„Nepodepisuji to. “
Miliardář pomalu zvedl hlavu od smlouvy. Všichni výkonní ředitelé v místnosti ztichli. Žena, která proti němu seděla, právě odmítla obchod za padesát milionů dolarů.
Victoria klidně posunula smlouvu zpět k němu. Ne proto, že by peníze nestačily. Ale protože se jí nelíbila jeho nabídka. „Jste první člověk v tomto městě, který měl odvahu mi říct ne,“ řekl.
„A vy jste první muž, kterého jsem poznala a který si myslí, že peníze rozesmějí každé ano. “
„Většina lidí by padesát milionů vzala a poděkovala mi. “
„Pak byste si možná měl najít někoho takového. “
„Odmítáte padesát milionů, protože se vám nelíbí mé podmínky?
“
„Odmítám je, protože vaše podmínky vám dávají příliš velkou kontrolu nad tím, co jsem vybudovala. Vím, co moje společnost stojí, a nebojím se vám říct ne. “
Victoria vstala a popadla kabelku. Otočila se a zamířila ke dveřím.
Díval se, jak odchází. Měl by se zlobit. Místo toho se usmál. Poprvé za dlouhá léta ho někdo skutečně zaujal.
Ještě ji neznal. Netušil, že se stane jeho největší konkurentkou. A rozhodně netušil, že za pár měsíců se žena, která seděla proti němu u stolu, stane ženou, která bude stát vedle něj před oltářem. Dveře konferenční místnosti se za Victorií zavřely.
Šla tichou chodbou a stále držela složku s obchodem, který právě odmítla. Podpatky se jí odrážely od mramorové podlahy. Pak zazvonil telefon. Zastavila se u výtahu a podívala se na displej.
Volal její obchodní partner. „Haló? “
„Vážně jsi odmítla jeho nabídku? “
Victoria se ohlédla na zavřené dveře konferenční místnosti.
„Ano. “
„Víš, kdo ten muž je, že? “
Victoria se usmála. „Bohužel neumí prohrávat.
“
Zmáčkla tlačítko výtahu. „Já taky ne. “
Dveře výtahu se otevřely. Vstoupila dovnitř a zmáčkla tlačítko pro přízemí.
Jak se dveře zavíraly, podívala se na složku ve své ruce. Padesát milionů dolarů. Mohla to přijmout. Většina lidí by to udělala.
Ale Alexander Sterling chtěl příliš velkou kontrolu nad Hart Technologies výměnou za investici. Victoria neměla zájem rozdávat něco, co budovala celé roky. Telefon měla stále u ucha. „Victorie,“ řekl její partner.
„On to nenechá být. “
„Vím. “
„A. “
Usmála se.
„Dobře. “
Výtah dorazil do přízemí. Victoria vyšla ven a zamířila ke skleněným vchodovým dveřím. Venku na ni čekal řidič u černého sedanu.
Ukončila hovor a schovala telefon do kabelky. Pak se zastavila. Z nějakého důvodu se jí do hlavy vrátila Alexandrova tvář. Ten sebevědomý výraz, ten otravný úsměv, způsob, jakým se na ni díval, když ho vyzvala.
Victoria zavrtěla hlavou. Ne. Zamířila k autu. Není můj soupeř.
Otevřela dveře auta a nastoupila. Je moje konkurence. Nahoře byla konferenční místnost stále tichá. Alexander stál vedle stolu a díval se na prázdnou židli, kde Victoria před chvílí seděla.
Jeden z jeho výkonných ředitelů konečně promluvil. „Pane. “
Alexander se otočil. „Kdo to je?
“
„Victoria Hartová. “
Počkal. „Vlastní Hart Technologies. Za poslední tři roky rychle rostou.
“
Alexander pohlédl na odmítnutou smlouvu. Už věděl, že Hart Technologies patří mezi nejsilnější společnosti, které konkurují Sterling Global. Co nečekal, byla žena, která za tím stála. Zvedl smlouvu znovu.
„Vážně odmítla padesát milionů? “
„Ano, pane. “
Na jeho tváři se objevil slabý úsměv. „Zajímavé.
“
Ředitel vypadal zmateně. „Pane? “
Alexander zavřel složku. „Nic.
“
Došel k oknu a podíval se dolů na město. Potkal stovky ctižádostivých lidí, ale Victoria Hartová byla jiná. Nezastrašilo ji jeho jméno. Nezapůsobily na ni jeho peníze.
A rozhodně se nebála mu říct ne. Poprvé za velmi dlouhou dobu se Alexander Sterling těšil na další hádku. Následující odpoledne Alexander vešel do lobby hotelu Sterling Grand. Jeho asistent šel vedle něj a probíral s ním program dne.
„Schůzka s investory máte ve tři. Poté máte…“
Alexander se zastavil. Přes lobby stála Victoria u recepce. Nečekal, že ji tady uvidí.
Ještě ho neviděla. Mladý zaměstnanec hotelu k ní přistoupil s hromadou složek. Vypadal nervózně. „Paní Hartová, omlouvám se.
Myslím, že jsem vám dal špatné dokumenty. “
Victoria se podívala na složky. Pak na něj. „Vypadáte vyděšeně.
“
Mladík polkl. „Udělal jsem chybu. “
Victoria se usmála. „Tak to opravíme.
“
Vrátila mu složky. „Nebojte se. Nikdo neumřel. “
Mladík se nervózně zasmál.
„Děkuji. “
„A příště si dejte na čas, než je předáte. “
„Ano, paní. “
Victoria se usmála.
„Hezký den. “
Zaměstnanec odešel. Alexander sledoval celou výměnu. Asistent si toho všiml.
„To je Victoria Hartová. “
„Vím. “
„Mimo zasedací místnost vypadá jinak. “
Alexander neodpověděl.
Victoria si ho náhle všimla. Jejich pohledy se setkaly. Její výraz se okamžitě změnil. „Tak podívejme,“ řekla a zamířila k němu.
„Koho to tu vidím. “
Alexander se slabě usmál. „Chtěl jsem říct totéž. “
„Myslela jsem, že miliardáři mají být zaneprázdnění.
“
„Jsme. “
„Tak proč tady stojíte? “
Podíval se na ni. „Možná jsem chtěl zjistit, jestli jste tak obtížná i mimo mou zasedací místnost.
“
Victoria se tiše zasmála. „Mimo vaši zasedací místnost jsem vlastně mnohem milejší. “
„Všiml jsem si. “
Zvedla obočí.
„Sledoval jste mě? “
„Všímám si všeho. “
„To musí být vyčerpávající. “
„Pro všechny kolem mě nejspíš.
“
Usmála se. Chvíli ani jeden z nich nemluvil. Pak si Alexander všiml mladého zaměstnance, se kterým Victoria mluvila. „Věděla jste, že udělal chybu.
“
„Ano. “
„A nevyhodila jste ho. “
Victoria se na něj podívala, jako by ji ta otázka překvapila. „Proč bych to dělala?
Udělal chybu. Lidé chyby dělají. “
Alexander ji studoval. „Jste velmi shovívavá.
“
„Ne,“ usmála se. „Jen jsem člověk. “
Něco na té odpovědi v něm zůstalo. Byl zvyklý, že se lidé kolem něj bojí chyb.
Zaměstnanci vážili každé slovo. Výkonní ředitelé se omlouvali dřív, než si vůbec stěžoval. Ale Victoria? Zdálo se, že věří, že si lidé zaslouží laskavost.
I když udělají něco špatně. Alexander nevěděl, co si o tom má myslet. Victoria se podívala na hodinky. „Musím někam jít.
“
„Další schůzka? “
„Ano. “
„S kým? “
Usmála se.
„Vy mě teď vyslýcháte? “
„Jsem zvědavý. “
„To je váš problém. “
Otočila se k odchodu.
Pak se ohlédla. „A Alexandře. “
„Ano. “
„Snažte se, aby vaše příští nabídka nebyla tak těžko odmítnutelná.
“
Usmál se. „Nic neslibuji. “
Victoria odešla. Alexander sledoval, jak mizí za skleněnými dveřmi.
Asistent počkal chvíli, než promluvil. „Líbí se vám. “
Alexander se okamžitě podíval na něj. „Nelíbí.
“
Asistent se usmál. „Já neříkal, že se líbíte vy jí. “
Alexander mu věnoval varovný pohled. „Jdeme.
“
Ale když odcházeli, nemohl přestat myslet na jednu věc. Victoria Hartová právě odmítla padesát milionů dolarů. Vyzyvala ho v jeho vlastní zasedací místnosti. A on se nějak víc zajímal o tu ženu než o ten obchod.
O dva dny později šel Alexander na soukromý obchodní oběd s očekáváním snadného vítězství. Sterling Global týdny vyjednával o jednu z nejdůležitějších zakázek roku. Obchod byl skoro jeho. Alespoň si to myslel.
Vešel do soukromé jídelny a zastavil se. Victoria už tam byla. Zvedla hlavu od stolu a usmála se. „Jdete pozdě.
“
Alexander se podíval na hodinky. „Mám tři minuty před začátkem. “
„Tak jsem přišla dřív. “
Přitáhl si židli naproti ní.
„Jste tady ze stejného důvodu jako já. “
„Jsem. “
„A plánujete vzít tu zakázku. “
Victoria se usmála.
„Plánovala jsem to. “
Alexander se opřel. „Jste velmi sebejistá. “
„Obvykle k tomu mám důvod.
“
Než stačil odpovědět, do místnosti vešel klient. Schůzka začala. Dvacet minut Alexander představoval svůj návrh se sebevědomím, pro které byl známý. Čísla byla silná.
Nabídka velkorysá. Byl si jistý, že vyhrál. Pak začala mluvit Victoria. Neútočila na jeho návrh.
Nekritizovala jeho společnost. Místo toho klidně poukázala na tři problémy v jeho plánu a vysvětlila, jak by každý z nich její společnost vyřešila. Když domluvila, v místnosti bylo ticho. Klient vypadal ohromeně.
Alexander se podíval na Victorii. Věnovala mu malý úsměv. Ne povýšený. Jen sebejistý.
Po schůzce si klient potřásl rukou s Victorií. „Půjdeme s Hart Technologies. “
Alexander stál mlčky. Victoria se k němu otočila.
„Jste v pořádku? “
Věnoval jí pohled. „Právě jste mi ukradla obchod. “
Zasmála se.
„Jste miliardář. Přežijete to. “
„Nerad prohrávám. “
„Pamatuji si.
“
Začala odcházet. Alexander šel za ní. „Těšilo vás to. “
„Možná trochu.
“
„Tahle rivalita vám dělá dobře. “
Victoria se zastavila a otočila. „Samozřejmě že ano. “
„Proč?
“
„Protože jste konečně potkal někoho, kdo s vámi nebude ve všem souhlasit. “
Alexander na ni zíral. Pak se nečekaně zasmál. Victoria se usmála.
„Tak. To je lepší. “
„Co? “
„Vypadáte mnohem líp, když se nezlobíte.
“
Zavrtěl hlavou. „Vy opravdu nevíte, kdy přestat. “
„Nevím,“ přistoupila blíž. „To je asi důvod, proč se mnou pořád mluvíte.
“
Alexander poprvé neměl okamžitou odpověď. Victoria se usmála a odešla. Díval se za ní. Právě ztratil obchod za miliony.
A kupodivu to bylo poprvé, co mu prohra připadala tak příjemná. Ten večer se Alexander zúčastnil charitativní večeře v jednom z nejkrásnějších hotelů města. Nesnášel takové akce. Příliš mnoho lidí, kteří předstírali, že jim záleží na věcech, kterým nerozuměli.
Příliš mnoho drahých obleků. Příliš mnoho rozhovorů o penězích. Stál na kraji sálu a sotva poslouchal hosta, který mluvil vedle něj. Pak uviděl Victorii.
Nestála s výkonnými řediteli. Nemluvila o obchodě. Seděla vedle starší ženy, která vypadala nepříjemně v přeplněném sále. Victoria se k ní naklonila a usmála se.
„Jste v pořádku? “
Žena přikývla. „Jen tady nikoho neznám. “
„Tak mě teď znáte.
“
Victoria natáhla ruku. „Dnes večer nebudete sedět sama. “
Alexander sledoval z druhé strany sálu. O pár minut později se invalidní vozík starší ženy zasekl u úzkého stolu.
Než stačil kdokoli pomoci, Victoria vstala a opatrně stůl odsunula. „Tak a je to. “
Žena se usmála. „Děkuji, drahá.
“
„Není zač. “
Victoria se vrátila na své místo. Alexander si neuvědomil, že celou dobu sleduje, dokud někdo nepromluvil vedle něj. „Vypadáte zamyšleně.
“
Otočil se. Stál tam jeho asistent. „Nejsem. “
Asistent sledoval jeho pohled.
„Aha. “
Alexander mu věnoval varovný pohled. „Ani slovo. “
Asistent se usmál a odešel.
O pár minut později si Victoria všimla, že se Alexander blíží. „Přišel jste. “
„Byl jsem pozván. “
„Já taky.
“
Podívala se na něj. „Vypadáte mizerně. “
„Tyhle věci nemám rád. “
„Já taky ne.
“
Rozhlédl se po sále. „Tak proč jste tady? “
Victoria pohlédla na starší ženu vedle sebe. „Protože někdy záleží na tom, že přijedete.
“
Alexander se na ni podíval. Pokračovala tiše. „Můj otec mi vždycky říkal, že mít peníze nic neznamená, pokud svůj čas nepoužijete k tomu, abyste někomu usnadnili den. “
Alexander neměl chytrou odpověď.
Usedl vedle ní. „Váš otec zněl jako dobrý muž. “
„Byl. “
V jejím hlase bylo něco jiného.
Alexander si toho všiml. „Chybí vám. “
Victoria přikývla. „Každý den.
“
Chvíli se díval před sebe. „Já jsem také ztratil otce. “
Otočila se k němu. „To jsem nevěděla.
“
„Obvykle o tom nemluvím. “
„Tak nemusíte. “
Nezeptala se na nic jiného. Prostě zůstala vedle něj.
A ten klid byl najednou snazší než většina rozhovorů, které za poslední roky vedl. Po chvíli se Victoria usmála. „Víte, že když mlčíte, nejste tak zastrašující? “
Alexander se na ni podíval.
„A vy, když se nehádáte, nejste tak nesnesitelná. “
Zasmála se. „To mělo být jako kompliment? “
„Pořád se to učím.
“
„Já taky. “
Dívali se na sebe. Nikdo z nich nemluvil. Ale něco se změnilo.
Alexander poprvé neviděl Victorii Hartovou, generální ředitelku, která ho vyzyvala. Viděl Victorii. Jen Victorii. A líbilo se mu, co vidí.
Příští ráno se Alexander probudil s nečekanou myšlenkou. Victoria. Okamžitě se na sebe zamračil. Měl schůzky, rozhodnutí a celou společnost, která na něj čekala.
Neměl čas na to, aby na ni myslel. Alespoň to si říkal. V poledne stál Alexander před malým knihkupectvím ve městě. Neplánoval se tam zastavit.
Ale ráno jeho asistent zmínil, že jeho zesnulý otec kupoval knihy právě v tomto obchodě. Z nějakého důvodu to Alexander chtěl vidět. Vešel dovnitř. O pár minut později za sebou uslyšel známý hlas.
„Vy? “
Otočil se. Victoria stála s knihou v ruce. Vypadala překvapeně.
„Sledujete mě? “
Alexander zvedl obočí. „To bych se mohl zeptat já vás. “
Usmála se.
„Chodím sem často. “
„Já ne. “
„To poznám. “
Rozhlédl se po policích.
„Co to znamená? “
„Vypadáte jako muž, který kupuje knihy, protože mu někdo řekl, že jsou důležité. “
Alexander se zasmál. „Tak špatné?
“
„Horší. “
Prošla kolem něj. Šel za ní. „Co hledáte?
“
„Nic. “
„Stojíte v knihkupectví. “
„Rozmyslel jsem si to. “
Victoria se zasmála.
Pak si všimla knihy v jeho ruce. Podívala se na obálku. „Váš otec to čítával? “
Alexander přikývl.
„Čítal. “
Victoriin úsměv změkl. „Můj otec miloval toho autora taky. “
Alexander se na ni podíval.
„To si pamatujete? “
„Samozřejmě. Lidé si pamatují věci, které jim něco znamenají. “
Chvíli Alexander nic neříkal.
Pak zazvonil telefon. Zvedl ho. „Haló. “
Jeho výraz se téměř okamžitě změnil.
„Co? “
Victoria ho sledovala. Poslouchal pár sekund a pak hovor ukončil. „Všechno v pořádku?
“
„Auto mi nejede nastartovat. “
Usmála se. „Kvůli tomu se zlobíte? “
„Musím někam jet.
“
„Jste miliardář. Určitě přežijete jedno rozbité auto. “
Věnoval jí pohled. „Vás to baví.
“
„Trochu. “
Zamířila ke vchodu. „Pojďte. “
„Kam?
“
„Odvezu vás. “
Alexander na ni zíral. „Nabízíte mi odvoz? “
„Ano.
“
„Nepotřebuji ho. “
„Já vím. “ Otevřela dveře. „Proto vám ho nabízím.
“
Zaváhal. Pak šel za ní ven. Když šli k jejímu autu, zavrtěl hlavou. „Víte, že jste první člověk, který mi kdy nabídl, že mě někam odveze?
“
Victoria se usmála. „Možná byste lidem občas dovolil, aby vám pomohli. “
„Obvykle pomoc nepotřebuji. “
„Všimla jsem si.
“
Odemkla auto. Alexander si sedl na sedadlo spolujezdce. Když nastartovala motor, podíval se na ni. „Víte, že jste překvapivě laskavá.
“
Victoria se na něj podívala. „A vy jste překvapivě lidský. “
Usmál se. „Nikomu to neříkejte.
“
Zasmála se. A když auto vyjelo, ani jeden z nich si nevšiml, jak přirozeně začali zapadat do toho druhého světa. Během následujícího týdne se mezi nimi něco změnilo. Pořád se hádali.
Pořád soupeřili. Ale jejich hádky už nekončily tím, že by někdo odcházel naštvaný. Někdy Alexander zavolal Victorii jen proto, aby zpochybnil nějaký nápad. Někdy Victoria zavolala jemu, jen aby mu řekla, že se mýlí.
Ani jeden z nich si to nepřiznal, ale začali hledat důvody, proč slyšet ten druhý hlas. Jednoho pátečního večera Victoria odcházela z kanceláře, když si všimla, že venku prší. Zkontrolovala telefon. Tři zmeškané hovory od obchodního partnera.
Zavolala zpět. „Co se děje? “
„Charitativní centrum, které podporujeme, má problém. Rozbilo se topení a nemají dost peněz na opravu.
“
Victoria se podívala skrz skleněné dveře do deště. „Kolik potřebují? “
„Asi osmdesát tisíc. “
„Postarám se o to.
“
„Jsi si jistá? “
„Ano. “
Ukončila hovor a vyšla ven. Nevšimla si černého auta zaparkovaného přes ulici.
Alexander uvnitř seděl. Jel domů, když ji uviděl stát samotnou v dešti. Sledoval, jak Victoria nastupuje do svého auta. Pak si všiml složky v její ruce.
Příští ráno Alexander dorazil do charitativního centra. Victoria už tam byla. Otočila se, když uslyšela jeho hlas. „Co tady děláte?
“
Podíval se na dělníky, kteří opravovali topení. „Slyšel jsem, že potřebují pomoc. “
Victoria na něj zírala. „Vy jste to zaplatil?
“
„Ano. “
„Nemusel jste. “
„Já vím. “
Usmála se.
„Proč? “
Alexander se na ni chvíli díval. „Protože vy byste to udělala. “
Victoriin výraz změkl.
„Tak mě teď kopírujete? “
„Nezvykejte si. “
Zasmála se. „Já věděla, že se pod tou arogancí skrývá laskavý muž.
“
Usmál se. „Neničte mi pověst. “
Přistoupila blíž. „Víte, Alexandře.
“
„Ano. “
„Nejste tak špatný, jak jsem si myslela. “
„A vy nejste tak obtížná, jak jsem si myslel. “
Zvedla obočí.
„To je skoro sladké. “
„Skoro. “
Stáli tam a usmívali se na sebe. Pak si Victoria všimla něčeho.
„Jel jste až sem, jen protože jste slyšel o centru. “
Alexander pokrčil rameny. „Možná. “
Chvíli se na něj dívala.
„Děkuji. “
Byla to tak jednoduchá věta. Ale něco v tom, jak to řekla, způsobilo, že se Alexandrovi sevřel hrudník. Odvrátil pohled.
„Neděkujte mi. “
„Proč? “
„Protože…“ otočil se zpět k ní. „Myslím, že mi začíná dělat dobře být s vámi.
“
Victoria se usmála. „To je nebezpečné. “
„Proč? “
„Protože by se mi to taky mohlo začít líbit.
“
Poprvé ani jeden z nich neměl chytrou odpověď. Jen tam stáli a usmívali se na sebe. A někde mezi hádkami, škádlením a chvílemi, které nikdo neplánoval, se rivalita tiše měnila v něco jiného. O pár dní později se Victoria zúčastnila malé večeře s obchodními partnery.
Nečekala, že tam bude Alexander. Ale ve chvíli, kdy vešla do restaurace, ho uviděla přes místnost. Viděl ji taky. Jejich pohledy se setkaly.
Alexander se usmál. Victoria k němu přešla. „Myslela jsem, že tyhle večeře nesnášíte. “
„Nesnáším.
“
„Tak proč jste tady? “
Podíval se na ni. „Zřejmě jsem měl důvod přijít. “
Victoria se zasmála.
„Stáváte se velmi záhadným. “
„Učím se od vás. “
Než stihla odpovědět, přistoupil k ní muž od jejího stolu. „Victorie, tady jsi.
“
Vřele se usmál a políbil ji na tvář. Alexandrův výraz se změnil. Muž se otočil k němu. „Alexander Sterling.
Hodně jsem o vás slyšel. “
„To se o vás říct nedá. “
Victoria se podívala na Alexandra. „Alexandře.
“
„Co? “
„Buď milý. “
„Já jsem milý. “
Věnovala mu pohled.
Muž se zasmál a vrátil se ke stolu. Victoria se otočila zpět k Alexandrovi. „Co to mělo být? “
„Co mělo co být?
“
„Byl jste žárlivý? “
Alexander se málem zasmál. „Žárlivý? “
„Ano.
“
„Na něj? Rozhodně. “
Naklonil se o něco blíž. „To se vám zdá.
“
„Vážně? “
Usmála se. Alexander odvrátil pohled. Poprvé neměl chytrou odpověď.
Victoria se tiše zasmála. „Vy opravdu neumíte skrývat city. “
„Já žádné city neskrývám. “
„Jistě.
“
Otočila se k odchodu. Jemně ji chytil za ruku. Zastavila se. Dívali se na sebe.
Hluk restaurace jako by zmizel. Alexander pomalu pustil její ruku. „Uvidíme se později. “
Victoria se usmála.
„Začínáte být nervózní. “
„Já nebývám nervózní. “
„Právě jste byl. “
Odešla, než stihl odpovědět.
Alexander sledoval, jak se vrací ke svému stolu. Nemohl přestat se usmívat. A poprvé si konečně přiznal něco sám sobě. Už ho nezajímala jen tak nějak.
Zamilovával se do ní. Příští večer se Victoria chystala odejít z kanceláře, když zazvonil telefon. Volal Alexander. Zvedla to s úsměvem.
„Konečně jste přiznal, že vám chybím? “
Jeho hlas byl neobvykle tichý. „Potřebuji vaši pomoc. “
Úsměv jí zmizel z tváře.
„Co se stalo? “
„Jsem v nemocnici. Maminka omdlela při večeři. “
Victoria okamžitě vstala.
„Je v pořádku? “
„Je stabilizovaná. Je při vědomí. “
Victoria si oddechla.
„Tak proč mě potřebujete? “
Nastalo krátké ticho. „Pořád se ptá na vás. “
Victoria zamrkala.
„Na mě? “
„Mluvil jsem jí o vás. “
„Vy jste své matce mluvil o mně? “
„Zřejmě víc, než jsem si uvědomoval.
“
Victoria se usmála. „Co chce? “
„Nevím. Jen se pořád ptá, kdy přijdete.
“
Victoria popadla kabát. „Už jedu. “
„Nemusíte. “
„Já vím.
“ Zamířila ke dveřím. „Ale zavolal jste mi. “
O dvacet minut později Victoria dorazila do nemocnice. Našla Alexandra sedět venku před pokojem jeho matky.
Jeho drahý oblek byl stále dokonale vyžehlený, ale tvář vypadala úplně jinak. Žádné sebevědomí, žádná arogance. Jen starost. Victoria si sedla vedle něj.
„Jak se má? “
„Je stabilizovaná. “
„Dobře. “
Podíval se na ni.
„Vy opravdu přišla. “
„Požádal jste mě. “
„Nečekal jsem, že opravdu přijedete. “
Victoria se usmála.
„Proč bych nepřijela? “
Alexander se podíval na své ruce. „Lidé mají obvykle důvod, když se pro mě objeví. “
„Já žádný nemám.
“
Podíval se na ni. „Nechcete nic? “
„Ne. “
„Ani obchodní laskavost?
“
Usmála se. „Zvlášť ne to. “
Tiše se zasmál. Poprvé toho večera se mu z tváře ztratilo trochu napětí.
Dveře se otevřely. Jeho matka se usmála, když uviděla Victorii. „Tak tohle je ona. “
Alexander ztuhl.
„Mami. “
Victoria se tiše zasmála. „Dobrý den. “
Matka se podívala na syna.
„Konečně jsi ji přivedl. “
„Já jsem ji nepřivedl. “
Victoria pohlédla na Alexandra. „On mi zavolal.
“
Matka se usmála. „Věděla jsem, že zavolá. “
Alexander zavrtěl hlavou. „Prosím, přestaň.
“
Matka se tiše zasmála, než si zase odpočinula. Victoria a Alexander vyšli na chodbu. „Líbíte se jí,“ zašeptala Victoria. „Ještě se s vámi ani pět minut nebavila.
“
„Nepotřebuje pět minut. “
Alexander se na ni podíval. „Děkuji. “
„Za co?
“
„Že jste přišla. “
Victoria natáhla ruku k jeho. „Nemusíte všechno zvládat sám. “
Podíval se na jejich ruce, pak zpět na ni.
„A vy nemusíte pořád pečovat o všechny. “
Usmála se. „Možná se o sebe občas postaráme navzájem. “
Alexander jemně sevřel její prsty.
Několik sekund ani jeden z nich nemluvil. Pak se k ní naklonil. Victoria se nehnula. Jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe.
Podíval se jí do očí. „Victorie? “
„Ano? “
Než stačil dokončit, z pokoje se ozval matčin hlas.
„Alexandře, jestli ji chceš políbit, aspoň zavři dveře. “
Victoria propukla v smích. Alexander zavřel oči. „Tohohle se nikdy nedočkám konce.
“
„Ne,“ zašeptala Victoria a pořád se usmívala. „Rozhodně ne. “
Tři dny po nemocnici dostala Victoria zprávu od Alexandra. Večeře dnes večer, osm hodin.
Zírala na obrazovku. Žádný pozdrav. Žádné vysvětlení. Jen rozkaz.
Usmála se. Napsala odpověď: Je to pozvánka, nebo obchodní schůzka? Odpověď přišla téměř okamžitě. Pozvánka.
Victoria se znovu usmála. Tak se zeptej pořádně. Nastal dlouhý odstup. Pak telefon zavibroval.
Victorie, půjdete se mnou dnes večer na večeři? Zasmála se. Mnohem lepší. V osm hodin dorazila Victoria do tiché restaurace s výhledem na město.
Alexander už čekal. Rozhlédla se. „Žádní obchodní partneři? “
„Ne.
“
„Žádní výkonní ředitelé? “
„Ne. “
„Žádné smlouvy? “
Usmál se.
„Dnes večer ne. “
Victoria se posadila. „Tak tohle je opravdu rande? “
Alexander jí nalil vodu.
„To jsem neřekl. “
Zvedla obočí. „Pozval jste mě na soukromou večeři. “
„Ano.
“
„Jen my dva. “
„Ano. “
„A takhle oblečený. “
Podíval se na svůj oblek.
„Co s ním je? “
„Nic. “ Usmála se. „Jen je velmi vážný.
“
„Vlastním vážný šatník. “
Victoria se zasmála. Večer byl jiný než cokoli, co spolu zažili předtím. Nemluvili o společnostech.
Neprobírali smlouvy. Mluvili o oblíbeném jídle, místech, která chtějí navštívit, trapných vzpomínkách z dětství a malých věcech, které je dělají šťastnými. V jednu chvíli se Victoria smála tak, že si zakryla ústa. Alexander ji jen sledoval.
„Co? “
„Nic. “
„Díváte se na mě. “
„Já vím.
“
Usmála se. „Děláte to zase. “
„Co? “
„Díváte se na mě, jako byste se mě snažil rozluštit.
“
Opřel se. „Možná ano. A zatím se mi to nepodařilo. “
Victoria se usmála.
„Dobře. “
„Proč? “
„Protože nechci, aby bylo snadné mě přečíst. “
Alexander se zasmál.
„Začínám si toho všímat. “
Když večeře skončila, vyšli ven. Město bylo tiché. Ulicí projel studený vítr.
Victoria se na něj podívala. „Bylo mi s vámi dobře. “
„Mně taky. “
Zamířila ke svému autu.
„Dobrou noc, Alexandře. “
„Victorie. “
Otočila se. Zaváhal.
Muž, který dokázal vyjednávat milionové obchody bez mrknutí, si najednou nebyl jistý. „Šla byste znovu? “
Victoria se usmála. „Bylo to rande?
“
Zasmál se. „Vy musíte dělat všechno těžké? “
„Jen s vámi. “
Přistoupila blíž.
„Ano, Alexandře. “
Jeho výraz změkl. „To bych si přál. “
Usmála se a odešla.
Alexander sledoval, jak nastupuje do auta. Poprvé se necítil jako miliardář, který má všechno. Cítil se jako muž, který právě dostal něco mnohem cennějšího. Další šanci vidět ženu, do které se zamilovával.
Příští ráno přišel Alexander do kanceláře dřív než obvykle. Asistent už na něj čekal. „Dobré ráno, pane. “
Alexander přikývl.
„Dobré ráno. “
Asistent mu podal složku. „Váš program na dnešek. “
Alexander si ji vzal.
Pak telefon zazvonil. Zpráva od Victorie. Děkuji za včerejší večer. Bylo mi krásně.
Přečetl si ji dvakrát. Na tváři se mu objevil malý úsměv. Asistent si toho všiml. „Dobré zprávy?
“
Alexander okamžitě schoval telefon. „Nic důležitého. “
Asistent se usmál. „Jistě.
“
Než stačil Alexander odpovědět, otevřely se dveře kanceláře. Vešla Victoria. Vypadal překvapeně. „Vy tady?
“
„Měla jsem schůzku o patro níž. “
Podala mu malý papírový sáček. „Přinesla jsem vám něco. “
Nahlédl dovnitř.
Pečivo. Zvedl obočí. „Co to je? “
„Snídaně.
“
„Já snídám. “
„Vy pijete kafe. “
Podíval se na šálek na stole. „A kafe není snídaně.
“
Usmál se. „Začínáte být panovačná. “
„Někdo musí. “
Položila sáček na stůl.
Pak si všimla unaveného výrazu v jeho tváři. „Málo jste spal. “
„Spal jsem. “
„Kolik?
“
Zaváhal. „Čtyři hodiny. “
Victoria zavrtěla hlavou. „Musíte zpomalit.
“
„Řídím společnost. “
„A pořád jste člověk. “
Podíval se na ni. Zase ta věta.
Vždycky mu připomněla něco, na co zapomněl. Otevřel sáček. „Pamatujete si, co mám rád? “
Victoria se usmála.
„Zmínil jste se o tom včera večer. “
Podíval se na pečivo. Nikdo si obvykle nepamatoval malé věci o něm. Pamatovali si jeho společnost, jeho peníze, jeho postavení.
Victoria si pamatovala jeho. Zvedl hlavu. „Proč jste na mě tak hodná? “
Zdálo se, že ji ta otázka překvapila.
„Protože jste člověk. “
„I když jsem obtížný? “
„Obzvlášť tehdy. “
Tiše se zasmál.
Victoria zamířila ke dveřím. „Nechám vás pracovat. “
„Victorie. “
Otočila se.
Vstal od stolu. Chvíli se na ni jen díval. „Nechci, abyste odcházela. “
Její úsměv trochu pohasl.
„Alexandře. “
„Já vím. “ Přistoupil blíž. „Vím, že jsme konkurenti.
Vím, že se hádáme. Vím, že umím být obtížný. “
Usmála se. „Velmi.
“
Zasmál se. „Ale poslední dobou…“ zastavil se. Victoria čekala. „Poslední dobou, když se něco stane, jste první člověk, kterému to chci říct.
“
Její výraz změkl. „A nevím, kdy se to stalo. “
Udělal další krok blíž. „Ale stalo se.
“
Victoria se mu podívala do očí. Ani jeden z nich nemluvil. Pak se usmála. „Možná se konečně učíte pustit někoho do svého světa.
“
Alexander se usmál zpět. „Možná. “
Natáhla ruku ke dveřím. „Uvidíme se dnes večer?
“
Přikývl. „Dnes večer. “
Zasmála se. Alexander zůstal stát.
Celá léta věřil, že láska dělá člověka slabým. Teď začínal chápat něco úplně jiného. Žena, která zpochybnila jeho hrdost, ho učila, jak ji odložit. Ten večer Victoria dorazila k Alexandrovi domů na večeři.
Bylo to poprvé, co tam byla. Vešla dovnitř a rozhlédla se. „Tohle místo je nádherné. “
Alexander se usmál.
„Jste překvapená. “
„Jsem překvapená, že vůbec umíte vytvořit domov. “
Zasmál se. „To je drzé.
“
„Já jsem upřímná. “
Zamířili do jídelny. Večeře byla jednoduchá. Žádní výkonní ředitelé, žádní obchodní partneři, žádné smlouvy.
Jen oni dva. Po večeři vyšli na terasu. Světla města se táhla donekonečna pod nimi. Victoria se opřela o zábradlí.
„Víte co? “
„Co? “
„Nikdy jsem nečekala, že vás budu mít ráda. “
Alexander se usmál.
„Já nikdy nečekal, že budu mít rád vás. “
Otočila se k němu. „To není moc romantické. “
„Ještě se to učím.
“
Zasmála se. Přistoupil blíž. „Myslel jsem, že jste arogantní. “
„Jsem.
“
„Nesnesitelná. “
„Rozhodně. “
Usmála se. „A já jsem si myslela, že jste příliš tvrdohlavá.
“
„Jsem. “
„Teď se mnou ve všem souhlasíte? “
„Zkouším něco nového. “
„Co?
“
„Být k vám upřímný. “
Její úsměv pomalu přešel v něco jemnějšího. Alexander se jí podíval do očí. „Většinu života jsem věřil, že potřebovat někoho je slabost.
“
Victoria nic neřekla. „Ale pak jste vstoupila do mého života. “
Přistoupil blíž. „A být s vámi mě nedělá slabým.
“
Jeho hlas ztišil. „Dělá mě to sebou samým. “
Victoriiny oči změkly. „Nemusíte se toho bát.
“
„Bojím. “
„Proč? “
„Protože nevím, jak se to dělá. “
Jemně se usmála.
„Já taky ne. “
Natáhl ruku k její. Nechala ho, aby ji vzal. Chvíli jen tak stáli.
Pak se Alexander jemně dotkl její tváře. Victoria se mu podívala do očí. „Alexandře. “
„Ano?
“
„Jestli mě políbíte…“
Počkal. „…nemůžete zítra předstírat, že se to nestalo. “
Na tváři se mu objevil úsměv. „To bych si netroufl.
“
Naklonil se. Jejich rty se setkaly. Nebylo to uspěchané. Nejdřív jemné, skoro nejisté.
Pak ho Victoria objala rukama a on si ji přitáhl blíž. Když se konečně od sebe odtáhli, oba se usmívali. Victoria se opřela čelem o jeho. „Tak co?
“
„Tak co? “
„Asi jsme konečně přestali bojovat. “
Alexander se usmál. „Ne.
“
Tiše se zasmála. „Pořád se budeme hádat. “
„Rozhodně. “
„Ale teď…“ políbil ji na čelo.
„…budeme mít o co bojovat. “
Victoria se usmála. A poprvé se ani jeden z nich nesnažil skrýt to, co bylo očividné. Už nebyli soupeři, kteří si náhodou užívají společnost toho druhého.
Byli dva lidé, kteří se úplně zamilovali. A ani jeden z nich už s tím nechtěl bojovat. O tři měsíce později se sálem rozléhala jemná hudba a teplá světla. Victoria stála u vchodu v obyčejných, ale dechberoucích bílých svatebních šatech.
Zhluboka se nadechla. Pak se dveře otevřely. Na druhém konci místnosti čekal Alexander. Tentokrát tam nebyl žádný sebevědomý miliardář, žádný hrdý obchodník, žádný muž, který se snaží vyhrát hádku.
Byl to jen muž, který se díval na ženu, kterou miluje. Victoria šla k němu. Jeho oči ji nepustily. Když k němu došla, usmál se.
„Jdete pozdě. “
Tiše se zasmála. „Jdu přesně včas. “
„Už jsem byl netrpělivý.
“
„Čekal jste na tohle celý život. Pár minut navíc vydržíte. “
Usmál se. „To je ona.
“
Victoria se na něj podívala. „Arogantní muž, do kterého jsem se zamilovala. “
„A žena, která mi nikdy nedovolila vyhrát. “
Zavrtěla hlavou.
„Někdy jsem vám dovolila vyhrát. “
„Kdy? “
„Nikdy. “
Oba se zasmáli.
Obřad začal. Když přišel čas na sliby, Alexander vzal Victorii za ruce. „Celá léta jsem věřil, že být silný znamená nikoho nepotřebovat. “
Podíval se jí do očí.
„Pak jsem potkal vás. “
Victoriiny oči se naplnily slzami. „Vyzyvala jste mě. Nesouhlasila se mnou.
Rozesmála jste mě, když jsem nechtěl. “
Usmál se. „A nějak jste mě naučila, že laskavost není slabost. “
Jemně stiskl její ruce.
„Kvůli vám jsem chtěl být lepším mužem. “
Victoria se usmála přes slzy. „A vy jste mi ukázal, že muž za tou pýchou má velmi dobré srdce. “
Vyměnili si prsteny.
Pak přišla slova, na která oba čekali. „Můžete políbit nevěstu. “
Alexander se k ní naklonil. Victoria se usmála.
„Tak konečně jste vyhrál. “
Zavrtěl hlavou. „Ne. “
Jemně ji políbil.
„Já jen našel to, co jsem hledal. “
Místnost zaplnil potlesk. Později toho večera vyšli novomanželé společně na terasu. Město se pod nimi třpytilo.
Victoria se opřela o jeho rameno. „Takže, pane Sterlingová? “
„Ano? “
„Paní Sterlingová?
Co bude dál? “
Alexander se usmál. „Teď? “
Objal ji kolem ramen.
„Přestaneme soupeřit. “
Podívala se na něj podezřívavě. „Jste si jistý, že to zvládnete? “
„Ne.
“
Zasmála se. „Dobře. “
Políbil ji na čelo. „Protože mám pocit, že se stejně budeme hádat.
“
„Nejspíš každý den. “
„A já strávím zbytek života tím, že se s vámi budu usmiřovat. “
Victoria se usmála a položila hlavu na jeho hruď. Miliardář, který kdysi věřil, že si může koupit skoro všechno, konečně objevil něco, co peníze nikdy nekoupí.
Ženu, která ho milovala takového, jaký je. Ženu, která zpochybňovala jeho hrdost, aniž by ztratila svou laskavost. Ženu, která se stala jeho partnerkou, jeho nejlepší přítelkyní a nakonec i jeho ženou. A když se dívali na světla města, Alexander ji objal pevněji.
Poprvé v životě se nesnažil vyhrát. Už vyhrál jedinou věc, na které záleželo. Její srdce. A dva lidé, kteří se kdysi nedokázali na ničem shodnout, konečně našli jedinou věc, kterou oba chtěli.
Jeden druhého.