Zdéa Smetanová pochopila, že vlastní svatbu možná nestihne. Přesně ve chvíli, kdy se jí před očima zavřely dveře rychlíku. Ještě se rozběhla podél nástupiště, udělala pár zbytečných kroků vedle rozjíždějícího se vlaku, jako by stroj mohl kvůli jedné zadýchané ženě změnit jízdní řád. Nemohl.
Vagony zrychlily a poslední z nich za chvíli zmizel za zatáčkou. Zdena zůstala u žluté čáry s cestovní taškou přes rameno a rukou sevřenou kolem madla kufru. Držela ho tak pevně, až jí začaly bolet prsty. Několik vteřin se ke kolejím pořád dívala.
Hlava jí nabízela nesmyslnou možnost, že vlak někde za obloukem zastaví, dveře se znovu otevřou a ona ho ještě doběhne. Sama věděla, jak absurdní to je. Jen tělo přijímalo skutečnost pomaleji než oči. Na protějším nástupišti právě zastavil jiný spoj.
Lidé vystupovali, někdo mával. Malé dítě se rozběhlo k ženě čekající u sloupu. Kolečka kufrů rachotila po dlažbě. Všechno kolem fungovalo s běžnou přesností.
Jen její plán na dnešek se během několika desítek vteřin rozsypal. Svatební šaty už včera odvezla do jiného města Nela Hrubá, její nejlepší kamarádka a jediný člověk, kterému by svěřila celý svatební oděv bez váhání. Na hodinách bylo 340. Do obřadu zbývalo něco přes šest hodin.
„Slečno, ustupte prosím od kraje nástupiště,“ zavolala na ni zaměstnankyně nádraží. Zdena poslechla a o krok couvla. Teprve ten obyčejný pokyn ji probral. Vlak už tu nebyl.
Byl pryč. Vytáhla telefon a rychle našla číslo na Cyrila. Jeho hlas se ozval až po třetím vyzvánění. Byl klidný, skoro lhostejný.
„Zlato, nestihla jsem to,“ řekla a slyšela, jak jí hlasyk preskakuje. „Vlak mi ujel. Další jede za dvě hodiny. “
Na druhé straně chvíli ticho.
Pak Cyril odpověděl pomalu, jako by jí vysvětloval něco naprosto samozřejmého. „Tak to obřad nestihneme. Já ti to říkal, že to byl blbej nápad s tím zájezdem na poslední chvíli. “
Zdena zavřela oči a opřela se o zábradlí.
Čekala, že jí řekne, že na ni počká, že to zařídí, že se všechno posune. Místo toho uslyšela jen povzdech. „Necháme to teda na jindy,“ dodal Cyril. „Na jindy?
“ zopakovala nevěřícně. „Cyrle, svatba je dnes. Všichni už jedou. “
„Tak to nějak vyřeš,“ odsekl.
„Já teď na to nemám nervy. Musím něco zařídit. “
A spojení se přerušilo. Zdena zůstala civět do displeje a teprve po chvíli si uvědomila, že jí položil dřív, než stačila cokoli dodat.
Když se vrátila do města, bylo už kolem páté. V bytě jí všechno připadalo cizí. Kufr s věcmi nechala u dveří a sedla si do kuchyně, kde na stole ještě ležela hromada svatebních papírů. Vzala do ruky kartičku s harmonogramem dne a přejela prstem po řádcích, které sama psala.
Oficiální část ve tři hodiny odpoledne. Nejbližší vlak, který by ji tam dostal včas, neexistoval. Letadlo nepřipadalo v úvahu, nejbližší letiště bylo téměř sto kilometrů daleko. Libor jí volal chvíli po šesté.
Sám mířil do hotelu, kde měl obřad proběhnout. Vyslechla si jeho klidný hlas a pak najednou ze sebe vysypala, co se stalo. „Nejede,“ řekla tiše. „Vlak mi ujel.
“
„Cože? A Cyril? “
„Cyril říká, ať to posuneme. Nechá to na jindy.
“
Libor chvíli mlčel. Slyšela, jak zabouchl auto a pak se ozvalo zavření dveří. Když promluvil, byl jeho hlas pomalejší, opatrnější než kdy jindy. „Zdeno, poslouchej mě.
Do obřadu zbývá něco přes hodinu. Nikdo ti nebude nic vyčítat, když to zrušíš celý. Ale pokud chceš, abys měla svatbu dnes, tak to zařídím. “
„Jak?
“
„Uvidíš. Jen buď připravená. “
Libor byl bratranec Cyrila, i když to mezi nimi nikdy nebylo přátelské. Pracoval v logistice, měl konexe a hlavu na věci.
Zdena s ním nikdy nepočítala jako s oporou. Ale teď jí jako jediný zůstal. Zhruba za hodinu jí napsal adresu hotelu v blízkém městečku, asi dvacet kilometrů daleko. Dodala, že tam sežene civilní obřad, pokud to teda zvládne do večera.
Vyrazil pro ni autem. Seděla na schodech před domem, když před ní zastavil šedý vůz. Libor vystoupil, vzal jí tašku a hodil ji do kufru. Neřekl skoro nic, jen jí otevřel dveře.
Když usedl za volant, podíval se na ni do zpětného zrcátka. „Posadilas někde? Máš nějaké věci jinde? “
„Nela má šaty.
Odvezla je do hotelu, kde se to mělo konat,“ řekla a sklopila pohled ke klínu. „Ale to bylo v jiným městě. “
„Já vím, že šaty má Nela,“ řekl Libor. „Zavolal jsem jí, než jsem jel.
Už mi to potvrdila. “
„Ty jsi mluvil s Nelou? A co říkala? “
„Že ti je přiveze.
Jede za námi. Jen nám musí vyhovět čas. Je to asi hodina a půl cesty, takže pokud to necháme do sedmi, zvládne to. “
Zdena se opřela hlavou o opěrku a zavřela oči.
Do očí se jí nahrály slzy, ale nedovolila jim spadnout. „A co Cyril? “
„Cyril jede svým autem,“ odpověděl Libor a otočil klíčkem. „Ještě jsem s ním nemluvil.
Ty jsi mi řekla, že ať to neberu na sebe. Tak to neberu. “
Jeli po dálnici a venku se stmívalo. Libor jel rychle, ale ne bezohledně.
Zdena se dívala z okna a nechala ubíhat sloupky. Konečně ze sebe dostala otázku, která jí ležela na jazyku celou dobu. „Libore, proč to děláš? “
„Protože se na mě koukáš, jako bys mi chtěla poděkovat, ale nevíš jak,“ řekl bez otálení.
„A protože Cyril je tvůj problém. Já jen zařizuju logistiku. Ty se rozhodneš sama. “
Zdenin telefon znovu ožil.
Napsala jí Nela. Dala se na cestu, ale varovala ji, že ji potká jen do půl cesty, pokud vůbec. Venku se začalo smrákat a Zdena se přistihla, že se jí na dotykové obrazovce rozmazává obraz. Napsala jí, ať jede opatrně, že na sebe dají pozor.
Pak zavolal Cyril. Tentokrát to byl on, kdo byl naštvaný. „Co to bylo za řeči? Abych si nehrál na hrdinu?
Že se zařizuje všechno? Máš mě rád jako bratra? “
„Cyrle, já ti nerozumím,“ přiznala Zdena a koutkem oka pohlédia na Libora. „Nedělej ze mě blázna do auta,“ sykl.
„Někdo mi volal, že se mnou jede jako zvláštní pomoc. “
„Libor mi řekl, že to zařídí. Nic víc. Mám snad být ráda, že tě vůbec napadne se zeptat, jak to stihnu?
“
„Poslouchej, jestli si myslíš, že budu čekat na vaše divadlo…“ Přerušil hovor. Zdena se zadívala na displej, pak otočila telefon displejem dolů a položila si ho na koleno. „Jede domů,“ řekla nahlas. „Zrušil to.
“
Libor nic neřekl. Jen mírně přitlačil plyn a konečky prstů přejel po volantu. Zazvonil jí telefon znovu. Vzala to bezmyšlenkovitě.
„Zdeno? “ ozval se Nelin hlas. „Jsi v pohodě? Já ti poslala zprávu, ale tys neodpověděla.
Mám to celé otáčet? “
„Nel, ne. Jen pokračujte. Libor mě doveze.
Doufám. “
„Dobře. Ale mluvila jsem s Cyrilem. Volal mi.
Zdá se mi takový divný, víš? Takový vyhýbavý. Mám s tím něco dělat? “
„S ničím se nezdržuj,“ řekla Zdena a rozhodila rukou ve vzduchu.
„Jestli ti ještě napíše, nech to být. Jednoduše to nech plavat. “
Když zavěsila, všimla si, jak jí Libor nenápadně kouká koutkem oka. „Takže o tom víš?
“ zeptala se. „O čem? Že ti volal? Tady to slyším celé.
“
„Ne, že ti volal. Že se tlačil do našeho podnikání a nakonec to rozjeli úplně bez něj. To jsi věděl? “
„Vím o tom hodně, Zdeno,“ řekl pomalu a uhnul na odpočívadlo.
Zastavil auto na prázdném místě u stromu a otočil se k ní. „Ale nemusím ti to říkat všechno. Jenom to, že pokud s ním chceš zůstat, je to tvoje věc. Já ti jen pomůžu s tím, co chceš ty.
“
Nechala jeho slova, aby v ní dozněla. Venku šuměly koruny stromů. Zdena sklonila hlavu a po chvíli řekla: „Už nevím, co vlastně chci. “
„Tak to je nejdůležitější, abys to nevěděla jen ty,“ odpověděl a pokračoval v jízdě.
Do města zbývalo méně než 30 kilometrů. Liberec. Zdena znala hotel, o kterém mluvil. Klasická bílá budova s věží, uprostřed zámecké zahrady.
Stáli tam svatby ze všech okolních vesnic, protože to místo mělo pověst, že se tam všechno podaří. Právě to jí teď připadalo jako výsměch. Do obřadu zbývalo něco přes hodinu. Libor zaparkoval u bočního vchodu a vytáhl z kufru její tašku.
Uvnitř hotelu to žilo. Recepční je poslala do zadního křídla, kde měl být menší obřadní sál. Když otevřeli dveře, Zdena spatřila židle s bílými potahy a květiny na kraji uličky. U stolu stála žena v šedém kostýmu, která zvedla hlavu a podívala se na ně.
„Paní Smetanová? Jsem matrikářka, paní Švarcová. Tady pan Chalupa telefonoval, že se bude konat náhradní obřad. Ale je tu jeden problém.
“
„Jaký? “ zeptala se Zdena a postavila tašku na zem. „Je tady napsáno, že máte oddávajícího, ale chybí mi jeho jméno. Pan Chalupa neodpověděl na žádné z mých volání.
Myslela jsem, že víte víc. “
„Já jsem nevěděla, že sem vůbec jedeme,“ přiznala Zdena upřímně. „Ale pokud to jde, tak bychom to potřebovali stihnout. Nejpozději do devatenácté hodiny.
“
„Do devatenácté? No, to je v pořádku. Máme tu ještě malý sál pro takové případy. Hosté ví, kde to je?
“
„Ještě ne,“ řekl Libor a vytáhl telefon. „Necháme jim to poslat. “
Zdena mu vzala telefon z ruky. „Libor, počkej.
Nejdřív ty. Řekni mi, co se tady děje. Proč jsi mě sem přivezl a proč tady stojí matrikářka, když o tom nikdo neví? “
Libor si povzdechl, opřel se o rám dveří a přejel si rukou po obličeji.
„Protože jsi na poslední chvíli řekla, že nechceš svatbu s Cyrilem. A já jsem ti chtěl nechat otevřené dveře. Aby ses mohla rozhodnout sama. Proto jsem ti nesháněl náhradní obřad, ale jen sehnal místo.
Aby si věděla, že bez ohledu na to, co se stane, tady dnes můžeš říct ano tomu, koho chceš. I kdyby to měl být jenom ten pocit, že jsi to měla pod kontrolou. “
Zdena na něj chvíli zírala. „Ty myslíš, že to chci zrušit?
“
„Nechci tě do ničeho tlačit,“ řekl a ustoupil o krok dozadu. „Proto jsem ti to ani nechtěl říkat. Jen jsem zařídil, aby to tu bylo. Ale rozhodnutí je na tobě.
“
Matrikářka stála opodál a hleděla z jednoho na druhého. Zdena se otočila k ní. „Mohla byste nám dát pár minut? Jen si to vyjasnit?
“
„Samozřejmě. Jsem vedle v kanceláři, zazvoňte, až budete připravení. “ Žena zmizela za dveřmi a nechala je o samotě. Zdena se opřela o stůl pokrytý bílým ubrusem a sklonila hlavu.
Když promluvila, hlas měla zastřený. „Cyril by sem nikdy nepřijel. Ani tehdy, když jsme to plánovali měsíce, jsem musela všechno zařizovat sama. Termíny, obřad, dokonce i kytky pro jeho matku.
A ty, který ho znáš celý život, jsi ochotný udělat pro mě víc, než on za celou dobu. “
„Já ho znám. Proto vím, že by ti to nikdy neusnadnil,“ řekl Libor tiše. „Myslím, že to víš taky.
Jen jsi to nechtěla přiznat. “
Zdena se zasmála. Nebyl to veskrze veselý smích, ale přece jen mu chyběla ta nejistota. „A tys to převzal jako bratranec, co nemá rád zbytečné řeči.
Co z tebe vlastně je? “
„Někdo, kdo se na tebe dívá, i když nemáš narozeniny,“ řekl a o krok se přiblížil. „Někdo, kdo by ti rád řekl, že si nepotřebuješ nechat líbit, že ti ujel vlak. Protože ty nejsi ten typ, co by zůstal u nástupiště.
“
Zdena k němu vzhlédla. Na tváři měla sotva znatelný úsměv, ale oči měla vlhké. Pak udělala krok a položila mu hlavu na hruď. Chvíli stáli v tichu, které jim patřilo.
Když odstoupila, setřela si tvář a podívala se mu do očí. „A co s Cyrilem? “ řekla. „Jestli se dovítípí, že to byla tvoje voda…“
„Cyril nikdy nepřijde na to, že by ho někdo mohl předběhnout,“ řekl Libor klidně.
„To mu nikdy nedošlo. Ani náhodou. A pokud ano, tak si to nechá pro sebe. Protože kdyby něco, tak je to na tobě.
Rozhodni se. “
Zdena si sedla na židli u okna. Venku začínaly svítit lampy. Najednou jí přišlo, že se jí z celého dne udělalo lehko.
Věci, které se před pár hodinami zdály být katastrofou, se začaly měnit v něco jiného. Věděla, že se musí rozhodnout. „Chci, aby ses sem vrátil,“ řekla tiše. „Až to tady proběhne.
Chci, abys stál vedle mě. Ne jako bratranec. Jako svědek. Jako ten, koho si chci vzít.
“
Libor se usmál, což u něj bylo vzácné. „Já myslel, že to nikdy neřekneš. “
„To jsem neřekla. Řekla jsem, že chci, aby ses sem vrátil.
Sám víš, co to znamená. “
Zasmál se a přitáhl si ji k sobě. „Ty jsi nepoučitelná. Ale dobrá.
Zavolám matrikářce a zařídíme to. A co řekneme lidem? Těm, co čekají u toho druhého hotelu? Že se to přesunulo?
“
„Ne,“ řekla Zdena a narovnala se. „Žádný přesun. Vezmeme se tady, bez hostů. Jen já, ty a matrikářka.
A pak se na všechno vykašleme. Tak to chci mít. “
„Takže nakonec bez velký svatby? “
„Přesně tak.
Já nepotřebuju velkou svatbu. Já potřebuju manžela. “ A sáhla mu rukou do dlaně. Matrikářka se vrátila, když je spatřila, jak sedí u stolu.
Zdena jí krátce vysvětlila, že se obřad koná jen v úzkém kruhu. Žena chápavě přikývla, přinesla formuláře a začala číst slavnostním hlasem. Místo varhan hrála tlumená hudba z reproduktoru, ale Zdena to nevnímala. Držela Libora za ruku a po celou dobu mu hleděla do očí.
Až když bylo po všem a podepsali se do matriky, Libor se otočil a vzal ji za obě ruce. „Máš mě,“ řekl krátce. „A už teď vím, že jsem si vzal tu nejlepší ženu pod sluncem. I když to trvalo, než jsi to pochopila.
“
Zdena se zasmála a plácla ho dlaní do ramene. „Mluv za sebe. “
Zbytek večera strávili v hotelové restauraci. Objednali si večeři, i když to bylo nesmyslně drahé, a prohodili pár vět o všem a o ničem.
Venku zatím začalo pršet. Kapky bubnovaly na okno a Zdena je nechala, aby se staly kulisou jejich nového začátku. Nad ránem, když už všechno utichlo a hotel ztichl do ticha, Zdena vytáhla telefon. V seznamu hovorů bylo sedm nepřijatých od Cyrila.
Poslední zpráva zněla: „Tak si to klidně dělej po svým. “ Už jí nedokázal ublížit. Napsala mu jedinou odpověď: „Vezmi si to tak, že jsem to udělala. “ Pak telefon vypnula, položila ho na noční stolek a otočila se k zavřeným dveřím ložnice, kde spal Libor.
Ráno vstala dřív než on, uvařila kávu a sedla si s ní k oknu. Venku po dešti zůstaly louže, které se leskly do ranního světla. V pokoji za ní zašustila postel. Pak se ozvaly kroky a Libor jí položil ruce na ramena.
„Dobré ráno, paní Řezníčková,“ řekl ospale a políbil ji do vlasů. „To zní divně,“ usmála se. „Ale dobrý. Já si na to asi zvyknu.
“
„Musíš,“ odpověděl a posadil se vedle ní. „Máme před sebou ještě pár desítek let, než ti to dojde. “
Zdena se zasmála, položila hlavu na jeho rameno a dívala se, jak se den pomalu rozjíždí. Už se nikam nespěchalo.
Vlaky jezdily dál a svatby se odkládaly, ale tohle nebyla žádná náhrada. Tohle byla její volba. A pro jednou byla tam, kde chtěla být.