Vstávám ve dvě čtyřicet sedm ráno. Ne kvůli budíku, ten dávno odpojila. Probudí mě ticho. To zvláštní, nepřirozené ticho, které se v tomto domě usadilo někdy před rokem a nikdy úplně neodešlo.
Sedím u notebooku a aktualizuji tabulku, kterou jsem pojmenovala prostě „Úklid“. Je v ní všechno. Třeba řádek 847. Úklid zvratků z podlahy v koupelně po reakci matky na léky.
Zaznamenaný čas: 23 minut. Vedle toho poznámka: běžná tržní cena za likvidaci biologického nebezpečí 1500 korun za hodinu. Jmenuji se Aneška a tohle všechno dokumentuji už jedenáct měsíců, tři týdny a čtyři dny. Přesně.
Vedu si záznamy, protože kdybych si je nevedla, nikdo by mi nevěřil. A možná, jen možná, je někdy budu potřebovat. Z chodby se ozve ten hlas, ostrý a naštvaný, i když je hluboká noc. Aničko!
Potřebuju prášky. Uložím tabulku a šourám se po chodbě v papučích. Dřevěné podlahy pod mýma nohama vrzají. Ten zvuk nenávidím.
Všechno v tomhle domě jakoby skřípe a rozpadá se. Včetně mě. Máma sedí opřená o polštáře, v ruce telefon. Vypadá naprosto v pořádku.
Schopná si dojít do koupelny i do kuchyně, ale to už nefunguje. Které prášky, mami? stojím ve dveřích. Ty bílé na žaludek, řekne, aniž by vzhlédla od telefonu.
Jenže bílé jsou tablety na pálení žáhy i doplňky vápníku. Nebuď drzá, její hlas se zostří. Víš moc dobře, které myslím. Takže jdu do koupelny, vezmu tři různé lahvičky s bílými pilulkami a nesu jí je.
Naučila jsem se, že je to jednodušší než hrát hru na dvacet otázek. Když se vrátím, mluví se sestrou. Kdo to byl? ptám se.
Ne, kdo byl. Keéž bych tam mohla být víc, ale víš, jak to chodí. Zní to jako vtípek. Ale ano, volá Jitka.
Vím jistě, že Jitka žádné peníze neposlala. […] Vstanu a jdu do svého pokoje. […] Druhý den ráno míchám vajíčka, když do kuchyně vejde táta už oblečený do práce v nažehlené košili a kalhotách. Káva není hotová, řekne, jako by to byla moje chyba.
Kávovar potřebuje pět minut. Bude za dvě minuty, odpovím klidně. Zabručí a posadí se ke stolu, otevře si noviny. Tvoje matka říkala, že jsi na ni včera večer byla odměřená.
Přinesla jsem jí všechno, co chtěla. Není to o tom, co děláš, ale jak to děláš. Nevzhlédne ode mě. Jitka volala, má obavy o tvůj postoj.
Ruka mi stuhne na obracečce. Potřebuješ mi předat péči o mámu, až přijedu domů, zazpívá slova mé sestry, která bydlí čtyři hodiny daleko a o žádnou péči nikdy neprojevila zájem. Kdyby zazněla bezpečnostní poznámku, že si mám vzpomenout, proč jsem tady, myslím, že bych se rozpadla. Najednou mám pocit, že se mi únava snaží rozdrtit hrudní koš.
Nevstal jsem, abych se hádala. Nikdy nevstávám. Sedím a tiše si říkám, že to skončí. Třeba až odejde.
[…] Druhý den ráno se mě zeptá, zatímco myji nádobí, kdy se vrátím do práce. Já už neodpovídám. Jen se podívám na tu tabulku. Nemá ponětí, kolik má vykouzlit.
[…] Třetí den mi z letadla posílá zprávu, že přistála. Gratulace. […] Tak kdy se vrátíš do svého života? […] Jdu po obědě kolem pokoje, který byl kdysi pokojem mé sestry.
Dveře jsou zavřené. […] Které prášky, mami? ptám se. […] Ty bílé na spaní, nebo který si myslíš?
Máš mě tady pořád, ne? zaprská. Podívej, co jsem kvůli tobě udělala. […] Lednice je plná.
To jsi koupila jídlo? Jsi hodný. Ne, nejsem. […] Jsem unavená.
Potřebuji tě. […] Pomyslím na tu fotku, na ten oběd v krásné restauraci. Jitka neřeší, jestli je se mnou v pořádku. Jitka řeší, jestli to vypadá dobře.
[…] Je osmá ráno a já jdu do kuchyně. Máma sedí u stolu, první, co vidím, je šálek čerstvé kávy. […] Jdu do obývacího pokoje a otevřu šuplík. Uvnitř je ložní prádlo.
[…] Stěhujeme se do komunity pro seniory. Táta mě neposlouchá. […] Udělám snímek obrazovky a uložím ho do složky s názvem Důkazy. […] Je ticho.
[…] Načež se zhluboka nadechnu a napíšu zprávu: „Ahoj, babičko. Máš čas? Potřebuji s tebou mluvit o mámě z mládí. […] Jestli můžeme, zastavím se ve středu odpoledne.
[…] Mám připravený seznam otázek. […] Pracuji na tom. […] Zavřu skříň, rozsvítím na chodbě […]