Těžké dubové dveře tanečního sálu Belvadie se rozletěly a celý chikagské podsvětí zatajilo dech. Beata Trice, nepostradatelná, ale neustále zesměšňovaná plnoštíhlá asistentka syndikátu Rossiových, právě vstoupila. Nebyla v obyčejném černém saku a nenesla kávu ani účetní knihy. Byla zahalená ve smaragdovém hedvábí, které obepínalo každou křivku jejího těla, a ruku měla ovinutou kolem paže nejnebezpečnějšího nájemného vraha ve městě.
Krása byla v mafiánském světě měnou, kterou se obchodovalo stejně často jako s neoznačenými bankovkami. Ženy, které se rozvalovaly na sametových pohovkách ve VIP saloncích kasin syndikátu, byly vždy štíhlé, chirurgicky vylepšené a nebezpečně ambiciózní. Beata Trice tlustá byla. Toho slova se ve své mysli nevyhýbala, i když ho muži v syndikátu používali jako zbraň, když si mysleli, že je neslyší.
Byla to velká, těžká žena s měkkými křivkami, které se nevešly do konfekčních velikostí. Stehna se jí při chůzi o sebe třela a tvář měla kulatou, orámovanou hustými kaštanovými kudrnami, které obvykle nosila stažené do přísného drdolu. Byla ale také nezpochybnitelnou páteří celého zločineckého impéria Gabriela Rossiho. Don Rossi, muž vytesaný z ledu a násilí, byl zničujícím způsobem pohledný, s ostrými rysy čelisti a pronikavýma tmavýma očima.
Pověst z něj dělala postrach i pro dospělé muže. Nikomu nevěřil. Nevěřil svému zástupci Natanaelu Crossovi, nevěřil svým capům. Věřil jen Beatě Trice.
Pět let mu dělala výkonnou asistentku, i když ten titul byl směšně podhodnocený. Prála účetnictví pro jeho fiktivní korporaci, znala přesné trasy lodí s pašovaným zbožím, pamatovala si narozeniny dětí policejního komisaře, aby mohla posílat ty správné úplatky, a ve spánku by vybalancovala mnohamilionový offshore účet. Pracovala čtrnáct hodin denně, poháněná černou kávou a tichou, trýznivě neopětovanou láskou k muži, který jí podepisoval výplatu. Gabriel s ní jednal s chladným, náročným respektem, ale nikdy se na ni doopravdy nepodíval.
Byla pro něj vysoce výkonný stroj, součást těžkého mahagonového nábytku jeho kanceláře. Bod zlomu nastal tři týdny před každoročním galavečerem syndikátu k zimnímu slunovratu. Beata třídila ve vedlejší spisovně stoh nevystopovatelných dluhopisů, když v Gabrielově kanceláři zaslechla hlas Natanaela Crosse. „Nebereš tu Losnovic holku na galavečer, že ne, šéfe?
Vím, že to celé zorganizovala, ale nechat ji kolébat se po tanečním parketu zabere tři poštovní směrovací čísla. Pro rodinu to nevypadá dobře. “
Beata ztuhla a manilová složka jí málem vyklouzla z prstů. Přitiskla se zády k chladné zdi.
Čekala, že se jí Gabriel zastane. Čekala, že muž, kterému svěřila svůj život, své peníze a svá tajemství, řekne svému zástupci, ať sklapne. Místo toho se dveřmi prodral Gabrielův hluboký, lhostejný baryton. „Beatrice je moje asistentka, Natanaeli, ne můj doprovod.
Je příliš tlustá pro kamery a nepatří ke společenskému stolu. Bude vzadu řídit bezpečnostní kamery a catering. Beru si Vanessu. “
Vanessa byla modelka z přehlídkových mol, která neuměla ani napsat slovo logistika, natož aby řídila mezinárodní pašeráckou síť.
Ta slova zasáhla Beatu silou fyzické rány. Příliš tlustá pro kamery. Nepatří sem. Nebyla to Natanaelova urážka, co jí zlomilo.
Na krutost mafiánů byla zvyklá. Byl to Gabrielův chladný, analytický souhlas. Zredukoval veškerou její loajalitu, genialitu a tichou oddanost na pouhý prostor, který zabíralo její tělo. Po tváři jí stekla jediná slza, ale neutřela ji.
Něco v ní, něco teplého a zuřivě loajálního, ztvrdlo na absolutní nulu. Pět let dělala z Gabriela Rossiho boha. Pět let se schovávala v nadměrných černých sakách a snažila se zmenšit, aby se všichni ostatní cítili pohodlně. Už ne.
Tiše dokončila zakládání dluhopisů, beze slova vyšla z kanceláře a vzala si první nemocenskou za půl desetiletí. Další tři týdny Beata svou práci odváděla, ale něco se posunulo. Byla přísně profesionální. Malé úsměvy, které dřív Gabrielovi věnovala, zmizely.
Šálek kávy navíc, který mu nechávala na stole, byl pryč. Gabriel si toho chladu všiml, jeho tmavé oči se zúžily, když sledoval, jak efektivně spravuje jeho rozvrh bez náznaku obvyklé vřelosti, ale nic neřekl. Byl příliš arogantní, než aby si uvědomil, že základy praskají, dokud se budova už nehroutí. Co Gabriel nevěděl, bylo to, že Beata netrávila večery pláčem nad zmrzlinou.
Trávila je s Deklanem Hayesem. Deklan bylo jméno, které se šeptalo v nejtemnějších uličkách Chicaga. Byl to nezávislý kontraktor, nelítostný vymahač a muž, který přežil atentát zorganizovaný konkurenční rodinou Lombardiových jen s jizvou přes tvář a děsivým úsměvem. A Beata mu dlužila obrovskou laskavost za to, že před dvěma lety tiše vymazala jeho jméno ze záznamu federálního odposlechu.
Když ho Beata požádala, aby byl jejím doprovodem na galavečer, ten smrtící muž se jen opřel, napil se bourbonu a usmál se. „Plnoštíhlá královna kráčí do lví jámy, aby donutila ruského krále krvácet. Zlatíčko, to si nenechám ujít za nic na světě. Ale když to uděláme, uděláme to pořádně.
Nebudeme se schovávat. “
„Už se neschovávám,“ odpověděla Beata pevným hlasem. Utratila přemrštěnou část svých úspor za šaty na míru. Nekoupila si černou, aby vypadala štíhleji, ani konzervativní střih, aby skryla své silné paže a široké boky.
Objednala si hluboce střiženou smaragdově zelenou róbu, která s nekompromisní opovážlivostí obepínala každý záhyb, křivku i prohlubeň jejího těla. Byly to šaty, které si žádaly pozornost. Byly to šaty stvořené pro válku. Taneční sál Belvadie v hotelu Drake byl ztělesněním kriminálního bohatství.
Křišťálové lustry vrhaly teplou zlatou záři na tři sta hostů. Muži v italských smokingách na míru stáli v těsných kruzích a probírali přepravní kontejnery a územní spory, zatímco ženy ověšené diamanty se příliš hlasitě smály nevtipným vtipům. Gabriel Rossi stál u ledové sochy uprostřed místnosti jako temný princ, v ruce svíral sklenici whisky. Vedle něj si Vanessa, ohromující vychrtlá modelka, stěžovala na teplotu v místnosti.
Gabriel neposlouchal. Jeho oči neustále těkaly ke dveřím pro personál. Galavečer probíhal bezchybně. Šampaňské teklo proudem, ochranka byla neviditelná, ale neprostupná, a politici si pohodlně strkali do kapes úplatky.
Gabriel ale cítil v hrudi hlodavé podráždění. Beata nebyla v bezpečnostní místnosti. Nebyla v kuchyni a neodpovídala do sluchátka. Poprvé za pět let cítil hlubokou, děsivou ztrátu kontroly.
Byla kotvou, která udržovala jeho násilný život stabilní, a dnes v noci byla jako duch. „Gabrieli, miláčku, posloucháš mě vůbec? Zafňukala Vanessa a zatahala ho za rukáv. Bolí mě nohy.
“
„Tak si sundej boty,“ vyštěkl Gabriel hlasem tak ostrým, že sebou nedaleký cap trhl. Kde byla? Vzal ji někdo? Ta myšlenka vyslala do jeho žil příval adrenalinu.
Kdyby se konkurenční rodina dotkla jeho asistentky, spálil by město na popel. Najednou klasické kvarteto v rohu zaváhalo. Místností se rozlehl skřípot violoncellové struny, jak hudebníci ztratili soustředění. Hluk konverzace utichal a od vchodu se šířila vlna nuceného ticha.
Gabriel otočil hlavu. Těžké dubové dveře byly otevřené a ve vchodu stála Beata Trice. Gabrielovi se zadrhl dech. Sklenice v jeho ruce se naklonila a jantarová tekutina mu vyšplíchla na klouby.
Ani to necítil. Smaragdové hedvábí objímalo její plná prsa, stahovalo se v pase a elegantně splývalo přes široké boky a silná stehna. Kaštanové vlasy, obvykle stažené dozadu, padaly v divokých vlnách přes odhalená ramena. Rty měla namalované sytě karmínovou.
Vypadala velká, měkká a naprosto úchvatná. Nevypadala jako asistentka. Vypadala jako manželka mafiánského bosse. Vypadala jako královna.
Paralyzující ale nebyl jen pohled na ni. Vedle ní stál Deklan Hayes, smrtelně nebezpečný v půlnočně modrém smokingu, s rukou majetnicky položenou na jejím pase. Usmíval se tím děsivým, uvolněným úsměvem, který obvykle předcházel masakru. Když vešli, naklonil se k Beatě a něco jí pošeptal do ucha.
Ta zaklonila hlavu a zasmála se hrdelním zvukem, který Gabriel v kanceláři nikdy neslyšel. Gabriela zahalila oslepující rudá mlha. Šok v místnosti rychle vystřídal zběsilý šepot. Natanael Cross se málem udusil doutníkem.
Mafiánské manželky, které se nad Beatou obvykle ušklíbaly, zíraly v otevřeném šoku. Gabriel ten šepot neslyšel. V uších mu hučela vlastní krev. Proč byla jeho asistentka s nebezpečným nájemným vrahem?
Proč se jí Deklan dotýkal? Proč ty smaragdy vypadaly na její kůži tak jemně? A proč chtěl najednou strhnout Deklanovi z těla ten modrý smoking a zbít ho do němoty? Gabriel si neuvědomil, že se pohybuje, dokud se neprodral kolem Vanessy.
Dav se před ním instinktivně rozestupoval, protože cítil smrtící vyzařování svého bosse. Beata ho viděla přicházet. Srdce jí divoce zabušilo, ale donutila se dýchat. Narovnala ramena, zvedla bradu a odmítla se zmenšit.
Byla tlustá, byla krásná a už nehodlala sloužit ze stínů. Gabriel se zastavil dva stopy od nich. Deklana naprosto ignoroval. Oči mu těkaly po Beatě, po hloubce jejího výstřihu, po ruměnci na kulatých tvářích, po tom, jak šaty obepínaly její silná stehna.
Na zlomek vteřiny se v jeho očích mihlo něco syrového, hladového a naprosto neprofesionálního. „Jdeš pozdě,“ řekl. Hlas měl tichý a chraplavý, sotva skrýval bouři pod povrchem. „Měla jsi být v bezpečnostní místnosti před dvěma hodinami.
“
Beata mu věnovala zdvořilý, mrazivě prázdný úsměv. „Jsem po pracovní době, pane Rossi. Vy jste řekl, že nepatřím ke společenskému stolu. Pochopila jsem, že mé služby už pro dnešní večer nejsou potřeba.
“
Gabrielovi cuklo v čelisti. Vzpomínka na rozhovor s Natanielem ho zasáhla a poprvé v životě ucítil bodnutí upřímné lítosti. Lítost ale okamžitě pohltila teritoriální žárlivost, která mu vzplála, když Deklanova ruka sklouzla z jejího pasu na bok. „Dobrý večer, Rossi,“ zapředl Deklan s irským přízvukem.
„Krásná párty, ještě krásnější společnost. Beatrice mi zrovna vyprávěla o vaší logistice. “
Gabrielův pohled střelil k Deklanovi. „Dej tu ruku pryč z mé asistentky, Hayesi, než ti ji oddělím od zápěstí.
“
Celý sál zatajil dech. Napětí viselo ve vzduchu jako fyzická váha. Deklan neucukl. Jen se ušklíbl a přitáhl si Beatu o půl kroku blíž.
„Je po pracovní době, Rossi. To z ní dělá volného hráče. A upřímně, žena jako ona by se neměla schovávat v bezpečnostní místnosti. Patří do světla reflektorů.
“
Gabriel přistoupil blíž, ruka mu sklouzla pod sako a spočinula na chladné oceli pouzdra. „Nebudu o to žádat dvakrát. “
Ticho bylo absolutní. Více než tři sta otrlých zločinců zadrželo dech, když Gabrielovi spočinula ruka na skryté zbrani.
Beata se podívala na muže, který pět let ignoroval její oddanost. Viděla syrovou žárlivost maskující jeho hezké rysy, žílu na spánku, která mu zběsile pulzovala. Léta se kroutila, aby zapadla do pozadí, zmenšovala své velké měkké tělo do rohů kanceláří. Ale tou ženou už nebyla.
Pomalu, záměrně, natáhla ruku a jemně se obtočila kolem Gabrielových kloubů. „Nedělej scénu, Gabrieli,“ řekla hladce a mrazivě, hlas, který se bez námahy nesl tichou místností. Neřekla mu šéfe. Neřekla mu pane Rossi.
Gabriel se podíval dolů na její ruku. „Dotýká se tě,“ zavrčel, zvuk, který mu vibroval hluboko v hrudi, nedobrovolné, primitivní přiznání, které mezi členy syndikátu vyvolalo novou vlnu šeptání. „Protože se zeptal,“ opáčila Beata a zvedla bradu. „A protože jsem mu to dovolila.
Jsem po pracovní době. Moje tělo, můj čas a moje společnost patří výhradně mně. “
Deklan tiše zapískal. „V tom má pravdu, Rossi.
Chytrý muž by věděl, kdy je přehrán. “
Než Gabriel mohl vytáhnout zbraň, pronikl vzduchem pronikavý hlas. „Co to má znamenat? “
Vanessa se protlačila davem, jehlové podpatky klapaly o mramor.
Očima těkala z Gabriela na Beatu, tvář zkřivenou do ošklivého úšklebku. „Gabrieli, řekni ochrance, ať ji vyhodí. Podívej se na ni. Vypadá v tom hedvábí jako nacpaná jitrnice.
Je to trapné. “
Urážka visela ve vzduchu, krutý známý osten, který by starou Beatu donutil s pláčem utéct. Ale nová Beata jen otočila hlavu, nechala kadeře sklouznout po ramenou a změřila si Vanessu od hlavy k patě. „Vanesso,“ řekla hladce, tón plný zdvořilé blahosklonnosti.
„Vyrovnávám účty syndikátu. Vím přesně, kolik Gabriel zaplatil za ty podpatky, které máš na sobě, i za tvé týdenní dermatologické peelingy. Ty jsi výdaj. Já jsem aktivum.
Už na mě nikdy nemluv. “
Místnost vybuchla tichým šokovaným šuměním. Vanessa zalapala po dechu. „Gabrieli, ty ji necháš, aby se mnou takhle mluvila?
“
Gabriel se na modelku ani nepodíval. Jeho pohled byl upřený na Beatu. Viděl divoké, neústupné světlo v jejích očích, silné křivky zabalené ve smaragdové zeleni, moc, kterou vládla jen tím, že existovala ve vlastní kůži. Řekl o ní, že je příliš tlustá.
Řekl, že sem nepatří. Byl slepý, arogantní blázen. „Vanesso,“ řekl hlasem, který byl děsivě tichý. „Vypadni.
“
„Cože? “ zakoktala se. „Odejdi z tanečního sálu, než nařídím svým mužům, aby tě vyvlekli za vlasy. “
Vanessa propukla v pláč, otočila se a utekla těžkými dubovými dveřmi.
Gabriel konečně ustoupil a pustil sevření zbraně. Obrátil pozornost k Beatě, výraz se mu změnil ze vzteku na něco hladového a zničujícím způsobem soustředěného. „Tancuj se mnou,“ přikázal. „Přišla jsem s Deklanem.
“
„Deklan dýchá jen proto, že jsi mě požádala, abych ho nezastřelil. Tancuj se mnou, Beatrice. “
Deklan se zasmál a jemně ji postrčil. „Běž, zlatíčko.
Myslím, že se šéf konečně probouzí. “
Beata těžce polkla a vložila ruku do Gabrielovy. Ve vteřině, kdy se jeho prsty zavřely kolem jejích, ji přitáhl k sobě. Přitiskl její těžké měkké tělo na svou tvrdou hruď a ruku roztáhl přes křivku jejího boku.
Ostrým trhnutím brady dal znamení kvartetu. Hudebníci spustili pomalý valčík a Gabriel s ní vyrazil na parket, ignoruje všechna nepsaná pravidla mafiánské hierarchie. „Vzala sis ho, abys mě mučila,“ zamumlal a rty se mu otřely o její ucho. „Aby ses mi pomstila.
“
„Vzala jsem si ho pro sebe,“ zašeptala zpátky, srdce jí bušilo, jak se její stehna otírala o jeho dlouhé nohy. „Dal jsi jasně najevo, jak se na mě díváš. “
„Mýlil jsem se. “ Ta slova chutnala jako popel.
Zmáčkl jí bok a palcem zavadil o měkké maso pod hedvábím. „Jsi velkolepá. A patříš mně. “
„Nepatřím nikomu,“ odsekla a trochu se odtáhla.
Ale když se setkala s jeho pohledem, hněv se změnil v něco jiného. Naklonila se, rty se jí téměř dotkly jeho čelisti. „A pokud se chceš dožít zítřka, Gabrieli, musíš přesně poslouchat, co ti teď řeknu. “
Gabrielovo sevření se utáhlo.
Tvář mu zůstala nehybnou maskou, zatímco klouzali po mramoru, pro stovky očí obraz nebezpečné temné romance. „Mluv,“ vydechl jí do vlasů. „Nathaniel Cross,“ zamumlala Beata, na tváři klidný úsměv, když se ladně točila pod jeho paží. „Už tři měsíce likviduje aktiva z účtů Apex Logistics.
Našla jsem to včera. Převádí peníze rodině Lombardiových. “
Gabrielovy oči ztmavly. „Nathaniel je můj podboss.
“
„A je to zrádce,“ opravila ho a přitáhla se blíž, měkká prsa přitisknutá k jeho hrudi. „Řekl ti, že jsem moc tlustá, protože věděl, že spravuji bezpečnostní rozvrhy. Kdybych byla v zadní místnosti u kamer, viděla bych jeho muže vyřazovat kamery u nákladních výtahů. Chtěl mě dostat z cesty.
A když jsi s ním souhlasil, dal jsi mu dokonalou příležitost. “
Gabriela zalila vlna nevolnosti a pak násilný vztek. Urazil jedinou loajální osobu ve svém impériu a slepě napochodoval do atentátu. „Šampaňské?
“ zeptal se tiše. „Je otrávené, pomalu působícím paralytikem. Nenech své věrné capy pít už ani kapku. A východy jsou zamčené zvenčí.
Jediná cesta ven je přes kuchyň, a tam čeká šest Nathanielových ozbrojených mužů. “
„A Deklan Hayes? Spíš s ním, nebo se jen přišel podívat, jak umřu? “
Beata se zasmála, oči jí jiskřily.
„Najala jsem ho za tři sta tisíc z provozní hotovosti. Je to naše záloha. Není můj milenec, Gabrieli. Je moje pojistka.
“
Gabriel zíral na velkou, brilantní ženu ve své náruči. Byla dechberoucí, nelítostná, zorganizovala protipřevrat v úchvatné róbě, zatímco on byl rozptýlený jejími křivkami a svým pošramoceným egem. Zjištění ho zasáhlo ohromující silou. Beatu nejen potřeboval.
Byl jí posedlý. „Až se z toho dostaneme,“ zašeptal divoce a rukou jí objal týl, „padnu na kolena a budu prosit o odpuštění. A pak z tebe udělám svou ženu. “
Beatě se zadrhl dech, ale neměla čas odpovědět.
Přes Gabrielovo rameno viděla Nathaniela, jak vsunul ruku do saka a přikývl na tři muže u ledové sochy. „Teď,“ řekla ostře. Gabriel se pohnul s výbušnou rychlostí. Strčil Beatu za mramorový sloup přesně ve chvíli, kdy ohlušující výstřel roztrhl hudbu.
Křišťálový lustr explodoval a zasypal parket střepinami a tmou. Dav se hnal do úkrytů. Nathanielovi muži vytáhli samopaly a mířili tam, kde Gabriel stál před zlomkem vteřiny. Ale Gabriel tam nebyl.
Deklan se pohyboval jako stín. Převrátil mahagonový stůl jediným švihem zápěstí, vytáhl dvojici upravených berett a zahájil palbu. Dva z Nathanielových mužů se zhroutili. Gabriel vytáhl vlastní zbraň, opětoval palbu zezadu sloupu, tělem chráníc Beatu.
„Zůstaň dole! “ zařval. „Nepřišla jsem se sem schovávat! “ zakřičela zpátky.
Gabriel se ohlédl právě včas, aby viděl, jak sáhla pod rozparek smaragdových šatů. K silnému stehnu měla připevněné kožené pouzdro. Odepnula matně černý Glock, ruce naprosto klidné. Naklonila se kolem sloupu a dvakrát vystřelila.
Pěšák, který se plížil do Gabrielova slepého úhlu, se zhroutil. Gabriel zíral. „Kde ses sakra naučila střílet? “
„Myslíš, že pět let peru miliony pro zločinecký syndikát a nechodím ve volném čase na kurz taktické sebeobrany?
“ zakřičela a dřepla si, když kulka odštípla mramor vedle její hlavy. „Chodím na střelnici každé úterý. “
Na druhé straně místnosti si Nathaniel uvědomil, že selhal. V panice se vrhl ke dveřím kuchyně.
„Utíká! “ zakřičela Beata a namířila Glock na prchající postavu. „Deklane, kryj nás! “ zařval Gabriel.
Zatímco Deklan zajišťoval palbu, Gabriel popadl Beatu za ruku. Nepobíhali jako šéf a vyděšená sekretářka. Pohybovali se jako sjednocená fronta skrz chaos, kouř a roztříštěný křišťál. Poprvé v životě nebylo Gabrielovo vzrušení jen o přežití.
Bylo o ženě, která běžela po jeho boku, s nejostřejší a nejnebezpečnější myslí v Chicagu. Průmyslová kuchyně hotelu Drake byla rozlehlým bludištěm nerezových stolů, měděných hrnců a mrazících boxů. V tu chvíli, kdy vstoupili, vzduch roztrhla krupobití kulek. Gabriel srazil Beatu k zemi za vystužený ocelový ostrůvek, zatímco zeď za nimi se rozpadla na střepy.
„Mají nás přišpendlené. Potřebujeme rozptýlení, Beatrice. Z tohohle úhlu nezvládnu všech šest, aniž bych tě odhalil. “
Beata těžce dýchala, hruď se jí zvedala proti těsnému živůtku, ale mysl pracovala s chladnou přesností.
Vzhlédla ke stropu a přes tvář se jí rozlil divoký úsměv. „Nepotřebuju rozptýlení. Plánovala jsem menu, Gabrieli. Vím přesně, co v téhle kuchyni je.
“
Překulila se na záda, silná stehna se napjala, a zvedla Glock. Nemířila na muže, ale na masivní vysokotlakou nádrž s kapalným dusíkem u cukrářské stanice. Dvakrát stiskla spoušť. Nádrž praskla s uši drásajícím syčením a masivní oblak mrazivého bílého plynu zaplavil pravou stranu kuchyně.
„Pohyb! Jdi, Gabrieli! “
Gabriel neváhal. Věřil jí absolutně.
Vyrazil do mrazivé mlhy a popadl prvního žoldáka, mrštil jím o pult a vystřelil mu do ramene. Otočil se a jednoho po druhém zneškodňoval oslepené zabijáky. Beatě se do cesty vyklopýtal žoldák, divoce kašlal a zvedal zbraň. Neucukla.
Máchla těžkou litinovou pánví, kterou popadla ze stojanu, a surově ho udeřila přes zápěstí. Křupnutí kosti se rozlehlo přes jeho výkřik, zbraň mu rachotem spadla na podlahu a Gabriel ho dorazil úderem do týla. Za devadesát vteřin leželo šest žoldáků sténajících na podlaze. Bílá pára se usadila a odhalila masakr.
Na konci kuchyně se Nathaniel Cross zběsile drápal na zamčených dveřích nakládací rampy. Gabriel k němu kráčel, zbraň svěšenou, celé tělo vibrující vražednou zuřivostí. „Dveře jsou zamčené zvenčí, Natanaeli. Beatrice změnila digitální kódy, než jsme vešli.
“
Nathaniel se otočil, tvář bledou a lesklou potem. „Gabrieli, počkej. Rodina Lombardiových nám slíbila celé lodní trasy, padesát milionů měsíčně čistého příjmu. Stačilo jen ustoupit.
“
„Pokusil ses mě zabít. A pokusil ses zabít ženu, která řídí mé impérium. “
Nathaniel se zoufale zasmál. „Tvoje impérium je jen glorifikovaná kalkulačka.
Zahazuješ padesátimilionové spojenectví kvůli tlusté ubohé sekretářce, která zabírá půlku místnosti. Je pro smích celému syndikátu. “
Gabriel nekřičel. Ani nemrkl.
Jen zvedl zbraň a vypálil dvě trýznivě přesné rány. Nathaniel vyjekl v agónii a zhroutil se, obě kolena roztříštěná. Gabriel k němu přistoupil a přitiskl mu horkou hlaveň na čelo. „Podívej se na ni.
Podívej se na ženu, která tě přechytračila, přestřílela a uvěznila v téhle místnosti. Budeš se na ni dívat, Natanaeli, a budeš ji oslovovat jako svého nadřízeného. “
Nathanielovi stékaly po tváři slzy bolesti. „Omlouvám se,“ vykoktal a kašlal krev.
„Slečno Trice, odpusťte mi. “
„Zrádcům neodpouštím,“ řekla Beata chladně a otočila se k němu zády. „Skoncuj s tím, Gabrieli. Máme plán, který musíme dodržet.
“
V dálce začaly kvílet sirény. O měsíc později byl syndikát Rossiových k nepoznání. Stará garda, ti, kteří si v šaten šeptali kruté vtipy o Beatě, byla vyčištěna. Rohová kancelář Nathaniela Crosse byla vybourána a přestavěna.
Teď patřila Beatě. Stála u oken sahajících od podlahy ke stropu, s výhledem na šedé vody jezera Michigan, a prohlížela si digitální hlavní knihu. Už se neschovávala v beztvarých černých sakách. Měla na sobě na míru ušitý rubínově červený kostým, který obepínal široké boky a oslavoval měkké vyboulení břicha.
Barva byla nekompromisně křiklavá. Byla těžká, velkolepá síla přírody a celé podsvětí to konečně vědělo. Gabriel seděl na kraji jejího dubového stolu, v ruce sklenici bourbonu, a sledoval ji pohledem natolik pohlceným oddaností, že hraničil se šílenstvím. „Carmine Lombardi začíná být netrpělivý.
Čeká v soukromé jídelně už dvacet minut. Jeho muži jsou nervózní. “
Beata nevzhlédla od tabletu, ale na karmínových rtech se objevil dravý úsměv. „Nech ho se zapotit.
Myslí si, že jde o mírový summit. Pořád funguje v bludu, že mu v tomhle městě zbyla nějaká páka. “
Zamkla tablet, zvedla aktovku a otočila se k muži, který teď sdílel její postel i její impérium. „Jsi připraven dokončit akvizici?
“
Gabriel odložil sklenici, vstoupil do jejího prostoru a přitáhl si ji k sobě. „Jsem připraven tě sledovat, jak ho zničíš, má královno. “
V soukromé jídelně Gibson baru panovala dusivě napjatá atmosféra. Carmine Lombardi seděl v čele dlouhého mahagonového stolu, obklopen čtyřmi capy.
Dveře se rozletěly a první vešel Deklan Hayes, bez námahy odzbrojil dva strážce. Pak vstoupila Beata, ne za Gabrielem, ale vedle něj. Rubínově červený kostým ovládl tlumené osvětlení. Carmine se ušklíbl.
„Rossi, máš dvacet minut zpoždění a pořád ses nenaučil oddělovat byznys od sekretářek. Proč je u mého stolu ta tlustá holka? “
Teplota klesla o deset stupňů. Lombardiho capové ztuhli v očekávání krveprolití.
Gabriel ale nevytáhl zbraň. Odtáhl židli a ukázal Beatě, ať se posadí. Jakmile se usadila, postavil se za ni a položil jí ruce na ramena. „Špatně chápeš hierarchii téhle místnosti, Carmine.
Já jsem tu jako ochranka. Dnes v noci nevyjednáváš se mnou. Vyjednáváš s hlavou syndikátu Rossiových. “
Carmine zíral.
„To je vtip. Necháš plnoštíhlou ořezávačku tužek řídit tvé území? “
„Já tužky neořezávám, pane Lombardi. “ Beatin hlas byl hladký, mrazivý klid budící respekt.
Posunula přes stůl tlustou svázanou složku. „Přesouvám desetinné čárky. Otevřete to. “
Carmine váhavě rozevřel složku a z tváře mu vyprchala veškerá barva.
„Zatímco jste podplácel Nathaniela a najímal laciné svaly, já jsem pracovala. Čtyři týdny jsem systematicky rozebírala vaši finanční infrastrukturu. Nepoužila jsem kulky, použila jsem bankovní převody. Odkoupila jsem dluh vaší primární firmy přes proxy na Kajmanských ostrovech.
Zabavila jsem tři sklady u přístavu, které používáte na narkotika. A dnes ráno jsem získala většinový podíl ve společnosti Horizon Freight, tvého zbrojního dopravce. Od devíti ráno patří celý váš dodavatelský řetězec mně. “
Carmine se třásl, očima zběsile těkal po bankovních výpisech.
Bylo to nezvratné. Zcela legálně a naprosto nelítostně ho zruinovala. „Ty… ty jsi mi všechno ukradla,“ vykoktal s absolutní hrůzou. „Neukradla.
Přechytračila jsem vás. “ Beata si odškrtávala body na baculatých prstech. „Máte dvě možnosti. Podepíšete dokumenty o kapitulaci na konci složky, začleníte svá zbývající teritoria do syndikátu, a já vám dovolím odejít na Floridu se skromnou penzí.
Nebo odmítnete a Deklan se postará, abyste nedošel ani ke stánku obsluhy dole. “
Carmine se podíval na své capy, ale ti už od něj ustupovali. Poražený, ponížený a zcela překonaný ženou, kterou považoval za neviditelnou, vytáhl zlaté pero a třesoucí se rukou podepsal. Beata přisunula složku zpět a zavřela ji s definitivním cvaknutím.
Vstala, těžká, nádherná postava se tyčila nad zlomeným mužem. „Bylo mi potěšením s vámi obchodovat,“ zašeptala. Když vycházeli ze soukromé místnosti, Gabriel ji zastavil v chodbě a přitiskl ke kraji chodby. „Už jsem ti dnes řekl, jak naprosto jsem posedlý tvou myslí?
“ zamumlal a rty přejížděl po její čelisti. „Možná jsi to ráno zmínil,“ usmála se Beata a ovinula silné paže kolem jeho krku, konečně a doopravdy si jistá ve vlastní kůži, ve své moci i v jeho lásce. „Ale nevadilo by mi slyšet to znovu.
“