Seděla jsem v šeru garáže s motorem Suzuki rozebraným na karbonu, když se ozvaly kroky. Nebyly to tiché kroky, ne jako kroky někoho, kdo nechce rušit. Tyhle byly těžké, sebejisté, patřičné k botám, které šlapaly po betonu s vědomím, že sem mají právo. Slyšela jsem Nova zachrupět ve spánku a pak ztichnout, jak se jí zvedla hlava.
Vzápětí se ozvalo zaklepání na rám dveří hangáru a dovnitř vstoupil Milo. Měl u sebe dvě krabice s obědem z vlastní kavárny. V jedné ruce držel dvě kávové kelímky, v druhé naškrobený ubrousek, ze kterého trčel kus jablečného koláče. „Vypadáš, že potřebuješ pořádné jídlo, ne další díl,“ řekl a postavil krabice na špinavý pracovní stůl vedle mého klíče.
Byl začátek roku, únor, a já jsem se už měsíce držela zpátky. Vlastně jsem se držela zpátky od doby, co mi před pár měsíci přinesl tu první kávu, když jsem tady opravovala motor, který podle všech ostatních už dávno neměl šanci. „Nemusíš mi nosit jídlo,“ řekla jsem. „Já vím, že nemusím.
“ Pokrčil rameny, otevřel krabici a vytáhl sendvič zabalený v naolejovaném papíru. „Ale potřebuje ho někdo. A já jsem stejně zkoušel nový recept. Stejně je mi jedno, co si myslíš.
“ Věděla jsem, že mi neřekne pravý důvod, proč sem chodí. A já jsem nebyla připravená se zeptat. Tak jsem si sendvič vzala. Jedla jsem, zatímco on mluvil o tom, že ta kavárna byla ten nejlepší nápad, jaký kdy měl, a že lidé sem chodí pro kafe, ale zůstávají, protože je muž, který rozumí strojům, ne místo, kde to vypadá, že se zde zastavil čas.
„Takhle jsem si představoval, že to bude,“ řekl, když jsem dojídala. „Co? “ „Že mi budeš věnovat pozornost, aniž bys musela mluvit. “ Zasmála jsem se poprvé po celé týdny.
Nebylo to k ničemu, že mi udělal radost. Posledních pár let jsem žila sám. Sama jsem se učila, jak se opravují motory. Moje rodina, to byla moje máma, která pořád čekala, že budu sedět doma a že budu dělat, co se po mně chce, a brácha, který byl středem pozornosti.
Narodila jsem se o pět let později, když se už všichni nabažili rodičovství. Jasper byl ten starší, ten slavný, ten, kvůli kterému se dospělí usmívali. Já jsem byla ta divná holka, co se špiní, co chce být v garáži, co nemá zájem o nic z toho, co má holka podle představ. Kluci na střední mě brali jako podivína, když jsem chtěla jít do dílny na průmyslovce.
Učitelé si mysleli, že jsem se tam ztratila, že hledám nějakou třídu, která se opravdu nepořádá, když doopravdy moje třída byla plná kluků, kteří se smáli mému jménu, které bylo. Jasper chodil s kapitánkou roztleskávaček a máma pořád vypadala, jako by čekala na den, kdy se vrátím domů s tím, že mě baví vařit nebo že chci být kosmetička. „Nikdy to nepochopíš, že jo,“ řekl mi jednou táta, když jsem si odmontovala vlastní kolo a opravila ho před garáží sám. „Není co chápat,“ odpověděla jsem mu.
Můj mladší bratr se na to ani nepodíval. Vlastně to vypadalo, že nikdo nechce, abych v té rodině vůbec byla. A tak jsem dělala to, co jsem uměla nejlíp, schovávala jsem se do práce. Začalo to před dvěma lety, když jsem si pronajala tuhle dílnu za školou, původně to byl starý sklad, kde se skladovalo uhlí a nářadí.
Nikdo tu nechtěl pracovat. Ale mně to vyhovovalo. Dala jsem si dohromady vlastní sadu nástrojů, protože táta nechtěl, abych si brala jeho, a tak jsem si každý dolar, co jsem vydělala brigádami, dávala stranou a kupovala si vlastní. Učila jsem se opravou sekaček, protože to nikdo nechtěl dělat, a když jsem to uměla, začala jsem se pouštět do motorek.
Lidé mi říkali, abych si našla pořádnou práci, že tahle není pro mě. Ale nikdy jsem neposlouchala. Nova přišla o rok později. Bylo chladné odpoledne a já jsem právě skončila práci, když jsem ji uslyšela kňučet.
Seděla schoulená pod kontejnerem, hubená jako chrt, s otevřenou ránou na noze. Vypadala tak špatně, že bych ji neměla nechat trpět, ale když jsem se k ní přiblížila, jenom se na mě podívala. Žádnej skok, žádnej útěk. Prostě na mě čekala.
Tak jsem si ji vzala domů. Držela se mě jako střepina. Chodila za mnou do garáže, lehala si na práh do dveří, aby mi nikdo neprošel, aniž by se jí zeptal. Když jsem pracovala, spala na staré dece u kamen.
Když jsem byla smutná, přinesla mi kus něčeho vykopaného ze země. Nikdy nebyla žádný technik, ale byla to nejlepší společnost, jakou jsem měla. Tak když jsem tehdy v únoru slyšela kroky, ani jsem nepotřebovala otočit hlavu, abych věděla, že je to Milo. Pořád nosil tu stejnou koženou bundu, vlněný šátek, který měl omotaný kolem krku, a na tváři ten opatrný, tázavý výraz, jako by věděl, že k němu něco cítím, ale nechtěl říct nic, co by to rozbilo.
„Nemusíš sem chodit tak často,“ řekla jsem, když jsem se posadila zpátky na stoličku, a vzala si z jeho ruky kelímek s kávou. „Já vím, že nemusím. “ Usmál se. „Ale chci.
Je tu klid. “ „Klid,“ zopakovala jsem. „Není to tu klid. Je tu špína.
“ „Špína je poctivá,“ pokrčil rameny. „Na rozdíl ode mě. Tady nikdo nelže. “ sedla jsem si k práci, ale po očku jsem ho sledovala.
Nestál v cestě. Vlastně se choval, jako by sem patřil. Sedl si ke stolu, vzal do ruky klíč, pak ho zase položil a začal vyprávět o tom, odkud je. Vyrůstal tady pár ulic odtud.
Máma s tátou se rozvedli, když byl mladej, a on pak jezdil na víkendy, protože táta žil ve městě. „Pořád si pamatuju, jak táta říkával, že nejdůležitější věc, kterou kdy udělal, bylo to, že mě naučil poslouchat. “ Usmála jsem se. „Poslouchat co?
“ „Poslouchat. Ne slyšet. Tyhle dvě věci jsou rozdíl. Táta mě naučil, že když opravuješ motor, musíš poslouchat, co se ti motor snaží říct.
Že když posloucháš jenom povrch, tak se nic nedozvíš. Ale když posloucháš, co se ti motor snaží říct, tak se ti otevře. “ Přešla jsem přes místnost k pracovnímu stolu a opřela se o něj. „A co ti říká můj motor?
Protože ty jsi ho neposlouchal, když jsi sem přišel poprvé. Tys poslouchal jenom to, co jsi chtěl slyšet. “ „A co jsem chtěl slyšet? “ „Nevím.
To si musím zjistit sám. “ Milo přikývl a dlouho se na mě díval. Pak vstal, vzal si kávu a šel k mému Suzuki. stál před ním a já jsem nevěděla, co chce udělat.
Jestli bude stát jen tak, nebo se na něj podívá, nebo se ho dotkne. Vedla jsem si ho, ten motor jsem znala. Bylo to poprvé, co jsem ho nechala jen tak. „Motor, kterej jsi přestavěla,“ řekl a on to nebyla otázka.
„Naučila jsem se to sama. “ „Vím. To se pozná. “ otočil se a podíval se na mě přes rameno.
„Mám pocit, že když tě někdo srazí, ty se zvedneš, setřeš z kolen prach a půjdeš dál. Že lidi, co teda dělaj takovýhle věci, mají v sobě něco, co se nedá naučit. “ „Nebo je to tím, že jsem moc tvrdohlavá na to, abych se vzdala. “ „To je to, co říkám.
“ usmál se. A pak řekl něco, co mě v tu chvíli bodlo. „Připomínáš mi moji sestru. “ A já jenom pokývala hlavou, otočila se a šla si sednout zpátky, abych se věnovala karburátoru.
„Jak se jmenuje? “ zeptala jsem se potichu. „Nadia. “ Dál jsem pracovala.
Ticho se prohloubilo. A já jsem věděla, že když teď zvednu hlavu, uvidím ho, jak se na mě dívá s tím svým smutnýma očima, ve kterých je pochopení, a já jsem to pochopení nechtěla. Nechtěla jsem, aby mi někdo rozuměl. Protože porozumění znamenalo, že jsem se mu otevřela, a já jsem to neudělala.
Ne doopravdy. Druhý den už nepřišel. A já jsem mu to neměla za zlé. Vlastně jsem byla ráda, že nedělá závazky, které nemůžu dodržet.
Ale přesto jsem se v noci přistihla, že nespím, že poslouchám, jestli se neozvou kroky. V pátek večer jsem dělala na motoru pro pana Bena ze dvou domů dál. Byl to starý chlap, co furt dokola opakoval, že jeho žena si myslí, že bych si měla najít ženskou práci, a já jsem to taky poslouchala, protože měl tak sedmdesát žen, a taky jsem se jen smála. Jeho motorku, starou Kawasaki, jsem opravovala už potřetí, protože ji vždycky po nějaké době něco zajímalo.
Právě když jsem dotočila šrouby na karburátoru, dojela jsem pro klíč a on postával vedle mě a kouřil, docela rychle se vytvořilo ticho. Z ničeho nic řekl: „Jseš hodná holka, Milo. Jseš hodná holka. Vím, že to tvoje rodina neocení tak, jak by měla.
Ale tys to nikdy nezabalila. A to se počítá. “ Překvapeně jsem otevřela pusu. V životě jsem s ním o svých rodičích nemluvila.
Nerozuměla jsem, odkud se to vzalo. „Co tím chcete říct? “ zeptala jsem se. „Nic.
Jenom jsem ti chtěl říct, že je vidět, že ten tvůj brácha, ten to v životě nemá lehký. Ale že ty, ty jsi to dokázala. To je víc, než může říct většina lidí. “ Polkl jsem.
„Nejsem jako on. “ „Ne, nejsi. “ Pan Ben pokýval hlavou a zadíval se do dálky. „V tom to je.
Ty se ani nesnažíš být jeho kopií. Ty se nesnažíš být tím, čím by chtěli, abys byla. Děláš to, co považuješ za správné. A to je víc, než jsem kdy udělal.
Ty jsi v pořádku. “ Bylo to nejhezčí, co mi za dlouhou dobu kdokoli řekl. A stejně jsem se rozbrečela. Bylo mi trapně.
Stál jsem tam s tím rozebraným karburátorem, s rukama špinýmy od oleje a bezmocně jsem jimi mával, abych si osušil oči. Pan Ben se ode mě o krok odtáhl a pak ke mně znovu přistoupil, položil ruku na moje rameno a mlčky ji tam podržel. „Tak, tak, děvče. Myslím to vážně.
Máš na víc, než si myslíš, a všichni to vidí, i když ty to nevidíš. “ Zasmála jsem se, ale vyznělo to spíš jako vzlyk. „Vidíte to vy? “ „Jsem starej jezevčík, ne kouzelník.
Ale vidím i to, co nechceš, abych viděl. Vidím, že jsi zůstala u toho kluka, který k tobě chodí do kavárny, když všichni ostatní spí. “ „To není to, co si myslíte. “ „To je jedno, co si myslím já.
Důležitý je, co si myslíš ty. “ Chtěla jsem mu odpovědět něco chytrého, ale nešlo mi to. Otočila jsem se k motoru a vzala se do práce. „Podívejte se, jestli se vám to nepřevrhlo,“ zamumlala jsem.
„Máte tam volný výfuk. “ „Já vím, že ho mám. Nemysli si, že nevím, že ho máš. “ Povzdechla jsem si.
„Tak mi povězte, co mám dělat se Suzuki. “ „Ne,“ řekl pan Ben a uložil klíč do kapsy u kabátu, jak se otočil k odchodu. „S motorem si poradíš. Motor ti nikdy nedal pokoj.
Na to já ti nepomůžu, ani kdybych chtěl. “ A s tím odešel a nechal mě v garáži s jediným vchodem. Sotva jsem stihla vyměnit olej, dorazila máma. Vstoupila bez zaklepání, jako vždycky.
Její parfém byl příliš těžký, příliš sladký a v malé dílně působil agresivně. Rozhlédla se po místnosti s výrazem, jako by uklízela, a pak se zastavila u stolu, kde jsem měla položené díly. „To je tvoje práce? “ zeptala se místo pozdravu.
„Je tady. “ „Však ty to neuvidíš, když se o to nebudeš zajímat. “ Zvedla jeden karburátor, podívala se na něj a zase ho položila. „Vypadá to, že je to tam špatně.
“ „Je to v pořádku. Dělám to už léta. “ „Hm. “ Přikývla, přešla k židli, co stála vedle dveří, a posadila se.
Vypadala unaveně. Nebyla to jen ta únava, která tady pořád byla. Bylo to něco víc. „Máma s tebou mluvila?
“ „Ne. “ Zasmála se, ale nebylo to vtipné. „Tak to jo. “ „Přišla jsem se podívat, jestli nepotřebuješ pomoc.
“ Tohle mě zastavilo. „Žádnejs mi nikdy nepomohla. “ „Vím. Ale zkouším to teď.
“ Sklonila jsem se a začala sbírat nástroje ze země. „Počkej. Dobře, nech toho. To je jedno.
Já už to stejně udělám. Stejně tomu nebudeš rozumět. “ „Tak mi to vysvětli. “ „Na to nemáš čas.
“ Povzdechla si. „Mám čas, když ho chci mít. “ Chvíli jsem se na ni dívala. Moje máma, která mi celý život říkala, že ze sebe dělám blázna.
Stála tady, v mým prostoru, a snažila se. Nevypadalo to, že by lhala. Ale to ještě neznamená, že jí má věřit. „Nemusíš to dělat,“ řekla jsem.
„Vím, že nemusím. Ale chci. “ Popadla jsem mýdlo a začala si umývat ruce. „Tak pojď.
Pomůžeš mi s tím. Jenom to nezkaz. “ Nepokazila to. Vlastně byla šikovnější, než jsem čekala.
Držela svítilnu, když jsem ukazoval, kde se co nachází, a dokonce se zeptala, k čemu ta hadice slouží. Nebylo to jako v pohádce, nebyla z toho dobrá matka a já jsem se nestala dcerou, kterou nikdy neměla. Ale poprvé v životě jsme spolu mluvili jako dva dospělí lidé. Druhý den přišel zase Milo.
Stál ve dveřích a držel dvě kávy a tašku z pekárny. Zastavil se v půlce kroku, když uviděl mýma rukama. ne od krve od oleje, ale od toho, jak jsem je měla ponořené v mýdlové vodě. „No teda,“ řekl pomalu, s tou svou opatrnou ironií, „tak to musím vidět.
Buď jsi se rozhodla, že se budeš živit vodou, nebo to znamená, že tě přišel navštívit někdo důležitý. “ „Moje máma. “ Zastavil se. „Jak dlouho tu je?
“ „Teď odešla. Ale byla tu hodinu. “ Položil kávy na stůl a rozhlédl se po garáži. „A jak to probíhalo?
“ „Bylo to zvláštní. Myslím, že se mnou chtěla navázat kontakt. “ „A tys jí to dovolila? “ Zasmála jsem se.
„Neměla jsem moc na výběr. Byla tu. Představ si to nedýchá a najednou stojí matky. “ „Má to za sebou.
“ Neřekla jsem to nutně nadšeně. Ale řekla jsem to. „Myslím, že jo. “ Milo se usadil na židli a otevřel tašku.
Vytáhl dva croissanty a jeden mi podal. „Tak a teď mi řekni, co se u vás děje? Přemýšlel jsem. “ „Nepřemýšlel.
“ „Přemýšlel. Myslím na to. “ Vytáhla si kousek těsta a žvýkala. „A na co myslíš?
“ „Myslím,“ řekl pomalu, „myslím, že bys měla založit vlastní firmu. “ Ztuhla jsem uprostřed pohybu. „Cože? “ „Jdi do toho.
Zaregistruj se jako živnostník. Pronajmi si pořádné prostory. Vezmi si na sebe jméno a otevři kšeft, než o tom začneš mluvit. “ podívala jsem se na něj, jako by se zbláznil.
„Na to nemám peníze. “ „Já ti půjčím. “ „Ne. “ Odstavila jsem croissant.
„To není sranda. Nemůžu ti vzít peníze. “ „Není to zadarmo. Je to investice.
Považuješ mě za nového tichého společníka. Vezmeš si ode mě, co potřebuješ na nájem, na nářadí, na depozitum. A až se to rozjede, budeš mi to splácet jako dluh. Bez úroků.
“ „A co když se to nepovede? “ „Tak budu mít pořád dobrý příběh. “ Zírala jsem na něj. „Ty nebereš vůbec nic vážně.
“ „Vlastně beru. “ Zvážněl. „Vážně myslím, že na to máš, Milo. Děláš to líp než kdokoli, koho znám.
A myslím to vážně. Když ne v sebe, tak aspoň věř mně. “ Polkl jsem. „Je toho na mě moc.
“ „Tak ne. Počkej. Neboj se,“ řekl a zvedl ruce. „Nemusíš odpovídat hned.
Jen o tom přemýšlej, ano? Třeba do konce týdne. “ „A co ty? “ „Co jako?
„Myslím jako že nikdo ti nevěnuje čas. Tady jsi. Každý den koukáš na moje motorky. Ale co ty?
“ Usmál se a já jsem nevěděla, jestli se směje mně nebo mému nápadu. „Já jsem spokojený. Proto jsem s tebou mluvit nepotřebuju. “ „To není odpověď.
“ „To je jediná odpověď, kterou mám. “ „Uvidíme,“ řekla jsem mu. A opravdu jsem to tak myslela. Uplynuly dva dny.
V úterý večer jsem seděla v garáži, když přišel Milo. Neměl kávu. Neměl oběd. Měl ruce v kapsách a vypadal, jako by se mu nechtělo, co má říct.
„Musíme si promluvit. “ Okamžitě jsem ztuhla. Položil jsem klíč stranou a otočil se k němu. „O čem?
“ „O nás. “ Zhluboka se nadechl. „Milo. Vím, že jsi mi nabídl peníze.
Ale nechci, aby sis myslel, že je to důvod, proč jsem za tebou šla. Vím, že jsi mi nabídl peníze. Ale já ti nechci být na obtíž. “ Chvilku se na mě díval.
Pak udělal něco, co jsem nečekala. Vytáhl z kapsy malou koženou krabičku a položil ji na stůl mezi nás. Můj pohled na ni padl. Pak ke mně vzhlédl.
„Nechci peníze,“ řekl. „Ani nechci, abys byl ticho. Chci, abys byl v mým životě. Ne jako v klient.
Ani jako v kamarád. Ale jako v někdo, kdo je víc. “ V krabičce byl prsten. Byl stříbrný, jednoduchý a vnitřek byl vyrytý řetězem.
Vypadal starě. Vypadal vzácně. Zvedla jsem na něj oči a on je měl plné naděje. „Je to po mojí babičce.
Držel jsem si ho, protože jsem si vždycky myslel, že ho dám tomu správnýmu člověku. “ Polkl jsem. „Milo. My dva se skoro neznáme.
“ „Vím to. “ „Nevíš, kdo jsem. Já nevím, kdo jsi ty. “ „Tak to zjistíme.
“ Ve tmě se ozvalo zavrčení. Můj hlas byl tak tichý, až byl skoro neslyšný. „Já nevím, jestli to umím. Jsem tak zvyklá být sama.
Možná jsem zapomněla, jak se žije s někým jiným. “ „Já tě naučím. Jestli to chceš. “ Podívala jsem se na prsten.
Pak zpátky na něj. Natahoval jsem se po tom snu už tak dlouho, že jsem skoro zapomněla, jaké to je po něm sáhnout. A teď, když byl přímo přede mnou, jsem se bála, že se probudím dřív, než ho stihnu chytit. Ale neudělala jsem to.
Místo toho jsem udělala krok vpřed. A pak jsem vstoupila do jeho náruče. Nova, která po celou dobu rozhovoru klidně ležela u mých nohou, vstala, přišla k nám a položila si hlavu na Milo, nohu, jako by věděla. „Nezradím tě,“ řekla jsem mu do ramene.
„Já vím, že ne. Já vím. “ Večer byl zvláštní. seděli jsme na dece, kterou jsem rozložila na betonové podlaze garáže, a mezi námi leželo jídlo, které jsem nemohla jíst.
Milo seděl proti mně a rukou si pohrával s prstenem, jako by se ujišťoval, že jsem ho ještě nevrátila. „Takže,“ začal a pak se odmlčel s výrazem, který se pokoušel o nenucenost, „řekneš mi to? “ „Co? ” „Co se stalo, že tak nevěříš lidem?
” Zamíchala jsem se. „Není co říct. ” „Všichcko je co říct. ” Chvíli jsem se na něj dívala.
Pak jsem se ohlédla na svý ruce, jak jsem si vybavila tu bezesnou noc. „Já jsem nebyla vždycky samotářka,“ začala jsem. „Když jsem byla mladá, měla jsem kamarády. Lidi, se kterýma jsem si rozuměla.
Ale pak jsme se přestěhovali. A táta pořád pendloval. Máma byla nešťastná. Já jsem byla nejmladší z pěti dětí.
Všichni pořád říkali, že se musím mít dobře, že si pořád můžu dělat, co chci, že mě nikdo nehlídá. ” Polkla jsem. „Ale to neznamená, že jsem byla šťastná. Znamenalo to jenom to, že jsem byla neviditelná.
” Milo neřekl nic, jen čekal. „Naučila jsem se, že když jsem tichá, když nedělám problémy, když se neozvu, tak si mě nikdo nevšímá. A o to jsem se snažila. Ale když jsem byla mladá, neměla jsem na výběr.
Já jsem neměla žádný hlas. Nikdo se mě na nic neptal. Jenom jsem tam byla. ” Vytáhla jsem z kapsy kus kovu, šponu, a otáčela jsem jí v prstech.
„Pak jsem se dostala do školy a myslela jsem si, že teď to bude jiné. Že si mě konečně někdo všimne. Ale jenom si mě všimli kvůli špatným věcem. Kvůli tomu, že jsem byla chudá.
Kvůli tomu, že jsem nosila ty samý šaty pořád dokola. Kvůli tomu, že můj táta byl opilec. ” Můj hlas se zlomil. „Linda,” řekl tiše.
„Ne, nech mě to doříct,” otřela jsem si oči rukávem. „Myslela jsem si, že když budu dost dobrá, když budu usilovat, že to lidi uvidí. Že to uvidí. Ale nikdo to neviděl.
A tak jsem přestala doufat, že to někdo uvidí. ” Na chvíli nastalo ticho. Pak Milo přelezl přes podložku a sedl si těsně k mému boku. Nechytil mě za ruku.
Neřekl, že je mu to líto. Jenom tam seděl a dával najevo, že je tam. Že utekl. „Nesnažím se být něčí náprava,” řekl nakonec.
„Já se nesnažím přijít a opravit tě. To není to, co chci. ” „Co chceš? ” Dlouho se díval na prsten, který teď držel v ruce.
Když znovu promluvil, jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho málem neslyšela. „Chci být tam, kde jsi ty. ” A to byla ta nejděsivější věc, kterou mi kdo kdy řekl. A já jsem se místo toho, abych utekla, k němu přitulila.
Když jsem se probudil, byla ještě tma. Nova ležela stočená u mých nohou a chrápala. Milo spal na židli u dveří, jedna noha položená přes područku a hlava opřená o zeď. Vypadal mladší, když spal.
Méně upovídaný. Víc zranitelný. Chvíli jsem ho sledovala. Pak jsem vstala a šla dolů udělat kávu.
Udělala jsem dva šálky. Jeden jsem nechala na stole a vzala si druhého na práh garáže. Bylo svěží ráno. Počáteční podzimní vzduch voněl vlhkými listy a kouřem z komína.
V dálce štěkala Nova, jak běhala po plotě. „Ty nepiješ dost. ” Skočila jsem. Milo stál ve dveřích s šálkem v ruce, tvář měl ještě promáčklou od spánku.
„Ty se plížíš. ” „Naučil jsem se. Z mládí. ” Šel, aby si sedl na práh vedle mě, a dlouze se napil.
„Teda. Tvoje káva nestojí za nic. ” „Dík. Protože jsem si jí nevšiml.
” „Není to urážka. Jenom je to tak akorát silný, aby se to dalo vyhlásit za zbraň. Ale je to dobrý. ” Zasmála jsem se.
Znělo mi to divně. „Co to děláš? ” otočil se ke mně. „Vyvoláváš to ve mně.
” „Co? ” „Směješ se. Já ti ukradnu smích. ” „Já se nesměju.
” zasmál se. „Právě teď zníš přesně jako v pohodě. ” Seděli jsme spolu, dokud slunce nevyšlo nad střechy. A já jsem si všimla, že se mnou nikdy nechce být jinde.
Koncem týdne jsem se rozhodl. Ne kvůli tomu, co mi kdo řekl, ani kvůli tlaku ostatních. Ale protože myšlenka na to, že nechám Mila, aby mi zmizel před očima, byla horší než strach z rizika. Přišel jsem za ním do kavárny až v neděli odpoledne, když bylo po obědě.
seděl v zadní části a dělal papíry, brýle na čtení měl posazené na nose. Zastavil jsem se u něj a počkal, až zvedne hlavu. Pak jsem se usmál a řekl: „Tak jo. ” „Jo?
” „Jo. Otevřu si vlastní. ” zpocené, ale celé rozzářené. V tu chvíli bylo v jeho úsměvu něco, co by mělo být ve všech filozofických knihách světa.
„Můžu tě obejmout? ” zeptal se a vstal. „Začínám podnikat, ne ztrácet smysly,” odpověděla jsem mu do hrudi, když mě objal.