Tvář mého manžela mezitím stihla projít všemi odstíny, které jsem u živého člověka nikdy neviděla. Z červené do fialové a pak do nějaké šedivé, která neměla s lidskou kůží nic společného. Do telefonu jsem skoro zašeptala, abych nepřitáhla pozornost. „Musíte přijít.
Ihned. ”
Hlas na druhé straně se zadrhl. „Copak se děje? Co je s ní?
”
„Není mrtvá. Ale on ano. ”
„Co tím myslíš? Polévka měla—”
„Vypil ji on, ne já.
”
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho, dlouhé jako taffy. Pak se ozvalo jen: „Cos to udělala? ”
Sledovala jsem, jak se Danielovy nohy kopou o dlaždice v kuchyni, a věděla jsem, že už není cesty zpět. Ne že bych po ní nějak zvlášť toužila.
Když jsem se ráno probudila, celý pokoj se se mnou zatočil a žaludek se mi zvedl, i když jsem od včerejška do sebe nedostala ani drobek. Poslední měsíce jsem byla jako nemocný pes, ztrácela jsem chlupy po celém domě a nemohla jsem najít jedinou polohu, ve které bych se cítila dobře. „Zůstaň dneska doma,” řekl Daniel ráno a pečlivě mě zabalil do deky, jako bych byla jedna z jeho mizerných studentů. „V poledne se na tebe přijdu podívat.
”
Jakmile odešel, zůstala jsem ležet a zírala do stropu. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy jsem se naposledy cítila opravdu zdravá. Odpověď byla jednoduchá. Bylo to dávno předtím, než za mnou každý týden začala chodit Patricia s těmi svými zázračnými čaji a polévkami.
„Drahoušku, už jsem na cestě k tobě. ”
Ta věta visela ve vzduchu jako kouř. Patricia, Danielova matka, k nám chodila každý týden, vždycky s tím prokletým termoskem. „Musíš to vypít všechno, a hlavně teplé.
Ty bylinky zabírají jen ve chvíli, kdy jsou horké. ”
Říkala jsem si, že jsem vděčná, že je to tak milá žena. Ale pravda byla jiná. Po každé její návštěvě mi bylo špatně.
Nejdřív jen od žaludku, připisovala jsem to silným bylinkám. Pak začaly bolesti hlavy, které neustávaly. Pak se mi začaly třást ruce, až jsem nemohla psát na tabuli a musela jsem používat projektor. „Měla bys zajít k doktorovi,” řekl Daniel tehdy starostlivě.
„Jen pro jistotu. Ne proto, že by se něco dělo, ale přece jen. ” Pak přišla řeč o životním pojištění. „Tvoje pojistka z práce je jen padesát tisíc.
Měli bychom ji zvýšit. ”
„Nejsem umírající. ”
„Co když je to něco vážného? Co když tě ztratím?
”
A tak jsem zvedla pojistku na osm set tisíc dolarů. První pojistné dokonce platil on sám. Když se to dozvěděla teta Helen, okamžitě zpozorněla. „Patricia se minulý týden stavovala v lékárně.
Vyptávala se, jak dlouho by člověk přežil selhání ledvin. ”
„Ty jsi nikdy neměla nikoho z nás ráda,” řekla mi tehdy. „Věděla jsem, že se mnou zatočíš, když budu podezřívavá. ”
„Ty jsi ji nikdy neměla ráda.
Nikdy jsi pro mě nechtěla nikoho dost dobrého. ”
Není to pravda. Odešla jsem tenkrát bez dalšího slova. Dva týdny jsme spolu nemluvily.
Pak mi zavolala, že potřebuje, abych ji navštívila. Chtěla mi něco ukázat. Dnes ráno to začalo tím, že jsem v koupelně omylem upustila svůj šperk a při hledání jsem objevila v Danielově skříni složku. Upřímně, nehledala jsem v ní nic konkrétního.
Jen mi přišlo zvláštní, že by měl v pracovní tašce lékárničku, když jsme žádné léky doma neměli. V té složce byly výpisy z bankovního účtu. Daniel měl obrovské dlohy. Stovky tisíc dolarů v kasinech.
V noci jsem s ním nemluvila o tom, kde byl, protože jsem si myslela, že pracuje přesčas. Ale tady to bylo černé na bílém. A pod výpisy byla pojistná smlouva. Na mou smrt.
Nejdřív se mi udělalo špatně. Pak jsem se na sebe naštvala, že jsem tak hloupá a důvěřivá. Ale nejvíc mě vyděsilo to pokračování v Danielově vzkazu na mobilu, který jsem našla omylem, když jsem hledala nabíječku. „Je to hotové, mami.
Už brzy to skončí. ”
A pod tím: „Až to bude vypadat jako nemoc, nikdo to nebude řešit. ”
Všechno do sebe zapadlo. Ty čaje.
Polévky. Ty bylinky, které mi měly pomáhat. Ten neustálý pocit na zvracení a třes. Jak se mi dělaly modřiny po celém těle.
A pak teta Helen přišla s tím, co našla. „Miláčku,” řekla, když jsem jí otevřela dveře, „potřebuji s tebou mluvit. ” Sedla si ke kuchyňskému stolu a vytáhla výtisky starých novin. „Vím, že to bude znít šíleně, ale musím ti něco ukázat.
”
„Co to je? ”
„Patricia. Když jsi řekla, že ti vaří čaje, udělala jsem si malý průzkum. V jejím prvním manželství žila v Ohiu.
Ten muž zemřel před pěti lety. Na selhání ledvin. ”
Zamrkala jsem. „A před ním měla přítele.
Richard. Tři měsíce po tom, co se vzali, zemřel na infarkt, a nedlouho předtím ho začaly bolet ledviny. ”
To ještě nemuselo nic znamenat. Lidé umírají na nemoci.
„Pak jsem si vzpomněla na tu její návštěvu v lékárně,” pokračovala teta Helen. „Nechala si ode mě poradit. Ptala se, co by se stalo, kdyby někdo pil nemrznoucí směs. Říkala, že to chce pro plot, ale měla jsem divný pocit.
A teď už vím proč. ”
Nemrznoucí směs. „Pila jsi to, co vám nosila? ”
„Ne, ne… Teda ano.
Možná. Nerozumím tomu. ”
Teta Helen mi vysvětlila, že etylenglykol, hlavní složka nemrznoucí směsi, je sladký a způsobuje přesně ty příznaky, které jsem měla. Zvracení, bolesti hlavy, třes.
V malých dávkách vypadá jako přirozené selhání ledvin. Lidé to používají k zabíjení, protože je to skoro nezjistitelné. „Počkej,” řekla jsem. „To znamená, že mě chce zlikvidovat?
Daniel a Patricia? ”
„Obávám se, že ano. A když si vezmeš pojistku, kterou jsi podepsala, a ten bankovní účet…”
Šla jsem k oknu a podívala se na dům naproti. „Ne,” řekla jsem.
„Musíme si být jistí. Pokud jim teď něco řekneme, nebudou nám věřit. Potřebuji důkaz. Musíme je chytit při činu.
”
Naplánovaly jsme to společně. Daniel byl celý nadšený z toho, že mám konečně chuť pít Patriciiny bylinky, a dokonce mi sám uvařil vodu. Tvářil se přitom tak nevinně, že jsem skoro pochybovala o tom, co jsem četla v jeho složce. Toho dne, když jsem slyšela Patricia zaparkovat před domem, byla jsem připravená.
„Dobrý den, drahoušku,” řekla, když vešla, a políbila mě na tvář. „Vypadáš dobře. ”
„Mám se docela dobře,” lhala jsem. „To je skvělé,” řekla a odklapla termosku.
„Dneska jsem ti uvařila pořádně silnou polévku. Můj nejúčinnější recept. ”
Byla to zvláštní situace. Věděla jsem, co se v tom termosu skrývá.
Celou dobu, co jsem jí tleskala a děkovala, jsem si představovala, jak si představuje můj pohřeb. „Musíš to vypít všechno, miláčku. Polévka je nejúčinnější, když ji vypiješ celou. ”
„Já vím,” řekla jsem a vzala si od ní termosku.
„Můj manžel mi to říkal. ”
Pak jsem se omluvila s tím, že si potřebuji odskočit. Za dveřmi koupelny jsem rychle otevřela skříňku a vytáhla konzervu kuřecí polévky, kterou jsme tam s tetou Helen schovali. Nalila jsem si z Patriciina termosu do mého hrnku vzorek, pak jsem obsah zhruba položila na noční stolek a rychle obsah termosu vylila do záchodu, opláchla ho a naplnila kuřecí polévkou z konzervy.
Potom jsem se vrátila k Patricii. „Máš pravdu,” řekla jsem a posadila se s hrnkem v ruce. „Voní to neskutečně. ”
„Tak na co čekáš?
” usmála se. „Pij to, dokud je to teplé. ”
Zvedla jsem hrnek ke rtům a napila se. „Trochu to pálí.
”
„To je tím, že je to čerstvé. Pij to všechno. ”
Udělala jsem další sousto a pak jsem se zaškroukala. „Mám pocit, že se mi zvedá žaludek.
”
„Ale no tak, drahoušku. To jsou jen bylinky. Musíš to do sebe dostat všechno. ”
Udělala jsem ještě jedno sousto, pak jsem si odkašlala.
„Promiň, potřebuji vodu. ”
„Ale polévka ti ho nahradí. ”
„Zkontroluji, jestli máme v lednici minerálku,” řekla jsem a vstala. V kuchyni jsem vytáhla sklenici, ale místo vody jsem vzala Danielovu láhev, kterou měl vždycky po ruce.
Otevřela jsem ji a schovala do rukávu malou lahvičku, kterou jsem si tam připravila. Nebylo to nic složité. Jen obyčejná voda, abych si ulevila. Pak jsem se vrátila.
„Vypadám tak bledě? ” Zeptala jsem se. „Trochu ano,” řekla Patricia. „Ale to je tím, že nemáš železo.
Napij se té polévky. ”
Poslechla jsem a začala jsem opět pít. Netrvalo dlouho a Daniel dorazil dřív. Chtěl být u toho, až to „zabere”.
„Ahoj, miláčku,” řekl, když vešel dovnitř. V ruce držel láhev s vodou, kterou popíjel. „Jak se cítíš? “
„Trochu unavená,“ řekla jsem.
„Ale Patricia mi uvařila polévku. “
„Výborně,“ usmál se a podíval se na matku. „To je dobré, že to jíš. Potřebuješ sílu.
“
„Napij se také,“ řekla jsem a podala jsem mu sklenici, kterou jsem měla v ruce. „Je to osvěžující. “
„Díky,“ řekl a napil se. „Počkej, co to je?
“
„Co? “
Napil se znovu a zvrátil hlavu. „Ty jsi do toho nedala něco? “
„Do čeho?
Do polévky? Ne, je to čisté. “
Ale mluvil už jen polovičatě. Vypil celou láhev během pár vteřin, aniž by se zastavil.
Věděla jsem, že má žízeň. Měl ji celé odpoledne. „Pořádně jsem se zapotil,“ řekl a otřel si pusu. „Sluníčko dnes pálí.
“
„To jsi pracoval na zahradě? “
„Něco takového,“ odtušil a pohlédl na matku. Ta se zatím tvářila kysele. Daniel se posadil a chytil se za hlavu.
„Nečekaně mě rozbolela hlava. “
„To je horko,“ řekla jsem. „Ne, není. Je mi špatně.
“
„Měl bys jít do koupelny,“ řekla Patricia rychle. „Svěř se. “
„Máš pravdu. “ Vyšel ven.
Slyšela jsem, jak zavrávoral, ale držel se a klekl si. Patricia ke mně otočila hlavu a já jsem věděla, že přišla chvíle, na kterou jsem čekala. „Pomoz mi. Vstává se mi z toho špatně.
“
Venku se ozvalo zakopnutí, pak ránna. Patricia vyskočila. „Nech ho být,“ řekla jsem. „Ty jsi mu něco udělala?
“
„Udělala jsem mu přesně to, cos plánovala ty. Nemrznoucí ty jsi dala do polévky, ale já jsem mu ji vylila do jeho láhve. “
Odhrnula jsem rukáv a ukázala jí varovnou dávku, kterou jsem si pořídila. Patriciina tvář zbledla.
„Nemůžeš prokázat, že je to moje. “
„Tvoje prsty jsou na termosce. Tvoje DNA na víčku. A tady je ta tvoje dávka, kterou jsem si schovala.
“
Pak jsem uslyšela, jak se otevřely dveře, dovnitř vstoupila teta Helen. „Přivedla jsem je,“ řekla jsem. „Samozřejmě, že jsi to udělala. “
A pak jsem zakřičela.
„Pomoc! Někdo pomozte! “
Sousedé přiběhli. Záchranáři přijeli za devět minut, ale Daniel byl mezitím v bezvědomí.
Pracovali na něm s profesionálním klidem a kladli mi otázky, na které jsem odpovídala v šoku. „Dostal se k něčemu jedovatému? “
„Nevím. Možná.
Pil jenom vodu. Ale jeho matka mu dnes nosila polévku. “
Patricia ztuhla. „Co je v polévce?
“
Polila jsem ho pohledem. „Nevím. Nejedla jsem to. “
Záchranář zvedl termosku.
„Na tohle se podíváme. Kde je polévka? “
„Myslím, že si vzal láhev s vodou,“ řekla jsem s nevinným pohledem. Všichni se otočili.
Na zemi ležela láhev, kterou jsem vzala a popíjela z ní celé odpoledne. Záchranář ji zvedl a přivoněl si k ní a jeho výraz ztvrdl. „Tohle je etylenglykol,“ řekl. „Vzali jsme ho do nemocnice.
Zavolejte policii. “
„Počkejte,“ vykřikla Patricia. „To není pravda. Ona mi to podstrčila.
“
„Máme vzorek z termosky, paní,“ řekl záchranář. „Který, mimochodem, potvrdí přesně tohle. A já musím říct, že si myslím, že jste vy kuchařka. “
Pak jsem se konečně zhroutila.
O tři dny později jsem byla nemocnici propuštěna. Doktoři mi řekli, že ledviny mám poškozené víc, než jsem si myslela. Ale s časem a léky se to spraví. „Budete žít,“ řekla doktorka.
„Možná už nikdy nebudete stoprocentní, ale budete žít. “
Teta Helen mě vzala k sobě. Cestou z nemocnice mě objala tak silně, že jsem nemohla dýchat. „Tys věděla, že jsi to byla ty?
“
„Ne,“ řekla jsem. „Nevěděla jsem. “
„Ale věděla jsi, co děláš, když jsi jí vyměnila termosky? “
Sklopila jsem oči.
„Měla jsem ji prostě hodit do koše. Ale chtěla jsem, aby sami sobě ublížili. Chtěla jsem, aby si sami užili vlastní medicínu. “
„To se ti povedlo.
“
„Ale nebylo to jako v pohádce. Vůbec mě to netěší. “
Teta Helen mě držela za ruku. „Někdy je rodina to nejnebezpečnější slovo na světě.
“
Daniel a Patricia souzeni. Manžel bude souzen za pokus o vraždu a pojistný podvod. Já budu svědčit a řeknu jim celou pravdu. Že mě chtěli zabít kvůli penězům.
Že mi stáli za zády a plánovali všechno. Ale vím, že moje role v tom také nebyla úplně čistá. Nejsem neviná oběť. Hrála jsem hru, abych přežila.
Riskovala jsem život. Vzala jsem si život do vlastních rukou. A naučila jsem se, že někdy je rodina to nejnebezpečnější slovo na světě. A že ne všechny pohádky končí šťastně.
Někdy jediné vítězství spočívá v tom, že se člověk dostane na druhý konec živý. Někdy ještě v noci vstanu a podívám se na dveře. Někdy vidím Patricia stát ve dveřích, jak na mě civí s tím svým úsměvem. Jsem naživu.
A to je víc, než si myslím, že čekali. Ale nejsem stejná. Už nikdy nebudu. Mám teď tetu.
Mám druhý život. A rozhodně už v životě nebudu pít žádný čaj, o který se podělí někdo jiný.