Moje dcera vešla do svatebního sálu bez brýlí a já okamžitě uviděl modřinu pod jejím okem. Nebyl to špatný make-up ani stín. Skutečná stopa, kterou se snažila skrýt do poslední chvíle. V sále ještě burácela hudba, moderátor si tiskl mikrofon k saku a hosté natahovali krky.
Arsen stál u stolu novomanželů a usmíval se, jako by všechno šlo přesně podle plánu. Vstal jsem. Chtěl jsem se zeptat jen jediné věci. Arsen se podíval přímo na mě a řekl: „Bylo potřeba jí dát za vyučenou.
“ U stolů se zasmáli. Ne všichni, ale stačilo i těch pár, kteří se zasmáli. Stačilo to, aby moje dcera sklopila oči a já pochopil. Když ho teď udeřím, řeknou, že stařec zkazil svatbu.
Když zakřičím, řeknou, že se otec nevěsty neumí ovládat. Udělal jsem něco jiného. Celý život jsem byl soustružník. Když se díl hází, nebije se do něj kladivem.
Nejdřív se upne a sleduje se, kde házení vzniklo. Lidé si ještě mysleli, že jsem se ztratil. Nevěděli, že starý soustružník umí čekat na přesný chod. Arsen to také nevěděl.
Přistoupil jsem k moderátorovi a řekl: „Vypněte hudbu. “ Reproduktor vpravo zmlkl. V sále bylo slyšet, jak někdo postavil sklenku na talíř. Vytáhl jsem z kapsy starou pohlednici, tu samou, na které Katěrina v dětství křivými písmeny napsala: „Tati, přijď domů.
“ Ten den už jsem neměl přijít domů. Já jsem ji domů potřeboval vrátit. Všechno to nezačalo v sále. Začalo to den předtím v mé dílně, když jsem poprvé uviděl, jak ženich drží Káťu za loket.
Závod se mě už dávno vzdal, ale já jsem se soustruhů nevzdal. Dvě místnosti, starý soustruh, vůně oleje a třísky v šuplíku. Tam mě našla Rita Sedovová z městského kanálu Naše ulička. Chtěla natočit krátký materiál o starém soustružníkovi.
Kamery jsem neměl rád, ale Rita se nevtírala do duše. Postavila telefon, požádala mě, abych ukázal stroj. Ptala se na nůž i na tolerance, pozorně poslouchala a nepřerušovala. Už jsme končili, když k dílně přijelo Arsenovo auto.
Katěrina vystoupila s ledabyle sepnutými vlasy a přerývaným dechem. Arsen obešel auto, vzal ji za loket a vedl ji ke dveřím. Nehrubě, pokud se na to člověk díval zvenčí. Ale já uviděl prsty příliš pevně sevřené.
Katěrina se pokusila vyprostit. Arsen se k ní naklonil a něco jí řekl téměř do ucha. Dcera se přestala vytrhávat. Rita se také podívala z okna.
Kameru už vypnula, ale telefon držela v ruce. „To je vaše dcera? Ženich? Zítra je svatba.
“ Rita nic neřekla. Jen pomalu, beze spěchu uložila telefon do kabelky. Katě vešla dovnitř. Usmála se na mě široce, nepřirozeně.
„Tati, ty jsi zase celý od oleje. Zítra si aspoň pořádně vydrhni ruce. “ „Kvůli tobě si umyju i uši,“ řekl jsem. Zasmála se.
Smích vyšel krátký. Arsen vešel za ní, kývl na Ritu, podal mi ruku. Dlaň měl suchou a pevnou. Držel mou ruku déle, než bylo třeba.
„Vasiliji, zítra se neopožďte. Máme všechno přesně na čas. Restaurace není nafukovací. “ „Do práce jsem se čtyřicet let neopožďoval.
“ „To je dobře. Zítra nepotřebujeme žádnou svévůli. “ Katě rychle položila dlaň na jeho rukáv. „Arsene, táta to pochopil.
“ Podíval se na její ruku a počkal, dokud ji neodtáhla. „Jsem přísný, protože za všechno odpovídám. Svatba přece není jen obyčejné posedávání. “
Rita stála vedle a poslouchala.
„A za Káťu odpovídá kdo? “ zeptala se najednou. Arsen se otočil. „Promiňte, a vy jste kdo?
“ „Rita. Natáčím materiál o Vasiliji. “ „Tak natáčejte o strojích. Rodinné věci nechte rodině.
“ Řekl to bez křiku, dokonce zdvořile, ale Katka zase sklopila oči. Když odešli, Rita se zdržela u dveří. „Vasiliji, kdyby něco, neztrácejte moje číslo. “ Vzal jsem papírek a složil ho do peněženky.
Tehdy jsem si ještě řekl, že Rita je mladá a horkokrevná a já jsem si zvolil mlčet. Ráno v den svatby jsme s Ľubov dorazili do Jeřabiny dřív než hosté. Restaurace stála u silnice, uvnitř to vonělo pečeným masem a květinami. V sále velela Inesa, Arsenova matka, vysoká, vzpřímená, v šatech barvy tmavé višně.
Uviděla nás a usmála se rty. „Vasiliji, Ľubov, pojďte dál. “ Položila dlaň na první stůl u novomanželů. „Tady budou Arsenovi lidé z práce.
Je pro ně důležité vidět na scénu. “ „A pro nás není důležité vidět dceru? “ zeptala se Ľubov. Inesa se nezarazila.
„Vy jste přece rodiče. Vy stejně všechno uvidíte. Nebudeme dělat vesnické scény, že kdo sedí blíž, ten víc miluje. “
Naše jména byla dál, stranou, blíž k uličce.
Sedli jsme si tam, kam řekla Katě. Inesa naklonila hlavu. „Katěrina teď není ve stavu, aby myslela na maličkosti. Arsen vzal všechno na sebe.
Muž musí držet dům od prvního dne. “ Chtěl jsem odpovědět, ale přistoupil k nám mladý muž s kabelou na klopové mikrofony. Byl to Vjačeslav Kotov, operátor restaurace. „Promiňte, tady je potřeba nechat průchod.
Moderátorovi prověřím klopový mikrofon. Finální zvuk se pak použije do klipu. “ Mezi prsty ukázal drobnou paměťovou kartu. Tehdy jsem tomu nepřikládal žádnou váhu.
Borislav, mladší bratr Arsena, se objevil téměř hned. Podobal se Arsenovi jen výškou, obličej měl měkčí a pohled mu těkal. „Vasiliji, můžu na dvě slova? “ „Mluv.
“ Borislav se ohlédl na Arsenovu matku. „Vy se dnes hlavně nevměšujte. Arsen všechno vyřeší sám. Ohledně výdajů, sálu, Katě kartičky.
Rodinná věc. “ Otočil jsem se k němu celým tělem. „Ohledně jaké kartičky? “ Borislav zamrkal.
„No tam nějaké převody, vratky. Já jsem do toho nepronikal. Arsen prosil, ať Káťu před svatbou netaháme za nervy. “ Mluvil rychle, slova se slepovala.
Potom za mými zády uviděl Arsena a hned zmlkl. Arsen přišel čistý, svěží, voněl drahou kolínskou. „Bratr je u mě nervózní, pořád se bojí, že starší začnou poroučet. “ „Kde je Katě?
“ zeptala se Ľubov. „U vizážistky. Děvčata se vždycky opozdí. Nezvedá telefon, protože je zaneprázdněná.
Ľubov, nenamlouvejte si zbytečnosti. Má make-up, účes, šaty. “ Řekl to jakoby laskavě, ale Ľubov zbledla. Vytáhla telefon a znovu vytočila dceru.
Dlouhé tóny, potom krátké odmítnutí hovoru. „Arsene, Káťa se mi ozvala,“ řekla Ľubov. Arsen se pousmál. „Znamená to, že je zaneprázdněná.
“
K Katě jsme se dostali až blíž k začátku obřadu. Nepřijela hlavním vchodem, ale bočními dveřmi, kudy nosili krabice s nápoji. Šaty měla zakryté obalem, na obličeji velké tmavé brýle, i když v sále nesvítilo slunce. Ľubov k ní přistoupila.
Katěin hlas byl vyrovnaný, ale příliš prázdný. Matku neobjala, jen se prsty dotkla jejího rukávu. Ľubov zvedla ruku k brýlím. „Dej, podívám se.
“ Katěrina ucukla tak prudce, až obal na šatech zašustil po podlaze. „Ne, zmykli jsme. “
Arsen stál nedaleko a díval se. Nepřicházel.
„Káťo,“ řekl jsem tiše. „Jestli se něco stalo, řekni to teď. “ Otevřela ústa, ale vtom Inesa tleskla do dlaní. „Nevěsto, čas.
Všichni čekají. “ Katěrina sebou trhla. Arsen se hned ocitl vedle ní. „Všechno je v pořádku.
Nevěsty mívají paniku. Nedělejte z toho drama. “ Ptám se dcery, ne tebe, chtěl jsem říct. Arsen se usmál ještě šíř.
Tady bylo potřeba všechno zastavit, odvést Katěřinu na chodbu a zavřít dveře. Neudělal jsem to. Moderátor ohlásil hosty. Hudba zesílila.
Posadili nás bokem. „Vašo, to se mi nelíbí,“ řekla žena. „Mně taky ne. Musím za ní.
“ Vstal jsem, ale v průchodu už se objevil Arsen s moderátorem. „Vážení hosté, prosíme o pozornost. Teď do sálu vejde naše krásná nevěsta. “ Všichni se otočili ke dveřím.
Zůstal jsem stát u první řady, protože sednout jsem si už nedokázal. Katěrina vešla bez brýlí. Nejdřív jsem uviděl šaty, bílé, jednoduché, se zakrytými rameny. Potom obličej.
Pod levým okem měla dcera rozlitou modřinu, čerstvou, tmavou u okraje. Líčení ji neskrylo. Katěrina šla pomalu, kytici držela nízko, oči suché. U stolů to nejdřív nepochopili.
Někdo se usmíval ze zvyku, někdo zvedal telefon výš. Potom úsměvy začaly pohasínat. Ľubov vedle mě tiše řekla: „Bože. “ Nesedl jsem si.
Arsen stál u stolu novomanželů. Moderátor s klopovým mikrofonem byl vedle něj. Katěrina došla téměř k Arsenovi. Arsen ji nevzal za ruku.
Nepodíval se na ni, ale na mě, a ušklíbl se jedním koutkem úst. „Bylo třeba jí dát za vyučenou. “ Řekl to nehlasně, ale vedle stál moderátor s klopovým mikrofonem a já to slyšel. Ľubov to slyšela, první stůl to slyšel a potom se u několika stolů zasmáli.
Někdo nervózně, někdo podlézavě s pohledem na Arsena a Inesu. Katěrina se lehce zakymácela. Nechtěl jsem udeřit. Ruce mám staré, ale pořád pracující.
Ale věděl jsem, čím by to skončilo. Křik, policie, videa v telefonech a všechna cizí ostuda by znovu spadla na Katěřinu. Nešel jsem k Arsenovi, šel jsem k moderátorovi. „Vypněte hudbu.
“ Řekl jsem to bez křiku. Tak se mluví v továrně, když se stroj rozjede špatně. Nejdřív odpoj napájení, potom zjišťuj, co se stalo. Moderátor se ohlédl na Arsena.
Arsen ke mně udělal krok. „Vasiliji, nedělejte cirkus. “ „Hudbu,“ zopakoval jsem. Vjačeslav stál u pultu s aparaturou.
Viděl jsem ho za moderátorovým ramenem. Díval se na Katěřinu, potom na mě. Ruka mu zůstala viset nad mixážním pultem. Ľubov vstala od stolu.
„Vypněte to,“ řekla žena. A právě tehdy reproduktor vpravo zmlkl. Sál zůstal s talíři, dechem a cizím uchechtnutím, které někdo nestihl spolknout. V tichu byla modřina na Katěřině tváři ještě viditelnější.
Arsen sevřel čelist. „Pokračujeme,“ řekl moderátorovi. „Nevěsta má nervy. Otec se přehřál.
To se stává. “ Inesa vstala. „Vasiliji, teď dceři kazíte život. Svatba se nesmí rušit kvůli rodinné výchovné scéně.
“ „Výchovné? “ zeptal jsem se. „Muž odpovídá za budoucí ženu. Někdy přísně.
“ Katěrina stála mezi stoly a nedívala se na nikoho. Kytice se jí třásla v rukou. Přistoupil jsem k dceři. Zastavil jsem se na krok od ní.
Nechytil jsem ji. Netáhl. „Cerko, chceš domů? “ Katěrina zvedla oči.
V sále někdo zašeptal. Moderátor sevřel mikrofon oběma rukama. Arsen se díval na Katěřinu a čekal poslušnost. „Káťo, nedělej ostudu.
Udělej krok sem. “ Otočila k němu hlavu. Na vteřinu se mi zdálo, že půjde. Ne proto, že by chtěla, ale protože to bylo snažší.
Udělat, co poručí, přežít večer a potom plakat v koupelně. Ľubov přišla z druhé strany, ale také se dcery nedotkla. „Doma máš otevřeno. Teď bez otázek.
“ Arsen se už ušklíbl. „Samozřejmě. Vezměte si ji. Jen si vezměte i náklady za sál a nezapomeňte probrat dárkové peníze.
Ona ví, o čem mluvím. “ Katěrina sebou trhla silněji než při slovech o modřině. Takže Borislav ráno jen tak neplácal. „Cenu chápu, dcero.
Chceš domů? “ Katěrina neodpověděla. Jen se jí zachvěly rty. „Nemůžu.
“ „Taky můžeš. Všichni se dívají. “ „Ať se dívají na mě. “
Otočil jsem se k sálu a postavil se mezi dceru a stoly, abych ji aspoň na minutu zakryl před těmi pohledy.
Inesa šla k nám. „Katěřino, okamžitě k ženichovi. Jsi dospělá žena, ne holčička za tatínkovými zády. “ Ľubov udělala krok vpřed a postavila se před Inesu.
„K dceři nechoďte. “ „A kdo jste vy, abyste mi zakazovala? “ „Matka. “ Inesa se zastavila.
Arsen prudce vydechl a natáhl se ke Katě. Zvedl jsem ruku dlaní dopředu. „Rukama se jí nedotýkej. “ Arsen se zasmál už hlasitěji.
„A co, starý soustružník mě bude poučovat? “ V sále se zase začaly ozývat hlasy. Někdo vytáhl telefon. Sám jsem spustil ruku, přistoupil blíž ke Katě a řekl jí skoro šeptem: „Půjdeme bočním vchodem.
Tam je míň lidí. “ Podívala se na dveře, kterými ráno vcházela, potom na matku. U bočních dveří se zastavila a ohlédla se ke stolu novomanželů. Stály tam dvě sklenice se stužkami.
Nad nimi visela girlanda se zlatým slovem rodina. Arsen zůstal u stolu vedle matky. Reproduktor vpravo mlčel. Otevřel jsem dveře.
Ze služební chodby zavál chlad, mokrý hadr a zelí z kuchyně. Katěrina překročila práh. Ľubov šla za ní. Vyšel jsem poslední a zavřel dveře, aniž bych jimi práskl.
Za dveřmi sál hned tlumeně zahučel. Moderátor se nejspíš snažil vrátit oslavu a my jsme stáli na chodbě ve třech. Dcera v bílých šatech, žena s kabelkou v rukou a já v tmavém obleku, ve kterém jsem si ani nestihl sednout ke svatebnímu stolu. Když jsme vyjížděli z parkoviště, za zdí Jeřabiny znovu pustili hudbu.
Tlumený bas se k autu dostával přes zavřené dveře a můj vztek, který jsem držel zaťatými zuby. „Domů,“ řekla Ľubov. Katěrina se ke mně prudce otočila. Jedno oko měla čisté, druhé tmavlo pod rozmazaným make-upem.
„Proč jsi to udělal? “ „Co přesně? “ „Přede všemi. Odvedl jsi mě přede všemi.
Teď budou všichni říkat, že jsem nevěsta s modřinou, že mě otec vytáhl za ruku. Zostudil jsi mě taky. “ To slovo dopadlo těžce. Ne Arsen, ne smích u stolů, ale já.
Dcera ze sebe strhla závoj. Sponka se jí zachytila ve vlasech. Katěrina sebou škubla, ale nerozplakala se. Závoj hodila mezi nás.
„Možná se vrátíme. Umyju se, vezmu si brýle, řeknu, že mi přišlo špatně, a hotovo. “
Ľubov se nepohnula. „K člověku, který řekl, že tě bylo potřeba potrestat?
On se neudržel. “ „V čem se neudržel, dcero? “ Katěrina se dívala z okna. „Tati, ty to nechápeš.
Jsou tam lidé. Sál je zaplacený. Jeho matka. Oni už všechno viděli.
“ „Právě. Teď řeknou, že Jeršovovi udělali cirkus. “
Na pohotovosti to páchlo mokrými dlaždicemi a léky. Registrátorka uviděla šaty, ale nic neřekla, jen přisunula knihu.
„Příjmení? “ „Katěrina Milčelová,“ odpověděla Ľubov. „Katěřino, co se stalo? “ „Uhodila jsem se,“ řekla dcera.
Podíval jsem se na ni bez výčitky. Katěrina sklopila zrak. Lékař byl starší, s unavenou tváří. Požádal Katěřinu, aby se posadila, posvítil jí baterkou, opatrně zatlačil vedle modřiny.
„Bolí to? “ „Dá se to vydržet. “ „Dá se to vydržet, to není odpověď. Bolí to?
“ „Bolí. “ Lékař zapsal. „Kdo vás uhodil? “ Katěrina se prudce otočila k nám.
Lékař se od papíru neodtrhl. „Musím se zeptat. Nemusíte odpovídat. Stopu vidím.
“ Ľubov udělala krok blíž. „Pane doktore, zaznamenejte to, prosím. “ „Mami, ne! “ „Ano,“ řekla žena.
„Ne kvůli pomstě, kvůli pravdě. “
Lékař vyplnil zprávu. Pohmoždění měkkých tkání v oblasti oka. Potom se v chatu objevilo video.
Otec nevěsty překazil svatbu. Nevěsta udělala scénu. Katěrina zbledla. Pod videem běžely komentáře.
Staří se utrhli ze řetězu. Nepleťte se do cizí rodiny. Ženich je normální, ale tchán má povahu. Někdo přidal smějící se ikonu.
Kdo to zveřejnil, byla jasné. Bylo to natočené od Arsenových stolů. V záběru se mihlo široké sako Borislava. „Vždycky jsem to říkala,“ řekla Katěrina.
„Teď se budou všichni dívat. “
Doma jsem pověsil sako na opěradlo židle. Pohlednice v kapse měkce ťukla do dřeva. Nevytáhl jsem ji.
Ľubov odvedla Katěřinu do koupelny. Bylo slyšet šplouchání vody. Stál jsem v kuchyni a díval se do telefonu. Druhé video už tam bylo.
Arsen u mikrofonu mluvil o nedorozumění. Ženich všechno vysvětlil. Nevěsta vyváděla. Otec ji odvedl.
Jako třetí přišel úryvek s Inesou o pořádku v rodině. Bez modřiny zblízka, bez Arsenovy věty, bez mé otázky. Jen můj zátylek, bílé šaty a cizí vysvětlení. Blíž k noci Arsen přijel sám.
Auto prudce zastavilo pod okny s krátkým zakvílením. Zazvonil dvakrát po sobě, ne jako host, ale jako majitel. „Vasiliji Ivanoviči, otevřete. Musíme si promluvit.
“ Otevřel jsem na řetízek. Arsen stál bez saka, kravatu povolenou, tvář klidnou. Jen pod okem mu cukala žilka. Za jeho zády o schod níž stál Borislav a žmoulal telefon.
„Sám,“ řekl jsem. Arsen se ušklíbl. „Nepřijeli jsme se prát. “ „Tak proč bratr jako svědek?
“ „Protože vy teď máte rádi divadla. “ Sundal jsem řetízek, vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. „Káťa je doma. Mluv se mnou.
“ „Musím mluvit se svou ženou. “ „Ty žádnou ženu nemáš. “
Arsen zamrkal. „Zkazili jste svatbu.
Sál je zaplacený, jídlo, moderátoři. Jsou to výdaje, dohody. Jestli Káťa začne dělat oběť, můžu jí něco ukázat. “ Za dveřmi zavrzala podlaha.
Katě poslouchala. Arsen to uslyšel a začal mluvit hlasitěji. „Chtěl jsem normální domov, aby neběhala s těmi svými barvami, aby neschovávala peníze po kartách. Rodina, to je pořádek.
“ „Pořádek pěstí? Vyváděla, a tys ji udeřil? “ „Nezačínejte. “ Hlas mu ztichl.
Maska na vteřinu praskla. Neviděl jsem lítost, ale zlý strach člověka, kterému se s rukou vytrácí moc a matka od něj čeká vítězství. Potom se Arsen zase usmál. „Káťa vyjde, pojedeme ke mně.
Zítra napíšeme do chatu, že jsme všechno urovnali. A vaše rodina nepřijde k penězům. “
Ľubov otevřela dveře a postavila se vedle mě. „Naše dcera v noci nikam nepojede.
“ Borislav zamumlal: „Arsene, pojeďme. “ Arsen se k němu otočil. „Mlč. “ Pak se naklonil ke mně.
„Jestli se Káťa nevrátí, ukážu všechno tak, jak to je. Zkazila svatbu, odnesla dárkové peníze, shodila mou matku před lidmi. “ „Jaké dárkové peníze? “ Arsen pochopil, že řekl příliš.
„Část posílali předem. Vy o tom vůbec nevíte. Hudbu vypnout umíte, ale že se dcera namočila do dluhů, nevíte? “ Za dveřmi Katě řekla: „Dost.
“ Vyšla do chodby v županu s mokrými vlasy a tmavým okem. Bez šatů byla dcera prostě naší dcerou, unavenou až do morku kostí. Postavil jsem se mezi něj a Katěřinu. „Odejděte.
“ „Dluh není modřina, Vasiliji Ivanoviči. Modřina se zamaskuje. Dluh zůstane. “ „Odejděte,“ řekla Ľubov.
Arsen se podíval na Borislava a táhl ho za rukáv. Odešli. Vrátili jsme se do kuchyně. Katěrina si sedla na židli.
Ľubov zamkla dveře na všechny zámky. „On vážně chtěl dárkové peníze,“ zeptal jsem se netečně. „Dobře. “ Bylo těžké zastavit se, ale kdybych začal tlačit, dcera by se zase schovala za stud.
Telefon Ľubov pípnul. V novém videu se Arsen usmíval na hosty. „Zítra všechno vyřešíme. Ona je prostě unavená.
“ Pod videem psali: Normální chlap se drží, ale tchán udělal ostudu. Vypnul jsem zvuk na svém telefonu. Rita zavolala, když Ľubov stavěla konvici na čaj. „Vasiliji Ivanoviči, tady Rita.
Nevolám kvůli reportáži, volám lidsky. V chatu už píšou takové věci, že zítra vaše Katě zůstane sama vinná. “ „Nedělejte z dcery zprávu. Už tak stála před lidmi.
“ „Chápu. Proto volám vám. Už tam kolují dvě nahrávky. Na jedné vyvádíte u služebního vchodu.
Na druhé Inesa říká, že nevěsta tu scénu strojila sama. Chcete, abych aspoň zastavila tu lež? “ „Ne. Zatím ne.
Dcera se musí rozhodnout sama. “ Rita chvíli mlčela. „Tak si aspoň ukládejte všechno, co přijde. A jestli se ozve Vjačeslav z restaurace, nevyplašte ho.
Řekl, že záznam existuje. Pak zprávu smazal. “ „Záznam? “ „Kameraman, který připínal klopové mikrofony.
Napsal mi dvě slova a zmizel. “
Zavěsil jsem. Katěrina vyšla sama v Ľubovině županu. Modřina se do večera nalila.
„Tati, nikoho nepros. Rita má pravdu. Ale nedělej to. Oni začnou ještě víc.
“ „Kdo? “ „Arsen, jeho máma, všichni, kdo tam zůstali. Řeknou, že jsem hysterka. Už to říkají.
“ Sedl jsem si naproti, ne úplně blízko. „Dcero, co bylo ráno? “ Katěrina sklopila oči. Na prstu ještě měla zásnubní prsten, tenký, s kamínkem.
Točila jím, až jí na kůži vznikl červený pruh. „Já jsem nespadla. “ Ľubov si tiše sedla vedle. Nepřerušil jsem ji.
„Ráno jsme zajeli k salonu. Potřebovala jsem si vyzvednout kosmetickou taštičku. Arsen nebyl vzteklý. Říkal, že jsem ho zklamala, protože jsem nepřevedla peníze z darů předem.
Řekla jsem, jaké ještě peníze z darů, vždyť svatba ještě nezačala. Odpověděl, že část už příbuzní převedli a že to musím hned dát na společný účet. Ptala jsem se na co. Řekl, že na jeho, protože je muž a bude za všechno odpovídat.
Řekla jsem, že po svatbě to vyřešíme. A on odpověděl, že po svatbě už nebudu dělat ty svoje výstupy. Že můj byt nemá viset odděleně, když jsme rodina. “ Katěrina se krátce zasmála špatným smíchem.
„A on tě udeřil? “ Katěrina přikývla. „U vchodu do salonu. Nejdřív mě chytil za ruku.
Vytrhla jsem se. Řekl, že bych ho přede všemi ponížila. Pak mě udeřil. Ne pěstí, dlaní.
Ale ještě jsem narazila o zárubeň. Vizážistce jsem řekla, že jsem zakopla. “
Zuby se mi samy sevřely. Běžet a být by bylo snadné.
Dvě staré pěsti, jeden mladý mizera, potom policie, nemocnice a Katěřinu by zase přede všemi udělali vinnou. „Proč jsi šla do sálu? “ zeptala se Ľubov. „Protože tam už všichni seděli.
Šaty visely v salonu, dort přivezli, teta Sveta jela z osady. Myslela jsem, že když to zruším, všichni se budou ptát. Chtěla jsem přežít jeden den. Jeden den s člověkem, který tě udeřil.
“ Zvedla ke mně oči. „Já vím. “ Tím svým já vím mě zastavila líp než jakýkoli křik. Ľubovin telefon drnčel na stole.
Na obrazovce visela přeposlaná hlasová zpráva. V okresním chatu se objevila žena podepsaná jako Zoja Petrovna, příbuzná ženicha. Psala, že osobně slyšela, že Katěrina upadla u vizážistky a otec nevěsty využil modřinu, aby kvůli penězům překazil svatbu. „Arsen je přísný, ale slušný chlapec.
Zatímco nevěsta celý měsíc vyváděla. “ „Kdo je Zoja? “ „Arsenova teta. Byla v sále, pořád se motala v kuchyni.
“ Zavolal jsem Ritě sám. „Rito, máte ten chat? “ „Už ho vidím. Zoja vyrazila.
Čekala jsem, že někoho nasadí. “ Lže, věděl jsem. Vjačeslav znovu napsal. Zoja byla v tu dobu v kuchyni restaurace.
Sám ji viděl u služebního vchodu. Ale bojí se mluvit. „Arsen mu volal. Řekli, že jestli se byť jediná minuta technického záznamu dostane ven, udělají z Vjačeslava viníka.
Má ženu na mateřské a úvěr na pokoj. “ „Ať to nedává. Dokud nepochopí komu a dokud Katě neřekne sama. “ Rita zmlkla.
„Zlobíte se správně, ale jednáte pomalu. “ „Celý život jsem soustružil pomalu. Rychle vzniká jen zmetek. “
Potom přišla hlasová zpráva od Seňi, syna Ľuboviny sestřenice, ještě školáka.
Katě ho před prvním zářím ráda stříhala. „To Káťo. Máma říká, že se do toho nemám plést, ale zeptám se: tys to opravdu všechno pokazila sama? Píšou tam, že strejda Arsen je hodný a děda Vasilij je odvedl.
Ty přece taková nejsi, že? “ Katě zbledla. Ne kvůli modřině, ale proto, že dítě se nezeptalo zle, nýbrž s vírou v cizí popisek. „Napíšu, že je to nedorozumění.
Řeknu, že jsem byla přetažená nervy. Tati, já nemůžu. Aby se všichni ptali na tu ránu. Je pro mě snažší říct, že za to můžu sama.
“
Vstal jsem a šel do ložnice. Otevřel jsem skříň, vytáhl své sako. Uvnitř ležela ta samá pohlednice, stará, s odřeným rohem. Vrátil jsem se do kuchyně a položil ji před dceru.
„Pamatuješ? ” Katěrina vzala pohlednici dvěma prsty. Přejela po zadní straně. Písmena tam byla křivá, dětská.
„Ty ji schováváš? ” „Dnes jsem ji měl v kapse. Myslel jsem, že pro štěstí. ” Sklonila hlavu.
Ramena se jí začala drobně chvět, ale zvuk skoro žádný nebyl. Ľubov přišla blíž a stoupla si vedle ní. „Tehdy jsi mě volala domů. Teď já volám tebe.
Ne do chatu, ne křikem. Domů. A co bude dál, rozhodneš sama. ”
Katěrina přitiskla pohlednici k dlani.
„Tati, když řeknu pravdu, praštíš ho? ” „Ne. Ne teď. Až ho uvidíš, taky ne.
Rukama se ho nedotknu. ” „Vždyť ho nenávidíš. ” „Nenávidím. Ale rukama se ho nedotknu a slovy tě nedorazím.
Nebudeš všem vykládat, jaká jsi chudinka. Nic z toho. Chci, aby mě přestali dělat vinnou. ” Pochopil jsem.
„Tak nebudeme psát, že je to všechno nedorozumění. ”
Telefon znovu ožil. Neznámé číslo. „Vasiliji Ivanoviči, tady Borislav.
Musíme si promluvit, ne po telefonu. Arsen píše, že část výdajů hodí na mě a na Katěřinu. Řekne, že jste si to všechno vymysleli, abyste nevraceli dárky a neplatili za sál. ” „K domu nejezděte.
Mám dílnu. ” „Za půl hodiny tam budu. ” Ľubov mě chytila za rukáv. „Sám nepůjdeš.
” „Je to Borislav, ne Arsen. ” „Právě proto nepůjdeš sám. ” Nakonec Ľubov zůstala s Katě a já šel sám, ale telefon jsem nechal zapnutý. Žena slyšela všechno přes kapsu.
V noci to v dílně vonělo olejem a syrovým plechem. Rozsvítil jsem jednu lampu nad ponkem. Borislav přišel bez auta, bundu rozepnutou, vlasy mokré od jemného deště. „Mluv rychle.
Mám dceru doma. ” Borislav vytáhl telefon, ale hned ho nepodal. „Arsen mě do toho zatáhl. Řekl, že tak je to pohodlnější.
Část plateb za sál šla přes Katěřinu kartu, část přes moji. A teď říká, že jsem udělal manko a vzal hotovost. ” „Zatím slyším jen to, že zachraňuješ sám sebe. ” „A vy jste si myslel, že se za jeden večer stanu svatým?
Ne. Zachraňuju sám sebe, ale vaši dceru on taky utopí. Už to má připravené. Katě odmítla svatbu, zmařila výdaje, peníze z darů si chtěla nechat.
” Otevřel konverzaci. Zprávy byly od Arsena. Vytočil jsem Ritu. „Borislav je u mě v dílně.
Má konverzaci a bankovní oznámení. Předá je vám, ale bez zveřejnění, dokud Katě nebude souhlasit. ” „Rozumím. Mám teď přijet?
” Borislav zavrtěl hlavou. „Ne, za rohem mám auto kamaráda. Přijedu k ní sám. A můj obličej zatím nikde nebude.
” „Obličej nebude,” odpověděla Rita. „Potřebuju originály a vysvětlení, že to není výmysl. ” Po hovoru Borislav přede mnou přeposlal Ritě část souborů. Motiv má špatný, ale stopa vypadá opravdově.
Ritin telefon zazvonil až po půlnoci. Zapnula hlasitý odposlech. Vedle ní byl Vjačeslav. „Vasiliji Ivanoviči, nevím, proč mě do toho zatáhli.
Natáčím svatby, jubilea. Nejsem vyšetřovatel. Ale Arsen ze mě dělá podvodníka. Už řekl správci, že umím sestříhat zvuk, jak se mi zachce.
Je tam technická stopa. Nahrávala se pro svatební klip. Celkový zvuk je špinavý. Ale moderátor měl klopový mikrofon a vedle něj Arsen řekl tu větu.
Slova se dají rozeznat. ” Katěrina seděla vedle mě. Viděl jsem, jak sevřela pohlednici. „Uložíte ji?
” zeptala se Rita. „Už jsem si uložil kopii, na samostatnou kartu a na starý externí disk. Jen to tak nedám, dokud sama Katě neřekne, že se může. Přijdu o práci.
”
„Někdy stačí nesmazat soubor, Vjačeslave,” řekla najednou Katě. Neprosila mě o svolení, prostě vzala můj telefon, který ležel vedle. „To jsem já, Katě. Zatím nevím, co dovolím, ale děkuju, že jste to nesmazal.
” Na druhém konci se rozhostilo ticho. „Měl jsem vaši svatbu natočit krásně. ” „Nemáte se za co omlouvat,” řekla Katě. Ta věta z ní vyšla rovně.
Dcera seděla bledá, s modřinou, v cizím županu, ale už nemluvila jako člověk, který se jen schovává. Rita řekla, že ráno nechá všechno poslechnout a prohlédnout. „Borislavovu korespondenci, bankovní upozornění, Vjačeslavovu zprávu i snímek obrazovky se Zojinou lží. Neprodám to, nejdřív pro samotnou Katěřinu.
A potom? ” zeptala se dcera. „Potom rozhodnete vy. Můžu napsat suše bez urážek.
Můžu taky nenapsat vůbec nic. Ale jestli vás Arsen pozve zpátky do restaurace, nebude to smíření. Bude to pokus znovu vás posadit přede všechny se sklopenýma očima. ” Katě neodpověděla hned.
Pak si položila pohlednici na kolena a dlouho otáčela prstenem. Stáhla ho až ke kloubu, pomlčela a zase si ho nasadila. „Nepůjdu tam prosit odpuštění. Jestli půjdu, tak jen říct pravdu.
A ty, tati, pamatuješ si podmínku? ” „Bez pomsty. A bez toho, abys za mě všechno říkal ty. Sama řeknu, co dokážu.
” Přikývl jsem. Arsen zavolal sám k večeru. Mluvil klidně, pánovitě. „Vasiliji Ivanoviči, dost té školky.
Zítra se sejdeme v Jeřabině bez křiku. Příbuzenstvo si posedí. Katě se lidem omluví a věc uzavřeme. ” Držel jsem sluchátko a díval se na vypnutý stroj.
Za mými zády seděla Katě na stoličce u zdi. Ľubov stála u dřezu s hrnkem v ruce. Zapnul jsem hlasitý odposlech. „Zopakuj to, aby to slyšela dcera.
” Arsen pochopil, že nejsem sám. „Káťo, jsem připravený zapomenout na tvůj výstup. Každému někdy rupnou nervy. Jen neposlouchej lidi, kteří ti ničí život.
Zítra přijdeš, posedíme. Moje matka si promluví s tvojí matkou. Nemám co skrývat. ” Katě si objala kolena dlaněmi.
Prsten se leskl jako cizí. „A teta Zoja tam bude? ” „Bude, jestli bude třeba. Viděla, jak ses u vizážistky potácela.
Jen tě nechci dorážet. ” Rita zvedla hlavu. Vjačeslav už jí poslal krátkou zprávu. Zoja toho rána vešla služebním vchodem a skoro celou dobu seděla v kuchyni restaurace.
„Zítra v kolik? ” zeptala se Katě. „Večer, ve stejném sále, bez novinářských triků. ”
Rita si přisedla k ní.
„Materiál bez tvého souhlasu nepustím ven. I kdyby zítra všechno zopakoval sám. Nahrávka bude ležet u mě. Rozhodnutí je na tobě.
” Katě se dívala na prsten, pak si ho stáhla do poloviny prstu a zase si ho nasadila. „Chci slyšet, jak bude lhát. Ne kvůli vám, kvůli sobě. ”
Příští večer jsme přijeli k Jeřabině dřív, než bylo domluveno.
U vchodu kouřil Vjačeslav. Cigaretu držel dvěma prsty, jako by se bál, že se spálí. „Kartu jsem nevzal, nepřinesl. Kopii má Rita.
Originál je doma. Jestli Arsen začne mluvit o montáži, řeknu, jak to bylo. Jenže mám práci. ” „Chápu.
Říkej jen to, co víš. ” Dcera odpověděla bez zloby. „Bál jste se? Já se bála taky.
”
Sál byl stejný. Stoly postavily těsněji k sobě, květiny povadly a voněly sladce nepříjemně. Reproduktor stál na původním místě. Arsen stál u prostředního stolu.
Vedle něj mu Inesa upravovala límeček. Borislav se držel u zdi. Teta Zoja seděla na kraji a položila si před sebe kabelku. Bylo tam i několik hostů z té svatby.
Arsen uviděl Ritu a ušklíbl se. „Prosil jsem, aby to bylo bez tisku. ” „Rita přišla se mnou,” řekla Katě. Dceřin hlas byl tichý, ale sál ho slyšel.
Arsen změnil výraz. Objevil se na něm pracovní úsměv prodavače. „Káťo, jsem rád, že jsi přišla. Sedni si vedle mě.
Dost už jsme se v té špíně hrabali. ” Ukázal na židli vedle sebe. Na opěradle ještě visela světlá stuha. Katě si nesedla.
Ľubov se postavila vedle dcery. Inesa vstala. „Lidé se přišli usmířit, a vy jste zase udělali představení. Vasiliji Ivanoviči, měl byste se stydět.
”
Podíval jsem se na moderátora, kterého Arsen také pozval. Klopový mikrofon dnes neměl, ale mikrofon na stojanu fungoval. Rita si svůj malý mikrofon připevnila ke kabelce ještě v autě. „Vypněte hudbu, rozhovor bude krátký.
” Moderátor stiskl tlačítko. Zvuk se přerušil. „Arsene, pozval jsi nás, abychom se usmířili. Řekni před lidmi, co se stalo Katě ráno před svatbou.
” Arsen se tiše zasmál. „Káťa byla nervózní. Upadla. Pak jste to rozdmíchali.
” „Ptal jsem se na ráno. ” „Odpověděl jsem. ” Teta Zoja začala hrabat v kabelce a třít si kapesníkem koutek rtů. Rita udělala krok vpřed.
„Arsene, mohu to upřesnit? Tvrdíš, že Katě dostala modřinu u vizážistky? ” „Ano, u vizážistky. Zoja všechno viděla.
” Teta Zoja rychle přikývla. „Viděla jsem, jak se motala. Děvče bylo celé na nervy. Ještě jsem říkala, že jí máme dát trochu cukru.
” Vjačeslav stál u dveří. Po těch slovech zakašlal. „Co tam děláš? ” ostře se zeptal Arsen.
„Nic. Jenže Zoja u vizážistky nebyla. Seděla v kuchyni. Sám jsem viděl, jak prošla služebním vchodem a pak pila u kuchařů čaj.
” Teta Zoja si přestala třít rty. Arsen se rozohnil. Začalo u něj to samé házení, které u stroje poznáte podle prvního zvuku. Součástka se sice točí, ale chod není rovnoměrný.
„Chtěl jsem, aby to konečně pochopila. V rodině se nedají pokaždé dělat výstřelky. Já jsem odpovídal za pořádek. ” Slova dopadla na sál těžce.
Ne výkřikem, obyčejnou větou. Borislav u zdi zavřel oči. Teta Zoja sevřela kabelku. Několik hostů odvrátilo pohled od Katě a podívalo se na Arsena.
„Děkuji,” řekla Rita. „Za co? ” „Za odpověď. ”
Arsen sáhl po kabelce, ale já udělal jeden krok a postavil se mezi něj a Ritu.
„Nedělej to. ” Arsen se zastavil, očima těkal po tvářích. „To je provokace. ” „Nikdo tě nevyprovokoval,” tiše řekla Katě.
„Takhle jsi mluvil i doma. ” Rita vytáhla telefon a malý pracovní reproduktor. Položila ho na kraj stolu. „Katě, mám to pustit?
” Dcera chvíli mlčela. Ľubov ji vzala za loket velmi opatrně, jako se bere člověk po nemoci. „Pusť to,” řekla Katě. Nejdřív se ozval svatební hluk.
Hudba, hlasy, cinkání nádobí. Potom můj vlastní hlas. „Vypněte hudbu. ” A po pauze Arsenův hlas zachycený moderátorovým klopovým mikrofonem.
„Bylo třeba jí dát za vyučenou. ” Sál ztichl. Hudba, která už běžela z reproduktoru, najednou zněla cize a hlasitě. Moderátor ji rychle ztišil.
A pak, když Arsena chtěl namítnout, že jde o sestřih, Rita otočila bankovní výpis a korespondenci. Nezačala mávat telefonem lidem před obličej, jen otočila displej ke Katě, potom ke mně, potom k těm, kdo seděli poblíž. „Tady nejde o rozsudek. Tady je bankovní stopa.
Převody přes Katěřinu kartu, Borislavova korespondence s Arsenem. Věty o vrácení dluhu a o darovaných penězích. ”
Borislav se odrazil od zdi. „Potvrzuji to.
” Arsen se k bratrovi otočil tak rychle, až za ním zaskřípala židle. „Zavři hubu. ” „Ne, už jsem ji zavíral. Dost.
Arsen nechtěl, aby se platby posílaly přes Kátinu kartu. Říkal, že je to tak pohodlnější. Pak to chtěl zapsat jako její dluh. Korespondenci jsem předal Ritě.
” „Tomu se říká bratr,” zasyčel Arsen. „A ty jsi ze mě chtěl udělat obětního beránka. Za sál, za vrácení peněz i za všechno ostatní. ”
Arsen se zase chytil toho, na co byl zvyklý.
„Káťo, vždyť chápeš, že tě využívají. Otec je starý, nudí se. Novinářka chce sledovanost. Můj bratr byl vždycky slaboch.
A ty teď všechno zničíš kvůli modřině, která za týden zmizí. ” Katě si pomalu sundala prsten. Nejdřív jím pootočila, protože prst měla trochu oteklý. Pak zatáhla.
Prsten nechtěl sklouznout. Ľubov jí podala ubrousek. Katě si otřela prst a sundala ho. Arsen se díval na její ruku.
„Nedělej hlouposti. ” Katě přistoupila k židli vedle Arsena. Židle byla prázdná, s bílou stuhou na opěradle. Položila prsten na sedadlo.
Nehodila mu ho do tváře. Prostě ho tam nechala. Jako se nechává nepotřebný klíč. „Není to kvůli modřině,” řekla Katě.
„Je to kvůli tomu, že jsi mě považoval za svou věc. ” Arsen udělal krok k ní. Napjal jsem ramena. Dcera si toho všimla a lehce zavrtěla hlavou.
Zůstal jsem na místě. „Ty se ještě připlazíš,” řekl Arsen. „S dluhy, s ostudou, se svými barvami na vlasy. Taková nejsi nikomu potřebná.
” Inesa se poprvé obrátila ne na nás, ale na syna. „Arsene, dost. ” Neslyšel ji. „Já tě tahal ze špíny.
Chtěl jsem držet dům pohromadě. ” „A ty? ” přerušila ho Katě. „Ty jsi chtěl poslušnou.
” Ta věta vyšla tiše, ale pevně. Jako správně dotažený šroub, bez zbytečné síly. Rita zvedla telefon. „Katě, ptám se tě přede všemi.
Dovoluješ mi použít technickou nahrávku, bankovní stopu a dnešní Arsenovu odpověď v materiálu pro Naši uličku? ” Ta otázka byla nepříjemná. Ne proto, že by Rita tlačila, naopak dala dceři prostor odmítnout. Ale celý sál to slyšel.
Teď nerozhoduje otec, ne ženich, ne chat. Rozhoduje Katě. Dcera se podívala na mě. Neřekl jsem nic, jen jsem dal ruce za záda, abych ji nepostrčil ani gestem.
„Dovoluji,” řekla Katě. Ráno si to Katě třikrát rozmyslela. Nejdřív řekla: „Zveřejni to. ” Potom požádala, aby se počkalo.
Potom sama zavolala Ritě a řekla, že souhlasí, ale chce si text před odesláním přečíst. Rita k nám přijela domů s notebookem. Sedla si ke kuchyňskému stolu. Ľubov postavila čaj, ale nikdo pořádně nepil.
V materiálu nebyla škodolibost. Byla tam prostě svatba v Jeřabině, modřina, zpráva z traumatologické ambulance, technická nahrávka s Arsenovými slovy, Vjačeslavovo potvrzení o běžném ozvučení, bankovní převody přes Katěřinu kartu a Borislavova korespondence. O tetě Zoi zvlášť, protože její slova se neshodovala s tím, co viděl Vjačeslav. Finanční kódy se táhly déle.
Rita pomohla sestavit seznam. Kde je převod, kde korespondence, kde vrácení peněz za neuskutečněnou část hostiny. Borislav přišel jednou a podepsal vysvětlení k platbám. Katě s ním mluvila suše.
„Nejsem ti povinna děkovat. ” „Nejsi povinna. Nedělám to kvůli díkům. ” Odešel.
Za několik dní jsme znovu přijeli do Jeřabiny. Ne usmiřovat se, ale vyzvednout část peněz a podepsat papíry k zrušené hostině. Katě trvala na tom, že pojede sama. Správce si povzdechl.
„Tam je srážka za potraviny. ” Srážka už byla v minulém řádku. Podíval se na mě, jako bych měl zasáhnout. Můj pohled nic neříkal.
Katě držela pero nad papírem a čekala. „Hned to opravíme,” řekl správce. Katě si to přečetla ještě jednou a teprve potom podepsala. Stál jsem vedle a myslel jsem si, tady je skutečné vítězství.
Když člověk, kterého včera nutili mlčet, klidně kontroluje řádek v papíře. Když všechno skončilo, Ľubov dceři upravila šálu. Katě se neodtáhla. Potom otevřela dlaň.
V dlani ležela pohlednice. Růžek změkl od prstů. „Tati, to jsem tehdy opravdu psala? ” „Psala.
Písmeno d obráceně. ” Katě se podívala na obrácené písmeno a poprvé za ty dny se pousmála. „Domů? ” zeptal jsem se.
Zavřela pohlednici v dlani. „Domů, tati. ” Vyšli jsme z prázdného sálu. Hudba nehrála.
Reproduktor mlčel. Za našimi zády zůstaly stoly, židle u stěny a ta část života, kterou dcera už nebyla povinna dohrávat kvůli cizím očím.