Lída stála u okna kuchyně, když uslyšela, jak se otevřely dveře. Ne o moc, jen na škvírku, jako to dělal poslední měsíc, aby ji nemusel pozdravit. Artem vešel, hodil klíče na věšák, kterých minul, takže dopadly na zem, ale nezvedl je. Prošel kolem dveří kuchyně bez jediného slova.
Lída se ani neotočila. Slyšela, jak vešel do ložnice, jak skřípla postel, jak zmlkl. Teprve pak se nadechla, vytáhla z kapsy zástěry ten nažloutlý list ze čtverečkovaného sešitu, se zahnutým rohem a inkoustovou skvrnou vpravo dole, a přečetla ho ještě jednou. Byl to úřední list.
Suchý, přesný, nemilosrdný. Stálo v něm, že se manželství Lidije Andrejevny a Artema Stěpanoviče rozvádí. Datum, číslo jednací, razítko soudu. Na konci věta, která dopadla na stůl jako poslední list z obálky: konec manželství je navržen z důvodu dlouhodobého nesouladu povah a vzájemného odcizení.
Lída si vzpomněla na den, kdy jí tenhle papír přinesl on sám, ještě za jiných okolností, když ho psal pro jejich sousedy na žádost, protože uměl líp než ostatní formulovat. A teď ho poslal jí. Složila list na čtyřikrát, schovala ho zpátky do obálky a obálku vrátila do příborníku, za hromádku starých pohlednic, kde ho před týdnem našla. Dnes ráno se rozhodla, že to nechá být.
Ale teď, když slyšela jeho kroky v ložnici, věděla, že to nechat nemůže. Artem byl muž, který kdysi uměl psát dopisy. Kdysi, když ještě nebyl manažerem stavebnin, když ještě neměl vlastní firmu, když ještě spal do rána a smál se u snídaně. Psal jí tenkrát ze služebek, kostrbatým písmem na list ze sešitu, ale psal.
Datum, částka, podpis. Lída to brala jako důkaz, že na ni myslí. Později přestal psát úplně. Později začal pracovat čtrnáct hodin denně, chodil domů špinavý, načichlý cementovým prachem, jedl za pochodu a padal do postele.
Lída mu ohřívala večeři, nechávala ji přikrytou na sporáku, ale on si ji stejně vzal do kuchyně, kde jedl vestoje a díval se do telefonu. Když najal první dva zaměstnance, řekla si, že to přejde. Když se přestěhovali do větších prostor, řekla si, že teď už bude mít míň práce. Když si přestal všímat, že ušila do ložnice nové závěsy, pochopila, že si nevěimne ani toho, kdyby odešla.
Když jí večer volal, že se zdrží, a ona mu řekla, ať si dá pozor, podrážděně odsekl, ať ho nekontroluje. Lída mlčela. Tak to nechala být. Pak začal jezdit na návštěvu její otec.
Genadij Stěpanovič, který bydlel o tři zastávky dál, ale on za ním jezdil častěji než kdysi. Ne za Lídou. Za Artemem. Seděli spolu v kuchyni u vodky, mluvili o podnikání, o úvěrech, o lidech, kteří neumějí pracovat.
Lída jim nosila jídlo, dolévala sklenky, vynášela talíře. Táta jí jednou řekl: „Nediv se mu, Líduš. On tě má rád. Jenom neumí mluvit.
“ Lída se usmála a řekla, že to ví. Ale večer, když Artem usnul, ležela vedle něj a dívala se do stropu a říkala si, že láska, která se neumí projevit, je jako rostlina, která se nezalévá. Jednou odpoledne, když šla do galanterie pro nitě, narazila u eskalátoru na sousedku Tamaru Ivanovnu. Starší ženu z bytu naproti, která věděla všechno.
Tamara ji pozdravila o něco déle než obvykle, podržela jí ruku, podívala se jí do očí. A pak řekla: „Lído, ty jsi hodná, že to tak dlouho vydržíš. Já bych mu teda odpustila. “ Lída se zeptala, co by mu odpouštěla.
Tamara se zarazila, ale už bylo pozdě. Řekla to. Lída šla domů a seděla na kraji postele dlouho do noci. Nedělala nic.
Jen seděla a dívala se na zeď. Druhý den vytáhla z příborníku obálku s rozvodovým listem a přečetla si ho znovu. Byl podepsaný. Bylo to hotové.
Nezbývalo než čekat, až jí to řekne. Neřekl. Už dva týdny mluvil jen o práci, o zakázkách, o zaměstnancích. Lída vařila, uklízela, prala, žehlila košile, které si bral do práce.
Jednoho večera mu uvařila jeho oblíbené maso, které nechala od rána naložené s česnekem a bylinkami. Pekla ho celé odpoledne, aby bylo měkké, až přijde. Přišel pozdě, ani se neomluvil, posadil se ke stolu, odsunul mísu s okurkami a zabořil se do telefonu. Lída podala jídlo, nalila víno, posadila se na své místo u průchodu do kuchyně.
Artem jedl a díval se do mobilu. Když dojedl, hodil talíř do dřezu, až to zazvonilo, a odešel do ložnice. Lída zůstala sedět. Pak vstala, sesbírala ubrousky, dala talíře do dřezu, přikryla salát fólií.
A najednou věděla, že to neudrží. Vyšla za ním. Stál u okna v ložnici, zády k ní, ruce v kapsách. Řekla tiše: „Arteme.
“ Neotočil se. Řekla: „Dostal jsem dopis od soudu. “ Zmlkl. Otočil se až po dlouhé chvíli.
Měl obličej šedý, oči unavené. Řekl: „Takže víš. “ Řekla: „Vím. “ Stál, díval se na ni a mlčel.
Pak si sedl na postel, sklonil hlavu. „Já jsem nevěděl, jak ti to mám říct. “ Lída se opřela o futra. „Nemusel ses bát.
Já už to dávno vím. “ Zvedl hlavu. „A co chceš dělat? “ Lída se podívala na něj a řekla: „Já už jsem si sbalila tašku.
“
Neřekl nic. Jen se znovu podíval do země. Lída se otočila, prošla do kuchyně, vytáhla z příborníku obálku a položila ji před něj na stůl. „To je tvoje.
Já svoje rozhodnutí znám. “ Artem se podíval na obálku, ale nevzal si ji. „A kam půjdeš? “ zeptal se.
„K tetě. “ „K tetě? V té staré garsonce? “ „Je to byt.
Má dvě místnosti. “ „A co tady? Co naše věci? “ Lída se usmála, ale nebyl v tom smích.
„Co s nimi, Arteme? Ty jsi je už dávno neviděl. “ Vstal, udělal krok k ní, ale zastavil se. Natáhl ruku, ale nesáhl si na ni.
Jen stál s rukou ve vzduchu, jako by nevěděl, co s ní má udělat. Pak ruku spustil. „Lído, já nechci rozvod. “ Řekla tiše: „To jsi měl říct před měsícem, když jsi to podepisoval.
“ „Já jsem to nepodepisoval. Já jsem to podal. “ Lída ztuhla. „Cože?
“ „Já jsem to podal. Před třemi měsíci. Byl jsem naštvaný, řekl jsem si, že to ukončím. Ale teď…“ Lída zavřela oči.
Když je otevřela, měla oči suché. „To je ještě horší, Arteme. Když jsi to nechal na mně, abych to řekla, tak to bylo zbabělé. Ale když jsi to podal sám, bez jediné řeči, bez jedné otázky…“ „Já jsem se bál, že odejdeš!
“ vykřikl. „Takže jsi zařídil, abych odešla já? To je tvoje logika? “ Zmlkl.
Sedl si zpátky na postel, zabořil hlavu do dlaní. „Co mám dělat, Lído? “ Lída stála ve dveřích a dívala se na něj. Na muže, kterého si vzala.
Na muže, který jí psal dopisy ze služebek. Na muže, který teď seděl s hlavou v dlaních a vypadal o deset let starší. Řekla: „Už je pozdě, Arteme. Já jsem čekala moc dlouho.
A tys mi nikdy neřekl, že mě máš rád. “ Zvedl hlavu. „Já tě mám rád! Ty víš, že tě mám rád!
“ „Já vím, že jsi to nikdy neřekl. “ „Vždyť to víš! “ „Ne, já to nevím! Já jenom vím, že chodíš domů, jíš, spíš, mlčíš.
Ale já nevím, co si myslíš, co cítíš, jestli ti na mně záleží, nebo jsem jenom kus nábytku, který ti vaří večeři! “ Artem vstal. Chtěl něco říct, ale Lída ho zastavila pohybem ruky. „Ne.
Já už nechci poslouchat další sliby. Já chci vidět činy. A já jsem viděla jenom to, že jsi podal žádost o rozvod. “ Otočila se a šla do kuchyně.
Za sebou slyšela jeho kroky. „Lído, prosím tě. “ „Nech mě, Arteme. Nech mě.
“ Natáhla si přes župan svetr, vzala tašku, kterou měla připravenou v předsíni. Artem za ní přišel. „Kam jdeš? “ „K tetě.
Říkala jsem ti to. “ „Tak počkej, aspoň se napijeme čaje. Neodcházej takhle. “ Lída se zastavila, ruku na klice.
Otočila se. „A co se změní, když zůstanu o hodinu déle? Budeš mě prosit? Řekneš mi, že mě máš rád?
Ty mi to neřekneš. Ty budeš mlčet, dívat se do telefonu a čekat, až odejdu do postele, abys nemusel mluvit. “ Mlčel. Stál uprostřed předsíně, ruce podél těla.
„Tak vidíš,“ řekla. Otevřela dveře. Venku byl studený večer. Šla rychle, skoro běžela, až za rohem se zastavila a opřela se o zeď.
Byla sama. Teta Oa bydlela ve čtvrtém patře starého domu s okny do tichého dvora. Když Lída zazvonila, teta otevřela, podívala se jí do tváře, na tašku přes rameno, a neřekla nic. Jen ustoupila stranou, vzala jí tašku a řekla: „Zuj se, konvice je horká.
“ Lída se zula, pověsila bundu a prošla do kuchyně. Seděly tam až do půlnoci. Teta se neptala. Jen jí nalévala čaj, přisunula talíř s chlebem, přikývla, když Lída řekla: „Podal žádost, teto.
Sám. “ „Já vím,“ řekla teta. „Já jsem to věděla. “ „A tys mi to neřekla?
“ „A pomohlo by ti to? “ Lída se podívala do hrníčku. „Nevím. “ „No,“ řekla teta, „aspoň jsi to věděla.
Já jsem jen čekala, kdy na to přijdeš. “ „Ty jsi věděla o Tamary? “ „O jaké Tamary? “ Lída jí to řekla.
O té u eskalátoru, o tom, že jí Tamara řekla, že by mu odpustila. Teta se zasmála, ale nebylo to veselé. „Líduš, Tamara je hloupá drbna, která neví, kde jí hlava stojí. Ale to, že ti řekla něco o nějaké ženské…“ „Takže je to pravda?
“ „Já nevím, co je pravda. Já vím jen to, co slyším. A slyším, že Artem chodí pozdě domů, že je unavený, že nemá čas. Ale neslyším, že by s někým měl poměr.
A ty taky ne. “ „Řekla, že by mu odpustila. “ „Protože je to hloupá drbna, která si neumí nechat poradit. Lído, tys mu nikdy nedala důvod žárlit.
Ale tys mu taky nikdy neřekla, co chceš ty. “ Lída se podívala na tetu. „Já jsem mu to říkala. Jenom on neposlouchal.
“ „Možná. Ale tys přestala mluvit taky. “ Lída mlčela. Teta dopila čaj, vstala, vytáhla ze skříně přikrývku, polštář a čisté povlečení.
„Pojď, ustelu ti. V dětském pokoji. Už tam dávno nikdo nebydlí. “ Lída šla za ní, rozestlala si postel, podívala se na sebe do zrcadla.
Vypadala stará. Vytáhla z tašky ručník, pověsila ho na háček za dveřmi. Lehla si do tmy a dívala se do stropu. V hlavě se jí mísily obrazy: Artem u okna, Artem s hlavou v dlaních, Artem, který říká, že nechce rozvod.
Ale taky Artem, který podal žádost, aniž by jí to řekl. Který s ní mluvil naposledy před týdnem, a to jenom proto, aby se zeptal, kde je čistá košile. Ráno se probudila do cizího pokoje, chvíli nechápala, kde je. Pak si vzpomněla.
Z kuchyně voněla káva. Teta seděla u stolu, oblečená, s kabelkou na klíně. „Dobře, že jsi vstala. Jdu za Artemem.
“ „Cože? “ „Jdu za ním. Chci s ním mluvit. “ „Ne, teto, nechoď tam.
Já ti zakazuji. “ „Ty mi nemůžeš zakázat, abych si šla popovídat se svým synovcem. “ „Ty mu chceš něco říct? “ „Chci se ho zeptat, co to provedl.
“ „To už jsem se ptala já. “ „A on ti odpověděl? “ Lída mlčela. Teta vstala, vzala si kabát, přehodila šálu přes ramena.
„Tak vidíš. Já se zeptám znova. A tentokrát počkám na odpověď. “ Lída chtěla protestovat, ale teta už byla ve dveřích.
„Uvař si kávu. Přijdu odpoledne. “ Lída zůstala sedět u kuchyně, poslouchala, jak teta práskla dveřmi. Pak vstala, nalila si kávu, otevřela okno do dvora.
Venku bylo šedivo. Rezavý pes na dvoře přestal běhat po kalužích a lehl si do sluneční skvrny, která se prodrala mezi mraky. Lída se dívala na něj a myslela na to, co řekla teta. Že mu nikdy neřekla, co chce.
Ale to nebyla pravda. Říkala mu to tisíckrát. Jenom on to nechtěl slyšet. Teta se vrátila až po poledni.
Sundala si kabát, pověsila ho, sedla si ke stolu. Lída jí podala hrnek. Teta se napila, pak řekla: „Byl doma. Seděl u stolu s hromadou papírů.
Vypadal hůř než ty. “ „To je možné. “ „Zeptala jsem se ho, co to provedl. Řekl, že neví.
Tak jsem se ho zeptala, proč to udělal. Řekl, že se bál. “ „Čeho se bál? “ „Toho, že mu utečeš.
Že už ho nemiluješ. Že jsi s ním jen ze zvyku. “ Lída se zasmála. „To je nesmysl.
“ „To mu řekni. Říká, že jsi pořád zticha, že si ho nevšímáš, že když přijde domů, ty vaříš, uklízíš, ale nemluvíš s ním. “ „A on? On mluví se mnou?
On si všímá, že existuju? On si všiml, že jsem si koupila nové šaty? On si všiml, že jsem si ostříhala vlasy? “ Teta se podívala na ni.
„Ty jsi ostříhaná? “ Lída se chytila za konečky vlasů. „Před týdnem. “ „No, já jsem si toho taky nevšimla,“ řekla teta.
„Ale to je jedno. “ Lída se posadila. „On říká, že si nevšímám. Ale on je pořád v práci, pořád mluví o podnikání, o zakázkách, o tom, jak se mu nedaří.
Já jsem mu chtěla říct, že čekáme miminko. “ Teta ztuhla. „Cože? “ „Nic.
Už nic. Já jsem mu to chtěla říct ten večer, kdy podal tu žádost. Ale on přišel domů, snědl, hodil talíř do dřezu a šel spát. A já si řekla, že to neudělám.
“ „Lído…“ „Takže jsem to neřekla. A teď už je pozdě. “ Teta chvíli mlčela. Pak se zeptala: „A víš to jistě?
“ „Co? “ „To miminko. “ Lída položila dlaň na břicho. „Je to tři měsíce.
Takže to jisté je. “ Teta se na ni dlouze dívala. Pak vstala, obešla stůl a objala ji. „A on o tom neví?
“ „Ne. A už to ani není důležité. “ „Jak to není důležité? Lído, to je jeho dítě.
“ „Je to moje dítě. Já ho počkala já, porodím ho já, takže je moje. A on se postaral o to, aby o tom nemusel vědět. “ Teta si sedla zpátky.
„Takže to necháš být? “ „Nechám. Co mám dělat? Říct mu to teď?
„Promiň, Arteme, já jsem ti to chtěla říct, ale tys byl zrovna ve dřezu? “ „A proč ne? “ Lída se zasmála, ale v tom smíchu nebyla radost. „Protože by si myslel, že ho chci zmanipulovat.
Že ho chci přinutit, aby zůstal. “ „A nechtěla? “ „Ne. Já ho chci zpátky.
Ale ne proto, že mám břicho. Ale proto, že mě má rád. A jestli mě nemá rád, tak ať jde. Já to zvládnu sama.
“ Teta na ni dlouze hleděla. Pak řekla: „Ty jsi vždycky byla tvrdohlavá. “ „To jsem se měla kde naučit. “ „To jsi teda měla,“ řekla teta a vstala, aby dolila konvici.
„A co budeš dělat teď? “ „Nevím. Najdu si práci. Budu bydlet tady, dokud mě nevyhodíš.
“ „Nikdo tě nevyhazuje. Byt je malý, ale pro začátek to stačí. Až se miminko narodí, tak se uvidí. “ Lída se podívala na ni.
„Ty mi budeš pomáhat? “ „Já jsem tvoje teta. Co jiného bych dělala. Ale něco ti řeknu, Lído.
“ „Povídej. “ „Ten tvůj Artem. On není zlý. On je jenom blbý, jako všichni chlapi.
Ale to neznamená, že tě nemá rád. “ „Já to neříkám, že nemá. “ „Tak mu to řekni. Ne tady.
Až se uklidníš. Až to nebude bolet. “ Lída se podívala z okna. „Já nevím, teto.
Já už nechci bojovat. “ „To je škoda. Protože on jo. “ „Odkud to víš?
“ „Protože když jsem tam přišla, seděl u stolu a držel v ruce tvůj ručník. Ten béžový, co máš v kuchyni. Skládal ho a skládal a pořád dokola. A měl oči červené, jako by plakal.
“ Lída se odvrátila. „To nic neznamená. “ „Znamená to, že mu chybíš. Ale to je tvoje věc.
“ Teta dopila čaj, vstala a šla do kuchyně. Lída zůstala sedět u stolu a dívala se na kávu. V hlavě se jí mísily obrazy. Artem, jak skládá její ručník.
Artem, jak pláče. Ale taky Artem, který podal žádost o rozvod, aniž by jí to řekl. A ona mu to neřekla o miminku. Byli si tak blízko a tak daleko zároveň.
Uplynuly tři dny. Lída bydlela u tety, vařila jí, uklízela, chodila na procházky. Každé ráno vstala, umyla se, oblékla, podívala se do zrcadla. Břicho ještě nebylo vidět, ale věděla, že tam je.
Každý večer si sáhla na břicho a povídala si s ním. „To nic, maličký, my to zvládneme. My jsme silné. “ Jenomže to nešlo.
V noci ležela v cizí posteli, v cizím pokoji a nemohla spát. Poslouchala, jak teta chrápe za zdí, a myslela na to, že už nikdy neuvidí svou kuchyni. Že už nikdy neuvidí, jak Artem spí. Že už nikdy nepřijde z práce, aby ho uviděla sedět u stolu a číst noviny.
Ve čtvrtek odpoledne se ozval zvonek. Teta šla otevřít. Lída slyšela hlasy. Pak teta přišla do pokoje.
„Je tu pro tebe. “ „Kdo? “ „Pojď se podívat. “ Lída šla do předsíně.
Ve dveřích stál Artem. Měl oči zapadlé, tváře propadlé, košili zmačkanou, jako by v ní spal. V ruce svíral obálku. „Ahoj,“ řekl.
„Ahoj. “ Stáli proti sobě. Teta zmizela v kuchyni, práskla dveřmi, aby jim dala najevo, že je neposlouchá. „Co chceš?
“ zeptala se Lída. „Chci ti vrátit tohle. “ Podal jí obálku. Lída ji vzala.
Byl to rozvodový list. „Ty mi to vracíš? “ „Přečti si to. “ Otevřela ji.
Uvnitř nebyl žádný list. Místo toho tam byl ten starý, ten co jí kdysi psal ze služebky. Kostrbatým písmem, s datem, částkou a podpisem. Pod tím bylo připsáno čerstvým inkoustem: „Lído, já jsem nikdy nepřestal.
Prosím, vrať se. A když ne kvůli mně, tak aspoň kvůli tomu, že tady bez tebe umírám. “ Lída se podívala na něj. Artem stál, ruce v kapsách, ramena svěšená.
„Já jsem ten rozvod nepodepsal,“ řekl. „Já jsem to stáhl. Dnes ráno jsem byl na soudě a stáhl jsem to. “ „Ty jsi to stáhl?
“ „Já jsem to podal, protože jsem byl blb. Ale tys měla pravdu. Já jsem ti nikdy neřekl, co cítím. Já jsem si myslel, že to víš.
Že je to jasné. Ale ono to jasné není. Já ti to mám říkat pořád dokola? Já tě mám rád, Lído.
Já jsem tě měl rád od začátku a budu tě mít rád do konce. A já nevím, co mám dělat, abys mi věřila. “ Lída držela ten list v ruce. Ten starý, se špatným pravopisem, s inkoustovou skvrnou.
Před deseti lety jí ho dal v kině. A teď jí ho dal znova. „A co ta ženská? “ zeptala se.
„Jaká ženská? “ „Ta, o které mluví celý dům. “ Artem se zamračil. „Jaká ženská?
Já žádnou neznám. “ „Tamara Ivanovna říkala, že jsi mě podváděl. “ Artem otevřel pusu. Pak se zasmál.
Nebyl to veselý smích. „Tamara Ivanovna. Ta, co vidí za každým rohem cizí chlapa. Ta, co ti řekla, že jsem spal s polovinou činžáku?
“ „Takže je to pravda? “ „Není! To je pitomá drbna, která nemá co dělat! Já jsem se s nikým nevidal.
Já jsem dělal jenom to, že jsem pracoval, abys ty nemusela chodit do té zatracené galanterie! “ Lída ztichla. „Cože? “ „Já jsem ti chtěl koupit byt.
Větší. Abychom měli děti. Já jsem šetřil, dělal jsem přesčasy, dělal jsem, co jsem mohl, ale tys to neviděla. Ty jsi viděla jenom to, že chodím pozdě domů.
A já jsem ti neuměl říct, že to dělám kvůli nám. “ Lída se opřela o zeď. „Ty jsi šetřil na byt? “ „No.
A tys mezitím odešla. “ Stála proti němu, držela ten starý list a najednou jí všechno docházelo. To, proč mlčel. Proč byl unavený.
Proč nechtěl mluvit o práci. On se styděl, že se mu ještě nedaří. On si myslel, že když jí to řekne, bude vypadat jako smolař. A ona mu mezitím vyčítala, že je málo doma.
„Arteme,“ řekla. „Co? “ „Já jsem ti chtěla něco říct. “ „Co?
“ „Já jsem tě chtěla něco poprosit. “ „O co jde? “ Lída se nadechla. A pak řekla: „Já jsem tě chtěla poprosit, aby sis sedl.
Protože ti chci něco říct a nechci, abys u toho stál. “ Artem se posadil na kraj gauče, který stál v předsedni. Lída si k němu přisedla. Vytáhla z kapsy svůj poslední dopis.
Ten, co mu ho nikdy nedala. „Tady. Přečti si to. “ Artem to vzal, rozložil si to na kolenou, začal číst.
Po chvíli se zastavil. „To je…“ „Čti dál. “ Četl. Když dočetl, podíval se na ni.
„Ty jsi těhotná? “ „To je mi třináct týdnů. “ Artem polkl. „A já jsem o tom nevěděl.
“ „Já jsem ti to chtěla říct. Ale tys mi nikdy nedal příležitost. Ty jsi pořád mluvil jenom o práci. “ „Lído, já…“ „Ne, počkej.
Já jsem ti to neřekla, protože jsem si myslela, že nechceš děti. “ „Cože? Já chci děti! Já chci, abysme měli tři děti, byt, psa…“ „Tak proč jsi nikdy nechtěl mluvit o tom, že bysme si pořídili miminko?
“ Artem se podíval do země. „Já jsem se bál, že na to nemám. Že nejsem dost dobrej. Že mi utečeš, až zjistíš, jakej jsem.
“ „A jakej jsi? “ „Já nevím. Já jsem myslel, že potřebuješ někoho, kdo bude mít všechno hotové, a já jsem měl jenom dluhy a sny. “ Lída se zasmála.
Nebyl to výsměch. Byl to smích úlevy. „Ty jsi blázen, Arteme. “ „Já vím.
“ „Já jsem si vzala blázna. “ „To víš, že jo. “ Objal ji. Seděli takhle chvíli, v předsedni u tety, která poslouchala za dveřmi a usmívala se.
Pak se Lída odtáhla a podívala se mu do očí. „A co ten rozvod? “ „Žádný rozvod není. Já jsem to stáhl.
Ty jsi pořád moje žena. “ „A co ta Tamara? “ „Tu pošleme k šípku. “ „A co ten byt?
“ „Ten byt? Já jsem na něj ještě nenašetřil. “ „Tak to nevadí. My si počkáme.
Hlavně, že jsme spolu. “ Artem přikývl a pohladil ji po tváři. „Já tě mám rád, Lído. “ „Já vím.
Já už to vím. “ „A já ti to budu říkat častěji. Slibuju. “ „To bude dobré,“ řekla a usmála se.
Z kuchyně se ozvalo zakašlání. Teta vyšla s hrncem v ruce. „Tak vy dva, jestli už jste to probrali, tak pojďte jíst. Polévka vychladne.
“ Lída se zasmála a vstala. Artem jí podal ruku. Vstala, chytila se jí a nechala se vytáhnout. Cestou do kuchyně se zastavila.
„Arteme? “ „No. “ „Já jsem ti ještě něco chtěla říct. “ „Co?
“ „To, že jsi blázen, jsem myslela vážně. “ „To vím. “ „A že tě mám ráda. To taky.
“ „To jsem si myslel. “ Zasmála se a vešli do kuchyně, kde teta už rozlévala polévku. Venku se vyjasnilo. Rezavý pes na dvoře vstal, protáhl se a zalezl zpátky do boudy.
V bytě ve čtvrtém patře to vonělo čerstvým chlebem a všichni se smáli.