela v ruce a pak ho hodila do křoví.
Možná to bylo nerozvážné, ale byla to taková tečka. Nasedla jsem do auta. Na sedadle spolujezdce ležela krabice s dokumenty, kterou jsem tam nechala ráno. V jedné přihrádce byla malá fotografie Matěje s modrým autíčkem, kterou jsem tam dala ještě v létě.
Založila jsem ji do pořadače a přitáhla si pásek. Za chvíli mi zavolal právník, že si mám do večera otevřít datovou schránku, že je tam vyrozumění o tom, že se vklad v katastru povoluje. Odpověděla jsem, že se tam podívám. Do Olomouce jsem dorazila až večer.
Před domem, kde bydlí máma, stálo auto. Nezastavila jsem se, jen jsem zpomalila. U vchodu stál muž, ale nebyl to nikdo, koho bych znala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala do ulice, kde měla svou kancelář.
Uvnitř už na mě čekala. Seděla u stolu, před sebou měla vystavené desky. „Tak co, paní Horáková,“ řekla. „Tak co, dohodli jsme se, že ten byt prodám.
“ Podala jsem jí list papíru, který mi dala našeho mladšího kolegy. Vzala si ho, podívala se na něj a přikývla. „Na druhý list nakreslila svislou čáru. „Tady podepíšete, tady podepíšu já.
Můžete se rozhodnout do večera. Ale myslím, že to tak chodí, když se dva hádají, že jeden z nich musí udělat první krok. A oni se nehádají. Oni se domluvili, až na ten papír o tom, kdo z nich tu smlouvu podepíše.
“
Nechala jsem ji mluvit. Za okny se stmívalo, když jsem se podívala na hodiny. Za chvíli mi přijde esemeska od matky, že večeře bude za hodinu. Pustila jsem si rádio.
Hrálo to, co hraje, a já jsem se konečně po dlouhé době přistihla, že se usmívám. Když jsem po dvou hodinách vešla k mámě do bytu, seděla u stolu s šálkem čaje a před sebou rozloženou krabici od bot. „Našla jsem tvoje staré věci,“ řekla. Nemusela vysvětlovat.
Do krabice s botami jsem si totiž nikdy nic nedávala. Ale vzala jsem to, protože jsem věděla, že to říká, protože to říct musí. Sedla jsem si naproti ní. „Ty jsi to věděla,“ řekla jsem.
„Ty jsi věděla, že to prodává, a schovala jsi mi ty peníze z toho prodeje, že jo? “ Mlčela. „Nechtěla jsem, abys byla v tom bytě nešťastná,“ řekla konečně. „Proto jsem ti dala ten byt.
Ale ty jsi mi ho prodala, protože jsi chtěla mít pokoj. Tak jsem si řekla, že když už to musí být, ať z toho aspoň něco máš. Ty i ten kluk. Sama jsem ti ho prodala, protože nikdo jinej by ti to nekoupil.
Ty a Lukáš. Vzali jste si půjčku na tu dovolenou, do které ti nikdo neviděl. Koupili jste si ji na dluh. A pak jsi přišla sem, zaplatila jsi mi nájem a on si za to užíval v Olomouci.
Nemám z toho radost, ale je to tak. To je celý. “
Vzala jsem od ní ten list papíru. Bylo to potvrzení o tom, že vlastnické právo k bytu se převádí na kupujícího, a v záhlaví bylo jméno Danieli.
A pod tím byla poznámka propiskou: „Potvrzuji převzetí všech dokumentů a že nemám žádné nároky na movité věci patřící k bytu. “ Bylo tam datum, moje jméno a podpis, který jsem neudělala. Ale uvědomila jsem si, že je to napsané tak, aby to vypadalo, že jsem to já. „Daniela to nějak vyřídila,“ řekla jsem.
Máma pokrčila rameny. „Daniela je hodná holka,“ řekla. „Řekla jsem jí, že kdybys to nechtěla podepsat, ať to nechá být. Ale že je to lepší pro všechny, když se to nebudete soudit.
“
Cítila jsem se najednou hrozně unavená. Unavená a zároveň lehčí než za poslední rok. Vstala jsem, obešla stůl a obejmout ji. Teprve když jsem ji držela, pocítila jsem, že se třese.
„Ty jsi mi to zařídila,“ řekla jsem jí do vlasů. „Ty jsi zařídila, abych o ten byt nepřišla. “ Plácla mě do zad. „O žádný byt nejde, jdi.
Ty jsi jí to zařídila. Protože kdybych ti to nechala celé, Lukáš by se k soudu nedostal. A oni by se nakonec nedomluvili. A ty bys pořád byla umolousaná a nešťastná a já bych se na to nemohla dívat.
Takhle jsi aspoň naštvaná. A to je zdravý. “
Večer jsem se dívala na zprávy a u toho jsem držela telefon a přemýšlela o tom, co se stalo. Už to nebyli oni.
Už jsem to byla já, kdo rozhodoval. Vstala jsem z křesla a šla se podívat, co dělá Matěj. Spal s hlavou na stole u rozložených pastelek, a vedle něj ležel nakreslený dům, ve kterém bylo nakreslený, že před ním stojí on a já a Lukáš. Jenom zpocený.
Najednou se mi udělalo špatně. Otevřela jsem okno a dýchala studený vzduch. Před domem stálo auto. Sedělo v něm asi deset minut a pak se rozjelo.
Věděla jsem, že je to on, i když jsem neviděla obličej. Proto jsem vzala mobil. Nejdřív jsem chtěla zavolat. Potom jsem mu ale jen napsala.
„Klíče od bytu ti nechám u Daniely. Potvrzení o zaplacení nákladů ti pošlu poštou. Měj se. “
Odpověď přišla téměř okamžitě.
Psal: „Vím. Taky jsem ti chtěl napsat, že ti nechám věci, co jsi tu nechal. Jsou v krabici, jak jsi řekla. Zbývá mi tu po tobě jen pár knížek a zimní kabát, co ti tam sluší.
To si nech. “
Zavřela jsem telefon a schovala ho do kapsy kalhot. Podívala jsem se z okna. Venku začalo pršet.
A já jsem najednou věděla, že se mi po něm bude stýskat. Ale že se nevrátím. Za týden jsem u Daniely podepsala plnou moc k zastupování při podpisu kupní smlouvy. Byt koupila mladá rodina s jedním malým dítětem.
Byla jsem ráda, že tam bude bydlet někdo, kdo udělá to, co se nám nepodařilo. Odvezla jsem si odtamtud jen malou krabičku se starými fotografiemi a pár Matějovými kresbami, které jsem nenašla odvahu vyhodit. Ve středu ráno mi zavolala Daniela, že Luke podepsal souhlas s převodem a že mi ho nechává na recepci. poděkovala jsem a druhé odpoledne si ho vyzvedla.
Když jsem ale přišla, nebyla na recepci ona, ale mladá asistentka, která mi podala obálku. Roztrhla jsem ji, až když jsem byla venku na ulici. Uvnitř byl jen jeden list, na němž byl úřední záznam o tom, že se ruší zástavní právo k bytu, a k němu byl přiložený dopis psaný mým jménem. Ten list jsem držela v ruce dlouho.
Stálo tam: „Ruší se tímto moje plná moc. Nebudu se domáhat žádných finančních prostředků. Kupní cena byla vypořádána. “ A pod tím byl podpis, který se podobal mému.
Zavolala jsem mámě. Zeptala se, jestli mi dorazily papíry. Byla jsem tak rozrušená, že jsem ze sebe vypravila jen: „To jsi ty. Ty jsi to podepsala za mě?
Ty jsi mu ty peníze vrátila? Ty jsi mu dala ty peníze? “ Pokrčila rameny, ale věděla jsem, že se usmívá. „To víš, že ano,“ řekla.
„A co to s tebou udělá, viď, že jsi mu to neměla nechat jen tak. Ale v životě platí, že když něco skončí, mělo by to být dořešené. A tenhle byt je dořešený. Vy jste ho prodali.
On má hotovo, ty máš hotovo. Až na to, že ty nemáš byt. Ale máš mě. A máš toho kluka.
Tak si toho važ, a ne se v tom babrej. Ještě ti tím ublíží, dostaneš se do toho a budeš to mít celé znovu. “
Nechala jsem ji domluvit. V očích se mi objevily slzy.
Ale ne proto, že bych byla smutná. Protože jsem konečně pochopila, co se mi snažila za celou dobu říct. Nezáleží na tom, co si kdo myslí o tom, co jsem udělala. Záleží na tom, že jsem to udělala já.
V pátek jsme s Matějem vystoupili z auta před domem. V ruce držel klíč od svého nového bytu. Byl to malý byt v Olomouci, ale byl náš. Máma šla napřed, aby otevřela okna, aby se vyvětralo.
Pak jsme popošli do předsíně. Byla tam krabice s nápisem: „Na Matěje – knížky“. Uvnitř byly jeho staré pohádky. A nad nimi ležel obrázek, který namaloval v erárních.
Byl na něm dům, ze kterého kouř, slunce, a před domem tři postavy. Jedna byla velká, jedna prostřední, a jedna malá. Všichni se drželi za ruce. Pod obrázkem bylo pastelkou připsáno: „Naše rodina.
“
Ztuhla jsem. Máma se na mě podívala, ale nic neřekla. Jen vzala ten papír a založila ho do krabice, kterou vzala ze skříně. Pak do ní vložila ještě pár matčiných věcí, ale já jsem věděla, že se tam ten obrázek nemá co dělat.
Vyndala jsem ho a nechala si ho. Odpoledne zazvonil telefon. Byla to Daniela. „Mám pro tebe jednu informaci, a nevím, jestli je to dobrá, nebo zlá zpráva.
Ale myslím, že bys to měla vědět. Ten dopis, co jsi mi nechala. Ten dopis o zrušení plné moci. Není podepsaný.
“
Já jsem se rozesmála. Ne jako blázen, ale takovým tím smíchem, který přichází, když člověk pochopí, že se mu ulevilo. Nebyl podepsaný. To znamená, že máma neudělala nic.
Že celou dobu, co jsem se bála o byt, o němž jsem si myslela, že jsem ho přišla, mi ve skutečnosti nabídla, že mi ho pomůže nechat si. A já jsem jí to zařídila tak, že o něm už nikdy nikdo nebude mluvit. Představila jsem si, jak to asi probíhalo: jak za ní Lukáš přišel s tím, že mám zájem o byt, že by si ho ráda koupila, ale že se bojí, že jsem na to sama. A ona mu řekla: „Tak jí ho prodej.
“ A on ji poslechl. Jak to udělal, když jsme spolu mluvili naposledy? Vzal si ten dopis, odvezl ho na pobočku, podal ho úřednici, chtěl ho poslat. A v poslední chvíli si to rozmyslel.
Proto je ten dopis u Daniely. Sedla jsem si na zem do předsíň, kde začínalo zapadat slunce, a přitiskla si ten obrázek na hruď. Matěj za mnou přišel a položil mi hlavu na rameno. „Mami, a kdy se táta vrátí?
“ zeptal se. Otevřela jsem pusu, ale nevyšlo ze mě nic. Tak jsem ho objala a řekla mu pravdu: „Nevím, zlatíčko. Ale my dva jsme teď tady.
A to je hlavní. “
Nechala jsem ho na pokoji a šla vařit večeři. Z okna bylo vidět na dvůr, kde si za chvíli měly hrát děti ze sousedství. Máma seděla v křesle a mlčela.
Ale já jsem věděla, že se na mě usmívá. A já jsem se usmívala taky. Protože jsem konečně věděla, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Že jsem se postavila za sebe.
Ne za byt, ne za peníze. Za sebe. A to mi nikdo nevezme.