Jmenuji se Rita a je mi devětadvacet. Pět let jsem byla vdaná za svého manžela Jakuba. Potkali jsme se na vysoké škole. On studoval stavební inženýrství, já účetnictví.
Vzali jsme se hned po promoci. Jakub nastoupil do stavební firmy a já začala pracovat v malé účetní kanceláři v centru města. Koupili jsme si malý domek s bílým plaňkovým plotem. Ano, vím, jak to zní.
Ale my jsme ho milovali. Jakub trávil každý víkend opravami a sázením květin na zahradě. Vždycky byl od hlíny nebo od barvy, ale dělal to s obrovskou radostí. V poslední době jsme mluvili o dětech.
Jakub si moc přál být tátou. Už měl vybraná jména a všechno. „Rito, budeme mít ty nejroztomilejší děti,” říkával, když jsme spolu seděli u televize. „Budou mít tvůj mozek a doufejme, že moji výšku.
” Já jsem zrovna nespěchala. Ale když jsem viděla, jak je nadšený, nadchla jsem se s ním. Před měsícem jsme jeli navštívit Jakubova přítele z vysoké, Michala, který bydlel dvě hodiny od nás. Michalovi se právě narodilo miminko a Jakub se hrozně těšil, až ho uvidí.
Užili jsme si to skvěle. Jakub strávil celé odpoledne držením malého Tomáše a zasypával Michala otázkami o otcovství. Cesta zpátky začala dobře. Bavili jsme se, že bychom Michala mohli brzy navštívit znovu.
Jakub vtipkoval, že bude lepší táta než Michal, protože naše děti naučí pořádně házet americkým fotbalem. Ten den silně pršelo a silnice byly ještě mokré, ale Jakub jel opatrně. Byli jsme skoro doma, když jsme najeli do ostré zatáčky. Jakub zpomalil jako vždycky.
Byl to opravdu pečlivý řidič. Jenže z ničeho nic se v našem pruhu objevilo auto. Jakub strhl volant, aby zabránil čelní srážce. Pamatuji si, jak jsem křičela.
Pamatuji si zvuk kovu narážejícího na kov. To druhé auto narazilo přímo do Jakubovy strany vozu. Pak se všechno začalo točit. Naše auto se převrátilo a já cítila, jak se otáčíme.
Nakonec jsme narazili do telefonního sloupu. Potom už nic, jen tma. Probudila jsem se v nemocnici o tři dny později. Všechno mě bolelo.
Hlava mi třeštila a levou ruku jsem měla v sádře. Byla jsem samá rána a obvazy. Když mě sestra uviděla vzhůru, přišla ke mně. „Paní Petrová, jak se cítíte?
”
„Kde je Jakub? ” Byla to první věc, na kterou jsem se zeptala. Sestra se zatvářila a zavolala doktora. Doktor Willém přišel za pár minut.
Byl to starší muž s šedivými vlasy a tvářil se velmi vážně. „Paní Petrová, je mi to moc líto. Váš manžel nehodu nepřežil. Zemřel okamžitě při nárazu.
”
Myslím, že jsem znovu začala křičet. Moc si z toho nepamatuji, jen pláč, dokud jsem nemohla dýchat. Museli mi dát sedativa. Když jsem se probrala, doktor mi vysvětlil má zranění.
Zlomená ruka, tři nalomená žebra, otřes mozku, spousta řezných ran a modřin. „Měla jste velké štěstí,” řekl. „Mohlo to být mnohem horší. ” Štěstí.
Druhý den přišla policie. Ten druhý řidič byl opilý, úplně na mol. Ve tři odpoledne v neděli do nás narazil a pokračoval ještě kilometr a půl, než naboural do stromu. On přežil s lehkými zraněními, zatímco můj manžel byl mrtvý.
Celý den jsem strávila v mlze, sotva jsem s někým mluvila. Sestry mě chodily kontrolovat a já jen kývala nebo kroutila hlavou. Psycholožka se mnou zkoušela mluvit, ale já jsem se nedokázala soustředit na nic, co říkala. Jediné, na co jsem myslela, bylo, že se Jakub nikdy nestane tátou, kterým si tak přál být.
Další den jsem se konečně odhodlala zavolat rodičům. Věděla jsem, že jim musím říct, co se stalo, a že potřebuji jejich pomoc. Telefon zvedla máma Karla, ale zněla roztržitě, jako by dělala něco jiného. „Ahoj, mami, to jsem já, Rita.
”
„Ach, ahoj, zlatíčko, co se děje? Jsem zrovna trochu zaneprázdněná. ”
Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, Jakub a já jsme měli autonehodu.
On… on to nepřežil. Jakub je mrtvý. ”
Nastalo ticho. Pak řekla: „Ach, Rito, to je hrozné.
Je nám to moc líto. ” A to bylo všechno. Jen „je nám to moc líto”. Jako bych jí řekla, že nám umřela kočka.
„Mami, jsem v nemocnici a sama to nezvládnu. Potřebuju, abyste s tátou přijeli a pomohli mi naplánovat Jakubův pohřeb. Sotva chodím a nevím, jak všechno zařídit. ”
„No, Rito, to je opravdu nevhodná doba.
Emma zrovna dostala povýšení v práci a tento víkend jí pořádáme velkou oslavu. Plánujeme to už týdny. ”
Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Mami, můj manžel je mrtvý.
Potřebuju pomoc s jeho pohřbem. ”
„Rozumím tomu, Rito, ale Ema na tomhle povýšení tak tvrdě pracovala. A copak Jakub nemá rodiče a sestru Lindu? Ti by se o to měli postarat.
”
Zavěsila jsem. Všichni plakali, když vešli do mého nemocničního pokoje. Jakubovi rodiče, jeho sestra Linda a její manžel. Objali mě, plakali se mnou a řekli, že zařídí pohřeb.
„Jen se soustřeď na uzdravení, Rito,” řekla Linda. „My se postaráme o všechno ostatní. ”
O pár dní později mě vyzvedli a odvezli do kostela. Byl to smutný obřad plný květin a slz.
Po celou dobu jsem se dívala do zadní části kostela a doufala, že se moji rodiče přece jen objeví. Ale nikdy nepřišli. Dan a Marie, Jakubovi rodiče, stáli po mých bocích, když spouštěli rakev do země. Drželi mě, když se hlína sypala dolů a já se třásla pláčem.
Po pohřbu mě Dan a Marie vzali k sobě domů. Nevěděla jsem, kam jinam jít. Vejít do našeho domu bez Jakuba bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala. Všechno mi ho připomínalo.
Jeho kabát visel u dveří. Jeho hrnek na kávě stál na lince. Jeho kolo opřené o zeď v garáži. Marie mě držela za ruku, zatímco jsem stála uprostřed obývacího pokoje a nemohla se pohnout.
Začali jsme probírat jeho věci. Bylo to srdcervoucí. Každá košile, každá knížka, každý drobný předmět s sebou nesl vzpomínku. Dan navrhl, abych si nechala, co chci, a zbytek věnovala na charitu.
Souhlasila jsem. Věděla jsem, že to musím udělat. Ale každý den to bylo jako znovu prožívat tu ztrátu. O pár dní později jsem se vrátila do účetní firmy.
Můj šéf byl velmi chápavý a nechal mě pomalu se vracet do zaběhnutých kolejí. Práce mi pomáhala, dávala mi smysl a nutila mě myslet na něco jiného. Ale každý večer, když jsem se vrátila do prázdného domu, mě tíha samoty rozdrtila. Spala jsem na Jakubově straně postele, protože jsem cítila, že je mi blíž.
Pak to začalo. Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to moje máma. „Ahoj, Rito.
Jen jsem ti chtěla říct, že jsme se rozhodli na tu dovolenou jet. Brala bys to tak, že bys pohlídala dům a zalévala kytky, když budeme pryč? ”
„Jakou dovolenou? ”
„No, tu prémiovou cestu do Mexika.
Říkala jsem ti o tom. Emma to zařídila, říkala, že si to zasloužíme po tom náročném roce. ”
„Mami, můj manžel umřel před dvěma měsíci. ”
„Vím, zlatíčko, to je tak smutné.
Ale hádej co, bereme všechny do Kanúnu. Bude to nádhera. ”
Hodila jsem telefonem přes pokoj. Narazil do zdi a rozletěl se na kusy.
Seděla jsem na podlaze a plakala. Už to nebylo jen o tom, že nepřijeli na pohřeb. Bylo to o tom, že jim na mně nikdy nezáleželo. Celý život jsem byla ta druhá.
Ta, co se nehodí. Ta, co se má přizpůsobit. Dny plynuly. Já jsem se snažila žít dál.
Chodila jsem do práce, domů, spát. O víkendech jsem chodila na hřbitov a sedávala u Jakubova hrobu. Mluvila jsem s ním o všem možném. O tom, jak mi chybí, o tom, jak nevím, co mám dělat, o tom, jak mě bolí být sama.
Říkala jsem mu, že doufám, že se na mě nezlobí, že jsem nepřišla dřív. Jednou odpoledne, asi tři měsíce po nehodě, mi zazvonil telefon. Byla to moje máma. „Rito, máme senzační zprávu.
Vracíme se z dovolené a stavíme se u vás. Emma má taky nějaké novinky, které nám chce říct. Uděláme si takový malý rodinný oběd. Budeš tam, že jo?
”
„Mami, já nevím…”
„No jistě, že víš. Bude to skvělé. Všichni se těší, až tě uvidí. Bude to jako dřív.
”
Jako dřív. Jako bych měla zapomenout na to, co se stalo. Jako bych měla uspořádat oběd pro lidi, kteří mi ani nepomohli pohřbít mrtvého manžela. Ale něco ve mně se zlomilo.
Už jsem nebyla ta hodná Rita, která se vždycky podřídí. Už jsem nebyla ta, co se bojí říct, co si myslí. Už jsem nebyla ta, co potřebuje jejich souhlas. Byla jsem vdova, která ztratila všechno a nemá co ztratit.
„Dobře, mami. Přijdu. ”
V den jejich příjezdu jsem vstala brzy. Oblékla jsem si černé šaty, ty, co jsem si koupila na Jakubův pohřeb.
Učesala jsem si vlasy. Rty jsem si namalovala červenou rtěnkou, takovou, kterou měl Jakub rád. Podívala jsem se do zrcadla a řekla jsem si: „Ty to zvládneš, Rito. ”
Zazvonil zvonek.
Šla jsem otevřít. Před dveřmi stála máma, táta a Emma. Máma vypadala opálená, v květinových šatech a s velkými slunečními brýlemi posazenými na hlavě. Táta měl na sobě havajskou košili.
Emma zářila. „Rito! ” vykřikla máma a objala mě. „Vypadáš dobře.
”
„Děkuji,” řekla jsem a zůstala jsem nehybná. „Pojďte dál. ”
Vešli dovnitř a rozhlíželi se kolem. Dům byl uklizený, ale prázdný.
Všechny Jakubovy věci zmizely. Zůstaly jen vzpomínky. Posadili se do obývacího pokoje a já jsem jim nabídla pití. Máma pila ledový čaj, táta pivo a Emma bílé víno.
Seděli jsme a povídali si o jejich dovolené. Máma nadšeně líčila pláže, bary a výlety. Táta přitakával. Emma pořád koukala do telefonu.
„Tak, Emmo,” řekla máma a otočila se k ní. „Řekni to mámě, co nám chceš říct. ”
Emma se usmála, položila telefon a podívala se na mě. „Rito, budu mít miminko.
”
Ztuhla jsem. Máma začala ječet radostí a objímala Emmu. Táta se usmíval a poplácal Emmu po zádech. „To je úžasné, zlato!
” řekla máma. „Konečně budu babičkou. ”
Seděla jsem tam tiše. Dívala jsem se na ně, jak slaví, a cítila jsem, jak se ve mně zvedá hněv.
Měla jsem být tou, kdo jim dá první vnouče. Jakub to tolik chtěl. A místo toho sedí tady Emma, se svým povýšením a svým dítětem, a moji rodiče slaví, jako by se nic nestalo. „Rito,” řekla máma a podívala se na mě, „copak se raduješ?
”
Vstala jsem. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Vlastně ne,” řekla jsem klidně. „Cože?
” zeptala se máma a zamračila se. „Vlastně ne,” zopakovala jsem. „Já se neraduju. Přišla jsem o manžela.
Před třemi měsíci mi zemřel manžel. A vy jste jeli na dovolenou. Vy jste nepřijeli na pohřeb. Vy jste mi nepomohli s ničím.
A teď ode mě chcete, abych seděla tady a dělala, že je všechno v pořádku? ”
Máma otevřela pusu, ale nenašla slova. Emma sklopila oči. Táta zíral na podlahu.
„Víte, co mi řekla máma, když jsem jí zavolala z nemocnice? ” pokračovala jsem. „Že má zrovna plnou hlavu práce s Emminou oslavou povýšení. Nezeptala se, jestli jsem v pořádku.
Nezeptala se, jestli potřebuju pomoc. Jen mi řekla, že je to nevhodná doba. ”
„Rito, to jsem nemyslela…” začala máma. „Ale myslela,” přerušila jsem ji.
„A když jsem jela pohřbít svého manžela, dívala jsem se do zadní části kostela a doufala, že tam budete. Ale nepřišli jste. Odjeli jste do Mexika. Nechali jste mě samotnou, abych se se vším vypořádala.
A já to udělala. Já to zvládla sama. ”
V místnosti bylo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin na zdi.
„Nemůžu vám zakázat, abyste tady byli,” řekla jsem a podívala se na Emmu. „Je to tvůj dům, mami. Ale už vás nechci vídat. Už nechci být součástí téhle rodiny, která se o mě nikdy nestarala.
Jdete mi z cesty. ”
Máma vstala. „Rito, prosím, nemyslíš to vážně. Jsme tvoje rodina.
”
„Ne,” řekla jsem a otevřela dveře. „Vy jste moje rodina nikdy nebyli. Jděte. ”
Nejdřív vypadali v šoku.
Emma začala plakat. Máma na mě hleděla, jako by mě nepoznávala. Táta jen beze slova vstal, vzal si bundu a odešel ven. Máma s Emmou ho následovaly.
Zabouchla jsem dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bušilo. Třásla jsem se po celém těle. Ale cítila jsem i něco jiného.
Úlevu. Jako by mi z ramen spadlo obrovské břemeno. Odešli. Konečně odešli.
A já jsem zůstala sama, ale poprvé po dlouhé době v pořádku. Vrátila jsem se do obývacího pokoje, posadila se na pohovku a rozhlédla se po prázdném domě. Na stěně visela fotka mě a Jakuba z naší svatby. Usmívali jsme se na ni celým obličejem.
„Zvládla jsem to, miláčku,” zašeptala jsem do ticha. „Konečně jsem se postavila za sebe. ”
Vstala jsem, došla k fotografii a prstem přejela po Jakubově tváři. Pak jsem se otočila a šla do kuchyně.
Bylo toho hodně k uklizení. Ale poprvé po měsících jsem věděla, že mám sílu to zvládnout.