Studený mramor se zařezával do kolenou Kláry Higginsové, zatímco zírala na naleštěnou špičku ručně šité italské mokasíny. Nad ní stál nejnebezpečnější muž v New Yorku. Ostatní služky ji varovaly, ať zůstane neviditelná, ale teď, s roztříštěnou karafou na whisky u nohou a hrozbou návratu k týrajícímu strýci, ze sebe vydala slova, která změnila všechno. Prosím, neposílejte mě zpátky.
Se svými sto čtyřiceti kily Klára v žádné místnosti jen tak neexistovala. Musela si každý centimetr prostoru vydobýt. Každý pohyb byl vypočítanou rovnicí, neustálým úsilím zajistit, aby její široké boky neškrtly o stolek v chodbě nebo aby její těžké poprsí nesrazilo drahocennou vázu. V rozlehlém, silně opevněném alpském sídle v New Jersey, které patřilo Dominicu Morettimu, se nemotornost nejen netolerovala, ale aktivně trestala.
Morettiho komplex byl pevností maskovanou jako útočiště miliardáře. Železné brány, ozbrojení strážci v oblecích na míru a zabezpečení, které by konkurovalo vojenské základně, držely vnější svět v šachu. Uvnitř to byl muzejní koutek studené dokonalosti, bílé mramorové podlahy, importovaný mahagon a ticho tak hluboké, že působilo na plíce tíživě. Klára sem nepatřila.
Elitní personální agentura, která obsluhovala podzemní královské rodiny východního pobřeží, obvykle dodávala služky, které vypadaly jako modelky z přehlídkových mol. Štíhlé, neviditelné a konvenčně dokonalé dívky jménem Chloe nebo Harper, schopné proplížit se místností, aniž by vydaly zvuk. Klára nebyla ani jedna z nich. Byla měkká, kulatá a nepochybně tlustá.
Její černá uniforma se musela šít na míru a levná látka se těsně napínala přes její široká ramena a silná stehna. Práci získala díky zoufalému úplatku a čiré náhodě. Předchozí úklidová síla zmizela uprostřed noci, což bylo v Morettiho domácnosti běžné, a vrchní hospodyně, paní Beatrice Gableová, nutně potřebovala někoho na podzemní úklid před velkým jednáním s chicagským syndikátem. Klára o pozici prosila mimo účetnictví.
Nezajímala ji děsivá pověst Dominica Morettiho. Zajímalo ji jen ubytování a jídlo a železné brány, které by ji ochránily před jejím strýcem Arturem. Arthur Pendleton byl muž, který páchl věčně zatuchlým pivem a zoufalstvím. Když Klářina matka zemřela, vzal si ji k sobě, ne z rodinné lásky, ale aby použil její dědictví na splacení svých dluhů z hazardu.
Když peníze došly, zaklepali na dveře Arturovi věřitelé, bezohledná frakce ruské mafie operující z Brighton Beach. Klára zaslechla Artura, jak se v kuchyni jejich špinavého bytu domlouvá, že jim ji předá. Je prý sice velká, ale v kuchyních jejich podzemních klubů se uživí. „Opracuje moje dluhy,“ dohodl se.
Té noci Klára utekla s jedinou taškou. Šest měsíců bylo Morettiho sídlo jejím útočištěm. Přežívala tím, že byla nejtvrději pracujícím člověkem v domě. Brala noční směny, drhla spáry zubním kartáčkem a leštila schodiště na kolenou, dokud jí klouby nekřičely bolestí.
Fyzická zátěž na její těžké tělo byla obrovská, ale fyzická bolest byla vítaným rozptýlením od neustálé úzkosti, že ji Artur najde. Ostatní zaměstnanci byli krutí, jak lidé často bývají, když najdou někoho níž v potravním řetězci. „Opatrně, Kláro,“ ušklíbla se ráno v prádelně služebná Jessica a s přehnaným odporem se jí vyhnula. „Když zakopneš, spadne celé západní křídlo.
Pan Moretti tě pravděpodobně nechá zastřelit jen kvůli škodě na majetku. “ Klára sklopila hlavu. „Promiňte, Jessico, jen potřebuji bělidlo,“ zamumlala. Jessica zavrtěla svou dokonale upravenou blond hřívou.
„Nevím, proč si paní Gableová nechává kolem sebe takovou tlustou krávu. Kazíš estetiku domu. “ Klára se nehádala. Věděla, že je v paláci trnem v oku, ale také věděla, že Dominica Morettiho, hlavu nejmocnější italské zločinecké rodiny na východním pobřeží, nikdy skutečně neviděla.
Pohyboval se ve stínech, odjížděl do města před úsvitem a vracel se dlouho poté, co Klára musela být ve své malé služebnické místnosti v suterénu. Dokud se mu vyhýbala, byla v bezpečí. Dokud jednoho úterního rána nepřišla změna v rozvrhu. Den měl být Dominik v Manhattanu.
Paní Gableová, vyhublá žena s tváří jako sušené jablko a srdcem z kamene, podala Kláře stříbrný podnos s hadříkem a leštidlem. „Mistrův soukromý studijní pokoj,“ štěkla. „Obvyklá dívka onemocněla. Vyleštíš tam knihovny.
A Kláro, jestli jenom moc zafuníš na jeho věci, osobně tě vyhodím těmi bránami. “ Kláře bušilo srdce o tlustá žebra. „Ano, paní Gableová. Budu opatrná.
“ „Jen se nesnaž být jako obvykle nemotorná,“ vyštěkla hospodyně. „Hýbej se pomalu. Zkus předstírat, že máš trochu půvabu. “
Klára proplula bludištěm chodeb do východního křídla a otevřela těžké dubové dveře studovny.
Místnost byla nádherná a zastrašující, plná knihoven s prvním vydáním vázaným v kůži. Uprostřed stál masivní mahagonový stůl a ve vzduchu visela vůně drahého tabáku a bergamotu. Klára se okamžitě pustila do práce. Leštila spodní police, pohybovala se s bolestivou rozvahou, protože věděla, že její velikost dělá z malých prostor past.
Problém nastal, když se dostala k horním policím. Přinesla si malý mahagonový schůdek, vyzkoušela ho jednou těžkou nohou a ujistila se, že se nebude kývat. Pak se zvedla. Schůdek pod její vahou mírně zasténal, ale držel.
Když se natáhla, aby vyleštila lištu police, levná látka její uniformy se zvedla a zařezala se jí do stehen. Upravila si váhu, aby si sukni stáhla dolů, a tím posunula těžiště. Stalo se to ve zlomku vteřiny. Okraj perského koberce se pod zadní nohou schůdku zmačkal a schůdek se naklonil dozadu.
Klára mávla rukama, aby udržela rovnováhu, těžce dopadla na vlastní nohy, ale její divoce mávající paže se zachytila o hranu něčeho na rohu stolu. V pomalé hrůze sledovala, jak se ručně vyráběná křišťálová karafa na whisky, mistrovské dílo italského sklářství, převrací přes okraj. Prásk. Zvuk tříštícího se křišťálu byl v tiché místnosti ohlušující.
Drahá stará skotská se vsákla do neocenitelného perského koberce a zanechala na něm ošklivou hnědou skvrnu. Klára ztuhla. Než se stačila vrhnout na kolena, aby nepořádek uklidila, rozlétly se dveře. Paní Gableová stála ve dveřích, bledá.
Když uviděla rozbitou karafu a zničený koberec, její výraz se změnil v masku čisté zuřivosti. „Ty hloupá tlustá krávo! “ zařvala. „Ta karafa patřila dědečkovi pana Morettiho.
Ten koberec má cenu víc než tvůj ubohý život. “ Klára se srazila na ruce a kolena, slzy jí stékaly po baculatých tvářích. „Je mi to moc líto, paní Gableová. Schůdek sklouzl.
Strhněte mi to z platu. Prosím. “ Paní Gableová se zasmála krutým ostrým zvukem. „Musela bys tu pracovat sto let, abys zaplatila jen tu skotskou.
Ty nemotorná nádhero. Věděla jsem, že bych neměla posílat ženu tvého vzrůstu do místnosti plné křehkých věcí. “ Klára vzlykala a horečně sbírala střepy, až si pořezala konečky prstů. „Přestaň!
“ štěkla hospodyně a kopla ji do stehna. „Zbaľ si věci. Jsi propuštěná. Okamžitě volám transportní dodávku.
Odvezou tě zpátky do jakékoli stoky, z níž jsi vylezla. “
Slova ji zasáhla tvrději než fyzická rána. Klára zalapala po dechu. „Ne, prosím, neodvážejte mě zpět do Queensu.
Zabijí mě, když mě pošlete zpátky. Můj strýc mě dá Rusům. “ Paní Gableová si odfrkla. „Nezajímají mě vaše patetické mafiánské fantazie.
“ „Nejsou to fantazie, Beatrice. “ Hlas byl nízký, nekřičel, ale uhasil veškerý zvuk v místnosti. Byl to hlas muže, který rozhodoval o tom, kdo žije a kdo zemře. Klára ztuhla.
Paní Gableová zalapala po dechu a otočila se. Ve dveřích stál Dominik Moretti. Byl děsivě krásný. Vysoký, široká ramena vyplňovala oblek na míru, který stál víc než luxusní auto.
Vlasy měl tmavé a úhledně upravené, čelist jako vytesaná z žuly. Ale byly to jeho oči, které Kláře zastavily srdce. Byly bledě šedé, pronikavé, jako obloha těsně před sněhovou bouří, a zcela bez tepla. Za ním stál Leo Cavalli, jeho nemilosrdný zástupce, jehož ruka spočívala neformálně blízko vyboulení pouzdra na rameni.
Dominik se na hospodyni nepodíval. Jeho chladné šedé oči byly upřeny výhradně na Kláru, která stále klečela uprostřed rozbitého skla a krvácela z prstů. „Pane Moretti! “ zakoktala paní Gableová, okamžitě přijímajíc tón třesoucí se pokory.
„Je mi to neuvěřitelně líto. Tato nemotorná dívka rozbila dekanter vašeho dědečka. Už jsem ji propustila. “ Dominik pomalu vstoupil do místnosti.
Jeho mokasíny na tvrdém dřevě nevydaly ani hlásku. Zastavil se pár centimetrů od louže whisky, podíval se dolů na rozbitý křišťál, pak na Kláru. Ta se třásla tak prudce, že se jí chvělo celé tělo. „Podívej se na mě,“ řekl tiše.
Klára pomalu zvedla hlavu. Věděla, jak vypadá, jako tlustá, ošklivá, plačící troska krvácející na jeho drahém koberci. „Prosím, neposílejte mě zpátky,“ vykoktala ze sebe dřív, než to mohla zastavit. Dominik se na ni díval dolů, nemrkal, nekřičel.
Ticho se protahovalo, husté a dusivé. Paní Gableová, mylně interpretujíc ticho jako jeho rostoucí hněv, přistoupila. „Je to tlustá, zbytečná vepřice, pane Moretti. Zabírá příliš mnoho místa a ničí všechno, čeho se dotkne.
“ „Beatrici,“ přerušil ji Dominik. Jeho hlas byl sotva šepot, ale prořízl místnost jako žiletka. Hospodyně zavřela ústa. „Kdo je Artur?
“ zeptal se Dominik Kláry. „Můj strýc,“ zakoktala. „Arthur Pendleton. Utíkám před ním.
“ Leo ve dveřích pozvedl obočí. „Arthur Pendleton,“ pronesl. „Ten zdegenerovaný hráč z Queensu, který dluží Jurijovi Volovovi padesát tisíc. “ V Dominikových šedých očích zajiskřila nebezpečná jiskra.
„Proč před ním utíkáš? “ zeptal se. „On mě chtěl prodat Jurijovi,“ vzlykala Klára a objímala si pažemi těžký pas. „Řekl, že jsem dost velká, abych přežila jejich pracovní tábory.
Pokud se vrátím, najdou mě. Zabijí mě. Prosím, zaplatím za to sklo. Budu pracovat zadarmo, jen mě nenechte odejít.
“ Paní Gableová nervózně odfrkla. „Pane, nemůžete přece věřit tomuto melodramatickému nesmyslu. “ „Leo,“ řekl Dominik. „Odveď Beatrici k bráně.
Už tu nepracuje. “ Paní Gableová vydala zalknutý výkřik. „Pane, vaší rodině sloužím dvacet let! “ Dominik se konečně podíval na hospodyni.
Čistá dravá chladnost v jeho očích ji přiměla fyzicky ustoupit. „Dovolila sis neautorizovanou změnu personálu bez mého přímého souhlasu. Dovolila sis, aby mé útočiště narušila žena spojená se syndikátem Volova. A nejhorší ze všeho jsi hlučná, Beatrici.
Nechápu, jak někdo může být tak hlučný. Odveď ji k bráně,“ přikázal. „Pokud promluví, odstraní jí jazyk. “ Leo se zazubil, popadl hospodyni za paži a odtáhl ji z místnosti.
Dveře se za nimi s cvaknutím zavřely. Klára zůstala sama s mafiánským bosem. Zavřela oči a čekala na popravu. Ale místo toho uslyšela: „Vstaň.
“ Otevřela oči a neohrabaně se postavila. Dominik k ní přistoupil tak blízko, že cítila vůni bergamotu a střelného prachu. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl bílý hedvábný kapesník. K jejímu naprostému šoku vzal její tlustou, třesoucí se ruku do své velké, zjizvené dlaně a začal jí omotávat hedvábí kolem krvácejících prstů.
Jeho dotek byl pevný, ale překvapivě jemný. „Jsi zátěž, Kláro Higginsová,“ řekl Dominik. Jeho hlas klesl do nízkého intimního tónu, který jí projel páteří. „Mít neteř Arthura Pendletona uvnitř mého domu je nebezpečné.
“ „Vím,“ zašeptala. „Omlouvám se. Odejdu. “ Dominik pevně uvázal kapesník a jeho klouby se dotkly její jemné kůže.
„Nikam nejdeš,“ řekl tiše. „Volovci chtějí, co patří Arthurovi. Ale pokud patříš mně, nemohou si tě vzít. “ Kláře přeskočilo srdce.
„Od této chvíle nebudeš drhnout podlahy,“ pokračoval. „Budeš moje osobní komorná. Budeš se zodpovídat jen mně. Budeš uklízet jen mé komnaty a neztratíš se mi z očí.
“ Pustil jí ruku a otočil se ke stolu. „Nikdo nehází s mým majetkem vlkům,“ zamumlal si spíš pro sebe. Přechod z podzemních služebnických místností do třetího patra působil jako výstup na jinou planetu. Leo doprovodil Kláru po velkém schodišti do apartmá, které bylo větší než celý byt, který sdílela s Arturem.
Obrovská postel dominovala prostoru a okna od podlahy ke stropu nabízela výhled na upravené pozemky a řeku Hudson. „Nemůžu tady spát,“ zašeptala. Leo se zasmál, i když v jeho očích nebyl žádný humor. „Odpovídáš šéfovi a šéf říká, že tu budeš spát.
Dveře vedou přímo do jeho hlavní suity. Chce tě blízko. “ „Proč? Já jsem jen služka.
“ „Myslíš, že si Dominik Moretti nárokuje ženy jen proto, aby mu leštily knihovny? Teď jsi pod jeho ochranou. Venku jsi terč. Tady jsi majetek šéfa.
“ Dveře se za ním zavřely. Následující ráno se realita její nové pozice děsivě vyjasnila. V devět hodin se otevřely dveře a odhalily elegantní starší ženu s krejčovským metrem kolem krku, následovanou dvěma asistentkami s taškami na oděvy. „Jmenuji se madame Rossiová,“ řekla s ostrým italským přízvukem.
„Pan Moretti si pro mě poslal. “ Než Klára stačila protestovat, byla svlečena ze své těsné uniformy a stála v obyčejných bavlněných kalhotkách uprostřed místnosti, objímajíc si pažemi těžkou hruď a břicho. Madame Rossiová se nešklebila. Podívala se na ni ostrým, vypočítavým okem architekta.
„Přestaň se hrbit, Kláro,“ přikázala. „Jsi stavěná jako renesanční obraz, přesto se schoulíš jako levná zahradní židle. “ Vtom se otevřely spojovací dveře a vešel Dominik. Klára zalapala po dechu a snažila se zakrýt.
„Nejsem oblečená, prosím. “ Dominik se neodvrátil. Jeho pohled přejel přes oblouk jejích širokých boků, tlustá stehna a měkké vyboulení břicha. V jeho výrazu nebyl žádný odpor.
Jen temné, intenzivní vlastnictví. „Madame Rossiová,“ řekl, „uniforma od agentury byla z polyesteru, který jí dusil. Chci materiály, které dýchají. Měkké látky, tmavé barvy.
Nesmí nosit černou. “ Konečně se setkal s Klářinýma vyděšenýma očima. „Jsi moje osobní komorná, Kláro. Budeš reprezentovat můj domov.
Nebudeš chodit mými chodbami, jako by ses omlouvala za to, že existuješ. Až skončíš, přijď do mé pracovny. Musíme probrat tvého strýce. “
O pár hodin později kráčela Klára po schodišti v tmavě smaragdově zelených šatech na míru, které objímaly její velká prsa, stahovaly pas a elegantně splývaly přes široké boky.
Poprvé v životě jí oblečení neškrtilo. Když vstoupila do pracovny, Dominik si naléval sklenku z nového křišťálového dekanteru. Po stole posunul manilskou složku. „Arthur Pendleton byl dnes ráno nalezen mrtvý,“ řekl.
Slova padala jako kameny. „V levném motelu u promenády v Atlantic City. Podřízli mu krk. Volovovi ho našli, protože jim dlužil peníze, a udělali z něj odstrašující příklad.
Což nás přivádí k našemu problému. “ Dominik obešel stůl a postavil se před ni. „Volycký syndikát funguje na přísném kodexu dědění dluhů. V jejich očích jim dlužíš těch padesát tisíc plus úroky.
A Juri Volov tě chce živou. “ Klára se začala třást. „Nemám peníze, nemám nic. “ „Máš mě,“ konstatoval Dominik.
„Před hodinou jsem poslal Volovovi na offshore účet sedmdesát pět tisíc dolarů. Dluh je splacen. “ Klára na něj zírala. „Proč byste to pro mě udělal?
Zlomila jsem vám dědečkovu karafu. Jsem jen nemotorná služka. Nic mi nedlužíte. “ Dominik natáhl ruku a prsty přejel po měkké křivce její čelisti.
„Protože jsem viděl, jak ses na mě včera dívala,“ zamumlal. „Byla jsi vyděšená, ale prosila jsi mě, abych tě zachránil. Rozpoznala jsi, kdo je v této místnosti skutečná moc. Nekupuji věci, abych je vyhazoval.
A rozhodně nenechám ruské pouliční gaunery sahat na to, co je moje. “ Odstoupil a jeho chování okamžitě ztvrdlo. „Jsi v bezpečí uvnitř těchto zdí. Ale nesmíš za žádných okolností opustit obvod panství.
Juri Volov je hrdý muž. Vzal mé peníze, ale cítí se uražen. Bude hledat slabinu. “ Klára horečně přikývla.
„Neodejdu, slibuji. “ „Ujisti se, že to dodržíš,“ varoval. „Protože jestli tě dostanou, Kláro, nezabiju jen Juriho. Spálím Newark na prach, abych tě získal zpátky.
“
Tři týdny bylo panství pozlacenou klecí děsivé klidnosti. Klára se usadila ve své nové realitě. Její povinnosti byly šokujícím způsobem domácí. Ráno mu dělala espresso, připravovala obleky a organizovala papírování.
Nikdy neviděla temnou, násilnou stránku jeho podnikání. Její těžké tělo, kdysi zdroj neustálé bolesti, se začalo uzdravovat. Spala v hedvábí, jedla bohaté jídlo od šéfkuchaře a pohybovala se s nově nabytou důstojností. Ale dole v místnostech pro personál se šířila zášť jako otevřená rána.
Jessica, blondýnka, která ji kdysi tyranizovala, sledovala Klářin vzestup s hořkou, jedovatou žárlivostí. Jessica strávila dva roky snahou získat si Dominikovu přízeň. Vidět dívku z Queensu, která najednou spí v pánském křídle a nosí šaty za tisíce dolarů, v její mysli něco zlomilo. Byl deštivý čtvrteční večer, kdy bublina praskla.
Dominik pořádal vysokosázkovou schůzku v podzemní válečné místnosti. Horní patra byla údajně v bezpečí. Klára nemohla spát. Ve dvě ráno se tiše vydala po zadních schodech do pomocné kuchyně, aby si ohřála mléko.
Nevěděla, že o tři hodiny dřív se Jessica setkala u zadní brány s mužem s těžkým ruským přízvukem, který jí předal deset tisíc dolarů v hotovosti výměnou za přístupové kódy do kuchyně. Když Klára nalévala mléko do rendlíku, zježily se jí chloupky na zátylku. Ve dveřích stáli dva muži v černých taktických oblecích, s lyžařskými maskami na tvářích a tlumenými pistolemi v rukou. Na zlomek vteřiny se nikdo nepohnul.
Pak se větší z nich vrhl vpřed. Klára nezakřičela, hrdlo jí sevřel čistý teror. Muž ji popadl za ruku a pokusil se ji odtáhnout ke dveřím. Ale Klára nebyla stokilová modelka.
Byla to stotřicetikilová vyděšená žena a v jejím těle se probudil instinkt. Snížila těžiště, zapustila těžké nohy do podlahy a přitáhla se zpět. Rus, který čekal snadné podvolení, ztratil rovnováhu a zakopl. Klára mávla volnou paží a její těžká pěst se naplno setkala s jeho krkem.
„Teď! “ zakřičela. Byl to hlasitý, pronikavý výkřik, který rozbil ticho spícího domu. Druhý muž zvedl zbraň, ale Klára couvla, široké boky narazily na linku a s ohlušujícím rachotem shodily litinovou pánev.
„Zmlkni, ty tlustá děvko,“ zavrčel a popadl ji za vlasy. Vtom se kuchyňské dveře rozlétly s explozivní silou. Dominik Moretti stál na prahu, bez saka, s vyhrnutými rukávy odhalujícími temná tetování a s upravenou pistolí v ruce. Jeho šedé oči byly černé, plné vražedné zuřivosti.
Thrip, thrip. Dva tlumené výstřely zasáhly muže přímo do čela. Tělo se zhroutilo a pustilo Kláru. Klára se svezla na podlahu a zmateně couvala v kaluži krve.
První Rus, stále se vzpamatovávající z úderu, sáhl pro druhou zbraň. Dominik ho nezastřelil. Překlenul vzdálenost třemi dravými kroky, popadl ho za vestu, narazil s ním do nerezové lednice a vrazil mu nůž přímo pod žebra. Druhé tělo dopadlo na zem.
V kuchyni zavládlo ticho, přerušované jen Klářiným namáhavým dechem. Leo a čtyři ozbrojení strážci vtrhli o pár sekund později. „Zabezpečte panství! “ zařval Dominik.
„Zjistěte, jak se sem dostali. Jestli najdete v mém domě jedinou krysu, přiveďte mi ji na nádvoří. “ Pak položil nůž na pult a otočil se ke Kláře. Byla schoulená u zdi, třásla se, modrý hedvábný župan potřísněný krví.
Dominik si klekl do louže krve, ignorujíc drahé kalhoty, a přitáhl si ji do náruče. Klára se zhroutila na jeho širokou hruď a propukla v bezuzdný pláč. „Mám tě,“ zamumlal, tiskna si tvář do jejich vlasů. „Mám tě.
Jsi v bezpečí. “ „Šli po mně,“ vzlykala. „Našli mě. “ „A zemřeli za to.
Juri Volov právě podepsal svůj vlastní rozsudek smrti. Vnikl do mého domu. Dotkl se mé ženy. “ Klára ztuhla.
„Moje žena,“ zopakoval Dominik, mírně se odtáhl a přinutil ji podívat se na něj. „Rozumíš mi, Kláro? Už nejsi služebná. Nikdy jsi nebyla.
Ne od chvíle, co ses na mě podívala v té pracovně. Jsi moje. A já zabiju každého, kdo se tě kdy pokusí znovu vystrašit. “ Vstal a bez námahy ji zvedl a odnesl z krví nasáklé kuchyně do horních pater.
Panství se proměnilo ve pevnost připravující se na válku. Do hodiny se pozemky hemžily ozbrojenými muži. Klára seděla na kraji postele v hlavní ložnici, zabalená do Dominikova kašmírového svetru, a poslouchala tlumené výkřiky ze suterénu. Když Dominik vešel, měl pohmožděné klouby a roztrženou kůži na ruce.
Klekl si před ni. „Jak se sem dostali? “ zašeptala. „Jessica Trentová,“ řekl děsivě klidně.
„Prodala přístupové kódy Volovovým mužům za deset tisíc. Je naživu, zatím. Leo ji odváží do kontejneru v docích. Nechám ji zjistit, jak moc se jí líbí tma, do které tě chtěla odsoudit.
“ Klára zavřela oči. Probudil se v ní prvotní ochranný instinkt. „Co se teď stane? “ zeptala se.
„Teď ukončím Volovův syndikát. Jurij si myslí, že může udeřit do srdce mého impéria a přežít. Mýlí se. “ Dominik se postavil a vytáhl neprůstřelnou vestu.
„Odcházím s Leem a třiceti mými nejlepšími muži. Panství je v plném uzamčení. Ty zůstaneš v této místnosti. Nikomu ji neotevřeš kromě mě.
“ Panika se rozlila Kláře v hrudi. Vstala, přistoupila k němu a chytila se límce jeho taktické košile. „Musíš se vrátit,“ naléhala. „Vytáhl jsi mě z temnoty, Dominiku.
Nemůžeš zemřít a nechat mě v ní samotnou. “ Dominik zalapal po dechu. Pak vzal její tvář do svých pohmožděných dlaní a sklonil se, aby rozdrtil svá ústa na její. Nebyl to něžný polibek.
Byl zoufalý a teritoriální. Klára mu ho opětovala se stejnou vervou. „Vždycky se k tobě vrátím,“ zamumlal jí do rtů. „Mia regina.
Moje královna. “ Odešel a těžký zámek za ním cvakl. Šest mučivých hodin Klára kráčela po délce místnosti a poslouchala zprávy o explozi v brooklynské skladové čtvrti. V osm ráno zastavily tři černé SUV, děravé kulkami, na příjezdové cestě.
O chvíli později se otevřely dveře ložnice. Dominik stál ve dveřích, potřísněný popelem a zaschlou krví, kulhal na levou nohu. Klára k němu běžela a objala ho kolem pasu, lhostejná ke krvi a špíně. „Je hotovo,“ zachraptěl.
„Juri je mrtvý. Jeho poručíci jsou mrtví. Už si pro tebe nikdy nepřijdou. “ „Krvácíš,“ řekla Klára a prohlížela si ránu na jeho spánku a tmavou skvrnu na stehně.
„To nic není. Škrábance. “ „Sedni si,“ přikázala hlasem, který nedovoloval argumentaci. Dominik zamrkal, překvapený jejím autoritativním tónem, ale uposlechl.
Klára mu vyčistila a ošetřila rány. Její dotek byl neuvěřitelně něžný. Dominik ji sledoval zcela uchvácen. „Koupil jsem ti prsten,“ řekl náhle.
Klára ztuhla s antiseptikem ve vzduchu. Dominik sáhl do kapsy zakrvácených kalhot a vytáhl černou sametovou krabičku. Uvnitř seděl masivní smaragdový diamant obklopený safíry, zasazený do těžké platiny. „Koupil jsem ho před třemi dny.
Čekal jsem na správný moment. Ale dnes večer, když jsem stál v tom hořícím skladu, jediné, na co jsem myslel, bylo vrátit se domů a nasadit ti ho na prst. “ Kláře se nahrnuly slzy. „Dominiku, já jsem služka.
Jsem jen tlustá holka z Queensu. Muži jako ty si neberou ženy jako já. “ Dominik jí palcem setřel slzu. „Muži jako já tráví celý život obklopeni plastovými falešnými ženami, které by prodaly mou duši za značkovou kabelku.
Bojovala jsi proti ozbrojenému ruskému zabijákovi, abys ochránila můj domov. Neutekla jsi, když jsi viděla, jaké monstrum jsem. Jsi přesně ta žena, kterou potřebuji. “ Vzal prsten a nasadil jí ho na prst.
„Nejsi služebná, Kláro. Jsi Klára Morettiová. A od tohoto dne budeš vést tento dům. Vezmeš si můj prsten.
“ „Ano,“ vydechla. O šest měsíců později se na panství konalo největší shromáždění syndikátů východního pobřeží za deset let. Všichni se dívali na vrchol velkého schodiště, kde stál Dominik v bezvadném černém smokingu. Ale byla to žena po jeho boku, která si vyžádala absolutní ticho a respekt.
Klára měla na sobě tmavě rubínové sametové šaty na míru, které objímaly každou těžkou křivku jejího těla. Masivní diamant se jí třpytil na prstu, ale to nebylo nic ve srovnání se sebejistým ohněm v jejich očích. Už se nesnažila zmenšit. Stála vzpřímeně, její velká postava impozantní a plná moci.
Zaměstnanci sklonili hlavy v úctě. Klára Morettiová už nebyla neviditelnou služkou, která prosila, aby nebyla poslána zpět. Byla neotřesitelnou královnou Morettiho impéria a zabírala přesně tolik místa, kolik si přála.