Stará kancelář páchla zatuchlinou a prachem. Kamila Štěpánková otevřela dveře a vzápětí zacouvala zpátky do chodby. Krabice se tyčily v nerovných sloupcích po obou stranách, některé zavřené, jiné přeplněné šanonem přes okraj. Tohle nebyla jen vzpomínková skříň; tahle místnost se podobala spíš skladišti, do kterého deset let nikdo pořádně nesáhl.
Za zády jí zašustily kroky. Michal Hrádek se protáhl kolem ní a mávnutím ruky pozval dovnitř. „No jo, tady končí všechno, co má větší cenu. Teda aspoň pro soud.
Pojďte se podívat. ”
Nadechla se a vstoupila. Odsunula první krabici, uvnitř zarachotil kov. Michal mezitím zamířil k dřevěné skříni v rohu, vytáhl klíč z kapsy a odemkl ji.
Uvnitř visely dva obleky v igelitových potahech a na poličce ležela hromada desek. „To je ono,” řekl a poklepal na nejtlustší z nich. „Pan Nešpor si bral domů jen to nejdůležitější. Všechno ostatní nechal tady.
”
Kamila vytáhla jedny desky. Na hřbetu byl vytištěný nápis „KOVOINVEST – nemovitosti” a pod ním rukou připsaný rok. Uvnitř byly výpisy z katastru nemovitostí, smlouvy, faktury. Listovala a pomalu si zvykala na neznámá jména – Stanislav, Ema, Adam Nešpor.
A mezi nimi jedno jméno, které jí zůstalo v paměti už z dřívějška. „Vy jste se na ten případ díval? ” zeptala se, aniž by vzhlédla od papírů. „Dělal jsem balkónovou lávku,” řekl Michal.
„Musel jsem nastudovat celou tu špínu. Vy se k tomu vracíte kvůli Evě? ”
„Emy,” opravila ho tiše. „Píšu o ní.
O tom, co se stalo. ”
„Tak to to budete mít jako červenou nit v podstatě hotovou. Pojďte, ukážu vám, kde je to celé. ”
Položil jí na stůl nepříliš velký šanon.
„Jenže tohle je jen polovina,” dodal. „Ta druhá si našla cestu k soudu. ”
Vedl ji ke kovové skříni, odkud vytáhl skutečný poklad. „Nejdřív jsem si myslel, že se to nikam nehodí.
Ale když jsem to pročítal, všechno do sebe zapadalo. ”
Otevřel modré desky. Uvnitř byla psaná poznámka, úřední záznam a na konci zažloutlý list papíru. „Jméno Ema se vám tady bude objevovat na každém druhém kroku.
Když ne jako žalobkyně, tak jako ta, kvůli které se všechno pohnulo. Jenže tahle složka není oficiální. To je Stanislavův nesmysl, který založil ještě za starého režimu. ”
„Jak to, že jste ji nezlikvidoval?
”
„Protože,” řekl a znovu zavřel desky, „tohle je jediná věc, kterou pan Nešpor úmyslně nikam nezaložil. Nechal ji zmizet. A když ji člověk najde, diví se, proč to podle něj nikdy neexistovalo. ”
O chvíli později seděli v kavárně v přízemí.
Kamila otevřela zápisník a podívala se na něj. „Takže vy teď řídíte Nešporovu kancelář? ”
„Nešporovu i svoji. Pan Nešpor tady sice nemá svůj štítek na dveřích, ale pořád je to v podstatě jeho.
Jenom už je v důchodu a já jsem se mu věnoval, když do toho spadly jeho děti. ”
„A vy jste v té době už věděl, kdo je Ema? ”
„Nevěděl jsem to celé. Nikdo to nevěděl.
Ema to nepotřebovala rozkřikovat. Jenže když jsem pak četl tu žalobu a všechno, co k ní bylo připojené, došlo mi, že tohle byl případ roku. A že tady prostě sedí na papíře kus života jednoho chlapa, co to celé odnesl. ”
Odmlčel se.
„A ještě jedné věci jsem se nemohl zbavit. ”
„Čeho? ”
„To, co se stalo Emě, se může stát komukoli. A většina z nás proti tomu nemá obranu, dokud je pozdě.
”
O chvíli později mlčky seděli, zatímco venku přejížděla po okenní tabuli sprcha. Kamila se podívala do svých poznámek. „Napadlo vás někdy, že rozdíl mezi Emou a spoustou jiných je jen papír, který si podala včas? ”
„Napadlo a dodneška mě mrzí, že jich je víc.
Jenže ona to neudělala kvůli Stanislavovi. Ona to udělala kvůli sobě. A to je na tom to silné. ”
Vyložila na stůl vytištěnou fotografii, starou, zažloutlou.
Byly na ní dvě ženy, jedna z nich držela malé dítě. „To je moje babička,” řekla tiše. „A to je moje máma. Ema.
”
Michal se napil kávy a položil hrnek. Netvářil se překvapeně. „Vy jste se do toho celého zamotala kvůli tomu, co se stalo vaší rodině? ”
„Kvůli tomu, co se stalo jedné konkrétní Emě.
Ale pravda je, že když se do toho začtete pořádně, najdete tam vlastně tři životy. ”
Natáhla se k batohu a vytáhla obálku. Z ní vytáhla tři fotografie. „Vy jste říkal, že mě zajímá příběh.
Ale mně teď jde hlavně o to, abych pochopila, kdo to vlastně byl Stanislav. Celý život jsem si myslela, že je to jenom ten, kdo ubližoval. Ale že by ubližoval jenom on? ”
„Vy se ptáte, jestli měl k tomu, co udělal, důvod.
”
„Jestli to byl jenom podvodník, anebo taky oběť. Tohle chci vědět. ”
„To jsem si říkal, že zeptáte. Jenže odpověď můžete vidět v tom, co dneska dělá.
Sedí v bytě, o který přišel, a pořád ještě nechápe, proč mu Ema utekla. Chce ji obvinit ze všeho, jen ne z toho, že ji zradil. ”
„A co to podle vás je? ”
„To není o vině,” řekl Michal.
„To je o tom, že když přijde na lámání chleba, nikdo z nás není ani kladný, ani záporný hrdina. Jsme jenom lidi, co dělají chyby. Největší Stanislavova chyba je, že si to nikdy nepřiznal.
“