V kuchyni za malou restaurací stála Sophia s utěrkou přes rameno a dívala se z okna do deště. Už několik dní si nemohla pomoct a myslela na toho cizince, kterému předtím dala poslední porci jídla, které jí zbývalo. Neznala jeho jméno. Neznala nic o jeho životě.
Jen si vzpomněla, jak seděl na chodníku, promočený do mokra, s pohledem, který říkal, že se mu celý svět zhroutil. A tak mu dala jídlo. Nic za to nechtěla. Jen prostě nemohla odejít a nechat ho hladového.
Věděla, že v takovou chvíli nemá smysl ptát se, jestli je v pořádku. Nikdo, kdo sedí v lijáku a vypadá, že se mu právě rozpadl život, není v pořádku. Ale stejně jí to nedalo. A tak mu dala najíst.
Teď o tom ale nemohla přestat přemýšlet. Kde asi je, pomyslela si. Dostal se do sucha? Snědl to jídlo?
Byl vůbec v pořádku? Věděla jen, že potřeboval pomoc. Nic víc v tom nebylo. Nebo si to alespoň nepřipouštěla.
Druhý den Sofia skoro neposlouchala, co jí říkaly ostatní při přípravě stolů. V noci přišelo a ona pořád přemýšlela o tom muži. Možná proto se jí v momentě, kdy se ve dveřích restaurace objevil, zastavilo srdce. Zastavilo se jí, když ho poznala.
Byl to on. Ten cizinec z ulice. Stál ve dveřích, suchý, upravený, ale měl stejné oči. A díval se přímo na ni.
Než stačila cokoli říct, otevřely se dveře a on vstoupil. Sophia ztuhla. Několik vteřin ji jen tiše pozoroval. „Nejsi tu náhodou už poněkolikáté?
“ zeptala se opatrně. „Přišel jsem ti poděkovat,“ řekl místo odpovědi. „Za jídlo. Za to, cos pro mě udělala.
Vlastně jsem tu byl už předtím. Nemluvil jsem o tom. “
„Vím,“ řekla. „Víš?
“ zeptal se překvapeně. „Poznala jsem tě. “
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Dalas mi jediné jídlo, které ti zbývalo.
“
„Počkat,“ řekla a sklopila oči. „Ty to děláš pro každého? Přece jen jsem ti dala večeři. To není tak těžké.
“
„Ne pro každého,“ řekl. „Vlastně pro nikoho. V životě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi dal poslední jídlo bez očekávání něčeho na oplátku. Každý, koho znám, chce něco.
Ty jsi mi dala najíst bez podmínek. To je vzácnost. A já jsem ti za to chtěl poděkovat. “
„Ale to nic nebylo,“ řekla a mávla rukou.
„Opravdu to nemá cenu. “
„Má,“ řekl vyrovnaně. „Sama nevíš, co to pro mě znamenalo. “
Sophia se na něj dlouze podívala.
Pak se usmála a vrátila se k práci. „Tak to vezmu jako oběd, ne? Nech tě být a přinesu ti jídlo. Myslím, že ti sluší, když si dáš něco teplého,“ zavolala na něj přes rameno.
„To bys neudělala,“ řekl s mírným úsměvem. „Jen si sedni, ano? “ odpověděla a zamířila do kuchyně. Chvíli se odmlčela.
„Víš, proč tě vlastně sleduji? Protože někdy lidé nepotřebují, aby jim někdo něco vysvětloval. Potřebují jen vědět, že je někdo vidí. Že si jich všimli.
“
„Cože? “ řekl zmateně. „Nic. Jen jsem přemýšlela, proč jsi mi vlastně dal najíst.
“
Zasmál se a sledoval ji, jak nosí talíře. Po chvíli zvedl ruku a zavolal na ni. „Je všechno v pořádku? “ zeptala se, když k němu došla.
„Když už jsme u toho,“ řekl a přejel prstem po okraji sklenice. „Pracuješ tady takhle pořád? “
„Cože? Pracuju?
“
„Tady. Děláš všechno. Jídlo, úklid, objednávky. Vypadáš na to, že to děláš sama.
“
„Už přes dva roky,“ odpověděla. „A jak se ti to daří? “
„Daří se mi dobře. Proč se ptáš?
“
„Jen mě to zajímá. Jak se vlastně jmenuješ? “
„Sophie. A ty?
“
„Alexandr. Alexandr Black. “
Hlas jí přeskočil. „Jsi si jistý?
“
„Jsem si jistý,“ řekl. „A ty jsi Sophie? “
„Jsem. Když jsme se bavili, zmínil jsem, že jste mi dal svou porci.
Protože jsi viděl, že jsem měl hlad. Nejen v břiše. “
Zarazila se. „Opravdu jsi chtěl říct, že tě někdo uviděl?
Nebo že jsi měl hlad? “
„To si vedeš poznámky? “ usmál se. „Možná jsem neřekl všechno, ale o to jde.
Jsi jediná, kdo se zastavil. Všichni ostatní šli kolem. A já si všiml, že jsi opravdu ochotná pomoci ne proto, že bys za to něco čekala. Jen tak.
A to o tobě hodně vypovídá. “
„A proč to všechno říkáš? “ zeptala se nejistě. „Protože jsem viděl spoustu lidí.
A zdá se mi, že jsi jediná obyčejná. Když na tebe někdo promluví, nevidíš ho jako příležitost. Vidíš ho prostě jako člověka. To se dnes už nevidí.
Díky za to. “
„To neznamená, že jsem dobrá,“ řekla a tón měla tišší. „Ale znamená. Děláš to sám.
Nepotřebuješ potlesk. Jen víš, že jsi udělala něco správně. To je víc, než dokáže spousta lidí. A já ti slibuju, že na to nikdy nezapomenu.
“
Sophii se rozbušilo srdce, ale přinutila se usmát. „To zní docela vznešeně, Alexandere Blacku. Ale možná máš jen hlad a špatně se ti usuzuje. “
„Jsem si jistý,“ řekl s úsměvem, který ji zavedl zpátky do prvního rána, kdy k ní přišel.
„Kolik dlužím? “ zeptala se po chvíli, když viděl, že si ho prohlíží. „Za co? “ nechápala.
„Za jídlo. Za tvoje Jídlo. Je to moje večeře a já ti dlužím jeden dobrý skutek. Tak jestli se nemýlím, potřebuješ to?
“
Uchechtla se. „Nemusíš mi platit. Nemyslím si, že se to počítá, když to děláš kvůli tomu, že jsem ti dala jídlo. “
„Řekla bych, že je to ještě horší.
Teď mi dlužíš jeden dobrý skutek. “
„Tak to si přijdeš na hodně, proto se snažím,“ odvětila se smíchem. „Tak se uvidíme večer, jo? “ zeptal se.
„Počkat, co? Proč? “
„Protože večer je nejlepší doba na dobrou večeři,“ odpověděl prostě. Chvíli na něj zírala.
„Počkat, nech mě hádat. Tohle je ten večer, kdy se budeme bavit o tom, kam si mě vezmeš, ne? “
„No, když už to říkáš,“ usmál se a vstal. „Dnes večer.
V sedm. Dám ti vědět, jak dopadneš. Slibuju. A vezmu tě na večeři.
Myslím to vážně. ”
Sophia málem upustila talíř. „Cože? Ne.
Počkat. Tohle není rande. Já jsem přece nikdy neřekla, že chci jít na rande. “
„Řekl jsem, ne rande.
Jen rozhovor. Při jídle. Nic vážného,“ ujistil ji. „Při jídle?
To je přesně to, co lidi říkají, než je vytáhneš do nějakého drahého podniku. “
„Neboj se,“ usmál se. „Já tě nenechám dopadnout špatně. Potkáme se venku.
Pokud chceš, řeknu ti, že jsi nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Ale jen když mi slíbíš, že mi dáš šanci. “
„Nemůžu si vzít tvou nabídku,“ řekla pomalu. „Pracuju tady.
“
„Já vím,“ řekl. „Přesně proto jsem si tě vybral. Vím, že nepracuješ, ale pracovala jsi přesčas, abys pomohla matce. A řekl jsem ti, že to nezapomenu.
Večer jsem se zastavil. Doufal jsem, že tu najdu někoho, kdo nezná Alexandra Blacka z novin. Jakýsi pokoj, ve kterém se nikdo neptá na peníze. “
„Ty jsi opravdu Alexander Black, že?
“ řekla. „To je to, co říkají. “
„To je jedno,“ řekl. „Ale dnes večer jsem jen člověk, který se chce pobavit.
Jsi v tom? “
Sophia se na něj chvíli dívala. „Nevím. Možná.
Já nevím. “
„Já vím. A proto se mi omlouvám, že zní divně. “
„Není to divné,“ řekla už měkčeji.
„Ale možná je lepší, když to necháme být. Chci říct, že jsi bohatý a já jsem… já. Bylo by to zvláštní.
“
„A co je na tom zvláštního? Jsi uctivá, milá a krásná. Já jsem bohatý a taky jsem se narodil sám. Nevybral jsem si to.
Ale nechci sám. “
„Nechtěj to,“ řekl a podíval se jí do očí. „Nedělej to. I když to vypadá, že máš důvod.
Zůstaň. “
„Proč bych zůstávala? “
„Protože jsem se ještě nikdy nikoho na nic nezeptal a nezajímalo ho, odkud jsi ani kolik peněz mám. Ty se ptáš.
A to se mi líbí. Chci tě poznat. Pokud tě to nepoleká. Zůstaň.
“
Sophia se zhluboka nadechla. „Dobře. Ale musíš mi něco slíbit. “
„Co?
“
„Neslib mi, že se zamiluješ. Jen mi slib, že mě necháš jít, když tě o to požádám. “
„To je všechno? “
„To je vše, oč tě žádám.
“
„Tak jo,“ řekl tiše. „Slibuju. “
Večer seděli v malé tiché restauraci s výhledem na město. U stolu u okna.
Bylo to poprvé, co se pořádně viděli. Když nemusel nikam spěchat, Alexandra si konečně prohlédla. Odložil oblek a teď vypadal jako někdo, kdo se snaží vypadat nenápadně. „Takže ty jsi opravdu Alexander Black.
Ten, o kterém píšou v novinách? Miliardář? “
„Říkají mi to,“ řekl opatrně. „Ale se mnou o tom nikdo nemluví.
Sdílím srdce. Ne peníze. A myslím, že to je to, co lidé nechápou. Všichni kolem mě vždycky chtěli peníze nebo slávu.
Nikdo nechtěl vidět mě. Jen moje vizitku. Ale v tvých očích jsem jen Alexander. Chybí mi to.
Můžu ti položit otázku? Neříkej mi, že nemůžeš. Prosím. “
„Jakou otázku?
“
„Proč jsi mi dnes večer dal to jídlo? Mohl jsi to nechat být. Nikdo by ti nevyčítal, že jsi prošel kolem. Ale ty ses zastavil.
Proč? Co se ti stalo? Vypadalo to, že potřebuješ něco víc než jen jídlo. “
„Já nevím,“ řekla a podívala se do talíře.
„Nechal jsem se unést. Ale když jsem tě viděl, chtěl jsem pomoct. Nic víc. Jen aby se ti ulevilo.
Nemyslel jsem na to, co je správné. Jen jsem to udělal. Protože jsem věděl, že ty potřebuješ pomoc. A já ti chtěl něco dát.
Tak jsem ti dal jídlo. A pak jsi přišel dnes. Nešel jsi mě hledat, abys mi poděkoval. Jsi tu proto, že chceš být se mnou.
A já nechápu proč. Nemám ti co nabídnout. Jsem chudý. Jsem nikdo.
Mnoho lidí má víc než já. Ale ty jsi přišel za mnou. A nechápu to. Jen tě vidím a chci zůstat blízko.
U tebe. Když jsem s tebou, cítím, že můžu být sám sebou. Že nemusím hrát roli. Že mě vidíš.
To je víc, než mám kdekoli jinde. Takže ano. Vidím tě. “
Alexander polkl.
„Jak se to stalo? Že jsi zůstala taková? S tím úsměvem, když máš málo peněz? Nejsi unavená?
“
„Jsem unavená,“ řekla a smutně se usmála. „Ale když myslíš na ostatní, tak nemyslíš na sebe, ne? “
„Asi ne. Jen jsi sama a všichni ti něco chtějí.
A pak přijdeš ty. Nevím, čím to je. Se mnou to neřešíš. Jen si povídáš – a to je vzácné.
“
„Možná proto, že se nebojím o tebe, Alexandere. Možná proto, že vím, kdo jsem. A vím, koho chci. “
„A koho chceš?
“ zeptal se. Chvíli mu hleděla do očí, pak se lehce usmála. „Nechci to říct. Moc rychle.
“
„Dobře. Tak mi řekni, co jsi studoval. Jsi tu na nějaké škole? Jaké máš plány?
“
„Já jsem v posledním ročníku zdravotnické školy,“ řekla. „A pak? Staneš se sestrou? “
„Snad ano.
Potřebuju k tomu jen hodně dřiny. Studuju hlavně po večerech, když skončím v restauraci. Pořád ale nejsem hotová. Ještě rok mě čeká.
A sestrou chci být. “
„To je krásný cíl. Jak se ti daří v učení? Daří se ti to?
“
„Někdy se mi nechce. Někdy brečím. Někdy to vypadá, že to nejde. Ale nikdy jsem nepřestala.
Chci pracovat s lidmi. Chci rozdávat laskavost. A budu. I kdyby to mělo trvat roky.
“
„Vážím si toho. Opravdu. “
„Máš někoho blízkého? Rodinu?
“
„Jen mámu,“ řekl. „Táta umřel, když jsem byl malý. Máma dělala, co mohla. Já jsem pak začal pracovat, abych jí pomohl.
Ale teď už je to pryč. A já jsem sám. A co ty? “
„Já jsem sama,“ řekl.
„Ale když jsem s tebou, je mi jako doma. “
Pod stolem ji jemně stiskl ruku. „To je od tebe moc hezké,“ zašeptala. „Chci být ten, kdo ti bude dělat radost.
Kdo ti usnadní cestu. Nemusíš se mnou spěchat. Jen mi dej šanci být u tebe. Chci být první, koho uvidíš, a poslední, kdo ti dá dobrou noc.
Ale rád počkám. Já počkám, až na to budeš připravená. “
Sophia mu stiskla ruku zpět. „To je moc.
Vážně. Ale já nejsem zvyklá, že by pro mě chtěl někdo něco udělat. Nevím, jak se to dělá. “
„Nemusíš.
Já to nebudu řešit. Jen věz, že se vzdát nehodlám. Počkám si na tebe. Dobrou noc, Sophie.
“
Dny plynuly a oni se scházeli, kdykoli to šlo. Někdy se potkali před restaurací, jen tak, na pár minut. Alexandr ji vyzvedával po směně, vozil ji domů, zastavoval se u vyhlídky nad městem, kde světla vypadala jako hvězdy. Jednou večer se k ní otočil.
„Můžu se tě na něco zeptat? “
„Můžeš se ptát na cokoli,“ odpověděla unaveně, ale s úsměvem. „Když jsi mi tehdy dala jídlo… věděla jsi, že jsem něco víc než jen cizinec?
“
„Nevěděla jsem, kdo jsi. Jen jsem viděla smutného člověka. Vlastně ani nevím, proč jsem ti to jídlo dala. Jen jsem cítila, že to musím udělat.
I když mi málem zůstalo uvíznout v krku, když jsi odešel. Nic jsi mi neřekl. Jen jsi se na mě podíval. A já jsem doufala, že se vrátíš.
“
„Já se vrátil,“ řekl tiše. „Vím. A jsem ráda, že jsi to udělal. “
Přitáhl si ji k sobě a políbil ji.
Byla to první z mnoha společných nocí, kdy mu město leželo u nohou. S příjemným pocitem v srdci ji odvezl domů. A když usnul, probudilo ho klepání. Otevřel dveře, za nimiž stála Sophia s taškou v ruce.
„Ty nejsi v cizině,“ řekla a pokusila se usmát. „Ne. Přece jen jsem ti chtěl dát ještě šanci. Nebo spíš jsem si říkal, že jsi hodná.
A já jsem věděl, že jestli tě požádám, abys se mnou zůstala, budeš váhat. Takže jsem doufal, že sem za tebou přijdu dřív, než začneš mít pocit, že sem nepatřím. “
Usmála se a vstoupila. „Nejdřív si ale uvaříš, ano?
Protože zasloužím si, abys mi vysvětlil, proč jsi tak jistý. “
„Protože když tě vidím, srdce mi říká: Tohle je člověk, kterého chceš dělat šťastným. Že jsi jiná. Nejsi jako lidé v mém okolí.
Nechci, aby z tebe byl někdo jiný. Chci, abys zůstala. Chci s tebou být. Promiň, jestli to zní moc rychle.
Ale všechno přichází přirozeně. A s tebou to vypadá jako nejpřirozenější věc na světě. Ještě pořád je. Ty jsi mě změnila, aniž bys o tom věděla.
A já ti chci změnit život. Myslím to vážně. “
„Alexandere. Neznáš mě ani pár měsíců.
Nevíš, co ode mě můžeš čekat. Všechno je tak rychlé. Já ti teď nerozumím. “
„Vím, že je to rychlé.
Ale já jsem se za ta léta naučil poznat, co je skutečné. Zůstáváš a všechno je ti jedno. Ani za mě nespustíš oči. A já jsem zjistil, že chci být s tebou.
A kdyby to bylo špatné, srdce by mi to řeklo. A ono je klidné. Ty jsi klidná. To jsem si vybral.
A ty bys věděla v hlavě, že to jednou skončí, a nejsi tak hloupá, abys tomu uvěřila. Ale já tě potřebuji. Opravdu. A nejen proto, že tvoje smrt mi zničí život.
Ale proto, že v tobě je něco, co jsem nikde nenašel. Nemůžu to vysvětlit. Jen to vím. “
Na chvíli se odmlčel.
„Takže mi řekni, co můžu udělat. Mám počkat? Mám zmizet? Nebo mi dovol, abych ti ukázal, jak se dá žít, když se nemusíš starat o všechno sama?
“
Sophia na něj dlouho hleděla. „Chceš mě… poznat? Jakože pořádně?
“
„Víc než cokoli jiného. “
„Pak mi ukaž, co umíš. Ne penězi. Ale tím, kdo jsi.
A jestli se mi budeš líbit, zůstanu. Je to jednoduché. “
Usmál se. „To je nejlepší nabídka, jakou jsem kdy dostal.
“
Večer ji vzal do malého bytu místo do velkého sídla. Uvařil večeři. Nechali se strhnout rozhovorem. A když Sophia usnula na jeho rameni u okna, cítila, jak jí v hrudi roste něco, čemu se dlouho bála věřit.
Naděje. Pak přišla ta osudná zpráva. Sophia seděla u svého stolu obklopená učebnicemi, když jí zazvonil telefon. Bylo už pozdě večer.
„Ano? “
„Slečno Sophio? Tady se ptají z městské nemocnice. Ověřovali jsme si vaši přihlášku na stáž.
Máte to přijít. “
Strnula. Celé týdny se modlila, aby si jí všimli. Ale dozvědět se to teď?
Za jiných okolností by skákala radostí. Teď se jí po tváři koulely slzy. Neměla z čeho zaplatit zbytek školného. Věděla to, a i tak jí rukama klouzala naděje mezi prsty.
Alexandr to uviděl dřív, než stačila cokoli říct. „Co se stalo? “
„Nic. Opravdu.
Jen… přijali mě do nemocnice. Stáž. Ale nemůžu si to dovolit.
Nevím, jak to zaplatím. Já na to nemám. “
„Tak ji vezmi. Jdi za svým snem.
Já to zaplatím. Celé. “
Zvedla hlavu. „Cože?
To nemyslíš vážně. Nemůžu to přijmout. Je toho na mě moc. To není fér.
Ani nevíš, kolik to stojí. “
„Je to jedno,“ řekl klidně. „Ty jsi mi dala mnohem víc. Dala jsi mi důvod.
Já ti chci pomoct. Protože věřím, že z tebe bude skvělá sestra. Myslím to vážně. Zavolám hned zítra a vyřídím to.
A nemusíš mi nic vracet. Chci to udělat. Kvůli tobě. “
„Ale proč tyhle věci děláš?
Já jsem ti nikdy nic neslíbila. Já ti nic nedlužím. Chci říct… my se sotva známe.
A tys mi toho tolik dal. Já ti to nejsem schopná oplatit. Ty víš, že ne. “
„Já jsem si tě vybral.
To nejsi povinná. Ale já jsem se rozhodl. A co se týče oplácení, lásko, nikdy jsem to nedělal. Není od tebe co očekávat, protože jsi mi už dávno dala víc, než si myslíš.
Už jsi mi dala důvod se probudit. A nést zodpovědnost. Což nikdy předtím nebylo. A proto ti to chci vrátit.
Ne ze závazku. Protože mi na tobě záleží. A pokud tě to udělá šťastnou, pak najdu smysl i v sobě. Souhlasíš?
“
Sophia plakala a držela se ho, jako by jí chtěl zmizet před očima. „Ano. Ale chci, abys to věděl. Moje máma mi vždycky říkala, že nikdo nedostane nic zadarmo.
Ale tys mi ukázal, že laskavost není obchod. Že ji prostě můžeš dát, aniž bys za to něco čekal. A taky jsi mi ukázal, že když si troufnu snít, může se to splnit. Kvůli tobě jsem tomu konečně uvěřila.
“
Od té chvíle se všechno změnilo. Sophia pracovala dnem i nocí. Přes den pomáhala v nemocnici, po večerech studovala. Alexandr ji v tom nechal.
Býval u ní v kavárně, tiše seděl s knihou, jen aby s ní mohl být. Někdy jí nosil večeři, když viděl, že nestíhá jíst. Nikdy si nestěžoval. Jen jí koupil nové pero, když se jí ztratilo, a podložil jí pod záda polštář, když usnula u stolu.
A Sophia mezitím poznávala, kdo doopravdy je. Ne miliardáře z novin. Ale muže, který se usmíval, když mu vyprávěla o první ženě, kterou ošetřovala. Který se zajímal o lidi v nemocnici podle jmen.
Který jí jednou řekl: „Nejvíc na světě obdivuju lidi, kteří rozdávají lásku těm, kteří si myslí, že si ji nezaslouží. “ A když se ho zeptala, proč to říká, odpověděl: „Protože takhle jsem se cítil, když jsi mi dala to jídlo. “
„Proto jsem to udělal. Přežil jsem tu cestu.
Všechno ostatní je pryč. Ale když se na tebe dívám, vidím, že jsi v pořádku. Já taky přežiju. Tak se o mě neboj.
Nejdřív se postarej o ostatní. Já budu čekat. Já budu pořád. A věz, že nikdy nebudeš sama.
Já ti to slibuju. Takže běž. Tancuj. Usmívej se.
Já budu stát v koutě. Ale věz, že všude, kam půjdeš, budu tě následovat. Ne na záda. Ale po boku.
Navždycky. Až do konce. Já u tebe zůstanu. Slibuju.
“
Stála před branami nemocnice, ve vzduchu cítit čerstvost jara a v ruce svírala kytici květin. Za ní se ozval známý hlas. „Takže dnešní den? Trochu stresující, co?
“
Otočila se. Stál tam Alexandr s rukama v kapsách a s tím jejím typickým klidem. „Nevadí. Jen jsem se přišel podívat, jak se máš.
Teď jsi konečně zdravotní sestra. Kdo by to byl řekl, že? “
„To víš,“ usmála se. „Svět se točí dál.
Máš toho hodně? “
„Dnes mám volno. Jen jsem ti chtěl poblahopřát. Doufám, že ti nevadí, že jsem přišel.
Jsi přece jen nejdůležitější člověk v mém životě. Chci být u toho, když se ti splní sen. Jestli mi to dovolíš. Jsem rád, že jsi tady.
“
„Jsem taky ráda, že jsi tady,“ zašeptala. Pak se pohnula k němu a vzala ho za ruku. „Chceš jít se mnou dovnitř? Uvidíš, jak vypadá můj nový svět.
Když budeš stát vedle mě, bude to dávat smysl. “
Zastavil se. „Sophie. Ještě než vejdeme.
Chci ti něco dát. Zavři oči a natáhni ruku. Mám pro tebe dárek. A nedívej se, dokud ti to neřeknu, ano?
“
Poslechla. Dlaní jí projel studený kov. Otevřela oči. V ruce jí ležel klíč.
Zamrkala. „Co to je? “
„Klíč od našeho domu. Toho se zahradou, o kterém jsi mluvila.
Koupil jsem ho. Přestěhuj se ke mně. Jsi moje rodina. Ty jsi moje doma.
S tím počítám. Navždycky. Prosím. Ber to jako investici do naší budoucnosti.
Bez podmínek. Jen s láskou. Tak co říkáš? Vezmeš si mě?
Ne hned. Ale až budeš chtít. Vezmeš mě na věky? “
Sophii se naplnily oči slzami.
Celý život cítila, že nikam nepatří. A teď jí někdo podal klíč od domova, který měl být jejich. „Ano. Vezmu si tě.
Chci s tebou zestárnout. Chci tvoje děti. Chci všechno. Mám tě ráda.
Tak moc tě miluju, Alexandere. Pojďme. Slib mi, že to bude navždycky. Že mě nikdy nenecháš.
“
„Slibuju. Nikdy. Zůstanu. V životě i po něm.
Slibuju. A teď mi dovol, abych ti políbil ruku. Vítám tě domů, lásko.
“