Zdenka seděla na tvrdé plastové židli a dívala se do podlahy. Věděla, že kdyby zvedla oči, uviděla by hodiny nad dveřmi a zjistila, kolik minut ještě zbývá do půl třetí, do chvíle, kdy měla vstoupit do ordinace a ukončit těhotenství. Proto se dívala dolů. Vzor na podlaze byl téměř setřený, uprostřed chodby vyšlapaný do matného světlého pruhu, a ten pruh jako by se táhl přesně tam, kudy musela projít.
Do té chodby se tvrdá židle vlastně hodila. Nic tu nemělo připomínat pohodlí ani domov. Ráno vstala jako obvykle, stáhla si rovné tmavě blond vlasy do obyčejného culíku a udělala všechno, aby se ten den podobal každému jinému. Práce, do které se dalo ráno vstát a večer z ní přijít domů, kancelář, kde ji nikdo nečekal s otázkami, podnájem, kde se večer ozývalo jen bzučení lednice.
Takhle to bylo měsíce. Jen unavená z toho, že se vrací do pokoje, kde na ni nikdo nečeká, tak si občas nechala poradit. Ale ne od něj. Ne od Samuela.
Znala ho krátce, ale stačilo to. Samuel volal, psal, přinesl jí kávu do práce, aniž by se předem ptal. Zval ji do kaváren a restaurací, kde ceny četla raději až ve chvíli, kdy už seděli. Byl pozorný a mluvil málo.
Přesně ten typ člověka, který ticho nevyplňuje zbytečnými slovy, a Zdeňka na to nebyla zvyklá. Většina lidí se ticha lekla a okamžitě do něj něco nalila. Samuel ne. Seděl, díval se do stolu a nechal ji být.
Dnes v té chodbě nešlo o Samuela. Samuela tu nemělo být. Samuel byl o patro níž, v čekárně, ale ona ho sem nepustila. On ani netlačil.
Jen řekl, že počká. Poslali ji do druhého patra, do té ordinace, ke které ji tenkrát Samuel poprvé pustil. Doktor byl starší pán s brýlemi posunutými na špičku nosu. Mluvil tiše, ale zřetelně.
Zdeňka seděla na kraji lehátka, loktem zapřená do područky, a držela papíry tak pevně, až se jí na hřbetech rukou napínala kůže. Četla je pomalu, i když věty se jí rozpadaly dřív, než je dokázala pochopit. Samuel čekal dole v křesle, ruce položené na kolenou. Když sešla po schodech, zvedl hlavu, ale neřekl nic.
Neptal se. Jen vstal a šel k ní. Po cestě k autu jí vzal tašku, jako by nic nevážila, a uložil ji do kufru. Sedli si do auta a dlouho nikdo nemluvil.
Až když projížděli křižovatkou, Samuel řekl: „Odvezeme tě domů. ”
Zdeňka se dívala z okna. Měla pocit, že se jí svět venku rozpadá na jednotlivé záběry, které spolu nesouvisí. Řekla: „Nechci do svého pokoje.
”
Samuel přikývl. „Tak k nám. ”
Nechtěla se mu dívat do očí. Ani ne kvůli sobě.
Ale světlo za oknem bylo pořád stejné, jen se natahovalo do zlatých pruhů, a to bylo divné. Čas totiž neběžel tak, jak měl. Všechno, co se mělo odehrát v té ordinaci, se zvrátilo. Samuel zaplatil.
Samuel to zařídil. Samuel stál vedle ní, když se doktor zeptal: „Zrušíte to? Chcete to vzít zpět? ” A ona jenom držela okraj lehátka a usedavě dýchala.
Samuel vešel do jejího pokoje sám, bez zaklepání. Sedla si na postel, která měla bílé povlečení a výhled z okna do borovic. Samuel si klekl před ni, vzal ji za ruce a řekl: „Chci, abys jela ke mně. ” A Zdeňka nevěděla, jestli to myslí na týden, na měsíc, nebo na pořád.
Věděla jen, že ve chvíli, kdy se jí dotkl, se jí ulevilo tak silně, že ji zabolělo za očima. První noci se budila s tím, že neví, kde je. Pokoj byl cizí, ale ne nepřátelský. Velké okno, borovice za ním, stůl, křeslo, stojací lampa.
Ráno našla na nočním stolku sklenici vody a Samuela v kuchyni u kávy. Nebyla si jistá, co se čeká, až vstane. Samuel jí nalil čaj, posunul ho přes stůl a řekl: „Myslím, že bys tu měla zůstat, dokud nezjistíš, co chceš. ”
Zdeňka vzala šálek do rukou a dlouho se dívala do hladiny.
Pak řekla: „Nechápu, proč to děláš. ”
Samuel se opřel do židle, ale vydržel sedět. Vypadal unaveně, ale klidně. „Jsi to ty, kdo mě naučil, že se nemusí pořád mluvit.
Jen jsem ti to chtěl vrátit. ”
Nerozuměla mu. Za to, že se do toho vůbec musela dostat. Samuel se zadíval do stolu a tiše dodal: „Za to, že jsi to nechtěla říct nahlas, ale já to věděl.
A za to, že jsi mi dovolila, abych s tebou šel. ”
Samuel jí nelezl do věcí. Když byla v kuchyni a dlouho mlčela, nechal ji mlčet. Když večer seděla v pokoji s rukama v klíně, přinesl jí čaj a nechal ji být.
Možná proto se jí jednou večer otevřela víc. Seděli v kuchyni, za okny se stmívalo a Samuel se jí zeptal: „Co se tehdy stalo? Ty a ten kluk, to nevyšlo? ”
Zdeňka se lekla, že klid z téhle neznámé budoucnosti je jen nějaká dočasná střecha, kterou jí Samuel před očima natahuje, aby se mu nezhroutilo všechno, co si postavil.
Ale to by ho musela znát. Samuel se opřel a nechal ji chvíli mlčet. Řekla mu to všechno. O tom, jak se poznali na brigádě, jak byl hodný, jak jí nosil kávu, dokud nezačala pochybovat, jestli to myslí vážně.
Jak jí řekl, že je těhotná, a on se jen podíval do okna a mlčel. „Pak řekl, že na to není připravený. A já mu řekla, že to nevadí, že to zařídím sama. ” Zdeňka se odmlčela.
„Seděla jsem v té kavárně u nádraží a čekala, že řekne, že to nechce tak nechat. Ale on se zvedl, nechal na stole peníze a odešel. ”
Samuel se na ni díval, ale ne s lítostí. Spíš tak, jako by poslouchal cizí příběh, který si pamatuje taky.
Řekla: „Bylo to spíš jako místo, do kterého člověk občas zavadí jazykem po vytrženém zubu. Asi jsem do něj nebyla šíleně zamilovaná. Ale bylo to moje. A on mi to vzal tak, že to nechal utéct.
”
„Neřekl ti ani proč? ” zeptal se Samuel. „Řekl, že to není jeho. To mi řekl.
Že to není jeho, protože to nechce, aby bylo. ” Zdeňka sklonila hlavu. „A já jsem mu uvěřila, že to nezvládnu sama. ”
Samuel vstal, došel k oknu a dlouho se díval ven.
Pak se otočil. „A zvládla bys to sama? ”
Zdeňka se podívala na vlastní ruce. „Nevím.
Ale už to nechci dělat jen tak, aby to někdo viděl, že to dělám. ”
Samuel přikývl a řekl: „Tak to necháme být. Ale něco ti řeknu. ” Otočil se k ní celým tělem.
„Já tě neopustím. A tím nechci říct, že je to tak, že bys neměla na koleji bydlet. Jenom to, že když budeš potřebovat, abych ti někdo řekl, že to zvládneš, tak jsem tady. A když budeš potřebovat, abych ti řekl, že to nedokážeš, tak tě nenechám.
”
Zdeňka se pousmála do tmy. „Taková služba ještě není. ”
„Není,” řekl Samuel. „Ale já ti to říkám jako někdo, kdo ví, že se o tom nemluví.
”
Zdeňka začínala Samuela brát vážně, až když zjistila, že nikam nespěchá. Nevnucoval se, neptal se, co chce. Jen byl. Ráno vstal, uvařil kávu, odešel do práce, vrátil se.
Večer seděl u stolu, ale oči měl zvednuté, kdykoli vešla do místnosti. Jednou večer, když procházel kolem jejího pokoje, zastavil se ve dveřích a řekl: „Nemusíš tu zůstat napořád. Ale když už tu jsi, mohla bys mi pomoct s nákupem. ”
Samuel byl o hlavu vyšší, měl široká ramena a ruce, které znaly práci s dřevem, ne s papíry.
On ale dělal v bance, což Zdeňce připadalo tak nepravděpodobné, že se tomu zasmála. „Co je na tom k smíchu? ” zeptal se. „Nevím,” řekla.
„Čekala bych, že děláš něco, u čeho se ušpiníš. ”
„To dělám,” řekl. „Na povolání. Jen na to nemám potřebu na sobě nosit reklamu.
” A pak, s náznakem úsměvu, dodal: „Ale kdyby sis chtěla přivydělat, potřebuju někoho, kdo mi uklidí kancelář, protože na to nemám nervy. ”
Zdeňka si myslela, že to myslí jako vtip. Ale o týden později stála v Samuelově bance, kde jí dali smlouvu na úklid, a Samuel jí ukazoval, kde jsou kanceláře a co se má dělat. „Vrata se musí vytřít, ale kanceláře jsou otevřené.
Když budeš chtít, věci si na konci dne necháš v šuplíku, aby ti je nikdo nevzal. ” Řekla: „Nechci, aby si o mně lidi mysleli, že jsem si tě našla, abys mě živil. ” Samuel se zastavil a podíval se na ni: „A co si o mně myslí lidi, že si najdu někoho, kdo mi utře práh, protože na to doma nemám? Lidi si o mně myslí, že jsem si tě našel, abys mi uklízela,” usmál se.
„A jde to oběma směry. Já ti platím za práci, ty mi za byt. Nejsme si nic dlužní. ”
Práce jí dělala dobře.
Bylo to něco, co mohla držet v ruce. Vytřít chodby, vynést koše, srovnat židle, které zaměstnanci nechali roztahané. Ráno přicházela dřív než Samuel, protože nechtěla, aby ji někdo viděl a přemýšlel, jestli k ní něco cítí. Když zvonil telefon, nechala ho zvonit, dokud se neozval hlas, který řekl: „Zdeňko?
Tady Samuel. ” A Zdeňka si pokaždé musela připomenout, že jí nikdo neříká Sámo, ani Samuel. Jednoho dne do kanceláře někdo vešel, když byla uvnitř. Instalatér nebo nějaký Samuelův kolega.
Chvíli stál ve dveřích, pak řekl: „Vy jste ta nová? Ta, co dělá úklid? ” Zdeňka kývla. „Samuel o vás mluvil,” řekl muž.
„Říká, že jste snad jediná, kdo kdy skutečně uklidil kout za jeho stolem. ”
Když odešel, Zdeňka se zastavila u okna a podívala se dolů do ulice. Věděla, že Samuel je v zasedačce, že o ní mluví ne proto, že uklízí, ale proto, že je to Samuel, který si všímal, když někdo víckrát uklidil. Po dokončení práce šla do kanceláře, sedla si do křesla a vytáhla mobil.
Samuelovi napsala: „Nech si uklidit kancelář. Ale tohle tě neničí. ” Chvíli na obrazovce přemýšlela, pak smazala „tě neničí” a nechala „tohle není tvoje chyba. ” Pak to celé smazala.
Samuel byl v kuchyni, když přišla domů. Otázku „Jaké to bylo? ” si odpustil, ale podíval se na ni způsobem, který se ptal. Sedla si naproti němu a řekla: „Je to dobrý.
Je to dobrý být zase někde, kde se nemusím bát, že po mně něco zůstane. ” Samuel přikývl. „Tak to sis vybrala dobře. ” „Já sis nevybrala,” řekla.
„Ty jsi mě sem přivedl. ” „Já ti jen ukázal dveře,” řekl. „Ty ses rozhodla, že jimi projdeš. ”
Samuel měl ve zvyku na konci rozhovoru říct něco, co člověka přinutilo o tom ještě přemýšlet.
Ne proto, že by si chtěl hrát na moudrého. Ale proto, že to sám myslel vážně. A Zdeňka zjistila, že jí nevadí, když večer zůstává v pokoji a on na gauči, protože oba čtou, a ona se zatím usmívá do knihy. Samuel k ní byl tak ohleduplný, až jí to bylo nepříjemné.
Nechával jí koupelnu, když spěchala, ptal se, jestli má chuť na čaj, a když chtěla jít ven, klidně s ní zůstal doma. Jednou večer, když Samuel odnikud vytáhl ukázat jí, že umí luštit křížovky, se mu Zdeňka z ničeho nic zasmála. „Co? ” zeptal se.
„Nevím,” řekla. „Je mi s tebou nějak lehko. ” „To je dobře,” řekl. „To by mělo.
”
Pak se zeptal, aniž by vzhlédl od novin: „A co ty? Ty se mi směješ taky snadno, ale jsem si jistý, že to není jenom tím. ”
Zdeňka ztuhla. Samuel odložil noviny.
„Neptám se, abych tě do něčeho tlačil. Jenom říkám, že když budeš chtít, aby ti někdo řekl, co cítíš, a ty mu to nechceš říct, tak to pochopím. Ale když to nechceš říct, protože si myslíš, že tě odsoudím, tak to neznáš mě. ”
Zdeňka držela šálek a dlouho se dívala do stolu.
„Já ti nevím, co si myslet,” řekla. „Já jsem v životě nepotkala nikoho, kdo by mě nepřesvědčoval, že to, co cítím, není důležité. ” Samuel na ni chvíli koukal. „Tak ti to teda řeknu.
To, co cítíš, je důležité. A pokud to nevíš ty, tak ti to budu připomínat tak dlouho, dokud to nebudeš cítit. ”
Zdeňka si tu větu zapamatovala. Samuel si na ni ale nehrál.
Jenom si sedl zpátky a vzal noviny do rukou, jako by se nic nestalo. Jednou v neděli odpoledne Samuel odešel bez vysvětlení. Vzal si bundu, řekl: „Neboj, za chvíli jsem zpátky,” a zmizel. Zdeňka zůstala sedět v kuchyni a dívala se na jeho prázdnou židli.
Začala přemýšlet, jestli se jí nevyhýbá. Ale když se vrátil, měl za zády tašku. „Vzal jsem si den volna,” řekl a položil na stůl balíček. „A něco jsem ti koupil.
”
Zdeňka rozbalila papír a v krabičce našla pár ponožek. Byly tak malé, že se jí obě téměř vešly do jedné dlaně. Samuel se díval do stolu. „Aby ti nebyla zima,” řekl tiše.
„A aby ti něco připomínalo, že na to nejsi sama. ”
Zdeňka držela ty ponožky v dlaních a cítila, jak se jí chvěje brada. „Samueli,” řekla a vstala. Obešla stůl, objala ho kolem krku a stála tak dlouho, dokud jí nedošlo, že jí ruce kloužou po jeho zádech a že on ji drží tak jemně, jako by držel něco vzácného.
Samuel to nekomentoval. Jenom jí položil bradu na temeno hlavy a řekl: „Už je to v pořádku. ”
Samuel zjistil, že Zdeňka má ráda, když se jí někdo dotýká, ale ne tak, jak si lidé myslí. Seděla vedle něj u stolu, opírala se o něj ramenem, ale nechtěla, aby jí visel kolem krku.
Jednou večer se ho zeptala: „Tobě nevadí, že jsem taková? ” Samuel se podíval na ni a řekl: „Jaká? ”
„Že se nechci hned chlubit. Že nejsem taková, jak by si někdo představoval.
” Samuel vzal její ruku do své. Byla menší, ale ne jako dětská. „Ty mi nemusíš hrát. Já nejsem nikdo, kdo by potřeboval, abys byla někdo jiný.
” Zdeňka se na okamžik zastavila. Pak se usmála. „To je možná poprvý, co mi někdo řekl, že nemusím být nikdo jiný. ”
Samuel se usmál a vrátil se k jídlu.
Samuel jí nikdy neřekl, že ji miluje. Ani Zdeňka jemu. Možná to ani nebylo potřeba. Samuel jí ale řekl věci, které byly vzácnější.
„Když jsi tady, je mi líp. ” „To, že jsi, je důležitý. ” „Klidně tu zůstaň, jak dlouho chceš. ”
A pak, jednou večer, když seděli na kraji postele a za okny se stmívalo, Samuel řekl: „Vím, že ti nikdo neřekl, že to zvládneš.
” Zdeňka se otočila. „Ale já ti to říct chci. Ne proto, že bych ti chtěl lichotit. Ale proto, že kdybych to neřekl, tak bych si vyčítal, že jsem ti to neřekl.
”
„Samueli,” řekla Zdeňka. „Co? ”
„Děkuju, že jsi mi řekl, že mě můžeš opustit. ” Usmála se.
„To zní divně. ” „To jo,” řekla. „Ale je to přesně to, co jsem potřebovala slyšet. ”
Pár dní na to Samuel přišel z práce a zastihl Zdeňku, jak sedí u stolu s papíry.
Měla před sebou rozložené cizí dokumenty, ale nevěnovala jim pozornost. Samuel se podíval a řekl: „Co to je? ” „To je smlouva o pronájmu,” řekla. „Na byt.
Dvoupokojový, na kraji města. Má centrální vytápění a je na dobrém místě. ” Samuel si sedl naproti ní. „Chceš se odstěhovat?
” Zdeňka dlouho mlčela. Pak řekla: „Chci, abys věděl, že jsem ti vděčná za všechno. Ale nemůžu u tebe bydlet navěky jen proto, že se všichni ostatní stáhli. ”
Samuel se opřel do židle.
„A kdo se stáhl? ” „Samueli,” řekla. „Já nechci být nikomu na obtíž. ” „Ty mi nejsi,” řekl.
„Ale tobě je jedno, jestli mi nejsi na obtíž, že jo? ” „Právě že mi není. ” Samuel chvíli přemýšlel. Pak řekl: „Tak si pronajmi ten byt.
Ale neodebírej se ode mě úplně. ” „To neudělám,” řekla. „Já bych jen potřebovala vědět, že kdybych chtěla, můžu se kdykoli vrátit. ” Samuel vstal, obešel stůl a položil jí ruku na rameno.
„To víš, že můžeš. ” Zdeňka se usmála. „Díky. ”
Samuel se posadil vedle ní a řekl: „A teď mi řekni, proč mi vlastně ukazuješ smlouvu o tom cizím bytě, když jsi řekla, že chceš zůstat tady?
” Zdeňka se zasmála, ale nebylo to veselé. „Protože jsem chtěla vidět, co řekneš. ” „A co jsem řekl? ” zeptal se.
„Že můžu zůstat,” řekla. „A to je celý. ” Zdeňka vzala papíry, srolovala je a hodila do koše. Pak se otočila k Samuelovi: „Uklidíš mi kancelář i příští týden?
” Samuel se zasmál a zvedl ruce. „Jestli mi za to zaplatíš úklidem, tak ti uklidím i celý byt. ”
Samuel nakonec přece jen nevěděl, jestli Zdeňka ví, že jí koupil ty ponožky, aby jí připomněly něco jiného než to, že jí je zima. Možná jí to neřekl, protože nevěděl, jak to má vzít.
Ale když šel večer spát, vzpomněl si, jak Zdeňka poprvé vstoupila do jeho domu, celá stáhlá, s tátou, který ji držel za ruku. A Samuel si vzpomněl, že mu tenkrát šla otevřít s brýlemi ve vlasech. Samuel se probudil uprostřed noci a zjistil, že Zdeňka není v pokoji. Vstal a šel do kuchyně.
Seděla u okna, ruce kolem šálku s čajem, a dívala se do tmy. „Nemůžeš spát? ” zeptal se. „Nechtěla jsem tě budit.
” Samuel si sedl naproti ní. „Co se děje? ” Dlouho neříkala nic. Pak řekla: „Já nevím, jestli budu dobrá matka.
” Samuel se na ni zadíval. „To neví nikdy nikdo. ” „To není odpověď. ” „To je ta nejupřímnější odpověď, kterou ti můžu dát,” řekl.
„Já nevím, jestli budu dobrý otec. Ale vím, že když to chceš, tak to zkusím, dokud to nepůjde. ” Zdeňka sklopila oči. „Co když to nepůjde?
” „Tak to budeme zkoušet dál. ” Zdeňka se nadechla. „Já nechci, abys byl se mnou jenom proto, že nechci být sama. ” Samuel se pousmál.
„Já jsem s tebou, protože chci. A kdybych nechtěl, tak tu nejsem. ”
Samuel jí vzal ruku. „Chci s tebou být.
Chci, abys zůstala u mě. Ty i malá holčička nebo kluk. I kdyby to mělo být složitý. Protože ty nejsi jenom někdo, kdo se mi připletl do cesty.
Ty jsi někdo, komu jsem se naučil rozumět, aniž bys musela mluvit. ”
Zdeňka se rozplakala. Ne ze smutku, ale z úlevy. Samuel jí nechal plakat a držel ji za ruku.
Když se uklidnila, řekla: „Já ti nechci říkat, že jsi mi zachránil život, ale je to pravda. ” Samuel přikývl. „To je dobrý, protože ty jsi zachránila ten můj. ”
Zdeňka se usmála přes slzy.
„To jsem ti mohla říct dřív. ” „Ale neřekla,” řekl Samuel. „A to je v pořádku. Všechno má svůj čas.
”
Samuel nikam nespěchal. Ale o tři dny později, když seděli večer v kuchyni, Samuel vytáhl z kapsy malou krabičku a položil ji na stůl. „Co to je? ” zeptala se Zdeňka.
„Otevři to. ”
Otevřela ji. Uvnitř byl prsten. Ne honosný, ne diamantový.
Zlatý, tenký, prostý. Podívala se na Samuela. „Samueli, co to děláš? ” „Chci se tě zeptat,” řekl.
„Ne proto, že bys byla zoufalá. Ale proto, že jsem tě za tu dobu, co tě znám, viděl dělat tolik těžkých rozhodnutí, že vím, že tě chci u toho podporovat. ” Zdeňka se dívala na prsten. „To je šílený.
Ty mě skoro neznáš. ” „Vím toho o tobě víc než kdokoli jinej,” řekl Samuel. „Vím, jak vypadáš, když spíš. Vím, že si ráno děláš čaj a ne kávu, aby ti nebylo smutno.
Vím, že když se směješ, tak máš vrásky u očí a že ti to sluší. ” Zdeňka se zasmála, ale oči ji pálily. „To není odpověď na mou otázku. ” „Tak se zeptej,” řekl Samuel.
Zdeňka polkla. „Vezmeš si mě? ” Samuel se usmál, vzal ji za ruku a nasadil jí prsten. Byl jí akorát.
„Ano,” řekl. „Vezmu. A to ne kvůli tomu, co se stalo. Ale kvůli tomu, co bude.
”
Samuel ji držel za ruku a Zdeňka cítila, jak jí srdce tepá v prstech. Bylo jí, jako by se jí vracel dech, o který přišla v té chodbě s hodinami nad dveřmi. „Samueli,” řekla tiše. „Já vím, že jsem ti neřekla všechno.
Ale já nechci, aby sis myslel, že jsi pro mě jenom záchrana. ” Samuel se pousmál. „Já vím,” řekl. „A proto jsem si tě vzal.
”
Samuel vstal, obešel stůl a klekl si před ni. Položil jí obě ruce na kolena a podíval se jí do očí. „Zdeňko,” řekl. „Já tě nechci jenom zachránit.
Chci s tebou žít. ” Zdeňka se mu podívala do tváře a řekla: „Tak to teda žij. ”
Samuel se usmál. „To je dobře.
Protože já už jsem začal. ”
Zdeňka se zasmála a objala ho kolem krku. „Já tě miluju,” řekla mu do vlasů. „Já vím,” řekl Samuel.
„Já vím, že mě miluješ. ”
Samuel se usmál a políbil ji do vlasů. Bylo brzy ráno, za okny začínalo svítat a svět venku se pomalu probouzel. Samuel vstal, vzal Zdeňku za ruku a řekl: „Pojď.
Uvařím ti čaj. ” A šli spolu do kuchyně. Za oknem se srpnové světlo natahovalo do posledních zlatých pruhů. Samuel stáhl roletu a vzal ji za ruku.
„Neboj,” řekl. „Nebudu. ” A Zdeňka věděla, že to myslí vážně.