Středa ráno mi vždycky přišla jako nejlepší část týdne. Klid před tím, než se město probudí, vzduch ještě čistý. Seděla jsem v kavárně U Dvou koček s šálkem bílé kávy a třemi grafikami, které potřebovaly dokončit do desáté. Tomáš seděl naproti mně s motákem, na kterém si něco zapisoval, a já jsem mu to ukázala.
„Tohle je ta hrubá verze pro pivní etiketu, o které jsem ti psala. Šéfovi se to líbí, ale ještě to není ono,” řekla jsem a otočila mu tablet. Tomáš se naklonil a tiše si prohlížel ten denním tiskem opomíjený návrh. Právě když připravil ústa k odpovědi, do kavárny vstoupila Darina oblečená v koženém saku přes šaty, které vypadaly, že stojí víc než měsíc nájmu za mou garsonku.
Nesla dva papírové kelímky se sebevědomým a trochu samozvaným výrazem „přináším vzkaz od vyšší moci“. „Ahoj, Kateřino! Jaká náhoda, že tě tady potkávám,” zvolala a prudce zabrzdila u našeho stolu. Pozdravila jsem ji nuceným úsměvem a věnovala jí letmý pohled.
To nebyla náhoda, to byl průzkum. „Darino,” začala jsem opatrně. Než jsem stačila dokončit větu, posadila se na židli po mém boku, čímž mi vzala prostor na práci. Tomáš se o pár centimetrů odtáhl.
„Potřebuju, abys pro mě udělala službu,” řekla jednoduše a položila svůj kelímek na stůl. Tohle slibovalo, že to bude dobré. Darina byla odjakživa královna dramat a jejích proseb bylo víc než akčních nabídek. V duchu jsem se připravila na cokoliv.
„Poslouchám,” řekla jsem opatrně. „Víš, že začínám novou práci ve Vídni,” začala. „To je skvělé,” odpověděla jsem, nicméně jsem tušila, že v tom bude háček. „No, potřebuju se tam přestěhovat,” pokračovala a udělala dramatickou pauzu.
„A potřebovala bych, abys mi s tím pomohla. ”
„S tím ti ráda poradím s agenturou. Vím o pár dobrých stěhovacích firmách. ”
Než jsem se nadála, chytila mě za ruku a pevně stiskla.
„Ne, nemyslím radu. Potřebuju, abys mě tam odvezla. Se vším, co mám. ”
Ztuhla jsem.
To snad není snadné. Představovala jsem si svou malou krabici nacpanou k prasknutí a celou Darinu domácnost, nábytek, krabice, kufry, věšáky. „Darino,” řekla jsem, „to je hodně věcí. ”
„Vím, proto jsem říkala, že to není jen tak.
”
„A kolik toho vlastně máš? ”
Začala vyjmenovávat na prstech: „No, postel, skříň, komodu, tuhle sadu židlí, kurzy, lyže, pár kufrů. A pak věci. Tuny věcí.
”
Sevřel se mi žaludek. Podívala jsem se na Tomáše, který se tvářil, že studuje nejnovější číslo deníku. „Víš co,” pokusila jsem se o únikový plán, „já ti můžu pomoct najmout stěhováky, jestli chceš. Nebo ti najdu auto s větším kufrem.
”
„Kateřino,” řekla tónem, který naznačoval, ať se nepokouším o výmluvy, „ty mi prostě jen musíš pomoct. Jsi moje sestra. ”
V tu chvíli na mě padla známá tíže v hrudi. „No dobře,” vydechla jsem a podívala se jí do očí, „pomůžu ti to zařídit.
Ale uvidím, jak na to půjdeme. ”
Darina se rozzářila: „Skvělé. Takže to půjde. ”
„Jo.
Ale s něčím dalším ti nepomůžu. ”
„No jasně,” řekla a objala mě tak pevně, až mi to vyrazilo dech. „Jsi ta nejlepší. ”
Vítr za okny zvedl první podzimní listí.
Sotva jsem věděla, do čeho jsem se to přihlásila. O dva dny později mi zazvonil telefon. Darinino jméno na displeji znamenalo, že je čas se obrnit trpělivostí. „Beru tě za slovo,” spustila místo pozdravu.
„Přesně takto začínám den,” řekla jsem do telefonu. „Vážně, Kateřino, potřebuju nakoupit. Nemůžu jet do Vídně bez úklidové sady. To není možný.
”
„Tak si ji koukej,” vyhrkla jsem bezelstně. „Ne, chci, abys jela se mnou. Potřebuju důkladnou kontrolu a druhý názor. ”
„Darino, to si snad neděláš srandu?
”
„Pereme se o tom, nebo si konečně nevyrazíme na nákupy? ”
Zavrtěla jsem hlavou, i když to nemohla vidět. „Tak se stav pro mě za hodinu. ” Darina byla jako přírodní jev, kterému se nedalo odporovat, když se rozhodla, že má pravdu.
O hodinu později už jsme kličkovaly mezi regály velkém obchodě s domovnickými potřebami. Já jsem tlačila nákupní vozík a Dimitrij, Darinin trenér, vybíral barvy na stěnu kuchyně. Darina postávala v uličce s gely na nádobí. Vzala jsem do ruky první sprej na čištění, který mi přišel pod ruku, ale Darininy oči se stáhly do podezřívavé škvírky.
„Co to děláš? To si nemůžeš jen tak vybrat cokoliv. Musí to být na olej a neobsahovat agresivní látky. ”
„Tak jo, venku jsem s tím,” povzdechla jsem a vrátila láhev zpět.
„Jdu se podívat po jiné sekci, ano? Jen se rychle otoč. ”
Když jsem odbočila za roh, zaslechla jsem za sebou tlumený tonoucí se zvuk, jako když někdo polije vodou podlahu. Otočila jsem se a uviděla jsem Darinu sedět přímo uprostřed rozlité vody, vedle ní ležela prázdná police.
Dimitrij se k ní hnal s krabicí papírových kapesníků. Z jejích očí trčely střepy, nohy měla zkroucené pod tělem. „Darino! ” vykřikla jsem a přeběhla k ní.
V očích se jí zablesklo něco nepřítomného. Když promluvila, hlas měla plochý, bez jakékoli emoce. „Bolí mě záda. Nemůžu se postavit, Kateřino.
”
O půl hodiny později jsem seděla v nemocniční čekárně, zatímco Darinu vyšetřovali. Dimitrij odešel někam s kamarádem, který v tom obchodě pracoval. Ti dva se náhle vypařili, jakmile se objevila záchranka, a nechali Darinu na mě samotnou. „Potřebuju ňákej papír.
Máte nějaký? ”
Zvedla jsem hlavu. U pultíku stála sestra s ofinou ostříhanou přesně pod obočí, tvářila se jako by měla den plný sarkastických poznámek. „Ztratila jste něco?
” zeptala jsem se. „Kontrolu. Potvrzení o návštěvě a odchod do práce. Doktor mi dal papír, ale asi jsem ho ztratila.
”
„To je nepříjemné. ”
„Jo,” odfrkla si a otevřela kabelku zalepenou samolepkami. „Musela jsem to někam hodit. ”
Sakra.
Otevřela jsem dlaně a podívala se na ni. „Nechcete se třeba podívat do tašky? ”
Chytila se záchytného bodu, jako by jí to právě došlo. Z tašky vytáhla zmačkané papíry a začala je uhlazovat.
„Vy jste mě zachránila,” zamumlala sestra. „Dneska jsem fakt v háji. ”
„To je v pořádku. Mám dny, kdy si nepamatuju, kam jsem si dala vlastní hlavu.
”
Uchechtla se a zvedla k ním docela kýčovitý vzkaz. „To jo. Člověk by řekl, že na tom budu líp, co? ”
Pak se ozvalo zavrčení z pokoje: „Jdu domů.
”
Otočila jsem se. Ve dveřích stála Darina s rukou za zády a nakřivo nasazeným páskem u pasu. Sestry jí podaly papíry a na chodbě jí něco řekly o následné péči. Darina přikývla a odkráčela ke mně.
„Všechno v pořádku? ” zeptala jsem se a vstala ze sedadla. „Běžná zranění, žádná vážnější zranění,” řekla a zvedla obvázané zápěstí. „Vymkla jsem si zápěstí a trochu si natrhla vazy.
Budu muset počkat, než se to zahojí. ”
„To je dobrá zpráva. ”
„Ale víš co není dobrý? Že teď nemůžu stěhovat krabice a balit věci.
A ty jo. ”
Nadechla jsem se, abych protestovala, ale v Yelně pohledech jsem už viděla tu slavnou, až do morku kostí tvrdou odpovědnost. Moje sestra potřebuje pomoc, a já neumím říct ne. „Dobře.
Tak to bude. Ale půjde to po mým. Ve volných chvílích, co stihnu. ”
Darina se na mě usmála tím svým výmluvným úsměvem.
„Děkuji, sestřičko. ”
Dny se táhly. Ve volných chvílích jsem sháněla krabice, sehnala balicí papír a půjčila si od souseda dodávku. Se stěhováním mi pomáhal Tomáš, který se obětoval jako jediný z nás, kdo se tvářil, že se nebojí Darinina hněvu.
„Ty víš, že je to blázen, že jo? ” řekl jednou večer, když jsme seděli na podlaze mého obýváku a třídili krabice na „ano”, „ne” a „možná”. „Vím,” řekla jsem a opřela si hlavu o gauč. „Že jo.
Ale je to moje sestra. ”
Sbalil krabici plnou starých svícnů, na které by si Darina za jiných okolností ani nešáhnula. „To je ale jediná rodina, kterou máš. ”
„Přesně,” řekla jsem a ucítila jsem tu zvláštní jistotu, která mísila vinu s láskou.
„Myslím, že jsme si teď kvit. ”
O týden později, v sobotu ráno, kdy slibovala teplo do třiceti stupňů, stojíme před Darniným domem s dodávkou. Darina stojí na chodníku jako velitelka, s rukama v bok, i když jedno má stále obvázané. Dává pokyny krabici mladíků, kteří se sem přišli podívat a pomoci.
„Tyhle krabice jdou do ložnice. Tyhle do obýváku. Tady pozor, to je porcelán. ”
Otočila jsem se k Tomášovi a tiše řekla: „Připadám si jako na natáčení filmu.
Kde je vlastně režisér? ”
Tomáš se uchechtl. „Zřejmě v její hlavě. ”
Posbírala jsem krabici plnou starých fotek a zamířila k hoře krabic, která rostla chodníkem.
Za námi řvali dělníci a dunělo nářadí. S každým krokem, s každým „tam, ne, támhle”, jsem si připadala čím dál unavenější. „Dáš si pauzu? ”
Vzhlédla jsem.
Darina stála nade mnou a podávala mi láhev studené vody. Vzala jsem si ji a napila se. „Kolik krabic je ještě pod schody? ” zeptala jsem se s nadějí.
„Asi dvacet? ” řekla s ďábelským úsměvem. „Ale kdo to počítá, že jo? ”
„Já jo!
Já to počítám. Snažím se přijít na to, jestli to stihneme do večera. ”
„Tak jo,” řekla posměšně, ale otevřela další krabici a začala ji vykládat. O hodinu později jsme udělali značný pokrok.
Uklidila jsem poslední krabici, když mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na obrazovku. Volala mi Katka z fitness centra, kde jsem dělala grafiku. Zvedla jsem to.
„Káťo,” vydechla Katka, „ti volám kvůli té tvé sestře. ”
Zachmuřila jsem se. „Dariny? ”
„Ta ženská, kvůli které jsem ti volala minule.
Ona teď shání lidi na pomoc s něčím kolem vlastní svatby. ”
„Počkat, Darina se vdává? ” zeptala jsem se ohromeně. „Jo, ale to není to nejzajímavější.
Ona si najala mě, abych jí dodala květiny. No a pár lidí řešilo, že vůbec nechápu proč. Myslela jsem, že ti to mám říct. ”
Lehla jsem si dozadu na gauč.
„Darina se vdává” byla věta, kterou jsem nečekala. Darina, moje sestra, se po všech těch krizových omítkách a plánované emigraci konečně usadí. „Je to dobrý. Fakt.
Myslela jsem, že bys to měla vědět. ”
„Díky, Katko. ”
A když jsem položila telefon, věděla jsem, že na to musím jít chytře. Darina se vdává.
A já budu potřebovat ten správný dárek. Večer jsem seděla u stolu v obýváku a tiskla si kopie starých fotek. Staré školní fotky, Darininy maturity, naše fotky z dovolené u moře. Vytvořila jsem album.
Ručně šitá vazba, tlustý karton, látkový potah. Vevnitř jsem nechala místa na popisky. Ne ten dokonalý dárek, ale osobní. „Hele, vypadá to dobře,” řekl Tomáš, když si sedl vedle mě a podíval se mi přes rameno.
„Na to, žes s tím začala teprve před dvěma dny. ”
„Díky. Doufám, že se jí to bude líbit. ”
„Jí?
Darině se bude líbit cokoliv, co není povinný. ”
Zasmála jsem se a otevřela album na první straně. „Víš, co je na tom všem legrační? Přesně tohle by pro mě udělala Darina.
Kdybych se vdávala. ”
Tomáš na mě chvíli upřeně hleděl. „Taky ti nabídla, že bude tvoje svědka? Pořád dokola?
Když jsi šla na maturitní ples? Když jsi řešila první velký grafický projekt, kterého jsi se bála, že ho nezvládneš? ”
Zasmála jsem se. „To je pravda.
Vždycky stála při mně, dělala, že se mě zastane, i když jsem to nechápala. ”
„Přesně tak. Tak jí to prostě dej a přestaň se snažit, aby to bylo dokonalý. ”
Zítra ráno je svatba.
Mám trochu strach. Ale aspoň vím, že ten dárek je z mého srdce. Od ní i ode mě. Doufám, že to vyjde.
Ráno přišlo mnohem dřív, než bych si přála. Vstanu, obléknu si modré šaty a vlasy si stáhnu do drdolu. Zkontroluju si kabelku: svatební oznámení, dárek zabalený v krémovém papíře, fotoaparát. Vlastně jsem nevěděla, jestli mám fotit.
Darina o tom nikdy neřekla. Ale co kdyby to chtěla. A mně by to možná udělalo radost. Když přijdu na místo, Darina tam stojí a hladí si šaty.
Vypadá vyděšeně a zároveň šťastně. Plní sál a lidé se tísní kolem ní. Když mě zahlédne, na tváři se jí objeví úleva. „Káťo!
Jsi tady! ”
„Samozřejmě že jsem tady. V tomhle obleku bych si nenechala ujít ani za nic. ”
„Mám trochu strach,” přizná tiše.
„To je v pořádku. To je normální. Jakmile uvidíš jeho, tak to přejde. Věř mi.
”
„A co když se mi nebude líbit, jak vypadám na fotkách. ”
Vezmu ji za ruku. „Neboj. Budeš vypadat krásně, to je jasný.
A já tu mám tenhle fotoaparát. ”
Zasměje se a obejme mě. „Děkuji. ”
Vlastně to byla docela hezká svatba.
Přísahám, že jsem i já u toho trochu brečela. Hlavně když si vyměňovali sliby. Když na sobě měl Tomáš tmavý oblek a ona měla zářit, stála jsem vzadu a fotila. Nechtěla jsem to rušit.
Na konci, když všichni křičeli „polibte se! ” a tleskali, jsem se usmála. Přesně takhle to mělo vypadat. Vlastně jsem se klepala, jak jsem to prožívala.
Když pak přišla za mnou, objala mě takovou silou, až jsem málem upadla. „Děkuji,” zašeptala a měla v očích slzy. „Za všechno. Za to, že jsi tu byla.
Za to album. Za to, že jsi moje sestra. ”
„No tak, neblázni,” zamumlala jsem, ačkoliv jsem cítila knedlík v krku. „To je přece to nejmenší, co můžu udělat.
”
„Ne,” řekla a podívala se mi zpříma do očí. „To není pravda. A já to vím. ”
Najednou jsem se cítila trapně a zároveň šťastně.
Položila jsem jí ruku na rameno. „Tak si to zasluž. Ty jsi mi při té maturitě taky pomohla. ”
Darina se zasmála.
„To je pravda. A kdybych byla bývala věděla, jakou to bude mít cenu, nechám tě v tom vykoupat ještě dřív. ”
Zrovna když jsem otevírala pusu, abych jí řekla, ať si dělá srandu, ozvalo se zaklepání na dveře. Podívala jsem se na Darinu.
„Ty jsi zvala někoho dalšího? ”
„Nezvala. ”
Šla jsem otevřít dveře. Na prahu stál muž s kyticí květin, oblečený v obleku, který vypadal draze, ale zároveň trochu zmačkaně.
„Dobrý den, hledám Kateřinu,” zeptal se. „To jsem já. ”
Natáhl ruku s kyticí. „To je od pana Tomáše.
Prej vám to má dát, až skončí obřad. ”
Zírala jsem na kytici a pak na něj. „Od Tomáše? ”
„Jo.
Prej vám k tomu má dát nějakou zprávu. ”
Vytáhl z kapsy obálku a podal mi ji. Vzala jsem si ji a muž se otočil a odešel. Otevřela jsem obálku.
Byl v ní dopis psaný rukou. „Káťo, vím, že tohle není nejlepší načasování, ale potřeboval jsem ti to říct. Ty jsi vždycky stála při mně i ve chvílích, kdy jsem si to nezasloužil. Jsi nejlepší sestra, jakou jsem si mohl přát.
A i když jsme měli vždycky trochu divokou cestu, jsem rád, že jsi můj život. Tvoje sestra, Darina. ”
Když jsem dočetla dopis, Darina stála ve dveřích a sledovala mě. „To je od ní, že jo?
”
Přikývla jsem a strčila si dopis do kapsy. „Od Dariny. ”
„Tak vidíš,” řekla a objala mě. „Myslím, že tě má fakt ráda.
”
„Já vím,” řekla jsem a objala ji zpátky. „Já vím. ”
Zbytek večera utekl jako voda. Lidi tančili, pili, smáli se.
Stála jsem u baru s Tomášem, který se tvářil trochu provinile. „Ty jsi jí posílal kytici? ” zeptala jsem se. „Trochu jsem se přidal,” přiznal.
„Byla to její myšlenka, ale já jsem s tím pomohl. ”
„Měl by ses naučit říkat ne. ”
„Říct ne Darině? To se nikdo nenaučí.
”
Zasmála jsem se a podívala se na Darinu, která tančila se svým mužem uprostřed parketu. Vypadala šťastně. Skutečně šťastně. A já jsem si uvědomila, že ať se stane cokoli, tahle chvíle mi nikdo nevezme.
Když jsem odcházela z hotelu, zastavila jsem se ještě na chodbě a podívala se na sál. Darina mi mávala z dálky. Zamávala jsem jí zpátky a vyšla ven do noci.
Vzduch byl čistý a já jsem se poprvé po dlouhé době cítila, že jsem přesně tam, kde mám být.