„To si děláte snad legraci. Kdo tohle dělá? “ Dobré ráno, madam. Je tohle vaše auto?
Ne, madam. Jsem řidič. Výborně. Tak s ním odjeďte.
To zatím nemůžu. A proč ne? Můj zaměstnavatel je uvnitř budovy. Tak pro něj běžte.
Právě končí schůzi. Tak já taky právě končím schůzi. Vy žádnou schůzi nemáte. To je pravda.
Snažím se na jednu stihnout dorazit a tohle auto mi blokuje cestu. Madam, já… Slyšte, je mi jedno, jak důležitý váš zaměstnavatel je. V téhle budově bydlí starší paní, která musí odjet k lékaři. Rozumím, ale zjevně je potřeba, abych rozuměla i já.
A vy jste kdo? Ten zaměstnavatel. Takže vy jste ten, kdo mi blokuje příjezdovou cestu? Vaši příjezdovou cestu?
Příjezdovou cestu, kterou používá celá budova. Budiž. Odjeďte s autem. A to je všechno?
Co jste čekal? Upřímně? Že se se mnou někdo půl hodiny dohaduje, jak je důležitý. Já nemám půl hodiny.
Dobře. Počkat. Ani jste se nezeptala, kdo jsem. Proč bych měla?
Většina lidí se ptá. Já už stejně nestíhám. Maya Brooksová byla už tak pozdě. Ráno vyběhla z bytového domu s kabelkou přes rameno a telefonem v ruce a v duchu si projížděla všechno, co musí do konce dne stihnout.
Čekala ji důležitá schůze v práci a nestihnout ji prostě nepřicházelo v úvahu. Pak se zastavila na konci příjezdové cesty. Elegantní černý luxusní sedan stál přímo napříč vjezdem. Maya na něj chvíli zírala a doufala, že k tomu existuje nějaké rozumné vysvětlení.
Žádné nebylo. Cesta byla úplně zablokovaná. Rozhlédla se kolem, ale řidič nikde. To ji rozčílilo ještě víc.
Už tak byla pozdě a teď nemohla ani vyjet s autem. O chvíli později přistoupil elegantně oblečený šofér a omluvil se. Vysvětlil, že jeho zaměstnavatel je ještě uvnitř budovy a každou chvíli vyjde. Maya se snažila zůstat trpělivá.
Opravdu se snažila. Pak si ale vzpomněla na starší paní, která bydlela o dvě patra výš. Paní měla toho rána objednáno k lékaři a Maya slíbila, že jí pomůže dolů. To stačilo.
Maye řekla řidiči, že ať je majitel auta kdokoli, musí ho odtud odklidit. Nesnažila se být neuctivá. Prostě věřila, že bohatství nebo důležitost nikomu nedává právo nechat ostatní čekat. Řidič vypadal nesvůj, ale než stačil cokoli říct, z budovy konečně vyšel jeho zaměstnavatel.
Maya se otočila a poprvé uviděla Alexandra Reeda. Byl mladý, sebejistý, bezvadně oblečený a nesl se s klidnou samozřejmostí člověka, který je zvyklý, že ho ostatní poslouchají. V jeho výrazu ale nebylo nic arogantního. Naopak ho žena stojící před jeho autem spíš bavila.
Maya neměla tušení, kdo je. Nevěděla, že muž, který před ní stojí, je jedním z nejmladších miliardářů ve městě. Věděla jen, že její auto blokuje cestu, a přesně mu to řekla. K Mayinu překvapení se Alexander nehádal.
Podíval se na auto, uznal, že má pravdu, a okamžitě nařídil řidiči, aby s ním odjel. Tahle prostá reakce Mayu zaskočila. Čekala výmluvy. Místo toho se jí omluvil.
Omluvu přijala, připomněla mu, ať příjezdovou cestu znovu neblokuje, a spěchala do práce. Alexander se za ní otočil, když mizela za rohem. Nedokázal si vysvětlit, proč mu to setkání zůstalo v hlavě. Každý den potkával lidi, kteří přesně věděli, kdo je.
Měnili před ním hlas, dávali si pozor na slova. Někteří se moc snažili zapůsobit, jiní se zajímali hlavně o to, co jejich jméno dokáže zařídit. Maya ale neudělala nic z toho. Nepoznala ho.
Nezajímala se o jeho auto. Nezajímala se o jeho peníze. Jen viděla něco, co podle ní bylo špatně, a řekla to nahlas. Alexander se pobaveně usmál, když konečně nastoupil do auta.
Netušil, že se s tou výřečnou ženou z příjezdové cesty ještě téhož dne setká znovu. A tentokrát už ani jeden z nich jen tak neodjede. Než Maya dorazila do práce, už nechala ranní hádku za sebou. Neměla tušení, že muž, kterému čelila před domem, se chystá vkročit do její kanceláře.
Maya pracovala ve společnosti Reed Enterprises jako projektová koordinátorka. Práce ji bavila a brala své povinnosti vážně. Toho rána její manažer oznámil, že se k jejich týmové poradě připojí majitel firmy. O pár minut později vstoupil do zasedací místnosti Alexander Reed.
Maya ztuhla. Byl to on. Muž od příjezdové cesty. Právě zjistila, že člověk, kterému sebejistě poručila odjet s autem, je majitelem společnosti, kde pracuje.
Alexander si její reakce všiml a jemně se usmál. Maya rychle odvrátila pohled. Během porady představil Mayin tým svůj nejnovější projekt. Když přišla na ni, mluvila sebejistě a na Alexandrovy otázky odpovídala bez váhání.
Její připravenost na něj udělala dojem. Po skončení porady přistoupil k jejímu stolu. Pochválil její prezentaci a zeptal se, jestli je vždycky tak sebejistá. Maya se usmála a řekla, že prostě zná svou práci.
Alexander se jí pak zeptal, jestli by se k němu teď chovala jinak, když ví, kdo je. Maya se na něj podívala a řekla: „A proč bych měla? “ Rozesmál se. Nesnažila se na něj zapůsobit.
Nezastrašilo ji jeho bohatství. Pro ni to pořád byl stejný muž, který jí toho rána blokoval příjezdovou cestu. Odpoledne Alexander zahlédl, jak Maya pomáhá mladší kolegyni opravit chybu. Místo kritiky jí Maya trpělivě ukázala, co má dělat.
O chvíli později pomohla jednomu ze starších členů úklidového týmu odnést krabice. Alexander si všiml obou chvil. Maya netušila, že ji někdo sleduje. Prostě byla sama sebou.
Na konci dne o ní Alexander začal být zvědavý. Když se Maya chystala odejít, zastavil ji a zeptal se, jaký měla den. Usmála se a řekla, že byl náročný. Pak mu připomněla, že by si měl taky odpočinout.
Alexander se zasmál. Nikdo v práci s ním takhle obvykle nemluvil. Maya si vzala tašku a zamířila k výtahu. Než se dveře zavřely, ohlédla se.
„Dobrou noc, Alexandře. “ Dveře se zavřely. Alexander stál a usmíval se. Potkal už spoustu lidí, na které jeho bohatství dělalo dojem.
Maya mezi ně nepatřila. A kupodivu právě to v něm probudilo touhu poznat ji blíž. Následující sobotu se Maya zastavila v malé kavárně v sousedství, než vyrazila na nákup. Sotva se napila první kávy, všimla si u okna někoho povědomého.
Alexander. Chvíli na něj zírala. Ze všech kaváren ve městě si musela vybrat zrovna tu, kde snídá miliardář z její kanceláře. Všiml si jí taky.
Na tváři se mu objevil úsměv. Maya zavrtěla hlavou a zamířila k němu. „Ty mě pronásleduješ? “ Alexander se zasmál.
„Chtěl jsem se tě zeptat na to samé. “ Maya se posadila na prázdnou židli naproti němu. „Bydlím tady poblíž. “ „Já taky.
“ Rozhlédla se po kavárně. „To se ví, že jo. “ Alexander se usmál. Poprvé ani jeden z nich nepřemýšlel o práci.
Bavili se o kavárně, o příšerném počasí a o tom, jak si Alexander dokázal objednat nejdražší položku z jídelního lístku, který měl sotva deset položek. Maya ho kvůli tomu škádlila. Alexander jí řekl, že ho soudí příliš rychle. Jejich rozhovor plynul sám od sebe.
Toho rána mezi nimi nebyl žádný vztah šéfa a podřízené. Byli to prostě dva lidé, kteří si užívají společnost toho druhého. Když Maya dopila kávu, vstala a chystala se odejít. Alexander se zeptal, co má v plánu.
Řekla mu, že jde nakupovat. Nabídl se, že půjde s ní. Maya se zasmála. „Miliardář na nákupu?
A proč ne? “ „Protože mám pocit, že nevíš, jak se to dělá. “ Alexander vypadal uraženě. „Já vím, jak se nakupuje.
“ „Tak to dokaž. “ Vyrazila ke dveřím. Po chvíli ji Alexander následoval. Maya se nemohla přestat usmívat.
Znala ho krátce, ale být s ním pro ni bylo najednou přirozené. A Alexander si začínal uvědomovat, že jí ve své blízkosti chce mít mnohem víc, než sám čekal. Po tom nečekaném dopoledni s kávou a nákupy začal Alexander vnímat Mayu jinak. Už si všiml, že na ni jeho bohatství nedělá dojem, ale čím víc času s ní trávil, tím víc si všímal něčeho jiného.
Maya byla laskavá ke všem. O několik dní později ji viděl pomáhat mladší zaměstnankyni. Žena udělala chybu v důležité zprávě a bylo jí to viditelně trapné. Místo aby ji Maya ještě víc ponižovala, posadila se k ní a trpělivě jí pomohla chybu opravit.
Téhož odpoledne se Maya zastavila u paní Wilsonové, starší sousedky z patra. Donesla jí pár nákupů a zůstala dost dlouho na to, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Alexander ji zahlédl, když odcházel z budovy. Zeptal se jí, proč pořád někomu pomáhá.
Maya se jen usmála a řekla, že někdy lidé nepotřebují mnoho. Jen potřebují, aby si jich někdo všiml. Tahle odpověď mu zůstala v hlavě. Druhého rána Alexander viděl, jak Maya před vstupem do kanceláře poděkuje ostraze jménem.
Obědvala v restauraci a poděkovala servírce, která jí přinesla jídlo, a dokonce se jí omluvila, když žena omylem donesla špatnou objednávku. Nebylo kolem žádné publikum. Maya se k lidem chovala se stejným respektem, ať pro ni mohli něco udělat, nebo ne. Alexander si těch drobných okamžiků začal všímat čím dál víc.
Jednoho večera se spolu zastavili v malé kavárně. Servírka při pokládání nápoje omylem rozlila část Mayiny kávy. Mladá žena se okamžitě omluvila. Maya se usmála a řekla jí, ať si z toho nic nedělá.
Alexander sledoval, jak Maya místo stěžování pomáhá utřít stůl. Když servírka odešla, podíval se na ni. „Ty vážně taková jsi celou dobu, že jo? “ Maya se usmála.
„Jaká? “ „Laskavá. “ Pokrčila rameny. „Nemyslím si, že dělám něco zvláštního.
“ Ale Alexander věděl, že dělá. Strávil roky obklopený lidmi, kteří byli zdvořilí, protože od něj něco chtěli. Maya byla jiná. Neměnila se podle toho, kdo před ní stál.
A ani si to neuvědomovala. Alexander se na její drobné skutky laskavosti začínal těšit. Už o Mayu nebyl jen zvědavý. Zamilovával se do ženy, jaká byla, když se nikdo nesnažil nikoho ohromit.
Dokázal ji proto ignorovat jen těžko. O několik dní později se Alexander Mayi zeptal, jestli by s ním nešla na oběd. Maya automaticky předpokládala, že jde o práci. Napadlo ji, že chce probrat některý z projektů, na kterých pracovala.
Takže souhlasila, aniž by o tom moc přemýšlela. Když si pro ni ale Alexander přišel, neměl žádný kufřík, žádný notebook a o práci nepadlo ani slovo. Maya se na něj zvědavě podívala a zeptala se, jestli mají něco k řešení. Alexander se usmál a řekl, že mají.
Chce s ní jít na oběd. Maya se zasmála, když pochopila, že tím myslel jen to. Šli do pěkné restaurace, ale Alexander si záměrně vybral klidný stůl stranou od davu. Maya si prohlížela jídelní lístek a vtipkovala, že doufá, že od ní nečeká, že si objedná něco drahého jen proto, že si to může dovolit.
Alexander se zasmál a řekl jí, ať si objedná, co chce. Jejich rozhovor se rychle stočil jinam než k práci. Maya mu vyprávěla o svém dětství, o věcech, které má ráda, a o malých cílech, které by ještě chtěla splnit. Alexander mluvil taky o svém životě.
Přiznal, že ačkoli je neustále obklopen lidmi, málokdy vede rozhovor, ve kterém se může uvolnit a být sám sebou. Maya ho škádlila, že je miliardář, který neumí prožít obyčejné odpoledne. Alexander jí řekl, že možná konečně našel někoho, kdo ho to naučí. Usmála se.
Než oběd skončil, ani jeden z nich si nevšiml, jak rychle čas utekl. Když vyšli ven, zeptal se Alexander Mayi, jestli si to užila. Usmála se a řekla, že ano. A dodala, že ten oběd byl překvapivě normální.
Alexander se na ni podíval. „O to šlo. “ Maya se usmála. A poprvé ji napadlo, jestli se Alexander o ni nezajímá jen proto, že je jiná než všichni ostatní.
Možná s ní prostě opravdu rád tráví čas. A soudě podle úsměvu na jeho tváři, když se vraceli k autu, začínal cítit to samé. Čím víc času spolu Maya a Alexander trávili, tím víc se jejich vztah měnil. Už to nebyly jen nečekané náhody a běžné rozhovory.
Stávali se součástí každodenního života toho druhého. Jednoho pátečního večera pozval Alexander Mayu k sobě domů na večeři. Mayu viděla fotky jeho sídla už dřív, ale vidět ho na vlastní oči bylo něco úplně jiného. Dům byl obrovský, krásně navržený a obklopený dokonale upravenými zahradami.
Všechno vypadalo draze, ale ne nepříjemně. Maya se rozhlédla a usmála se. Řekla Alexandrovi, že teď začíná chápat, proč si pořád stěžuje, jak dlouho trvá přejít z jedné strany domu na druhou. Alexander se zasmál.
Jak ale večer pokračoval, všimla si Maya něčeho jiného. Přestože měl Alexander všechno, co se za peníze dá koupit, vypadal unaveně. Telefon mu neustále zvonil. Jeho asistentka volala několikrát.
Čekaly na něj e-maily, na příští ráno naplánované schůzky a rozhodnutí, která ještě musel udělat. Dokonce i během večeře kontroloval telefon. Maya se nakonec natáhla přes stůl a jemně mu telefon odsunula stranou. Řekla mu, že večeře má být večeře, ne další pracovní porada.
Alexander se na ni chvíli díval, než se zasmál. Přiznal, že mu zpomalení moc nejde. Maya mu řekla, že by se to možná měl naučit. Místo aby zbytek večera strávili vyřizováním pracovních hovorů a povinností, vyšli ven do zahrady.
Sedli si spolu na tichou lavičku stranou od domu i hluku. Alexander si poprvé ten večer odložil telefon. Maya se ho neptala na jeho firmu ani na peníze. Prostě si s ním povídala.
Smáli se maličkostem, mluvili o místech, která by chtěli navštívit, a představovali si, co by dělali, kdyby měli celý týden volno. Alexander jí řekl, že si nepamatuje, kdy naposledy strávil večer tím, že nedělal vůbec nic. Maya se usmála a řekla mu, že nedělat nic s tím správným člověkem může být docela příjemné. Alexander se na ni podíval.
Věděl přesně, co tím myslí. Té noci Maya konečně pochopila, že Alexandrův svět není zvenčí tak dokonalý, jak vypadá. Měl bohatství, úspěch a všechno, o čem většina lidí sní. Ale nejvíc si užíval to, že má vedle sebe někoho, komu na tom všem nezáleží.
A Alexander si začínal uvědomovat, že Maya do jeho života přinesla něco, co mu peníze nikdy dát nemohly. Dala mu důvod zpomalit, důvod se smát a aniž by se o to snažila, důvod těšit se na zítřek. Následující týden byl jedním z nejnáročnějších, jaké Alexander za měsíce zažil. Měl schůzky od časného rána do pozdního odpoledne, pak hovory, zprávy a rozhodnutí, která jako by neměla konce.
Do pátečního večera byl vyčerpaný. Když se po další dlouhé poradě konečně vrátil do kanceláře, klesl do křesla a zavřel oči. Za pár minut někdo zaklepal. Do dveří vešla Maya s malým papírovým sáčkem.
Alexander se na ni podíval a usmál se. Zeptal se, co tam dělá. Maya mu řekla, že si všimla, jak náročný měl celý týden, a tak mu něco přinesla. V sáčku byl obyčejný sendvič a káva z té malé kavárny v sousedství, kde do sebe poprvé narazili.
Alexander se podíval na kávu a pak zase na Mayu. To ráno si okamžitě vybavil. Maya se usmála a řekla mu, že věděla, že by zapomněl jíst, kdyby mu to nikdo nepřipomněl. Alexander se tiše zasmál.
Řekl jí, že nemá tušení, jak přesně to vystihla. Položila mu jídlo na stůl a řekla, ať si dá pauzu. Alexander na ni chvíli jen zíral. Nedojal ho sendvič.
Dojalo ho to, že si pamatovala tu kavárnu, pamatovala si, co má rád, a všimla si, že má za sebou těžký týden. Nepřinesla mu nic drahého. Nesnažila se na něj zapůsobit. Prostě na něj myslela.
Alexander jí poděkoval. Maya se usmála a řekla, že jí může poděkovat tím, že to jídlo skutečně sní. Zasmál se znovu. Chvíli spolu seděli a povídali si o všem možném, jen ne o práci.
Alexander si uvědomil, jak je mu s ní dobře. Maya od něj nic nečekala. Nezajímala se o jeho drahé auto, o jeho sídlo ani o firmu, kterou vlastnil. Zajímala se o muže, který seděl před ní.
A pro Alexandra to znamenalo víc, než dokázal vyjádřit. Než Maya odešla, podíval se Alexander na prázdný kelímek od kávy a usmál se. Uvědomil si, že ta nejmenší Mayina gesta mu úplně změnila den. Poprvé po dlouhé době nemyslel na další schůzku ani na další obchod.
Myslel na ni. A věděl, že city, které k ní cítí, už nejde ignorovat. O několik dní později pozval Alexander Mayu, aby s ním strávila večer. Nebyla žádná luxusní restaurace ani pracovní akce.
Prostě ji chtěl vidět. Měli večeři v malé tiché restauraci, kterou měli oba rádi, a pak se procházeli městem, povídali si a smáli se. Když procházeli kolem malé venkovní restaurace, zaslechli hudbu. U terasy tančilo pár párů.
Maya se zastavila a sledovala je. Alexander si všiml úsměvu na její tváři a zeptal se, jestli si chce zatančit. Maya se zasmála. Připomněla mu, že stojí na chodníku a lidé se na ně dívají.
Alexander jí řekl, že je mu to jedno. Pak natáhl ruku. Po chvíli váhání ji Maya vzala. Vstoupili na malý taneční parket.
Nejdřív se Maya smála, protože Alexander nebyl zdaleka tak sebejistý tanečník jako byznysmen. Škádlila ho. A on jí řekl, že ho znervózňuje. Maya se smála ještě víc.
Brzy ale žertování utichlo. Hudba zpomalila. Alexander jí jemně položil ruku kolem pasu a Maya mu dlaní spočinula na rameni. Pohybovali se pomalu.
Chvíli ani jeden z nich nic neříkal. Maya vzhlédla. Alexander se díval dolů na ni. V jejich pohledech bylo teď něco jiného.
Přátelství, žertování, nečekaná setkání, všechno se pomalu proměnilo v něco hlubšího. Když píseň skončila, ani jeden z nich se hned neodtáhl. Alexander tiše řekl Maye, že setkání s ní změnilo jeho život způsobem, který nikdy nečekal. Maya se usmála a přiznala, že to cítí stejně.
Zeptal se, jestli ji může políbit. Maya se na něj chvíli dívala, pak se jemně usmála. Přitáhla se blíž. Alexander ji něžně políbil.
Byl to jednoduchý, měkký a pomalý polibek. Když se odtáhli, usmála se. Řekla mu, že na miliardáře umí být překvapivě dobrý v tom, aby obyčejný večer působil výjimečně. Alexander se zasmál a řekl, že možná konečně našel toho správného člověka, se kterým může obyčejné večery trávit.
Maya opřela hlavu o jeho rameno. A když tak spolu stáli pod světly večera, oba věděli, že se něco změnilo. K jejich prvnímu polibku došlo a ani jeden z nich nechtěl, aby byl poslední. Po prvním polibku byli Maya a Alexander ještě blíž.
Trávili spolu víc času, sdíleli víc ze svých životů a pomalu přestávali předstírat, že to, co k sobě cítí, je jen přátelství. Ale jak Mayiny city sílily, sílila i jedna otázka. Mohla se někdo jako ona opravdu hodit do Alexandrova světa? Jednoho večera u večeře Maya konečně řekla, co ji trápí.
Řekla Alexandrovi, že se někdy bojí, že jsou jejich životy prostě příliš rozdílné. On vyrostl obklopený bohatstvím, procestoval celý svět a vlastní firmu za miliardy. Ona má obyčejný život a na všechno si vydělala tvrdou prací. Maya ho nežádala, aby se změnil.
Jen nechtěla, aby se jejich vztah stal něčím, kde se bude neustále cítit, jako že tam nepatří. Alexander tiše poslouchal. Pak se natáhl přes stůl a vzal ji za ruku. Řekl jí, že špatně pochopila, co chce.
Nechce ženu, na kterou jeho peníze dělají dojem. Takových lidí už potkal víc než dost. Chce ženu, která stála před bytovým domem a křičela na jeho řidiče, protože jí auto blokovalo příjezdovou cestu. Maya se usmála.
Alexander jí připomněl, že když se poprvé potkali, nevěděla, kdo je. Nezajímala se o jeho jméno, firmu ani peníze. Viděla problém a řekla, co si myslí. A řekl jí, že právě tu ženu miluje.
Maya se na něj tiše dívala. Alexander pokračoval, že jeho peníze dokážou koupit spoustu krásných věcí, ale nedokážou koupit to, co našel s ní. Smích, upřímnost, pohodu, ten pocit, že může vedle někoho sedět, aniž by musel být Alexander Reed, miliardář. S Mayou může být prostě Alexander.
Maya se usmála a stiskla mu ruku. Přiznala, že se bála, že ho jeho svět jednoho dne přiměje vidět ji jinak. Alexander jí řekl, že nic v jeho světě nemůže změnit to, jak ji vnímá. Miluje ženu, jakou byla, než se dozvěděla, kolik má na účtu, a miloval by stejnou ženu, i kdyby jí na tom nikdy nezáleželo.
Maya se konečně uvolnila. Uvědomila si, že ji Alexander nežádá, aby se stala součástí jeho světa kvůli jeho bohatství. Žádá ji, aby se stala součástí jeho života, protože ji miluje. Naklonila se přes stůl a jemně ho políbila.
Alexander se usmál. Maya si poprvé přestala klást otázku, jestli do jeho světa patří. Pochopila, že láska není o tom mít stejný život. Je o tom najít někoho, u koho se cítíte jako doma.
O několik měsíců později Alexander věděl, že je připraven udělat další krok. Nechtěl uspěchané vyznání ani velkolepou veřejnou podívanou. Chtěl něco osobního. Jednoho večera pozval Mayu na krásnou střešní terasu s výhledem na město.
Celý prostor byl proměněný měkkými světly, elegantními květinami a tichou večeří připravenou jen pro ně dva. Maya se překvapeně rozhlédla. Zeptala se Alexandra, co se děje. Usmál se a řekl, že chce prostě oslavit ženu, která mu změnila život.
Když dojedli večeři, Alexander vstal a šel k ní. Vzal ji za ruce a řekl, že než ji potkal, myslel si, že mít všechno znamená mít dost. Pak přišla Maya do jeho života a ukázala mu, že ty nejlepší věci se nedají měřit penězi. Její smích, její laskavost, její upřímnost a to, jak se k němu chovala jako k obyčejnému člověku, ještě než věděla, že je miliardář.
Alexander pak poklekl na jedno koleno. Maya si překvapeně zakryla ústa. Otevřel malou sametovou krabičku. Uvnitř byl krásný diamantový prsten.
Alexander se jí podíval do očí a požádal ji, aby s ním strávila zbytek života. Maye se zalily oči slzami. Se smíchem přes slzy řekla ano. Alexander jí navlékl prsten na prst, vstal a přitáhl si ji do náruče.
Líbali se, zatímco za nimi zářila světla města. Ale Alexander s tvorbou vzpomínek ještě neskončil. O několik měsíců později měli svatbu, o jaké Maya vždycky snila. Byla elegantní a krásná, obklopená lidmi, které milovali.
Maya šla uličkou v nádherných svatebních šatech a Alexander z ní nemohl spustit oči. Když k němu došla, usmál se a tiše jí řekl, že vypadá nádherně. Maya se usmála zpět a řekla mu, že ani on nevypadá špatně. Všichni se zasmáli.
Vyměnili si sliby a slíbili si, že si budou vybírat jeden druhého v každé kapitole svých životů. A když se konečně stali manžely, Alexander Mayu políbil, zatímco kolem nich slavila rodina a přátelé. Po svatbě ji Alexander překvapil ještě jedním dárkem, soukromou luxusní dovolenou v krásné tropické destinaci, kde konečně mohli utéct od práce, schůzek i povinností. Poprvé neměli v diáři nic.
Žádné pracovní hovory, žádné termíny, jen oni dva. Maya strávila dopoledne smíchem u oceánu a Alexander se na ni díval se stejným úsměvem jako první den, kdy se potkali. Miliardář, který měl všechno, konečně našel jedinou věc, kterou si nemohl koupit. A Maya našla muže, který ji miloval přesně takovou, jaká je.
Jejich příběh začal zablokovanou příjezdovou cestou a ženou, která se nebála říct, co si myslí, ale skončil něčím mnohem krásnějším. Dva lidé z naprosto odlišných světů si k sobě našli cestu. A tentokrát věděli, že jsou přesně tam, kam patří.
Společně.