Stanislava přišla k oknu přesně ve chvíli, kdy se před domem zastavil černý vůz. Otec by to zařídil jinak, pomyslela si. Vojtěch by si nikdy nenechal sedět na hlavu. Ale otec tu nebyl už deset dní a dnešek patřil úředníkům, květinovým věncům a smutečnímu projevu, který pronesl cizí člověk o člověku, kterého nikdo z přítomných pořádně neznal.
Její bratr Libor stál opodál a tvářil se, jako by se ho to celé ani netýkalo. Občas pohlédl na hodinky. Stanislava věděla, že počítá, kdy bude moci odejít. Bronislava, otcova družka posledních deset let, seděla v první řadě s černým závojem, který jí zakrýval polovinu tváře.
Plakala v pravidelných intervalech, přesně ve chvílích, kdy po ní bylo vidět. Stanislava si všimla, že jí od očí neodpadl ani kousek řasy. Po obřadu se všichni přesunuli do nedalekého sálu na smuteční hostinu. Přišli lidé, které Stanislava většinou neznala.
Obchodní partneři, logici, tichý muž s brýlemi a žena s notebookem, která si celou dobu něco zapisovala. Libor s nimi mluvil jako se starými známými. Stanislava stála u stolu s kávou a snažila se nestrkat nos do hovoru, který jí byl cizí. Když se k ní přiblížila tlustá žena s květovaným šátkem, Stanislava se jí snažila vysvětlit, že je dcera, ale volba slov v ní vyvolala pocit, že lže.
Vypadala, že patří jiné rodině. Dokonce i Bronislava s ní mluvila tím pevným, příjemným hlasem, jaký používají zdravotní sestry, když vysvětlují diagnózu. „Všechno bude v pořádku, Stanislavo. Otec to zařídil dobře.
Měl všechno promyšlené, než zemřel. Jen to stihl tak rychle. ”
Stanislava přikývla, i když nechápala, co přesně by mělo být v pořádku. Vojtěch zemřel na infarkt, rychle, v pracovně, u stolu s rozházenými papíry.
Nikdo z rodiny nevěděl, že byl v posledních týdnech v nemocnici. Nikdo kromě Libora. Libor, který se dozvěděl o otcově pobytu v nemocnici dřív než ostatní. Který trávil u otcovy postele noci, protože „to žádal táta”.
Když se po hostině konečně přiblížil, měl u sebe další muže, kterého Stanislava neznala. Představil ho jednoduše: „To je Roman. Táta ho najal na správu areálu. Roman se postará o všechno.
”
Stanislava mu podala ruku. Chvíli jí přišlo, že měla tuhá, ale bylo to spíš soustředěné. „Co přesně bylo potřeba zajistit? ” zeptala se.
„Rozumím, že táta vedl řadu obchodních aktivit. ”
„Přesně tak,” řekl Roman. „Provozní záležitosti. Výrobní hala na okraji města, několik skladů, obchodní kavárna.
Nic, co by vás mělo zatěžovat. Libor mi vysvětlil, jak má fungovat předání. ”
Libor se usmál. „Otec mi před smrtí svěřil, že chce, aby se o provoz postarali správci, ne rodina.
Nechci na tobě nechávat takovou odpovědnost, ségro. Máš toho dost s vlastní prací. ”
Stanislava si vzpomněla na otcovo poznámkový blok, který našla v šuplíku jeho stolu, když se vracela pro zapomenutý svetr. Byl plný čísel, jmen a zkratek.
Na konci stála jediná věta: „Ať se stanou cokoli, ať se nikdo nedostane do pracovny bez mého písemného souhlasu. ”
Řekla to nahlas. Nebylo to úplně s úmyslem to vyslovit. Ale prostě to z ní vyklouzlo.
Libor se na ni podíval s neurčitým úsměvem. „To je krásná připomínka, Stanus. Ale otce tu není. A podle závěti, kterou nechal u notáře, je správcem majetku ten, koho by si on sám vybral.
”
Následující den Stanislava zavolala do kanceláře zeměměřičské společnosti, kde pracovala už deset let. „Potřebuju pár dní volna,” řekla do telefonu. „Táta zemřel. ”
„Jistě,” odpověděl její přímý nadřízený.
„Samozřejmě. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ. ”
První tři dny nejedla. Ne kvůli smutku, ale spíš proto, že neměla chuť.
Snažila se nedívat se na dům, do kterého by měla chodit, jen aby potkala Bronislava, jak vchází dovnitř. Třetího dne jí došlo, že jí je jedno, co si Libor myslí a co Bronislava dělá. Ale nebyla schopná jen tak sedět a dívat se na zeď. Vzala si papír a tužku a začala sepisovat, co ví o otcově majetku.
Jmenovitě byt, pozemek, na kterém stála výrobní hala. Obchodní podíl ve firmě Avion, která se zabývala logistikou. To bylo vše. Když se její bratr objevil u ní doma s notářkou Viktorií, Stanislava je nechala vstoupit.
V obývacím pokoji pila hodně kávy a chvíli poslouchala, jak notářka vysvětluje, že otec zanechal závěť, kde určil správcem majetku svého syna Libora a zplnomocnil ho ke správě třetího podílu, který mu věnoval. „A kde je podíl? ” zeptala se Stanislava. „Zemědělská půda?
Byt? Nebo něco jiného? ”
„Jedná se o podíl ve společnosti Avion,” řekla notářka. „Váš bratr se stal jediným společníkem.
Otec mu převedl svůj podíl týden před smrtí. ”
Stanislava sklonila hlavu, aby neviděli, jak se jí mění výraz. Týden před smrtí. To bylo přesně v době, kdy Libor tvrdil, že táta už nikoho nechce vidět.
Ale on ho samozřejmě viděl. Viděl ho, protože mu otec předal firmu. „Proč by mi o tom nic neřekl? ” zeptala se.
Libor pokrčil rameny. „Nechtěl tě zatěžovat. Řekl, že ty máš vlastní kariéru, vlastní život. A že se můj podíl nevyplatí, protože tě to rozptýlí.
Ale máš právo to vědět. Koneckonců ty jsi taky dědic. ”
„Její podíl,” řekla Stanislava pomalu. „Já jsem dědic.
Takže co zdědím? ”
Notářka zalistovala v dokumentech. „Váš otec veškerý svůj majetek odkázal vám. Majetek, tedy byt, hala, skladovací prostory a peněžní prostředky na účtech, převedl na nikoliv na vás osobně, ale do správy jakéhosi svěřenského fondu, kde máte funkci dobrého správce.
”
Stanislava se zasmála, ale znělo to spíš zoufale. „Takže já mám spravovat majetek, ale nemůžu s ním nic dělat? Kdo je tedy vlastník? ”
„Vy, jako dobrý správce,” vysvětlila notářka.
„Váš otec vytvořil svěřenský fond, kde máte stanoveno, že spravujete majetek ve prospěch rodiny. Osobní vlastnictví náleží fondu. Vy nemůžete prodat, zapojit do obchodu, ani zatížit majetek bez souhlasu spoluspravce, kterým je podle závěti pan Libor. To znamená, že o změnách majetku, a to i o tom, že by se podíl měl prodat, rozhodujete společně.
”
„A co když se neshodneme? ” zejistila. „Pak nastanou problémy,” připustila notářka. „Pokud nenajdete shodu, soud jmenuje mediátora, nebo celý majetek přejde do likvidace.
”
Po odchodu notářky a bratra seděla Stanislava dlouho v křesle. Vstala, došla do pokoje, kde otec spal, když ho kdysi vzala k sobě, vytáhla z police krabici s fotografiemi a položila si ji na klín. Na jedné z fotek stála našívaná, byla to bronzová socha. Kousek od ní stál usměvavý Adam, pracovník firmy.
Do toho snímku se usmívala i Bronislava, ale ne na Stanislava. Sotva si jí všimla. Pod fotkou stála poznámka: „Adam, chlapec od kavárny. Sehnal pro mě lístky na zápas.
”
Stanislava se zamyslela. Adam. Adam byl zaměstnanec kavárny. Nikdy o něm slyšela.
A otec měl u něj lístky na zápas. Následujícího dne se rozhodla dorazit do kavárny. Kavárna, která byla součástí otcovy pozůstalosti, byla útulný podnik s velkými okny kousek od starého města. Vešla dovnitř, posadila se k oknu a sledovala, jak se za pultem pohybuje mladý muž, který vypadal, že se tu dobře vyzná.
Až když přinesl kávu, Stanislava se zeptala: „Znal jsi mého otce? Vojtěcha Kavku? ”
Muž se usmál. „Jsem Roman.
Spravuju tu kavárnu otci. Teda, vlastně vám. ”
Stanislava si ho prohlédla. Stejný muž, který stál vedle Libora v den pohřbu a kterého jí bratr představil jako správce.
„Vy jste Roman. Vy jste měl na starosti kavárnu? ”
„Mám. A sklady, kanceláře a v podstatě celou provozní část firmy.
Vojtěch to řídil tak, že jsme se s administrativou příliš nepletli. Chtěl, aby šlo obchodování hladce. ”
„A co jste dělal, když jste nehlídal zboží? ” zeptala se.
Roman se posadil naproti ní. „Pán Kavka byl dlouhá léta mým mentorem. Naučil mě, jak se pohybovat v byznysu. Ale jedna věc byla zvláštní.
Předtím, než zemřel, řekl, že kdyby se mu něco stalo, mám dbát pokynů od vás, ne od Libora. Řekl, že jen vám důvěřuje, že mají lidi, kteří drží celý byznys v zádech, správný obraz. ”
„Jaký obraz? ” zeptala se Stanislava.
„No, víte, kavárna je jen polovina firmy. Jádro spočívá v logistice. Sklady na okraji města, autodoprava, vyhodnocování dat. Vojtěch postavil něco, co nemá v kraji obdoby.
”
Stanislava zírala do kávy. Otec jí nikdy neřekl, že vlastní sklady a logistiku. Nikdy se o tom nediskutovalo. Zavolal jí jednou za měsíc, poptal se na práci, na počasí, a pak zase na chvíli zmizel.
„Proč mi to neřekl? ” řekla spíš pro sebe. Roman pokrčil rameny. „Možná to nechtěl, abyste se přihlásila.
Otcové často neřeknou všechno. ”
Ve čtvrtek odpoledne dostala dopis od notářky. Byla pozvána na „pracovní setkání k projednání správy majetku” do kanceláře v centru. když jí došlo, že se jedná o budovu, kde sídlí právníci, podala si to nejlépe, jak uměla.
Uvnitř už na ni čekala Viktorie, Bronislava, Libor s Rostislavem a Roman. Libor otevřel setkání slovy: „Rostislav se ujal kontroly nad finančními toky. Otec po sobě zanechal menší dluhy a je potřeba je vyřešit. Dohodli jsme se, že na to použijeme prostředky z fondu.
”
„Jaký fond? ” zeptala se Stanislava. „Svěřenský fond, o kterém jsem ti to říkal. Podle otcovy vůle jsou všechny nemovitosti pod správou fondu.
Máš deset procent. Já mám devadesát. To je víc než dost na to, abychom pohřbili dluhy. ”
Stanislava se obrátila na Rostislava.
„Pohřbít dluhy. To zní, jako byste chtěli pohřbít celý byznys. Ráda bych viděla účetnictví. ”
„Podívejme se, paní správní,” vložila se Viktorie.
„Není úplně povinností paní Bronislavy ani pana Libora ukazovat vám interní doklady. Zůčtování se provádí jednou ročně. „Já jsem dcera,” řekla Stanislava klidně. „A podle závěti jsem dobrý správce.
Mám právo vědět, jak vypadá byznys, který jsem zdědila. ”
Libor se ušklíbl. „Tak se na to pojďme podívat. Klidně přijď do kavárny.
Roman ti může dát prohlídku. ”
„Nechci prohlídku. Chci vidět písemnosti. ”
„Nejsou tady,” řekl Roman klidně.
„Jejich velkou část držím v zamčeném trezoru. Pokud máte zájem, otevřu ho zítra ráno. Ale všechno, co v něm je, jsem oprávněn ukázat jen s písemným svolením. ”
„Čímž se dostáváme k jádru,” řekl Libor.
„Bohužel, ségro, potřebujeme tvůj podpis. Bez něj nemůžeme nakládat s majetkem. Potvrď, že souhlasíš se mnou jako s plnou mocí, a my tě necháme na pokoji. ”
Stanislava ho chvíli sledovala.
Pozorovala jeho úsměv, který nelehl ani do očí, a Rostislavův uhýbavý pohled. „A co když nepodepíšu? ”
„Tak budeme mít problém,” řekla Viktorie. „Řízení o pozůstalosti se zablokuje.
Veškeré obchody budete muset pozastavit a najednou nevyrobíte ani jednu skladovou položku. Myslím, že je to v zájmu všech zúčastněných to vyřešit v duchu závěti. ”
„Vyznívá to, jako bys chtěla něco zatajit,” řekla Stanislava pomalu. „Já chci jen splnit poslední vůli svého otce.
Jeho přání je, abychom fungovali jako rodina. ”
Po schůzce šla za Romanem. „Co je v tom trezoru? ”
„Nejsem si jistý, že je to správný nápad to rozebírat tady,” řekl tiše.
„Ale můžete přijít do kavárny zítra. Kolem páté. Než přijde Libor a jeho tým. ”
Druhý den Stanislava dorazila do kavárny přesně v pět.
Roman ji vzal dozadu, do malé místnosti bez oken. Na stole ležel otevřený notebook a papírová složka. „Váš otec tady nechával spoustu věcí. Ne o kavárně, ale o celém impériu, které nikdo pořádně neviděl.
Víte, co je podnik, který se jmenuje Sokolovská dopravní? ”
„Nikdy jsem o něm neslyšela. ”
„Je to kolos. Má smlouvy s řetězci, s obchody, s bankami.
Vlastní celou logistiku, která přes ty sklady jezdí. Jenže tahle firma je od roku 2010 napsaná na neznámou firmu. Já se jmenuju Roman Sokol. To není moje obchodní společnost.
”
„Tak koho? ”
„Vy. ”
Stanislava na něj chvíli nechápavě zírala. „Jsem jen geodetka.
Žádnou jsem si nezřizovala. ”
„Vypadá to, že ano. V roce 2010, ještě když jste bydlela s Liborem, on vám vzal pas a přepsal přes vás celou firmu. Nebo přesněji: tušil, že ji potřebuje schovat.
Ale jak ji schováte, když Vojtěch začal být ve stáří opatrný? Tak to nechal napsat na jedinou osobu, která neměla o podnikání tušení. A že jste mu dlužila souhlas, že jo. ”
Stanislava se chytila stolu.
„To nedává smysl. Otec by mi nikdy neudělal něco takového bez mého souhlasu. ”
„Udělal by,” řekl Roman. „Ale ne ze své hlavy.
Nechal si poradit. A točila se kolem něj žena, která znala hodně lidí. „Bronislava. ”
Roman pokrčil rameny a otevřel složku.
„Nemám důkazy o tom, že věděla, že je vaše jméno v listinách. Ale určitě by stálo za to zjistit, kde se vzal podpis na té smlouvě z roku 2010, když jste v tu dobu byla v zahraničí,” řekl. Stanislava si vzala papíry, poděkovala a odešla. Celý víkend trávila v kuchyni, u stolu, kde měla rozložené fotokopie.
Když jí večer zavolal Libor, že potřebuje podepsat jednu listinu, řekla mu, že se jí dělá špatně. „To přejde,” odpověděl a zavěsil. V úterý odpoledne zašla za svým kolegou Adamem, který pracoval v katastrální kanceláři. Seděli spolu kdysi na vysoké, ale od té doby se moc neviděli.
Řekla mu, oč jde. Bez velkých řečí vytáhl večer z archivu pár let staré mapy a porovnal čísla. „Není to tady,” řekl a ukázal prstem na bod. „Všechno, co tady je, patří některé z těch firem.
Ale tahle velká hala patří tobě. Celá. Až do roku 2010. ”
„To přece nejde.
”
„Zrovna bych řekl, že jde. Protože v roce 2010 tady byl podepsán darovací převod. Nejsi si vědomá. “
Stanislava cítila, jak se jí dělá nevolno.
Znala ten rok. V roce 2010 byl Libor poprvé ze zákona bez ní, protože se naštvala. Jen dva týdny po rozchodu jí volal, jestli by si nešla s někým ven. Řekla mu, ať se neobtěžuje.
Pak se omluvil a řekl, že udělal hloupost. Podepsala spoustu věcí, když jí je dával k podepsání jako účetní. Vysvětlil jí, že jde o zápočet poplatků za společné bydlení, a tehdy to znělo docela logicky. Nechala fotografii na stole a odjela pryč.
Od té chvíle už nebyla jen zmatenou dcerou z pohřbu. Byla opatrná a přemýšlela, co dalšího Libor podepsal v jejím jménu. V sobotu k ní přišla Viktorie s návrhem dohody. „Pokud podepíšete dohodu o narovnání, že nemáte žádné nároky na Sokolovskou dopravní, hlavní část majetku zůstane ve fondu a vyšší podíl získá paní Bronislava s Liborem.
Budete mít vyrovnáno a můžete jít dál. “
„Kolik je v tom fondu peněz? ”
„Nemohu to říct přesně. ”
„Takže pokud neuvidím číslo, nepodepíšu takovou věc.
Řekněte mému bratrovi, že s ním nemám, co bych mluvila. ”
Viktorie pohlédia směrem ke dveřím, kde stál Libor. „Řekni jí to,” řekla Stanislava. „Hlavní podíl patří mně.
Ty jsi jen formální společník. Podívej se na to tak. Buď podepíšeš dohodu, nebo ti zařídím takovou právní poradu, po které nepoznáš, koho máš vlastně bránit. ”
Stanislava se usmála.
„Ráda si to nechám posoudit. “
„Soudkyně to vidí jasně, když vidí, že otec svěřil správu mně, a ty jen rušíš provoz kvůli nesmyslům. Já ti garantuju, že do měsíce bude v byznysu takový chaos, že si budete přát, abyste mě nikdy nepoznali. ”
Odešla.
O tři dny později se Stanislava znovu sešla s Romanem. Seděli opět v kavárně a před nimi byla třírohá už stará mapa. Roman jí ukázal fotky účetnictví, které měl sám, a zápisky, kde stálo: „„Platí se věrnost, ne příbuznost. ““
„Co to znamená?
”
„Nevím. Našel jsem ten lístek v den, kdy jsem vytahoval ostrahu. Ale řekl bych, že to je z doby, kdy Vojtěch ukončoval spolupráci s jednou z firem. Viděl jsem ho psát si to.
Je to jeho rukopis. ”
Stanislava pak vytáhla výpis z katastru. „Takže to podnikové impérium je napsané na mě. Jenže nemám ponětí, co s tím, a nemůžu to říct nikomu, protože nejsem registrovaná v obchodním rejstříku.
”
„Ne obchodní, ale korporátní. Je to firma na mě? ”
„Není to firma, je to komanditní společnost. A jediná šeková práva máš právě ty, pokud nebude prokázáno, že smlouva je neplatná.
”
„Takže když smlouva platí, tak jsem to já, kdo může firmu zavřít. Nebo ji dát pryč. Nebo s ní může chtít obchodovat chlapec z kavárny a otec by mu kývl. ”
„Nevím, kdo je chlapec z kavárny, ale myslím, že vám nevysvětlím všechno…”
Stanislava měla pocit, že se jí konečně začíná rýsovat obrázek.
Stanislava se rozhodla, že je načase o tom promluvit s tátou. Bez ohledu na to, že byl mrtvý. Přišla k němu do pracovny, sedla si do jeho křesla a dlouze se dívala na papíry. „Tati, já jsem v tom lístku moc nechtěla čichat.
Ale jestli jsi nechtěl, abych zasahovala do byznysu, proč jsi mi nechal všechno toto? Já ani nevím, co s tím. “
Najednou jí došlo, co je za tím. Libor se potřeboval dostat do fondu, aby mohl přesunout majetek.
A k tomu potřeboval podpis, který jí chtěla Viktorie vzít. Jediné, co by mohlo stanovisko změnit, byla skutečnost, že by se prokázalo, že Bronislava podepsala převod pod tlakem? Ale to už bylo vedlejší. Bronislava vložila do trezoru obálku s dopisem.
V dopise bylo napsáno: „Stanislavo, pokud to čteš, znamená to, že jsem už neudržel tátovo tajemství do konce. Chci, abys věděla všechno, co se stalo. Před dvaceti lety jsem měl dluhy. Bronislava je znala a řekla mi, že mám bratra.
Nabídl jsem mu vyřešení. Jenže Libor měl v té době sám problémy. Nakonec jsme se shodli, že tohle je nejlepší cesta, jak to utajit. Podvod se mi hnusí, ale v tu chvíli jsem byl slabý.
Ale víš, co je na tom nejhorší? Že jsem si ho celou dobu vážil. Bronislava zařídila, aby se z toho stal byznys. Proto ti to říkám jako poslední.
Až budeš vědět, jak na tom jsi, přijď za Romanem. Ten ví, kam patří klíč od schránky na Růžové ulici. Táta. “
Pod dopisem byly dvě smlouvy.
Jedna byla o svěření správy a druhá o dohodě o mimosoudním vyrovnání, kterou podepsali Libor a Bronislava. To byla záruka nejdražší pravdy, kterou Stanislava zaplatila. Vyrazila na Růžovou ulici. Klíč, který byl ukrytý za trubkou v boční zdi, opravdu otevřel schránku.
V ní ležela jen obálka s nápisem: „Pro Stanislavu“. Uvnitř byl soubor vytištěných e-mailů a pár poznámek. Vše o tom, jak Libor pomáhal Bronislavě k otcovu majetku a jak se ti dva chystali Sokolovskou dopravní prodat firmě ze zahraničí. Dopis také obsahoval zprávu o tom, že Stanislava je jediná akcionářka, čili o jejich plánu přijít o poslední opravdovou jistotu.
Následující dny Stanislava trávila v kavciánu s Romanem. Společně založili audit, a když Libor zatlačil, ještě ten večer se u soudu objevily návrhy na předběžné opatření. Byl čtvrtek odpoledne, když se sešli u notářky. Stanislava vstoupila s tlustou složkou a posadila se doprostřed místnosti.
Vedle ní seděla Viktorie, Bronislava a Libor. „Podepíšeš to? ” zeptal se Libor a posunul k ní jednoduchý papír. „Ne.
”
„Pak uvidíš. Kopecký tě zahrabe do čísel, Eliáš do paragrafu. ”
„Nechápu, proč mi vyhrožuješ. Vždyť máš přeci všechno.
Dědíš devadesát procent. ”
„Deset procent je taky dost, abys mlčela. ”
„Deset procent z fondu,” opravila ho Stanislava. Ale stačilo by pár podpisů a zjistili byste, že na to, co vlastně chcete prodat, nemáte oprávnění.
”
„O čem to mluvíš? ”
„O Sokolovské dopravní. Ta firma nikdy nepatřila otci. Byla celou dobu přepsaná na mě.
”
Nastalo ticho. Rostislav se na okamžik vzpamatoval a rychle si prohlížel dokumenty. Bronislava zbledla. „To není pravda,” řekl nakonec Libor.
„Je,” řekla Stanislava a položila před něj dokument z katastru. „Mám tady potvrzení, že podle obchodního rejstříku je od roku 2010 jediným akcionářem Sokolovské dopravní někdo s mým rodným číslem. Myslím, že podpis u notáře jsme si, pane bratře, kdysi vyměnili docela nenápadně. “
Stála pak ve dveřích, celá ta léta ušlapaného života se jí sesypala do jedné jediné věty: „Zítra se zastav u mámy.
”
Byla to první čtvrteční, kdy poprvé spala venku. Mluvila s právníkem. Podařilo se jí dokázat, že podpisy v převodní smlouvě vznikly tak, že jí bratr podstrčil listiny týkající se vyúčtování energií, a jeho falešná valná hromada o převodu pozemků existovala jako součást osobní volné úvahy. Firma jí zůstala.
Všechno ostatní jí vzali do fondu, ale ona si nechala přesně to, co jí podle zákona vždycky patřilo. Stanislava převzala firmu. Zaškolila se. První měsíce jezdila s Romanem na kontrolní dny, poslouchala, řešila.
Lidé jí začali věřit. Logistika se jí stala užitečným nástrojem, ne cílem. Ale bylo jí dobře. Libor přišel o všechno.
Bronislava do smrti popírala podíl na plánu. V řízení u soudu se ale zjistilo, že plánovala celou dobu. Její tvář se objevila v novinách jen jednou: kdyby s ní Stanislava nechodila. Zbýval jí poslední dopis od táty.
Otevřela ho večer, po jednom náročném dni. Stálo tam: „Pokud tohle čteš, znamená to, že jsi konečně poznáš, kdo jsi. Neboj se toho, co jsi. Boj se toho, kým by ses mohla stát, kdybys šla po tom, co je tvoje.
“