Telefonát od maminky přišel v úterý odpoledne, zrovna když jsem si balila věci na další pracovní cestu. Poznala jsem její číslo a chvíli jsem váhala, jestli to vůbec mám zvednout. Nakonec jsem to udělala. „Terezo, miláčku, jak se máš?
” Její hlas měl ten sladký tón, který používala vždycky, když o něco šlo. „Jsem v pořádku, mami. Chystám se na zítřejší cestu do Prahy. Co se děje?
”
Zastrčila jsem si telefon mezi ucho a rameno a dál skládala oblečení do kufru. „No, mám pro tebe novinku. Tvoje sestra je zpátky ve městě. Ona a Daniel se včera přestěhovali z Plzně.
”
Zarazila jsem se. S Adélou jsme spolu pořádně nemluvily od čtení babiččiny závěti před čtyřmi lety. „Aha. Myslela jsem, že se jim tam v podnikání dařilo.
Pořád se tím chlubila o svátcích. ”
Maminčin hlas lehce poklesl. „No, úplně to nevyšlo. Byly nějaké problémy s obchodními partnery a rozhodli se, že bude nejlepší vrátit se domů a začít znovu.
”
„Chápu. ” Věděla jsem přesně, kam ten rozhovor směřuje. „Víš, miláčku, momentálně bydlí u nás, ale náš byt je přece jenom malý. Robertovy kolena se zhoršují a když jsou oni v pokoji pro hosty, nemá kde cvičit fyzioterapii.
”
Zavřela jsem oči a počítala do pěti. „Mami, ptáš se na to, na co si myslím, že se ptáš? ”
„No, ten dům, co ti babička zanechala, má tři ložnice a ty jsi tam sama. Bylo by to jen dočasné, než si najdou práci a postaví se na vlastní nohy.
”
Babiččin dům. Moje útočiště. Jediné místo, které bylo opravdu moje, místo, kde jsem se jako dítě necítila jako návštěvník ve vlastním domě. Když táta zemřel, bylo mi pět.
Máma se za Roberta vdala jen o osmnáct měsíců později. Pak přišla Adéla a já jsem najednou byla odsunutá stranou. „Jak dočasné je dočasné? ” zeptala jsem se.
„Ale vůbec ne dlouho. Měsíc, dva nejvýš. Daniel už má pár slibných pohovorů. ”
Pochybovala jsem o tom.
Ale co jsem měla říct? „Dobře. Můžou zůstat v modré ložnici. Ale jen dokud si nenajdou vlastní bydlení.
”
Když jsem zavěsila, sedla jsem si na kraj postele a nechala vzpomínky, aby se vrátily. Adéla byla o šest let mladší než já, Robertova vlastní dcera. Od chvíle, kdy se narodila, se stala středem vesmíru celé rodiny. Zatímco ji máma s Robertem rozmazlovali, já jsem utíkala k babičce Eleně.
Tátova matka mi nikdy nechtěla nahradit rodiče, ale dávala mi něco, co oni nedokázali: plnou pozornost. Víkendy u ní byly mým únikem před chaosem doma, kde mi Adéla bez klepání chodila do pokoje, brala si moje věci a háázela záchvaty, když dostala ne. „Je to jen dítě, Terezo, nebuď tak upjatá,” říkávala máma. Vysoká škola byla moje první skutečné osvobození.
Kolej mi dala prostor, který mi nikdo nenarušoval. Jenže během posledního ročníku babička zemřela. Byla jsem zdrcená, ale uprostřed zármutku přišel nečekaný dar. Zanechala mi dům a úspory.
Nešlo o žádné velké jmění, ale stačilo to, abych mohla začít život bez dluhů. Adélina reakce byla okamžitá a plná nároků. „To není fér. Měli bychom to prodat a rozdělit peníze.
”
„Nebyla to tvoje babička. Byla to máma mýho táty. S tebou nemá nic společného. ”
„Ale jsme rodina.
Mami, řekni jí to. ”
A jak se dalo čekat, máma s Robertem mi jemně naznačili, že bych měla zvážit dělení. Odmítla jsem a náš napjatý vztah praskl definitivně. Pak jsem šla na její svatbu, když jí bylo dvacet.
Sledovala jsem, jak si bere Daniela, o deset let staršího muže s rodinnými penězi a konexemi. Brzy se odstěhovali do Plzně a já jsem byla tajně ráda, že jsou dál. Teď, o čtyři roky později, byli zpátky. A měli se nastěhovat ke mně.
O týden později dorazili se čtyřmi kufry plnými značkového oblečení. Adéla mě objala s přehnaným nadšením, Daniel mi pevně potřásl rukou. Ukázala jsem jim modrou ložnici a pomohla vybalit. Když jsem věšela její třetí designový kabát, říkala jsem si, že jen jeden takový kousek by zaplatil měsíc nájmu jinde.
Při večeři si Daniel odkašlal. „Mám pár slibných kontaktů. Zítra se sejdu se starým kamarádem z výšky, pracuje v investičním bankovnictví. ”
„To je skvělé,” řekla jsem upřímně.
Adéla točila vidličkou v těstovinách. „Já zatím práci hledat nebudu. Jsem spíš domácí typ. Ráda se starám o domácnost a dělám věci hezkými.
”
Zvedla jsem obočí. „No, to je výborné. Když tě baví domácí práce, můžeš se postarat o úklid, vaření a prádlo, dokud tu budete. ”
Její tvář okamžitě zhasla.
„To jsem nemyslela. Ráda to dělám ve svém vlastním domě. Jsem tady host, takže…”
„Takže jsi hospodyňka, jen když se ti to hodí? ” nemohla jsem si pomoct.
„Nepřekrucuj moje slova,” vyštěkla. „Jen jsem říkala, že se ještě zabydluju. ”
Daniel rychle změnil téma a já to nechala být. Ale už jsem věděla, jak tohle dopadne.
Některé věci se nikdy nemění. Další dva týdny jsem si vytvořila rutinu. Vstávala jsem brzy, odcházela do práce dřív, než se probudili, a vracela se co nejpozději. Nebylo to ideální, ale aspoň jsem trávila kolem Adély minimum času.
Ta už upadla do starých zvyků. Přestože se oháněla tím, jak je domácí, každý večer jsem nacházela nádobí ve dřezu, oblečení po obýváku a žádnou večeři. Adéla mezitím ležela na pohovce, scrollovala telefon a sledovala reality show. „Aha, jsi zpátky.
Uvaříš něco? Umírám hlady. ”
Prvních pár dní jsem mlčela a vařila pro všechny. Do druhého týdne mi docházela trpělivost.
„Adéo, co jsi dnes dělala? ” zeptala jsem se jednou večer, když jsem zase našla dům v nepořádku. Pokrčila rameny. „Byla jsem u mámy a táty.
Pak jsem se stavila za Janou ze střední. Víš, že má teď dvě děti? Její život je tak nudnej. ”
„Neměla jsi čas vysát nebo hodit prádlo?
”
„Bože, Terezo, ty jsi tak upjatá. Byla jsem zaneprázdněná obnovováním kontaktů. A kromě toho, je to tvůj dům. Neměla bys ho chtít udržovat hezký?
”
Musela jsem odejít, než bych řekla něco, čeho bych litovala. Daniel se aspoň tvářil, že se snaží. Každé ráno odcházel v obleku a večer se vracel s historkami o pohovorech a networkingu. Nevěděla jsem, jestli práci fakt hledá, nebo se jen vyhýbá domovu, ale aspoň mi nepřidával starosti.
Když mi šéf zavolal s nabídkou týdenní služebky v Brně, málem jsem ho objala přes telefon. Sedm dní pryč od tohohle cirkusu znělo jako ráj. Noc před odjezdem jsem Adéle jasně řekla: „Budu pryč týden. Nechci žádný večírky, žádný hosty přes noc a žádnej nepořádek, kterej by na mě čekal.
”
Adéla dramaticky protočila oči. „Jo, mami, ještě něco? Nemáhat, nesedat si na tvůj posvátnej nábytek? ” Daniel má příští tejden druhej pohovor, tak snad se nás brzy zbavíš.
”
Odešla jsem druhý den ráno brzy a snažila se ignorovat nepříjemný pocit, že se něco pokazí. Cesta do Brna byla požehnání. Nejenže jsem si odpočinula od napětí doma, ale podepsala jsem smlouvu s velkou nemocnicí, která mi vynesla pěkný bonus. Šéf byl nadšený a nabídl mi i den volna navíc.
Odmítla jsem a vzala si nejdřívější let zpátky. Doufala jsem, že Adéla s Danielem dodrželi slovo a našla dům v pořádku. Letadlo přistálo v neděli odpoledne. Dům vypadal zvenčí normálně, což jsem brala jako dobré znamení.
Odemkla jsem a vlekla kufr dovnitř. U schodů stály tři neznámé kufry. Než jsem stihla zpracovat, co to znamená, zaslechla jsem ze salonku smích. Ne jen hlasy Adély a Daniela, ale i další, které jsem matně poznávala.
Nechala jsem tašky na chodbě a vyrazila za zvukem. Scéna mě zastavila v půli kroku. Adéla s Danielem seděli na mé pohovce s šálky kávy naproti staršímu páru. Poznala jsem Danielovy rodiče.
Všichni čtyři na mě překvapeně zírali. „Terezo,” Adélin hlas byl nepřirozeně vysoký. „Nečekali jsme tě až později večer. ”
„To vidím,” odpověděla jsem chladně a významně se podívala na zavazadla v předsíni.
„Co se tady děje? ”
Adéla nasadila úsměv. „Ty si pamatuješ Danielovy rodiče, Romana a Lindu? Rozhodli se nás na pár dní navštívit.
Není to milý? ”
Otevřela jsem pusu, abych protestovala, když mě Adéla popadla za paži a vtáhla do kuchyně. „Dejte nám chvilku,” zavolala přes rameno a zavřela za námi dveře. „Zbláznila ses?
” zasyčela jsem. „Řekla jsem jasně: žádný hosty. ”
„Já vím, já vím. ” Její oči byly prosebné.
„Ale potřebuju, abys se mnou hrála jen chvíli. Dva týdny. Maximálně. ”
„Dva týdny?
To rozhodně ne. Chci, aby byli zítra pryč. ”
„Prosím, Terezo. ” Snížila hlas.
„Řekla jsem jim, že tenhle dům patří mně. Daniel se mnou souhlasil. Chovají se ke mně líp, když si myslí, že mám pěkný bydlení. Po tom krachu podnikání na mě byli tak chladní.
Obviňovali mě, že Daniela rozptyluju. Tohle nám pomáhá zachovat tvář. ”
„Jsi úplně mimo. Nebudu hrát tvoje divadýlko.
”
„Prosím. ” Chytila mě za ruce. „Budu dělat všechny domácí práce, přísahám. Budu vařit, uklízet, prát.
Všechno, co jsem nedělala. Jen předstírej, že u mě bydlíš, protože máš problémy v práci. Prosím, Terezo, nikdy jsem tě o nic nežádala. ”
Dívala jsem se na její zoufalou tvář a cítila, jak kolísám.
Bylo to šílené, naprosto absurdní. Ale nějak jsem přikývla. „Dva týdny, ani den navíc. A dodržíš, cos slíbila.
”
Úleva jí zalila tvář. „Děkuju, děkuju, děkuju. Nebudeš toho litovat. ”
Vrátily jsme se do salonku a já byla představena jako sestra, která u Adély dočasně bydlí kvůli problémům v práci.
Danielovi rodiče soucitně přikyvovali, i když Lindin pohled obsahoval kapku posuzování. Večeře ten večer byla z restaurace přes ulici, ačkoli Adéla tvrdila, že vařila celý den. Linda a Roman ovládali konverzaci a vysvětlovali, jak Danielův podnik zničili nepoctiví partneři a nelítostní konkurenti. Ani jednou nenaznačili, že by jejich syn mohl nést část viny.
Když večeře skončila, Adéla se na mě obrátila se sladkým úsměvem, který okamžitě spustil poplašné zvonky. „Terezo, neuděláš nádobí, zatímco si já popovídám s Romanem a Lindou? Díky, ségro. ”
A já stála u dřezu, drhla talíře a sledovala, jak se Adéla v mém salonku směje a okouzluje tchány.
Věděla jsem, že mě podvedla. A tušila jsem, že její sliby se nikdy nenaplní. Můj odhad byl přesný. Týden do té bizarní šarády a já jsem byla neoficiální služka, kuchařka a obětní beránek celé domácnosti.
Každé ráno jsem odcházela do práce, zatímco ostatní spali. Daniel přestal hledat práci úplně a místo toho dělal rodičům průvodce po městě. Trávili dny nakupováním, výlety a obědy venku, zatímco já vydělávala na účty za dům, o kterém si mysleli, že patří mé sestře. Když jsem se večer vrátila, Adéla předváděla vaření pro tchány.
Prakticky to znamenalo objednat jídlo, přeskládat ho do babiččina servírovacího nádobí a pak ho podávat jako vlastní výtvor. Dokonce záměrně vysypala mouku na linku, aby to vypadalo, že vařila celý den. „Terezo, mohla bys uklidit kuchyň? ” stalo se jejím nočním refrénem, vždy pronášeným za přítomnosti Lindy a Romana.
„Když u nás bydlíš, je fér, abys přispěla. ”
Kousala jsem se do jazyka a dělala, co chtěla. Linda si navíc začala dělat poznámky, které neměly uniknout mé pozornosti. „Je tak velkorysé od Adély, že pomáhá sestře v těžkých časech.
Rodina by měla být vždycky na prvním místě. ” Nebo: „Vychovala jsem Daniela k tomu, aby byl úspěšný, ale taky aby pomáhal těm méně šťastným. Jsem ráda, že podporuje svoji ženu i její postiženou sestru. ”
Jednoho večera, po obzvlášť vyčerpávajícím dni, jsem zahnala Adélu do prádelny.
„Tohle musí přestat. Slíbila jsi, že budeš dělat domácí práce, ale já dělám všechno, zatímco ty si hraješ na paní domu. ”
Měla aspoň tu slušnost vypadat provinile. „Já vím, je mi to líto.
Ale Linda má tak vysoký nároky a já jí nechci zklamat. ”
„Kdy odjedou? Už je to přes týden. ”
„Promluvím s Danielem,” slíbila.
Ale z jejího výrazu jsem poznala, že se nic nezmění. Tu noc přišly měsíční účty za energie. Skoro jsem zkolabovala. Náklady se zdvojnásobily.
Pět lidí v domě, voda, elektřina, topení na tropické teploty, protože Lindě byla zima. Stovky korun navíc oproti normálu. Vtrhla jsem dolů s účty v ruce. Adéla byla sama v kuchyni.
„Podívej se na tohle. ” Vrazila jsem jí papíry. „Služby se zdvojnásobily. Budeš platit aspoň půlku.
”
Adéla si účty prohlédla a její oči se rozšířily. „Já na to nemám. Teď nemáme žádný peníze. ”
„To není můj problém.
Všichni tu bydlíte, používáte vodu a elektřinu, zatímco já jsem v práci. Nebudu to platit sama. ”
„Nebuď taková. ” Zafňukala.
„Jsme rodina. Nemůžeš nám pomoct jen tentokrát? ”
Moje trpělivost praskla. „Ne.
Jsem unavená z celý tý situace. Když nemůžeš finančně přispět, tak aspoň dělej, cos slíbila – starej se o dům. A ani to neděláš. Už mě nebaví bejt využívaná.
”
Nevěděla jsem, jak hlasitá jsem, dokud se neotevřely přední dveře. Daniel s rodiči se vrátili z výletu a zachytili konec hádky. „Co se tady děje? ” požadoval Roman se svraštělým obočím.
Adélin výraz se okamžitě změnil z trucovitého na zraněnou oběť. „Tereza nechce platit svůj podíl na účtech,” řekla tichým, prosebným hlasem. Zírala jsem na ni. Po všem, co udělala, mě pořád házela pod autobus.
Linda vystoupila dopředu. „Mladá dámo, nechápu tvůj postoj. Tvoje sestra ti velkoryse otevřela svůj domov během tvých potíží a ty jí to oplácíš odmítáním přispívat? ”
„To není–” začala jsem, ale Roman mě přerušil.
„Upřímně, všimli jsme si tvýho nedostatku vděčnosti od chvíle, co jsme přijeli. Adéla vaří a udržuje tenhle krásnej dům. Ty jenom chodíš a odcházíš, jak se ti zachce, a zneužíváš její dobroty. ”
Hlava se mi točila.
Absurdita toho, že mě v mém vlastním domě poučují o zneužívání, byla k neuvěření. Beze slova jsem popadla účty a zamkla se v ložnici. Slyšela jsem jejich tlumené hlasy dole. Představovala jsem si, jak Adéla hraje oběť, jak ji tchánové utěšují, všechno na můj účet.
Nespravedlnost mě pálila v hrudi. Když mě hlad vyhnal dolů, atmosféra byla ledová. Linda a Roman mě sotva registrovali, Adéla se vyhýbala mému pohledu. Jen Daniel vypadal nesvůj a nervózně si pohrával s ubrouskem.
Pak Linda odkašlala. „Adélo drahá, můj otec mě vždycky učil, že upřímnost a respekt jsou základem každé domácnosti. ”
„Samozřejmě, mami,” odpověděla Adéla. „Proto cítíme, že musíme promluvit.
” Linda vrhla významný pohled mým směrem. „Myslíme si, že soužití s tvojí sestrou nefunguje. Očividně zneužívá tvojí pohostinnosti a její přístup narušuje klid tvého krásného domova. ”
Málem jsem se zadusila vodou.
Roman přikývl. „Byla jsi víc než velkorysá. Ale přichází chvíle, kdy musíš dát vlastní rodinu na první místo. Daniel souhlasí, že ano, synu?
”
Daniel zamumlal něco nesrozumitelného a studoval talíř. Linda pokračovala. „Myslíme, že by bylo nejlepší, kdyby si Tereza brzy našla jiné ubytování. ”
Všechny oči se obrátily k Adéle.
Sledovala jsem ji zvědavě, čekala jsem, jestli konečně přizná pravdu. Zaváhala. V očích měla vnitřní boj. Pak se zhluboka nadechla a otočila se ke mně.
„Terezo, myslím, že by bylo nejlepší, kdyby sis sbalila věci. Potřebuju, abys se odstěhovala do dvou týdnů. ”
Nastalo ohlušující ticho. Roman a Linda spokojeně přikývli, Daniel zíral na ženu v šoku.
Adéliny oči se setkaly s mými, mlčky prosily, abych hrála dál. Ale něco ve mně konečně prasklo. Dosáhla jsem zlomového bodu. Pomalu jsem vstala, položila ubrousek na stůl a rozhlédla se po lidech, kteří mi obsadili život i domov.
„Ne,” řekla jsem tiše. „Nemyslím si, že budu. ”
Místnost ztuhla. Lindina ústa zůstala otevřená, Romanova tvář zrudla.
„Promiňte? ” Linda konečně vykoktala. „Tohle není rozhodnutí, které byste měla dělat vy, mladá dámo. ”
Naklonila jsem se dopředu a položila dlaně na babiččin stůl.
V mém domě. „Vlastně je. Každej v týhle místnosti má přesně dva dny na to, aby si sbalil věci a odešel. A myslím všechny.
”
Adéle zmizela z tváře barva. „Terezo, prosím, můžeme si o tom promluvit v soukromí? ”
„Žádný další soukromý rozhovory, Adéo. Mám dost lží a manipulací.
” Otočila jsem se k Lindě a Romanovi. „Měli byste vědět jednu věc. Nechala jsem Adélu a Daniela, aby tu dočasně bydleli, protože potřebovali pomoc. Ale tohle je můj dům.
Já ho vlastním. Já platím účty. ”
Lindiny oči se podezřívavě zúžily. „Adéo, je to pravda?
”
Adéla vypadala, že bude zvracet. „Můžu to vysvětlit–”
„Řekla jsi nám, že tohle je tvůj dům. ” Romanův hlas zněl nebezpečně tiše. „Vodila jsi nás za nos, jako bys to tady vlastnila.
”
Daniel konečně promluvil. „Tati, jen jsme se snažili zachránit tvář po krachu. Nechtěli jsme, abyste věděli, jak špatně nám je. ”
Následujících pár minut byl chaos.
Linda s Romanem řvali na Daniela a Adélu. Adéla brečela a bránila se. Daniel seděl s hlavou v dlaních, vypadal poraženě. Vstala jsem a sledovala, jak se kolem mé sestry hroutí následky jejích lží.
Pak jsem měla dost. „Ticho! ” Plácla jsem rukou do stolu, až nádobí zachřestilo. „Je mi jedno vaše rodinný drama.
Chci vás všechny z mýho domu. Hned. ”
Linda vstala se zbytkem důstojnosti. „Odjíždíme okamžitě.
Nezůstaneme ani minutu v domě postaveném na lžích. ” Probodla pohledem syna a snachu. „A vy dva nečekejte, že k nám po takové potupě přiběhnete. ”
Do hodiny si Linda a Roman sbalili a zavolali taxi.
Odešli, aniž by se s kýmkoli rozloučili. Dveře za nimi bouchly. Jakmile byli pryč, Adéla vybuchla. „Jak jsi mi to mohla udělat?
Zničilas mi všechno! Nikdy nám to neodpustěj! “
„Já? Ty jsi lhala jim, Adéo.
Lhala jsi mně. Využívalas mě od první minuty, co ses nastěhovala. ”
„Byla jsem zoufalá! Jejich schválení je pro Danielovu budoucnost všechno.
Teď nemáme nic. ”
„To není můj problém. Máte dva dny na to, abyste si našli jiný bydlení. ”
Adélina tvář se zkřivila vztekem.
„Vždycky jsi mi záviděla. Vždycky. Jenom proto, že ti babička nechala tenhle dům. ”
„Nechala mi ho, protože byla moje babička.
Ne tvoje. A protože jsem s ní trávila čas a starala se o ni. Tys o ni měla zájem jenom tehdy, když bylo co získat. ”
„To není pravda!
”
„Je. Stejně jako je pravda, že ses ani trochu nezměnila. Pořád si myslíš, že se svět točí kolem tebe, že na tebe neplatí žádný pravidla a že se všichni majou ohýbat. No já se ohýbat nebudu, Adéo.
Vypadni z mýho domu. ”
Otočila jsem se a odešla nahoru. Zamkla jsem se v ložnici za zvuku jejího křiku. Třásla jsem se adrenalinem, ale cítila jsem zvláštní klid.
Poprvé v životě jsem se sestře postavila, aniž bych ustoupila. Druhý den ráno mi zazvonil telefon. Máma. „Terezo, co se proboha děje?
Adéla mi volala včera večer hysterická. Říká, že jste je s Danielem vyhodili. Nemají kam jít. ”
„Můžou bydlet u tebe a Roberta.
Tvůj dům není tak malej. ”
„O to nejde. Rodina si má pomáhat. Víš to?
”
Hořce jsem se zasmála. „Platí to i pro Adélu? Protože ta mi nepomohla ani jednou, co se nastěhovala. Místo toho lhala tchánům, že ten dům je její, a pak se mě pokusila vyhodit.
”
„Určitě to bylo nedorozumění. ”
„Žádný nedorozumění, mami. Pro jednou mě poslouchej, místo abys automaticky brala její stranu. Nastěhovali se se slibem, že to bude dočasný.
Bez ptaní pozvali jeho rodiče. Nechali všechnu práci na mně, zatímco Adéla předstírala, že je paní domu. Když jsem chtěla příspěvek na účty, odmítla a ještě mě před všemi očernila. ”
Máma chvíli mlčela.
„No, jsem si jistá, že to nemyslela zle. ”
„Je mi jedno, co myslela. Byla jsem víc než velkorysá a vona toho zneužila. Musí odejít dnes.
”
„Terezo, prosím, zvaž to znovu. ”
„Ne. A upřímně, mami, nechci od tebe ani Roberta slyšet ani slovo, pokud budete zase jenom bránit ji. Jsem unavená z toho, že jsem pořád ta zodpovědná, která nikdy nic nedostane.
”
Zavěsila jsem, než stačila odpovědět. Překvapeně jsem zjistila, že mi to udělalo dobře. Konečně jsem si stála za svým. Do večera si Adéla s Danielem sbalili věci.
Nerozloučili se. V následujících týdnech jsem přes známé slyšela, že Adéla s tchány už nemluví. Řekli jí, že po podvodu není v jejich domě vítaná. Máma párkrát volala a nechávala vzkazy, které se vyvinuly od požadavků na omluvu k nemotorným návrhům rodinné večeře.
Všechny jsem smazala. Tři měsíce po tom výbuchu byl můj dům zase klidný. Účty se vrátily do normálu. Pracovní cesty se staly příjemnými, ne únikem.
Modrou ložnici jsem přebudovala na domácí kancelář, kde pracuju, když necestuju. Teď sedím na babiččině verandové houpačce a sleduju západ slunce nad čtvrtí. Milovala tenhle dům. Není to jen budova.
Je to moje útočiště, moje dědictví, můj domov. A konečně je zase jenom můj.