Když v klubu zhasla světla, Rocco Greaves zrovna dořezal druhé předkrmové křidýlko a přemýšlel o tom, co udělá Baltimoru. Měl třicet a jedna výher, žádnou prohru, ruce jako škopky a v kapse jistotu, že jeho jméno brzy vysloví každý v téhle části země. Jenomže jméno, které se ten večer začalo šířit po Stavely, nebylo jeho. Bylo to jméno chlapce, kterého jeho oslava života poslala na ventilátor.
A když se to jméno dostalo kam nemělo, Rocco ještě netušil, že tím dnem začal počítat dny, které mu zbývají do okamžiku, kdy se mu život poprvé zeptá, kdo vlastně je. Chtěl oslavit tenhle zápas, ten největší v kariéře. Ale nejdřív, po cestě, si zašel pro svoje věci a cestou ho napadlo, jak moc by ho bavilo, kdyby se šel podívat na kluka, co ho neustále ignoroval. Není to tak, že by si pamatoval jeho tvář z dřívějška, naopak, byl to jenom syn Kevina, který mu dlužil peníze a tvářil se, že se ho to netýká.
Rocco si ale vždycky rád bral, co mu patřilo. Jenomže tenhle večer se mu do cesty postavil někdo úplně jiný, než čekal. Ne kvůli tomu, kdo byl, ale kvůli tomu, kdo na něj číhal ve tmě před domem. Jude byl osmiletý kluk, který si třídil baseballové karty a věřil, že když bude hodný, věci se spraví.
Když mu Rocco zkřížil cestu před domem a chytil ho za paži tak, že se mu do masa otiskly prsty, kluk ze sebe vypravil jenom: „Můj táta přijde. ” A Rocco se zasmál, protože tohle slovo táta pro něj nikdy neznamenalo víc než tečku v rozsudku, který mu tento muž dluží. Tloukl ho tak, jak se mu to hodilo, a vnitřně si říkal, že kdyby ho náhodou zabil, udělal by svět laskavost. Jenomže pak zahlédl v okně domu záblesk pohybu a vztek ho přešel.
Ne kvůli strachu, ale kvůli tomu, že tohle už nechce řešit. Potom nastoupil do auta a jel oslavovat, protože život šel dál, a on měl přece na co čekat. Asi o třicet kilometrů dál, u plotu na kraji lesa, seděl muž, kterému nikdo neřekl jinak než „Kieran”, a právě dokončoval poslední uzel na laně. Dvacet dva let dělal práci, o které se nemluví, a když přišel domů, chtěl už jenom ticho, žádné výkřiky, žádné vzpomínky.
Tady, v opuštěné části města, kde stály jenom dva baráky a jedna opuštěná čerpačka, měl svůj vlastní maják, dům, který postavil vlastníma rukama, jednu ženu, co ho opustila, protože jeho mlčení bylo jako zamčené dveře, a syna, kterého miloval víc než vlastní ruce. Vychovával ho s myšlenkou, že jediné, co ho může ochránit, je schopnost počkat. Počkat, až přijde správný čas, až bude mít jistotu, až bude vědět, že to, co udělá, bude přesné. A teď, z výšky stromu, na který vylezl, aby zkontroloval lano, zahlédl auto, které přijíždělo příliš rychle na to, aby to bylo náhodou.
Zastavilo to před domem, až se zabořilo do bláta, a Kieranovi v tu chvíli došlo, že mu kdosi nezlomil jenom srdce, ale že mu vzal i jedinou věc, na které mu záleželo. Když seběhl dolů a otevřel dveře, stála tam jeho bývalá žena, ale neřekla ani slovo, jen mu podala telefon. Na displeji se mu roztančilo číslo hovoru a on si to přiložil k uchu. Byl to hlas, který znal, hlas, který patřil muži, co mu kdysi zachránil život, a ten muž mu řekl, že Judeovi selhal.
Že nějaký velkej chlap v hospodě si vzal kluka na paškál, a že se mu to vymklo z rukou. A Kieranovi v tu chvíli nezbylo než polknout naprázdno a zeptat se jediné věci, která dávala smysl. Kde je? V nemocnici, na JIP, řekli mu.
A Kieran věděl, že tohle není konec. Tohle je začátek něčeho, co nemůže nechat být. Nejel rychle. Jet rychle by byla chyba, a on už dvacet let nedělal chyby, jenom když to bylo nutné.
V hlavě si promítal trasu, kterou ho naučila právě ta práce, kterou pohřbil, a když zastavil před domem, kde se to stalo, vytáhl z kapsy mobil a začal točit. Věděl, že to musí vypadat jako nehoda, jako že prostě šel kolem a náhodou to uviděl. V tu chvíli ale věděl, že se nedá čekat. Spečatil pár slov s policií, když dorazili, řekl jim, že to vypadá jako přepadení, ale že nikoho neviděl.
Jenomže on věděl, kdo to udělal, protože to věděl vždycky. A když se konečně dostal do nemocnice a uviděl svého syna, malého, rozbitého kluka s hadičkami, které mu držely tělo pohromadě, šeptal mu do vlasů, že to bude dobrý, že tady už je táta. Janelle mu podala vlastní telefon a řekla mu, že se to šíří po internetu. Že to poslal jeden z mužů, co u toho stáli, že se to jmenuje „zmlácení frajera před hospodou” a že mu to chce někdo ukázat hlavně proto, že vědí, komu ten kluk patří.
Kieran si přehrál video, kde jeho syn klečí na zemi, kde ho chlap se lží na zádech kope do žeber, a kde se smějou. Pak se podíval na displej, na kterém mu běžela čísla, která znal ze střelecké školy, kterou kdysi dávno absolvoval. Pak se podíval na své ruce. Na to, jak se mu lehce chvějí.
A pak si v duchu řekl větu, kterou mu řekl kdysi jeden starý pán, kterého už nikdo nepředstavoval: „Nejdřív si spočítej, co to stojí, a pak se rozhodni, jestli to chceš zaplatit. ” V tu chvíli věděl, že to chce zaplatit, a že to zaplatí. Ráno se vrátil do města, ale ne do nemocnice. Zajel do kanceláře, kde pracoval pro firmu, která mu kdysi říkala jiným jménem, a zhruba po pěti minutách, kdy úřadoval u starého stolu, který mu dal šéf, vytáhl starou složku.
V té složce byla jména, adresy, fotky, a hlavně detailní záznam o tom, kdo je kdo, kdo dělá pro koho a kdo má komu dělat starosti. Vytáhl z ní jednu fotku a položil si ji před sebe. Nebyla to fotka soudu ani policie, byla to fotka z bezpečnostní kamery, která snímala parkoviště před hospodou, kde začínalo všechno to zlé. Na té fotce stál Rocco Greaves, usmíval se a držel si u ucha mobil.
Kieran si fotku zapamatoval. Pak ji schoval zpátky a vyrazil do města, za mužem, který se mu jmenoval Salzman a který dělal u okresního státního zástupce, protože to byl jediný člověk, kterému věřil, že ho nezatkne dřív, než řekne, co potřebuje. Salzman seděl za stolem, když ho Kieran pozdravil jenom křivnutím hlavy a položil mu na stůl obálku. Uvnitř byla fotka, jméno a jedna věta: „Řeknu ti, kdo to udělal, a ty mu to necháš projít.
” Salzman se na něj zadíval, protože tohle nebyla prosba. Pak si přečetl jméno, které tam stálo, a přesunul pohled zpátky na Kieran. „Počkej,” řekl pomalu, „ty mi říkáš, že tohle je ten chlap, co ti málem zabil syna? ” Kieran jenom přikývl.
„A tys ho viděl na vlastní oči? ” zeptal se znovu Salzman. „Já ho viděl na videu, jak ho kope,” řekl Kieran. „A to ti nestačí?
” Salzman si povzdechl, opřel se dozadu a podíval se na něj tak, jak se díval na lidi, kteří přijdou s problémem, ale nevědí, co přesně chtějí. „Není to pěkné, co ti udělal,” řekl tiše, „ale nemůžu ti dát svolení k tomu, abys šel dělat spravedlnost vlastníma rukama. ” Na to Kieran klidně řekl: „Já tě o svolení nežádám. ” A Salzman věděl, že tohle není planá výhrůžka, ale že tohle je muž, který si řekl, že už nikdy nedovolí nikomu zlému sáhnout na svou krev.
Sedm dní Kieran jezdil po městě a dělal si poznámky. Ne jako oběť, která se bojí, ale jako lovec, který si mapuje terén. Věděl, kde Rocco bydlí, ve kterém baru pije, kterou zadní cestou chodí domů, kdo mu dělá doprovod a kdo ho nemá rád. Nedělal to sám, ale s pomocí dvou lidí, kteří mu zůstali věrní i po letech, protože jim kdysi zachránil život.
A když měl všechno, pozval si je k sobě domů. Byl to malý byt, kde bydlel on a kam mu občas chodil syn, když zrovna nebyl u matky, a kde na stole stála fotka, na které se on směje s klukem na ramenou. „Nechci slyšet o tom, co je správné ani co se smí,” řekl jim, když dosedli. „Chci jenom vědět, jak se k němu dostanu tak, aby mi nikdo nestál v cestě.
”
A oni, protože ho znali a důvěřovali mu víc než komukoli jinému, mu řekli, že Rocco je zranitelný vždycky ve čtvrtek večer, když je sám. Jenomže to, co Kieran vymyslel, nebylo o tom, aby ho dostal před soud, i když by si to zasloužil. To, co vymyslel, ho mělo dostat do situace, kdy mu dojde, že si spletl dveře. Nechtěl z něj udělat oběť, ale chtěl, aby pochopil, o koho se jedná.
A protože věděl, že se nemůže spoléhat na to, že ho někdo potrestá tak, jak si představuje on, rozhodl se, že mu vezme to jediné, co mu zbylo, jeho pověst. O dva týdny později, včera večer, když Rocco vyšel z hospody a zamířil si to zkrátka přes opuštěné parkoviště, zastavil se za ním stín. „Máš zapalovač? ” zeptal se hlas.
Rocco se otočil a uviděl muže, který stál pod lampou, ruce v kapsách, a vypadal naprosto nenápadně. Ne, že by ho znal, ale něco na něm bylo, co ho donutilo zpomalit. „Co chceš? ” odsekl.
„Jenom jsem ti chtěl připomenout jméno,” řekl muž a on v tu chvíli věděl, že je to on. Ten, co mu málem zničil život tím, že mu nezlomil vaz, ale že mu vzal víc, než si myslel. „Tvoje kariéra skončila v ten den, co jsi sáhl na mého syna,” řekl Kieran klidně. „A já ti chci jenom ukázat, že i když mě nedostaneš, nikdy ti neuteče to, že víš, že to byl tvůj poslední den jako velkého frajera.
” A než se Rocco stačil vzpamatovat, upadl na kolena s rukama v zádech a vedle sebe polámané prsty. Kieran, který se celou dobu ani nadechnout, se nad ním sklonil a zašeptal: „Když se mě dotkneš, už se neprobudíš. Ale když se přiznáš, dáš mi to, co chci. ” A pak mu položil na hruď malý diktafon, který měl celou dobu schovaný v kapse.
„Řekni to nahlas. Řekni, cos udělal, a já ti nechám ruce a nohy, ať dojdeš tam, kam chceš. ” Rocco, který mu v tu chvíli visel na rtech, ze sebe vypravil jenom syčení: „Já jsem ho zmlátil. ” A Kieran přikývl a stiskl tlačítko.
Druhý den ráno, když jednotka zatýkala, už na Roccovu adresu nikdo nezvonil. Zato mu volal jeho advokát, že proti němu stojí výpověď, která ho posílá na deset let, a že ho nikdo neochrání, protože to, co udělal, si proti němu pojistilo i jeho vlastní lidi. A Kieran, který seděl doma a sledoval zprávy, kde ukazovali záběry, jak Roccovi nasazují pouta, jenom vytáhl z kapsy starou fotku z parkoviště, podíval se na ni, a pak ji vrátil do šuplíku. Vstal, došel do lednice, otevřel si pivo a sedl si zpátky na místo, odkud byl vidět pokoj jeho syna.
Nebyl to vítězný pocit, ani radost, ani nic z toho. Byl to jenom pocit úlevy, že je to konečně za ním. A hlavně ticho, které mu po těch měsících konečně začínalo dávat smysl.