Křišťálové lustry v nejexkluzivnější manhattanské restauraci rozbily ticho, když servírka plnějších tvarů s prásknutím položila těžký stříbrný tác na stůl nejobávanějšího mafiánského bosse ve městě. Všichni se připravili na střelbu. Právě ho odmítla před celou newyorskou zločineckou elitou a ponížila ho jedinou ostrou větou. Ale nemilosrdný Don nesáhl po zbrani.
Místo toho zvedl ruku, umlčel své bodyguardy a vydal příkaz, po kterém celá místnost strnula. Místnost Aster nebyla místem pro slabé, ani místem pro kohokoli, kdo nezapadal do velmi specifické, pečlivě vytvořené šablony. Restaurace zastrčená na diskrétním dlážděném rohu Upper East Side sloužila výhradně nedotknutelné manhattanské elitě. Politici topící se ve špinavých penězích, titáni z Wall Street, kteří obchodovali s lidskými životy jako s kasinovými žetony, a temné postavy podsvětí, které město skutečně řídily – ti všichni večeřeli pod klenutými stropy pokrytými plátkovým zlatem.
Dress code byl nekompromisní. Ženy nosily kabelky Hermès Birkin, které stály víc než příměstský dům, a muži měli na sobě smokingy Tom Ford šité na míru, které maskovaly chladnou a tvrdou ocel skrytých střelných zbraní. A pak tu byla Klára Higginsová. Klára si byla palčivě vědoma, že do místnosti Aster nepatří.
Standardní uniforma pro obsluhující personál byla krutý vtip – elegantní, přiléhavá černá pouzdrová sukně a hedvábná halenka na míru, které se zdály být navrženy výhradně pro ženy, jež přežívaly na kolové vodě a úzkosti. Klára měla velikost 52. Byla nádherně, neomluvitelně tlustá, s tlustými těžkými stehny, která se během dvojitých směn odírala, širokým měkkým břichem a hluboce štědrým poprsím, které se napínalo proti jemným perleťovým knoflíkům její hedvábné halenky. Byla smyslná, těžká a skutečná v místnosti zcela vytvořené plastickými operacemi a hladovkami.
Nohy jí tloukly v rozumných ortopedických černých botách, což byl ostrý kontrast s lodičkami Christian Louboutin s červenou podrážkou, které nosily návštěvnice. Klára strávila posledních šest hodin proplétáním se labyrintem stolů oddělených sametovými provazy a nošením stříbrných podnosů naložených kaviárem z belugy, bílým lanýžovým rizotem a hovězím wagyu dovezeným přímo z Kóbe. Byla vyčerpaná. Záda ji bolela pod naprostou fyzickou daní obsluhování jednoho procenta nejbohatších.
Vrchní číšník, bolestně domýšlivý a jedovatý muž jménem Simon, jí opovrhoval. Nechal si Kláru na výplatní pásce jen proto, že byla nepopiratelně nejschopnější servírkou v budově. Zatímco na kost vyhublé servírky poletovaly kolem, flirtovaly s miliardáři a pletly složité dietní požadavky, Klára měla fotografickou paměť na objednávky a páteř z naprostého titanu. Neflirtovala, nekrčila se, prostě dělala svou práci.
„Stůl čtyři potřebuje novou láhev ročníkového Dom Pérignon 2008,“ vyštěkl Simon a luskl kostnatými prsty Kláře před obličejem, když míjela mahagonový obslužný pult. „A otři si čelo, Kláro. Potíš se. Je to pro hosty nechutné vidět tě, jak se leskneš jako obyčejná dělnice.
“
Klára se zastavila. Její oříškové oči se zafixovaly na Simonovu bledou ušklíbnutou tvář. Pomalu, rozvážně se nadechla a nechala urážku sklouznout po svých širokých ramenou. „V kuchyni je přes třicet stupňů, Simone.
Pokud chcete, abych se přestala potit, možná byste měl požádat údržbu, aby opravila ventilaci, místo abyste rozpočet utrácel za své týdenní manikúry. “
Simonova tvář zrudla hlubokou ošklivou karmínovou barvou. Než ze sebe stihl vyrazit pokárání, těžké dubové dveře poseté mosaznými cvoky u vchodu do místnosti Aster se s děsivou konečností rozletěly. Tiché melodické brumendo smyčcového kvarteta hrajícího Mozarta náhle zakolísalo.
Cinkání křišťálových sklenic na šampaňské ustalo. Okolní šumění stovky mocných lidí okamžitě utichlo, nahrazené dusivým, děsivým tichem. Dveřmi prošel Alessandro Rossi, nesporná hlava syndikátu Rossy, muž, jehož jméno se šeptalo při panice v zasedacích místnostech a v zadních místnostech policejních stanic. Alessandro byl tyčící se postavou smrtící elegance.
Byl oblečený v uhlově šedém obleku Brioni ušitém dokonale na míru jeho široké svalnaté postavě, která vypovídala o brutálním fyzickém násilí. Přesto měl na ruce platinové hodinky Patek Philippe, které křičely aristokratickým bohatstvím. Jeho rysy byly ostře řezané, čelist mu stínilo tmavé strniště a jeho oči měly barvu popraskaného zimního ledu. Chladné, necitelné a zcela zbavené slitování.
Nešel. Kradl se jako šelma. Čtyři mohutní muži ve stejných tmavých oblecích ho lemovali. Jejich oči skenovaly místnost.
Jejich ruce se nebezpečně vznášely blízko klop jejich sak. Simon se málem zadusil vlastními slinami. Vyškrábal se dopředu a uklonil se tak hluboko, že málem praštil hlavou o italskou mramorovou podlahu. „Pane Rossi, je to pro nás neuvěřitelná čest.
Váš soukromý kout je dokonale připravený, přesně jak jste požadoval. “
Alessandro se na manažera ani nepodíval. Jen mávl rukou a jeden z jeho capů Simona odstrčil, čímž uvolnil cestu. Rossiho doprovod se přesunul k nejodlehlejšímu luxusnímu boxu v zadní části restaurace – boxu ve tvaru podkovy z volské krve, zahalenému těžkými sametovými závěsy.
U obslužného pultu okamžitě propukla panika. „Nemůžu tam jít,“ zašeptala Sofia, ohromující štíhlá blondýnka, která se viditelně třásla. „Když tu byl naposledy, nějaký senátor se na něj špatně podíval a jeho muži toho politika vytáhli ven za vlasy. Nemůžu je obsluhovat.
Něco upustím. Budu koktat. “
„Neudělám to,“ zasyčela Isabella a ustoupila, svírajíc svůj tác jako štít. „Děsí mě.
Dívají se přímo skrz vás. “
Simon vběhl do zadní chodby, tvář zalitou studeným potem. Podíval se na třesoucí se modelky, které najal kvůli jejich estetice, a uvědomil si, že jsou tváří v tvář skutečnému teroru zcela k ničemu. Jeho zoufalé oči nakonec spočinuly na Kláře.
„Ty,“ štěkl Simon a ukázal na ni třesoucím se prstem. „Kláro, ty si vezmeš Rossiho stůl. “
Klára zvedla obočí a upravila si těsný límec halenky. „VIP stoly si většinou schováváte pro své vyřazené z přehlídkových mol.
Simone, jste si jistý, že chcete, abych já obsluhovala nejnebezpečnějšího mafiánského bosse ve městě? Mohla bych pro něj být příliš nechutná. “
„Nehraj si se mnou, Higginsová,“ zasyčel Simon a chytil ji za silnou paži. Klára ránu plíce setřásla.
Její výraz ztvrdl. „Pokud dostanou špatnou obsluhu, nechá tohle místo vypálit do základů i s námi uvnitř. Jsi jediná, kdo se netřese jako list. Vezmi jim objednávku.
Přines jim Château Margaux 2009. A proboha, Kláro, nemluv, dokud na tebe nepromluví. Nedívej se mu do očí. Prostě naservíruj jídlo a učiň se tak neviditelnou, jak jen to někdo tvé velikosti vůbec dokáže.
“
Klára ucítila v hrudi známý horký záblesk hněvu, ale kousla se do jazyka. Nájem za její stísněný byt v Brooklynu byl splatný a matčiny účty za léčení se kupily na kuchyňské lince jako věž kázy. Nemohla si dovolit přijít o tuhle práci, bez ohledu na to, jak moc opovrhovala lidmi v ní. „Fajn,“ zamumlala Klára a uhladila si černou sukni přes široké boky.
Zvedla těžký stříbrný tác, položila na něj láhev vína za tři tisíce dolarů a přidala pět křišťálových sklenic. Obrovskou váhu balancovala na jedné ruce bez námahy. S hlavou vztyčenou vyšla Klára z obslužné chodby a vpochodovala přímo do lví jámy. Výklenek byl hustý těžkou, drahou vůní doutníků Cohiba Behike a ostrým kovovým podtónem nebezpečí.
Alessandro Rossi seděl uprostřed koženého boxu a ležérně se zdravou grácií se opíral. Nemluvil. Jednoduše poslouchal, jak jeho tři poručíci konverzují tichou, rychlou italštinou. Když se Klára přiblížila, těžké dupání jejich rozumných bot upoutalo pozornost muže sedícího po Alessandrově pravici.
Byl to zlomyslně vyhlížející capo jménem Franco s rozeklanou jizvou přes krk. Franco se zastavil uprostřed věty. Jeho tmavé oči si měřily Klářinu velkou smyslnou postavu od hlavy až k patě. Na tváři se mu roztáhl krutý posměšný úšklebek.
„No, no,“ ušklíbl se Franco anglicky dostatečně nahlas, aby to slyšely i sousední stoly. „Vypadá to, že tu krmí personál mnohem lépe než hosty. Opatrně, kam šlapeš, zlatíčko? Myslím, že podlahová prkna pod tebou sténají.
“ Další dva muži se temně zasmáli. Alessandro se nesmál. Jeho pronikavé ledové oči se zafixovaly na Kláru a intenzivně si ji prohlížely. Klára se zastavila na kraji stolu.
Srdce jí bušilo do žeber, ale roky šikany kvůli její váze kolem jejích emocí vybudovaly neproniknutelnou pevnost. Nečervenala se, nepodívala se dolů. Stála vzpřímeně, svá široká ramena narovnaná, těžký stříbrný tác držela pevně. Podívala se přímo na Franca.
Její oříškové oči byly naprosto bezvýrazné. „Podlahová prkna v tomto podniku jsou vyztužená ocelí, pane,“ řekla Klára. Její hlas byl hladký, klidný a naprosto zbavený strachu. „Stejně jako moje trpělivost.
Nyní, pokud byste mohl laskavě pohnout loktem, mám nalít láhev vína za tři tisíce dolarů a naprosto bych nerada, abych ji rozlila na váš oblek. Ačkoli by to tu levnou polyesterovou směs mohlo vlastně vylepšit. “
U stolu zavládlo hrobové ticho. Smích okamžitě ustal.
Francova tvář se zkřivila čistou zuřivostí. Nikdo takhle nemluvil s váženým členem mafie, natož servírka. Začal vstávat ze sedadla a ruka mu klesala dovnitř kusaka. „Ty tlustá drzá –“
„Franco.
“
To jediné slovo prořízlo vzduch jako čepel gilotíny. Nebylo to zakřičeno, bylo to proneseno tiše, ale neslo v sobě nepředstavitelnou váhu autority. Alessandro se naklonil dopředu a opřel své velké mozolnaté ruce o bílý ubrus. Nepodíval se na Franca.
Jeho oči zůstaly zcela upřeny na Kláru. Franco okamžitě ztuhl a pomalu se sesunul zpět do židle, ačkoli jeho oči vrhaly dýky na Klářino břicho. Alessandro naklonil hlavu a hodnotil ženu stojící před ním. Byl zvyklý na ženy, které hladověly, aby zapadly do šablony.
Ženy, které se v jeho přítomnosti třásly. Ženy, které by prodaly svou duši za zlomek jeho pozornosti. Klára byla úplně jiná. Byla masivní, měkká, skutečná a vůbec se nebála.
Dala mu svůj pohled zpět a bradu měla vzdorovitě zvednutou. „Máš ostrý jazyk,“ zamumlal Alessandro a jeho hluboký chraplavý bariton vyslal Kláře nechtěně mráz po zádech. „Mám svou práci, pane,“ odpověděla Klára vyrovnaně. Přistoupila blíž a s nacvičenou bezchybnou přesností odzátkovala Château Margaux.
Nalila Alessandrovu do sklenice malé množství na ochutnání. „Servíruji jídlo a víno. Nejsem na jídelním lístku a nejsem tu proto, abych dělala terč vtipům vašich společníků. “
Alessandro pomalu zvedl křišťálovou sklenici, napil se a nikdy s ní nepřerušil oční kontakt.
Vzduch mezi nimi praskal bizarní intenzivní elektřinou. „Většina lidí by teď prosila o život,“ poznamenal Alessandro a položil sklenici. „Krkali by se. “
„Já se nekrčím,“ konstatovala Klára ploše.
Přešla k nalévání vína pro zbytek stolu a záměrně přeskočila Francovu sklenici. Alessandrovy rty se zachvěly v náznaku úšklebku. Sáhl do vnitřní kapsy svého saka Brioni a vytáhl tlustý, pevně svázaný stoh stodolarových bankovek. Muselo to být nejméně padesát tisíc dolarů.
S těžkým zaduněním ho hodil doprostřed stolu. „Vezmi si to,“ přikázal Alessandro temným a hypnotickým hlasem. „Je to tvoje. Všechno.
Dost na to, abys platila všechny dluhy, co máš. Dost na to, abys dala výpověď z téhle mizerné práce. Ale musíš si to zasloužit. “
Klára se zastavila.
Láhev vína držela v ruce naprosto nehybně. „A jak si to zasloužím? “
Alessandro se opřel a zkoušel ji. „Kleknout, omluvit se Francovi za to, že jsi ho zneuctila, a políbit mi prsten.
Udělej to a peníze jsou tvoje. “
Byla to klasická brutální mafiánská hra o moc. Chtěl vidět, jestli má její důstojnost cenovku. Chtěl zlomit hrdou, těžkou ženu stojící před ním.
Zdálo se, že celá restaurace zatajila dech. Simon, který se díval z obslužného pultu, vypadal, že každou chvíli omdlí. Klára se podívala na ten masivní balík peněz. Padesát tisíc dolarů.
Vyřešilo by to každý její životní problém. Zaplatilo by to matčiny účty z nemocnice. Zaplatilo by to její nájem na dva roky. Jediné, co musela udělat, bylo padnout na kolena a polknout svou hrdost.
Klára vzhlédla od peněz. Setkala se s Alessandrovým ledovým pohledem. Její výraz byl naprosto nečitelný. Záměrně položila drahou láhev vína zpět na svůj stříbrný tác.
Nesáhla po penězích. Neklekla. „Jsem servírka, pane Rossi,“ řekla Klára a její hlas jasně zazněl smrtelně tichou restaurací. „Servíruji jídlo a víno gentlemanům.
Vzhledem k tomu, že u tohoto stolu zjevně žádní nejsou, nechám obsluhu dokončit někoho jiného. “ Mírně se naklonila, přiblížila svou tvář k Alessandrově a její plné měkké rysy ztvrdly nezlomným odhodláním. „Nechte si své peníze. Zjevně vám nekoupily ani kousek úrovně.
“
Z okolních stolů se ozvalo zalapání po dechu. Nějaké ženě spadla vidlička. Franco vybuchl. „Ty hloupá –“ zařval, prudce se postavil, vytáhl ze svého pouzdra černý Glock 19 a namířil ho přímo na Klářinu širokou hruď.
Klára neucukla. Jen zírala na zbraň, těžce oddechovala a připravovala se na konec. Ale výstřel nikdy nepřišel. S děsivou rychlostí Alessandrova ruka vystřelila vpřed.
Chytil Francovo zápěstí a otočil jím s odporným křupnutím. Franco zařval, upustil zbraň na bílý ubrus a v agónii se zhroutil na kolena. Alessandro vstal, tyčil se nad stolem a vyzařovala z něj aura čistého, koncentrovaného násilí. Restaurace byla strachy naprosto ochromena.
Simon, manažer, vzadu v rohu prakticky vzlykal. Alessandro fňukajícího Franca ignoroval. Podíval se na druhého capa, vysokého tichého muže jménem Lorenzo. „Lorenzo,“ nařídil Alessandro a jeho hlas se odrážel od pozlacených stropů.
„Zavolej holdingové společnosti, která vlastní tuto budovu, která vlastní celý tento blok restaurací. “ Pak otočil svůj pohled na Simona, který vydal žalostné písknutí. „Vyhoď manažera. “ Jeho oči se přesunuly zpět na Kláru a spočinuly na její zčervenalé krásné tváři.
Jeho ledové oči hořely náhlou temnou posedlostí. „Ode dneška, od této přesné vteřiny, je majitelkou místnosti Aster tato žena. Dejte jí převodní listinu, dejte jí mou černou kartu. “
Místnost dokonale, šokovaně oněměla.
Alessandro přistoupil blíž ke Kláře. Jeho hruď se téměř otírala o její. „A jestli někdo z vás,“ řekl tak, aby každý patron v místnosti slyšel v něm ten smrtící slib, „se někdy zmíní o její váze, pohlédne na ni s neúctou nebo na ni promluví bez absolutní úcty, osobně vám vyříznu jazyky a nakrmím jimi své psy. “ Podíval se dolů do Klářiných širokých ohromených oříškových očí.
„Už neobsluhuješ, Kláro,“ zašeptal Alessandro a na jeho tváři se konečně objevil divoký majetnický úšklebek. „Teď vládneš. “
Ticho, které následovalo po odchodu Alessandra Rossiho, bylo absolutní, těžké vahou roztříštěné reality. Klára stála zamrzlá uprostřed jídelny.
Křišťálová sklenice vína stále ležela na stříbrném tácu v jejich rukou. Bohatí hosté, obvykle tak hluční arogantní, byli naprosto němí. Jejich oči těkaly mezi Klárou a těžkými dubovými dveřmi, které se právě zavřely za mafiánským bosem. Lorenzo, ten vysoký tichý capo, který zůstal pozadu, se otočil k Simonovi.
Vrchní číšník prakticky hyperventiloval a jeho bledá tvář byla zalitá potem. „Zbalte si věci,“ nařídil Lorenzo. Jeho hlas byl chladný a plochý jako betonová deska. „Máte přesně pět minut, než vás vyhodím do uličky.
“ Simon se nehádal, vydal ubohý tlumený vzlyk a utíkal k zadní kanceláři. Jeho vyleštěné boty klouzaly po mramoru. Lorenzo pak obrátil svou pozornost ke Kláře. Sáhl do svého na míru ušitého saka, vyndal úhlednou černou titanovou kreditní kartu a natáhl ji k ní.
Klára se podívala na kartu a pak vzhůru na tyčícího se vymahače. Srdce jí zběsile bušilo o žebra, ale svou tvář si pečlivě udržovala prázdnou. Nesáhla po ní. „Vezměte si ji, slečno Higginsová,“ řekl Lorenzo a v jeho tmavých očích byl zvláštní záblesk respektu.
„Příkazy pana Rossiho jsou absolutní. Naši právníci převedou listinu k budově na vaše jméno. Do hodiny to vyřídí Jonathan Caldwell. Do té doby tomu zde velíte vy.
“
Klára konečně natáhla ruku. Její silné prsty se otřely o studený kov karty. Byla těžší, než vypadala. Zasunula ji do kapsy své směšné pouzdrové sukně.
Zhluboka se chvějíc nadechla a cítila, jak se jí oči každého miliardáře a prominentky vypalují do kůže. Čekali, že se zlomí. Omluví se, uteče jako vyděšená myš. Místo toho se Klára otočila k personálu schoulenému u kuchyňských dveří.
„Sofi,“ zavolala Klára a její hlas byl pevný a panovačný. „Vezmi si stůl čtyři. Izabelo, ukliď box pana Rossiho a řekni šéfkuchařce Beatrice, že pokud se kachní konfit nedostane na stůl devět do pěti minut, uhradím jim celé jídlo na účet podniku. “
Servírky šokovaně zamrkaly, ale autorita v Klářině hlase byla nepopiratelná.
Hned začaly plnit rozkazy. Klára se otočila zpět k hostům a nabídla jim úzký profesionální úsměv. „Užijte si večer, dámy a pánové. “
Během následujících tří dnů se Klářin život proměnil v neskutečný horečnatý sen s vysokými sázkami.
Jonathan Caldwell, uhlazený, vlivný právník s úsměvem připomínajícím žraloka, dorazil hned druhý den ráno s kufříkem plným dokumentů. V poledne byla Klára Higginsová, žena, která se topila v dluzích za léčbu své matky a bojovala o to, aby měla na nákup potravin, jediným vlastníkem mnohamilionové nemovitosti na Manhattanu. Jejím prvním činem jako majitelky bylo zrušení ponižujícího dress code. Objednala pohodlné, na míru šité černé kalhoty a prodyšné košile pro veškerý personál a zajistila, aby všichni měli vhodnou obuv.
Sobě si koupila ohromující tmavě smaragdový kalhotový kostým ušitý na míru, který obepínal její široké boky a zvýrazňoval její plné křivky, takže vypadala spíš jako síla přírody než jako servírka ve finanční tísni. Zabrala místo a poprvé v životě se za to neomluvila. Ale Klára nebyla hlupák. Věděla, že muž jako Alessandro Rossi se nevzdává impéria jen proto, že se cítí štědrý.
Byl v tom háček a ona čekala, až se chytí. Háček se odhalil v deštivý čtvrteční večer. Klára seděla ve své nové kanceláři, dříve Simonově, a probírala se kůží vázanými účetními knihami. Čísla nedávala smysl.
Místnost Aster byla neuvěřitelně úspěšná. Přesto sloupce s příjmy vykazovaly masivní nevysvětlitelné vklady kategorizované jako soukromý catering. Restaurací protékaly miliony dolarů od fiktivních klientů. „Mračíš se, Kláro.
Způsobuje to předčasné vrásky. “
Klára nadskočila a její ruka instinktivně sáhla po těžkém mosazném těžítku na jejím stole. Alessandro Rossi stál ve dveřích. Na sobě měl půlnočně modrý oblek, ve kterém vypadal nenuceně smrtelně.
Tmavé vlasy měl vlhké od deště. Vešel do místnosti a s tichým cvaknutím za sebou zavřel dveře. „Neslyšela jsem vás vejít,“ řekla Klára přiškrceným hlasem. „Nedělám hluk, pokud nechci být slyšen,“ odpověděl Alessandro a pomalu postupoval k jejímu stolu.
„Nedíval jsem se na účetní knihy. “ Jeho ledové oči pomalu klouzaly po jejím smaragdovém kostýmu a obkreslovaly těžké, měkké linie jejího těla s takovou intenzitou, že Kláře poskočil dech. Nedíval se na ni tak, jak se obvykle dívali muži – se znechucením nebo fetišistickou zvědavostí. Díval se na ni jako hladovějící muž na hostinu.
„Prohlížela jsem účetní knihy,“ řekla Klára a donutila svůj hlas zůstat klidný. Poklepala na účetní knihu. „Tahle čísla jsou vymyšlená. Nejen, že mě necháváte vést restauraci, pane Rossi.
Svázal jste mé jméno s masivní operací praní špinavých peněz. “
Alessandro se zastavil na okraji jejího stolu, naklonil se, položil své velké ruce na plocho na mahagonový povrch a přiblížil svou tvář na centimetry od její. Přelila se přes ně vůně santalového dřeva a nebezpečí. „Dnes ráno jsem zaplatil matčiny účty z nemocnice, Kláro,“ zašeptal a jeho hlas byl jako temné sametové vrnění.
„Půl milionu dolarů za experimentální léčbu. Zaplaceno v plné výši. Také jsem koupil budovu, ve které je tvůj byt. Jen abych mohl vyhodit tvého domácího.
Patříš teď do mého světa. Účetní knihy jsou přesně takové, jaké potřebují být. “
Klára ucítila horký záblesk hněvu smíchaný s děsivým primárním vzrušením. Vstala a odmítala se nechat zastrašit.
I když stála, musela k němu vzhlížet, ale její široká hruď byla od jeho jen pár centimetrů. „O tohle jsem vás nežádala,“ vyštěkla Klára. „Nepatřím nikomu. Pokud si myslíte, že mi to, že mi koupíte restauraci a zaplatíte mé dluhy, dává pocit, že mě vlastníte, zjevně máte poškozený mozek.
“
Alessandro vydal tichý dunivý smích, který zavibroval v malé kanceláři. Natáhl ruku a klouby se jí jemně otřel o měkkou tvář. Klára se zachvěla, ale neucukla. „Nechci tě vlastnit, Kláro,“ zamumlal Alessandro a jeho oči klesly k jejím rtům.
„Chci tě uctívat. Ale pokud máš přežít to, co se blíží, musíš pochopit, že pravidla hry se změnila. Ponížila jsi jednoho z mých capů na veřejnosti. Slovo se šíří.
Supi krouží a myslí si, že jsi moje slabina. “
Klára nemusela čekat dlouho, aby zjistila, co přesně měl Alessandro na mysli pod pojmem supi. Bylo krátce před zavíračkou, v úterý. Restaurace byla téměř prázdná, až na pár zdržujících se párů, které usrkávaly svou scotch.
Klára byla u baru a procházela inventář s hlavním barmanem, urostlým mužem jménem Harrison. Tichý jazz hrající z reproduktorů pod stropem vytvářel falešný pocit bezpečí. Přední dveře byly rozkopnuty s takovou silou, že se vyztužené sklo rozbilo a vysypalo se na mramorové foyer. Harrison okamžitě klesl za mahagonový bar, ale Klára strnula a srdce jí skočilo do krku.
Vešlo pět mužů. Neměli na sobě elegantní obleky Alessandrovova syndikátu. Tito muži měli těžké kožené bundy a tváře měli ztvrdlé pouličním násilím. Vedl je Tobias Fletcher, nechvalně známý vymahač irské mafie, brutální frakce vedené nemilosrdným mužem jménem Gideon Wallace.
Tobias byl mohutný, s oholenou hlavou a tváří pokrytou vězeňským tetováním. V pravé ruce volně držel upilovanou brokovnici s hlavní namířenou k zemi. „Všichni ven! “ zařval Tobias a vypálil ránu do pozlaceného stropu.
Omítka a prach explodovaly dolů a několik zbývajících hostů křičelo a v naprosté panice utíkalo k nouzovým východům. Klára neutíkala. Stála strnulá za barem. Její ruce svíraly okraj leštěného dřeva tak pevně, až jí klouby zbělely.
Nohy měla jako z olova, ale tvrdohlavý, vzdorovitý oheň, který definoval celý její život, jí nedovolil se krčit. Tobias odkopl židle z cesty a napochodoval k baru. Jeho kruté oči se upřely na Kláru. Ušklíbl se a s naprostým opovržením se podíval na její široké boky a těžkou hruď.
„Ty musíš být ta tlustá fena, které Rossi dal klíče,“ odplivl si Tobias a opřel horkou hlaveň brokovnice o pult baru. „Gideon Wallace posílá pozdravy. Jsme tu, abychom poslali zprávu tomu italskému kurvičkáři. Vydej pokladnu a pak si klekneš na kolena a budeš prosit o život.
“
Klára se podívala na brokovnici. Podívala se na Tobiasovu ušklíbnutou tvář. Strach to byl paralyzující, ale hněv byl silnější. Vzpomněla si na roky šikany, kdy jí říkali, že je příliš velká, příliš ošklivá, příliš bezcenná.
Konečně našla svou půdu pod nohama a nehodlala nechat tohoto grázla, aby jí ji sebral. „Já neklekám,“ řekla Klára. Její hlas se mírně třásl, ale s každým slovem nabýval na síle. „A svoje peníze nerozdávám.
“
Tobias se zasmál. Drsný, štěkavý zvuk. „Myslíš, že jsi drsná, ty vepřová hlavičko? Myslíš, že se Rossi o tebe stará?
Jsi jen figurka. Vtip. “ Zvedl brokovnici a namířil ji přímo na její obličej. „Teď otevři tu zatracenou pokladnu.
“
Klára bez přemýšlení vystřelila ruku. Nešla po pokladně. Chytila rukojeť parní trysky na komerčním kávovaru a vytočila ciferník na maximální tlak. Oslepující, ohlušující proud vařící vody a páry vystřelil přímo do Tobiasovy tváře.
Vymahač bolestí zaječel, upustil brokovnici a drápal se po své vařící zpuchýřované kůži. Jeho muži zakřičeli a vytáhli pistole. Ale než kdokoli stihl stisknout spoušť, zadní dveře kuchyně se rozletěly. Alessandro Rossi do místnosti prostě jen nevešel.
Snesl se na ně jako bůh války. Pohyboval se rychleji, než Klára dokázala pochopit. Neobtěžoval se zbraní. Popadl těžký stříbrný servírovací tác z nedalekého stolu a s odporným křupnutím vrazil jeho hranu do hrdla nejbližšího zločince.
Muž se zhroutil a lapal po dechu. Lorenzo a další dva Rossiho muži se vyhrnuli za Alessandrem s tasenými zbraněmi a předvedli chirurgické tiché výstřely, které během několika sekund srazily zbývající tři zločince na podlahu. Restaurace opět ztichla, až na žalostné kňučení Tobiase, který byl schoulený v prenatální poloze na mramorové podlaze s těžce popáleným obličejem. Klára stála za barem, stěžka oddychovala a hruď se jí vzdouvala o hedvábí její halenky.
Zírala na těla na podlaze, na tmavé kaluže krve, které prosakovaly do drahých koberců. Její ruce se teď prudce třásly, jak jí systémem protékal adrenalin. Alessandro překročil tělo. Jeho oči byly divoké a zběsilé.
Chladný, kalkulující mafiánský boss byl pryč. Na jeho místě byl muž zcela pohlcený panikou. Obešel bar, chytil Kláru za ramena a přitiskl její těžké třesoucí se tělo v jedné rovině ke své hrudi. „Jsi zraněná?
“ zeptal se Alessandro. Jeho ruce jí spěšně kontrolovaly paže, záda, rámovaly jí obličej. „Dotkli se tě, Kláro? Řekni mi, jestli se tě dotkli.
“
„Já jsem v pořádku,“ vykoktala Klára, ohromená jeho čistou fyzickou silou a zoufalstvím v jeho hlase. „Popálila jsem ho. “
Alessandro se podíval přes bar na Tobiase, který na podlaze naříkal. Na Alessandrových rtech se zkřivil temný děsivý úsměv.
Podíval se zpět na Kláru. Palcem jemně setřel slzu, o které ani nevěděla, že jí uronila. „Jsi úchvatná,“ zašeptal Alessandro úctivě. Přitáhl si ji k polibku.
Nebyl to jemný polibek. Byl divoký, zoufalý a naprosto majetnický. Chutnal po adrenalinu a kouři. Klára zalapala po dechu, ale její ruce instinktivně popadly klopy jeho saka a přitáhly ho blíž, ukotvujíce se k bouři, kterou byl Alessandro Rossi.
Když se konečně odtáhl, opřel své čelo o její. „Poslal je Gideon Wallace. Myslí si, že tě může využít k tomu, aby se ke mně dostal. Právě udělal největší chybu svého mizerného života.
“
Klára se podívala do jeho ledových očí a realita jejího nového života do sebe konečně zapadla. „Co budeš dělat? “
Alessandro ji políbil na čelo, což byl jemný kontrast k jatkám kolem nich. „Spálím jeho impérium do základu,“ slíbil.
„A až skončím, nikdo v tomto městě se neodváží na tebe podívat s něčím jiným než se strachem. “
Vzduch v obrněném Maybachu byl hustý kovovým pachem střelného prachu a drahou kůží interiéru. Klára seděla prkenně na zadním sedadle a její těžké třesoucí se ruce byly pevně sevřeny v Alessandrových mohutných dlaních. Uháněli na sever, nechávajíce krví nasáklé podlahy místnosti Aster daleko za sebou, směřujíce k těžce opevněnému sídlu rodiny Rossi v Tuxedo Park, vysoce exkluzivní enklávě uhnízděné hluboko v pohoří Ramapo.
Rozlehlé kamenné sídlo vypadalo jako pevnost vytesaná ze samotné země. Po obvodu hlídkovali ozbrojení strážci s automatickými puškami a jejich dech byl viditelný v mrazivém nočním vzduchu. Když se otevřely těžké dubové dveře sídla, Klára byla okamžitě uvedena do velkého foyer. „Vezmi ji do východního křídla,“ nařídil Alessandro pokojské tichým a úsečným hlasem.
Od chvíle, kdy odešli z restaurace, Klářinu ruku nepustil. „Napustí vanu, sežene jí, co bude potřebovat. Lorenzo, hned mi zavolej capy do knihovny. “
Klára se zastavila na místě a její rozumné černé boty se zaryly do starožitného perského koberce.
Pevně vytrhla svou ruku z Alessandrovova sevření a v oříškových očích jí zableskl vzdor. „Nepůjdu se schovat do ložnice, Alessandro,“ prohlásila Klára a její hlas se odrážel v jeskynní chodbě. „Ti muži vešli do mojí restaurace. Namířili mi brokovnici do obličeje.
Pokud máš válečnou radu, já sedím u stolu. “
Lorenzo, stojící o pár stop dál, se skutečně zarazil a podíval se mezi svého šéfa a ženu nadměrné velikosti, která se odvážila klást mu požadavky. Alessandro se pomalu otočil, podíval se na Kláru, vzal na vědomí její impozantní postoj, její širokou hruď dmoucí se pod ušpiněnou hedvábnou halenkou, čistou, nepopiratelnou gravitaci její přítomnosti. Neskrývala se.
Vyžadovala svůj prostor, vyžadovala své právo na nebezpečí, do kterého byla zatažena. Na Alessandrově tváři se objevil pomalý, nebezpečný úsměv. „Přines jí čisté oblečení do mé kanceláře,“ řekl pokojské. Pak nabídl Kláře rámě.
„Pojď tedy, šéfko. Jdeme do války. “
Knihovna byla masivní, spoře osvětlená místnost, lemovaná mahagonovými policemi, vonící starým papírem a whisky. Čtyři z Alessandrových nejvyšších poručíků se už shromáždili kolem těžkého teakového konferenčního stolu.
Vedle Lorenza stál Mateo, uhlazený, rychle mluvící capo, který spravoval doky na nábřeží patřící syndikátu. Dál tu byl soudce Nathaniel Brooks, hluboce zkorumpovaný, stříbrovlasý soudce Newyorského nejvyššího soudu, který vyřizoval právní byrokracii rodiny, a kapitán Sean O‘Leary, vysoce postavený špinavý policajt na Rossiho výplatní pásce. Když Klára vstoupila zavěšená do Alessandra, muži zmlkli jako hrob. Soudce Brooks se zamračil, zjevně zmaten přítomností těžké rozcuchané ženy uprostřed mafiánské krize.
Mateo se mírně ušklíbl a obrátil oči v sloup. „Alessandro,“ začal Mateo a naklonil se nad stůl. „Při vší úctě máme aktivní krizi. Gideon Wallace právě udeřil na restauraci.
Musíme tvrdě zaútočit zpět. Není čas na civilistku. “
„Ona není civilistka,“ zavrčel Alessandro a odtáhl těžké kožené křeslo po své pravici. Ukázal Kláře, aby se posadila.
„Je majitelkou místnosti Aster a má větší páteř než polovina mužů v této místnosti. “
Klára si sedla a její široké boky zaplnily velké křeslo. Ignorovala nevěřící pohledy mužů a vytáhla na stůl kůží vázanou účetní knihu restaurace, kterou instinktivně vzala před útěkem od baru. „Gideon Wallace neuhodl jen tak náhodou, kdy má zaútočit,“ řekla Klára klidným hlasem, který prořízl husté napětí v místnosti.
„Restaurace je v úterý večer zavřená kvůli soukromému úklidu. Jediní lidé, kteří věděli, že se bezpečnostní detaily střídají a přední dveře se odemykají kvůli dodávkám do kuchyně, byl personál a rodina. “
Kapitán O‘Leary se naklonil dopředu se svraštělým obočím. „Naznačujete, že někdo z číšníků dal tip irské mafii?
“
„Zlatíčko, neříkejte mi zlatíčko,“ vyštěla Klára a zúžila oči na špinavého policajta. „A ne, svůj personál znám. Mají z vás hrůzu. Neodvážili by se pípnout jediné slovo konkurenčnímu syndikátu.
“ Otevřela účetní knihu a její mysl cvakla do fotografické jasnosti, díky které byla tou nejlepší servírkou na Manhattanu. „Pamatuji si všechno. Každou objednávku, každou tvář, každou rezervaci. “ Nalistovala stránku starou dva týdny.
Podívala se přímo na Matea. „Před dvěma týdny jsi, Mateo, večeřel u stolu sedm. Objednal jsi si telecí Oskar. Vypil jsi tři sklenice Macallana.
“ Odrecitovala Klára bezchybně. „Byl jsi s mužem, o kterém jsi tvrdil, že je dodavatel z Loděnice, ale nepil. Objednal si perlivou vodu s limetkou. Na levém zápěstí měl tetování trojlístku z větší části zakryté hodinkami, a když odcházel, nechal na stole jako vtip irskou libru jako minci.
“
Mateova tvář okamžitě ztratila barvu. „Zbláznila ses? Setkávám se stovkami lidí. Myslíš si, že si pamatuju nějakou zatracenou minci?
“
„Taky si pamatuju,“ pokračovala Klára a její hlas nabíral na síle, když se svou těžkou postavou naklonila nad stůl. „Že jsi bývalého manažera Simona požádal o kopii slepých úhlů bezpečnosti restaurace. O tři dny později mi Simon řekl, že to bylo kvůli auditu pro pojišťovnu. Viděla jsem tu složku na jeho stole.
Přesně ty slepé úhly, které Tobias Fletcher dnes v noci použil, aby obešel kamery, než vykopl dveře. “
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Alessandro pomalu otočil hlavu a podíval se na Matea. Vzduch v knihovně natolik ochladl, že bylo těžké dýchat.
„Alessandro, je to tlustá servírka! “ zpanikařil Mateo. Postavil se a židle mu prudce zaskřípala o podlahu z tvrdého dřeva. „Neví, o čem mluví.
Byl jsem ti věrný deset let –“
„Lorenzo,“ zašeptal Alessandro. Než stihl Mateo sáhnout do saka, Lorenzo vytáhl zbraň a vypálil jedinou ránu s tlumičem do Mateovy čéšky. Mateo zaječel a zhroutil se na perský koberec do hromádky agónie. Alessandro se postavil a s děsivým klidem si zapínal sako.
Obešel stůl a stoupl si nad svíjejícího se capa. „Má lepší paměť než počítač,“ řekl Alessandro hlasem zbaveným jakýchkoli lidských emocí, „a je mnohem všímavější než moji vlastní muži. Zaprodal jsi mě Gideonu Wallaceovi. “
„Slíbil mi podíl!
“ vzlykal Mateo a svíral si krvácející nohu. „Slíbil mi větší podíl. “
Alessandro nekřičel. Jen kývl na Lorenza, který křičícího muže za límec vytáhl z knihovny.
Těžké dveře zaklaply a nechaly soudce Brookse a kapitána O‘Learyho bledé a spocené. Alessandro došel zpět ke Kláře. Na ostatní muže se nepodíval. Položil ruce na její široká ramena a jemně je stiskl, což byl veřejný projev naprosté úcty.
„Našla jsi krysu,“ zamumlal Alessandro a vtiskl jí polibek na temeno vlasů, aniž by se staral o to, kdo se dívá. „Teď mi pomoz nastražit past. “
Gideon Wallace byl okázalý krutý surovec, který se rád chlubil svou nedotknutelností. Dva dny po útoku na místnost Aster Klářiny informace, shromážděné ze šepotů bohatých politiků večeřících v její nově opravené restauraci, odhalily, kde přesně Gideon bude.
Pořádal exkluzivní podzemní pokerový turnaj s vysokými sázkami v penthousu hotelu Belvedere v Tribece. Budova byla těžce střežená, pevnost z oceli a skla přístupná pouze biometrickým soukromým výtahem. Frontální útok Alessandrových mužů by měl za následek krvavou lázeň a masivní policejní odezvu. Potřebovali chirurgický zásah.
Potřebovali někoho, kdo by otevřel dveře zevnitř. Klára stála před zrcadlem od podlahy ke stropu v Alessandrově hlavní ložnici. Zírala na svůj odraz a těžce oddechovala. Srdce jí divoce bušilo do žeber.
Na sobě měla na míru ušité sytě karmínové sametové šaty. Látka obepínala každý centimetr jejích měkkých, silných křivek. V pase se pevně svírala a pak přes její široké boky splývala jako tekutý oheň. Na jejím velkorysém dekoltu těžce spočíval diamantový náhrdelník.
Vypadala úchvatně. Vypadala jako královna. Alessandro stál za ní, temné oči upřené na její odraz, ovinul své silné paže kolem jejího silného pasu a přitáhl si ji k hrudi. Zabořil tvář do ohybu jejího krku.
„Tohle nemusíš dělat,“ zašeptal a jeho hlas byl protkán vzácným upřímným strachem. „Můžu najít jiný způsob. Neztratím tě. “
Klára zvedla svou měkkou těžkou ruku a položila ji na jeho.
„Gideon Wallace si myslí, že jsem vtip. Myslí si, že jsem tlustá, bezmocná servírka, která měla štěstí. Nebude mě brát jako hrozbu, dokud nebude příliš pozdě. “ Otočila se a podívala se nahoru do Alessandrových chladných, krásných očí.
„Jsem majitelkou místnosti Aster. Hráči u jeho stolu hrající o velké sázky jsou moji klienti. Mám výmluvu, proč tam být a doručit catering osobně jako omluvu jeho bohatým hostům. Dostanu se dovnitř, odvedu jeho pozornost a spustím přepsání výtahu.
“
Alessandrova čelist se zatnula. Nakonec přikývl, sáhl do sametové krabičky a vytáhl ozdobenou sponku do vlasů, zatímco ji zasouval do hustých tmavých vlasů. Otočil drahokamem, dokud nezablikalo zelené světýlko. „Je to lokální EMP a obcházející vysílač,“ vysvětlil Alessandro a palcem jí přejel po namalovaných rtech.
„Vteřinu po stisknutí tlačítka to odpojí servery bezpečnostních kamer a zruší zámek výtahu. Máš přesně deset sekund, než si Gideon uvědomí, že systém spadl. Padni na zem a nehýbej se. Rozumíš mi?
“
Klára pevně přikývla. „Rozumím. “
O hodinu později stála Klára v honosné mramorem dlážděné hale hotelu Belvedere v doprovodu jediného vozíku zakrytých stříbrných poklopů, který tlačil vyděšený zaměstnanec. Dva mohutní irští strážci u soukromého výtahu ji okamžitě poznali.
„Co tu sakra děláš? “ ušklíbl se jeden z nich a zablokoval jí cestu. Klára stála dokonale vzpřímeně a nechala karmínový samet elegantně splývat po své masivní postavě. Podívala se přes rameno dolů s aristokratickým opovržením.
„Pan Wallace dnes večer hostí senátora Hayese a generálního ředitele Bradleyho Thorntona,“ řekla Klára a z jejího hlasu kapal led. „Oba jsou zuřiví, že jejich oblíbená restaurace byla rozstřílena. Jsem tu, abych osobně doručila jejich oblíbený ročník Romanée-Conti a kaviár z bílých lanýžů, abych zajistila, že jejich hněv neovlivní investice pana Wallace. Vyřiďte Gideonovi, že Klára Higginsová přináší večeři.
“
Strážný si poklepal na sluchátko. O chvíli později v něm zapraskal Gideonův krutý smích. „Pošli to prase nahoru. Ukaž, jak umí obsluhovat.
“
Klára vstoupila dovnitř. Puls jí v uších ohlušoval. Dveře se zavřely a vysokorychlostní výtah vystřelil nahoru k penthousu. Když se dveře rozestoupily, zasáhl ji pach doutníkového kouře.
U masivního pokerového stolu uprostřed místnosti sedělo pět neuvěřitelně bohatých mužů. V čele stolu seděl Gideon Wallace, děsivý muž s bledou pletí a roztřepenou jizvou. Gideon se usmál ve falešném potlesku. „Podívej se na sebe, nastrojenou jako obří červený sametový dort.
To bys nepřeháněla. Opravdu jsi obrovská věc, že? Rossi musí mít nějaký fetiš. “ Bohatí muži se nervózně zasmáli.
Klára ucítila známé bodnutí ponížení. Celoživotní fantom tyranů, kteří ji nazývali tlustou a bezcennou. Ale nekrčila se. Vzpomněla si, že je ženou, která velí impériu.
Klára věnovala Gideonovi dravý, mrazivý úsměv. „Vyžaduje to spoustu ženy, aby si udržela pozornost skutečného muže, pane Wallace,“ řekla hladce a vstoupila naplno do místnosti. „Ale o tom byste asi nic nevěděl. “
Gideonova tvář zrudla násilným vztekem.
Sáhl po těžké pistoli zastrčené za opaskem. „Ty tlustá, arogantní –“
Klára zvedla ruku ke svým hustým vlasům a stiskla rubín. Okolní osvětlení okamžitě zablikalo a zhaslo. Bezpečnostní servery náhle utichly.
Gideon strnul. „Zabijte ji! “ zařval. Klára vrhla své těžké tělo bokem, skočila za silný mramorový sloup a dopadla na zem právě ve chvíli, kdy kulka rozbila nedalekou vázu.
Cink. Dveře soukromého výtahu byly vyhozeny z pantů. Z kouře se vynořil Alessandro Rossi. Obouruč držel pistole s tlumičem, z obou stran obklopený Lorenzem a třemi capy.
Byla to poprava. Alessandro zastřelil oba strážné dřív, než stihli zvednout zbraně, a pak střelil do ramene Gideonovu pravou ruku. Gideon couval, divoce střílel z pistole a ruka se mu silně třásla. Alessandro ani nezpomalil krok.
Vypálil jednu ránu, která Gideonovi roztříštila čéšku, a druhou, která bossovi vyrazila zbraň z ruky. Gideon se zhroutil a křičel v agónii. Kouř se rozptýlil. Alessandro zasunul jednu zbraň do pouzdra, došel k mramorovému sloupu a sehnul se.
Klára ho vzala za ruku, vytáhl ji na nohy. Jeho ledové oči byly plné intenzivní palčivé úlevy. Alessandro držel Klářinu ruku pevně ve své a zamířil ke krvácejícímu vzlykajícímu Gideonu Wallaceovi. „Nazval jsi ji prasetem,“ zašeptal Alessandro a jeho tichý hlas byl mnohem děsivější než křik.
„Smál ses její velikosti. Myslel sis, že je slabá. Ona není jen servírka, Gideone. Ona je impérium.
Je to královna tohoto města. “ Alessandro podal svou těžkou stříbrnou zbraň Kláře. Vzala ji a necítila žádnou lítost. Jen chladnou, tvrdou realitu přežití.
„Omluv se jí,“ přikázal Alessandro. Gideon, plivající krev, se podíval na Klářinu impozantní postavu. „Omlouvám se. Omlouvám se,“ zachroptěl.
Klára se na něj podívala. Její oříškové oči naprosto mrtvé. „Nepřijímám,“ řekla a vrátila zbraň zpět. Alessandro se usmál děsivým krásným úsměvem a zvedl zbraň.
Tichý výstřel, který ukončil život Gideona Wallace, téměř nevydal zvuk, ale rázová vlna, kterou vyslal newyorským kriminálním podsvětím, byla ohlušující. Bezprostředně poté se Lorenzo a capové pohnuli s nacvičenou mrazivou efektivitou, aby vyčistili penthouse. Ale Klára se na ně nedívala. Stála u rozbitých oken od podlahy ke stropu a dívala se ven na třpytící se panorama Manhattanu.
Těžký karmínový samet jejich šatů působil jako královský plášť. Necítila žádné výčitky svědomí, žádnou vinu. Strávila osmadvacet let tím, že se dělala malou. Omlouvala se za to, že zabírá místo.
Nechávala kruté muže diktovat její hodnotu. Ta Klára zemřela na podlaze místnosti Aster. Žena stojící po boku Alessandra Rossiho se celá znovuzrodila v krvi a ohni. Přesně o měsíc později se místnost Aster znovu otevřela pro vysoce exkluzivní neveřejnou akci.
Klenuté pozlacené stropy se leskly a křišťálové lustry vrhala teplou zlatavou záři na kožené boxy ve tvaru podkovy. Ale dnes večer tu nebyli žádní miliardáři z Wall Street ani zkorumpovaní politici. Dnes večer byla restaurace uzavřena pro veřejnost, aby hostila komisi – nejvyšší vládnoucí orgán pěti zbývajících zločineckých syndikátů na východním pobřeží. Klára stála v čele hlavního jídelního sálu, oblečená do ostře střiženého dvouřadého obleku z půlnočně fialového hedvábí, který si vyžadoval absolutní pozornost.
Neměla na sobě žádný makeup, který by zjemnil její rysy, a své husté tmavé vlasy měla zčesané dozadu do přísného drdolu. Vedle ní stál Alessandro. Měl na sobě svůj typický uhlový oblek Brioni a ruka mu pohodlně spočívala na prohlubni jejích širokých zad. Hlavy rodin seděly kolem masivního na zakázku vyrobeného mahagonového stolu.
Byli to staří nebezpeční muži. Mezi nimi byl Don Carmine Romano, tradicionalistický sicilský boss ze staré školy, který ovládal oděvní čtvrť a nelegální hazardní kruhy. Carmine měl tvář jako zmačkanou kůži a odpovídající temperament. Když Klára dávala pokyny obsluze, nyní placené přemrštěnými platy a s níž bylo zacházeno se zuřivým respektem, aby rozlili ročníkové víno Barolo, Carmine se ušklíbl a odmítavě mávl rukou na servírku.
„Alessandro,“ zabručel Carmine a jeho chraplavý hlas nesl tichou místností. „Přišli jsme sem diskutovat o rozdělení irského teritoria, ale musím se zeptat, proč služebnictvo stojí v čele stolu. Úplně jsi přišel o rozum, když necháš ženu, a ještě k tomu civilistku, aby seděla u syndikátních záležitostí? “ Podíval se na Kláru od hlavy k patě.
Jeho oči se se zjevným znechucením zdržely na jejím těžkém pase. „Měl si ji nechat v kuchyni. Rozhodně vypadá, že jí tamní zásoby chutnají. “
Místnost dokonale ztichla.
Lorenzo, stojící u dveří, nenápadně posunul ruku k saku. Alessandrově oči klesly k absolutní nule a čelist se mu sevřela tak pevně, až by si mohl zlomit zub. Otevřel ústa, aby odsoudil Carminea k velmi pomalé bolestivé smrti. Ale Klára zvedla jedinou pěstěnou ruku a pouhým gestem umlčela nejobávanějšího mafiánského bosse ve městě.
„Já nejsem služebnictvo, done Carmine,“ řekla Klára a její hlas byl plynulý, hlasitý a nesl nezaměnitelnou kadenci kata. „A rozhodně nejsem civilistka. Jsem jediným vlastníkem půdy, na které právě sedíte. Jsem žena, která zorganizovala pád impéria Gideona Wallace.
A jsem důvod, proč právě teď nesedíte ve federální věznici. “
Carmine se uchechtl, ačkoli mu ve starých očích přelétl záblesk nejistoty. „Mluvíš, když nemáš slovo, děvče. Nic o mém byznysu nevíš.
“
Klára se usmála. Byl to ten samý mrazivý dravý úsměv, který věnovala Gideonu Wallaceovi. Sáhla do náprsní kapsy svého hedvábného obleku, vytáhla elegantní černý USB disk a hodila ho na mahagonový stůl. S rachotem se zastavil pár centimetrů od Carmineovy sklenice na víno.
„Vím, že posledních šest let odebíráš z odborových penzijních fondů,“ uvedla Klára bezchybně. Její fotografická paměť se proměnila ve smrtící zbraň. „Vím, že ty peníze pereš přes tři krycí společnosti na Kajmanských ostrovech, které autorizoval muž jménem Gregory Finch. A vím to proto, že pan Finch u stolu dvanáct pravidelně každý pátek večer večeřel.
Rád se opíjel levným ginem a nahlas se chlubil svými účty svým milenkám, zatímco jsem ho obsluhovala. “
Carmineova tvář nabrala popelavě šedou nemocnou barvu. „Když Gideon Wallace spadl, jeho účetní knihy zůstaly nechráněné,“ pokračovala Klára a udělala pomalý, těžký krok vpřed, čímž starému Donovi vnutila svou velikost a přítomnost. „Překřížila jsem si jeho vyděračské složky se svými vlastními vzpomínkami na rozhovory, které jsem v této místnosti zaslechla.
Znám přesná směrovací čísla vašich offshore účtů, Carmine. Vlastně před třemi hodinami jsem nechala svůj právní tým zmrazit každé vaše aktivum. “
Kolem stolu propukla panika. Ostatní bossové naléhavě reptali a dívali se na Kláru ne se znechucením, ale s náhlým paralyzujícím děsem.
„Jste zruinován, Carmine,“ zašeptala Klára, opřela ruce na plocho o stůl a naklonila svá široká ramena dopředu, dokud se starému muži nedívala přímo do očí. „Pokud se nerozhodnu je rozmrazit. Takže dovolte mi, abych vám udělala nová pravidla tohoto města neuvěřitelně jasná. Vzdáte se třiceti procent svých příjmů z hazardu ve prospěch syndikátu Rossi.
Všechny své zásilky budete směrovat přes naše doky. A už nikdy, nikdy vůči mně nebudete mít neúctu. “
Carmine těžce polkl, až mu v tiché restauraci slyšitelně cvaklo v krku. Podíval se na Alessandra, tiše prosil mafiánského bosse, aby tu ženu udržel na uzdě.
Alessandro se jen usmál hrdým, temným majetnickým úšklebkem. Nalil si sklenici vína a zvedl ji. „Slyšel jsi ji, Carmine? “ zamumlal Alessandro.
„Já už finanční rozhodnutí nedělám. “
Poražen, ponížen a naprosto chycen v pasti. Don Carmine Romano pomalu vstal ze židle. Kolena se mu mírně třásla.
Podíval se na těžkou ženu nadměrné velikosti, která právě za tři minuty rozebrala čtyřicetiletou kriminální kariéru. Pomalu, bolestně starý Don sklonil hlavu v naprostém podrobení. „Rozumím, šéfko,“ vykoktal Carmine. Klára stála vzpřímeně.
Tíha zločineckého podsvětí jí dokonale sedla na ramena. Podíval se na Alessandra, který předstoupil a jemně jí vzal ruku. Vtiskl jí polibek na klouby před těmi nejnebezpečnějšími muži v Americe. Nemiloval ji.
Jenom ji uctíval. Její mysl, její tělo a její naprostou nezlomnou sílu. Servírka zmizela. Královna dorazila.
Kdo by si pomyslel, že právě ty věci, kterým se lidé na Kláře vysmívali – její velikost, její postavení a její neviditelnost – se stanou konečnými zbraněmi k dobytí nejnebezpečnějšího mafiánského syndikátu v New Yorku. Klára Higginsová dokázala, že skutečná moc nepochází z toho, že zapadnete do šablony. Pochází z toho, že ji úplně rozbijete. A Alessandro Rossi nenašel jen milenku.
Našel nezastavitelnou sobě rovnou.