Mája si nikdy nemyslela, že by byla v lásce smolařka. Prostě jen přestala hledat. V osmadvaceti měla dobrou práci, pěkný byt, skvělé přátele a život, který si skutečně užívala. Nečekala, že ji přijde zachránit nějaký muž, a rozhodně jí neimpulz nebyly drahá auta ani okázalé večeře.
Chtěla něco jednoduchého. Někoho, kdo by jí dával najevo respekt, někoho, komu by mohla věřit. A po posledním vztahu si Mája řekla, že být sama je lepší než být s někým, kdo ji nechává cítit se osamělá. Její tři nejbližší kamarádky ovšem zastávaly naprosto opačný názor.
Byly přesvědčené, že Mája je single příliš dlouho, a tenhle večer se rozhodly to dát jasně najevo. Na druhém konci města prožíval Julian Bennett úplně jiný večer. Jako mladý generální ředitel společnosti Bennett Global Holdings byl zvyklý, že lidé znají jeho jméno dřív, než poznají jeho samotného. Jeho firma vyrostla v miliardové impérium a jeho tvář se pravidelně objevovala v byznysových časopisech.
Jenže bohatství udělalo jednu část jeho života překvapivě těžkou: chození. Příliš mnoho lidí mělo zájem o Juliana Bennetta, miliardáře. Jen málokdo se zajímal o Juliana, toho obyčejného muže. A tak už nějaký čas nehledal vůbec nic.
Ten večer se po dlouhém dni plném jednání rozhodl Julian uniknout svému obvyklému světu zasedacích místností a luxusu. Netušil, že obyčejné rozhodnutí zajít si na večeři ho postaví přesně na správné místo ve správný čas. Mezitím Mája seděla před stylovou restaurací se svými třemi kamarádkami a smála se u večeře. Ze začátku byla konverzace nevinná, dokud se jedna z kamarádek nenaklonila s potutelným úsměvem a nezeptala se: „Tak co, Májo, kdy si konečně pořídíš kluka?
”
Mája se zasmála. „Jsem v pohodě. ”
Světlovlasá kamarádka zavrtěla hlavou. „To říkáš měsíce.
”
Rusovlasá se přidala. „Vlastně roky. ”
Všichni se rozesmáli. Mája protočila oči, ale usmívala se.
Pak se její tmavovlasá kamarádka vážně podívala a řekla: „Jsi single celou věčnost. V tomhle bodě nevěřím, že ještě vůbec víš, jak chodit na rande. ”
Stůl se rozesmál. Mája se smála taky, ale tentokrát bylo za jejím úsměvem trochu nervozity.
Sáhla po skleničce a zkusila změnit téma. Nepovedlo se. Kamarádky se bavily skvěle. „No tak, přiznej to,” škádlila ji jedna.
„Nikdy jsme tě neviděly na pořádném rande. ”
Mája si povzdechla. Věděla, že jí nechtějí ublížit. Měly ji rády.
Jenže dnes večer jí být jedinou single ženou u stolu najednou připadalo jinak. A bez přemýšlení řekla první věc, která jí přišla na mysl. „Vlastně mám přítele. ”
Kamarádky ztichly.
Mája polkla. „Mám přítele. ”
Ticho. Tři páry očí na ni zíraly.
Mája okamžitě zalitovala, že vůbec promluvila. Světlovlasá kamarádka pomalu položila vidličku. „Máš přítele? ”
Mája přikývla.
„Ano. ”
Rusovlasá se naklonila dopředu. „Odkdy? ”
Máji se úplně vyprázdnila hlava.
Neměla odpověď. Pak se tmavovlasá kamarádka usmála a ukázala na její telefon. „Tak dobře. Zavolej mu.
”
Máje spadl žaludek do bot. „Hned teď. Hned teď. ” Další dvě se smály a přikyvovaly.
„Chceme ho poznat. ”
Mája zírala na svůj telefon. Právě si vymyslela přítele, který neexistoval, a teď ho chtěly její kamarádky poznat. Dnes večer.
Donutila se k nervóznímu úsměvu. „Dobře. ” Zvedla telefon a vstala. „Zavolám mu.
”
Pak odešla od stolu a zoufale se snažila přijít na to, co proboha udělá. Neměla přítele, neměla plán a vůbec netušila, že jen pár kroků od ní už stojí muž, který může změnit úplně všechno. Mája se od stolu vzdálila jen o pár metrů a držela si telefon u ucha, jako by mluvila s přítelem, kterého si právě vymyslela. Měla ale jeden problém: vůbec netušila, komu by měla volat.
Sklopila telefon a zhluboka se nadechla. Přemýšlej, Májo. Přemýšlej. Potřebovala někoho, kdo by ji z té absurdní situace zachránil.
Netušila, že už dorazil. O pár minut dřív u restaurace zastavilo černé luxusní SUV. Vystoupil Julian Bennett. Ve dvouatřiceti letech vybudoval byznysové impérium, o jakém se většině lidí v jeho věku ani nezdá.
Dny měl plné jednání, obchodních večeří a lidí, kteří se neustále snažili získat jeho pozornost. Jenže úspěch nikdy neusnadnil jeho osobní život. Naopak. Kdykoli někoho nového poznal, nemohl si být nikdy jistý, co ho k němu vlastně přitahuje.
Jestli jeho osobnost, nebo peníze. Po pár zklamáních přestal chodit na rande úplně. Nebyl zahořklý. Prostě si řekl, že klid je lepší než předstírat důvěru k někomu, koho zajímá jen jeho majetek.
Ten večer přišel do restaurace na klidnou večeři po náročném dni. Žádní obchodní partneři, žádní asistenti, žádné kamery, jen trocha času pro sebe. Netušil, že uslyší ženu, která tiše řekne něco, co ho zastaví. Mája se nervózně rozhlédla.
Pak si pošeptala: „Já jen potřebuju přítele na jednu noc. ”
Julian, který stál jen pár kroků od ní, ji uslyšel. Podíval se jejím směrem. Chvíli ji jen pozoroval.
Nevypadala jako někdo, kdo se snaží někoho ohromit. Vypadala skutečně zoufale, a to mu nějak vykouzlilo úsměv na tváři. Vydal se k ní. Mája si všimla, že se blíží, a rychle sklopila telefon.
Zastavil se v příjemné vzdálenosti a s jemným úsměvem se zeptal: „Pořád ještě ho potřebuješ? ”
Mája na něj zírala. „Prosím? ”
Julian se pousmál.
„Slyšel jsem, že potřebuješ přítele. ”
Mája se rozhlédla, jestli to myslí vážně. „To myslíš vážně? ”
„Jen na dnešní večer.
”
Prohlédla si jeho tvář. Bylo na něm něco podivně klidného. Nesmál se jí. Nesnažil se ji zesměšnit.
Vypadal, že to myslí skutečně vážně. Mája se podívala zpátky ke stolu, kde na ni kamarádky stále čekaly. Pak se znovu podívala na Juliana. „To bys opravdu udělal?
”
Julian pokrčil rameny. „Proč ne? ”
Mája zaváhala. Pořád nemohla uvěřit, že se to děje, ale docházely jí možnosti.
„Dobře,” řekla konečně. „Tak jo. ”
Julian se usmál. „Ale platí pravidla.
”
„Poslouchám. ”
„Žádné líbání. ”
Julian přikývl. „Spravedlivé.
”
„Nebudeš mi říkat zlatíčko. ”
„Rozumím. ”
„Neztrapníš mě. ”
„To by mě ani nenapadlo.
”
„A neuděláš z večera trapas. ”
Julian se usmál. „Pokusím se. ”
Mája hravě přimhouřila oči.
„A až večeře skončí, jsme zase cizí. ”
Julian natáhl ruku. „Platí. ”
Chvíli se dívala na jeho dlaň, než do ní vložila svou.
Jejich pohledy se setkaly jen na vteřinu. Ani jeden nic neřekl. Pak jí Julian nabídl paži. Mája zaváhala, než se jí jemně chytila.
Společně se otočili k restauraci. Mája neměla tušení, že muž, který jde vedle ní, nepředstírá úspěch. Je to skutečně Julian Bennett, miliardář a generální ředitel Bennett Global Holdings. A Julian neměl tušení, že žena vedle něj se stane tím jediným člověkem, který ho donutí zpochybnit všechno, co si myslel o lásce.
Když Mája s Julianem došli ke stolu, už na ně zíraly všechny tři kamarádky. Mája cítila, jak se jejich pohledy přesouvají z ní na pohledného muže po jejím boku. Snažila se vypadat klidně. Uvnitř sebou ale vůbec nebyla.
Julian naopak vypadal naprosto uvolněně. Slušně se na ženy usmál a řekl: „Ahoj všichni, jsem Julian Bennett, generální ředitel Bennett Global Holdings. Těší mě. ”
Chvíli nikdo nepromluvil.
Pak se světlovlasá kamarádka pomalu usmála. „Počkat, ty jsi vážně její přítel? ”
Mája rychle přikývla. „Ano.
”
Rusovlasá si Juliana prohlédla od hlavy k patě a pak se s vykulenýma očima otočila k Máje. „Kde jsi ho našla? ”
Mája se nervózně zasmála. „To je dlouhý příběh.
”
Tmavovlasá se naklonila s hravým úsměvem. „Zjevně velmi dlouhý příběh. ”
Julian se zasmál. Mája ho pozorně sledovala.
Dělal to až příliš dobře. Sebejisté představení, klidný úsměv, způsob, jakým mluvil, jako by spolu byli měsíce. Pomyslela si, že je prostě jeden z těch mužů, díky kterým se dá uvěřit čemukoli. A soudě podle obličejů jejích kamarádek, odváděl skvělou práci.
Julian jí oddáhl židli. Překvapeně se na něj podívala. „Děkuji. ”
Věnoval jí jemný úsměv.
„Samozřejmě. ”
Mája se posadila a snažila se nezčervenat. Kamarádky si vyměnily nadšené pohledy. Tenhle muž změnil celou náladu večera.
Škádlení přestalo. Teď byly zvědavé. Velmi zvědavé. Světlovlasá se naklonila blíž s potutelným úsměvem.
„Takže, Juliane? Jak dlouho už spolu jste? ”
Mája se málem zadusila pitím. Podívala se na Juliana a poprvé si uvědomila, že jejich malá dohoda může být mnohem těžší, než si představovala.
Julian se jen usmál, vypadal dokonale připravený. A Mája neměla tušení, co se chystá říct. Světlovlasá se znovu naklonila dopředu. „Takže, Juliane, jak dlouho už spolu jste?
”
Mája zadržela dech. Než stačila zpanikařit, Julian klidně odpověděl: „Dost dlouho na to, abych věděl, že Mája předstírá, že nemá ráda pozornost. ”
Máji se rozšířily oči. Kamarádky se okamžitě zasmály.
„To nemám. ”
Julian se na ni podíval s pobaveným úsměvem. „Máš. ”
Mája zavrtěla hlavou.
„Rozhodně nemám. ”
Rusovlasá na ni ukázala. „Vlastně on už tě možná zná líp než my. ”
Mája se zasmála.
„Dobře, lidi, uklidněte se. Není to tak vážný. ”
Julian si ale všiml, jak se snaží skrýt úsměv. Uvolněně se opřel v židli.
Tmavovlasá se na něj zvědavě podívala. „Tak nám o ní něco pověz. ”
Mája se okamžitě podívala na Juliana. „Nesmíš.
”
Julian se usmál. „Něco o ní. Ano. ” Její kamarádka řekla cokoli.
Mája zavrtěla hlavou. „On mě skoro nezná. ”
Julian se podíval na Máju. „To je pravda.
” Pak se odmlčel. „Ale vím, že nemá ráda moc sladkou kávu. ”
Mája se na něj podívala. „Jak to víš?
”
„Zmínila ses o tom venku. ”
Chvíli na něj zírala. Zapomněla, že to vůbec řekla. Julian pokračoval nenuceně: „Taky jsi říkala, že máš ráda klidná místa.
Nesnášíš lidi, co mluví nahlas do telefonu, a předstíráš, že nemáš ráda romantické filmy, i když jsi jeden viděla minulý víkend. ”
Máje spadla čelist. Kamarádky vyprskly smíchy. „To už jsi mu to všechno řekla?
” zeptala se světlovlasá. „Ne. ” Mája se otočila k Julianovi. „Kdy jsem ti říkala, že jsem viděla romantický film?
”
„Když jsi mluvila o tom, jaký byl tvůj minulý víkend hrozný. ”
Mája si na chvíli zakryla obličej. „Nemůžu uvěřit, že sis to všechno pamatoval. ”
Julian se usmál.
„Poslouchám. ”
Tahle dvě slova Máju zarazily. Bylo v nich něco jiného. Ne koketérie, ne chlubení, jen upřímnost.
Kamarádka rychle zasáhla. „Dobře, můj dotaz. ” Podívala se na Juliana. „Co dělá Mája, když je naštvaná?
”
Mája zasténala. „Prosím, na to neodpovídej. ”
Julian se po ní podíval. „Ztichne.
”
Mája pomalu položila sklenici. Měl pravdu. Její kamarádky to věděly taky. Ale slyšet to od něj bylo zvláštně jiné.
„A když je naštvaná fakt moc,” pokračoval Julian, „řekne všem, že je v pohodě. ”
Mája na něj zírala. Na chvíli byla restaurace tišší. Znal ji teprve krátce.
A přesto si všiml věcí, které většina lidí přehlížela. Světlovlasá se usmála. „Myslím, že se nám líbí. ”
Rusovlasá přikývla.
„Rozhodně. ”
Mája se zasmála. „Je to dvacet minut. ”
„Přesně,” odpověděla kamarádka.
„A už prošel testem. ”
Julian se zasmál. „Jakým testem? ”
„Všemi.
”
Mája zavrtěla hlavou a smála se. Konverzace se posunula dál a brzy mluvili všichni najednou. Ptali se Juliana na práci. Odpovídal, aniž by prozradil příliš mnoho.
Ptali se na koníčky. Dával jednoduché odpovědi, a když se někdo zeptal na Máju, dokázal odpovědět tak, že se usmála, aniž by lež byla příliš nápadná. Poprvé ten večer se Mája přestala bát, že je odhalí. Opravdu se bavila.
Podívala se přes stůl na Juliana. Poslouchal jednu z kamarádek, jak vypráví nesmyslný příběh, a smál se přesně ve správných chvílích. Nebylo na něm nic arogantního, nic vynuceného. Nevypadal jako muž, který se zoufale snaží někoho ohromit, a Máje to přišlo podivně osvěžující.
Zvedla sklenici a napila se. Julian se zrovna podíval jejím směrem. Jejich pohledy se setkaly. Ani jeden neuhnul okamžitě.
Mája pocítila v hrudi něco malého a nečekaného. Rychle sklopila oči. Bylo to směšné. Tohle bylo falešné rande.
Laskavost cizího člověka. Nic víc. Aspoň si to opakovala. Za pár minut se konverzace znovu stočila.
Rusovlasá se potutelně usmála. „Dobře, Májo. Když už je tu Julian, možná se konečně zeptáme na otázku, kterou si klademe roky. ”
Mája už věděla, kam to směřuje.
„Ale ne. ”
Kamarádka se zasmála. „Proč jsi pořád single? ”
U stolu na chvíli nastalo ticho.
Mája se donutila k úsměvu. Slyšela tu otázku už nesčetněkrát. Obvykle věděla, jak ji odmávnout. Dnes večer se jí ale najednou nechtělo nic vysvětlovat.
Sklopila oči k talíři. Než stačila odpovědět, promluvil Julian. Jeho hlas byl klidný. „Možná jen čekala na někoho, kdo ví, jak se k ní chovat.
”
Mája vzhlédla. Jejich pohledy se setkaly. Tentokrát nedokázala skrýt překvapení ve tváři. Kamarádky si vyměnily pohled.
Nikdo se nesmál. Nikdo ji neškádlil. Mája se na chvíli jen dívala na muže, který seděl vedle ní. Souhlasil, že bude předstírat, že je její přítel.
Sotva ji znal. A přesto řekl přesně to, co potřebovala slyšet. Julian jí věnoval malý, uklidňující úsměv. Mája jí odpověděla.
A někde mezi smíchem, otázkami a tou jednou větou přestal večer působit jako představení. Aspoň pro Máju. Poprvé tu noc si pomyslela, že ten cizinec možná nepředstírá tolik, jak si myslela. Když večeře skončila, Mája úplně zapomněla, jak nervózní byla, když se k ní Julian poprvé posadil.
Večer dopadl daleko líp, než čekala. Kamarádky se smály. Julian byl bez námahy okouzlující. A Mája na pár hodin zapomněla, že celý ten vztah měl být lež.
Když vstali od stolu, dala jí světlovlasá kamarádka vědoucí úsměv. „Dobře, Májo, o tom si zítra rozhodně musíme promluvit. ”
Mája se zasmála. „O čem?
”
Kamarádka pohlédla na Juliana. „O něm. ”
Rusovlasá se zasmála. „Nezmiz nám.
”
Mája protočila oči. „Nezmizím. ”
Tmavovlasá ji před odchodem objala a pošeptala: „Radši mi řekneš všechno. ”
Mája se usmála.
„Řeknu. ”
Kamarádi se jedna po druhé rozloučili a vydali se po ulici. Mája je sledovala, dokud nezmizely, a pak se otočila zpátky k Julianovi. Chvíli nikdo nemluvil.
Dohoda byla jasná. Večeře skončila, což znamenalo, že jejich falešný vztah měl skončit taky. Mája si popravila kabelku. „Tak, děkuju.
”
Julian se na ni podíval. „Za co? ”
„Žes mě zachránil před tou nejtrapnější večeří mého života. ”
Usmál se.
„Není zač. ”
Mája čekala, že se rozloučí. Místo toho se podíval po ulici. „Musíš někam jít?
”
Zavrtěla hlavou. „Vlastně ne. ”
Julian se usmál. „Tak ještě nechoď domů.
”
Mája zvedla obočí. „Proč? ”
„Chci zmrzlinu. ”
Zasmála se.
„Chceš zmrzlinu? ”
„Ano. ”
Podívala se na něj podezřívavě. „Je to součást dohody o příteli?
”
„Ne. ” Usmál se. „To jsem jen já, kdo se ptá. ”
Něco na té odpovědi ji rozesmálo.
„Dobře. Jedna zmrzlina. ”
Vydali se spolu pod teplými světly města. Restaurace pomalu mizela za nimi.
A poprvé ten večer je nikdo nesledoval a neměli důvod předstírat. Byli to prostě Mája a Julian. Dva cizí lidé, kteří šli městem. Julian řekl: „Co obvykle děláš, když si nevymýšlíš přítele?
”
Mája se zasmála. „Já si přítele nevymýšlím. ”
„Dnes večer sis mě vymyslela ty. ”
„To byla nouze.
”
„Jasně. ” Usmála se. Pak se Julian zeptal jemněji: „Proč jsi tak dlouho sama? ”
Májin úsměv mírně pohasl.
Podívala se před sebe. „Můj poslední vztah mě něco naučil. ”
„Co? ”
„Že být s někým neznamená automaticky, že se nebudeš cítit sama.
”
Julian poslouchal. „Cítila jsem se, jako bych pořád chtěla moc. Respekt, upřímnost, pozornost. Nakonec jsem si uvědomila, že nežádám o moc.
Jen jsem žádala špatného člověka. ”
Julian pomalu přikývl. „Tohle chápu. ”
Mája se na něj podívala.
„A co ty? ”
„Co já? ”
„Proč jsi single? ”
Julian se slabě usmál.
„Řekněme, že peníze dělají lidi komplikovanými. ”
Mája se zasmála. „To zní jako velmi zvláštní problém. ”
„Je.
” Podíval se před sebe. „Někdy potkáš někoho a říkáš si, jestli tě má fakt rád, nebo jestli se mu líbí to, co si myslí, že od něj můžeš dostat. ”
Mája ztichla. Rozuměla víc, než čekal.
„Já bych radši chtěla někoho, kdo mi dá klid,” řekla. Julian se na ni podíval. „Já taky. ”
Než stačili cokoli říct, všimli si starší ženy, která se před nimi potýkala s malým stánkem květin.
Začalo pršet. Žena spěchala zakrýt květiny, ale vítr jí plachtu pořád strhával. Julian okamžitě zastavil. „Počkej tady.
” Vydal se k ní. „Pomůžu vám. ”
Žena se překvapeně podívala. „Ale, děkuji.
”
Julian začal sbírat růže a snažil se je přitom chránit před deštěm. Mája se k nim rychle přidala. Společně přesunuli květiny pod přístřešek. Žena se neustále omlouvala: „Jen jsem je chtěla zachránit, než to všechno zničí.
”
Julian se podíval na květiny. „Kolik stojí všechny? ”
Žena na něj zírala. „Všechny?
”
„Ano. ”
Zaváhala. „Ale vy přece nepotřebujete všechny tyhle květiny. ”
Julian se usmál.
„Tak můžete jít dnes večer domů dřív. ”
Žena se na něj podívala s opravdovou vděčností. „Bůh vám žehnej. ”
Mája ho tiše pozorovala.
Nebyla tam žádná kamera, žádné publikum, žádný důvod, proč by Julian musel někoho ohromovat. Prostě viděl někoho, kdo potřebuje pomoc, a zastavil se. Dotklo se jí to víc, než čekala. Žena začala balit věci a Julian vzal jednu zbývající červenou růži.
Otočil se k Máje. „Tady. ”
Usmála se. „Pro mě?
”
Přikývl. „Tohle je první skutečná věc, kterou jsem ti dnes večer dal. ”
Mája se podívala na růži a pak na něj. „Tohle není součást naší dohody.
”
„Vím. ”
Jemně se usmála. „Tak co to je? ”
Julian jí držel pohled.
„Něco, co jsem ti chtěl dát. ”
Mája na chvíli nemohla najít správná slova. Prostě růži přijala. A když pokračovali v chůzi v lehkém dešti, držela ji opatrně u hrudi.
Ani jeden z nich ještě nevěděl, že noc, která měla skončit falešným přítelem, už Máje dala něco mnohem nebezpečnějšího. Skutečný důvod, proč na něj myslet, až půjde domů. Když Mája konečně dorazila domů, položila kabelku na stůl a podívala se na červenou růži, kterou stále držela v ruce. Usmála se.
Jaká zvláštní noc. Vyšla s kamarádkami, čekala obyčejný večer plný škádlení. Místo toho se vrátila domů s falešným přítelem, krásnou vzpomínkou a růží od muže, kterého potkala před pár hodinami. Přešla k pohovce a posadila se.
Nemohla přestat myslet na Juliana. Jeho klidný hlas, smysl pro humor, způsob, jakým poslouchal, a hlavně to, jak bez váhání zastavil, aby pomohl prodavačce květin. Jemně se dotkla růže. „Tohle mělo být jen na jednu noc,” zašeptala.
Ale už teď věděla, že si tohle bude pamatovat ještě dlouho. Na druhém konci města dorazil domů i Julian. Povolil si kravatu, položil telefon na stůl a chvíli tiše seděl. Strávil roky tím, že se podobným situacím vyhýbal.
A přesto byl dnešní večer jiný. Mája ho nepožádala o peníze. Nesnažila se na něj udělat dojem. Ani nevěděla, kdo doopravdy je.
Prostě se k němu chovala jako k obyčejnému muži. A to bylo nějak osvěžující. Usmál se sám pro sebe, když si vzpomněl na její nervózní výraz, když k ní poprvé přistoupil. Souhlasil, že bude falešný přítel na jednu noc.
Tím to mělo skončit. Ale jak tam seděl a přemýšlel o ní, uvědomil si něco, co nečekal. Nechtěl, aby noc skončila. A ani jeden z nich nevěděl, že falešný vztah, který měl trvat jen jeden večer, už v obou zanechal otázku, co bude dál.
Druhý den ráno se Mája probudila s tím, že zvláštní události předchozí noci budou jen vtipnou vzpomínkou. Než ale stačila dopít kávu, zazvonil telefon. Podívala se na obrazovku. Julian.
Usmála se, dřív než se stačila zastavit. Zvedla to. „Dobré ráno. ”
„Dobré ráno,” řekl Julian.
„Přežila jsi svůj falešný vztah? ”
Mája se zasmála. „Měla jsem strach. ”
„Ty ses bála?
”
„Jasně, že jo. Byl jsem tvůj přítel. ”
Usmála se. „Byl jsi můj přítel na jednu noc.
”
„Technicky vzato. ”
Mája zavrtěla hlavou a smála se. Povídali si pár minut, než musela Mája do práce. Když hovor skončil, chvíli zírala na telefon.
Nebyla si jistá, proč jí jeho zavolání zlepšilo ráno. Řekla si, že je to prostě proto, že k ní byl nečekaně laskavý. Nic víc. Později odpoledne se Mája zastavila v oblíbené kavárně poblíž práce.
Sotva si objednala, uslyšela za sebou povědomý hlas. „Kávu bez moc cukru, že? ”
Mája se otočila. Stál tam Julian.
Překvapeně na něj zírala. „Co tady děláš? ”
Usmál se. „Byl jsem poblíž.
”
Mája se na něj podezřívavě podívala. „Poblíž? ”
„Ano. ”
Zasmála se.
„Stáváš se velmi výhodným. ”
„Snažím se. ”
Podal jí kávu. „Tvoje obvyklá.
”
Mája se podívala na kelímek a pak na něj. „Ty sis to pamatoval. ”
„Řekla jsi mi to včera. ”
Usmála se.
Byla to taková maličkost, ale nějak znamenala víc, než měla. Chvíli spolu seděli a povídali si o svém dni. Tentokrát tam nebylo žádné předstírání, žádné kamarádky, žádný důvod si říkat přítel a přítelkyně. Byli to prostě dva lidé, kterým spolu bylo dobře.
Druhý den ráno Julian zavolal zase. A den poté. Někdy to byl jen krátký hovor. Někdy se objevil poblíž její práce.
Jednou jí přinesl stejný nápoj, který měla ráda. Jindy jí poslal zprávu a zeptal se, jak dopadla důležitá schůzka. Pamatoval si maličkosti, a než si to Mája uvědomila, jeho přítomnost se pomalu stala součástí její rutiny. Začala častěji kontrolovat telefon.
Usmívala se, kdykoli se objevilo jeho jméno. A když se jí někdo zeptal, proč se usmívá, měla vždy stejnou odpověď. Nic. Ale hluboko uvnitř Mája věděla, že se něco mění.
Muž, který souhlasil, že bude falešný přítel na jednu noc, se už nechoval jako cizinec. A ona se nějak těšila, až ho zase uvidí. Jednoho rána stála před zrcadlem a podruhé měnila náušnice. Podívala se na sebe a zamračila se.
Proč to dělám? Věděla, že Juliana možná později uvidí. To bylo všechno. Nic to neznamenalo.
Aspoň si to říkala. Později odpoledne ji Julian potkal u oblíbené kavárny. Jakmile ho Mája uviděla, rozzářila se. „Jsi brzy.
”
„Chtěl jsem tě vidět. ”
Usmála se. „Vždycky máš výmluvu. ”
„Možná žádnou nepotřebuju.
”
Mája odvrátila pohled a snažila se skrýt úsměv. Šli spolu chvíli a povídali si o obyčejných věcech. Pak Julian ztichl. „Je něco, co jsem ti nikdy pořádně neřekl.
”
Mája se na něj podívala. „Co? ”
Nadechl se. „Být bohatý komplikuje vztahy.
”
Mája poslouchala. „Někdy mě lidé poznají a vidí všechno, co mám, dřív, než se vůbec pokusí poznat mě. Po chvíli si začneš říkat, jestli tě má někdo fakt rád, nebo jestli se mu líbí život, který si myslí, že jim můžeš dát. ”
Mája pomalu přikývla.
„Rozumím. ”
Julian se na ni podíval. „Vážně? ”
„Ano.
” Jemně se usmála. „Já nechci bohatého muže. ”
Zvedl obočí. „Ne?
”
Zavrtěla hlavou. „Chci někoho, u koho se cítím bezpečně, někoho, kdo mě respektuje, někoho, s kým se můžu smát, někoho, kdo mi do života přinese klid, místo abych si pořád kladla otázky, kde vlastně stojím. ”
Julian se na ni tiše díval. „A kdyby ten člověk měl peníze?
”
Mája pokrčila rameny. „Tak to je hezké. ” Usmála se. „Ale nebyl by to důvod, proč bych zůstala.
”
Na chvíli Julian nic neřekl. Něco na její odpovědi si s sebou nesl. Mája se na něj podívala a najednou si uvědomila, jak blízko u sebe stojí. Nikdo se nepohnul.
Nikdo nemluvil. Město kolem nich plynulo dál, ale oba na pár vteřin jako by ho nevnímali. Julian se konečně usmál. „Ty jsi jiná, Májo.
”
Usmála se zpátky. „Ty taky. ”
Pokračovali v chůzi. Mája se snažila přesvědčit sama sebe, že to, co cítí, není nic vážného.
Prostě byl laskavý. Byl vtipný. Poslouchal ji. Cítila se s ním dobře.
Ale hluboko uvnitř věděla, že v tom je víc. Poslední dobou nečekala jen na to, až jí Julian zavolá. Doufala v to. A to jí děsilo víc, než si chtěla přiznat.
Bylo klidné sobotní odpoledne, když se Mája s Julianem zastavili v malé kavárně v sousedství. Nebylo na ní nic okázalého. Žádná drahá auta venku, žádné obchodní schůzky, žádné kamery. Jen klidné odpoledne spolu.
Mája vyprávěla Julianovi o vtipné chybě v práci, když si všimla, že se najednou dívá na druhou stranu kavárny. Starší muž se snažil odnést těžkou krabici s věcmi. Než Mája stačila cokoli říct, Julian vstal. „Pomůžu vám s tím.
”
Muž se překvapeně podíval. „Ale ne, synku. Já to zvládnu. ”
Julian se usmál.
„Já vím, že jo. Ale stejně vám pomůžu. ” Chytil jednu stranu krabice a společně ji odnesli do skladu. Mája tiše sledovala.
O pár okamžiků později se Julian vrátil ke stolu. Mája se na něj zvědavě podívala. „Ty ho znáš? ”
Julian přikývl.
„Jasně, to je pan Harris. ”
Mája se usmála. „Ty víš, jak se jmenuje? ”
„Pracuje tady.
Párkrát jsem ho viděl. ”
Vtom prošel kolem nich pan Harris. Zazvonil mu telefon. Zvedl ho, chvíli poslouchal a jeho výraz se změnil.
Vypadal zklamaně. Julian si toho všiml. „Co se stalo? ”
Pan Harris si povzdechl.
„Vnučka má dnes odpoledne školní představení. ” Podíval se směrem kavárny. „Ale ten druhý zaměstnanec nepřišel, takže asi nemůžu. ”
Julian chvíli mlčky seděl.
Pak se podíval směrem k vedoucímu. Za pár minut bylo všechno zařízené. Julian tiše zaplatil za někoho, kdo pana Harrise v jeho směně zastoupí. Pan Harris na něj zíral.
„Ty jsi to udělal? ”
Julian se usmál. „Jděte se podívat na vnučku. ”
Starší muž zaváhal.
„Ale nemůžu jen tak odejít. ”
Julian zavrtěl hlavou. „Jděte. ” Pak dodal jemně: „Ona si bude pamatovat, jestli jsi tam byl.
Stoly ne. ”
Panu Harrisovi změkly oči. Několikrát Julianovi poděkoval, než si pospíšil připravit. Mája celou dobu sledovala, co se děje.
Julian se prostě vrátil na své místo, jako by se nestalo nic neobvyklého. Zvedl kávu. Mája na něj dál zírala. Po chvíli se na ni podíval.
„Co? ”
„Nic. Zíráš. ”
Mája se usmála.
„Snažím se tě zjistit. ”
Julian se usmál zpátky. „Dej mi vědět, až na to přijdeš. ”
Mája se tiše zasmála.
Ale uvnitř se něco změnilo. Už viděla, jak pomohl prodavačce květin. Viděla, jak přirozeně se chová k lidem. A teď sledovala, jak tiše dal staršímu muži šanci být u někoho, koho miluje.
Nebylo tam publikum, žádná pochvala, žádný důvod, proč by Julian musel někoho ohromovat. Prostě si všiml někoho, kdo potřeboval pomoc, a udělal něco. Mája se podívala do své kávy a snažila se skrýt úsměv. Ten muž se stával problémem, protože pokaždé, když si našla důvod, proč si připomenout, že jejich vztah není skutečný, jí Julian dal další důvod na to zapomenout.
Ten večer se Mája vrátila domů a pořád myslela na Juliana. Položila kabelku na stůl a všimla si malého úsměvu na vlastní tváři. Snažila se ho ignorovat. Nepovedlo se.
Převlékla se do pohodlného, udělala si čaj a usadila se na pohovce. Ale všechno jí ho připomínalo. Způsob, jakým poslouchal, jak si pamatoval maličkosti, které řekla, jak se choval k lidem, když z toho nic neměl, a to, jak se cítila, když byla s ním. Najednou zazvonil telefon.
Mája se podívala na obrazovku. Julian. Okamžitě se usmála, než zvedla. „Ahoj.
”
„Ahoj,” odpověděl Julian. „Jak byl zbytek tvého dne? ”
„Dobrý. ”
Bylo něco snadného v tom si s ním teď povídat.
Mluvili o maličkostech, smáli se odpoledni a škádlili se způsobem, který jim začal připadat přirozený. Nikdo z nich nechtěl hovor ukončit. Nakonec Julian řekl: „Měla bys jít spát. ”
Mája se usmála.
„Ty taky. ”
„Dobrou noc, Májo. ”
„Dobrou noc, Juliane. ”
Hovor skončil.
Mája pomalu položila telefon. Pár vteřin jen zírala na obrazovku. Pak se usmála, skutečným bezmocným úsměvem. Zaklonila se na pohovce.
„Ale ne. ” Slova jí unikla dřív, než je stačila zastavit. Věděla přesně, co se děje. Už si neužívala jen jeho společnost.
Nezvedala jeho hovory ze zdvořilosti. Neusmívala se, když se objevil, protože byl dobrý kamarád. Líbí se jí. Mája měla Juliana opravdu ráda.
Zakryla si obličej oběma rukama a tiše se zasmála. Tohle mělo být falešné. Podívala se na růži, kterou si schovala z jejich první noci. Její úsměv pomalu přešel v něco měkčího.
Nezamilovávala se do jeho peněz. Ani neznala pravdu o jeho bohatství. Zamilovávala se do muže, kterého poznala. Do muže, který naslouchal, který si pamatoval, který jí dával pocit respektu a pohodlí, aniž by za to cokoli chtěl.
A to ji trochu děsilo. Poprvé za dlouhou dobu Mája nepřemýšlela o tom, jestli chce vztah. Přemýšlela o tom, jestli ho chce s Julianem. Na druhém konci města měl Julian podobnou myšlenku.
Tiše seděl ve svém bytě a díval se na telefon po jejich hovoru. Strávil roky přesvědčováním sebe sama, že být single je jednodušší, bezpečnější. Ale Mája nějak proklouzla všemi zdmi, které postavil. Neznala jeho bohatství.
Nezajímala ji jeho sláva. A když byl s ní, necítil se jako miliardář, kterého všichni čekají. Prostě se cítil jako Julian. Usmál se sám pro sebe.
Možná nebyl falešný jen vztah. A ani jeden z nich nevěděl, že je stále čeká to největší překvapení jejich příběhu. Druhý den ráno se Mája chystala do práce, když se zastavila v malé kavárně u kanceláře. Objednala si svou obvyklou kávu a stála u okna, projížděla telefon a čekala.
Pak ji na obrazovce nad pultem zaujala televize. Na obrazovce se objevila povědomá tvář. Mája ztuhla. Vzhlédla k obrazovce.
Byl tam Julian. Ale tentokrát nestál vedle ní s kelímkem kávy ani nešel městem s úsměvem. Byl na obrazovce, v úplně jiném světě. Moderátorka zpráv mluvila o Bennett Global Holdings a jeho mladém generálním řediteli Julianu Bennettovi.
Máji se rozšířily oči. Přiblížila se k televizi. Počkat. Poslouchala, jak moderátorka popisuje Juliana jako jednoho z nejmladších miliardářských byznysových lídrů v zemi a majitele Bennett Global Holdings.
Mája se nemohla pohnout. Káva jí stála netknutá v ruce. Muž, kterého potkala náhodou. Muž, který předstíral, že je její přítel.
Muž, který jí koupil zmrzlinu. Muž, který pomohl prodavačce květin v dešti. Muž, který tiše pomohl panu Harrisovi dostat se na představení jeho vnučky. Ten muž byl miliardář.
Mája zírala na obrazovku v nevíře. „Julian Bennett,” zašeptala jeho jméno. Najednou jí začaly docházet maličkosti, kterých si u něj všimla. Sebejistota.
Drahé hodinky, kterých si sotva všimla. Způsob, jakým ho lidé poznávali, jak mluvil o penězích, jako by byly jen další součást života. A přesto se jí tím nikdy nesnažil ohromit. Mája si pomalu sedla.
Hlavou se jí honily myšlenky. Proč jí to neřekl? Proč jí nechal věřit, že je jen obyčejný muž, který náhodou souhlasil, že bude falešný přítel? Pak přišla další, mnohem nepříjemnější myšlenka.
Proč by se někdo jako on chtěl tvářit, že je se mnou? Podívala se na telefon. Julianovo jméno bylo přímo tam. Palec se vznášel nad kontaktem.
Mohla mu zavolat. Mohla se ho zeptat na všechno. Ale zaváhala. Protože najednou vzpomínky z posledních dní vypadaly jinak.
Měl o ni opravdu zájem, nebo to celé byla nějaká hra? Mája zavrtěla hlavou. Ne. Vzpomněla si na okamžiky, kdy je nikdo nesledoval.
Prodavačka květin, pan Harris, maličkosti, které dělal, aniž by čekal pochvalu. Tyhle okamžiky nepůsobily falešně. A přesto nedokázala pochopit, proč by miliardář trávil čas se ženou, kterou potkal náhodou. Mája se podívala na jeho fotku v telefonu.
Poprvé od jejich setkání nemyslela na muže, který předstíral, že je její přítel. Myslela na muže za jménem. Juliana Bennetta. Miliardáře.
A měla jednu otázku, na kterou zoufale potřebovala odpověď. Bylo z toho vůbec něco skutečné? Mája strávila zbytek dopoledne snahou pochopit, co právě zjistila. Julian Bennett byl miliardář.
Muž, kterého potkala náhodou. Muž, se kterým se smála. Muž, do kterého se začala zamilovávat, aniž by si to uvědomila. Ale pořád tu byla jedna otázka, na kterou nedokázala odpovědět.
Proč ona? Později odpoledne se Mája vrátila na stejnou ulici, kde všechno začalo. Potřebovala čerstvý vzduch. Potřebovala čas na přemýšlení.
A možná se hluboko uvnitř doufala, že přijde. Pak ho uviděla. Julian stál kousek od ní. Žádná ochranka, žádná okázalost, žádní obchodní partneři.
Jen Julian. A v ruce držel malou kytici růží. Mája zastavila. Podíval se na ni a jemně se usmál.
„Vím, že jsi zjistila, kdo jsem. ”
Mája přikývla. „Proč jsi mi to neřekl? ”
Julian se zhluboka nadechl.
„Protože jsem chtěl, aby mě měl jeden člověk rád dřív, než se dozví, co mám. ”
Mája se na něj podívala. „A myslel sis, že ne? ”
„Nevěděl jsem.
” Jemně se usmál. „Věděl jsem jen, že když jsi mě poznala, nevěděla jsi, že jsem miliardář. Nechovala ses ke mně jinak. Nesnažila ses na mě udělat dojem.
”
Mája se podívala na růže. „Tak proč jsi mi pořád volal? ”
Julian se usmál. „Protože někde po cestě jsem přestal chtít být tvým falešným přítelem.
”
Mája se na něj znovu podívala. Julian udělal krok blíž. „Falešný přítel měl být jen na jednu noc. ” Odmlčel se.
„Ale od té doby na tebe nepřestanu myslet. ”
Máji změkly oči. Julian natáhl růže. „Už nechci předstírat.
”
Mája je pomalu přijala. Chvíli nikdo nemluvil. Julian se jí podíval do očí. Pak se k ní jemně přiblížil.
Mája neuhnula. Naklonil se k ní pomalu a nechával jí každou šanci ustoupit. Neustoupila. Jejich rty se setkaly v měkkém, něžném polibku.
Trval jen okamžik, ale pro oba to bylo jako konec všeho falešného mezi nimi. Když se odtáhli, Mája se usmála. „Víš, myslela jsem si, že jen velmi dobře hraješ. ”
Julian se usmál.
„Hrál jsem. ”
Tiše se zasmála. „Ze začátku. ”
Na chvíli se na sebe jen dívali.
Pak Julian položil otázku, která mezi nimi čekala. „Můžu přestat předstírat? ”
Mája se usmála přes emoce v očích. „Ano.
”
Julian se usmál. Tentokrát tam nebyla žádná pravidla, žádný falešný vztah, žádné předstírání. Jemně vzal její ruku a Mája se jí chytila. Vydali se po stejné ulici, kde se poprvé potkali.
Kousek dál Májiny tři kamarádky zrovna sledovaly, co se děje. Světlovlasá nadšeně chytila ostatní. „Drží se za ruce. ”
Rusovlasá si zakryla ústa, aby se nezasmála.
„Věděla jsem to. ”
Tmavovlasá se usmála. „Konečně. ”
Mája se podívala na Juliana.
On se podíval na ni a oba se usmáli. Žena, která si vymyslela přítele, aby unikla jednomu trapnému večeru, si nikdy nepředstavovala, že cizinec, který se dobrovolně nabídl hrát tu roli, se stane mužem, kterého skutečně chce. A miliardář, který přestal věřit, že ho někdo může milovat kvůli tomu, kým je, konečně našel někoho, kdo poznal Juliana dřív, než vůbec věděl o miliardáři. Tentokrát mezi nimi nestála žádná lež.
Jen dva lidé, kteří šli ruku v ruce, a milostný příběh, který začal falešným přítelem, se stal něčím zcela skutečným.