Sedím u svého rýsovacího prkna a počtvrté upravuji mezery mezi písmeny na zásnubních oznámeních pro Masona a Brooke. Odpolední světlo zaplavuje můj pracovní prostor a zvýrazňuje mosazné detaily, které jsem do návrhu přidala. Dokonalé. Téměř dokonalé.
Můj bratr si nezaslouží nic méně. Můj telefon zavibruje na dubové desce stolu a nebezpečně se přiblíží k mému hrnku s kávou. Jméno Mason se rozsvítí na obrazovce a na mých rtech se samovolně objeví úsměv. „Večírek tento víkend.
Velmi úzký okruh hostů. Doufám, že to chápeš. ”
Ruce mi ztuhnou v půli pohybu. Znovu si zprávu přečtu, přesvědčená, že jsem se spletla.
Jemný fix mi sklouzne z prstů a zanechá nechtěnou čáru na vzorovém oznámení. Co? Zašeptám to ve svém prázdném bytě. Když se natahuji pro telefon, převrhne se mi hrnek s kávou a tmavá tekutina se vsákne do mých skic.
Skoro si toho ani nevšimnu. Oči mám upřené na zarámovanou fotografii vedle stolu: Mason s úsměvem v uniformě, vedle něj tři velké balíky, které jsem připravovala celé týdny. Ty, které jsem balila celou noc, abych stihla armádní termín odeslání. Do kterých jsem dávala jeho oblíbené domácí sušenky, i když mě druhý den čekala náročná pracovní doba.
Ty balíky, které během nasazení nazýval záchranou. Se zaměstnanými prsty vytočím číslo svého táty. „Monroe. ” Tátův hlas se ozve po čtvrtém zazvonění, roztržitý a mírně podrážděný.
„Tati, měl jsi to vědět o tom večírku? Mason mi zrovna napsal o oslavě zásnub tento víkend. Musí to být nějaký omyl. ”
Chvíli ticho, pak povzdech.
„Je to jen takové malé setkání, Monroe. Nic formálního. ”
Zatnu prsty a opřu se o loket. „Jsem jeho sestra, tati.
Pracuju na návrhu jejich skutečných oznámení celý týden. ”
„Poslouchej, zlatíčko,” táta použije ten odmítavý tón, který znám až příliš dobře, „je to jen taková drobnost v domě u jezera Brookiných rodičů. Nedělej z toho velkou vědu, jasný? Znáš svého bratra.
Nechce řešit žádné nároky. ”
„Když si něco žádám já, tak jsem náročná, že? ”
Obvinění visí ve vzduchu mezi námi. Stisknu hrdlo.
„Jasně. V pořádku. ”
Položím telefon dřív, než stihne zaslechnout chvění v mém hlase. Odpolední světlo teď vypadá chladněji.
Dívám se na svou práci: hodiny neplacené práce pro bratra, který se neobtěžoval mě pozvat na vlastní oslavu. Moje mysl se vrací o šest měsíců zpátky. Ten telefonát ve tři ráno od Masona z Německa, zoufalého, že mu vybrali peníze z karty. Pamatuji si, jak jsem mu bez zaváhání poslala dva tisíce dolarů ze svých pečlivě střežených úspor.
Nouzové peníze, které mi dodnes nevrátil. Vzpomínám si na tři bezesné noci, kdy jsem navrhovala jejich zásnubní oznámení, protože Brooke se rozhodla, že se jí profesionální verze, kterou zaplatili, nelíbí. Na to, jak jsem zmeškala narozeniny kamarádky Diane, abychom stihli jejich termín. Na osmnáct měsíců jeho nasazení, kdy jsem každý měsíc posílala balíček.
Na to, jak jsem se dvakrát týdně ptala mámy a táty, jak se mají. Jak jsem pomáhala Brooke nastěhovat se, aby pro něj bylo všechno připravené, až se vrátí. Z telefonu přijde pípnutí. Moje sestřenice Tara mi posílá zprávu, že dostala pozvánku na oslavu M+B.
„Jedeš o víkendu k jezeru? ” ptá se. V žaludku se mi něco svírá. „Pozvánku?
” naťukám zpět. „Jakou pozvánku? ”
Tři tečky se objeví, zmizí, objeví se znovu. Pak: „Ups, trapas.
Myslela jsem, že jedeš taky. Je to v Hendersonově chatě u jezera. Vypadá to, že jede celá parta. ”
Požádám ji, aby mi pozvánku přeposlala.
Chvíli rozpačitého ticha, než se objeví v mé e-mailové schránce. Obrazovka se rozsvítí veselým námořnickým designem. „Připojte se k nám na zásnubní oslavu u jezera. ” Detaily se mi rozplývají před očima, ale jedna věc je jasná.
Tohle není komorní setkání. Počet hostů: přes sto dvacet. Projíždím jména: Masonovi kolegové, vzdálení bratranci, Brookeini spolužáci ze střední. Všichni, zdá se, kromě mě.
Telefon zazvoní znovu. Zase táta. „Tvůj bratr má své důvody, Monroe. ” Řekne dřív, než stačím promluvit.
„Možná si myslel, že by ti bylo nepříjemné, kdyby tam bylo tolik lidí. Znáš to, jaká jsi. ”
„Jaká jsem. ”
„Prosím, respektuj jeho rozhodnutí.
To je vše, o co žádám. ”
Když hovor skončí, nehnutě sedím a zírám na zůstatek na účtu na obrazovce počítače. Roky šetření. Roky toho, že jsem rodinné povinnosti stavěla nad vlastní sny.
Kurzor mi visí nad tlačítkem „Rezervovat” u lyžařského střediska ve Vail, o kterém jsem snila celé roky. To, které jsem pořád odkládala, protože mě vždycky někdo potřeboval. Už ne. Kliknu na „Rezervovat”.
První třída. Apartmá s výhledem na hory. Pobyt na šest dní. Až dorazí potvrzovací e-mail, vyfotím si pas a letenku.
Energeticky to dám na Instagram. „Když nejsi na seznamu hostů, uděláš si svůj vlastní seznam. ”
Kabina první třídy mě obklopí luxusem, který jsem si nikdy nedovolila. Kůže mi obejme ramena, jak popíjím sklenku šampaňského, bublinky mi tančí na jazyku.
Podivná směs viny a radosti se ve mně mísí silněji než alkohol. „Ještě jednu? ” zeptá se letuška a ukáže na mou skoro prázdnou sklenici. „Ano.
” To slovo vyjde bez zaváhání, bez obvyklého přemýšlení, jestli si ten luxus zasloužím. „Děkuji. ”
Za měsíční nájem své garsonky bych si tenhle let nezaplatila. Ale šest let úspor, které jsem měla v rezervě pro pohotovost, leží na mém účtu.
Nouzové úspory, které byly vždycky k dispozici, když je Mason potřeboval. Když zhasne bezpečnostní světlo, vydechnu hlouběji než za posledních pár let. Horský apartmán v Aspenu je větší než celý můj byt. Francouzská okna rámují zasněžené štíty zalité růžovým svitem, který proměňuje bílé svahy ve zlatou růžovou.
Postel by měla unést čtyřikrát. Koupelna ze světlého mramoru, jakou jsem viděla jen v designérských časopisech. Stojím před zrcadlem a sotva poznávám ženu, která se na mě dívá. V očích má divoký lesk, jaký jsem tam nikdy neviděla.
Směs hrůzy a vzdoru. „Změnila ses, Monroe,” ozve se v mé hlase hlas babičky May. Ne. To není pravda.
Já jsem pořád stejná. Jen jsem se konečně rozhodla, že na prvním místě budu já. Aspenský vzduch mi naplní plíce, když vystoupím z hotelového auta. Studený a čistý, míchá se s vůní borovic a smaženého jídla z nedalekého stánku.
Křupe mi pod nohama čerstvý sníh, jak si to namířím na lanovku. Lyžování. Jedna z mála věcí, které jsem si dovolila mít jen pro sebe, i když jsem byla zrovna ve službě pro všechny ostatní. Čekám ve frontě, když mě poplácání po rameni vytrhne z přemýšlení.
Otáčím se a skoro se mi podlomí kolena. „Monroe? ”
Je to on. Lucas Henderson.
Brookein starší bratr. Ten kluk, který mi o prázdninách u jezera vždycky dával pusu na tvář. Teď už dospělý muž. Se stejným úsměvem jako kdysi.
Dobrý bože, pořád ho má. „Lukasi. ” Vyslovím jeho jméno a zní to spíš jako vydechnutí. „Věděl jsem, že jsi to ty.
Ta červená bunda. Připomněla jsi mi tu, co jsi nosila na střední. ” Zasměje se a mně se po něm rozlehnou vlhké stopy dechu. „Vypadáš dobře, Monroe.
Opravdu dobře. ”
„Ty taky. ” Je to ještě kus podcenění. Vypadá jako z reklamy na outdoorové vybavení.
„Jsi tady na svatbě? ”
„Ne. ” Jeho úsměv pohasne. „Právě jsem se vrátil z dlouhého pobytu v zahraničí.
Říkali mi, že se Brooke vdala. Doufám, že jsem si to nenechal ujít? ”
„Zásnuby. Teprve se zasnoubili.
”
„Aha. ” Přikývne. Zaváhání v jeho očích je jasné. „Popravdě jsem rád, že jsem narazil na tebe.
Kvůli tomu, co se stalo… mezi námi. ”
„Není co řešit. ” Odpovídám rychle, dřív než stihnu změknout. „Bylo to dávno.
Byli jsme mladí. ”
„Jo. ” Hledí mi do očí a můj dech se zadrhne. Někdo do nás strčí.
Dav se posune dopředu. „Jsi na svahu celý den? ”
„To se uvidí. ”
Zasměje se.
Přesně tak, jak vzpomínám. Tu noc, kdy jsem ho políbila u mola, se jeho smích ozýval i o hodiny později. Druhý den ráno jsem mu řekla, že to nic neznamenalo. Pořád tomu věřím.
Jedu na lanovce sama, tváře brní zimou, mysl mi ale jede na plné obrátky. Lucas Henderson. Po všech těch letech. Po té noci na molu.
Sem tam se člověk ve městě nedá zpracovat, viď? Chtěla jsem odejít. Zmizet. On odešel do zámoří.
Do armády. Jako Mason. Jako každý chlap v tomhle městě, co chtěl uniknout. První jízda mi dá pořádně zabrat.
Naposledy jsem stála na lyžích před čtyřmi lety. Svaly na nohou ječí. Ale ten vítr, můj bože. Ten vítr mi smete chmýří z hlavy.
Jsem zuřivá. Ale nemůžu si pomoct. Usmívám se. Tohle jsem potřebovala.
Potřebovala jsem si připomenout, že existuju i mimo rodinu. Když večer přijedu do hotelu, čeká mě u recepce vzkaz. „Monroe. Tady je tvůj táta.
Zavolej mi, až budeš mít chvilku. Vážně si spolu musíme promluvit. ” Přečtu si ho dvakrát, pak ho zmuchlám a hodím do koše. Volám tátovi z hotelového pokoje.
Opožděně, slabošsky, ale přesto. „Moc jsi to nechala zajít, Monroe. ” Přivítá mě tím táta místo pozdravu. Jeho hlas zní jinak.
Jakoby… ustaraně? Ne. Rozzlobeně. „Tvůj bratr je na tebe naštvanej.
”
„To je vzájemný. ” Sednu si na kraj postele. „Nezval jsi mě na svůj večírek, takže je asi jasný, že na mě nepřijdeš. ”
„Je to jen malá oslava, sakra.
”
„Stopětadvacet lidí, tati. To není malá oslava. To je svatba bez svatební snídaně. ”
„Řekl, že jsi poslední dobou nějaká… podrážděná.
”
„To říkal? ”
„Řekl, že by sis mohla chtít dát pauzu. Od rodiny. ”
„A on by si taky mohl dát pauzu.
Třeba od toho, když ho mám podporovat. Třeba od toho, když mu každej měsíc posílám balíky, i když jsem zrovna neměla čas. ”
Nadechne se. „Poslouchej, já to nechci řešit po telefonu.
Až se vrátíš, sedneme si spolu a všechno si v klidu řekneme. ”
„Nejsem si jistá, že v tom bude nějaký rozdíl. ”
„Monroe. ”
„Miluji tě, tati.
” Položí to dřív, než stihne odpovědět. Ještě pořád jsem na to slabá. Pořád poslušná dcera. Ale ne do takové míry.
Zbytek noci strávím tím, že zírám na strop a představuji si je všechny v Hendersonově chatě u jezera. Brooke se směje u ohně. Mason jí nalévá drink. Objetí, která budu muset vydržet, nebo dárky, které budu muset předat, nebo vyprávění, ze kterých budu muset vyklouznout.
Nikdo z nich si ani nevšimne, že tu nejsem. A to mě mrzí nejvíc. Ne že by mě nezvali. Ale že mi to jen tak prošlo.
Když to bylo tak bezvýznamné. Další den se probudím s tupým, ztuhlým tělem a čerstvým odhodláním. Vstanu, a ať to stojí, co to stojí, přijmu tu směšnou, sobeckou radost. Sama sobě naliju kafe, které stojí za to, a nechám se odvézt na svah, aniž bych kohokoli z nich musela žádat o svolení.
Vlezu si do sedačky a modlím se, aby mě svaly unesly. Modlím se, aby mě vzpomínky nechaly být. Jde to. Částečně.
V poledne si dám pauzu u horské boudy. Ohřívám si konečky prstů u hrnku horkého kakaa a pozoruju lidi. Skupinky přátel. Páry, které se tulí.
Rodiče s ječícími dětmi. Všichni mají jednoho společného: nejsou tady sami. „Člověče, to už je zase ta. ”
Kolem stolu projde obsluha a za ní se zastaví usměvavá blondýna v zářivě růžové kombinéze.
„Ahoj! Ty jsi ta holka, co jezdí na okružní jízdy, viď? ”
„To jsem asi já. ”
„Já jsem Bex.
” Natáhne ruku. „Sedím u vedlejšího stolu. Vypadáš trochu ztraceně. ”
„To se jen soustředím na to kakao.
”
Nakloní hlavu. „Jo. No jasně. Tak jo.
” Nevěří mi ani slovo z toho. Jdu si jí vážit. Ještě chvíli se mnou klábosí o počasí, o hotelu a o tom, jak je ten kopec náročný. Nepozve mě, a to jsem ráda.
Nechci být přítěž. Když odchází, nechá na mém stole ubrousek. S telefonním číslem. „Kdyby ses nudila, ozvi se.
” Usměju se. Možná. Možná až to tady skončí. Čtvrtý den začínám mluvit sama se sebou.
Ne nahlas. Ale pořád. Posuneš tuhle nohu. Zabereš tady na té zatracené hraně.
Naposledy, když jsem takhle přemýšlela, mi táta vysvětloval, proč se mi nechce půjčit auto, abych mohla jet do města za kamarádkou. Bylo to v posledním ročníku. Když jsem skončila, utekla jsem do pokoje a brečela. Nakonec beze mě jeli stejně.
Kašlu na ně. Odpoledne mi přijde SMS od Masona. „Máme psát, že jsi v pořádku? ” Písmeno po písmenu mi to vysaje z koulí.
Píšu mu „Jsem v pohodě. ” A pošlu to dřív, než mi stihne dojít, že odpovídám jen proto, že mě naučil držet jazyk za zuby. Ještě pořád tady. Ještě pořád se zmenšuju, abych zapadla.
Stačí. Pátý den ráno vyběhnu ze svého pokoje a sjíždím lanovkou, dokud mě svaly nepálí. Bolest je dobrá. Znamená to, že jsem živá.
Vleču se pozdě odpoledne do bistra a chci si dát pozdní oběd. Potom si přečtu zprávu, která mi přišla před hodinou. „Monroe. Je to tvoje máma a tví sourozenci.
” Zavrtí hlavou, jako by ten vtip nikdo nepochopil. „Omlouvám se za to. ” Povzdechne si. „Podívej, nechci tě strašit, ale máma je tady.
A vypadá vážně vytočená. ”
Ztuhnu. „Co to povídáš? ”
„Spadlo jí to na mrkev, když jsme jeli na lanovce.
Dolů jsme ji museli snést. Myslím, že má zlomený kotník. ”
„Bože. ” Zavřu oči a představím si ji, jak si nadává a vztekle mává berlemi.
„Kam ji vezou? ”
„Do péče o pacienty. Nejdřív se museli vrátit do města. Ale rozbila si brýle.
Takže když jsi venku, nekup jí žádný drink. ”
„Cože? ”
„To byla záchrana, Monroe. ” Zachechtá se.
„Ale nejlepší na tom je, že když ji vezli dolů, pořád si vystřelovala pusu. Škoda, že jsi tam nebyla. ”
„Jo. Škoda.
”
„Hele, jen jsem ti chtěl dát vědět. Aby ti nehrozilo, že se na mě budeš zlobit, že jsem ti to neřekl. ”
„Díky, Bexi. ”
Bez ohledu na to, co se stane, líbí se mi, že to neposrala.
Ale pořád je to PŘÍBUZNÁ. Večer sedím v hotelovém baru a nad sklenkou červeného vína přemýšlím, co byl sakra tenhle týden zač. Tohle není wellness pobyt. Je to karanténa.
Vzdálenost ode všech lidí, které znám, mi dělá dobře. Ale teď, když je máma naštvaná a táta má poznámky, to najednou vypadá, že je to všechno mnohem víc. Zvednu telefon. Chybí mi táta.
Moje rána. Moje večery. Ruce mi přejedou po obrazovce. Zastavím se na jeho jméně.
Táta. „Tati. ”
„Monroe. ” Jeho hlas je unavený.
Méně naštvaný než minule. „Poslouchej, omlouvám se. Víš, jak to myslím. Tvůj bratr je paličák.
”
„To teda je. ”
„Ale tys taky nebyla ve své kůži. ” Nádech. „Poslal jsem ti balíček.
S tvojí oblíbenou čokoládou. Měl by přijít zítra. ”
Chvíli mlčím. Škrábu se po skle na stole.
Čokoláda. Když se Mason vrátil z nasazení, táta mu dal krabici, protože „jsi si to zasloužil”. Když jsem dostudovala, zavolal mi blahopřát a zeptal se, jestli potřebuju peníze. Asi tak.
Kvalitní rodičovství. Jeden dárce pro vyvoleného. „Díky, tati. ”
„Jak to tam máš?
Tu hromadu sněhu. ”
„Je to fajn. ” Je toho víc. Ale nedokážu to vyjádřit slovy.
„Je to fakt krásný. ”
„To rád slyším. Potřebovala jsi to. ”
„Potřebovala jsem to?
”
„Odpočinout si. Mít čas pro sebe. Neříkej, že ne. ” Na chvíli se odmlčí.
„Jsi toho za poslední roky hodně udělala pro nás pro všechny. To víš. ”
„Fakt? ”
„Fakt.
A je načase, abys občas na něco myslela i sama pro sebe. ”
Stojí to za to. Dojde mi, že jsem se za něj celou dobu schovávala. Ne do toho, co dělám, ale do toho, co si myslím, že bych měla dělat.
A on mi právě řekl, že si mám dát dovolení se napít. „Miluji tě. ”
„Taky tě miluju. ”
Když to řeknu, rozbrečím se.
Tiše. Je to zvláštní pocit. Skoro jako by se mi z prsou zvedl nával vděku. Ne za to, že by měl za co.
Ale za to, že je. A že jsem. V sochu poslední den stojím na lyžích naposledy. Dnes večer zpáteční let.
Tento týden byl kratší, než jsem čekala. Ale nechci zpátky. Chci si vzpomenout, jaké to je, nespadnout do té samé díry. Stojím na vrcholu červené sjezdovky.
Podívám se dolů. Předtím jsem se bála. Bobkový list. Ale teď?
Teď mě to táhne. „Vypadáš, že víš, co děláš. ”
Otáčím se a po další kopeček se ke mně zastaví Lucas. Z očí se mi kouří a na tváři má pusu.
„Lucas. ”
„Věděl jsem, že tě tu najdu. ”
„To je hezké. ”
„Poslouchej.
Před pár dny jsem ti řekl, že doufám, že jsem si nenechal ujít. Nebyla to pravda. ” Chvíli mluví k hlavě. „Bál jsem se.
Tohle. ” Zamávne rukou. „Ty. Tohle všechno.
A jen jsem utekl. ”
Překvapeně se na něj podívám. „Nejsi tady se mnou proto, abys to nějak napravil. ”
„Ne.
” Zvedne bradu. „Jsem tady proto, abych se zeptal… byla bys ochotná to se mnou někdy zkusit znovu? Popovídat si. Dát si spolu kafe.
”
Nechápu to. Ale něco ve mně povolí. „Lukasi, to nemůžu. ”
„Proč ne?
“
„Jsi Brookein bratr. Všichni v tom hrajeme. ”
„Nikdo z nich tady není, Monroe. Jen ty.
A já. “
Docela dlouho se mi dívá do očí. A já mu to oplácím. Pak pomalu přikývnu.
„Tak jo. Možná. Až to nebude všechno tak čerstvý. “
„To nechám být.
Můžu s tím souhlasit. ” Usměje se a otočí se, popojede ještě kus po sjezdovce. Zpomalí. „Zkus černou sjezdovku!
Na to máš. “ Mrkne na mě a vyrazí. Nechám ho zmizet ve svahu. Pak se svezu sám dolů.
Let zpátky ubíhá jako v jednom kuse. Přistanu, zapnu telefon a hned mi přijde SMS od Masona. „Máma říkala, žes měla hezký výlet. Myslím, že to mělo bejt omluva.
Ale tak. Těší mě, že ses vrátila. ” Nemůžu si pomoct. Zakřením se.
Když vejdu do bytu, voní to zatuchlinou a prázdnotou. Ale je to moje. Pustím si kufr na postel a otevřu ho. Navrchu leží dárek od hotelu.
Malá skleněná ozdoba s rytinou. „Nebuď hloupá, jeď. “ Zasměju se. Nechám si ji na nočním stolku.
Jako bych jezdila klidně. Vytáhnu telefon a naťukám zprávu sdílené skupině. „Moc ráda se vrátím, lidi. A příští víkend to oslavíme.
Já se postarám o dezert. ”
Sednu si. Dopadne to? Nevím.
Ale je to můj začátek. A to je víc, než jsem si kdy dokázala představit.