8. dubna 1945, asi osm kilometrů severozápadně od Výmaru, vyslali vězni koncentračního tábora Buchenwald zoufalou zprávu. Pomocí tajného krátkovlnného vysílače a malého generátoru zaklepali v Morseově abecedě do éteru volání o pomoc adresované spojenecké armádě generála Pattona. SS je chce evakuovat a zničit, stálo ve zprávě.
O pár minut později přišla odpověď: Vydržte, spěcháme vám na pomoc. Štáb třetí armády. O tři dny později, 11. dubna, vstoupila do tábora americká šestá obrněná divize.
Na místě našla více než jednadvacet tisíc vyhublých a zesláblých přeživších. Když si generál prohlédl hrůzy Buchenwaldu, nařídil starostovi nedalekého Výmaru, aby do tábora dopravil tisíc místních obyvatel. Američané chtěli, aby Němci na vlastní oči viděli krematorium a další důkazy nacistických zvěrstev, a nemohli je tak odmítat jako pouhou spojeneckou propagandu. Mnozí z výmarských civilistů se při pohledu na mrtvá těla, vyhladovělé vězně za ostnatým drátem a stůl s důkazy sadistických praktik rozplakali.
Někteří dokonce omdleli. Mezi vystavenými předměty byly malby na lidských kůžích, části těl konzervované v alkoholu a dvě hlavy zmenšené na pětinu své normální velikosti. Za těmito zvěrstvy stála i žena, která se mezi vězni stala pojmem hrůzy. Ilse Kochová se narodila 22.
září 1906 v Drážďanech jako Margarete Ilse Köhlerová. Vyrůstala v protestantské rodině se dvěma bratry, byla považována za slušné a šťastné dítě a po obchodní škole pracovala jako sekretářka a účetní. V pětadvaceti letech, v květnu 1932, vstoupila do nacistické strany. K hnutí ji přivedl kontakt s mladými muži z místního oddílu SS, kteří se považovali za rasovou elitu nacistické budoucnosti.
Tyto uniformované, sebevědomé a ambiciózní muže mladá žena obdivovala a přitahovali ji. V květnu 1934 se seznámila s Karlem Otto Kochem, který se 1. září 1936 stal velitelem Sachsenhausenu, jednoho z největších koncentračních táborů v Německu. Právě tam se dvojice 25.
května 1937 vzala. Z manželství vzešly tři děti: syn Artwin narozený v roce 1938 a dcery Gisela a Gudrun narozené v letech 1939 a 1940. Ilse Kochová později popírala, že by do tábora kdy vstoupila, ale řada bývalých vězňů vypověděla, že se přímo účastnila jejich týrání. Sledovala práci vězňů z okna a každého, kdo se odvážil pohlédnout jejím směrem, nechala dozorci zbít.
V srpnu 1937 byl Karl Otto Koch pověřen vybudováním nového koncentračního tábora Buchenwald, který se stal jedním z největších na území Německa. Za druhé světové války k hlavnímu táboru patřilo nejméně osmdesát osm pobočných táborů. Ženy se součástí systému staly až od roku 1943 a jejich počet výrazně vzrostl o rok později, kdy Buchenwald převzal některé pobočné tábory od koncentračního tábora Ravensbrück. Po válce se Ilse Kochová prezentovala jako loajální manželka příslušníka SS, matka a pečovatelka.
Svědectví vězňů ale kreslila zcela jiný obraz. Její chování provázely četné milostné aféry, sexuální ponižování vězňů a otevřené manželství s Karlem, který měl podobné sklony. Počátkem roku 1941 Karl vydal rozkaz, že příkazy jeho ženy mají být plněny stejně jako ty jeho. Tím jí dal obrovskou moc, kterou bezohledně využívala.
Procházela se po táboře polonahá a dráždila vězně, aby s ní navázali oční kontakt. Když to udělali, dozorci jim střelili do hlavy. Nutila vězně, aby před ní znásilňovali vězeňkyně, a těhotné ženy bila bičem, do kterého byly vloženy žiletky. Mezi vězni byla známá jako Buchenwaldská čarodějnice, Buchenwaldská bestie a dalšími přezdívkami.
Svědci popsali řadu konkrétních případů. Jeden vězeň vypověděl, že ho v červnu 1940 nechala zbičovat a pověsit za ruce na tři hodiny poté, co si dovolil vypít sklenku vína. Jiný vzpomínal, jak ho spolu s českým kaplanem zbila jezdeckým bičíkem za to, že se na ni podívali. Kaplan utrpěl krvácení z obličeje a nosu.
Další svědek uvedl, že na podzim 1941 řekla svému manželovi o vězni, který se na ni odvážil podívat, a Karl ho pak zbil tak surově, že ho museli odnést. V létě 1942 nechala potrestat pět vězňů pětadvaceti ranami bičem za to, že si poblíž jejího domu natrhali bobule. V roce 1941 nebo 1942 byli židovští vězni nuceni nosit těžké kameny do domu Kochových. Ilse některé z nich bila jezdeckým bičem, způsobila jejich pády a během dne bylo do tábora odneseno mnoho těžce zraněných.
V Buchenwaldu propadla posedlosti tetováním. Jezdivala po táboře na koni a vyhledávala potetované vězně. Jeden přeživší popsal případ francouzského vězně jménem Jean, který měl na paži vytetovanou barevnou kobru a na hrudi plachetnici se čtyřmi stěžni. Ilse Kochová si k němu dojela, přinutila ho pracovat rychleji a zjistila si jeho číslo.
Téhož večera byl vězeň zavolán k bráně a už ho nikdo neviděl. O půl roku později svědek údajně spatřil na patologickém oddělení kůži s téže plachetnicí a později tutéž kůži v albu, které patřilo Ilse Kochové. V táboře bylo všeobecně známo, že potetovaní vězni byli po jejím zájmu zavoláni do nemocnice a zabiti, aby byla získána jejich kůže. Z potetované lidské kůže si Ilse Kochová podle svědectví nechala vyrobit stínítka na lampy, fotoalbum, kufřík a pár rukavic.
V roce 1941 si manželů Kochových všiml Josias Waldeck-Pyrmont, vyšší velitel SS a policie ve Výmaru. Zjistil, že Karl Otto Koch nechal zabít nejméně tři vězně, protože ho léčili na syfilis a on se bál, že by se na to přišlo. Rozběhlo se vyšetřování, které odhalilo korupci, zpronevěru, opilství, sexuální delikty a vraždu. Karl byl v září 1941 převelen do Majdanku v okupovaném Polsku, zatímco Ilse zůstala v domě velitele v Buchenwaldu.
Důkladné vyšetřování tábora vedl soudce SS Georg Konrad Morgen. Prokázal, že si Kochovi z ukradeného majetku vězňů nechali v květnu 1940 postavit krytou jízdárnu za více než 250 000 říšských marek, což dnes odpovídá téměř 2,4 milionu dolarů. Karl si také koupil luxusní automobil a otevřel si účty ve švýcarských bankách. Manželé byli obviněni ze zpronevěry více než 700 000 říšských marek.
Oba byli v srpnu 1943 zatčeni a čekali na proces před soudem SS. Ilse byla pro nedostatek důkazů osvobozena, ale Karl Otto Koch byl 5. dubna 1945 popraven zastřelením. Ilse Kochová strávila poslední měsíce války v Ludwigsburgu, kde žila část její rodiny.
Kvůli sexuálním a alkoholovým excesům se jí příbuzní snažili odebrat děti, ale vzhledem k válečnému zmatku se tak stalo až poté, co ji koncem června 1945 zatkly americké úřady. Byla souzena v buchenwaldském procesu, který začal 11. dubna 1947 v Dachau. Z jednatřiceti obžalovaných byla jedinou ženou.
Během procesu popírala jakoukoli účast na zneužívání a vraždění vězňů. Hlavní žalobce William Denson ji označil za stvoření z jiného zmučeného světa, které překročilo hranice ženství, a za svrchovanou sadistku monumentálních rozměrů bez obdoby v dějinách. Zatímco třiceti obžalovaným mužům věnovala média jen malou pozornost, novináři zdůrazňovali, že je žena, že má rudé vlasy, a popisovali ji jako psychopatku a sběratelku stínítek z potetované lidské kůže. Rozsudky padly 14.
srpna 1947. Ilse Kochová byla v pokročilém stádiu těhotenství, a hlavní žalobce uvedl, že právě proto nebyla odsouzena k trestu smrti, ale k doživotí. Syn Uwe, počatý ve vazbě, se narodil v říjnu 1947. Její trest byl původně zmírněn na čtyři roky, ale po vlně pobouření byla německým soudem znovu obviněna z podněcování k vraždě ve 135 případech.
Druhý proces začal 27. listopadu 1950 a trval sedm týdnů. Soud vyslechl 250 svědků. Nejméně čtyři z nich vypověděli, že viděli, jak si Ilse Kochová vybírala potetované vězně, kteří pak byli zabiti, nebo jak se podílela na výrobě stínítek z lidské kůže.
Dne 15. ledna 1951 ji soud odsoudil k doživotnímu vězení. Žádosti o milost bavorské ministerstvo spravedlnosti zamítlo. Artwin, jediný syn Ilse a Karla Kochových, nesnesl hanbu spojenou se zločiny rodičů a v roce 1967 spáchal sebevraždu.
V té době Ilse Kochová trpěla bludy. Byla přesvědčená, že ji ve vězení zneužívají lidé, kteří přežili koncentrační tábor, a stěžovala si, že za ní přes zdi přicházejí mrtví vězni z Buchenwaldu a dožadují se vrácení své kůže. Krátce po smrti syna, 1. září 1967, se duševně nemocná Ilse Kochová oběsila na prostěradle.
Bylo jí šedesát let. Pohřbena byla v neoznačeném hrobě.