Tenkrát v létě jsme seděli u nás na dvoře, já, Lena a Nasťa, a grilovali jsme kuřata na špejlích. Lena se smála a házela po mně ubrousky a já jsem věděl, že to je jeden z těch vzácných večerů, kdy je všechno v pořádku. Nasťa, která tehdy ještě byla jenom dítě, běhala s klackem a honila kočku sousedky. Lena si mě vzala stranou a řekla, že je těhotná.
Pamatuju si, jak jsem se tehdy díval na jejich dům přes plot a myslel jsem si, že tohle je přesně ten okamžik, na který se bude čekat dlouho. Ale nebylo to tak. Nasťa byla vždycky zvláštní dítě. Ne proto, že by byla nemocná nebo pomalá, ale proto, že žila ve vlastním světě.
Když jí byly tři, uměla už skládat čísla a Lenu to děsilo. Já jsem v tom neviděl nic špatného, ale Lena se bála, že Nasťa není normální. Lékaři jí ale řekli, že je v pořádku, jen že má vlastní hlavu. Lena se uklidnila, ale jen do té doby, než se narodil Vitalij.
Když se Vitalij narodil, bylo nám sedmadvacet a Lena byla šťastná, ale i unavená. Vitalij byl hyperaktivní kluk, pořád se smál, běhal, křičel, rozbíjel věci. Lena ho nestíhala a já jsem byl pořád v práci. V noci jsem přicházel domů a ona seděla u stolu s obličejem v dlaních a před ní vychladlý čaj.
Říkala, že je v pořádku, ale nebyla. Nasťa se Vitalije bála. Ne ze začátku, ze začátku ho měla ráda, nosila mu hračky, zpívala mu, ale on jí to oplácel tím, že jí bral věci a házel je do záchodu. Lena mě nikdy nenechala Vitalije zbít.
Říkala, že je to jen dítě, že z toho vyroste. Já jsem jí věřil. Chtěl jsem jí věřit. A Vitalij rostl a začínala se v něm probouzet zvláštní krutost, ne vůči lidem, ale vůči zvířatům.
Jednou jsem viděl, jak utrhl muchu a nohy a smál se, a Lena měla v očích strach. Vyhuboval jsem mu a on se na mě podíval, ne s lítostí, ale s otázkou, proč ho ruším. A v ten okamžik jsem si všiml, že Nasťa se za dveřmi schovává a sleduje ho a v jejích očích není strach, ale smutek, jako by ho litovala. Lena měla vždycky slabé srdce.
Nikdy jsem jí to neřekl, ale věděl jsem to. Když se narodila Nasťa, málem umřela a od té doby brala prášky, o kterých mi nikdy neřekla. Večer, když si myslela, že spím, jsem slyšel, jak chodí po kuchyni a něco si šeptá. Chodil jsem za ní a ptal se, co se děje, a ona se usmála a řekla: „Nic, jen mě bolí hlava.
“ Ale to nebyla hlava. To byl strach. Lena se bála o Nastu a bála se o Vitalije a bála se, že ji opustím. A já jsem ji nikdy neopustil.
Až do konce. Jednou v noci jsem se probudil a Lena tam nebyla. Ležela na posteli, ale nebyla tam. Vstal jsem a šel jsem ji hledat.
Našel jsem ji v dětském pokoji, seděla na zemi a držela Nastu v náručí a plakala. Nasťa spala a Lena se na ni dívala, jako by se dívala do propasti. Řekl jsem: „Leno, pojď spát,“ a ona se otočila a podívala se na mě a v jejích očích byla prázdnota. Řekla: „Já už nemůžu.
Já se bojím, že mu ublíží. “ A já jsem věděl, že mluví o Vitalijovi. Vzal jsem jí Nastu z náruče, položil jsem ji do postýlky a objal jsem Lenu a řekl jsem jí, že to zvládneme. Ale ona se třásla a já jsem věděl, že to nezvládneme.
Vitalij chodil do školy a Nasťa chodila do školky a Lena začala chodit k psychologovi. Vracela se s červenýma očima a říkala, že je to v pořádku, jen že si potřebuje s někým popovídat. Já jsem jí věřil. Chtěl jsem jí věřit.
Až později jsem zjistil, že nechodila k psychologovi, ale za svým milencem, kolegou z práce. Bylo to klišé, ale bylo to tak. Když jsem na to přišel, Lena plakala a prosila mě o odpuštění a říkala, že to byl jen jeden večer, že byla opilá a měla strach. A já jsem jí odpustil.
Ne proto, že by to bylo snadné, ale proto, že jsem neuměl žít bez ní. A možná jsem jí odpustil i proto, že jsem věděl, že kdybych neodpustil, ztratil bych Nastu. Nasťa tenkrát už chodila na gymnázium a nosila brýle a byla nejchytřejší ve třídě. Lena na ni byla pyšná, ale i hrdost ji stála zdraví.
Každý den měla migrénu a večer pila víno, aby usnula. Já jsem jí to nevyčítal. Každý se vyrovnává po svém. Ale Vitalij byl jiný.
Vitalij byl hodný kluk, když nechtěl, aby ho někdo viděl. Ve škole ho měli rádi, učitelé si ho chválili, ale doma se proměňoval. Když se Lena dívala jinam, tahal Nasťu za vlasy. Když jsem se na něj podíval, usmál se a řekl, že si spolu hráli.
A Nasťa mlčela. Nechtěla mě naštvat. Nechtěla, aby měl problémy. A Lena mlčela, protože se styděla.
Jednou jsem přišel dřív z práce a slyšel jsem z dětského pokoje křik. Rozběhl jsem se tam a otevřel jsem dveře a viděl jsem Vitalije, jak drží Nasťu za krk a tlačí ji k zemi. Nasťa byla červená v obličeji a nemohla dýchat. Vytáhl jsem ho z ní, odhodil ho na postel a křičel jsem na něj, tak jsem ještě nikdy nekřičel.
A on se na mě podíval a v jeho očích nebyla lítost, ale vztek. „Ty mi nerozkazuješ,“ řekl. „Ty mi nikdo nejsi. “ A odešel.
Lena stála ve dveřích a držela se rámu a plakala. A já jsem věděl, že tohle už nejde dál. Té noci jsem Nasťu vzal do náruče, byla už velká, ale nechala se, a odnesl jsem ji do naší ložnice a položil ji na postel. Lena spala v obýváku na gauči a my jsme spolu nemluvili.
Nasťa se na mě podívala a řekla: „Tati, on mě nemá rád. “ A já jsem jí řekl: „Má tě rád, jen neví, jak to dát najevo. “ Ale ona zakroutila hlavou a řekla: „Ne, tati. On mě nemá rád.
On mě nenávidí. “ A v ten okamžik jsem pochopil, že to není jen tak. Že tohle není jen sourozenecká rivalita. Že se v tom domě děje něco, co nechci vidět.
Příští den jsem vzal volno a zůstal jsem doma. Vitalij byl ve škole a Lena šla na nákup. Já jsem vzal Nastu za ruku a řekl jsem jí: „Pověz mi všechno. “ A ona se rozplakala a řekla mi to.
Řekla mi o tom, jak ji Vitalij zavírá do skříně. Jak jí říká, že ji nemá nikdo rád a že by bylo lepší, kdyby nebyla. Jak jí bere brýle a schovává je, takže nevidí a klopýtá. A jak jí jednou, když byla malá, strčil hlavu do záchodu a držel ji, dokud nezačala lapat po dechu.
Lena o tom věděla. Nasťa jí to řekla, ale Lena jí nevěřila. Řekla jí, že si to vymýšlí, že se snaží získat pozornost. A já jsem stál před svou dcerou a nevěděl jsem, co říct.
Večer jsem konfrontoval Lenu. Křičel jsem na ni, možná poprvé v životě, a ona křičela zpátky a říkala, že přeháním, že Nasťa je citlivá, že si všechno bere moc osobně. A já jsem jí řekl: „Ona ho nemá ráda, Leno. On ji týrá.
“ A Lena se zasmála, takovým suchým, nepříjemným smíchem, a řekla: „To není týrání. To je sourozenecké škádlení. Tobě to přijde normální, že máš jednu dceru, která nesnáší svého bratra? “ A já jsem pochopil, že stojíme na opačných stranách propasti a že už nikdy nebudeme na stejné straně.
Následující měsíc byl peklo. Lena se ode mě odtáhla, Vitalij se mi vyhýbal a Nasťa chodila po domě jako stín, mlčela a kreslila. Kreslila hodně. Kreslila na velké papíry, které jsme jí kupovali, a když jsem se podíval na její kresby, viděl jsem klece.
Viděl jsem mříže. Viděl jsem malou postavu, sedící v rohu, a nad ní obrovskou černou ruku. Zeptal jsem se jí, co to je, a ona se na mě podívala a řekla: „To je pokoj, tati. To je pokoj, kde mě Vitalij zavírá, když jsi v práci.
“ A já jsem se zeptal, kdy, a ona řekla, že vždycky, když Lena není doma. A Lena nebyla doma často, protože chodila za svým milencem. Jednou jsem Vitalijovi zavolal do pokoje a řekl jsem mu, že vím všechno. Řekl jsem mu, že pokud se Nastě ještě jednou dotkne, že ho zabiju.
A on se na mě podíval svýma prázdnýma očima a řekl: „Ty mě nezabiješ, tati. Ty se bojíš. “ A měl pravdu. Bál jsem se.
Bál jsem se o Nastu, bál jsem se o Lenu, bál jsem se o sebe. A on to věděl. Přišel podzim. Nasťa nastoupila do šesté třídy a Vitalij do deváté.
Lena začala brát prášky na uklidnění a já jsem jí je schovával, protože když je vzala, nebyla schopná vstát z postele. Jednou v noci jsem se probudil a slyšel jsem z koupelny zvuk. Šel jsem tam a Lena stála u umyvadla a držela v ruce břitvu. Dívala se na své zápěstí a něco si mumlala.
Přistoupil jsem k ní, opatrně, jako ke zraněnému zvířeti, a vzal jí břitvu z ruky. Ona se na mě podívala a řekla: „Já to už nezvládám. Oni mě přivedou do hrobu. “ A já jsem jí řekl: „Já tě nenechám spadnout.
“ Ale věděl jsem, že to není pravda. Protože už dávno jsem ji nechal. Toho dne jsem se rozhodl, že to musím ukončit. Zavolal jsem si Lenu do kuchyně a řekl jsem jí, že se rozvádíme.
Řekl jsem jí, že si vezmu Nastu a odejdu. Lena se rozplakala a prosila mě, abych to nedělal, že mě miluje, že to byl jen úlet, že to byl jenom jeden večer. Ale já jsem věděl, že to není jenom jeden večer, že to je celý život, který jsme spolu prožili. Řekl jsem jí, že se o Nastu postarám a že jí nebudu bránit v kontaktu s ní, ale že už spolu nemůžeme být.
A ona se na mě podívala a v jejích očích jsem viděl ne vztek, ne smutek, ale úlevu. Jako by se jí ulevilo, že to konečně řekl někdo jiný. Nasťa to slyšela, stála ve dveřích a držela se rámu a plakala. Přiběhla ke mně a objala mě a řekla: „Tati, já nechci, abys odcházel.
“ A já jsem jí řekl: „Neodcházím, zlatíčko. Jdu jenom jinam a ty půjdeš se mnou. “ A podíval jsem se na Lenu a ona kývla. Neřekla nic, jenom kývla.
Další dny byly těžké. Balili jsme věci, hádali se o majetku, o penězích, o čase, který strávíme s dětmi. Lena byla jako šíp, neustále měkla a pak zase tvrdla. Vitalij se na mě díval s opovržením a řekl mi: „Ty ji opouštíš, protože už jí nerozumíš.
“ A měl pravdu. Nerozuměl jsem jí. Už dlouho jsem jí nerozuměl. Týden před tím, než jsme měli odejít, se stalo něco, co všechno změnilo.
Přišel jsem domů a dům byl prázdný. Lena tam nebyla. Vitalij nebyl. Nasťa seděla v koutě obýváku, schoulená do klubíčka, a třásla se.
Běžel jsem k ní a zeptal se jí, kde jsou. A ona se na mě podívala a řekla: „Tati, oni mi řekli, že si pro mě přijedou. “ A já jsem se zeptal, kdo, a ona řekla: „Lena a Vitalij. Řekli, že si pro mě přijedou a odvezou mě do ústavu.
“ A v ten okamžik jsem pochopil, že to nejsou jen hádky. Že to je válka. Zavolal jsem Lenu a ona to přijala. Zeptal jsem se jí, kde je, a ona řekla, že u matky.
Zeptal jsem se jí, co to znamená, a ona řekla, že si myslí, že je lepší, když se Nasťa na chvíli odstěhuje, že potřebuje klid, že je příliš citlivá a potřebuje odbornou pomoc. Zeptal jsem se jí, jestli se zbláznila, a ona řekla: „Ne, jen se bojím o svou dceru. “ A já jsem jí řekl: „Není to tvoje dcera. Je to naše dcera.
“ A ona ztišila hlas a řekla: „Ona už není moje dcera. “ A zavěsila. V té chvíli se mi zhroutil svět. Stál jsem uprostřed obýváku a držel v ruce telefon a díval se na Nastu, která na mě koukala svýma velkýma očima, a věděl jsem, že ji nesmím nechat jít.
Vzal jsem ji za ruku a řekl jsem jí: „Sbal si věci. Odcházíme. “ A ona se zeptala: „Kam, tati? “ A já jsem řekl: „Někam, kde nás nikdo nenajde.
“
Sbalili jsme si kufry, vzali jsme dokumenty, vzali jsme kočku, kterou Nasťa milovala, a jeli jsme pryč. Zůstal jsem u kamaráda, který měl dům na kraji města, a půjčil jsem si od něj pokoj. Nasťa chodila do nové školy a začala chodit k psychologovi. Bylo to těžké, ale bylo to lepší.
Lena mi volala, psala, vyhrožovala, prosila, ale já jsem jí nevěřil. Dokud mi neposlala dopis. Přišel dopis. Otevřel jsem ho a uvnitř byl dopis od Leny, psaný rukou, a já jsem ho četl třikrát, protože napoprvé jsem nechápal.
Psala v něm, že mě prosí o odpuštění. Že to nebyl jen jeden večer, že to trvalo roky. Že Vitalij není můj syn. Že ho porodila s jiným mužem, kolegou z práce, se kterým mě podváděla celé manželství.
A že Nasťa je moje, že to je moje dcera, a že jediné, co chce, je, abychom ji ochránili. A že až to přečteš, že už bude po všem, že odjíždí na chvíli k sestře do zahraničí a že se o ni nemám bát. Ležel jsem na posteli a držel v ruce ten dopis a díval se na strop a nevěděl jsem, jestli mám plakat nebo se smát. Všechno, čemu jsem věřil, byla lež.
Moje manželství byla lež. Můj syn nebyl můj. A jediné, co bylo skutečné, byla Nasťa. Moje Nasťa.
Další ráno jsem vzal Nastu do školy a cestou jsem jí řekl, že už se nikdy nebudeme muset bát. Ona se na mě podívala a řekla: „Já vím, tati. “ A já jsem se usmál a pohladil ji po vlasech. Ale nic nebylo tak jednoduché.
O tři dny později mi zavolala policie. Lena byla nalezena mrtvá ve svém bytě. Vypadalo to na sebevraždu. Nechala dopis na rozloučenou, ale ten dopis zmizel.
Jako by ho někdo vzal. A v ten okamžik, když jsem stál v tom prázdném bytě a díval se na fotky na zdi, jsem si vzpomněl na Vitalije. A věděl jsem, že to nebyla sebevražda. Věděl jsem, že to udělal on.
Ale nemohl jsem to dokázat. Vitalij zmizel. Policie po něm vyhlásila pátrání, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Já jsem si vzal Nastu a odjeli jsme do jiného města.
Začali jsme nový život. Ale každou noc jsem se budil a poslouchal, jestli se neozve vrzání schodů. A každou noc jsem věděl, že se vrátí. Vrátil se až po dvou letech.
Jednou v noci jsem seděl v kuchyni a pila jsem čaj, když se z dceřina pokoje ozvalo zavrčení psa. Běžel jsem tam a na parapetu seděl on. Vitalij. Vypadal starší, oči měl prázdné a v ruce držel nůž.
Řekl: „Ahoj, tati. “ A já jsem řekl: „Nejsem tvůj táta. “ A on se usmál a řekl: „To je jedno. “ Vrhl se na mě a my jsme se začali prát.
Byl silný, mnohem silnější než já, ale já jsem měl vztek a strach o Nastu, která spala ve vedlejším pokoji. Podařilo se mi ho odhodit a on spadl na skříň. Vzal jsem ze stolu lampu a praštil jsem ho s ní do hlavy. On se zhroutil a já jsem stál nad ním a třásl se.
Nasťa stála ve dveřích a držela se rámu a dívala se na nás. Řekla: „Tati, co jsi to udělal? “ A já jsem řekl: „To, co jsem měl udělat dávno. “ Vzal jsem telefon a zavolal policii.
Odvezli si ho. Přišel soud a on dostal doživotí. Já jsem vypovídal. Nasťa vypovídala.
Bylo to těžké, ale udělali jsme to. A když ho odváděli, podíval se na mě a řekl: „Stejně ji mám rád víc než ty. “ A já jsem řekl: „To je v pořádku. “ A otočil jsem se a odešel.
Teď sedíme s Nastyou u nás na dvoře a ona je dospělá, má vlastní rodinu a vlastní děti. A já se na ně dívám a vím, že jsem udělal všechno správně. Ne proto, že jsem zabil toho kluka, který nebyl můj. Ale proto, že jsem ochránil svou dceru.
Někdy v noci, když nemůžu spát, slyším v dálce štěkat psa a vzpomenu si na ten večer, kdy všechno začalo. A pak se otočím na bok, podívám se na Nastu, která spí v pokoji pro hosty, a usměju se. Protože to nejdůležitější, co jsem kdy udělal, nebylo stát proti Lence nebo proti Vitalijovi. Bylo to stát při Nasty.
A to mi nikdo nevezme.