Jedna kapka rudého vína zničila oblek za deset tisíc dolarů a zastavila srdce každému nebezpečnému muži v místnosti. Elena pevně zavřela oči a čekala na výstřel, který ukončí její život. Místo toho se bezohledný šéf nejobávanějšího syndikátu v New Yorku naklonil a jeho hlas zněl jako smrtící šepot. To, co jí nabídl, nebyl rozsudek smrti, ale zvrácená dohoda, která ji vtáhla do světa nepředstavitelného bohatství, podvodů a nebezpečných tužeb.
Vzduch uvnitř Obsidiánu, nejexkluzivnějšího a nejpřísněji hlídaného soukromého klubu na Manhattanu, byl prosycený vůní vyzrálého burbonu, drahých kubánských doutníků a tiché, děsivé moci. Byla to úterní noc, ale pro podsvětí elity východního pobřeží byl kalendář nepodstatný. Tady se přes skleněné pohárky s koňakem vydělávala jmění, ukončovaly životy a dělily se říše. Elena Benet upírala oči na leštěnou mramorovou podlahu.
Klouby jí zbělely, jak svírala okraje své stříbrné servírovací tácky. Bylo jí třiadvacet, byla věčně vyčerpaná a nesla tajnou tíhu, kvůli které její tácek s pinot noir připadal lehčí než pírko. Její bratr Thomas před šesti měsíci udělal katastrofální chybu v úsudku. Půjčil si čtyři sta tisíc dolarů od špatných lidí na financování startupu, který se rozplynul jako pára nad hrncem.
Teď dluh padl na ni. Práce pokojské a servírky v Obsidiánu byla její jedinou záchranou, zajištěná přes rodinnou přítelkyni Isabelu, která s železnou pěstí řídila personál. „Drž hlavu skloněnou, Eleno! “ zasyčela Isabela dříve večer v kuchyni a prsty se jí zaryly do Elenina ramene.
„Dnes večer to není normální noc. Jsou tu severní rodiny. Nedívej se jim do očí. Nemluv, pokud na tebe nepromluví.
A proboha, nic nerozlej. “
Elena si opakovala varování v hlavě jako mantru, když se proplétala přeplněnou místností. Boty na jehlovém podpatku, které musela nosit, jí mačkaly prsty a s každým krokem jí ostrou bolestí pronikaly do lýtek. Vyvažovala čtyři sklenice naplněné vínem Domaine de la Romanée-Conti z roku 1990.
Víno, které stálo víc za láhev, než vydělala za celý rok. Blížila se k VIP boxům vzadu. Vyvýšené oblasti oddělené sametovými lany a muži, jejichž obleky se mírně vyklenuly na hrudi. V centrálním boxu seděl Vincent Moretti.
Vincent byl strašidelný příběh, o kterém si personál šeptal. Ve dvaatřiceti letech se po brutální vraždě svého otce stal hlavou syndikátu Moretti. Byl bezohledně pragmatický, zničujícím způsobem pohledný a proslulý chladnou povahou. Chladnější než absolutní nula.
Neřval, prostě vymazal. Dnes večer měl na sobě bezchybný oblek Brioni na míru v barvě uhlově šedé. Jeho tmavé vlasy měl stažené dozadu, ostré rysy čelisti vytesané do kamene, když naslouchal spocenému staršímu muži naproti stolu. Elena přistoupila ke stolu.
Srdce jí bušilo o žebra jako uvězněný pták. Čekala na pauzu v konverzaci, stála na okraji boxu. Dokonale neviditelná, přesně jak byla vycvičená. „Dokumenty jsou moje, Lorenzo,“ řekl Vincent.
Jeho hlas byl nízký, rezonující bariton, který Eleně způsobil mimovolné zachvění. „Nežádám o ústupek. Konstatuji zeměpisný fakt. “
„Vincente, prosím, unie se brání,“ začal starší muž Lorenzo a rozmáchl se rukama v uklidňujícím gestu.
Stalo se to ve zlomku vteřiny. Když Lorenzo hodil ruce zpět, jeho těžké zlaté Rolex se zachytilo o okraj Elenina stříbrného tácku. Náraz byl prudký a nečekaný. Čas se zdál zpomalit k děsivému plazení.
Elena cítila, jak se tácek naklání. Vrhla se, aby to vyrovnala, kotník se jí zkroutil v bolestivém jehlovém podpatku. Čtyři sklenice se naklonily. Kolektivní výdech vysál vzduch z místnosti, když se vlna tmavě rudého pinot noir rozlila přímo na Vincentovu hruď, postříkala jeho bílou hedvábnou košili, hedvábnou kravatu a klopu jeho bezvadného saka.
Rozbité sklo explodovalo přes mahagonový stůl jako střepiny. Následující ticho bylo absolutní. Jemné jazzové melodie hrající skrze skryté reproduktory klubu se najednou zdály ohlušující. Každá konverzace v rozlehlé místnosti ustala.
Dospělí muži s těžkou výzbrojí jemně posunuli váhu. Ruce jim sklouzly pod saka. Elena dopadla na kolena na podlahu. Rozbité sklo jí prořízlo tenkou látku sukně a způsobilo krvácení.
Nemohla dýchat. Panika jí zamlžila zrak. Právě napadla nejnebezpečnějšího muže v New Yorku. „Já… já se tak omlouvám,“ vydechla Elena.
Hlas se jí tak prudce třásl, že zněl cize i jejím vlastním uším. Šmátrala, popadla bezvadný bílý ubrousek ze zástěry a instinktivně se natáhla, aby ho otřela ze saka. Než se jí prsty mohly dotknout látky, sevřel jí zápěstí chvat jako svěrák. Elena zvedla hlavu.
Její vyděšené lískové oči se střetly s duhovkami tak tmavými, že byly téměř černé. Vincent Moretti se na ni díval. V jeho tváři nebyl žádný vztek, žádné zrudlé tváře, žádné rozšířené nozdry. Jen mrazivá, kalkulující prázdnota, která byla nekonečně horší než hněv.
Pomalu vstal a tyčil se nad její klečící postavou. Tmavé víno kapalo z jeho saka na mramorovou podlahu. Rytmické klepání, klepání, klepání se ozývalo v mrtvém tichu klubu. „Carlo, Desta,“ řekl Vincent tiše a nepřestával se Eleně dívat do očí.
Obrovský muž se zjizveným obočím se zhmotnil ze stínů a plynule přešel přes sametové lano. „Ano, šéfe. “
Vincent ležérně rozepnul své zničené sako, stáhl si ho a hodil na koženou pohovku. Podíval se na Elenu, studoval její bledou, vyděšenou tvář, způsob, jakým se jí třásla hruď při panických nádeších, drobné kapičky potu tvořící se na spáncích.
„Přiveďte ji do zadní kanceláře,“ nařídil Vincent. Jeho tón byl konverzační, jako by si žádal sklenici vody. „Ukliďte tenhle nepořádek. Lorenzo, naše schůzka je u konce.
Máte moje podmínky. “
„Prosím,“ zašeptala Elena. Slzy jí konečně vytékaly z řas. „Prosím, byla to nehoda.
Přísahám. Mám rodinu. Prosím. “
Vincent neodpověděl.
Prostě se otočil a šel k těžkým dubovým dveřím v zadní části klubu. Dav se mu rozestoupil jako rudé moře. Carlo se natáhl, popadl Elenu za horní část paže a s děsivou lehkostí ji zvedl na nohy. „Jdi, děvče,“ zabručel Carlo.
Jeho stisk jí modral kůži. „A nedělej scénu. Jen by to zhoršilo. “
Chodba vedoucí do zadní kanceláře byla pohlcena stíny, což byl ostrý kontrast k třpytivému opulentnímu hlavnímu patru klubu.
Eleniny nohy jí připadaly jako olovo. Její zkroucený kotník pulzoval tupou, neústupnou bolestí, ale adrenalin, který jí proudil v žilách, ji udržoval v pohybu. Každý krok byl jako pochod ke šibenici. Myslela na svého bratra Thomase.
Kdyby dnes večer zmizela, kdo by zaplatil dluh? Kdo by ho ochránil před lichváři, kteří kroužili kolem jejich malého bytu v Queensu? Carlo ji postrčil skrz těžké zvukotěsné dvoukřídlé dveře. Kancelář byla rozlehlá, lemovaná policemi od podlahy ke stropu, starožitnými mapami a masivním mahagonovým stolem, který vypadal spíše jako oltář.
Za ním seděl Vincent Moretti. Sundal si zničenou kravatu a rozepnul dvě horní knoflíčky své ušpiněné košile. Tmavé víno se lepilo na bílé hedvábí jako čerstvá rána. Naléval si sklenku jantarové tekutiny z křišťálového karafu.
Nezvedl hlavu, když Carlo odložil Elenu doprostřed luxusního perského koberce. „Počkej venku, Carlo,“ zamumlal Vincent. „Šéfe? “
„Chceš, abych to zopakoval?
“
Mírný pokles jeho hlasu způsobil, že Carlo okamžitě přikývl a ustoupil. Těžké dveře za sebou zavřel s pevným, ozvěnovým cvaknutím. Elena stála sama v místnosti s vrcholovým predátorem. Obepnula se rukama a snažila se potlačit své prudké třesení.
Byla si intenzivně vědoma krve, která jí stekla po koleni z řezných ran. Vincent pomalu obešel stůl a opřel se o jeho okraj. Pomalu se napil svého nápoje. Jeho tmavé oči jí přejížděly od vrchu jejích rozcuchaných vyčesaných vlasů dolů k jejím třesoucím se odřeným podpatkům.
Ticho se protáhlo husté a dusivé, co připadalo jako hodiny. „Jak se jmenuješ? “ zeptal se konečně. Jeho hlas nebyl drsný.
Byl hladký, vytříbený, prozrazující drahé vzdělání, které maskovalo jeho brutální profesi. „Elena. Elena Benetová. “
Vincent zavrtěl likérem ve své sklenici.
„Elena Benetová. Víš, kolik stál tenhle oblek? “
„Já to zaplatím,“ vyhrkla lež, která v jejích ústech chutnala jako popel. „Strhněte to z mé mzdy.
Budu pracovat přes časy. Udělám cokoliv, co bude potřeba. Prosím, pane Moretti, byla to nehoda. Ten muž u stolu trefil můj tácek.
“
„Vím, co se stalo,“ přerušil ji hladce Vincent. „Mám oči. Viděl jsem Lorenza, jak pateticky cukl. Viděl jsem tě, jak ses snažila to vyrovnat.
Vím, že to byla nehoda. “
Elena zamrkala, zcela vyvedená z rovnováhy. Zoufalá prosba jí zemřela v hrdle. „Ty… ty to víš?
“
„Jsem člověk logiky, Eleno, ne impulzů,“ řekl Vincent a položil sklenici na stůl. Překřížil ruce na hrudi. „Kdybych zabil každého neohrabaného sluhu v tomhle městě, služební průmysl by zkolaboval. “
Odstrčil se od stolu a začal pomalu kolem ní přecházet jako vlk obkličující zraněnou laň.
Elena zadržela dech, její oči sledovaly jeho pohyby. „Nicméně,“ pokračoval Vincent a zastavil se za ní. Jeho hlas byl najednou velmi blízko jejího ucha. „Nehoda tě neomlouvá od následků.
Ponížila jsi mě před kapy několika konkurenčních rodin. Udělala jsi mě zranitelným. “
„Je mi to tak líto,“ zašeptala Elena a zavřela oči. „Řekněte mi, co mám dělat.
Budu drhnout podlahy. Odejdu. Odejdu z města. “
Vincent se vrátil do jejího zorného pole, sáhl do kapsy a vytáhl elegantní černý smartphone.
Několikrát klepl na obrazovku. Jeho tvář byla osvětlená chladným modrým světlem. „Elena Benetová,“ přečetl nahlas z obrazovky. „Třiadvacet let.
Žádný záznam v rejstříku trestů. Matka zemřela. Otec odešel před patnácti lety. Pracuješ na třech místech.
V Obsidiánu, jako barista v Brooklynu a jako pracovnice pro zadávání dat na noční směně. “
Elenině krvi se zastavil tep. Jak mohl ty informace získat tak rychle? Vincent se podíval nahoru.
Jeho oči se s děsivou přesností setkaly s jejími. „A bydlíš v těsném dvoupokojovém bytě v Queensu se svým starším bratrem Thomasem. Thomas Benet. “
Elena vydechla a nevědomky udělala krok zpět.
„Nechte ho z toho, prosím. To byla moje chyba. Toma s tím nemá nic společného. “
Vincentovy rty se zkroutily do mikroskopického, děsivého úsměvu.
„Naopak, Eleno. Tomas s tím má všechno společného. Jsi si vědomá, že tvůj bratr dluží pět set tisíc dolarů syndikátu Romanovců v Brighton Beach? “
Elena cítila, jak se pod ní podlaha naklání.
Věděla, že Thomas dluží peníze, ale půl milionu dolarů ruské mafii? Dech jí s bolestným nádechem opustil plíce. „Ne, ne, to je nemožné. Řekl mi, že to bylo čtyřicet tisíc.
Splácela jsem to. “
„Splácela jsi úroky prostředníkovi, který si mastí kapsu,“ opravil ji chladně Vincent. „Jistina narostla. Romanovci ztrácejí trpělivost.
Moje zpravodajské informace naznačují, že plánují vybrat Tomasův dluh do konce tohoto týdne. A když zjistí, že nemá hotovost, vezmou si to v mase. Konkrétně jeho. A pak přijdou pro tebe.
“
Elenina kolena konečně povolila. Zhroutila se na perský koberec. Veškerá bojovnost z ní vyprchala. Čistá tíha reality jí rozdrtila.
Bojovala prohranou bitvu. Sypala vodu z potápějící se lodi napůl naplněným pohárkem. „Proč mi to říkáš? “ vzlykala Elena a schovala si tvář do dlaní.
„Vydáš mě jim? To je můj trest? “
Zvuk drahých kožených bot pohybujících se po podlaze se k ní blížil. Vincent si klekl před ni.
Natáhl svou velkou, teplou ruku, překvapivě jemnou, popadl ji za bradu a donutil ji, aby se na něj podívala. Jeho palec jí setřel slzu, která jí utekla z oka. Kontrast mezi jeho smrtící pověstí a jemným dotekem jí poslal matoucí elektrický šok. „Nebudu tě vydávat Rusům, Eleno,“ řekl Vincent tiše.
Jeho oči zkoumaly její. Četly zoufalý děs v její duši. „Dám ti nabídku. “
Elena zírala na Vincenta.
Její mysl se snažila zpracovat jeho slova. Hlava kriminální rodiny Morettiů klečela před zničenou služkou, utírala jí slzy a mluvila o nabídce. „Nabídku? “ zopakovala.
Její hlas zněl jako duté chrčení. Vincent pustil bradu a vstal. Vrátil se ke svému stolu, otevřel těžkou zásuvku a vytáhl silnou, krémově zbarvenou složku z manily, kterou položil na leštěné dřevo. „Vstaň, Eleno.
Posaď se. Budeme provádět obchodní transakci. “
Třesoucí se Elena se odlepila od podlahy. Kotník jí protestoval, ale kulhala k židli a zapadla do hluboké kůže.
Cítila se neuvěřitelně malá, naprosto odhalená pod chladným, vypočítavým pohledem mafiánského bosse. „Italské syndikáty v tomto městě jsou tradicionalisté,“ začal Vincent a opřel se v židli. Prsty mu bubnovaly. „Respektují krevní linie, dědictví a stabilitu.
Smrt mého otce vytvořila vakuum. Zatímco jsem zajistil území, starší kapové, muži jako Lorenzo, považují můj status svobodného muže za slabost. Věří, že muž bez manželky, bez dědice je nevyzpytatelná, nepředvídatelná zátěž. “
Elena se zamračila, úplně ztracená.
„Co to má společného se mnou? “
„Všechno,“ řekl Vincent přímo. „Mám kolem sebe nepřátele. V mé vlastní rodině se šíří šepoty o převratu.
Potřebuji představit komisi obraz absolutní stability a tradice, abych si trvale zajistil své místo. Potřebuji snoubenku. A ne jen tak ledajakou snoubenku. Ne dceru mafiána, která by mě špehovala pro svého otce.
Potřebuji někoho, kdo je zcela mimo náš svět. Někoho, koho mohu plně ovládat. Někoho, kdo mi něco dluží. “
Poklepal na složku z manily.
„Jsi zoufalá, Eleno. Jsi divoce loajální svému idiotovi bratrovi. Nemáš žádné mocné přátele, žádné kontakty a žádnou cestu z díry, kterou ti vykopal. Jsi dokonalé prázdné plátno.
“
Elenino srdce bušilo zběsilým rytmem o žebra. „Ty chceš, abych předstírala, že jsem tvoje snoubenka? “
„Chci, abys byla moje snoubenka,“ opravil ji Vincent a nenechal prostor pro argumentaci. „Přesně jeden rok se nastěhuješ do mého sídla v Hamptons.
Budeš nosit můj prsten. Budeš se účastnit galavečerů, usmívat se do kamer a přesvědčovat rodiny New Yorku, že se Vincent Moretti usazuje. Naučíš se etiketu, budeš nosit šaty a hrát roli oddané, zamilované ženy. “
„A pokud to udělám,“ zeptala se Elena.
Její hlas se třásl. „Co dostanu? “
Vincent se naklonil dopředu. Predátorská intenzita se vrátila do jeho očí.
„Dnes večer udělám jeden telefonát. Dluh pět set tisíc dolarů Romanovcům zmizí, zcela vymazán. Také ti na soukromý účet vložím dva miliony dolarů, přístupné přesně v den, kdy náš roční kontrakt skončí. Tvému bratrovi bude poskytnuta bezpečná, legitimní práce na západním pobřeží, daleko od ruské mafie.
Budeš mít vše, co sis kdy přála, Eleno. Svobodu. “
Čísla jí rezonovala v mysli. Pět set tisíc.
Dva miliony. Svoboda. Byl to majetek, který si ani nedokázala představit. Byla to spása, ale při pohledu na muže naproti stolu, muže, který před ranní kávou nařizoval popravy, věděla, že cena té spásy je její duše.
„Proč já? “ zašeptala. „Mohla byste si najmout herečku. Mohla byste někomu zaplatit.
“
„Herečka hraje,“ přerušil ji Vincent ostře. „Muži, se kterými jednám, ucítí předstírání na míli daleko. Jsou to predátoři. Potřebuji někoho, jehož strach je skutečný, jehož zoufalství je skutečné.
Ten teror, který jsi cítila, když jsi rozlila to víno. Přesně takové skutečné emoce potřebuji, abych je vložila do loajality. “
Navíc, dodal, jeho pohled na zlomek sekundy sklouzl k jejím rtům, než se vrátil k jejím očím. „Tvoje srážka dnes večer mi poskytla dokonalou krycí historku.
Mohu komisi říct, že jsme se potkali náhodou. Ohnivé setkání, které zažehlo románek. Je to dramatické. Oni takový odpad žerou.
“
Elena sevřela opěrky židle. „Co se stane, když udělám chybu? Co se stane, když se prořeknu a někdo zjistí, že je to falešné? “
Vincentova tvář stvrdla.
Pohledné rysy se proměnily v masku čistého zlověstného výrazu. „Pokud mě ohrozíš, Eleno, dohoda je neplatná. Osobně informuji Romanovy o nové adrese tvého bratra v Kalifornii. A co se týče tebe… no, dozvíš se, proč mi říkají bezohledný.
“
Přesunul složku z manily přes stůl spolu s těžkým zlatým perem Montblanc. „Otevři ji,“ přikázal. Elena se naklonila, ruce se jí třásly, když otevřela složku. Uvnitř byl pečlivě vypracovaný právní dokument.
Detailně popisoval dohody o mlčenlivosti, klauzule o chování a finanční výplatu. Bylo to děsivě důkladné. Na konci poslední stránky čekala na její podpis prázdná čára. „Pokud odmítneš, odejdeš z těchto dveří,“ řekl Vincent tiše.
„Půjdeš zpět drhnout podlahy a budeš čekat, až ti Rusové zlomí bratrovi nohy. Volba je zcela na tobě. “
Elena zírala na smlouvu. Slova se jí rozmazala.
Tohle byla dohoda s ďáblem. Vincent Moretti byl monstrum, zločinec, vrah. Žít v jeho domě, sdílet jeho prostor, předstírat, že ho miluje. Byla by to psychologická mučírna.
Ale vzpomínka na Thomase, zbitého a potlučeného z jeho posledního setkání s lichváři, jí prolétla myslí. Celý svůj dospělý život obětovala vlastní štěstí, aby udržela rodinu nad vodou. Mohla to udělat ještě naposledy. Jeden rok pekla za celý život nebe.
Pomalu natáhla prsty, sevřela chladné, těžké zlato pera. „Budu muset…“
Elena se zhluboka polkla. Tváře jí hořely ponížením. „Budu s tebou muset spát?
“
Vincentovy oči zablikaly něčím nečitelným, možná pobavením, možná podrážděním. „Neplatím za intimitu, slečno Benetová. Smlouva stanoví veřejné projevy náklonnosti. Polibky, držení za ruce, sdílené pokoje, abychom udrželi iluzi pro personál.
Ale moje postel je moje. Jste obchodní partnerka. Nic víc. “
Elena se zhluboka nadechla.
Vůně drahého kolínské a rozlitého vína naplnila její plíce. Vzhlédla k Vincentovi. Její lískové oči se setkaly s jeho tmavýma, bezednýma. „Jeden rok,“ potvrdila, její hlas náhle pevný.
„Tři sta šedesát pět dní,“ odpověděl Vincent. Elena sklonila hlavu, přitiskla zlatou špičku k papíru a podepsala se. Když zvedla pero, Vincent sáhl do kapsy a vytáhl malou černou sametovou krabičku. Otevřel ji.
Uvnitř, na hedvábném podkladu, ležel diamant tak masivní, že zachytil tlumené světlo kanceláře a vrhal duhy po mahagonovém stole. Byl to smaragdový diamant flankovaný dvěma menšími kameny, oslepující svou dokonalostí. „Tak se to usadí,“ řekl Vincent tiše. Obcházel stůl, zastavil se vedle její židle, naklonil se dolů, vzal její třesoucí se levou ruku do své.
Jeho kůže byla teplá, jeho stisk pevný. Nasunul těžký diamant na její prsteníček. Perfektně seděl. „Vítej v rodině, lásko moje,“ zašeptal něžné oslovení, které znělo jako výhrůžka smrtí.
Méně než osmačtyřicet hodin poté, co rozlila víno na mafiánského dona, byl celý život Eleny Benetové vymazán a přepsán. Její malý, průvanem profouknutý byt v Queensu nahradilo rozlehlé, čtyřicetiakrové sídlo na pobřeží v Meadow Lane v Southamptonu. Úsek nemovitostí tak exkluzivní, že byl nazýván ulicí miliardářů. Přechod byl mistrovskou lekcí v psychologickém šoku.
Thomas byl tiše odstraněn a přemístěn do technologické firmy v San Diegu, zcela nevědom si krevního paktu, který jeho sestra uzavřela, aby zajistila jeho život. Tým přísných, mlčenlivých mužů zabalil Eleniny skromné věci, i když brzy zjistila, že to byla jen formalita. Po příjezdu do sídla v Hamptons zjistila, že hlavní šatna v hlavní ložnici je již zásobená její přesnou velikostí. „Pan Moretti preferuje specifickou estetiku,“ uvedla paní Gableová, děsivě efektivní hospodyně sídla.
Byla to žena kolem padesátky se stříbrnými vlasy staženými do těsného drdolu. Její chování naznačovalo, že je méně služkou, spíše zpravodajskou agentkou. „Váš šatník byl vybrán osobním nákupčím z Bergdorf Goodman. Najdete zde denní oblečení od Loro Piany a Brunella Cucinelliho a večerní róby od Oscara de la Renty a Toma Forda.
Vaše neformální boty jsou Tod’s. Vaše podpatky jsou výhradně Christian Louboutin a Jimmy Choo. Bižuterie byla vyřazena. Hodinky Cartier na vaší toaletní stolce jsou pro denní použití.
“
Elena stála uprostřed obrovské skříně. Cítila se jako panenka oblékaná pro děsivou hru. „On kontroluje všechno,“ zašeptala, zírala na řadu hedvábných blůz, které stály víc než její školné. „Kontroluje to, co je důležité,“ odpověděla paní Gableová klidně.
„A teď, slečno Benetová, vy jste důležitá. Krejčí přijde v poledne, aby provedl finální úpravy pro sobotní galavečer. Doporučuji vám odpočívat. Skutečná práce právě začíná.
“
První čtyři dny Elenu Vincenta sotva viděla. Byl to přízrak v jeho vlastním domě, zavřený ve své studovně v přízemí, obklopený muži v tmavých oblecích, kteří přijížděli v těžce obrněných Maybachách. Elena byla ponechána, aby bloudila po pozlacené kleci. Dům byl mistrovským dílem moderní architektury.
Vše od podlahy ke stropu sklo, bílý mramor a strohé, zastrašující umění. Ale iluze svobody byla tenká. Všude, kam šla, soukromá pláž, růžové zahrady, nekonečný bazén, cítila těžké, neblikající pohledy Vincentovy ochranky. Ve čtvrtek večer jí přízrak konečně povolal.
Elena byla doprovázena do formální jídelny, obrovského prostoru dominovaného dvacetimetrovým mahagonovým stolem. Vincent seděl u hlavy, sklenici barola v ruce, před sebou zářící notebook. Měl na sobě jednoduchý černý kašmírový svetr. Přesto z něj vyzařovala smrtící autorita stejně intenzivně jako v Obsidiánu.
„Posaď se,“ přikázal, aniž by vzhlédl. Elena si sedla na židli napravo od něj. Soukromý šéfkuchař okamžitě zhmotnil, položil před ni talíř orestovaných hřebenatek a lanýžového rizota, než se znovu ztratil v kuchyni. „Jez,“ řekl Vincent, zavřel notebook a konečně k ní obrátil své tmavé oči.
„Od úterý jsi zhubla. Stresovaná snoubenka nepromítá obraz domácího štěstí, který potřebuji. “
Elena zvedla vidličku. Žaludek měla sevřený.
„Je těžké mít chuť k jídlu, když žijete ve pevnosti hlídané muži s automatickými zbraněmi pod bundami. “
Vincentovi se koutek úst cukl. Záblesk úsměvu. „Neoprávněná opatrnost.
Přechod moci je vždy chaotický. Teď musíme zrevidovat náš příběh pro galavečer u Pierra tento víkend. Celá komise tam bude. “
„Příběh, který jsi vymyslel?
“ zeptala se Elena a vzala malý, bezchutný kousek rizota. „Příběh, který budeme prodávat,“ opravil ji Vincent. Jeho tón zostřil. „Potkali jsme se před třemi měsíci.
Byla jsi chycena v náhlém lijáku na Páté avenue před New York Public Library. Nabídl jsem ti svůj deštník a své auto. Byla jsi váhavá, nezávislá a úplně nevědomá toho, kdo jsem. Ta nevědomost mě pobavila.
Dali jsme si kávu v malém, diskrétním podniku ve West Village. Agresivně jsem tě pronásledoval. Nakonec jsi se vzdala. “
„Zní to jako špatný romantický román,“ zamumlala Elena a okamžitě litovala těch slov, jak Vincentův pohled ztmavl.
„Zní to jako pohádka,“ oponoval Vincent tiše a naklonil se blíž. Vůně santalového dřeva a nebezpečí ji obklopila. „A muži v mém světě, muži, kteří obchodují s krví, vydíráním a radou, jsou překvapivě sentimentální ohledně pohádek. Dává jim to pocit lidskosti.
Budeš se na mě dívat, jako bych držel měsíc. Budeš se mě dotýkat, když budu mluvit. Budeš se smát mým vtipům bez ohledu na to, jak jsou suché. A pokud se někdo zeptá na tvou minulost, odvedeš pozornost s úsměvem a změníš téma na plánování svatby.
“
„A co když to neklapne? “ zeptala se Elena. Hlas se jí třásl. „Co když mě prokouknou?
“
Vincent natáhl prsty, které se lehce otřel o chladný platinový prsten s diamantem, který jí vnutil. „Neklapne. Protože pokud ano, následky jsou vážné. A já netoleruji selhání.
Rozumíš, Eleno? “
„Rozumím,“ zašeptala. „Dobře,“ řekl a odtáhl ruku. „Dojez svou večeři.
Zítra tě naučím, jak přežít v místnosti plné zmijí. “
Velký taneční sál hotelu Pierre byl dusivou přehlídkou opulentní korupce. Křišťálové lustry sypaly zlaté světlo na stovky nejnebezpečnějších, nejmocnějších hráčů New Yorku. Diamanty se třpytily na krcích manželek mafiánů, zatímco na míru šité smokingy skrývaly pistole jejich manželů.
Vzduch bzučel zvukem smyčcového kvarteta, zcela přehlušeným cinkáním sklenic na šampaňské a jedovatým šepotem politiky syndikátu. Elena stála na vrcholu velkého schodiště, ruku sevřenou kolem Vincentova předloktí tak pevně, že jí klouby bolely. Byla nality do úchvatných půlnočně modrých šatů od Oscara de la Renty, které odhalovaly oblouk jejích zad a obepínaly její křivky. Vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu.
Páry safírových náušnic se otíraly o její klíční kosti. Vypadala jako staré peníze, nedotknutelná a klidná. Uvnitř se topila v panice. „Dýchej,“ zamumlal Vincent.
Rty se jí lehce otřel o ušní boltec. Pro pozorovatele dole to vypadalo jako okamžik hluboké intimity. Pro Elenu to byl taktický příkaz. „Ramena dozadu, brada vzhůru.
Jsi budoucí matriarcha rodiny Morettiů. Ovládni místnost, Eleno, nebo tě sežerou zaživa. “
Společně sestoupili ze schodů. Reakce byla okamžitá.
Hlavy se otočily, rozhovory náhle ustaly. Dorazil vrcholový predátor a přivedl si společnici. Další dvě hodiny Elena snášela drsnou přehlídku představení. Vincent ji vodil kolem kapů, podřízených a finančníků syndikátu.
Představil ji mužům, jejichž jména četla v děsivých titulcích. Usmívala se, dokud ji nebolela čelist, přednášela jejich vymyšlený milostný příběh s nacvičenou dokonalostí a dovolila Vincentově ruce spočívat majetnicky na holé kůži jejího spodního zad. Byl to vyčerpávající výkon, ale zvládala to. Až do chvíle, kdy Vincenta na chvíli odvedl naléhavý šepot od Carla.
„Nehýbej se z tohoto místa,“ tiše ji instruoval Vincent a podal jí sklenku šampaňského. „Vrátím se za šedesát sekund. “
Elena kývla a lehce se stáhla do stínu obrovské květinové aranžmá, ale dlouho skrytá nezůstala. „Takže ty jsi ta malá zatoulaná holka, kterou si Vincent našel.
“
Elena se otočila. Přistoupila k ní žena, která vypadala jako zbraň utvořená z čistého zlata. Byla nepředstavitelně vysoká, oblečená v rudých šatech s hlubokým výstřihem. Její tmavé vlasy jí splývaly přes ramena.
Elena ji okamžitě poznala z dosových materiálů, které jí Vincent nutil memorovat. Victoria Rossi, dcera bosse newyorského syndikátu a podle spisů žena, kterou komise Vincenta silně tlačila, aby si ji vzal, aby spojili jejich teritoria. „Viktorie,“ řekla Elena a udržovala svůj hlas klidný. Nasadila si klidný úsměv, který jí paní Gableová naučila používat.
„S potěšením vás konečně poznávám. Vincent se o vás zmiňoval. “
„Zmiňoval? “ zavrčela Victoria a vstoupila do Elenina osobního prostoru.
Žena páchla Tom Ford Black Orchid a syrovou žárlivostí. „Pochybuji o tom. Přeskočme zdvořilosti, drahoušku. Obě víme, o co jde.
Jsi náhradnice. Lesklá hračka, kterou předvádí, aby získal čas u komise. Podívej se na sebe. Vypadáš, že se každou chvíli složíš.
Sem nepatříš. “
„Možná ne,“ odpověděla Elena. Srdce jí bušilo, ale hlas měla překvapivě klidný. „Ale patřím k Vincentovi.
A pokud vím, to je dnes večer jediný požadavek. “
Viktoriiny oči se zúžily do škvír. Přistoupila blíž. Její hlas klesl do zlomyslného syčení.
„Myslíš si, že jsi chytrá? Myslíš si, že tě ten prsten činí v bezpečí? Nedělá. Jsi přítěž.
A v našem světě se přítěže likvidují. Kolik ti platí za to, abys mu zahřívala postel? Nebo to děláš prostě proto, že se ho bojíš? “
Než mohla Elena formulovat odpověď, padlo nad jejich bezprostředním okolím těžké, dusivé ticho.
Teplota v místnosti jakoby klesla. „Je tu nějaký problém, Viktorie? “
Vincentův hlas byl sotva hlasitější než šepot, ale práskl. Zjevil se vedle Eleny, obtočil jí paži kolem pasu a přitiskl si ji k sobě.
Čistá majetnickost toho gesta jí šokovala, ale opřela se o něj. Instinktivně hledala ochranu, kterou nabízel. Viktoriin sebevědomý úsměv ochabl, nahrazen napjatým, nervózním úsměvem. „Vincente, žádný problém.
Jen vítám tvou snoubenku do rodiny. Jen jsme si dámy povídaly. “
„Elenu není potřeba vítat,“ řekl Vincent, jeho tmavé oči zcela bez tepla. „A rozhodně nepotřebuje zábavu tvé žárlivosti.
Zůstaň dál, Viktorie. Pokud tě ještě dnes večer uvidím s ní promlouvat, tvůj otec bude do svítání postrádat jednoho dědice. Rozumíš? “
Barva z Viktoriiny tváře zmizela.
Těžce polkla, krátce kývla a prakticky uprchla do davu. Elena vydechla třesoucí se úlevou. Kolena se jí podlomila. „Děkuji,“ zašeptala a podívala se na něj.
Vincent se na ni podíval dolů. Jeho výraz byl nečitelný. Hněv, který byl namířen na Viktorii, zmizel, nahrazen intenzivním, pálivým zkoumáním, které Eleně způsobilo mrazení v kůži. Zvedl palec a jemně jí přejel po linii čelisti.
„Komise nás sleduje,“ zamumlal. Tvář měl jen pár centimetrů od její. „Lorenzo a starší jsou u stolu na balkóně. Viděli konfrontaci.
Musíme prodat iluzi, že jsem do tebe naprosto, zcela zamilovaný. “
„Co mám dělat? “ vydechla Elena fascinovaná temnými hlubinami jeho očí. „Polib mě,“ přikázal Vincent tiše.
„A ať to vypadá skutečně. “
Elena neměla čas přemýšlet. Zvedla ruce, zabořila prsty do jemných vlasů na jeho zátylku a stáhla mu tvář k sobě. Měl to být divadelní výkon, klauzule ve smlouvě, ale v okamžiku, kdy se jejich rty dotkly, prudký elektrický výboj rozbil klinické hranice jejich dohody.
Vincent tiše zasténal, nízký, prvotní zvuk, který vibroval proti jejím ústům. Jeho paže se kolem jejího pasu sevřela. Zvedl ji lehce na špičky, zatímco jí otevřel ústa. Polibek byl trestuhodně hluboký.
Chutnal po drahém šampaňském a syrovém, nekontrolovaném nebezpečí. Na děsivou, vzrušující vteřinu Elena zapomněla na smlouvu. Zapomněla na Thomase, na dluh a na to, že se drží vraha. Byla jen žena pohlcovaná mužem, jehož gravitaci nešlo uniknout.
Když se Vincent konečně odtáhl, oba těžce dýchali. Eleniny rty byly nateklé, oči rozšířené šokem z vlastního zrádného těla. Vincent se na ni díval. Sval v čelisti se mu napjal.
Poprvé od chvíle, kdy ji potkal, mafiánský boss vypadal skutečně vyvedený z rovnováhy. „Výkon,“ zvládl Vincent říct, i když jeho hlas byl drsnější, hlubší než obvykle. „Jasně,“ zašeptala Elena. Srdce jí hrozilo, že jí vyskočí z hrudi.
„Jen výkon. “
Ale když se znovu otočili čelem k sálu, těžké ticho mezi nimi křičelo jinou pravdu. Hranice nebyly jen rozmazané. Byly zapálené.
Gala bylo považováno za ohromný úspěch. Než se ve dvě ráno vplížily do zadní části obrněného Maybachu, Elena byla vyčerpaná až do morku kostí. Adrenalin, který jí během polibku stoupl, už dávno opadl a zanechal ji vyčerpanou a roztřesenou navzdory teplému vzduchu proudícímu z ventilace vozu. Vincent seděl vedle ní tichý a mrzutý.
Nalil si dva prsty koňaku z vestavěného křišťálového karafu a zíral ven z tónovaného okna na rozmazaná světla panoramatu Manhattanu. Neviditelná zeď mezi nimi se vrátila. Silnější a vyšší než předtím. Trestá sám sebe, uvědomila si Elena.
Za chvilkovou ztrátu železné kontroly. „Dnes si vedla dobře,“ náhle řekl Vincent. Jeho hlas prořízl hučení pneumatik na asfaltu. „Zvládla jsi Viktorii Rossi s větší klidem než otrlí veteráni.
Lorenzo byl ohromen. Komise věří narativu. “
„Znamená to, že se můžeme vrátit do Hamptons a já se můžu zamknout ve svém pokoji? “ zeptala se Elena.
S povzdechem úlevy si sundala bolestivé boty Louboutin. Vincent se na ni otočil. Jeho oči sledovaly unavené linie její tváře. „Ne.
Iluze vyžaduje údržbu. Dnes večer zůstáváme v penthouse v Tribece. Je příliš pozdě jet zpět do sídla a zítra musíme být viděni na brunchi v Balthazaru. “
Elena zasténala, opřela hlavu o chladné kožené sedadlo.
„Tomu není konec, že? “
„Jeden rok,“ připomněl jí Vincent. „Tři sta šedesát…“
Výbuch mu vytrhl větu z úst. V autě to znělo jako hrom.
Maybach prudce zabočil, zatímco zesílené sklo okna spolujezdce se pavučinovalo, pohlcujíc náraz kulky z odstřelovací pušky. „Dolů! “ zařval Vincent. Než Elena mohla zpracovat hrůzu, Vincentův masivní rám se vrhl přes prostornou zadní lavici a srazil ji na podlahu.
Jeho těžké tělo ji zcela zakrylo. Drtil jí dech z plic právě ve chvíli, kdy druhý náboj narazil do pancíře vozu a poslal střepiny vnějšího pláště křičet noční vzduch. „Šéfe, zasáhli nás! “ vykřikl řidič.
Ostřílený řidič jménem Marko bojující s volantem, zatímco obrovské vozidlo sklouzlo z kontroly, pneumatiky skřípaly o dlažbu. „Pokračujte v jízdě. Nezastavujte to auto,“ zavrčel Vincent a s děsivou rychlostí vytáhl elegantní, upravený Glock 19 z pouzdra na rameni. Skrz roztříštěné zbytky okna Elena viděla noční můru hrající se.
Černé SUV se k nim přiblížilo. Boční dveře se posunuly a odhalily muže mířícího automatickou zbraní na Maybach. Ohlušující řev automatické palby propukl. Pancíř Maybachu vydržel, ale čistá síla kulek tříštících se o zesílenou ocel zněla jako konec světa.
Elena křičela, zavřela oči a zabořila tvář do klopy Vincentova smokingu. Cítila zápach střelného prachu, hořící gumy a ostrý pach Vincentova aftershave. Vincent odrazil skrytou přihrádku v panelu dveří odhalující střílnu. Bez váhání prostrčil hlaveň svého Glocku štěrbinou a vystřelil tři rychlé, ohlušující rány.
Skřípění pneumatik a křupání kovu se ozvalo venku, když se černé SUV prudce stočilo. Jedna z Vincentových kulek našla řidiče, ale vítězství bylo krátkodobé. Třetí vozidlo, těžký pickup, narazilo do zadního nárazníku Maybachu a poslalo je divoce se točit přes opuštěnou křižovatku v mastné čtvrti. „Držte se,“ zakřičel Vincent, zapřel se o přední sedadla a pevně obtočil volnou paží Elenu.
Maybach narazil do betonového sloupu veřejného osvětlení s otřesným křupnutím. Airbagy se nafoukly v oblaku bílého prachu a svět šel děsivě zticha kromě syčení chladiče a zvonění v Eleniných uších. „Eleno! “ kašlal Vincent a mával kouřem.
„Eleno, podívej se na mě. Jsi zraněná? “
Zamrkala a podívala se na své ruce, na své šaty. Byla tam krev.
Ale nebyla její. Rychle kapala na její modré šaty shora. Podívala se nahoru. Vincentova tvář byla bledá, čelist sevřená bolestí.
Tmavě rudá skvrna se rychle šířila po bílém hedvábí jeho smokingové košile těsně pod levým klíčním obloukem. „Vincente, krvácíš? “ vydechla Elena. Panika jí sevřela hrdlo.
„Je to průstřel. Střepina nebo šťastná odražená kulka. “ Zasténal, zkřivil se bolestí, když se zvedal, zkontroloval přední sedadlo. Marko se skácel přes volant v bezvědomí, ale dýchal.
Vincent s brutální silou nakopl zaseknuté dveře spolujezdce. „Musíme se pohnout. Hned. Vrátí se, aby dokončili práci.
“
Chytil Eleninu ruku a vláčel ji z vraku luxusního auta do mrazivé noci v New Yorku. Elena odhodila podpatky a běžela bosa po roztříštěném skle a hrubém asfaltu. Vnořili se do stínů úzké průmyslové uličky. Právě když se ozvalo skřípění blížících se pneumatik ozývající se po třídě.
Vincent se pohyboval rychle, ale jeho stisk její ruky povoloval. Jeho dech byl namáhavý, vlhký, přerušovaný zvuk, který Elenu děsil víc než střelba. Proplétali se labyrintem uliček, dokud Vincent konečně nekopl do zrezivělých ocelových dveří opuštěného skladu a nevzal je dovnitř do naprosté tmy. Opřel se těžce o cihlovou zeď, sklouzl dolů, dokud neseděl na špinavé podlaze.
Upustil zbraň a horečně si přitiskl ruku na ránu na hrudi, aby zastavil masivní krvácení. „Vincente! “ Elenino vzlykla a v temnotě si klekla vedle něj. „Vincente, potřebujeme sanitku.
Musíme do nemocnice. “
„Žádné nemocnice,“ zachraptěl slabým hlasem. „Nemocnice musí hlásit střelná zranění. Pokud se komise dozví, že jsem byl zraněn, pokud ucítí krev ve vodě, je to válka.
“
„Zemřeš vykrvácením! “ vzlykala. Ruce nad ním zbytečně se vznášely. „Eleno, poslouchej mě.
“ Vincent natáhl svou zakrvácenou ruku a popadl ji za zápěstí. Jeho oči, i v tlumeném světle prosakujícím špinavými okny, byly intenzivní a divoce zaměřené. „V levní náprsní kapse mám zabezpečený mobil. Vyndej ho.
“
Elena se šmátrala v jeho zničené bundě. Její prsty kluzké od jeho krve, dokud nenašla malé zařízení. „Rychlá volba jedna. Volá uklízeče.
Diskrétního lékaře. Řekni mu naše souřadnice. Pak musíš tlačit na ránu. “
Elena vytočila číslo.
Na první zazvonění se ozval strohý hlas. „Souřadnice,“ požadoval hlas. Elena rychle zopakovala názvy ulic z křižovatky, u které havarovali. „Tři minuty,“ řekl hlas a linka se přerušila.
Upustila telefon a otočila se zpět k Vincentovi. Chřadnul, hlava mu klesala na cihlu. „Nezavírej oči! “ naléhala Elena, trhajíc dlouhý pruh látky z lemu svých oskarových šatů za deset tisíc dolarů.
Srolovala ho a násilně ho přitiskla na kulku v jeho hrudi. Vincent zasyčel bolestí. Tělo se mu odlepilo od podlahy. „Promiň, promiň,“ vzlykala, naklánějíc celou váhu svého těla na ruce, aby vyvinula maximální tlak.
„Jen zůstaň vzhůru. Prosím, Vincente, neumírej. Slíbil jsi mi rok. Nemůžeš se z kontraktu vyvléknout.
“
Vincent se slabě, zakrváceně usmál. „Vždycky vyjednáváš. “ Natáhl se třesoucími se prsty, setřel jí slzu z tváře a rozmazal jí krev po kůži. „Jsi statečná, Eleno Benetová.
Příliš statečná pro tento svět. “
„Kdo ti to udělal? “ zeptala se. Hlas se jí třásl.
„Byla to rodina Viktorie? Byli to Rusové? “
Vincentovy oči ztmavly. Smrtící inteligence pronikala mlhou bolesti.
„Ne. Rusové zde neoperují a otec Viktorie by neriskoval otevřenou válku bez podpory komise. “ Kašlal, prudký záchvat, který způsobil, že čerstvá krev bublala pod Eleninýma rukama. „Trasa, kterou jsme dnes večer jeli, nebyla v plánu,“ zašeptal Vincent, pohled upřený na její oči s mrazivým uvědoměním.
„Jen můj vnitřní kruh znal souřadnice bezpečného domu, kam jsme mířili. Řidič. Marko, Carlo a Lorenzo. “
Elenino srdce se zastavilo.
„Říkáš, že…“
„Hovor přichází zevnitř domu, Eleno,“ vydechl Vincent. Oči se mu zakalily, když se ozval zvuk tichého motoru blížícího se ke dveřím skladu. „V mé rodině je zrádce. A právě se nás pokusili oba zabít.
“
Zrezivělé kovové dveře skladu se skřípěním otevřely a prořízly dusivou tmu. Elena se připravila, ruce stále kluzké od Vincentovy krve, připravená bojovat. Místo popravčí čety vstoupil dovnitř vysoký, pohublý muž v na míru šitém velbloudím trenčkotu. Nesl těžký černý kufr Pelican.
Byl to doktor Harrison Gelleger, zdiskreditovaný chirurg, který nyní vydělával miliony opravováním střelných ran newyorského podsvětí. Doktor Gelleger nemluvil. Klekl vedle Vincenta a rychle rozstřihl zničenou hedvábnou košili lékařskými nůžkami. Vzduchem se šířila ostrá, klinická vůně antiseptika, která prořezávala měděný pach krve.
„Držte mu ramena, slečno Benetová,“ nařídil doktor Gelleger hlasem bez emocí, zatímco připravoval injekční stříkačku s lokálním anestetikem. „Bude to nepříjemné. A nemám čas ho plně uspat. “
Elena se naklonila nad Vincenta a přitiskla váhu na jeho nezraněnou stranu.
Když se lékař pustil do zkoumání roztříštěné vstupní rány, aby odstranil střepiny, Vincentovo tělo se napjalo. Z jeho hrdla se ozvalo nízké, divoké sténání. Instinktivně Elena propletla svou čistou ruku s jeho a Vincent jí sevřel prsty s takovou silou, že jí málem zlomil kosti. Neuhnula.
Naklonila se blíž. Čelo se jí opíralo o jeho spánek. Šeptala mu do ucha zoufalé, nesmyslné útěchy, dokud bolestivý zákrok neskončil. O třicet minut později byl Vincent sešitý, ovázaný a silně medikovaný.
Přestože s léky bojoval s děsivou vůlí, naložili ho do neoznačeného, upraveného tranzitního vozu a odvezli na opuštěné místo, opevněný penthouse s výhledem na Battery Park registrovaný na prázdnou společnost Agis Holdings. Tři dny byl penthouse bunkr. Elena odmítla Vincenta opustit. Vyděšená služka, která rozlila víno v Obsidiánu, byla pryč.
Spálená střelbou a pohledem na Vincenta krvácejícího na špinavém betonu. Na jejím místě byla žena, která si rychle uvědomovala, že má páteř z oceli. Měnila mu obvazy, sledovala jeho horečku a fungovala jako vrátný pro jeho zabezpečený mobil. Nucená blízkost vytvořila intimitu, kterou ani jeden z nich nemohl ignorovat.
Kontrakt se zdál být vzdáleným, nepodstatným kusem papíru. Čtvrté ráno Vincent svolal svůj vnitřní kruh do penthouse. „Neměl bys stát,“ varovala Elena, sledujíc, jak si obléká ostře bílou košili přes těžký obvaz obepínající jeho hrudník. Vypadal hůř než obvykle.
Tmavé kruhy mu modřily kůži pod očima, ale smrtící aura se vrátila desetinásobně. „Když dnes ukážu slabost, jsem mrtvý muž,“ odpověděl Vincent, hlas napjatý bolestí. Oblékl tmavě šedé sako, upravil klopy, aby skryl mírný objem obvazů. Podíval se na Elenu.
Jeho tmavé oči se na zlomek vteřiny zjemnily. „Dnes stůj vedle mé židle. Nemluv. Ale nech je vidět, že jsi mi naprosto oddaná.
Nech je vidět, že útok jen upevnil mou vládu. “
Minuty později zazvonil soukromý výtah. Carlo, masivní vymahač, vstoupil do místnosti, těsně následován Lorenzem, starším kapem. „Šéfe,“ řekl Carlo, oči si ho prohlížely od hlavy k patě.
Hledal kulhání nebo zranění, jakýkoliv důkaz kulky, která ho měla zabít. „Jsme rádi, že jste v bezpečí. Roztrhali jsme město, abychom našli střelce. “
„Posaďte se, pánové,“ řekl Vincent hladce a usadil se do kožené židle na čele skleněného stolu.
Nezradil ani náznak bolesti. Elena stála věrně po jeho pravém rameni. Ruka lehce spočinula na opěradle židle. „Podezříváme, že to byli Rusové,“ řekl Lorenzo a otřel si pot z čela hedvábným kapesníkem.
„Jsou na pobřeží. “
„Dává to smysl? “ zeptal se Vincent a ustálenou rukou si nalil sklenici vody. „Taktická přesnost té léčky byla pro Rusy příliš čistá.
Jsou to barbaři. Byla to vnitřní práce. Někdo jim dal souřadnice Maybachu. “
Teplota v místnosti klesla.
„Vincente, jistě si nemyslíš…“ Lorenzo zadrhával. „Myslím, Lorenzo, že jsi vždycky nesnášel můj věk,“ přerušil ho Vincent. Jeho hlas klesl do děsivého šepotu. „Myslím, že jsi viděl mladého muže, jak ti bere zisky.
A uzavřel jsi dohodu s Romanovy. Podáš jim mé místo, oni mě odstraní a ty nastoupíš jako stabilizující starší, abys převzal trůn. “
Lorenzovi zbělela tvář. „To je šílené obvinění.
Přísahám na hrob mé matky, že jsem s tím neměl nic společného. “
Vincent se opřel, prsty složené do stříšky. „Pak proč tvůj offshore účet na Kajmanských ostrovech obdržel včera ráno převod tří milionů dolarů z ruské holdingové společnosti? “
Lorenzo zamrzl.
Ústa se mu otevírala a zavírala jako dusící se ryba. Elena zadržela dech. Vincent strávil poslední dvě noci hackováním do financí syndikátu, zatímco byl pod vlivem léků proti bolesti. „Já… já to můžu vysvětlit,“ zašeptal Lorenzo.
„Nebuďte obtěžováni,“ řekl Vincent chladně. Otočil svůj pohled na masivního vymahače stojícího poblíž dveří. „Carlo. Poprav ho.
“
V penthouse zavládlo ticho. Carlo se nepohnul. Stál naprosto nehybně. Oči mu těkaly mezi Vincentem a Lorenzem.
„Carlo,“ opakoval Vincent příkaz, který prořízl vzduch. „Dal jsem ti rozkaz. “
Carlo pomalu sáhl pod bundu. Ale nemířil na Lorenza.
Vytáhl zbraň a namířil ji přímo na Vincentovu hruď. „Promiň, šéfe,“ zabručel Carlo. Ruka se mu mírně třásla. „Lorenzo mi slíbil celé brooklynské teritorium.
Prostě nedostatečně platíš za rizika. “
Elenino srdce se zastavilo. Zavřela oči, čekala na výstřel. Ale Vincent se prostě usmál.
Byl to děsivý, predátorský úsměv. „Vím, Carlo. Vím to od té doby, co jsi v úterý v klubu zaváhal. “
Než Carlo stihl zmáčknout spoušť, zvuk tlumeného výstřelu rozbil sklo okna penthouse.
Carlovy oči se rozšířily šokem, když se mu na rameni objevila rudá skvrna. Sniperský výstřel z protější střechy ho otočil a srazil na podlahu. Zbraň bezmocně klapla po mramoru. Doktor Gelleger, jak se ukázalo, nebyl jediný muž, kterého Vincent měl na rychlé volbě.
Vincent se zvedl, bleskově rychle vytáhl svou zbraň a namířil ji přímo na třesoucího se Lorenza. „Jsi zbaven svého teritoria, svého titulu a své ochrany, Lorenzo. Opusť New York do půlnoci. Nebo další kulka půjde mezi tvé oči.
“
Lorenzo se vyškrábal ze židle. Téměř se plazil k výtahu ve své zoufalé snaze uniknout. Když se dveře zavřely a zanechali jen sténajícího Carla, který krvácel na podlaze pro uklízeče, Vincent sklopil zbraň. Těžce se opřel o stůl.
Adrenalin mizel, ruka mu svírala krvácející hruď, zatímco stehy hrozily prasknout. Elena k němu přispěchala, objala ho kolem pasu, aby ho udržela vzpřímeně. „Zase krvácíš,“ panikařila. Vincent se na ni podíval, dech se mu zrychlil, sáhl do kapsy a vytáhl složený, zakrvácený kontrakt.
Třesoucíma se rukama ho roztrhl napůl a nechal kousky padat na zakrvácenou podlahu. „Je konec,“ zachraptěl Vincent. „Hrozba je neutralizována. Dva miliony jsou na tvém účtu.
Tvůj bratr je v bezpečí. Už nemusíš předstírat, Eleno. Vrať se ke svému životu. Zmiz ode mě daleko, než tě úplně vtáhnu do temnoty.
“
Elena se podívala na roztrhané kousky kontraktu, pak nahoru do očí bezohledného mafiánského bosse, který právě roztrhal své vlastní impérium, aby přežil. Natáhla prsty a jemně sledovala tvrdou linii jeho čelisti. „Nechci ty peníze, Vincente,“ zašeptala a přistoupila blíž, až se její tělo tisklo pevně k jeho. „A nechci odejít.
“
Vincentovi vynechal dech. „Eleno, nevíš, co žádáš. Jsem monstrum. “
„Možná,“ zamumlala a stáhla mu tvář k té své.
„Ale teď jsi moje monstrum. “