Stojím v naprosté tmě před tou chatou. Studený vzduch mi proniká až do kostí, ale nepohnu se. Nemůžu. A pak to slyším – své vlastní jméno, jak se nese chladným nočním vzduchem, a za ním slova, která mi zmrazí krev v žilách.
Snažím se nedýchat příliš nahlas. Snažím se nekřičet. Poslouchám, jak probírají mou smrt, jako by plánovali nákupní seznam. Tohle ráno začínalo jako každá jiná středa.
Owen u stolu, oči zabořené do telefonu, lžíce u úst. “Miláčku, ty nejíš? ” zamumlal a strkal do sebe jídlo, zatímco psal jednou rukou. “Nemám moc hlad,” odpověděla jsem.
Asi je to tím stresem. Práce, všechno to zařizování. “Víš, měl bys vypnout ty telefony,” pokračoval. “Tyhle ty tvoje doktory.
Jsou na nic. Vlastně nevím, proč s nimi vůbec chodíš. ”
Protože jsem si myslela, že mám otravu jídlem, skoro jsem to řekla nahlas. Místo toho jsem se jen usmála.
On na to nic neřekl, jen se usmál, vstal, políbil mě na čelo – přesně tak, jak se hladí pes – a řekl: “Kdyby se něco stalo, můžeme se vždycky najít. ”
To bylo ještě v době, kdy mě držel za ruku. Owen mi minulý měsíc řekl, že u chaty nebyl přes rok. Řekl, že bychom ji měli prodat a být konečně zbaveni těch bolestných vzpomínek.
A já mu uvěřila. Samozřejmě že jsem mu uvěřila. Je to můj manžel. Člověk, pro kterého vařím snídani, člověk, se kterým spím každou noc.
Jenže dnes odpoledne jsem mu chtěla udělat radost. Vzala jsem si den volna a rozhodla se, že mu připravím překvapení – uklidím jeho staré věci, které ještě zůstaly po otci. Myslela jsem, že to ocení. Tak jsem jela k chatě.
Nejdřív jsem si myslela, že se pletu. Ale čím blíž jsem byla, tím víc jsem zpomalila. Uvnitř hořelo světlo. Auto před domem stálo.
Owenovo auto. A za ním ještě jedno. Snažila jsem se vymyslet nevinné vysvětlení. Třeba jen chtěl zkontrolovat nemovitost před tím, než ji dá na prodej.
Možná. Jenže jestli to byla pravda, proč by lhal? A pak jsem to zaslechla. Přes staré, špatně těsnící okno se nesl hlas, který jsem znala celou dobu.
Owenův. A pak další – ostřejší, starší. Jeho matka. “Patricia.
”
A pak slova, která mě budou strašit navždy. “Natalie nebude nic podezřívat. A i kdyby, tak tentokrát to dotáhneme do konce. ”
Svět se se mnou zastavil.
Moje ruce se chvěly. Prsty jsem zabořila do staré fasády tak silně, až se mi třísky zarývaly do kůže. Mozek se mi snažil ta slova přeskládat. Aby znamenala něco jiného.
Cokoli jiného. Jenže nešla. Uvnitř té chaty někdo mluvil o tom, jak mi něco dají do jídla. A já jsem věděla, kdo to je.
Nakoukla jsem dovnitř. Owen stál u kamen, otáčel v ruce sklenici s něčím čirým. Před ním seděla žena, kterou jsem viděla jen jednou – Angela Dixonová. Jeho šéfová.
Ruku měla položenou na jeho paži tak dlouho, že to nebylo normální. To není způsob, jak se dotýkáte svého šéfa. A na stole ležela otevřená kabelka mé tchýně Patricie. Ženy, která mi nikdy neřekla jinak než “ta holka” nebo “tvoje žena”.
Jako by jí to slovo pálilo na jazyku. V ruce držela malou lahvičku s bílým práškem. “Tentokrát musíš dát víc,” řekla. “Naposledy jsi byl moc opatrný.
”
Owen polkl. “Natalie nesmí nic poznat. ”
“Ani nepozná. Až to spolkne, za pár hodin jí bude tak zle, že si ani nevšimne, co se děje.
Bude to vypadat jako nějaká nemoc. ”
“Jako když se jí to stalo před třemi týdny,” dodala Angela. “To víš, že ta dávka byla slabá. Příliš slabá.
”
Chtělo se mi zvracet. “Tři týdny,” zašeptala jsem sama pro sebe. Před třemi týdny jsem po Owenově večeři skončila v koupelně na podlaze. Zvracela jsem tak dlouho, že jsem myslela, že ze mě vypadnou vnitřnosti.
On u toho držel moje vlasy a říkal mi, že to bude dobré. A já mu děkovala. Děkovala jsem mu za to, že se o mě stará. Owen.
Můj manžel. Muž, který mi každé ráno vaří kávu. “Nemůžu uvěřit, že ti věří,” řekla Angela a zasmála se. “Vážně si myslíš, že by jí došlo něco víc?
”
“Patricia to zařídí,” řekl Owen. “Má to promyšlené. Když budeš držet pusu a uděláš, co se řekne, dostaneš svý peníze. ”
“Já ti ještě nevěřím.
”
“Tak se podívej na tu pojistku,” řekl. “Všechno je zařízené. Jakmile bude mrtvá, dostanu výplatu. A pak se rozdělíme.
”
“Kolik? ”
“Dva miliony. ”
Slyšela jsem, jak se ve mně něco láme. Ne pomalu, ale najednou, jako by se přetrhla struna.
Dva miliony. Za moji smrt. “Co teprve ta tvoje matka? ” Angela se ušklíbla.
“Ta tvoje žena. Viděla jsi ji? ”
“Myslíš, že mi to prošlo? Ta tvoje Patricia mi zavolala s tím, že jestli to neudělám, tak zařídí, abych přišel o všechno.
O dům. O práci. Rozhodila mě u mámy a táty tak, že mi nezbylo nic. Tak jsem ti dala příležitost to spravit.
”
Nic nechápu. “Ta tvoje Angela,” řekla jsem polohlasně. “To je jen tvoje šéfová? Nebo o ní ještě něco vím?
”
“Ne. Žádné otázky. Jen poslouchej. ”
“Udělám, co budeš chtít,” řekla jsem.
Jen jsem to musela říct. Jenom jsem to řekla, aby přestali mluvit. “Angelo,” řekl Owen. “Pojďme dolů.
”
A pak jsem je slyšela. Kroky. Šoupání. Otevírání dveří.
Schovala jsem se za keř. Viděla jsem je všechny tři, jak vycházejí. Thomase, jak rozhlíží po zahradě. A za ním Angela s kabelkou.
“Tak to máme dneska večer,” řekla Patricia. “Hlavně ať to neposereš. ”
“A neposere,” řekl Owen. “Všechno je připravené.
”
A pak se zasmáli. Všichni tři. Stáli tam jako parta přátel, kteří si právě domluvili dovolenou, a smáli se. Plánovali mi vzít život.
Seděla jsem v autě a třásla se. Snažila jsem se vymáčknout z prstů křeč, ale nešla. Nevěděla jsem, jestli brečím, nebo se směju. Jestli je to vůbec možné.
“Až tě najdou, bude to vypadat jako infarkt,” řekla Patricia. “Jsi mladá, zdravá. Nikdo si nebude ničeho všimnout. A kdyby ano, tak na to nikdy nepřijdou.
Na to budeš připravená. ”
“Víš, co děláš? ” zeptala se Angela. “Vím toho dost,” odpověděla Patricia.
“A ty víš, co máš dělat. ”
A pak odešli. Zůstala jsem tam sedět. Nevím, jak dlouho to trvalo.
Možná hodinu. Možná celou věčnost. Jen jsem seděla a koukala před sebe, zatímco se ve mně všechno třáslo. “Nemůžu to nechat být,” zašeptala jsem a najednou jsem věděla, co musím udělat.
Nastartovala jsem auto. Jela jsem, aniž bych věděla kam. Mozek se mi vypnul a já jela jen podle instinktu. A pak jsem zjistila, že stojím před domem Thomase.
Thomas bydlí dvě města od nás, asi čtyřicet minut jízdy odsud. Je to Owenův nejlepší přítel. A taky ten, kdo o Owenovi říká, že je divný už od dětství. Ukázalo se, že měl Thomas pravdu celou dobu.
Zaparkovala jsem před domem a vyběhla ven. Bylo čtvrt na jedenáct. Svítilo se u něj. Zaklepala jsem.
Po chvíli se otevřely dveře. “Natalie? ” zeptal se, celý vyjevený. “Co se děje?
Co se stalo? ”
A já se zhroutila. Chytil mě dřív, než jsem spadla na zem. Objal mě, zatímco jsem se mu rozplývala v náručí a vzlykala.
Trvalo mi několik minut, než jsem ze sebe vypravila slova. “Oni… oni mě chtějí zabít,” zašeptala jsem. Thomas strnul.
“Cože? ”
“Owen. Jeho matka. Ta jeho šéfová, Angela.
Jsou v tom společně. Slyšela jsem je v chatě. Plánují… plánují, že mě otráví.
Chtějí pojistné plnění. ”
Slova ze mě lezla rychleji a rychleji. Vysypala jsem ze sebe všechno. Každý jeden detail.
Každé slovo, co jsem slyšela. Thomas zbledl. “Natalie. To je…
ty jsi si tím jistá? ”
“Třikrát jsem to slyšela. Třikrát. Dokonce se zmínili o tom, že už to zkusili.
Před třemi týdny, když jsem byla tak strašně nemocná, to nebyli žádný bacily. To byl Owen. Dali mi něco do jídla. ”
Sedla jsem si na gauč a schoulila se do klubíčka.
Třásla jsem se tak silně, že mi drkotaly zuby. “Co mám dělat, Thomasi? Co mám dělat? ”
Nevěřila jsem, že mi někdo pomůže.
Všichni, komu jsem věřila, se ukázali být lháři. Všichni kromě Thomase. Nevím proč. Možná proto, že neměl co získat.
Možná proto, že byl na naší svatbě jediný, kdo se tvářil, že to nevyjde. Thomas se postavil a začal přecházet po místnosti. “Musíš jít na policii,” řekl. “Ihned.
”
“Bez důkazů? Myslíš, že mi uvěří? Já slyšela jen kusy. Žádné nahrávky, žádné svědky.
Jen slovo proti slovu. ”
“Ale když tě skutečně chtějí zabít… ”
“Přesně. Oni mi neublíží, dokud si nebudou jistí, že to nikdo nepozná.
A já nemůžu dokázat ani nic z toho, co jsem slyšela. ”
Thomas se zastavil. “Tak to musíme natočit. ”
“Cože?
”
“Musíme jim nastražit past. Necháme je promluvit. A až začnou mluvit, budeme mít důkaz. ”
Podívala jsem se na něj.
“Ty chceš, abych šla zpátky? ”
“Chci, abys byla chytřejší než oni. ”
A tak jsme to naplánovali. Měli jsme jen jednu možnost.
Musela jsem se vrátit domů, tvářit se normálně a počkat, až se Owen vrátí. Musela jsem ho nechat, ať mi uvaří večeři. Musela jsem jíst. Musela jsem hrát roli, na kterou jsem nebyla připravená.
Další den jsme to probrali s detektivem Bernardem. Thomas mu zavolal hned ráno. Bernard byl starší muž s unavenýma očima a povislými kníry. Seděl proti nám a poslouchal, beze slova.
Když jsem skončila, dlouho mlčel. Pak si povzdechl. “To je vážné obvinění,” řekl. “Ale souhlasím s Thomasem.
Bez důkazů to nemůžeme použít. Potřebujeme víc. ”
“Vím. ”
“Pokud půjdete dovnitř s odposlechem…
”
“Ne,” řekla jsem rychle. “Ne. Já nechci riskovat, že mi ublíží dřív, než stihnete přijít. ”
Bernard přikývl.
“Tak to půjde na jinak. Pokud se nás pokusí otrávit, nebo se přizná k tomu, co udělali, budete to mít. ”
“A když ne? ”
“Nebudete mít.
”
Podívala jsem se na Thomase. Thomas vzal mě za ruku. “Víš, že nemusíš žít s někým, kdo ti lže, že jo? ” řekl.
“Vím. ”
“Vždyť ty jsi chytrá. A silná. Ale pokud se bojíš, můžeš odejít.
”
“Odejít kam? ” zeptala jsem se. “Odejít a strávit zbytek života tím, že se budu bát? Ne.
Já chci, aby za to zaplatili. Všichni tři. ”
A tak jsme to udělali. Nastražili jsme past.
Toho večera jsem přijela domů. Owen na mě čekal v kuchyni. Stál u sporáku a míchal něco na pánvi. Přes rameno se na mě usmál.
“Ahoj, miláčku. Jaký byl den? ”
“V pohodě. Jen jsem zařizovala nějaké pochůzky.
”
“To je dobře. ”
Políbil mě na tvář. Věděla jsem, co se děje. Věděla jsem, že se dívá na hodinky, jestli mi to už začíná být špatně.
Sedla jsem si ke stolu. Před sebou jsem měla talíř. Vypadal jako každé jiné jídlo. Ale já jsem věděla, že v něm něco je.
“Vypadá to dobře,” řekla jsem. “Vyzkoušej. ”
Vzala jsem do ruky vidličku. Nabrala jsem si sousto.
A pak jsem ho položila zpátky. “Jen mě tak napadá,” řekla jsem pomalu. “Víš, že jsem u včerejší návštěvy viděla tvoji matku. ”
Owen strnul.
Ruka se mu zastavila nad pánví. “Cože? ”
“Potkala jsem Patricii. U chaty.
Říkala mi, že jsi jí chtěl pomoct s prodejem. ”
Nesmekla jsem se. Řekla jsem to klidně. Jako by to byla jen taková drobnost.
Owen se otočil. Obličej měl naprosto prázdný. “To není pravda. ”
“Co že není pravda?
Že jsi mi lhal? Že jsi mě celou dobu tahal za nos? Tvoje máma, Angela, ten jed, pojistka. Všechno.
”
“Natalie… ”
“Vím všechno,” řekla jsem. A pak jsem udělala přesně to, co jsme si s Thomasem řekli. Natáhla jsem ruku k náhrdelníku na krku – ten jsme před třemi hodinami vyměnili za přívěšek s knoflíkem.
Druhým koncem jsem aktivovala tísňové tlačítko. A pak jsem pokračovala. “Před třemi týdny, když jsem byla nemocná. To byla tvoje máma, že jo?
Angela ti řekla, že ta dávka byla slabá. A tak to zkusíte znovu. Přesně podle plánu. ”
“Natalie, poslouchej mě…
”
“Ne! Ty poslouchej mě! ” vyskočila jsem ze židle. “Ty jsi mi lhal.
Ty jsi mi lhal víc než cokoli, co jsem si kdy myslela. Ty a tvoje máma a tvoje šéfová, ta tvoje Angela. Já jsi všechno slyšela. U chaty.
Předtím, než ti to došlo. Slyšela jsem, jak probíráte, kolik toho jedu použijete. Slyšela jsem, jak mluvíš o pojistce. Slyšela jsem, jak říkáš, že jsem hloupá a že mi to dojde až pozdě.
”
“Nikdy jsem neřekl… ”
“Přestaň! Už nikdy nebudu poslouchat tvoje lži. ”
A pak, jako na povel, to začalo.
“Posad se a dej ruce za záda,” řekl hlas za mnou. Otočila jsem se. Ve dveřích stál Bernard, v ruce měl namířenou zbraň. Za ním stáli dva policisté v neprůstřelových vestách.
“Máme to celé,” řekl Bernard. “Máme nahrávku. ”
Owen zůstal sedět. Obličej měl úplně bílý.
“Ty jsi to celou dobu věděla,” zašeptal. “Věděla jsem, že mi lžeš,” řekla jsem tiše. “Jen jsem nevěděla, kam až zajdeš. ”
Pak jsem se otočila a nechala ho tam.
Vyšla jsem z domu, aniž bych se ohlédla. Venku už stála záchranka. Sedla jsem si na obrubník a dívala se, jak ho odvádějí v poutech. Několik hodin jsem vypovídala.
Thomas seděl vedle mě celou dobu. Držel mě za ruku. “Zvládla jsi to,” řekl. “Ještě ne,” odpověděla jsem.
Protože věc se měla takhle: když zatkli Owena, zatkli i jeho matku. A Angela. Všechny tři obvinili z pokusu o vraždu, z podvodu a ze spiknutí. A když jsem před soudem usedla do lavice svědků, poprvé po dlouhé době jsem se usmála.
Protože jsem věděla, že už se nemusím bát. Owen dostal dvanáct let. Jeho matka devět. Angela deset.
Obsah toho, co na mě vylili, byla otrava muchomůrkou. Všechno to bylo v té malé lahvičce, kterou si Patricia nechala ve kabelce. Chtěla jim to mít čím dokázat. Moje máma měla pravdu celou dobu: říkávala, že nevěřím lidem, ale věřila jsem Owenovi.
A on mi to nikdy neoplatil. Teď už to nemusím řešit. Sedím tady, venku, na lavičce před soudem, a sleduju, jak je odvážejí. “Dáš si kávu?
”
Thomas stojí vedle mě a podává mi kelímek. “Díky. ”
“Jak se cítíš? ”
“Díky, že jsi mi věřil,” řekla jsem.
“Vždycky jsem věděl, že je divný,” odpověděl s pokrčením ramen. Usmála jsem se. A pak jsem se otočila a sledovala, jak zmizeli. Všichni tři.
Skončilo to. Začíná se stmívat. Vstala jsem, podívala se na svůj starý dům – už to není můj dům, už to není ani dům mých snů, je to jenom dům, kde jsem kdysi bydlela a kde na mě číhala smrt.
A pak jsem se s Thomasem otočila a odešla.