Sedím nad notebookem a hladím prsty po klávesnici, zatímco venku za okny ještě vládne tma. Je 2:47 ráno a já zrovna aktualizuji tabulku, ze které by měl každý účetní radost až k slzám. Řádek 847. Úklid zvratků z podlahy v koupelně po reakci matky na léky.
Zaznamenaný čas 23 minut. Běžná tržní cena za likvidaci biologického nebezpečí 1500 korun za hodinu. Jmenuji se Anežka a všechno dokumentuji už jedenáct měsíců, tři týdny a čtyři dny. „Aničko.
Aničko. ” Mámin hlas se prořízne domem jako rezavý nůž. „Potřebuju prášky. ”
Uložím tabulku s názvem poskytnuté služby a v papučích se šourám po chodbě.
Dřevěné podlahy pod mýma nohama vrzají. Zvuk, který jsem se naučila nenávidět. Všechno v tomto domě se zdá, že se rozpadá, včetně mě. „Které prášky, mami?
” ptám se a stojím v jejich dveřích. Je opřená v posteli a vypadá naprosto schopně dojít si do kuchyně sama, ale takhle to už nefunguje. „Ty bílé na žaludek. ”
Bílé jsou tablety na pálení žáhy, stejně jako doplňky vápníku.
„A nebuď drzá,” zostří se její hlas. „Víš, které myslím. ”
Přinesu tři různé lahvičky s bílými pilulkami, protože jsem se naučila, že je to jednodušší, než hrát hru na dvacet otázek. Když se vrátím, je na telefonu a projíždí Facebook.
„Jitka zveřejnila ty nejkrásnější fotky z víkendu na Pálavě,” říká, aniž by vzhlédla. „Podívej se na tu degustaci vína. Nevypadá úžasně? ”
Položím prášky na její noční stolek.
„Které z nich potřebuješ? ”
„Samozřejmě ty na pálení žáhy. ” Zvedne telefon. „Podívej se na ty šaty, co má na sobě.
Pravděpodobně stály víc, než si vyděláš za měsíc. ”
Vydělávala jsi, opravím ji v duchu. Už skoro rok nepracuji. „Žije si ten nejlepší život,” pokračuje máma.
„Jsem na ni tak pyšná, že se nenechala naší situací brzdit. ”
Naší situací. Jako by mámino zotavování po operaci žlučníku bylo nějaká přírodní katastrofa, která se nám všem stala stejně. „Jdu zpátky do postele,” řeknu.
„Počkej. ” Chytne mě za zápěstí. „Můžeš mi načechrat polštáře a možná mi přinést nějaké krekry? Je mi nějak divně od žaludku.
”
Načechrám polštáře, přinesu krekry, doplním jí sklenici s vodou, upravím teplotu, zatáhnu závěsy pevněji. Každý úkol si zapíšu do své mentální tabulky s časovým razítkem a kategorií. Zpátky ve svém pokoji, tedy v mém dětském pokoji, do kterého jsem se znovu nastěhovala, aktualizuji soubor. Řádek 848.
Půlnoční asistence s léky a poskytnutí komfortu. Čas 18 minut. Zavibruje mi telefon. Zpráva od Jitky.
„Ahoj, ségra. Doufám, že se držíš. Vím, že je to těžké, ale děláš tak důležitou práci. Máma s tátou mají štěstí, že tě mají.
Kéž bych tam mohla být víc, ale víš, jak je to teď šílené s Adamovým povýšením a plánováním svatby. Posílám lásku. ”
Celou minutu zírám na zprávu. Kéž by tam mohla být víc.
Bydlí čtyři hodiny cesty odsud, u máminy operace se neukázala ani jednou. Ale posílá lásku a smajlíky. Neodpovím. Místo toho si udělám snímek obrazovky a uložím ho do složky s názvem důkazy.
Druhý den ráno míchám vajíčka, když do kuchyně vejde táta už oblečený do práce v nažehlené košili a kalhotách. „Káva není hotová,” řekne, jako by to byla moje chyba. „Kávovar potřebuje pět minut. Bude hotová za dvě minuty.
”
Zabručí a sedne si ke stolu. Otevře noviny. „Tvoje matka říkala, že jsi na ni včera večer byla odměřená. ”
„Přinesla jsem jí všechno, co chtěla.
”
„Není to o tom, co děláš, ale jak to děláš. ” Nevzhlédne od sportovní rubriky. „Včera volala Jitka. Má starost o tvůj postoj.
”
Ruka mi stuhne na obracečce. „Jitka volala? ”
„Má obavy, že jsi vyhořelá. ” Zavře noviny a podívá se na mě přes okraj brýlí.
„Myslí si, že by sis možná měla vzpomenout, proč jsi tady. ”
Protože jsi mi to nikdy neřekla na rovinu, ale všichni víme, že Jitka má svůj život a ty máš ten náš. Jen mi to nikdo nechce říct nahlas. „Já vím, proč jsem tady,” řeknu a obracím míchaná vejce na talíř.
„Kvůli mámě. ”
„A kvůli rodině,” dodá táta. „A kvůli rodině,” zopakuji. Sedne si ke stolu a já mu položím talíř před sebe.
Než se stihnu posadit, vytáhne telefon a začne psát zprávu. „Jitka píše, že ti poslala peníze na nákup,” řekne, aniž by vzhlédl. „Cože? ”
„Na nákup.
Říká, že ti poslala peníze, ať si koupíte něco dobrého. ”
Zastavím se. Jitka mi neposlala žádné peníze. Ale než stihnu cokoli říct, táta pokračuje.
„Já jí to rozmlouvám, ale ona si stojí za svým. Říká, že víš, jak je to s Adamem náročné. ”
„Tati, ona mi neposlala žádné peníze. ”
„Možná to poslala na účet, který už nepoužíváš.
”
„Používám stejný účet celý život. ”
Táta jen mávne rukou. „Tak se podívej do telefonu, já nevím. Já jsem jen řekl, že je hodná, že na nás myslí.
”
Na nás. Jako bychom byli v tom společně. Jako bych já byla ten rušivý element v jejich dokonalém životě. „Já si uvařím čaj,” řeknu a odstrčím židli.
Zavřu se v pokoji a zkontroluji si účet. Žádné peníze od Jitky. Samozřejmě že ne. Ale táta mi bude vyprávět, jak je hodná, že myslí na rodinu, a já budu tiše sedět a usmívat se, protože nemůžu dokázat, co vím.
Odpoledne se máma cítí dobře. Sedí v obývacím pokoji, přikrytá dekou, a listuje časopisem. Když vejdu do místnosti, zvedne hlavu a usměje se. Úsměv, který neznamená nic dobrého.
„Anežko, pojď si sednout. Musíme si promluvit. ”
Poslechnu. Usednu naproti ní a čekám.
„Jitka mi volala,” začne. „Říkala, že jsi na ni dneska byla nepříjemná. ”
„Já jsem s ní dneska vůbec nemluvila. ”
„No, právě o tom to je.
” Máma položí časopis na klín. „To, že se ti neozvala, neznamená, že na tebe nemyslí. Má teď svůj život, víš, Adamovo povýšení, svatba. ”
„Já vím, mami.
”
„A my ti jsme vděční, že tu jsi. ” Podívá se na mě pohledem, který znám. Ten, co se tváří vděčně, ale ve skutečnosti mě žádá, abych se chovala tiše a hodně. „Ale nemůžeme se neustále chovat, jako by ses obětovala.
Ty sis vybrala, že tu budeš. ”
„Vybrala? ”
„Nikdo tě nenutil. ”
Vstanu.
„Já jdu ven. ”
„Kam? ”
„Jen tak. Na procházku.
”
Neodpovídá. Jen si znovu vezme časopis a začne číst článek o tom, jak si vyzdobit obývák podle posledních trendů. Venku je dusno. Jdu pomalu ulicí a pozoruju domy.
Lidé se vracejí z práce, spěchají, žijí. Nevědí, jaké to je, být uvězněný ve vlastní rodině. Zavibruje mi telefon. Zpráva od Blanky.
„Hele, kdy se konečně vrátíš do práce? Už mi chybíš. Tady se dějí věci. ”
Zastavím se.
Práce. Jitka odjela do svého života před rokem, když máma poprvé přišla z nemocnice. Řekla, že tu zůstane týden, že pomůže. Druhý den jí Adam zavolal, že má nějakou firemní akci.
Třetí den odjela. Od té doby jsem tu byla já. A já už nechci být. Vrátím se domů a ve dveřích mě uvítá ticho.
Mášma spí, táta sedí v křesle a dívá se na televizi. Nezeptá se, kde jsem byla. Jen natáhne ruku a vezme si ovladač. „Tati?
”
„Hm? ”
„Potřebuju s tebou mluvit. ”
Ztlumí televizi. „O čem?
”
„O tom, že nemůžu žít navždycky tady. Potřebuju se vrátit do svého bytu, do práce. ”
„A co máma? ”
„Máma se má dobře.
Chodí, mluví, jí. ”
„Anežko, ty nevidíš, jak je nemocná. ”
„Já vidím, jak je nemocná. Proto jsem tu.
Ale já nemůžu být navždycky její sestra a tvoje dcera. Musím být taky sama sebou. ”
Táta se odvrátí. „Jsi nevděčná.
”
„Co? ”
„Řekl jsem, že jsi nevděčná. ” Odmlčí se. „Tvoje máma a já jsme pro tebe udělali všechno.
Tyhle stěny jsme postavili pro tebe. A ty chceš jen utéct. ”
„Já neutíkám. ”
„Takhle to vypadá.
”
Vstanu a jdu do pokoje. Otevřu notebook a podívám se na svoji tabulku. Všechno tam je. Každá hodina, každá služba, každý úkol.
Pomalu, jako bych se bála sama sebe, přidám nový řádek. Řádek 849. Rodinná povinnost. Noc bez spánku.
Čas 12 hodin. Cena 0 Kč. A pak, dřív než si to stihnu rozmyslet, otevřu složku s názvem Konečný výpočet. Najdu fotku.
Fotku šeku, který jsem dostala před rokem od banky, když jsem prodala část akcií, abych měla z čeho žít. Šek na 1 524 800 korun. Peníze, které jsem chtěla použít na zálohu na vlastní byt. Místo toho jsem je dala mámě.
Na léky, na rehabilitace, na všechno, co nebylo v pojišťovně. A ona mi za to dala pocit viny, že se nedokážu chovat jako Jitka, která se na všechno vykašlala a žije si svůj život. Složím šek a vložím ho zpět do obálky. Druhý den ráno je máma dobrá.
Sedí u stolu, pije kávu a usmívá se. To je ta máma, kterou mám ráda. Ta, která vypráví vtipy a směje se. „Anežko,” řekne, když jdu kolem.
„Sedni si ke mně. ”
Poslechnu. „Vím, že to poslední rok bylo těžké,” začne. „Vím, že jsem ti to neusnadnila.
Jitka má svůj život, my máme ten svůj. Ale víš, že tě mám ráda, ne? ”
„Já vím, mami. ”
„Nechci, aby sis myslela, že si toho nevážím.
” Odloží hrnek. „Myslela jsem, že bych ti chtěla něco dát. ”
Vytáhne z kapsy županu obálku. Položím ji na stůl.
„Co to je? ”
„Otevři to. ”
Otevřu. Uvnitř je šek.
Napsaný na moje jméno. 1 524 800 korun. „To je tvoje,” řekne máma. „Já jsem ti ho nikdy neproplatila.
”
Ztuhnu. „Cože? ”
„Vím o tom šeku. Našla jsem ho ve tvém pokoji, když jsi byla venku.
Bála jsem se, že ho chceš použít na sebe, že nás necháš napospas. ” Odvrátí pohled. „Vzala jsem si ho a schovala ho. Ale nikdy jsem ho neproplatila.
Neměla jsem na to právo. ”
„Mami…”
„Vezmi si ho. ” Zatlačí na obálku směrem ke mně. „Vezmi si ho a jdi.
Vrať se do práce. Žij si svůj život. My už se nějak zařídíme. ”
„Ale kdo se o tebe postará?
”
„Zvládneme to,” řekne táta ze dveří. Mám stojí v nich a dívá se na mě pohledem, kterému nerozumím. „Máme Jitku. ”
„Jitku?
”
„Jitka se k nám stěhuje,” řekne máma tiše. „Včera mi volala. Adam dostal práci tady. Chtějí být blíž rodině.
”
Zasměji se. Neuvědoměle. „Jitka se sem stěhuje? ”
„Chce ti pomoct.
”
„Chce mi pomoct? ” Zasměji se znovu, hlasitěji. „Chce mi pomoct? Mami, ona za celý rok neudělala nic.
Ani jednou. A teď, když ví, že je tu šek, že jsou tu peníze…”
„Žádný šek tady není,” řekne táta. „Cože? ”
„Ten šek, co ti dává, je nepoužitelný.
” Přistoupí k mámě a položí jí ruku na rameno. „Jitka si s tebou potřebuje promluvit. Ale nejdřív ti chceme něco říct. ”
Vstanu.
„Já nechci poslouchat. ”
„Anežko. ”
„Řekla jsem, že nechci. ” Vezmu si obálku a strčím si ji do kapsy.
„Jdu se sbalit. ”
Jdu do pokoje, ale ne pro oblečení. Otevřu notebook a podívám se na tabulku. Tisíc hodin.
Jedenáct měsíců. Sáhnu po telefonu a vytočím Jitčino číslo. „Ahoj, ségra,” zvedne to okamžitě. „Víš, já jsem ti chtěla psát, ale…”
„Jitko.
”
„Co se děje? Jsi v pořádku? ”
„Vím o tom šeku. ”
Ticho.
„Jakém šeku? ”
„Přestaň si hrát na hloupou. ” Sednu si na postel. „Vím, že víš o šeku.
Vím, že jsi o něm mámě řekla. Vím, že jsi jí poradila, aby mi ho dala, až budu chtít odejít. ”
„Anežko, to není pravda. ”
„Není?
” Zhluboka se nadechnu. „Tak proč mi voláš přesně teď? Proč se k nám stěhuješ přesně teď? ”
„Protože tě mám ráda.
”
„Ne. ” Zavrtím hlavou. „Ty mě nemáš ráda. Ty se bojíš, že jim nechám všechno na krku.
A víš co? Máš pravdu. Nechám jim to. Ale ne proto, že bych byla zlá.
Protože jsem už skoro rok jejich otrok a nikdo mi nepoděkoval. ”
Zavěsím. Podívám se na obálku v ruce. Šek.
Vlastně ho nikdy neproplatím. Je to jen kus papíru. Vstanu, otevřu skříň a vytáhnu pytle na odpadky. Začnu do nich házet oblečení.
Všechno, co jsem si sem přivezla, když jsem se sem před rokem nastěhovala. Netrvá mi to dlouho. Tři pytle. To je všechno, co mi z toho roku zbylo.
Skočím si pro tašku s notebookem a na chvíli se zastavím před dveřmi. Otočím se a podívám se na svůj dětský pokoj. Tapety s růžičkami. Police s knihami.
Krabice s věcmi, které jsem tu nechala, když jsem se odstěhovala. Pak se otočím a odejdu. Venku už stojí auto. Nasednu, nastartuji a vyjedu z příjezdové cesty.
Za sebou nechávám dům, který nikdy nebyl můj domov. Cestou mě zastaví na červenou a podívám se na telefon. Zpráva od Blanky. „Tak co?
Jdeš do toho? ”
Usměju se a začnu psát odpověď. „Jdu. ”
Ale než ji stihnu odeslat, přijde mi nová zpráva.
Od mámy. „Prosím, vrať se. Promluvíme si o tom. Táta i já víme, že jsme ti to měli říct dřív.
Jsi naše dcera. Nechceme o tebe přijít. Ale chceme, aby ses rozhodla sama. Ať se rozhodneš jakkoli, budeme to respektovat.
Milujeme tě. M. ”
Zírám na zprávu. Pak se podívám na další zprávu.
Od Jitky. „Nechápu, proč se chováš jako oběť. Někdo se o ně musí postarat. Jestli chceš utéct, tak utíkej.
Ale neříkej, že jsem ti to neřekla. ”
Neodpovím. Smažu Jitčinu zprávu a odložím telefon. Když se rozsvítí zelená, sešlápnu plyn a mířím na dálnici.
Mířím pryč. Mířím domů. Do svého bytu. Ke svému životu.
Sám. Tři měsíce poté sedím v kavárně a piju kávu. Před sebou notebook s tabulkou, kterou už nikdy neotevřu. Složku s důkazy jsem smazala.
Šek jsem roztrhala a vyhodila ho do koše. Jsem zpátky v práci. Začínám znovu. Je to těžší, než jsem si myslela, ale je to můj život.
Máma mi občas volá. Někdy mluvíme, někdy ne. Minulý týden mi řekla, že se s tátou přihlásili na domov pro seniory. „Nechceme ti být na obtíž,” řekla.
Neřekla jsem jí, že mi nikdy na obtíž nebyla. Jen ten pocit viny. Jitka se odstěhovala ještě dál. Adam dostal práci v zahraničí.
Občas mi přijde zpráva, ve které píše, jak je náročná, a já jí odpovídám jen nálepkou. Palcem nahoru. A já? Já jsem v pořádku.
Jsem v pořádku. Dopiju kávu, zavřu notebook a jdu domů. Venku svítí slunce a čeká na mě den, který patří jen mně.
Vlastně si myslím, že jsem konečně připravená se smát.