Janu probudil zvuk vlastního hlasu, jak půl roku zpytovala svědomí, ale dnes ráno to bylo jiné. Místo aby vstala a pospíchala do kanceláře, zůstala ležet a zírala na lehkou letní látku stanu nad hlavou. Někde v dáli šuměl oceán, ale tady, v soukromém resortu na druhé straně světa, žádný otec nevolal, žádná matka neplánovala gala večer a žádná sestra nepředstírala, že má sestru. Tady byla Jana jenom Jana, a to přesně po šestadvaceti hodinách cesty letadlem a jednom krátkém, ale intenzivním zhroucení, které jí konečně dovolilo nasednout na letadlo.
Udělala to. Po šesti letech, kdy byla tou spolehlivou dcerou, tou hodnou holkou, tou, která držela rodinnou investiční firmu pohromadě, zatímco oni předstírali, že je součástí týmu, prostě zmizela. Včera večer, když na ni matka po telefonu křičela kvůli cateringové smlouvě, jí došlo, že už nemá co ztratit. Tak tady byla, schválně s mobilem vypnutým, a chtěla si dát do pořádku pár věcí, na kterých jí opravdu záleželo.
Třeba prodat pár šperků do starožitnictví, aby měla na tenhle luxusní útěk. Koupi letenky první třídou a rezervaci vily nad vodou si zařídila tajně, daleko od jejich zvědavých očí, které by jí to jistě překazily. „To snad není tvoje auto, Jano,” zavolal na ni před měsícem bratranec Pavel, když se potkali před kanceláří. Ale ona jen pokrčila rameny a spěchala dál.
Věděla, co dělá. A teď, když konečně stála ve vaně s výhledem na třpytivé moře, věděla, že to stálo za to. Se zvukem otevřela oči, když do místnosti vstoupil osobní komorník s tácem plným exotického ovoce a šampaňského. Usmála se na něj a vzala si sklenku, i když bylo sotva deset dopoledne.
Proč ne? Přesně pro tohle si vzala dovolenou. Do osmi týdnů, které si naplánovala, aby se vyhnula rodinnému dramatu svého bratra, který zrovna řešil nekonečné rozvody a podivné obchody s nemovitostmi, se toho muselo hodit. Osm týdnů bez nich.
Osm týdnů pro sebe. O pár hodin později seděla na molu s nohama ve vodě a popíjela koktejl, když se k ní přitočila žena s dokonale upravenými vlasy a úsměvem, který vypadal spíš jako útočná zbraň než jako projev přátelství. „Radši si zvykejte,” řekla žena a ukázala na vilu za nimi, „protože tahle smlouva je výhodná pro obě strany. Rodina si na vás už zvykla.
”
Něco v Janě cuklo. „Promiňte? ”
Žena se zasmála a podala jí vizitku. „Jsem Sylvie.
Vedu tuhle rezidenci. Váš bratr mi poslal zprávu, pane Novotná-”
„Jana. Pouze Jana. ” Hlas jí zněl ostřeji, než zamýšlela.
Ta žena jí připadala povědomá, připomínala jí matčinu nejlepší kamarádku, jednu z těch, co se pořád starají o cizí životy. Ale to bylo nemožné. Nebo ne? „Jasně, Jano,” řekla Sylvie a uhladila si lem šatů.
„Takže vám teda řeknu, že tady máme nějaká pravidla. Žádný kontakt s vnějším světem, pokud to není nezbytné. Žádný sms, žádné e-maily. Chápu, že chcete zmizet, a my to zařídíme.
Ale nejdřív musím zkontrolovat vaše kufry. ”
Janě spadla čelist. „I promiňte? To si děláte srandu?
Já jsem si zaplatila za soukromí, ne za vězeňskou službu. ”
Sylvie se pousmála způsobem, který vypovídal o tom, že tahle situace není pro ni ničím nová. „Podívejte, Jani, tady máte klid. Ale klientela, kterou máme, bývá, řekněme, trochu komplikovaná.
Závislá na trávě, závislá na pozornosti. A vy, vy jste sem přišla jako průvan. Takže buď budete spolupracovat a já vám zajistím naprosté soukromí, nebo budete řešit problémy. Vaše volba.
”
Než Jana stačila odpovědět, do kapsy jí zavibroval telefon, který si s sebou vzala jako pojistku. Na obrazovce se objevila zpráva od Denisy, její nejlepší kamarádky a jediné osoby, která věděla, kde je. „Máš naprostou pravdu, že jsem věděla, že se ti to stane,” zněla zpráva. „Já to věděla.
Ten tvůj bratranec je fakt zmrd, když ti tuhle práci nechá na krku. Ale jinak je to v pohodě. Je tu fajn. Ale hlavně ne, ať se ti to neprolíne s nějakou ženskou, která je sem přijela jen pro peníze.
Drž se. ”
Jana se zasmála a schovala telefon. To je celá Denisa. Věděla, že ji to nepřestane bavit.
Ale než stačila odpovědět, kdosi zpoza ní zakašlal. „Omluvám se, ale paní Novotnou? ” Otočila se a uviděla úhledně oblečeného muže, který držel tablet. „Jmenuji se Adam a jsem ředitel resortu.
Rád bych vám osobně poděkoval, že jste přijala naše pozvání, a rád bych vám nabídl rozšířenou prohlídku, pokud máte čas, samozřejmě. ”
„Ale,” řekla Jana a podívala se na Sylvii, která mezitím zmizela kdesi mezi palmani, „pochopila jsem, že tady jsou nějaká pravidla ohledně soukromí. ”
Adam se zasmál. „Tohle není vězení, paní Novotná.
To je jen takový náš standardní uvítací ceremoniál. Jedna z našich klientek si ráda vymýšlí, ale to nebaví. Pojďte, ukážu vám pláž jen pro dospělé, kde se nechystá žádný narozeninový večírek. ”
Jana se napila a sledovala ho, jak jde k vodě.
„Omluvte mě, vy jste tady ale moc aktivní na to, aby to byl jen takový uvítací ceremoniál, ne? ”
Zastavila se, když došli k lehátkům. Adam se na ni ohlédl. „Moje povinnost je starat se o hosty tak, aby si odsud odvezli ty nejlepší vzpomínky.
A vy, vy jste naše nová celebrita, že jo? Ta, co utekla od rodinného byznysu. ”
Janě se stáhlo hrdlo. „To víte, rodinné drama.
”
„Rodinné drama,” opakoval a kývl. „To já znám. Moje sestra vede tuhle část byznysu. Studoval jsem hoteliérství a pak jsem si to vzal za vlastní.
”
„Takže vy nejste ten ředitel? ”
„Ne,” usmál se a ukázal nehtem na druhou stranu pláže, k malé budově zastrčené mezi bambusy. „Jsem ten, co se stará o spokojenost hostů. Třeba když chcete, abych pro vás zamluvil večeři při západu slunce, nebo když chcete, aby před vaším vilou celý den stála pozorovatelna policejního oddělení, abyste se cítila bezpečně.
”
Jana se zasmála, ačkoli jí v hlavě šrotovalo. „Dobře, takže jste takový osobní asistent s velkým O. ”
„Přesně tak. A máte pravdu, je to zdlouhavé, ale má to své výhody.
Třeba vám můj bratranec Adam zařídí lekce potápění, pokud máte zájem. ”
„Potápění? ” Teď se zasmála upřímně. „Ne, na to jsem moc velká srab.
Ale víte co, zamluvte mi prosím tu večeři při západu slunce. A hned, než mě něco napadne. ”
Adam kývl a odkráčel. Jana se nadechla a konečně si dovolila se uvolnit.
Nebyla to jen taková dovolená, tohle byla nová éra. Vstala, vešla do vily a otevřela šatník, kde visely šaty, které si s sebou vzala, i když je ještě neměla šanci nosit. Vybrala si červené, těsné, které zvýrazňovaly její postavu, a s chutí se do něj oblékla. Už nikdy, řekla si a podívala se na sebe do zrcadla.
Už nikdy nebudu ta, co čeká, až si jich někdo všimne. Večer, když seděla u stolu přímo u oceánu a jedla čerstvého humra, došla k ní číšnice s obálkou na stříbrném podnose. „Omlouvám se, ale někdo vám to nechal na recepci. ”
Jana si obálku vzala.
Uvnitř byla vytištěná karta s jedinou větou: „Jestli máš v plánu večer zmizet, předám ti to předtím, než se staneš hvězdou. Ale neboj, abych ti to nepokazil. Stačí říct slovo a jsem tu. A.
. ”
Nečetla zbytek, protože karty se jí roztřásla ruka. Zvedla hlavu a rozhlédla se po restauraci. U vedlejšího stolu, nenápadně schovaný za listem palmy, seděl muž s tmavými vlasy a usmíval se na ni tak, že jí došlo, že ji zná, i když si nevybavovala odněkud z firmy.
Měl na sobě ležérní košili s rozepnutým límečkem a vypadal přesně jako ten typ člověka, který ví víc, než by měl. „Promiňte, my se známe? ” zeptala se, ale on jen zavrtěl hlavou a vstal. Přistoupil k ní s dokonalým klidem a řekl: „Jmenuju se Filip, a myslím, že se mi budete muset omluvit, že jsem vám ty kecy o pravidlech neřekl.
Ale respektuju, že se sem potřebujete schovat. Jen mě napadlo, že byste možná chtěla vědět, že to, co se tu děje, je trochu jinak, než se zdá. ”
Jana se napila vína a tázavě se na něj podívala. „A co se tu vlastně děje?
”
Filip se posadil bez dovolení a naklonil se k ní. „Já to vidím denně, nová tvář, která přijede, aby utekla, a nakonec zjistí, že se tady nechala zavřít vlastní rodinou. Nebo svým vlastním strachem. A já jsem tady od toho, abych lidem pomáhal zjistit, co vlastně chtějí.
”
„To zní dost vágně,” řekla klidně, ačkoli srdce jí bilo o něco rychleji. „Možná. Ale za pár dní tady bude váš bratr a bude se vás snažit přemluvit, ať se vrátíte. A vy nebudete vědět, komu máte věřit.
” Mluvil tiše, ale každé slovo mělo neobvyklou váhu. „A já vám můžu pomoct. Stačí říct, jak se jmenuje ten člověk, kterému jste utekla. ”
Janě docházel dech.
„Já jsem neutekla žádnému člověku, jen od rodiny. ”
„Vy jste zapomněla, že jste mi řekla, že se jmenujete Jana Novotná? “, usmál se. „Ale ve vašem pasu, který jsem viděl, stojí něco úplně jiného.
Takže buď se jmenujete jinak, nebo jste ztratila paměť. A podle toho, jak blednete, soudím, že máte jisté tušení. ”
Položil na stůl mobile, na kterém bylo foceno části její občanky. Janě se zatmělo před očima.
Ale než stihla cokoli říct, Filip zvedl ruce a smířlivě dodal: „Ale nebojte se. Nepřišel jsem vás vydírat. Spíš jsem slyšel zprávu, že kolem mě lítá nějaký podvodník, co se vydává za syna majitele této rezidence. Tak jsem si říkal, že byste si ho měla proklepnout, aby u vás nepochodil.
”
Jana zavřela oči. Všechno do sebe zapadlo. Ta žena Sylvie, která jí kontrolovala zavazadla, ten muž Adam, který se tvářil jako terapeut. To nebyl obyčejný resort.
Byla to past. „Takže žádná rezidence, žádný šálek kávy s tím mladým? ” zeptala se trpce. „To si pište, že rezidence je skutečná.
Ale ten váš Adam, to je podvodník. Nejsem si jistý, jestli je to váš bratranec, nebo někdo jiný, ale čte mi tady myšlenky, že to stojí za to. Podívejte se. ” Sáhl do kapsy a vytáhl složený papír.
„Tohle jsem našel dnes ráno ve svém pokoji. Byl to jediný dopis, který jsem kdy viděl a který se neptal, ale rovnou rozkazoval. ”
Jana si vzala papír. Byl to úřední dokument s hlavičkou nějaké neexistující poradenské firmy, který ji vyzýval, aby se vrátila do práce a podepsala dohodu o mlčenlivosti.
Pod tím byl naskenovaný podpis, který vypadal jako její. „To není můj podpis,” zašeptala. „Já bych nic takového nepodepsala. ”
„To vím, že ne.
To je celý ten vtip. Někdo z vaší rodiny, nejspíš někdo, kdo chce vaši pozici, si vás nechal pohlídat, aby se nepokoušel udělat něco unáhleného. Ale vy už jste unáhlená udělala, že? Přišla jste sem schválně, abyste se ztratila.
”
Janě se vybavila matčina slova, když se jí před týdnem svěřila, že chce pauzu. „Zlatíčko, nemůžeme si dovolit tady být pro vás dovolená, když se válčí o jednu z předních kanceláří v zemi. ” A pak jí došel ten tón. To nebyla matka, jak by ji znala.
Byla to parta, která jí chtěla něco vzít. „Takže co mám dělat? ” zeptala se a konečně si připustila, že situace je vážnější, než si kdy dokázala představit. Filip se napil jejího vína a klidně řekl: „Nejdřív mi řekněte, kdo ví, že jste tady.
Kromě mě. Kromě vaší nejlepší kamarádky Denisy. ” Janě došla krev do tváře. „Počkat, vy víte i o Denise?
”
„Vím toho dost. Třeba to, že vám tajně píská na vašem vlastním, ustrašeném tričku, aby vás udržela v kontaktu s vaší rodinou, protože se bojí, že byste zmizela. Ale to ne. Vy se potřebujete s někým poradit, kdo nestojí ani na jedné straně.
”
Jana se opřela a pátrala po jeho tváři. „A proč bych vám měla věřit? ”
„Protože jsem jediný, kdo vám řekl pravdu. A kdo vás nenechá zmizet, aniž byste chtěla.
” Podíval se jí do očí a dodal: „A taky proto, že vás nechci jen tak odbýt a nechat na holičkách. Ta vaše rodinná firma je mrtvá. Ale vy, vy jste naživu. A zasloužíte si vědět, že to nebyla vaše vina.
”
Jeho slova jí uvízla v hlavě a všechno kolem ztichlo. V tu chvíli pochopila, že se nevrátí. Ne proto, že by utekla před problémy, ale proto, že poprvé za dlouhou dobu stojí na straně, kterou si vybrala sama. Vzala dopis, roztrhla ho na poloviny a hodila do moře.
Potom se otočila k Filipovi a řekla: „Dobře. Ale tohle se mi dlužíte vysvětlit celé. A hlavně mi na to nesmíte lhát, ani kdyby se vám zdálo, že to se mnou zamává. ”
A tak se zrodil plán.
Ne na osm týdnů samoty, ale na osm týdnů pravdy. Krok za krokem, díky Filipovým informacím, Janě začalo docházet, kdo za vším stojí. Nebyla to matka, ani otec. Byl to bratranec, který se mezitím dostal do představenstva a potřeboval, aby nikdo nepřišel na to, že pár let nestíhá vést vlastní sestru.
A s tou zprávou přišlo i dědictví, které jí už dávno patřilo. O dva týdny později stála Jana v kanceláři u notáře a dívala se na papír, který jí vrátil její podíl ve firmě. Rodiče seděli tiše a matka se dívala z okna. „Jani,” řekl otec mírně, „nemusíš to takhle zostřit.
Chápu, že jsme se chovali špatně, ale je to pořád tvoje rodina. ”
„Přesně tak,” odpověděla Jana a obrátila se k Filipovi, který stál u dveří a mlčel. „Proto jsem se rozhodla to nechat tak. Můj podíl prodám bratranci.
Ode dneška si vaše rodinná firma zařizuje věci beze mě. A já…” rozhlédla se kolem sebe s úlevným úsměvem, „já jedu domů. Ale ne do té kanceláře. Už mám domov jinde.
”
Venku na ni svítilo slunce a v dáli bylo vidět přístav. Chytla Filipa za ruku a on jí ji stiskl. „Takže ty teď budeš trávit čas tady? ” zeptal se nenuceně.
„Tady? ” zasmála se. „Ne, tady už není co řešit. Ale slíbila jsem si, že když už budu dělat tolik hluku jenom kvůli tomu, abych se konečně vyspala, že s tím taky něco udělám.
Tak jsem si otevřela malou kavárnu v té naší ulici, kde je nejlepší káva. A vedle je pláž. Už žádné nekonečné hovory o kapitálu, žádné složky Hendersonových, žádné gala večery, na které nesmím přijít nenamalovaná. ”
„To zní jako dobrý plán,” řekl Filip a pohlédl na ni.
„A nebude ti chybět ta velká rodina? ”
Jana se zasmála, vytáhla z kapsy pomačkaný lepící papírek – ten starý se seznamem úkolů, který si vzala z kanceláře jako připomínku – a hodila ho do nejbližšího koše. „Nechybět. Tohle je moje rodina.
Ale teď už si ji vybírám já. “