Ina vešla na policejní oddělení s jediným cílem – vyzvednout si potvrzení o bezúhonnosti do nové práce. Přijela v půl druhé, myslela si, že vejde, vyzvedne si papír a stihne se vrátit dřív, než jí skončí polední přestávka. Pracovala jako účetní v malé stavební firmě a personalistka jí dala jasný pokyn, že bez toho potvrzení ji oficiálně nenastoupí. Věděla, kde má jít, našla správnou kancelář, řekla své příjmení, ukázala pas, podepsala se do knihy a dostala list s razítkem.
Papír složila do tašky a zamířila k východu. U východu stál stojan s nástěnkou, na které byly připevněny fotografie hledaných osob. Nezastavila se kvůli tomu, že by se chtěla dívat. Zastavila se, protože u stojanu stála starší žena ve světlém plášti, která si pozorně prohlížela každý list a pohybovala rty, jako by četla nahlas.
Ina přejela pohledem po tvářích a už se chystala jít dál, když jí jeden z letáků nedal spát. Nebyl to konkrétní detail, ale celkový pocit, jako by toho člověka vídala každý den. Sevřela ucho tašky a naklonila se blíž, aby si přečetla text pod fotografií. Muž na snímku měl krátké tmavé vlasy, ostře řezané rysy, mírně vystouplé lícní kosti a oči, které se dívaly přímo do objektivu s výrazem, který Ina znala až příliš dobře.
Pod fotografií stálo jméno, rok narození, rok zmizení. Olek. Text oznámení mluvil o tom, že je pohřešovaný, že se po něm pátrá. Ina si text přečetla ještě jednou a ustoupila o krok.
Za sklem, v kanceláři, seděl mladý muž v uniformě a něco si zapisoval do knihy. Její první myšlenka byla odejít, sednout do auta, jet domů k těstovinám, k Olegovi, k obyčejnému večeru. Ale nohy ji poslechly a ona zůstala stát, zatímco jí hlavou běžely obrazy z domova, kde na ni čeká muž, se kterým žije poslední roky. Vstoupila do kanceláře a počkala, až si jí úředník všimne.
Podala mu leták, který sundala z nástěnky. Zeptala se, o koho jde, kdo ten muž je. Úředník se podíval na papír, pak na ni a řekl, že jde o pohřešovanou osobu, že případ je starý několik let, že se po muži jménem Olek pátrá, protože zmizel beze stopy. Ina se zeptala, co se s ním stalo.
Úředník pokrčil rameny, že to neví, že to je starý případ, že se pátrání odložilo. Zeptala se, kdy se pohřešování nahlásilo. Úředník se podíval do počítače a řekl datum. Ina si vzpomněla, že přesně v té době Olek odjížděl na služební cestu, z které se vrátil o týden dřív, než měl.
Odešla z oddělení, sedla si do auta, položila ruce na volant a několik minut jen seděla a dívala se před sebe. Potom nastartovala a jela domů. V kuchyni už voněly těstoviny s rajčatovou omáčkou. Olek stál u sporáku a míchal vařečkou v hrnci.
Kývl na ni, zeptal se, jak to šlo. Řekla, že dobře, že potvrzení má. Posadili se ke stolu. Olek vyprávěl o sousedovi, který zase vrtal do zdi v nevhodnou dobu, a o kocourovi, který si zvykl na rohožce u jejich dveří, i když bydlel o dvě patra výš.
Ina přikyvovala, ale jídlo jí chladlo na talíři. Vidličkou dloubala do jednoho a téhož kousku rajčete a nemohla se přinutit ho spolknout. Po večeři Olek uklidil talíře do dřezu, pustil vodu a začal mýt nádobí. Inna seděla u stolu, dívala se na jeho záda a v hlavě jí stále dokola běžel text z letáku.
Vytáhla z tašky papír, který dostala na policii, a položila ho na stůl. Olek zavřel vodu, utřel si ruce do utěrky a otočil se. Uviděl list na stole. Chvíli na něj jen koukal.
Potom si utřel ruce ještě jednou, přistoupil blíž a vzal papír do rukou. Přečetl si text pod fotografií, přečetl ho znovu, zvedl oči k Ině. Ina mu neviděla do tváře, protože stál proti světlu. Opřel se o opěradlo židle a několik vteřin mlčel, díval se do stropu.
Pak řekl, že ten muž na fotografii je jeho bratr, dvojče. Že se jmenuje Olek taky, že měli stejné jméno, že se rodiče rozhodli, že je tak pojmenují, aby je bylo těžké rozeznat. Že před lety jeho bratr zmizel, že po něm pátrali, ale že se ho nikdy nenašlo. Ina se zeptala, pro jim to neřekl.
Olek pokrčil rameny, že to neuměl, že je to těžké, že se za to stydí. Řekl, že jeho bratr byl nemocný, že měl problémy s hlavou, že jednou odešel z domu a už se nevrátil. Že roky doufal, že se najde, že je naživu, ale že se to nikdy nestalo. Ina se zeptala, jestli to je opravdu všechno, co jí chce říct.
Olek přikývl, složil papír napůl a schoval si ho do kapsy. Odešel do pokoje a zavřel dveře. Ina slyšela, jak chodí z rohu do rohu, tři kroky na jednu stranu, tři na druhou. Ráno vstal Olek jako první.
Ina slyšela, jak se pohybuje v koupelně, jak pouští vodu, jak chodí po bytě. Když přišla do kuchyně, seděl u stolu s šálkem čaje, před sebou měl prázdný talíř. Na stole ležel včerejší leták, zmačkaný a uhlazený dlaní. Olek se na ni podíval a řekl, že potřebuje říct pravdu.
Že ten muž na fotografii není jeho bratr. Že je to on sám. Že se jmenuje Olek, ale že to není jeho skutečné jméno. Ina se posadila naproti němu a mlčela.
Olek si povzdechl a začal vyprávět. Řekl, že se tak narodil, že ho matka odložila, že ho zapsali jako odloženého od neznámé matky a předali do kojeneckého ústavu. Že ho adoptovali a dali mu nové jméno, nové příjmení, nový život. Že se o tom dozvěděl náhodou, když hledal něco v dokumentech, že se pak několikrát obracel na nemocnici, do archivů, ale všude narážel na zeď.
Že jednou za ním přišla žena, která tvrdila, že je jeho teta, že ví, co se stalo. Že to všechno zosnovala jistá Nina Sergejevna, která vzala rodné sestře dítě, aby získala dědictví. Že podplatila sestru, oklamala lékaře, přesvědčila všechny, že kojenec zemřel. Že dítě odvezli do ústavu a že se o něm nikdo nikdy nedozvěděl pravdu.
Ina poslouchala a nevěřila vlastním uším. Zeptala se, pro jí to neřekl dřív. Olek řekl, že se bál, že ho odmítne, že ho nepochopí, že si myslel, že když to řekne, ztratí ji. Že je zvyklý nosit všechno uvnitř, že se nikdy nikomu nesvěřil, ani jí.
Ina se ho zeptala na tu ženu, na tu Ninu Sergejevnu, jestli ještě žije. Olek přikývl, že žije, že je stará, že bydlí v panelovém domě na okraji města. Ina řekla, že tam potřebuje jet. Olek se podíval na ni a řekl, že ne, že to nemá smysl, že to nic nezmění.
Ale Ina trvala na svém. Vstala od stolu a řekla, že tam pojedou, a že pokud ne, pojede sama. Cesta autem probíhala v tichosti. Olek řídil, díval se před sebe, Ina koukala z okna na šedé panelové domy, které se střídaly s prázdnými parcelami.
Zastavili před pětipatrovým domem s omšelou fasádou. Olek vypnul motor a chvíli seděli. Potom vystoupili a beze slova došli ke vchodu. Zazvonili na zvonek u dveří, na kterých byla připevněna malá mosazná tabulka se jménem.
Dveře otevřela drobná žena se šedými vlasy staženými do uzlu, v domácím županu přes noční košili. Podívala se na ně a zeptala se, kdo to je. Olek řekl, že přišli za Valentýnou Sergejevnou. Žena se na něj chvíli dívala, potom se otočila a řekla, ať jdou dál.
Byli v malé předsíni, která voněla starým nábytkem a prachem. Valentýna Sergejevna je odvedla do pokoje, kde bylo všechno zařízené starobylým nábytkem, těžkými závěsy a kobercem na zdi. Na stolku u okna stála řada fotek v rámečcích. Ina se podívala na jednu z nich.
Byl na ní mladý muž a žena, kteří stáli u vchodu do domu a tiskli k sobě kudrnatého chlapečka. Olek si sedl na kraj židle a díval se do vlastních rysů, jako by se v nich pokoušel uvidět někoho jiného. Valentýna Sergejevna se posadila naproti nim a dlouho mlčela. Potom se zeptala, proč přišli.
Olek vytáhl z kapsy zmačkaný leták a položil ho před ni. Řekl, že ví, kdo je, a že ví, co se stalo. Že ví o Nině Sergejevně, o tom, jak vzala dítě sestře, aby získala dědictví. Valentýna Sergejevna se podívala na leták, potom na Olekа, a v jejích očích se objevilo něco, co Ina nedokázala pojmenovat.
Zeptala se ho, jak se to dozvěděl. Olek řekl, že na to přišel sám, že hledal pravdu, že se dozvěděl o ženě, která o něm věděla všechno. Valentýna Sergejevna dlouho mlčela, potom vstala, došla k psacímu stolu, otevřela zásuvku a vytáhla starou obálku. Položila ji před Olekа.
Řekla, že to je dopis, který jí před lety poslala jeho matka. Že v něm píše o tom, co se stalo, o tom, jak jí dítě vzali, o tom, jak se o něj bála, o tom, jak doufala, že se s ním jednou setká. Že matka zemřela před deseti lety, ale že si ten dopis schovala, protože to bylo jediné, co jí z ní zbylo. Olek vzal obálku do rukou, ale neotevřel ji.
Jen ji držel a díval se na ni. Valentýna Sergejevna se na něj dívala a řekla, že ho nikdy nepřestala milovat, že ho dala proto, že neměla na výběr, že byla mladá a sama, že ji donutili. Ina se zeptala, kdo ji donutil. Valentýna Sergejevna se podívala na ni a řekla, že Nina Sergejevna.
Že to byla její starší sestra. Že když se Valentýna dozvěděla, že čeká dítě, byla vyděšená, že nevěděla, co má dělat. Že jí Nina poradila, aby dítě dala, že to zařídí, že se o všechno postará. Že jí slíbila, že jí pomůže, že jí najde bydlení, že se postará o to, aby se o dítě nikdo nedozvěděl.
A Valentýna jí uvěřila. Dala jí dítě a Nina ho odvezla. Ale místo aby ho dala do ústavu, jak slíbila, zapsala ho jako odloženého, podplatila sestru, oklamala lékaře a přesvědčila všechny, že kojenec zemřel. A Valentýna jí uvěřila, protože neviděla důvod jí nevěřit.
Olek poslouchal a neříkal nic. Jen svíral obálku v ruce. Potom se zeptal, kde je ta žena teď. Valentýna Sergejevna řekla, že Nina zemřela před pěti lety.
Že umírala dlouho a bolestivě a že na smrtelné posteli se jí přiznala k tomu, co udělala. Že jí řekla, že dítě žije, že ho dala do ústavu, že ho adoptovali, že má nové jméno a novou rodinu. Ale že už bylo pozdě, že to nemohla nijak změnit. Valentýna Sergejevna řekla, že se ho pokoušela najít, že chodila do ústavu, ale že jí řekli, že se o dětech z ústavu nesmí mluvit, že je to chráněné.
Že se několikrát vracela k dopisu, který jí poslala sestra, a plakala. Že se bála, že se o tom nikdy nedozví, že si to odnese do hrobu. Olek vstal, pořád s obálkou v ruce. Zeptal se, jestli je to všechno.
Valentýna Sergejevna přikývla a řekla, že ano, že už toho bylo řečeno dost. Olek se otočil a šel ke dveřím. Ina se podívala na Valentýnu Sergejevnu, která seděla na kraji křesla s rukama sepjatýma v klíně, na nichž vystupovaly žíly a na prsteníčku se jí zaryval snubní prsten do prstu. Ina chtěla něco říct, ale nenapadlo ji nic, co by tu ženu mohlo utěšit.
Vstala a šla za Olekem. Když procházela předsíní, uviděla na stěně další fotografii. Byl na ní malý chlapec, kojenec zabalený do plenky, s maličkou pěstí vystrčenou z látky. Věděla, že je to on, ještě dřív, než jí to došlo.
Venku Olek zastavil u auta a díval se do dálky. Potom si sedl do auta a zacvakal dveřmi. Ina si sedla vedle něj. Chvíli seděli mlčky.
Potom Olek otevřel dveře, vystoupil, obešel auto a otevřel kufr. Vytáhl odtud krabici, ze které se začal kouřit, ale byl to jen prach. Položil krabici na zem a vyndal z kapsy leták. Ještě jednou se podíval na fotografii muže, který byl kdysi jím.
Potom sáhl do kapsy pro zapalovač, škrtl a přiložil plamen k rohu papíru. Papír začal hořet, oheň se plazil vzhůru, pohlcoval tvář, oči, jméno. Olek držel leták, dokud mu nezačal pálit prsty, potom ho pustil a oheň dohasínal na zemi. Nastoupil zpátky do auta a nastartoval.
Vyjeli z ulice, minuli dům, kde žila Valentýna Sergejevna, a zamířili k hlavní silnici. Olek řídil a díval se před sebe. Ina se na něj dívala. Zeptala se ho, jestli je v pořádku.
Chvíli neodpovídal. Potom řekl, že neví. Že celý život si myslel, že je někdo jiný, že si myslel, že ví, kdo je, odkud přišel, kam patří. A teď neví nic.
Že neví, jestli je pořád Olek, nebo někdo jiný. Že neví, jestli může někomu věřit. Ina řekla, že mu rozumí, že na to nemusí myslet hned. Olek se usmál, ale nebyl to veselý úsměv.
Řekl, že to říká snadno, že jí se to snadno říká, protože ona ví, kdo je. Zastavili před domem a vystoupili. Olek šel do pokoje, Ina zůstala v kuchyni. Slyšela, jak se v pokoji pohybuje, jak otevírá skříň, jak něco přesouvá.
Potom se ozvalo zaklepání na dveře. Ina šla otevřít. Ve dveřích stál mladý muž, soused z vyššího patra, který se představil jako Oleksandr. Řekl, že mu volala nějaká žena, že se ptala po Ině a po nějakém Olekи, že nechala vzkaz.
Že prý se jmenuje Ksenia a že potřebuje s Inou mluvit, že to důležité, že jde o její sestru. Ina se podívala na něj, pak na dveře do pokoje, které byly stále zavřené. Poděkovala sousedovi a zavřela dveře. Zůstala stát v předsíni a dívala se na telefon, který nechala na stole.
Nevěděla, co to má znamenat. Věděla jen, že ten den, kdy si šla vyzvednout potvrzení do práce, se jí život otočil vzhůru nohama. A že to ještě zdaleka není konec.